Vandr Až na okraj aneb Buena Fortůna

Česko

... jinač loňskej Vandr po zemích napravo od Dunaje kdy jsem měl možnost porovnat německý, rakouský a Švýcarský Alpy s italskýma. Jezera s kopci, kterejm se říká Dolomity byl sice supr, ale na můj vkus moc zimomřivej. Pamatuju si, jak jsem lahvičku s opalovákem zahodil během první tisícovky a po zbytek. vandru jsem naň vzpomínal pouze co-by alternativní doplněk do suchý ovesný kašky. Navíc mi při něm chyběla exotika Balkánu a šum Karibiku nebo aspoň Středozemního more. Proto je o tématický náplni letošního vandru rozhodnuto. Duše si žádá exotiku. Má ji tedy mít!

15. červen 1998 - Šumava - den prvý

Přes orosený okno vagónu vyhlížím stanici Nové Údolí. Jsem napnutej, protože mě v tamním transitu má od včerejška čekat "expediční materiál" o váze 45 kg a můj nový bicykl Autor - Horizont. Když se však za obloukem kolejí objeví výchozí bod mého epochálního vandru, tak se má nervozita mění v úžas a nakonec v beznaděj. Zařízení kýžené stanice se totiž sestává z šesti kandelábrů a dřevěné boudy s nápisem BUFET (mimo sezónu uzavřen). Tak to je v pytli, pomyslím si, tupý zábřežští aiznboňáci mi odeslali caiky dá neexistujícího tranzita. Epochální vandr končí, a s batožinovým listkem si mažu akorát tak vytřít zadek. Vysvětluju průvodčímu problém do něhož mně jeho kmenovej podnik dostal. "Já už to tu dva dny vozím sem a tam, u furt si proto nikdo nejde" říká, zatímco spálu jdeme k druhýmu z páru vagónka, jenž patří do "soupravy", s níž jsme přijeli. "Tady na to nejsme zařízený" hartusí, když mi vydává moje poklady. "Já vím" říkám trpně nemajíce náladu vracet ohnivou slinu zpátky přes pražec.

Při balení mi asistuje Josef z Brandejsa. Zánovní kolo má sice stát po svém boku, nicméně k jeho pramálo vysportované postavě pivního skauta moc nesedí. Tváří se jako světák, a o velkém vandrování na kole mluví s přehledem pana Vlasáka (viz encyklopedie).

Naposledy kontroluju věci. Konstatuju,že jediný čeho se nemažu dopátrat je cyklokompjútr. Zkouším světáka Josefa, a chci aby mi za úplatu podstoupil svůj. Nepřistoupil na to, což by Vlasák neudělal, a tudíž je pro mě Josef mrtvěj muž (zvlášť, když jsem ten počítač našel v ponožce).

Horší je zjištění, že se mě při přepravě ulomila taková dutinka na vařiči, co se do ní strká jedna ze tří nožiček hořáku, takže musím do nejbližší vesnice (Stožec 4km - hlásá turistiko ukazatel) a tam nechat svařit.

Křižuju opuštěnou vesnicí. V místní hospodě, v níž se točí za korunu, marku i šilink, mi dali tip na garáže. Muž s rádiovkou na kole před nima mi radí Jardu Veselýho, to že je jedinej svářeč ve vsi. "Bohužel není doma",říká paní Veselá. Ale támdle bydlí Ryšavěj, ten má taky svářečku". Zvoním na zvonek a nestačím se divit, když mi otevře pan s rádiovkou od garáží, neřekne víc než "tak pojď, já ti to svařím".

Je asi pal osmý večer, začínaj lítat mušky. Zvažuju, jestli přespat v Česku nebo v Německu. Nakonec vyhraje Spolková republika, protože bych musel zítra čekat na osmou hodinu ranní, až se úředně otevřou hranice.

Pány celníky na český straně žádám o potvrzení, že si z domu vezu videokameru. Přesvědčujou mě, že je to zbytečný, a že už se to nedělá. Není toho třeba. Já jsem ale neoblomnej , trvám na svým a nakonec potvrzení o převozu dostanu. Sám vím nejlíp co potřebuju, a jaký situace mně můžou potkat. V kukani německý, celnice Heidmuhle svítí obrazovka televize na níž se právě rozjíždí jeden ze zápasů rozbíhajícího se mistrovství ve fotbale takže jsem vpuštěn do Dojčlandu bez zbytečných ceremonii.

Německo

Kousek za celnicí, po levé straně, je infohaus s pěknou verandou. Tam by se spalo, pomyslím si, ale jedu dál. Protože se mi zdá nereprezentativní zastat viset pod první nabízející se střechou. Nakonec jsem zůstal pod tou druhou..., poté co mě v autě minul celník kterýmu v osm skončila služba.

Žvejkám řízek a medituju, že jsem chtěl bejt sice dál za hranicema než těchto dvě sta metrů, ale co člověče naděláš. Buď rád, že jsi... na cestě.

Do diktafonu, do něhož si hodlám namlouvat zážitky, si už ve spacáku namluvím vemlouvavou úvahu jež se mi bude během prvních stovek kilometrů donekonečna vracet - jestli nepřicházím o to, co opouštím

Večer přišly mušky i deštík, takže jsem se musel stejně stáhnout pod střechu infohauzu.

16. červen - Rakousko

Budík v pět budí spolehlivě. Díky tomu, že nemusím nic vařit jsem už v šest v sedle. Mířím po stejný cestě jako loni do Passau. Po cestě jsou přeháňky. Bavím se tím že přejíždím slimáky. Když míjím čekárnu, v níž jsem při loňským vandru do Švícar spal (a lepil svou duši - první) volám do větru: „Nazdar čekárno! Zdraví tě Skála! Vloni jsem se vrátil, a letos se vrátím zas!" Do hlasu dávám skutečně sílu. Potřebuju se slyšet, potřebuju „TO" slyšet.

Do Passau přijíždím v nepromokavým oblečku. Regeneruju se v průjezdu na mramorovaný lavičce. Mám žízeň a prosím důchodkyni co podchodu o vodu. První kontakt s lidma, kteří při mi budou nápomocni při realizaci mejch plánů, myslím si, zatím co „lámu" němčinu. Paní mi gestem značí abych šel s ní. Jdeme ztmavlou chodbou do níž vyúsťují dveře jednotlivejch bytů. Klíčem odemkne ten svůj a zve mne dál, když odmítnu nechá ze zdvořilosti otevřený dveře. Asi to je nebojácná důchodkyně. Takových není mnoho.

V loni jsem v Passau bloudil, letos mi cestu na Charding většina lidí ukazuje stejně - přes kopec. V jeho úbočí stojí kostel, od něhož je nejhezčí panoramatico pohled na Passau. Zvažuju jestli nenatočit pár záběrů, nakonec se rozhodnu, že dál to bude ještě lepší. Bohužel jsem se přepočítal. Nebyla a já nenatočil nic. Dál jedu po čísle 142, tedy po levý -rakouský straně řeky Salzach.

Rakousko

Hlavu skládám po dnešních 130 km do rozlehlé novostavby
v Ranshofenu. Tady začíná 156, a po které hodlám zejtra dojet
do Salzburgu.

l7. červen - Alpy

Paní co mě včera večer viděla jak zajíždím parkovat, byla rozumná a nedělala povyk pronic zanic, a já se tu v klidu dočkal rána. Snídani chystám narychlo, než přijdou zedníci. Čaj s makovejma buchtama od Jiřky. Vyloženě nedělní snídaně. Jen kdyby beton víc hřál a číška čaje nesmrděla benzínem.

Ještě před polednem jsem v Salzburgu. Silnici 156 po níž jsem přijel, doporučuju těm, co spěchaj. Je pravda, že před Salzburgem se změní na motor way, ale paralelně s ní, i když ne zcela, vede cyklostezka. Těm druhým doporučuju trasu po níž jsem předloni toto město opouštěl, tedy přes Altersee a Trausee.

V Solnohradu pobudu jen krátce, pošlu vandrkartu a jedu dál po 159 směr Hallein, pass Lueg a Bischofshofen s hradem

V 18 hodin se rozprší, v tu chvíli už mám najetou "povinnou stovku" takže se začínám ohlížet po ložnici. Konkurz na ni vyhraje jednoznačně dřevěná boudka, zřejmě určená pro konve s mlíkem (je to asi 4 km před St. Johan vpravo). Je teprve 19 hodin tak si vařím k večeři teplou kašku značky oves.

18. červen - Alpy, Vysoké Taury

Zvoní budík, ale taky prší, takže ležím dál a odjezd odkládám do nejzazšího možného termínu-tedy do osmé.

Tak potřetí v Alpách a vždycky na kole, pyšním se sám sobě zatímco šlapu silnici 311 k níž již lze dát přízvisko alpská. Mostní oblouk nad roklí s bystřinou střídá tunel a opačně (vždyť to znáte), takže musím co chvíli pohánět dynamo. Vždycky mám přitom pocit, že mi upadnou nohy. Sklon je sice proti kolu, ale slézt mě nenutí, takže si šlapu více či méně v pohodě. Stále proti řece Salzach.

V Brucku zanechám Zeli am See i Salzach po pravý ruce a odbočím na slavnou Grossglockner Hachalpen strasse. Po ní hodlám proniknout do povodí Jadranu. Jsem si vědom toho, že ta není právě dvakrát nejschůdnější varianta, ale když už jsem tady, nehodlám dělat okliku přes Vídeň.

Skutečně Alpský stoupání začne teprve ve vesnici Fusch. Mýtnici ve Fereitenu křížím okolo 1\3 hodiny. Mraky jsou nízko, občas z nich něco spadne a monumentální pocit s hradby hor jimž sněhová čepice zakrývá neobvykle značnou část mi dodávají pramálo elánu, zvláště když si vzpomenu na loňskej přejezd švýcarskýho passa Bernina (2 300) kde jsem zatměl protože předtím, nebylo kde hlavy složit. Počítám. Podle mí mapy (1:300 000) to je na Edlweisspitze 13 km, 15 km čistýho sjezdu do Heiligenbludu na druhý straně nepočítám. Ujdu-li tedy dva kilometry za hodinu jsem nahoře okolo osmý. Vzhledem k tomu, že je dlouhej den, a k přespání se momentálně nabízí ne dvakrát bezpečný místečko (je tam i silnice) pod úzkým mostkem (asi jako je na Bagr). rozhoduju se pro steč.

Cedule oznamuje ceny za průjezd. Auto je za 350 a motorka pak za 23O ATS. Cyklistům se závora zvedá gratis (lze i objet). Z kraje se "jede" lesem, tam _kde není les je pěkně opasená louka. Hodně zrnitej, ale kompaktní asfalt, se zařezává do stráně. Jsem v triku a tenkejch teplákách. Nechávám se fascinovat protilehlou, takřka kolmou, stěnou pokrytou sněhem. Vždycky jsem slovo "štít" ve smyslu skály pokládal za metaforu, ale tady je skutečně skalní štít v reálu. S kamení vyzděný svodidla jsou hezký samy o sobě, ale v kombinaci se svištěma jsou supr hezký. Tlačím monotóním tempem a říkám si, jak dole bylo pěkně rovinato.

Vody si vezu co je nejnutnější - tak půl deci. Co chvíli totiž přejíždím nějakej potok se zaručeně ledovcovou vodou. Ta „stará" dva tisíce let je v kvalitě kojenecké.

Zmizel les. Kolem je jen kleč, tráva, snad nějaký borůvčí a nory svišťů v kamení. Víc toho pro mlhu nevidím. Když se zastavím, abych se dooblík, tak na mě svišťové doráží. Drze si ode mne žádají něco do tlamičky. I já bych si něco dal!

Pro sníh přestalo být vidno borůvčí. Sněhu není mnoho, ale dost nato, aby přivodil (a hlavně zvěstoval) ochlazení. Má okamžitá rychlost převedená na displeji počítače kilometrů stále častějc na delší vteřiny padá na nulu. Znamená to, že rychlost klesla pod hranici měřitelnosti (3 Km/hod). Není mi vesele. Těžko se orientuju v "časoprostoru", tedy "kde budu v kolik". Abych zkonzultoval situaci, zastavuju frčáka v třepetající se větrovce a ptám se: "wie lange", odpovídá: "sehr".

Silnice je jenom moje. Počasí zahnalo turisty v autocarech do nížin. Je mi mizerně, ale vím, že ne nejhůř. Sněhu je místama po pás (ne na silnici) a já si myslím, že začíná sněhová romantika. Když aranžuju bicykl do sněhu (f.8) tak si říkám, že nikdy a nikde nemůže bejt víc sněhu. Jsem už totiž na dohled Edlweissspitze - Protěžovej vršek, kterej považuju za vrchol.

Venku mrholí a já jsem vysvlečenej do trenek v kamenný kapli na Protěžovým vršku, tedy 2 405 m.n.m.. Raduju se, že mám vyhráno, že dál už je skopec. Svlíkám mokrý zpocený a zavlíkám se vším co mám. Dvoje silonky, vyšetřený teplý tepláky, suchý triko, dvoje košile, teplou mikinu, na hlavu pod kšiltovku šátek, a přes to všechna ještě plastik proti deštíku a větru. Nepříjemný je zjištění, že jsem doma zapomněl teplý vložky do gumovejch rukavic.

Je okolo 18-tý hodiny. Ještě kousek je cesta do vršku, ale poté se zlomí. Jsem rád,že začíná sjezd, a snažím se nemyslit na prsty. Počítám, že při hladkým sjezdu budu za půl hodiny dole. Sladká představa. Mlha, vítr zima v tu chvíli nevadí. Už pět minut sjíždím a sněhu neubývá ačkoli jsem na jižní straně. Spíše naopak. Navíc se silnice začíná zvedat protivá mne, a já cítím, že se nejedná o obyčejnou terénní vlnku. Těch pět minut sjezdu, mě přišlo zatraceně draho. Ztratil jsem spoustu výškovejch metrů, který teď musím dohánět (stále doufám, že ne všechny), a nohy mi během nich zdřevěněly. Uvědomuju si, že jsem se octnul v jakýmsi kotli mezi dvěma průsmykama. Mám obavu, že se zpotím a při následným sjezdu prochladnu.

Postupuju zvlášť pomalu. Sněhu je snad šest metrů, je podvečír a absolutní ticho. Představa, že bych se ze sněhového údolíčka nedostal, je do té míry mobilizující, že pocit únavy a prokřehlejch prstů v gumovejch^rukavicích je zatlačen na druhý tedy poslední místo. Zakázal jsem si pauzi. Tachometr se ustálil na nule, ačkoliv ještě před čtvrt hodinou, tam byla milá třicítka (to když jsem frčel na dno údolíčka). K pětiminutovýmu sjezdu je ekvivalent hodina výstupu. Šňůru krůčků přerušuju jen abych se zhluboka nadechl, a nebo, abych se po projeté, oprava: projduté, stoosmdesáti stupňové zatáčce napřímil nad řidítka a podíval co bude následovat. Většinou to vypadá jako v sněhovém bludišti jemuž není vidět přes stěny. V Kotli, jak tomu tady říkám, je bezvětří, jen maličko padá déšť se sněhem a vytváří na silnici tající břečku. Že jsem si nevzal sněhule, místo kecek.

Hurá! Hurá! Hurá! Konečně je za zatáčkou nadějný tunel věstící změnu režimu. Opírám bicykl do vyfrézované sněhové stěny a fotím (f.10) /později tudle fotku vyhodnotím jako nejvydřenější z celýho výletu/, už dřív jsem si chtěl vyfotit sněhový bludiště, ale to by znamenalo se zastavit, porušit disciplínu. V této fázi, kdy už je nepochybně zlom na dosah, morálka polevuje. Svůj účel splnila. Když se vracím ke kolu, tak se v zatáčce objeví mikrocar typu barkus. Zpomaluje, ale já mu kynu, že vše je O.K. Hřeje mě pocit, že přece jen bych nezemřel. Snad.

Než vkročím do vysvobozujícího tunelu vyfotím si jeho "štítek" (f.11). Hochtortunel je 25O4 m.n.m. a je 311 m dlouhej. Vstupuju do něj s posvátnou pietou. Doufám totiž, že je to naposled. Po stěnách visí krápníky, vzduch je vlhkej a co chvíli se ozve žbluňknutí. Nejdokonalejší jeskynní dojem je v místech, kde nejsou železobetonový výztuhy, a kde klenba skály drží sama o sobě. Tunel je mírně do kopečka a je rovnej takže je vidět na druhou stranu a není důvodu se bát. Uprostřed jsou velký ocelovejma nýtama snýtovaný vrata. Připadám si, jako bych vstupoval do tajnejch podzemních zbrojovek Adolfa Hitlera.

Na druhý straně je o poznání tepleji. Dívám se nad tunel, jak vysoko bych musel nebýt jeho. Nevidím nic než kotouče mlhy.

Je po 19-té hodině a já už sklesal na 210O m.n.m. Sněhu, je-li jaký, je poskrovnu a já frčím dosti rychle neb za půl hodiny je tma. Za tu dobu se však dá do tepla Heiligenblutu (1288m.n.m) dojet, takže jsem v klidu.

V klidu jsem do ty chvíle než se mi začne pod zadkem vlnit kolo. Asi praskl drát, pomyslím si, a brzdím abych něco nepodcenil. Když dobrzdím ozve se zlověstný zasyčení a zadní kolo splaskne jak balón sira Curuse Smitha. Ze zvyku a s beznadějí šáhnu na ráfek. I přes rukavici zkřehlou rukou cítím, že je nadmíru zahřátej. Ač jsem se s podobnou situací nikdy nesetkal, je mi jasný, že se bržděním hliníkovej ráfek zahřál a změknul, a že duše následně rupla - taky zahřátím. Zvažuju co dál. Pláč a křik vylučuju v prvním kole. V druhým pak přespání v této nadmořské výšce, za stávajícího nejistého počasí a se stávajícím vybavením. Rozhoduju se pro strastiplnou cestu do údolí.

Za klení svádím kolo dolů. Jsem na 2000 m.n.m. a plášť se mi svezl z ráfku a zakousl se do brzdy. Zablokoval kolo tak důkladně, že s ním nejde potočit tam ani zpátky. Ironickej úsměv ve mně vyvolá optimistický heslo, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo bejt ještě hůř. Kolo bez stojánku navíc není jako na sviňu o co opřít takže ho musím poponést k pluhu na sníh gigantických rozměrů, kterej stojí o kus dál. Během dneška má nálada kolísala jako sinusoida. Teď je zase silně pod normálem. Znovu vyhodnocuju, situaci (po kolikátý už?). Dojdu k závěru, že přeci jen jsem o něco níž, a že spánek je možný. Nechám kolo stát tam kde je, a jdu se po něčem příhodným porozhlídnout dokud ještě je něco vidět. Zklamaně se vracím. "Gigantickéj ocelověj pluh je jediný předmět převyšující porost borůvčí a kleče, a pokud do něho neuhodí blesk, je to velice příhodný přístřešek pro přenocování", říkám si nahlas zatímco si pod něj ustýlám. Na silonový pytel od osiva, igelitovej pytel a do něj kalimatku, spacák. Aspoň, že nemusím vařit, raduju se z mála. Mám poslední chleba z domu. Rozdělím ho na dva díly. Večeře. Snídaně. Když sním večeři, tak ulomím kus ze "snídaně". Co je doma, to se počítá. Ráno může bejt chleba rozmočenej.

l9. červen - Vysoké Taury, Herr Walnerr

Je tma, fouká a občas sprchne. Mechanicky ve spánku kontroluju jestli vada teče pod nebo přes igelit. Protloukám se nocí - spánkem.

Svítá. Jsem rozhodnutej vyhledat cizí pomoc v první chalupě s kouřícím komínem. Nadávám si do tupců, protože poslední chleba se mi skutečně přes noc rozmočil. Hladovka je to poslední co potřebuju tak stírám nožem chlebovou kaši na hromádku z níž před polknutím vymačkám studenou vodu. Na vaření není ani pomyšlení. Balení je jednoduchý. Mokrej spacák nechám i s kalimatkou v igelitovým pytli a celej balík přehodím přes řidítka bicyklu s provizorně nasazeným plášťem (pro tydle případy se vyplatí vozit čtyry kousky drátu, kterejma by se plášť přitáhl k ráfku - vím teď, tam jsem nic takovýho neměl).

Vydal jsem se na pochod - Půjdu dlouho?

Za zatáčkou se vynořil kouřící srub na podezdívce. Sestupuju po venkovních schodech k podezděný části z níž je slyšet hovor a bučení dobytka. V duchu dávám dohromady něco jako oznámení "ich schlafe drausn, mir ist zér kaltn, ich hábe problém mit maine fárat, bitte varme tea".

Z kamením zděné místnosti do níž jsem vstoupil příjemně sálá chlévský teplo dobytčat. Ve chlévě pracuje muž a žena. Hádám jim šedesát let. On kydá, ona dojí. Na můj pozdrav a přednesenej projev dostanu jednoslovnou odpověď. „Arbait".

Abych se zapojil a zahřál, pomáhám vyvážet hnůj na kolečkách za chalupu (klopí se volně ze stráně), odnášet konve s mlíkem a hřebelcovat krávy (je jich dvacet). Když je podojeno, vyvede sedlák kravky na pastvinu a já (pozván) jdu se selkou na „frýštyk".

Suším se, myji v teplý vodě a přebohatě snídám. Chleba, sýr, uzeninu, zeleninu, čaj. Hodně čaje. Pán se jmenuje Wallner. Když mi dává ze šuplete svý teplý ponožky s tím, že si je můžu nechat, tak já mu dám na oplátku ty moje promoklý řka: "Present. Maine mutr štrikn. ", on se zasměje a řekne:"Maine auch štrikn". Za snídani a usušení je obdaruju brožurou Zábřeha.

Pan Wallner mi vysvětluje, že musej jet s mlíkem, že by potřebovaly abych „vypad". Ale stačí, když si vynosím věci na zápraží - aby mohli zamknout._t Dřív než se rozloučíme, tak se vyfotíme.

Adresu si nechám napsat do mapy památníčku: Wallner J.u.r. Geigerhaus A-5724 Stuhlfelden 25 Austria. Se ví že pošlu pozdravení z domoviny!

Osiřel jsem u srubu. Vyměňuju duši a fotím pohled na dům, jež byl pro mne San Salvátorem.

Do Heiligenblutu docházím pěšky. Netroufám si na sjezd o jedné, přední, brzdě.

V Hailigenblutu lepím duši a posílám pozdravení s kilometru č. 349. Píšu v něm, že s prvníma problémama, přišli první dobří lidé, a že to nebyl žádnej veselej kopeček, ale pořádnej prďák.

Zaujal jsem nějakýho muže. Zajímá se o moji cestu, a jestli nejsem Rus, Než se rozejdem tak mi koupí v krámě naproti dvě bulky se salámem a sejrem. Je mi dobře a teplo. Dobrej pocit mi kazí zjištění, že mi chybí ve výbavě centrovací klíč. Takže teď musím sehnat opraváře. V Hailigenblut (alias Svatá krev), ale žádnej není.

Pozvolna klesám s vodou řeky Moll. Jedu. Dá se to ubrzdit jednou brzdou.

Jsem v Lienz a nehodlám ho opustit bez vycentrovanýho a bržděnýho zadního kola.

Doptal jsem se až před fahratservis pana Schneidera. Dnes už opravit nestihnu. Musím tady přespat do zítřka. Přesně jako loni ve Svatým Mořici u dílny Aiholcra.

20. červen - Lienzký Dolomity - den pátý

Pan Schneider vyslovuje názor, že ráfek je kaput a čile obchodnicky mi nabízí jinej. Jsem ochoten si jej koupit, ale napřed se chci pokusit zachránit ten stávající (nevidím to na kaput). Jen potřebuju vyprosit „centr šlísl". Za půl hodiny mám dílo hotové. Schneider mě skládá poklonu. I já si gratuluju, že to tak dopadlo. Kolo zase drží stopu a dá se brzdit, takže můžu jet dál.

Dřív než opustím Lienz, koupím si v obchodňáku za odměnu chleba. Stojí 14 šilinků a sním jej nadvakrát s Tourist salámem.

K Itálii se blížím podél řeky Drau. Na Italsko-Rakouský celnici, na té co mě vloni tak pečlivě kontrolovali, nikdo není. Ani stopa po kontrole. Zařízení bývalý celnice je opuštěný a zavřený, k mýmu smutku, protože se tam nemažu umýt a jít si na záchod jak jsem si plánoval.

Itálie

Dopracoval jsem se k rozcestníku na němž je Venezia a Cortina doleva, rovně pak Bolzáno a Brennerro. Já jedu do Dolomit, tedy doleva. Po cestě jsem nasel šátek s hnědejma puntíkama a zvednul jej pro Jiřku.

V osm hodin večer jsem v Cortina di Ampezzo a hledám místo vhodný k přespaní ve směru P.so di Falzarego. Jsem už utrmácenej. Beru všechno a rozvinuju spacák v dřevěným korytě, který se v zimě mění na dráhu pro skibobaře.

Přišel mě vyhodit nějakej opilec. Trpně se začínám balit. Neúprosně na mě chrlí italský slovíčka. Ale asi se mu srdce ustrnulo a nebo mu moje kamenná tvář napověděla, že bych mu nejraději rozbil hlavu, a ukázal mi, že naproti můžu spát. Tak jdu spát pod strom naproti. Spím jak dudek.

21. červen - Dolomity

V pět vstávám podle budíku. Bude hezkej den stejně jako ty dva předcházející. Myslím na návštěvu kterou hodlám dnes poctít Leonarda Dalvit s nímž jsem se seznámil při loňským vandru.

Z Cortýny to je do sedla Falzarego hezkejch 15 km v kterejch jsou i "rovinky"- převážně v druhý třetině, který jsem i já schopnej ušlápnout. Čistej teplej vzduch, modrý nebe, zelený lesy a barevný louky. Typický skalní masívy Dolomit z jejichž stěn se ozývá cinkání karabin a volání o pomoc padajících rádoby skálo lezců. V soutěskách dosud leží sníh (čemuž se divím). To vše je realitou dnešního dne. Během stoupání se střídavě předjíždím s jedním na kolečkovejch běžkách. Nezdravíme se, jen se vždycky na sebe usmějem a mně je príma, mám ten pocit sounáležitosti pro kterej to dělám. Je teplo a jedu v triku a trenkách. Intenzita slunce není velká, nicméně se mažu slabým opalovákem (abych ušetřit, tak jsem si kopii čtvrtej faktor). Říkám tomu, že se "pigmentuju" proti ostrovnímu slunci. Nahoře (2117m.n.m) se nechám sólo zvěčnit od nějakýho pána (f.18), a poté i s dvěma cyklotůristama z Francie (f.19) kteří sem přijeli přes Mont Blanc (resp. tunelem pod MB). Schvalujou mi Corsiku, řikaj že supr a ještě něco čemu nerozumím. Vyměňujem si adresy, že kdyby náhodou... /Lafont Stéphane 23Rue Auguste Comte 16ÓOO LE HHURE FRANCE/.

Brzdím střídavě, počítaje do tří. Levá - pravá - levá - pravá, a za každou vratnou zatáčkou zastavuju a chytám na ráfky. Jestli se nehřejou. Hřejou se. Další zpětnou jsem už neprojel. Duše praskla před ní.

Leonardo má siestu po obědě. Sedí na balkóně a vidí mě dřív než já jeho. Huláká na mě po taliansky a ze mě padá nervozita plynoucí z otázky o vhodnosti návštěvy.

Leoše obdarovávám loveckým nožem a brožurou Zábřeha. Chce abych mu na koženou pochvu nože napsal věnování. Ruka se mi třese, moc mi to nejde. Nicméně kostrbatý nápis "for Leonarda from Petr Skála - Czech Republic" je oceněn. Před obědem, na kterej dostanu hodně pepřenou vinnou klobásu, kuře s těstovinama a zelnej salát, se můžu vykoupat (tentokrát ve velké koupelně).

Konverzace je nemnoho, respective úměrně nám společné slovní zásobě. Vyjadřuju podiveni nad sněhem v horách. "Ne, normální to není, ale před třema dny - tedy když se já byl na "GrosHochAlpenStrásse", celou oblastí Alp a Dolomit prošla vlna srážek = imr regnet, imr šné" .

Velkoryse přehlížíme německý členy, čas, i osoby. Vše je v čase přítomném, takže naši hokejisti dobře hrajou hokej na olympiádě - říká Leoš, a já opáčím že Itálie dobře fotbal hraje. Když přednesu svou představu, kam mířím dál, tak se paní chytne za hlavu " mamamia- Kórsika, Sargdeňa, Čičília, Gréčia - áoó mamamia). Z rozhoru vysvitne, že minimální mzda je 19 000 lir/hod (což je 19 litrů benzínu, 19 kilo těstovin, 5 kilo chleba). Naše tři marky který uvedu já jako průměr vyvolaj upřímnou soustrast.

Foto na závěr situuju před kůlnu, svou loňskou "šláfcimrft". Ještě než odjedu, tak si sundám s hlavy kšiltku, a - tak jako loni - i letos, na její kšiltek napíšu poděkování s datumem a dám ji Leonardovi ať si ji přitluče pod tu loňskou. Já naopak dostanu od paní marmeládu, a od Leoše novou kšiltovku pro sebe a parádnější pro tátu, a pro mámu nějaký pero. K tomu mi kompresorem dofoukne kola, tady v barech, a přidá soupravu na lepení, 5 000 lir a „vynč" šťastnýho návratu.

Tlačím do P.so Pordoi 2239 m.n.m.. V polovině kopce stojí opuštěnej nepojízdnej bus. Kterým směrem se asi pasažéři chtivý horskejch krás vydali. Nahoru nebo dolů? Zvažuju jestli není čas zbavit se zbytečnejch svršků. Vzhledem k tomu, že pásmo věčnýho ledu, a sněhu jsem nechal za zádama rozhoduju se zastavit u prvního koše. Tepláky puma ztěžklý potem vyřazuju automaticky v prvním kole, z flanelky vyříznu zadní díl zad na ručník, a trička darované družkou pana Wallnera dvaktrát otočím (je to přeci jen památka) ale nakonec ho taky vyhodím. Velké věci si žádají velké oběti.

Potkávám avii s lůžkovou úpravou pěkně jsme si zamávaly. Sjíždím co něj opatrnějc (abych nepřehřál ráfek) a přesto mi zase pod zadkem zůstane prázdný kolo. Beru to sportovně. Slezu a nadnášejíce jej, aby se plášť nesvlíknul, ho dovláčím pod borovici u potoka kde si zbuduju kemp. Nedaleko je „suprhotel". Snad jim nebudu vadit.

Opravuju, a zároveň vařím kaši - potřebuju spotřebovat těžkou marmeládu ve skle. Jím už za šera když ke mě přijde mladík asi 35 let. Chová se přátelsky, mluví anglicky, a já se odvažuju větou "do you wont eat?" mu nabídnout pro mně ďábelsky dobrou kaši. Získal si mě neopovrženlivým "no, thank you".

22. červen - Dolomity

Ráno si vařím kaši a dokončuju opravu. Když přivádím kolo na silnici tak mě mine ten včerejší mládenec na svým Harley - Davidson se zvukem traktůrku. Pokyne mi s elegancí a silou svého stroje. Trošku mu závidím, ale moc ne.

Dnes mě čekaj dvě návštěvy, u "mechanika z městečka Perra", a u "strejdy v montérkách" - pana Feličetyho. Je krásně a teplo.

Brzdím u takřka posledního baráku městečka Perra ve směru na Pozza di Fassa. Otevřený dveře do „werkštadu motooficíny" se zašmírovanou podlahou, rozházený lesknoucí se klíče, nohy vyčuhující zpod auta na špalkách, nasvětčují, že dílenskej je doma. Skláním se pod práh auta. Leží tam nějakej učeň. Slovama mistr a maestra jej nutím ke spolupráci. Zavedl mě do skladu, kde jsem poznán. Mám u mistra od loňska dluh, kterej splácím taky nožem, krátká návštěva, splnila svůj účel - dala pocítit přátelství (f.23) a tedy jistotu.

Jedu dál údolím Canzei. Je vážně pěkně.

Opírám bičiklet o zídku vedle staršího člověka v klobouku, modré zástěře a s vypitou lahví vína v igelitovým pytlíku. Líbí se mi. Napřed ho jen tak nenápadně obcházím s kamerou a poté ho požádám o fotku. Nic nerozumí. Pán malinko „přebral", tak ho, jako malý děcko když spadne na zadek, beru za ruce a stavím ke kolu. Mrmlá něco jako „autobusso". Za fotku zdvořile poděkuju "grácia". A šlápnu do pedálu. Když ujedu asi deset metrů, tak pohodím hlavou dozadu, že mu zamávám, ale pán tam stojí tak, jak jsem ho tam zanechal. Jako socha.

Passo Costalunga. Zvoním na zvonek s popiskou Felicceti.

Pán mě poznává a zve na oběd do zahrady. Ukazuji mu kopii dopisu jimž mně vloni vybavil pro mechanika a ověřuju si, jestli dostal peníze co jsem mu vracel poštou. Směje se tomu a kýve hlavou - jako že jo.

Po jídle nás jeho paní vyfotí. Že jsme na fotce takový maličcí je moje vina neb jsem tam chtěl mít všechno - nás, dám, psa...a pořád jsem paní posílal dál).

Při loučení, mi Felicetti, do "památníčku" napíše: "Per i qualsiasi problema chiamare Felicetti 0471-612417" a k německýmu vysvětlení, že to je kdybych v celé Itálii, Sardinii a Scicílii potřeboval pomoct, tak ať se naň obrátím, mi přidá dvě telefonní - karty, a balíček magnesia proti křečím. Já mu zato dám sichršpendlik řka:"sichr um sichr". Felcetti mi podá ruku. "Já, sichr um sichr".

Jsem v Bolzánu. Městě, který lip zní než vypadá. Smrdí smogem a zeleninou stejně jako loni. Za 6OOOlir jsem si tu koupil novou duši, made in china (což moc nepovzbuzuje). Duše má jinej ventilek, ale dá se foukat šlauškem na české veloventilky. Když posílám domů pohled, (ptej se na tabači - tedy trafiku se známkama) s kilometrovníkem 585, konstatuju, že jsem ve stopatnácti kilometrovým skluzu.

Začínám se svážet po dvanáctce do úrodné Pádské nížiny. Za kopcem po pravé ruce mám největší taliánský "lago", Lago di Garda.

Před Trentem najdu na málo frekventované silnici dva deštníky. Beru růžovej. Je lehčí.

O kus dál stojej u silnice šlápoty, pěkně rostlý vysoký černošky. Kdybych se nehonil za kilometrama, tak bych docela zastavil. Ne že bych hodlal subvencovat prostituci, ale krátkej rozhovůrek v oddychový pauzičce bych s nima zapředl rád. Nepochybuju o jejich mezinárodních jazykových schopnostech. Ale času není nazbyt. Tak se alespoň zdravíme italským čao! - spestřujíc si navzájem práci.

Velký červený koule podobný rynglím z opuštěný zahrady, jsou mí první ovoce na tomdle vandru kterej by si klidně zasloužil přídomek "ovocnej". Sladká šťáva mě teče po bradě a dává mi zapomenout na počítadlo kilometrů. Cpu se doplna, a ještě trošku.

Ležím v sadě pod stromem, nacpanej ovesnou kaší s rynglema a rekapituluju události. Za dnešek se mi podařila stáhnout deficit kilometrů na mínus 40. Zvážím-li, že jsem projel nejvyšší částí rakouskejch Alp a italskejch Dolomit, přitom se ještě "zdržel" na čtyřech návštěvách, a mezi tím ještě stihnul repasi u Schneidera a nesčetný lepení, nezbývá než se pochválit, a přiznat si, že kaše byla zasloužená.

23. červen - Pádská nížina

Smogový údolí řeky Adige, je úzkou a skutečně frekventovanou stezkou, spojující Itálii s Rakouskem a potažmo i Německem přes Brennerpas. To je jediná dálniční spojka přetínající mnoha set kilometrovou frontu Alp. Poslední noc jsem tu strávil pod božím mukem u broskvovýho sadu vesnice Arce. Tedy asi l0km od Verony.

Čtyřkolejná železniční magistrála dotváří dokonale průmyslověj dojem z krajiny která je původně krajem sadů (převážně jabka hrušky broskve třesně). Jejich ploty, byly napřed (severněji) velice celistvé, pak už méně a nakonec velice necelistvé. Snad i toto souvisí hojností výskytu ovoce chtivých výletníků na bicyklech z České republiky.

Procházím se sadem. Sbírám ze země jen ty červeňoučký broskve, který jsou rozežraný od mravenců a vos. Jednak, abych mohl lehce obhájit své nejlepší úmysly nezpůsobit sadaři škodu a také proto že takové koule jsou podstatně sladší.

Před spaním, po 115 km, zvažuju kudy přes pohoří Apenin na západní pobřeží Itálie. Jestli přes Réggio a nebo Modenu. Asi to vyhraje Réggio.

24. červen - Pádská nížina

Veroně se vyhýbám, snad mi Romeo s Jůlií odpustí, a střihám to na Villa Franca kde se napojuju na 62.

Malinko jsem zakufroval při napojování na 63 a sjel na dálnici. Je to ne příliš bezpečný, vracet se v protisměru nepřehlednou zatáčkou přivaděče zpátky, ale co se dá dělat. Na dálničním krajnici leží slamák. Padne mi jak ulitej což se mě náramně hodí protože pod úplou kšiltovkou se mi na zpoceným zaprášeným čele dělá vyrážka. Vylepším ho jen přiděláním tkaničky pod bradu a jsem s ním kamarád.

Pole, sady, zelinářství. To je současná krajina protkaná starýma zubem času nahlodanýma mnohdy už zřícenýma, ale leckde stále funkčníma, mimo úroveň se křížícíma, co do objemu různejma, zavlažovacíma korytama v promilovým spádu. Voda,v těch funkčních, plyne jen taktak že se nezastaví.

Mostem l 200 m. lange přejíždím řeku Pád. Když mě na něm předjížděj kamióny, tak se pohupuje. Moc príma pocit.

Čínská duše mi praskla. Ke všemu v místě, kde jsou na ní nějaký vroubky takže nejde zalepit. Když si v obchodě kupuju novou říkám "no china, no thaiwan". Od prodavače dostanu za 6000 lir mišelinku z Francie. Tvrdí, že bude bóna - jako dobrá.

Místní začínaj pramálo znát jazyky. Jen čerpadláři vypadaj, že kdysi dávno uměli dojč (a engliš vůbec nikdy).

Za Réggio E. už je "můj" směrovník. La Spiezia 120 km. V duchu už jsem u moře, a ještě dál... Apeniny, po přestálém, nechápu jako problém a plánuju si, jak z přístavu zítra pošlu pohled se stručným - Tak pluju!

Náhle se mně zmocňuje intenzivní touha se vykoupat. Neustálé se totiž natírám opalovákem kvůli pigmentaci. Takže prach a písek cest se na mě lepí víc než kdy předtím. Pocit z toho je stejnej, jako bych se oblík do kombinési s jemnýho smirkovýho papíru. Nepředstavitelné mě všecko rozesvědilo, furt se podrbávám ve vlasech. Koupel kladu jako prioritu. Vzhledem k tomu, že možností moc není, a touha je silná, sahám k té poslední. Zastavuju u benzínky kde skončila pracovní doba, zdobí ji cedule "qesčo" (zavřeno, otevřeno je aperta) z kýblu na ostrůvku mezi stojany vydělám stěrku na skla, napustím si čistou vodu a jdu se omýt do kouta (doporučuju vozit houbu). Je pravda, že budím pozornost několika pár chodců, ale ve většině jsem zůstávám nezpozorován, a blaho který jsem si právě způsobil je vše odčiňující. Ani bublinková koupel s levandulovou pěnou, by nechutnala lip.

Nechci se už dnes zpotit, navíc mám odjeto 121, takže zastanu ve Spěnze. Jako příhodný se mi jevy místečko podél kostelní zdi. Ovšem jen do chvíle, než se rozezní jeho zvony - je jich snad šest. Zeslabit se to nedá, a spát u toho taky ne, tak všechno jen tak hala bála házím na kolo a klidím se do neznáma.

Je tma, já už půl hodiny tápu nemohouce najít flíček na spaní. Celej ušlej zabočím na posečený pole. Je mi jedno kde budu ležet, pršet nebude a rosu přežiju. Jenom konečně ulevit nohám!

Zděšeně mě probouzí rachotící kombajn. Ze strachu, že mu ležím v cestě se zvedám s baterkou v ruce na spacák. Chvíli trvá, než se na protějším, ale nedalekým poli objeví světla jeho reflektorů. Ne. Já už nikam nejdu. Ale dokud vrčí neusínám. Alespoň se o to pokouším.

25. červen - Apeniny - den desátý

Od rána mám dvě potřeby. Dobít baterie do kamery a najíst se. Obé se mi podaří až k poledni u osamocené benzínky.

Čím víc opouštím po 63 Pádskou nížinu, tím víc se vzdaluju průmyslové civilizaci. Podle digitálních desek je 3O stupňů celsia. Abych se cítil "příjemně", využívám každý možnosti namočit si tričko a hlavu do vody.

Přestože mi četný, dobře osvětlený, tunely ulehčujou projezd Apeninama, jsem zaskočenej jejich rozlehlostí (špatná psychická příprava). Už se v nich trápím skoro celej den, a moře pořád nikde. Jen občas vesnice s často neomítnutejch kamennejch domků s červenejma vlnitejma střechama a zavřenejma špehýrkatýma všelijak vyklápěcíma okenicema ze dřeva.

Konečně jsem v posledním apeninským průsmyku P.so di Cerreo - dál už bude jenom skopec.

Sedím na lavičce, v sedle Cerreto, baštím brambůrky co jsem před chvílí našel, a píšu domů pohled s kilometru č.915. Oslovuje mně Caorl, tedy Karel. Umí anglicky a ptá se mě, odkud jsem a co jsem a jestli jsem byl nahoře na jezerech. Když mu výmluvným gestem vysvětlím, Že vůbec nemám náladu na nějaký zajížďky, tak mi nabídne, že mě tam zaveze. Souhlasím. Zamknu kolo k plotu, vezmu kameru a nasednu ke Kájovy do obstarožního eskorta.

Kája učí na střední škole a co chvíli mě vilně pohladí po stehně. V jednom kuse mi opakuje, že mám atletico postavu a že se mu to líbí. Co chvíli si přiloží ukazováček k uchu a malíček k puse, ostatní prsty zavřený v dlani, jako by telefonoval. Do imaginárního sluchátka opakuje "Durme. Durme.". Zřejmě pořizuju první životní zkušenost s homosexuální menšinou a snad až moc rezolutním "No" odmítám přijímat jakejkoliv projev náklonnosti. Kája je mírně otylý čtyřicátník takže nemám obavu, s fyzickýho násilí. Přemoct by mě mohl jedině s pomocí nějaký zbraně, a to nepředpokládám. S postupujícím časem, se bariéra mezi náma začíná rozpadat. Kája mi přestal "telefonováním - Durme Durme" něco naznačovat a uznale ocenil, že jsem poznal Mozartovu hudbu když ji pustil na kazetě v přehrávači. Poté co, u jednoho z horních jezer dokonce dovolil, že si ho smím pro památku natočit, pochopil jsem, že strach není na místě. Uplynula asi hodina a jsme zpět u kola. Upřímně mě mrzí, že musím odmítnout Kájovo pozvání. Slibuje mi lukrativní věci jako je sprcha, večeře a postel. Bohužel bydlí tam, odkud já přijel a zpátky nepojedu - leda násilím. Mrzí mě to tím víc, že si Kája muže myslit, že ho postavím někam na okraj společnosti.

Za hodinu bude tma tak sháním vodu na vaření. V liduprázdným kraji zastavuju u baráku před nímž sedí pěkně ustrojenej děda v klobouku. Podávám mu dvoulitrovou flašu na vodu se slovy „aqua" aniž bych slezl s kola. Nechápe. Naznačím gestem jako že piju a zřetelnějc opakuju „aqua". „Aqua" tam - zvedne děda těžce ruku. Chystám se přít do pedálu protože všechna, co je "tam" je pro mě "mimo" tedy daleko, ale stařík mě nenechá. Neustále ukazuje rukou "aqua tam" a aby podpořil svoje výroky tak se obtížně zvedne ze židle a chytne mě za paži. Aqua - tam! Nesledky mozkové mrtvice těžko utajit. Chci zanechat dobrý dojem, tak slezu a jdu si pro aqu "tam". Poté co se vrátím si dědu vyfotím a tím dofotím první film.

Ubytovávám se opět na poslední chvíli na mezičce pod švestkou asi 6km před Aulla. Chtěl bych se jít vykoupat do nedaleký řeky, ale kolem obchází nějakej chlapík a já mám strach nechat svůj skromnej životně důležitej majetek bez dozoru. Takže jdu spát smradlavej.

Založil jsem novej film.

26. červen - Riviéra di Lavante

První co je, tak ráno spočítám kilometry k Ligurskýmu moři, do La Spézia. Napočítám jich asi dvacet "s vodou", tedy s kopce (jak jinak když jedu k moři). "Takže dnes se bude spát na Corsice" opakuju si třikrát větu vonící exotikou pro posílení mysli.

Protože na Corsice platěj franky, a protože jsem našel 10.000 lir, rozhoduju se pořídit si náhradní duše. V La Spézia hledám "biči-márket".

Pán prodavač mi nese jednu nezabalenou neoznačenou duši a tvrdí mi, že to je ten žádanej rozměr a že ve městě žádnej druhej bičimárket, a ani gumnistita není. Mě se ta velikost nezdá, a obchod ruším. Nicméně si polohu tohodle bičimarketu dobře zapamatuju. Pochopitelně, že další obchod byl o ulici dál. Maj „myšelinky", tak beru dvoje.

Stojím u mola naproti palmě, pod kterou má obrovitej černoch v hubertusu a zmijovce před sebou na dece rozložený nějaký cetky. Na mou opakovanou prosbu "Please foto" odpoví vždycky stejně: "Please many".

Našel jsem konečně část přístavu, kde kotvěj loďky co vozej za peníze. Před každým molem je cedule na mříži s názvem společnosti, trasou kterou loďka s váma obepluje (většinou se jedná o okružní plavby) a časama nástupu. Marně se ptám po lodní lince na Corsiku do přístavu Bastia. Až jeden corzár mi dost dobrou angličtinou vysvětlí, že "La Spezia - Corsica no. Livorno - Corsika every day, every night!". Ukazuju mu svou mapu na který je vyznačená čerchovaně lodní linka La Spezia - Bastia. Kroutí hlavou "No, No".

Hledám Livorno na mapě. Je na úplně jiným čtverci. O 60km jižnějc. Přemejšlím jestli tam dojet, a nebo doplout. Volím jízdu podél pobřeží.

Nevydržel jsem, a jdu se vykoupat do moře. Konec konců, je to tady pro ten účel uzpůsobený a lidský těla placatící se v písku vypadaj docela spokojeně. A navíc potřebuju vyprat. Bičikletu nechám na dohled a s uzlíkem špíny se jdu koupat do moře. První pocity jsou čertovský. Každej pupínek a píchnutí komára, každá oděrka a jizvička po ostružiní ve slané vodě ožívá a zkouší, kolik toho snesu. Asi toho nesnesu moc protože se utíkám do sprch - to je požitek.

Je mi velice příjemně. Slunce ztrácí na intenzitě a já jedu širokým bulvárem. Na právo moře se sklánějícím se sluncem a vlevo bohatý rezidence místní Riviera di Levante. Velice kvalitní nalajnovanej asfalt na široké třídě olemované stromořadím vzrostlejch palem s pohupujícíma se listma mi mizí pod kolárna třiadvaceti kilometrou rychlostí. Drobným pestrobarevným člunům uvázaným u mol pleská moře o kýly, a nasycuje vzduch mořskou vůní. Udržovaný pláže s nápisy "onli for vizitors hotel Belvedere, rozložený lehátka a deštníky látkou, to všechno je príma - alespoň do chvíle než zjistím, že portmonka není na svým místě.

V osm večer jsem u "šikmotiny" v Pise. Jsem jenom v plavkách takže se stanu na tak frekventovaným místě (asi jako na Vaclaváku) terčem pozornosti. Uniformovaný mužík mne nutí abych se oblékl. Mám dobrou náladu (peněženka se našla - okamžitě jsem z ní odebral díl hotovosti, takže tam zbylo tak akorát na limonádu, a skoval jej do váčku na krku, kde mám pas, kreditní a telefonní kartu od Feličetyho, zdravotní pojištění, hotovost v markách, šilincích, lirách, drachnách, a dolarech rovnající se 15000kč) a trošku ho vodím za nos, když předstírám nechápavýho slova "dress" neznajíce. Carabinér je však důslednej. Stojí nade mnou dokud se komplet neoblíknu, a teprve poté se vrátí do auta.

Šikmá věž je trošku bokem centra. V areálu spolu s rotundou, a velkou katedrálou skrytá za zubatejma hradbama. Všechny tři stavby jsou zasazený do pěknýho pažitu kterej okupujou turisti z celýho světa. Nízký podvečerní slunce dodává bílýmu mramoru staveb, v kontrastu se stínem, zvlášť jasnou barvu. Samozřejmostí je italská, červeno-bílo-zelená vlajka, na nejčastěji focené stavbě. I mě před ní vyfotili (f.27). Nejet do Livorna, do Pisa, přes niž se nevyhnutelně musí, bych se nedostal. Teďka vím, oč bych přišel. Kalimatku se spacákem rozmotávám u zavřené benzínky na silnici č.l ve směru na Livorno. Neudělal jsem dobře. Součástí benzínky je i myčka a voda zní je v tomdle počasí rájem pro komáry a všelijaký mušky. Je teplo, že bych mohl spát jen v trenkách na spacáku, ale musím dovnitř a ještě v košili takže se potím jak sněhulák v létě. A komáři mě stejně štípou. Navíc nedaleko je letiště. Burácející obludy se snášejí k zemi nad mojí hlavou. Už aby bylo ráno a já mohl prchnout.

27. červen - Den plavby

Šlapu tím, co je zázemím přístavu. Hangáry, sklady, oplocený parkoviště plný stejnejch zbrusu novejch aut, desítky a stovky tiráků z celý Evropy, úřednický budovy ze skla a betonu, světelný křižovatky, vlakový nádraží, obří jeřáby co přenášej vzduchem kontejnery. Dělníci a policajti to je Livorno. Pátej největší přístav Itálie.

Nikdy jsem na ničem neplul (nepočítám-li vodáckej výlet na Dunajec jehož jsem se zúčastnil více méně omylem a na kterým jsem dělal háčka jednomu slabému odhodlanému děvčeti) a nevím jak se dělá to, čemu jsem při spřádání plánů říkal "nasednu na loď".

Ztrácím sebedůvěru, že bych mohl najít molo z něhož se jezdí na Corsiku. Ptám se každýho, ale nikdo neví. Naštěstí mi pomůže šipka nastříkaná vápnem na silnici s nápisem: PORTO CORSE, PORTO SARDEGNA.

Projíždím pod závorou, kterou hlídaj vojáci (nebo celníci). Každopádně raději slízám a jdu se zeptat k vokýnku, jestli to je passport kontrol. Vojcl přikývne a otráveně vejrá jak lovím pas z váčku na krku. Asi by byl raději kdybych projel a nezdržoval.

Zamknul jsem kolo, a vybaven slovníkem vcházím do nevelké haly (asi jako jako je v Šuperku čekárna ČSAD). Dobrodružného zjevu tam je pouze jeden spáč na čtyřech nepohodlnejch tramvajovejch židličkách. Přepážky jsou obestlaný reklamníma brožurama. Než si stoupnu do řady, tak pozoruju, jak to chodí. Pán mluví německy. Říká, že chce do porto Bastia (tedy jako já), že jsou dva dospělí, dvě děti a jeden pes, a že jedou autem s karavanem. Paní za přepážkou jednotlivý údaje vkládá do počítače, zeptá se na jména, zmáčkne enter a vyžádá si sumu. Ty vole, to je pálka, žasnu předstupujíc před uvolněnou přepážku.

"Ich will ticket in Corsika, porto Bastia" artikuluju a pomáhám si reklamním letáčkem. Paní kejvne jako že čeká na další údaje. "Ich bin ainer und ich hábe fahrat". A co dál? "Ich will gehe today". "Whot is your name" ptá se. Protože nerozumí hláskování, tak ji podám pas aby si jméno opsala. Zaplatím 41 000 lirek a dostanu lístek na loď společnost Corsica Sereňa odplouvající po za rohem v 13.00 místního času.

Mám tři hodiny času. Tak se natáhnu do stínu na kalimatku u mola k němuž mi má přijet kocábka.

Jsem napnutej, tak jen tak klimbám. Záchytný parkoviště před molem se postupně plní. Auta, karavany, autobusy. Všichni se sjeli z Livorna na hodinu odjezdu. I já se přichystám - tím že smotám kalimatku a sbalím vařič.

Poprvé v útrobách lodi. Zdá se, že to bude přeci jen pravda - že popluju. Doufám, že si biletářka vpouštějící na loď dobře prohlídla lodní lístek, a nedopustila, abych se nalodil na loď plující do Saň Francica. S kolem budu plovat já a ještě skupina pěti cyklistů bez zájmu o kontakt. Místo kam mám uložit bicykl, mi ukazuje zřízenec.

Celkově je v podpalubí dosti fofr. K teplu přírodnímu, se přidává teplo za strojoven a aut. Je tu jak v troubě. Nevětranej vzduch nasycenej pachem nafty a oleje. Auta ve dvou patrech (to první se hydraulicky zvedlo) nárazník na nárazníku, a lidi co klopýtaj přes vysoký kajutní prahy při cestě k vnitřnímu schodišti. Zmatek na malým prostoru. Doba, kdy si lidi mávali při nastupování na loď z romantickýho můstku nebo schůdkách podél lodního boku je už asi pryč. Dnes se na loď nastupuje autama.

Gumicukem přitáhnu bicykl ke šprdlení, vezmu kameru, foťák, kalimatku a jdu se plavit.

Loď není velká (teď to vím, ale tehdy se mě zdála býti velkou), resp. je tak malá, že pro samí lehátka ve firemních barvách není kde rozmotat kalimatici. Nakonec se usadím v klimatizované hale na přídi, ale ještě předtím se nechám profi fotografem nabízejícím své služby veřejnost vyfotit na svůj materiál.

Před vyplutím praskající lodní rozhlas v němčině, angličtině, francouzštině a španělštině oznamuje „atention" - co dělat v případě ztroskotání.

Během plavby se lodní ocel mírně chvěje a příjemně pohupuje. Většina haly sleduje na obrazovce fotbalový mistrovství, a nebo nepřetržitě konzumuje kalorické a či alkoholické dobroty - s bezcelního baru. Dav před obrazovkou se rozšumí pouze když vypadne signál, nebo když je "závar" před bránou. Lodě plující kalem nás, ho nezajímaj.

Francie

Corsika

Opouštím příjemně klimatizovanou prostoru. Jsme na francouzské Corzice v přístavu Bastia. Znám pouze tři Francouzský slova: le pen je chleba, mesié je pán a bonžůr je dobrý den.

Rozčarovaně pobíhám podpalubím protože nemůžu najít svou bičikletu. Pomohl mi až zřízenec. Poslal mě o podlaží níž...

Ptám se v info ofiss kde je možno směnit prachy. Přej už nikde, je pozdě. Jako satisfakci dostanu mapu Corsiky.

Zítra mě čeká den volna, mám totiž odkroucenej první tisíc, a tomu přizpůsobuju směr jízdy. Mířím na pláže Vacanes. Než tam dojedu tak se zastavím u krámu se zeleninou. Právě totiž zavíraj a ovoce a zeleninu kterou nemá cenu skladovat do příštího dne sypou do kontejneru. čeká mě valněj den bez pohybu a tak se předzásobuju asi osmi kilama broskví, pomerančů, paprik, rajčat, okurek a sladkýho zelí.

28. červen - Den volna

Den volna na pláži po poledni je peklem. Slunce žhne, mořská voda štípe, písek pálí a leze všude. Když se jdu skovat do stínu soukromýho oleandru, tak mě přijdou vyhodit. Pranic nepomáhá má prosba, že je to jenom na jeden den. Čas zabíjím vybíráním trasy přejezdu Corsikou. Zvolil jsem středozemí variantu s průměrnou náročností.

29. červen - Ave Corsika!

Nechce se šlapat.Nutím se.

Dík nepozornost jsem najel na betonovej obrubník spadnul, a na prostředníčku levý ruky si strhnul nehet tak nešťastně, že mě výší na kousíčku. Sbírám sebe a věci ze silnice, aby nás něco nepřejelo. Než vše posbírám, a vytáhnu lékárničku (pochopitelně, je až na samým dnu) tak je kolo, batožiny, šortky poznačený od lepkavý krve.

Sedíc na betonu si orezlejma nůžtičkama na stříhání záplat odpreparovávám voštinu nehtu od těla. Každý (pro mne typický) zaškubnutí znásobuje bolest, takže jsem tuze rád, když je dílo hotovo. Na závěr stále krvácející ránu zasypu desinfekcí a obvážu obvazem. Jestli rána nezačne hnisat, tak to bude O.K..

Můžu být rád, že jsem si poranil levačku. Na pravé ruce bych zchromlou levou rukou těžko něco podobnýho prováděl.

V Cassamoza si jdu do banky proměnit peníze. Nepotřebuju mnoho. Jídlo mám, a když se to nebude sukovat, tak koncem týdne budu na Sardinii kde platěj (zase) liry.

Před bankovní úřednici položím 10000 lir (to je asi tak na deset pohledů- bez známek ovšem) řka: "čenč many plís,aj want frenš frank". Mladá paní není zřejmně lingvisticky právě zdatná, tak si pozve posilu (spíš mi jednoduše nerozumí). Ta mi taktně (prsty staženými do špetky) naznačí, že tento " a litl many" nepokryje ani náklady spojené s transakcí, a že kdybych skutečně chtěl "čenš many", tak musí dát tři takovéto "liti many". Ač se mi od rána nedaří, musím se nahlas rozesmát. Úředníci se rozesmějou taky. Po vzájemných projevech sympatií z nich alespoň vypáčím, jakej je kurz lira versus frenš frank, abych mohl zkusit štěstí u pumpy.

Úrodnější, dostatek vody mající, nížinný pobřeží Corsiky ze sadama pomerančů, grepů a kiwi opouštím po 193 a údolím vysychající řeky Galo stoupám do vnitrozemskejch hor a jejich průsmyků (tomuto přejezdu Corziky jsem dal přednost před fádní jízdou po východním pobřeží).

Stoupám do průsmyku nad Corte a plaším ještěrky. Nahoře před domem si vyliju poslední deci vody na hlavu, že si v něm „vypítám" novou. Přepočítal jsem se. Voda je zavřená. Další možnost bude, pokud přežiju, až za hodinu v Corte - říká pán. Fotím.

Prodělávám aklimatizaci a vzpomínám na mrazivej Gross Glockner. Teplota, která mi v pevninský Itálii připadala nesnesitelnou, se v ostrovním klimatu stává všední záležitostí. Ve spálené trávě přežívaj jen ty největší stromy. Převážně pinie. Ovocnej strom je luxusním doplňkem zahrad boháčů. A tekoucí voda zde v tomto ročním období prakticky neexistuje.

Při výměně duše jsem si jednu zničil tím, že se mi písek dostal do toho jejich spěší ventilku..

Přijal jsem za svůj, jednoduchej pozdrav místních cyklistů: Ávé!

Odbočil jsem ze 193 na daleko míň frekventovanou a užší 69.

Kašna u kostela větší vesnice Ghisoni nezklamala. Je funkční s výjimečně chladivou vodou. Neváhám a konám hygienu. Napřed zdráhavě jen tak letmo smočím své znavené údy abych tam nakonec vlezl celej. Chladivou koupel po denních útrapách mi nemůžou znepříjemnit ani soplatý řasy na dně kašny.

Zřejmě jsem svou otužilostí zaujal štamgasty s protilehlé hospody, protože mi poslali třetinkovou láhev muškátovýho vína a dvě bulky s peprným salámem. Já jim na oplátku poslal populární brožurku Zábřeha.

30. červen - Kopce Corsické - den dvacátý

Šlapu kilometry liduprázdnou krajinou. Opuštěný domy, stržený krajnice, rezavý mosty bez zábran, karosérie vraků aut v hlubokejch propastech, křižovatky bez směrovníků, toulavý psi všech světovejch plemen a ras. Nohatý prasata atletické a jalovice rachatické konstituce se volně procházej po zaneřáděné silnici a živěj se v rozlehlejch lesích jedlejch kaštanů (ohromný rozložitý stromy, porostlí pnoucíma rostlinama) jejichž stav napovídá, že nemají a nikdy neměli pána. Studánek je žalostně málo, a vody v nich ještě míň. Když na úzké cestě potkám místo ještěrky auto, tak je to zpravidla malej náklaďáček bez kapoty a s navijákem. Musím dávat pozor, kde opírám Bičikletu. protože krajnice je plná ostnů z rostlin, který vyschnutím získaly pevnost oceli. Za Col de Verde /1289/ si chci uvařit, ale zjistím, že jsem bez ohně, protože sůl na rose zvlhlá se dostala k zapalovači a rozežrala jeho kovovou část tak důkladně, že zněj nevyjde ani jiskérka.

Po 13-té hodině se rozezvučí cikády koncertem tisíce houslí. V nastalým teple, spíše vedru, je slyšet jak se rozesychaj velký piniový šišky co vystřelujou svý vrtulky do prostoru. Na asfalte po mě zůstává mělká čára. Drobný kamínky se mi lepej na pláště a zvoněj o blatníky když je stračím. Obloha je bez mráčku, vzduch se tetelí a mouchy li taj rychlostí zvuku. Nepotím se, mám málo vody.

Je podvečer. A pozvolně stoupám do Col de la Vaccia /1193/ posledního vrcholu před mořem. Na vrcholu poznávám stát škodu favorit. Patří manželům Vopařilovým Sokolská 3920 Zlín 76001. Já poznávám je podle auta, a oni mně podle české vlajky kterou si vezu od prvního dne volna zavěšenou viditelně v předu. Jsem nakamerován z možnejch a nemožnejch úhlů.

Dostanu najíst jídla ohřátýho na butanu a napít piva chlazeného - nevím jak. Zajímám se o výsledky voleb (mrzí mě že jsem nevolil). Bohužel Vopařilovi toho moc nevědí, protože když odjížděli, tak byly známi pouze předběžný výsledky.

Výhovy mí žádosti, a až budou za tři dny doma, tak podaj rodině zprávu, že žiju a šlapu. Na rozloučenou dostanu zapalovač, keksy a guláš v plechu. Vopařilovi díky!

Jsem po jídle, takže můžu jet do tmy. Dojel jsem kousek před Aulléne prochladlej sjezdem během kterýho jsem třikrát dofukoval zadní kolo. Ráno se bude asi lepit.

1. červenec 1998 - Corsica

Zjišťuju, že jsem spal pod kaštanem na kraji menší pískovny. Chlapy co mě tam ráno, přijduvši do práce, objevili na mě koukaj jak na mimozemšťana. Asi mi přestal fungovat budík.

Obsah slova tůrista je jim zřejmě cizí stejně jako možnost používat v zdejších horách bicyklu co-by dopravního prostředku na větší vzdálenosti, a ne jen co-by kratochvilnou hračku pro děti na dvorku deset krátě deset metrů. Domluva s těmito dělníky kamene angličtino či němčinou není možná . Nerozumí ani když jim na jejich "pér vů francéz" odpovídám zřetelným "nou".

Převaluju na dlani pravidelněj pětihran velkej asi jako hrášek. Z každý strany čouhá osten asi osm milimetrů. Vytáhnul jsem ho po snídani ze splasklýho zadního pláště.

Stále po 69. Podél řečiště řeky, široké asi jako Vltava v Praze - momentálně z 70% vyschlé, Chiuvpone a poté Rizzanese. Frčím z kopce. Zpráchnivělej povrch silnice mě otřásá dlaněma bez rukavic a znovu oživuje ránu po strženým nehtu. Bez rukavic jedu kvůli obvazu na prstě. S povděkem vítám napojení na nepoměrně kompaktnější asfalt 196 v městě Sartene. Je opět jasnej pěknej den a já začínám koketovat s myšlenkou, že bych mohl ještě dnes spát na Sardinii.

"Do you wont sendwič and wather" ptá se mě holka mího věku zatím co ji sleduje její partner zpoza mini renaultka. Zastavili, na zaneřáděným odpočívadle aby se najedli, zatímco já tady lepím duši. Chleba od studentů přijímám. Lituju ty motorysty - jíst v takovým svinčíku, to je teda úděl. Stejně jako já maj "Holiday" a jedou do Bonifacia, jedinýho přístavu z něhož se dá plavit na Sardinii. Pro ně i pro mě je to ještě asi padesát kilometrů. Oni s pomocí expanze motoru budou v cíli snad za hodinu. Já, na útraty vlastních nohou, možná ještě dnes.

Podél silnice je občas motorest či něco takovýho. Reklamním trikem s cílem přilákat zábavychtivého turistu je asfaltovou barvou na neohoblovaným prkně vyvedenej nápis "DISCOTEQUE". Chce-li majitel podniku efekt znásobit, zavěsí nad desku na dvoulinku houpanou větrem stále svíticí červenou žárovku. Nedokážu si představit, co by s místními udělalo, kdyby ta žárovka blikala. To by parket nestačil.

Předkloněnej se peru s větrem takže teprve paraelním viděním zpozoruju renaultka mejch přátel kteří se vracej z Bonifacia. Snad moje opožděný zamávání viděli alespoň ve zpětným zrcátku.

Žíznivě piju vodu na záchodě benzíny v Bonifáciu. Porto dle pumpaře najdu snadno. Stačí když pojedu pořád z kopce. Jsem nadšen logikou věci.

Do Sardinie, porto Santa Teresa di Gallura, se jezdí se společností Moby Lines s.r.l. od 7 do 21 hodin co dvě hodiny. Lístek mě sice vystavili ve francích (68) ale platit si nechali lirama takže nemusím "čenč many" což mně těší. Než v 19 nasednu na trajekt stíhám koupit ještě dva pohledy. Domů a Jiřině. Záměrně vybírám se znázorněným ostrovem, abych do nich mohl vyznačit kudy jsem se přes něj překousal.

Na lodi příjemně pofukuje a já natáčím záběry se zakázaných prostor garáží, dokud mě odsud nevykáže šlachovitej námořník v tričku od oleje. Libuju si v představě, že si na druhým břehu ohřeju guláš v plechu zmnoženej bramborama.

Itálie

Sardinie

Času shánět ideál ubytování mnoho není. Projel jsem okolí vylodění 3x abych se nakonec se vrátil k prvnímu „typu". Kostelní zdi. Myju se v nedaleký plytký kašně s bezstarostně sem tam plujícíma červenýma rybkama. Mejdlo s jelenem tentokrát nepoužiju. Nejsem si jist, že by ho snesly.

Posílám domů pohlednici Corziky. Tam jsem to nestihnul, označenou kilometrovníkem l 354 a s vyznačenou cestou přejezdu. Corsika = pěknej, ale upracovanej ostrov.

2. červenec - "Sargdeňa"

Sardinie, podle místních- "Sargdeňa" není tak kopcovitá jak Corsika. I z toho mála kopců však utíkám a přejezd směruju na východní pobřeží.

Šest kilometrů před Palau, to už jedu 125, seberu z příkopu pár lahví rozličnýho tvaru. Chci zjistit jestli se vracej nebo nevracej. Pokud by se vraceli, byl by to zlatej důl. Lahve se ale nevracej.

U zadního vchodu do zelinářství v Ólbia si vypaběrkuju něco málo (cca 6 kg) ovoce. Je na místě, abych podotknul, že získávání ovoce tímto stylem, má spoustu výhod. Nehledě na romantiku nepředvídatelnejch nalézů, je zajištěn široký a neustále doplňovaný sortiment ovoce a zeleniny v nejvyšším stupni zralosti, sladkosti. Skutečnost, že se nezřídká stane a prodavač s fruty vám přinese chleba či něco jinýho "na přilepšenou" též není bezcenná.

Zastavil jsem u meruňky s větvema přes plot, a z majitele, co na mě kouká oknem si tudíž nedělám starosti. Už jsem rozjetej, když vyleze z branky a mává na mě s lahví piva v ruce a gestama mi ji předává. Pivo maj na Sardinii v lahvích O.66 litru. Jsou to pivaři.

Ubytuju se v Limpiddu po 110 km a konečně vařím guláš s bramborem. Pochopitelně, že mi došel benzín a pochoutka zůstala nedovařená.

3. červenec - Genna Silana

Po levý ruce zelený moře, po pravý skály náhle vystupující na povrch zemský. Jejich vybělený korunky propůjčujou krajině pěkně neurovnanej vzhled.

Před Orosei potkávám skupinu českých cyklotůristů. Vidím je tím raději, že mně začíná docházet lepidlo, a i duši bych koupil. Za skupinu mluví boreček o něco málo starší než. V duhovém trikotu, na duhovém bicyklu bez blatníků, nosiče i světla. Na tváři má zrcadlovky který mu propůjčujou masařkově lesklej pohled. Zjevně mu lichotí, když mlčky naslouchám jaký útrapy museli přestát než se sem dostali busem (zřejmě se domnívá, že mě sem na svý vlastní náklady dopravila Lufthasa), jaký je na "jihu" (myšleno ostrova), odkud jedou, vedro (není mi doporučeno tam jezdit), a jak si předevčírem vyšlápli na nejvyšší horu...S blazirovaností s jakou to všechno popisuje čpí pýcha. S takovým člověkem se mi nechce bavit ani na Sardinii.

Co jedu italským a francouzským územím, tak pozoruju kolik lidí má vyvěšenou vlajku své země na domě. Teprve v Orosei se mi podařilo vypátrat pročpak. Příčinou je probíhající MS ve fotbale. Chlapi si vynesou ven domácí televizor a se zpoceným pozadím sledujou utkání (momentálně prestižní mač Itálie s Francií). Zůstal jsem chvíli s nima myslíc, že mi ukápne nějaký pivko, když budu fandit jejich squadře azůře. ...neukáplo nic, akorát mě bolely nohy od přešlapování.

Sardinie není zdaleka tak opuštěná, (aspoň co já jsem zažil), než-li sousední Corsika. O krajinu se staraj cinkající a mečící ovce a kozy. Perfektně spásaj suchou trávu a do strání vrstevnicovitě vyšlapávaj úzký cestičky. Na Sardinii je dokonce i nějakej průmysl, hlavně kamenozpracující. Tanče o „ix" nápravách přetahujou kvádry asi 3x3xl0m. Modlím se, _když mě z temným hukotem taková pojízdná skála míjí, aby na trailu něco neruplo. Třeba guma.

Jsem nad Dorgali v sedle Genna Silana tisícimetrové výšky sleduju oblouk obzoru Tyrhénskýho moře. Večeře, kterou jsem si dnes dopřál, měla hodnotu 12 DM. Měl jsem totiž šest jogurtů po dvou markách najdutý v odpadě u zelináře. Měli prošlý datum. A chutnaly výtečně!

4. červenec - Info office na placa de Róma

Budík, zase budící, mě budí v pět ráno. Je mi zima (už jsem se asi aklimatizoval), tak si po dlouhý době oblíkám fialový tepláky. Vstávám brzo, abych si natočil východ slunce. Záběry této scenérie jsou poslední, co si dovezu domů. Všechny ostatní mě ukradnou spolu s videokamerou během plavby do Řecka.

V Tortoli, s přístavem Arbatax než pošlu domů pohled s km. č. l 600 vlezu do informační kanceláře na Placa de Róma abych zjistil, jak se Italsky řekne sůl. Když to zvím, tak se naslepo zeptám, kdy to jezdí s Caglairy na Scicílii do Trapani. Mládenec zalistuje brožurou a řekne, že každou neděli, což je zejtra, v 19hodin. Jindy ne. Takže já jestli tady nechci trčet tejden, a nebo pokud nechci plovat ve čtvrtek do Palerma, tak musím máknout a zbývajících 140 kiláků odkroutit v daným termínu. K této důležité informaci jsem ještě dostal mapu Sardinie.

Krajina trošku zčervenala a voda přestává být problém. V sadech rostou olivovníky. Ženský choděj celý v černým, včetně šátku na hlavě.

Koupil jsem si chleba (pane). Velká bublina z bílýho těsta za 4000 lir, se mě tak tak vešla do batožin. Sním ji takřka celou, a pořád mám hlad. Ekonomičtější bude kupovat pate - těstoviny. Pytlík s označením l000gr přijde na marku stejně jako 1.51 limonády a litr benzínu do vařiče. To se dá.

Mám dvě možnosti. Buďto budu spát poblíž bzučícího vosího hnízda, nebo nedaleko bzučícího transformátoru. Vybírám elektrostavbu.

V noci se nečekaně zvedá silnej vítr. Než se zmobilizuju k záchraně věcí, rozfouká mi je po louce. Naštěstí je měsíc v úplňku a pomůže mi je hledat. Mapu, flašku, pytlík s chlebem futrál na spacák, odpadky a vůbec všechno lehčí než půl kila dávám (poučen) k sobě do spacáku. Z oněch 140 kilometrů jsem většinu odjel takže zejtra mám jet 65. A další noc pak bude na Scicílii. Ale to je tak daleko, že na to nechci myslet. ...ale nejde to.

5. červenec - porto Caglari - den dvacátý

Ráno je velmi příjemné. Stoupám pozvolna kaňonem proti polovyschlé sa Ficocca /ono "sa" je součást názvu řeky/. V jejím řečišti se pasou neustále pochodující stáda umečenejch koz se zvoncema. Rozmanitost flóry se zúžila na pestrobarevný keře oleandrů - pod kterýma odpočívaj ovčáci, a zakrslý borovice v skalních prohlubních. Je víkendovej provoz směrem ven z města, tedy proti mejm očím, což je bezpečnější než-li opak, kdy nevidím za sebe (chtělo by to zpětný zrcátko) a více méně se spoléhám na ohleduplnost anonymního řidiče. Kaňon vrcholí v sedle Areu 'Neridu. Jsou tam dva rychlocyklisti na galuskách. Jeden ji má prázdnou a nemá pumpičku. Jako by neznal „Cyklista bez pumpičky je jak láska bez hubičky". Pokouším se mu pomoct se - svou výbavou. Ačkoliv na svým kole "točím" šest duší s třema různejma ventilkama, jejich galusky nafouknou pro čtvrtou variantu ventilku nedokážu.

Ačkoliv ještě není ani poledne, a loďka má plovat až v sedm večír, začíná se mne zmocňovat cestovní horečka, obava. Jestli nebude nějakej technickej malér, jestli najdu porto, jestli přijedu včas, jestli se lodní lístky nemusej na tak dlouhou plavbu objednávat předem a jestli ještě vůbec budou, co budu na lodi (pokud se na ni dostanu) půl dne jíst (pochybuju, že by mě tam nechaly zapálit ten můj benzinovej zázrak), jestli se dokážu v tomdle ztraceným světě domluvit, jestli jsem si dobře rozuměl s chlapcem v informační kanceláři a loď jede dnes v 19 a ne ve 13 hodin, a je vůbec „sunday" neděle (?). Prostě mraky otázek mě letěj hlavou a deptaj zevnitř. Navíc, když jsem vyjel z kopců, začal foukat silnej protivítr od moře, a má rychlost je spíš na slezeni než na jízdu. Všechno vidím černě. Je to v pytli a já pojedu s hanbou až ve čtvrtek do Palerma, protože dneska se to prostě NEDÁ STIHNOUT.

Bloudím Cagliary, čemuž jsem před dvěma hodinama dušen protivětrem nevěřil. Odbočil jsem totiž z hlavní silnice. Byla na ní sice tabule „porto" s obrysem lodě značená rovně, já se však „poradil" s mapou, sjel doleva... A tak teda bloudím. Německy, anglicky místní neznaj (potvrzujou se sláva pana Fellicettiho kterej mě před tímdle fenoménem varoval). Někteří to na mě zkoušej Francouzky, ale na to nezabírám zase já. Jedu podél vylidněných továrních a chodníků. Uvidím-li chodce, hned to zkouším. Ptám se na dvě věci: kde je porto (ukázaný směry se různí protože porto je roztažený po čtrnácti kilometrech pobřeží a pořát to je "porto"), a kde se dá koupit manžáre tedy jídlo (následuje zpravidla pokrčení ramen s tím, že je Dominika, tedy neděle, a tedy "non áperto supermercati"). Je pal druhý a jsem nervní ač mám pořád čas - relativně. Tápu. Nemám ani jídlo, ani porto. Několikrát zkusím zazvonit u vrátek rodinnýho baráku. Často nikdo neotevře. Když jo, tak po italiánsky vysvětluju, že je „dominika" a „manžáre supermercati non open" - přitom strkám přes plotek bankovku, jako že to „manžáre" od nich nechci zadarmo. Nikdy to nevyjde.

Úplně náhodou jsem našel porto z něhož se jezdí do Trapani. Jel jsem kolem.

Jestli prodejna jízdenek na Corsiku v Livornu, mi připomínala čekárnu Šumperskýno busnádru a prodejna lístků na Corsice do Sardinie by klidně mohla bejt okýnkem zmrzlináře, pak klimatizovaná hala do níž mě poslali pro lodní lístek se dá připodobnit jedině k letištní hale (znám z TV filmů). Stěny s kouřovýho skla, vodotryskový zvlhčovače vzduchu eskalátory s patra do patra, uzavřený prostory prosklenejch restaurací, barů. Všude palmy a květiny. Po lesklý mramorovaný podlaze s bzukotem elektromotoru neslyšně klouže vysavač za jehož volantem sedí socha černocha. Desítky pestrobarevnejch kukaní obloženejch letáčkama různejch "Cé Ká" který zvou právě Vás, abyste jel právě s nima. Lidí není mnoho.

Uprostřed pod stropem je zavěšená otáčivá překlapávací tabule, jako je na nádražích Českých drah. Jsou na ní datumy a termíny nejbližších "příjezdů a odjezdů" s názvem plavební společnosti. Se zakloněnou hlavou si přebírám přístavy Evropy a Afriky - Genova, Livorno, Arbatax, Civitavecchia, Napoli, Palermo, Trapani (je potvrzeno Sunday 19:OO hod se společnstí Tirrenia), Tunis. K dokonalýmu dojmu letiště chyběj jen exoti, pohyblivý chodníky a dopravní pásy s řadou kufrů. A letadla.

První co je, tak v „tabači" koupím pohled pro Jiřku. Neskrývaně do něho vpisu svoje obavy. Nemůžu najít "post box", a tak svěřím lístek prodavačce z tabači, která mi službu odeslání sama nabídla.

Cé Ká Tirrénia má všechny čtyři okýnka zavřený. Se sklíčeným pocitem, že všechny lístky už vyprodaly a šli na párek se pídím po příčině. Pár mýho věku mi anglicky vysvětlí, že Přepážky se otvíraj teprve čtyry hodiny před vyplutím, tedy za půl hodiny.

Nechápu, co ode mně paní za okýnkem chce. Horečně listuju slovníkem, ale je mi to prd platný, vychází mi to furt stejně. Ptá se mě jestli budu na lodi sedět nebo ležet. Nechápavě po ní „střílím" otazníky. Teprve kolega se mě zeptá jestli chci "bed room" tedy ložnici, myšleno kajutu a nebo židli. Beru židli. Je levnější, už od 94 000lir.

Mám dvě hodiny času, a žádný koupený pate, tak vařím záložní balíček. Je to ovesná kaše co jsem si vezl z domu. Od teď nemám nic z domoviny. Abych ji nemusel jíst na lodi z očouděnýho ešáku, tak ji (uvařenou) přelžičkuju do povoskované krabice od mlíka vylovenou z popelnice. Přitom všem mě z výšky sleduje řidič traku co taky čeká na stejnou loď. Sušenky, co mi dal, obsahujou marmeládu takže většinu z nich přimíchám do bezduché kaše.

Za zvuku kvílení gum aut snažících se vyvláčet boutky přívěsů po plechovým nadjezdu do druhýho patra garáží (dolní je pro TIR) opouštím zamčenou Bičikletu. S sebou beru věci na přesvlečení (chci si vyprat), mejdlo, pastu kartáček, nůžky na nehty mašinku na vlasy , videokameru, spacák, kalimatku... Prostě mám plný ruce.

Loď je skutečně velká. Má tři patra (paluby). Uprostřed je recepce, kdo má v lodním lístku zapsanou kajutu dostane klíč s číslem. Kajuta je malá komůrka s postelí. Ty s vícero postelema, maj i umyvadla.

Vykoupanej s vypranejma věcma (sušil jsem za záclonou na parapete) a ostříhanejma nehtama (porve jsem při koupání sundal fáč z prstu. Nejsem přísný operatér ale pochválil jsem si "jak dobře nám to srůstá"). Sedím sám s diktafonem na lavici, na zádi nejhornější paluby a sleduju, jak se proti potemnělé obloze rýsujou kopce ostrova Sardinie a na nichž se zdánlivě nesmyslně klikatěj, jako žilky tenký, cesty - moje cíle. Jsem citlivka a uvolněně se podvoluju nostalgii, nad romancí okamžiku v němž se nenávratně opouští.

6. červenec - Na samém okraji

Sleduju jak dělníci moře v návlecích po lokty zaskladňujou rybí trh. Pach rybiny. Jitřní zima. Kaluže na dlažebních kostkách. Třískán beden. Neholená tvář s cigárem v koutku. Švitořivá ženská. Exotická melodie cizí řeči. Kejhání racků. Pobíhání psů. Dary moře uložené v běloskvoucím ledovém sarkofágu. Ryby, škeble, chobotničky, řasy, hvězdice. Barva střídá barvu, žádnej tvar se neopakuje dvakrát. Zvon odbíjí šestou hodinu ranní. Jsem ani ne půlhodinu na Scicílii, v Trapani.

Když ho opouštím směr na Marsala míjím rozlehlý parkoviště s kterejch vítr zvedá papíry a igelity. Na parkovištích stojej auta vyrobené v době dávno nedávné. Všechny tydle oprejskaný vraky jsou naložený k prasknutí. U jednoho se zastavuju a diktuju si na záznam: "V autě menší předměty jako je skříň, kočárek, televizor, postel. Vše pečlivě obložena konfekcí ve stylu hippies. Na střeše zahrádka a na ní matrace, nerozmontovaný stůl a malý motocykl paggio, podél dveří vozu visí přejetej sušák na prádlo (stejný jako máme doma). To všechno je převázaný provázkem svázaným z jednotlivejch kusá a oblepený několika různobarevnejma lepícíma páskama. Posádkou je takřka výhradně jeden muž. Vždy černé pleti. Všichni čekaj na svou loď do rodné Afriky".

Bezprostředně za Trapani najedu na "salz-weg" jak hlásá cedule pro nevyskytující se znalce němčiny. Sůl se tady vydobývá odpařováním mořské vody ve slaniscích. Fotím větrný mlýn přečerpávající vodu z moře do laguny soliska. Vrátí jsem se pro ni a dobře jsem udělal. Hezká fotka.

Cestou, a pak po celé Scicílii, jsou vidět šedavý kopule pevnostního opevnění. Jsou podobný, ale zdaleka ne tak dochovaly jak ty naše sudetský.

V Strassatti zvednu ze země cornetto. Krom jednoho kousnutí je komplet. Skoro vůbec není rozteklý a tak mám jistotu, že je čerstvý. Oříšky křupou stejně jako kamínky, a obráceně. Tuze jsem si na něm poškmáknul.

Sicílie

Sleduju jak dělníci moře v návlecích po lokty zaskladňujou rybí trh. Pach. Jitřní zima. Kaluže na dlažebních kostkách plný špíny. Proti tomu kontrastně stojí dary

moře uložený v běloskvoucí ledové drti v dřevěnejch bedničkách. Ryby, škeble,„ chobotničky, řasy, hvězdice. Barva střídá barvu a žádnej tvar se neopakuje dvakrát. Zvon odbíjející šestou hodinu ranní. Jsem v Trapani.

Když ho opouštím směrem na Marsala s kterejch větrnéj výr zvedá papíry a stojej auta vyrobený v doba dávno oprejskaný vraky bez skel, jsou

V Mazara del Vallo zaujmu kudrnatýho pumpaře do ty míry, že shání někoho kdo by mu tlumočil. Sežene engliš mluvícího hošíka kterej k funkci přestupuje profesionálně. Nechá si přinýst židli. Ptá se jestli mám pistoli, když je u nás válka. Flintu nemám, a válka u nás není řikám a grimasou údiv toliko předstírám protože to není poprvé, co musím něco takovýho trpět.

Na rozloučenou dostanu od pumpaře príma kšiltku. Já mu dám tu svou, co jsem nahradil, již osvědčeným, slamákem. Kterýmu řikám důvěrně slámovník.

Stojím na samým okraji Evropy, pod nějakým zvláštním stromem na nevysokým břehu kterej se nechává líně olizovat mořem. Srázem pode mnou začíná Afrika.

V Campobello se sháním marně po otevřeným supermarketu. Manžáre došlo. Všechny maj stažený kovový rolety. Divím se tomu, protože není dominika a je jedna po poledni. Teprve za čas (myšleno několik dní) pochopím, že přes poledne (během největších veder) se společenskej život zastavuje (siesta) a obchody zavíraj, aby zase v podvečer ožil.

Odbočil jsem z hlavní silnice doufaje, že si nablížím. Nepomohl jsem si ale. Vlnovkama kopíruju silnici. Stále někam stoupám a padám. Krajina převážně patří olivovníkům, a révě. Průmysl nulověj.Otázkou prestiže je zřejmě pro místní mít psa. Čím větší pes, tím větší člověk. Často se za mnou pouštěj. Někteří v dobrým, jiní ne. Jeden „dobrej" se mnou běžel snad pět kilometrů. Říkám mu: "Brácho neblázni, a zastaň doma, tam co já jedu se nedá doběhnout". Jako by mi rozuměl, zastavil se, začenichal, a zařadil zpátečku. Jediný možný nocležiště v Sciacia je mezi panelákama. Kluci s balónem okukujou, ale nevyzvídaj. Naopak sami od sebe mi postupně přinesou docela solidní hromádku jídla. Děkuju jim po jejich - grácia bambini!

7. červenec - Spím někde na 54

Scicílie je chudej ostrov, největší ve Středozemním moři, patřící zelinářům, zemědělcům a sadařům. Práchnivějící vysoký, z cihel zděný, brány, s orezlou litinovou mříží před vinohradama a sadama, dávaj svědčit, jak bohatej to byl kraj před průmyslovou revolucí. Dnes, kdy svět stojí na továrnách, jsou z bejvalejch atributů bohatství a pýchy jenom ruiny. Každej je tady zemědělcem, sadařem, nebo zelinářem. A všichni nabízej k prodeji to co všichni maj. Tedy to ca nikdo nechce.

Ovocnej trh na Scicílii, a všude jinde na jihu, není ulice, nebo náměstí nýbrž tři náměstí vedle sebe. Mladí dovážej a staří prodávaj. Vyvolávaj, překřikujou se, cinkaj měděnejma miskama na řetízcích. Povadlý zboží je levnější, čerství dražší. Vezmi si dvě kila toho, a dostaneš půl kila hrušek gratis. Plody podlouhlý, kulatý, hranatý, zelený, červený, modrý, žlutý, bílý, malý, velký a největší. A všeho kopce, řady, pyramidy. Nepřestávám se podivovat nad rozmanitostí přírody, protože těch druhů co znám je maximálně třetina všeho. Místní jsou zvyklí, a místní kuchyně je na tom postavená, jíst hodně "kytičkovýho", takže se tady nakupuje minimálně po kilech, případně po lískách. Položit na váhu jednu broskev, jeden banán či nejmenší cukrovej meloun znamená říct si o bezplatný vzorek. Je běžný, že se koštuje to, co se kupuje. Ne že by každej kousl do broskve a pak ji nechal ležet na pultě. Nechá si z ní inteligentně uříznout. Resp. nechá si vnutit "prodejní vzorek".

V Agrigentu se odpoutávám od moře, a píšu domů pohled. Kilometrovník l 945.

Jazykový nedostatky místních mě nutěj naučit se po jejich alespoň ty základní orientační hesla. Slovník nemám - chyba. Tak se snažím odchytávat. Přímo je sepmre drito, levá je sinístra a pravá dinístra. Snad to je tak a ne obráceně...

Jsem dělníkem silnice. Jednotvárnost a vedro mě ukolébala do ty míry, že jsem při zastavování, abych pomohl rozstrkat auto, nevytáhnul žádnou nohu z klipsen a spadnul do betonovýho rygólu. Jsem poškrábanej, ale nic se mi krom naraženejch žeber nestalo. Naštěstí... O kousek dál silnici od polí oddělovala alej opuncií. To by bylo - zahučet tak do ní.

Na zotavenou jsem si na večeři k těstovinám - pate, koupil mlíko - late.

Nemá cenu závaží vozit do daleka a tak sháním ubykaci. Na výběr není mnoho, tak beru to co je - tedy temnej kout na parkovišti u „non stop" benzíny. Svím způsobem je to i výhoda, mít toaletu kousek od ložnice. Při konání hygieny se sám sebe leknu. Potřebuju ostříhat vlas i fous. Mezi pípou a umyvadlem je dost místa na hlavu což je velice příhodné. Takže střih hlavy můžu provést ihned (k tomu účelu si vezu mašinku). Pěkně jsem se umyl. Místo mýdla používaj citróny, tak voním citróny. Uklízím po sobě svinčík, podlahu vytírám papírovejma ručníkama. Je mi dobře, ale jsem utahanej. Těším se na den volna. Spím někde na 540.

8. červenec - Centrální Scicílie

Moc jsem se nevyspal protože na parkovišti zastavilo „frigero" se spuštěným agregátem.

Mám problém s Bičicletou. Povolil se střed a pořád se to zhoršuje. Nutně potřebuju motofficínu. Naštěstí není daleka do větší Caltanissetta.

Kde najdu opravnu, mi poradili u pumpy. Hnedka z kraje dynýstra pak synýstra a potom sempre dřito (jak si řikám pro sebe). Opraváře jsem našel, ale jestli to byl ten, kterýho mi doporučili, nevím.

Kolo si spravuju sám ne právě vhodným nářadím, protože „spěšl" klíč co potřebuju nemaj. Po půl hodině opouštím motofficinu Luigi Giarratana ve směru na Etnu.

Na kraji města fotím pána. Nechal jsem si dojít pána do hledáčku a zmáčknul spoušť. Záměrně je v pozadí hřbitov. Je z takovejch zděnejch domečka. V každým domečku jsou z čela nad sebou obdélníkový okýnka o rozměrech člověka v rakvi. To okýnko, který už je obsazený, je zavíčkovaný pamětní deskou (nedovedu si představit, že by za ním byla rakev), prázdnýmu okýnku je vidět dovnitř, jako do pece, a je prázdný.Nedobrý pocity z vykonané opravy se potvrdily a střed se zase povolil.

V dalším městě jdu na to stejně. U klukům co si tankujou přes automat benzín do skůtru se ptám na opraváře. Daj mi typ a vysvětlej, že teď má polední pauzu a otevře až ve čtyry. Nevadí taky se rád natáhnu. Usnul jsem jak špalek a budí mně až majitel po siestě. Je to dobrý. Má ten spěší klíč co potřebuju. Opravu mi udělá sám ač jsem ho žádal pouze o nářadí, s odůvodněním, že nemám peníze na zaplacení jeho práce.

Abych mu dal něco málo vydělat, žádám si duši. Bohužel nemá můj rozměr, ale poradí mi abych jel za guminístou. Je to ve směru jízdy.

Na výjezdu z města je skutečně dílna se symbolem panáčka mišelin ženoucího pneumatiku.

Na dílně jsou tři chlapy. Něco brousej na stolní brusce. Jiskří se, rachotí. Odbudou mne mávnutím ruky nemaje náladu luštit oč mi jde. Sedám že odjedu, ale než se tak stane napadne mě, že by mně mohli alespoň nabrousit tupěj nůž - to pochopí i beze slov. Takže jdu za nima znovu, mezi tím už přestali brousit, s otevřeným nožem v ruce. Když mě uviděj jak jim jdu vstříc s kudlou v ruce, každej z nich popadne kus železa a zvedne ho nad hlavu. Teprve nyní si uvědomuju nesmyslnost gesta "jít za někým s otevřeným nožem" a myslet si, že pochopí, že si ho jdu jenom nabrousit. Můžu mluvit o štěstí, že mě nepraštili dřív než jsem ho stačil zavřít. Nůž jsem si pak skutečně nabrousil, ale pochybuju, že uvěřili čistotě mí duše.

Za Strreto Benesio při stoupání do sedla Fortella Castro jsem píchnul. Navíc jsem bez vody a ke všemu jsem k smrti utahanej. Vyměňuju duši a kolem jedoucím motoristům obrácenou flaškou značím, že potřebuju vodu. Marně. Přísahám si, že poslední motorista, kterýmu jsem pomohl byl ten, co jsem mu předevčírem pomohl rozstrkat káru. Nakonec však přeci jenom někdo zastavil a vodu mi dal, byla studená z nedalekýho pramene.

Ujel jsem asi kilometr, minul studánku, a zase stojím na prázdným kole. Něco zůstalo v plášti a znovu propíchlo duši. Ačkoliv přepečlivě prstama kontroluju vnitřní plátno pláště, než natáhnu další duši, tak i ta po nějakejch metrech ujde. Znova kontroluju přepečlivě plášť, zase nic nenajdu. Už nemám žádnou náhradní, tak tam musím dát tu první píchlou - první lepenou. V naší zeměpisné šířce, by už lata, byla zaschlá, ale tady v těch vedrech to lepení nějak nefunguje takže znovu foukám, jen tak maličko, aby nebyl moc tlak.

Vracím se do studánky pro vodu a kolo je zase měkký. Rezignuju. Opřu kolo u svodidel pěšky dojdu pro vodu s tím, že dneska končím.

Vyvařuju si už za tmy, když u mě zastavuje vůz - rachotina, vystoupí z něj mladej pár a jeden starej člověk s dekama v rukách. Vysvětlujou, že ve tmě viděli z vesnice oheň a z obavy před požárem ho přijeli hasit. Jsou to ovčáci a uznale hodnotěj jak si chystám manžáre i když nejraděj by to neviděli.

Nerozumím jim, nicméně z gest vytuším, že mě zvou k sobě do vesnice, jedná se jim o to, abych tady nezpůsobil požár. Tráva na troud. Pšenice na troud. Dřevo na troud. Nedivím se jim. To všechno je jejich „všechno". Co mám dělat? Taková šanc něco zažít. Je tutový, že ta jsou lidi co vždycky hledám. Prostí, trošku ostýchavý s prostornou kuchyní a velkým stolem. Vztekám se na sebe, že je musím kvůli nepojízdnýmu kolu odmítnout. Než se rozloučíme, tak mi děda dá alespoň mokrej pytel co má v ruce, abych si ho dal pod vařič. Pochopitelně to udělám.

9. červenec - Giussepe Trriscari z Catánie

Přestože se přes noc záplaty chytly v Enna se sháním, kde bych koupil celou novou sadu čtyř duší. V malým krámku na periférii maj jenom Made in China. Dle prodavače jsou „bóna". Tak je vezmu. Včetně lepidla a záplat platím 30.000 lir.

Šplhám se do Leonforte po 121. Na zahradě, jedné vili, probíhá svatební hostina. Nevěsta, ženich, svadebčané. Docela jako u nás. Demonstrativně zastavím před ní, že "jako" vydejchávám. Ve skutečnosti si myslím na žvanec (nasytit hladovýho přec přináší štěstí).

V Agira zase pohřeb. Krátkej průvod smutečních aut vede všudy přítomná rykša naložená řezanejma kytkama a věčným plamínkem. Pozadí a kulisu tomu všemu dělá kostel bez kudrlinek, palmy a citrónovníky v aleji.

Od jezera Lago do Pozzillo je porve vidět Etna. Začíná Catánie (část Scicílie). Krajina se mnění. Kopce zelináře a vinaře nezajímaj, takže všude je pšenice (leckde sklizeno už se oře) a sady pomerančů, mandarinek, citrónů, oliv. Vše toho času nezralé.

Koupání v oploceným „lagu" coby reservoáru pitné vody je bohužel zakázáno. S podvečerem přijíždím do Regabulto.

Chlapi běžně sedej na židlích který si z domu vynesli na ulici (via) nebo náměstí (platza). Většinou maj bílý košile, bílý vlasy, a u židličky bílý víno. „Za vyfocení" jsem dostal cocacolu.

Je čas jít spát takže si jdu k sadaři se skleněným okem, jež zareagoval na mí zamávání pro vodu. Má tam na návštěvě zetě kterej umí engliš takže si leccos můžeme říct. Nechá mě vykoupat pod zahradní hadicí (voda z ní je až příliš teplá), a když se rozhovor během večeře protáhne až do tmy. Tak mi nabídne cíp svý zahrady na přespání.

10. červenec - What is your name? - den dvacátý pátý

Ráno když vstávám tak sadař už pracuje mezi svejma pamerančovníkama, takže se fotím jenom se zetěm. Do památníčku mi napsal adresu: S.g Giuseppe Triscari, Cautrade Eriscume, Regabulto 94017, Italy - Scicília, já mu pochopitelně slíbil poslat foto. Práci kterou mi nabízel za 10 DM na hodinu jsem odmít. Potřebuju se vrátit, než mi začne škola.

Jsem ve městě pod Etnou, v Adránu. Pobolívá mě kaleno, ušla mě duše lepená u studánky a už stovku kilometrů mám nárok na den volna. Na končícím trhu si napaběrkuju ovoce a dostanu kilo drobnejch rybek (říkám jim ančovičky). V marketu koupím pate a late, a natáhnu se nedaleko fontány (chcete-li vědět kde je voda, ptejte se na fontánu) do stínu baráku.

Zorganizovat si den volna do stínu staveb, je stejnej nesmysl jako trávit ho na písčitý pláži. Bejt celej den ve městě. Na jednom místě si vařit, zašívat prát trenky a lepit duše se nemůže obejít bez asistence místních děcek pro něž jste objev a kteří na vás neustále z povzdálí pokřikujou "What is your name, what is your name?". Napřed vám děcka nevadí. Pošlete si je pro vodu, nebo s pohlednicí do domoviny (myšleno do schránky s km.č.2 105). Poté vám zlhostejní, a když vám nakonec vylijou broskvovou omáčku máte na ně vztek a alespoň se s nima vyfotíte

Z mumraje nezkrotnejch dětí, navzájem si dodávající kuráž, mě vysvobozuje až v podvečer (teprve teď začíná život na ulici i pro dospělé), mladík se stejně špatnou angličtinou. Překvapuje mě, že se mě ptá, jestli jsem z Prahy nebo z Brna. Tyto na místní poměry detailní znalosti mojí země vysvětluje tím, že jeho "frend study at Brno" přičemž hrčivě vyslovuje R. Radí mi, abych využil jeho nabídky, a šel spát k jeho příteli Oraziovy.

Orazio je mladší než já, je mu osmnáct. Venku mě hostí melounama. Radí mě, abych je tolik nevykusoval, že mě bude bolet břicho. Sladký melouny zajídám dle místního zvyku bílým chlebem. Představuje mi svou dívku. Je to pěkná patnáctiletá mulatka s drobnými prsy. Černý vlasy jí splývaj na záda a ještě víc zeštíhlujou její postavu. Mírně protáhlej obličej zdoběj uši s vícero náušničkama, malej nos a nevinnej úsměv odhalující oponu před dvoustupem krásnejch zoubků. Prostě šťabajzna.

 Poté mě zavede do místnosti, kde mám spát. Jedna žárovka z zdeformovanýho lustru osvětluje zdi se zpola otrhanejma tapetama. Zpoza jejich zbytků vylízaj broučci nakrmený celulózovým lepidlem. Skříň s jedním rozštípaným a druhým na jednom pante visícím křídlem hrozí,, že se co chvíli rozjede (ostatně uvnitř leží akorát nepraná záclona a tepláky). Nad manželskou postelí střep zrcadla a okna jsou zatlučený pytlovinou. Položenýho lina kus chybí a zubatou dírou prosvítá betonovou podlaha. V koutě stojí stůl s horou nesmyslu. Na zemi se válí rozbitá flaška. Noční stolek má asi nemocnou nožičku protože je našikmo... Děs a hrůza.

Orázio rozpoznal mé pochyby a omluvně vysvětluje, že "papá" (kouká mi pres rameno na muže kterej celou scénu sleduje z předsíně) nemá "siňoru". Aby to podložil, tak z hory nesmyslů na stole (zase se jich pár rozkutálí po místnosti) vytáhne roztrhnutou černobílou fotku ženy. Ještě jednou ji rozpůlí a útržky upustí na zem.

Zmítaj mnou pochybnosti. Pramálo důvěryhodné pohostinství se mi chce odmítnout, ale venku už je tma. Bičikleta stojí opřená o tu skříň a drátěnka postele je tak svůdně pružná. Navíc. kdyby to byly lumpové líčící pastičky na cyklisty, tak si to tady zaříděj reprezentativnějc - snad.

Orazio odešel, že jde spát k siňoritě a nechal mně v díře se starochem. Co dělat? Pověsím si passport na krk, a v trenkách lehnu na svůdně měkou matraci. Oči zavírám s tím, že kostky jsou již vrženy. Pokud by mě ten spolek scicílskejch mafiánů chtěl paralizovat, tak by mě daly něco omamnýho vypít - snad... Prát se? To je zbytečný riziko.

Rozblikala se žárovka. Staroch mě nese v kalíšku kafe. Maryša přišla. Znajíce osud Vávry kafe odmítám s tím, že ho vypiju "tomorow" a kafe dám na šikmou desku nočního stolečku. Staroch nerozumí nic, ale sedne si vedle mě postel a plochou dlaň mě položí přes trenky na přirození."Bóna?" ptá se. "Si, bóna" odpovím, a odstrčím mu ruku.

11. červenec - Lávová pole největší sopky Evropy

Orácio mě přišel vzbudit, jak jsme si ujednali - v šest. Na snídani mě přinesl teplý koblihy a tím si mě definitivně získal. Pochybnosti včerejšího dne jsou pasé. Pomůže mi vytlačit Bičikletu z brlohu svýho otce (f.46), napíše mi adresu Marreo Orazio, Adrano /Catania/, Via Ugofoscalo n.5, a zamává mi na pozdrav s přáním "Buena fortůna!!!".

S obinadlem staženým kolem kolena, víc se spoléhaje na zdravou nohu, objíždím zubatej kráter největší činné evropské sopky Etny. Těžší variantou po 284. Ze sopky stoupá pára. Vypadá to majestátně. Monumentální pocity z ní mám zvlášť když mě obklopí lávový pole. Pruhy černo černýho na pohled těžkýho magma, který ztuhlo v bizardních tvarech prehistorickejch potvor v nadživotních velikostech. Studánek je dost, a voda chutná po síře. Místní zlobivci musej mít zvlášť silnej strach z čertů...

Vymizely vlajky. Zřejmě Italští fotbalisti vypadli z bojů a Niké.

Zase jsem u more. Tentokrát Iónského. Sleduju muže s šestimetrovým prutem. Má na něm splávek z hrubá opracované tvárnice polystyrenu a na háček věší kusy chleba, který já mám na sto šedesát kilometrů. A teď tam dal dokonce koblihu... Nemůžu se na to dívat.

Posílám pohledy prarodičům, panu Hoškovi a na charitu.

Spím pod lodí naložené na přepravník. Hrozně smrdí.

12. červenec - Lambríno

Ráno se probudím a mám u hlavy prochladlýho nosorožíka a krabičku od čestrfíldek. Jiřka má dneska narozeniny, tak se to hodí. Z obého jsem udělal príma dárek.

Natáhnul jsem si sval na té "zdravé" noze. Dělám jediný možný - stahuju jej obinadlem.

V Messna Marritima se nechávám přetrajektovat spět do pevninský Evropy. Do Villa san Giovanni to je za 5.000 lir.

V zákazníky opuštěný restauraci si jdu pro vodu. Nikdo mě nevyhazuje, tak si sednu na polstrovanou sesli. Začíná ve mně hlodat krize.

Hledím do mapy a místo abych koukal kudy dál, myslím na to, jak šíleně vzdálený je Řecko, a i pak to je ještě kus. Jsem daleko, jsem sám, bolí mě koleno, bolí mě sval, neznám jazyk = jsem dvakrát sám. Zdejší klíma mi nesvědčí, vedro se pořád stupňuje a stává se během jízdy po asfalte nesnesitelným, takže od 13 do 15 hod se skrývám ve stínu a tím je míň času pro jízdu a tím víc se musím honit, když se jet dá. Jsem pod kopcem - u moře, a musím přes kopec - k moři, a pak ještě jednou, a pak ještě. V restauračce se tak pěkně sedí, na měkkým, a nechce se, ach jak se nechce...

První co je, tak si přestanu sumírovat důvody proč bych měl tady skončit. Ve druhý řadě si stanovím pečlivě váženou trasu. Dám v ní přednost nejkratší středně těžké variantě po 18 a 110. Za třetí se teď hned zvednu, přestanu být sám sobě nepřítelem, a Bičikletu zbavím všeho zbytečnýho. Za čtvrtý (to už jsem v pohybu) si přikážu myslet na hezký věci a radovánky dnů nedávno minulých.

Ze zbytečnejch věcí mi zůstal pouze deštník. Zahodit ho jen tak je -škoda, zkusím ho napřed s někým směnit za cokoliv. Při nejhorším za ananas.

Calabria

Šlapu podél modrýho moře pobřežím Costa Viola Calábrií, oblastí stolových hor. Extrémně těžká práce a právě dnes. Přijet pod horu. Vytlačit ji. Nahoře projet vylidněným starobylým městečkem, spadnout k moři, přijet pod horu, vytlačit ji (stoupání 18%), projet vylidněným městečkem, spadnout k moři... V jednom kopci jsem si řekl chlápkovi vyvalenýmu pod pergolou o „aqu". Ani se nezved. Prej že za „uno kilometri je fontána". Slibuju mu pomstu.

Vystoupal jsem na jedné takové hoře. U cesty stojí krámek stlučenej z prken potaženej bambusovou rohoží. Uvnitř sedí chlap a ženská mladšího věku a prodávaj svůj artikl - domácí produkty. Maj vše co dům může dát. Zeleninu, ovoce, vejce, sýry, med, houby, uzeninu, salámi, pečivo... Zastavuju.

Zdravím "bonžórno". Uměj malinko anglicky, takže mi částečně rozumněj když opakuju "you have manžáre, I have deštník! Čenč plís! yes?!". Musím svou výzvu opakovat několikrát, doplněnou patřičnými posuňky než porozumí co to je "deštník" (mám ho přidělanej pečlivě ke kolu, takže demonstrativní předvedení věci určené ke směně není možné). Při vysvětlování se manželata neustále pousmívaj, což mi dodává elánu do handlu ve smyslu, že jim nejsem nepřijemnej. Konečně po mě prodavač papouškuje v obráceným gardu "I have manžáre, you hev lambríno (když nic, tak alespoň vím jak se řekne deštník) and please čenč, mažáre - lambríno yes?". "Yes" potvrzuju a společně se rozesmějeme načež mi chlapík podá půl štangle salámu. Deštník však odmítá. Píchá se do hrudi s tím, že je "miliardář". Pokouším se mu ho vnutit, abych se ho zbavil, ale nejde to. Obchod stvrdíme podáním ruky a zářivými úsměvy.

Spím v rozestavěným baráku poblíž Mileto. Na večeři jsou pochopitelně kolínka tentokrát omaštěný dílem salámu. Je peprnej nahrubo mletej a ve skopovým střevě.

13. červenec - Dělníkem silnice

Jsem dělníkem silnice.

Našel jsem pytlík karamel. Maj sice teplotou poznamenanej tvar, ale i tak moc chutné kalorie.

V Pizzo, bočím na 110 která mně dovede k rozvodí Tyrhenskýho a Ionskýho moře. Taky posílám domů pohled je z těch větších, tak se můžu rozepsat: " 13.7 98, Km.č. 2 238. Ahoj doma, tak už zase šlapu pevninu. Tentokrát to je Calábria - země stolovejch hor. Já i Bičikleta jsme dobře naladěni. Počasí nám přeje. Technické problémy jsou překonatelné a okolí - s nímž se jen obtížně komunikuje, je nám nakloněné. Zatím ahoj - jdu obědvat" .

V Chiaravalle si utrhnu z čekárny na izolepě vlající „parte funebri", o velikosti fotbalovýho plakátu.

Ustlal jsem si u telefonní budky protože v jejím světle se dá dobře kuchtit. Přišel někdo telefonovat. Neměl drobný. Já je měl. Tak jsem mu je dal.

14. červenec - Dělníkem silnice

Jsem dělníkem silnice.

Objíždím Golfo di Taranto po 106. Krajinou mírně se vlnící se podvečerem rozléhaj zvuky traktůrků Lamborgini, Fiatagri, Fort, který s otevřenou kapotou přes kardan poháněj čerpadla studní v sadech oliv. Voda není problém.

Opět se pokouším udat lambríno, tentokrát v pekárně. Výsledkem je přehršel teplýho pečiva, kafe v kalíšku a pica s rajčatama a zeleninou. Lambríno mi zase zůstalo v ruce. Takovéto směnování „ sa mi páčí".

S diktafonem v ruce jdu na cenový průzkum.

Vozíky jsou na minci 500 lir. Otevřeno je S.30 - 13.30 a 16.3O - 2O.OO. Takže ty ceny. Pivo 0.66 l 86O lir. Nutela 4OOg 3900. Kakao 75g 750. Mlíko 11 900. Puding 80g 990. Marmeláda 400g 2650. čaj 25 pytlíků 3280. Sušenky 200g 1330. l kg chleba 25OO. lkg salám 6500. l kg těstovin 99O. lOOg omáčky v prásku 17OO. Kečup 690g 1390. 8ks monočlánků 9900. 1kg jemný párky 14900- 6ks vejce 1290.

15. červenec - Dělníkem silnice - Den třicátý

Jsem dělníkem silnice.

V Taranto koukám na čtyry bitevní lodě šedavý barvy s vysokejma bílejma číslicema. Líbej se. Na focení jsou ale daleko, tak si je natočím na video pásek přes 14x zoom.

V „info ofis" se ptám na loď do řecké Igumentysi s italské Brindisi. Se společností Hellenic Mediterranean Lines Ferries můžu plout zítra, nebo pak až za dva dny. Jestli chci, tak mě vystavěj lístek. Nechci. Do zítřka je vždycky daleko a při tomto stylu života dál než kdy jindy.

Bouřka. S čistá jasná se zatáhlo a leje jako z konve. Blesky křižujou oblohu. Vítr si pohazuje palmama. Skoval jsem se do průjezdu pod panelák (asi takovej jako bydlí moje babička na ČSA), zavrtal do spacáku a jal se spát. Není kam spěchat. Do Brindisi to je necelejch padesát.

Buděj mě carabinéři. Jednomu žhne cigareta v koutu do tmy. Je po dešti. Myslím si, že jim jde o pasport a tak jej začínám dolovat spod trička. Gestikulují ať toho nechám, že jim o to nejde. Vzbudili mne, aby mne upozornili, že nemám zamčenou Bičikletu.

16. červen - Alibedeverči Italia!

Nedaří se mě z Taranto vymotat podle vytyčenýho směru. Když se ptám na Brindisi, tak mě všichni posílaj na motorway kam taky směřujou všechny směrníky zelený barvy. Pod tlakem stejné nervozity jakou jsem si prožíval před Cagliary kapituluju a nechám se zavést šipkama na dálniční dvojpruh. Vím, že se to třikrát nemá -šlapat dálnici- a tak se do pedálů opírám seč mi nataženej sval (je to lepší a koleno už nebalí vůbec) dovoluje.

Z dálnice sjedu až ve Francavilla pro ovoce. Všude jsou v červený půdě zarostlí olivovníky. Krásný vrásčitý stromy s nízkým, často vykotlaným, kmenem z něhož se už nad zemí oddělujou kořeny. Nejhezčí, a tedy nejstarší kmeti jsou ve středu sadu obklopujíc obydlí sadaře. Na zdobných domech je vidět že sadařství majitele dobře živí.

V Látáno, paběrkujíc u fruty, ke mě přijde atlet. Jestli mi jde o manžáre - ptá se. „Sí, manžáre" řeknu já a on mi naznačí abych počkal. Za chvíli mi přinese dva chleby a popřeje "bona séra".

Na konci Masagine mě zve prodavač melounů z náklaďáku - vyber si. Dostávám dvě koule. Když je vezu tak mám problém držet balanc.

V info ofis na kraji Brindysi je zastoupení Helleníc Lines takže, si hnedle za 37.000 koupím lupen Brindisí - Igumentisa. Daj mě plánek vyznačenou cestou ke kanceláři, kde se dělá evidence pasažérů (dost dobře to nechápu). Po cestě mě plánek vezme vítr a zafoukne pod auto. Naštěstí šel vytáhnout.

V evidenční kanceláři mě daj jinej plánek, na cizineckou policii. Tam musím, aby i do lodního listu na jméno, dali razítka "bez viny".

Když to všechno s patřičným blouděním prodělám, jdu utratit poslední drobný liry. Mám jich asi 4.000. Na duši to není, tak utrácím za pohled /km.č. 2 731/ kilo cukru a litr mlíka.

Nemám už vůbec čas, ale chci ještě zavolat Felicettimu do dalekého passo Costaluga, že jsem v pořádku, a že děkuju za patronát kterej nade mnou držel. Dvakrát zvedne telefon jeho paní které nic neříká moje jméno a Tschechische Republic a dvakrát ho položí aby ho už víc nezvedla (když jsem se vrátil, tak jsem Felicettimu o tomto telefonním pokusu napsal. Co by odpověď mi přijde dopis s parte funebri - od jeho paní - z něhož vyplyne, že to dobou už byl po smrti...). Před budkou žadoní usoplánek o telefonní kartu. Kdepak hošíku, tadle karta s potápěčema je pro Petrušku.

Podle třetího plánku hledám to svý nástupní molo. Našel jsem jej za pět minut dvanáct, nebo i po... Asi na mě čekali.

Nechávám Bičikletu na kraji garáže, hnedka za vratama, a povzbuzovanej dělníkama, kteří v útrobách lodi upevňujou nějakej náklad. Opět mám plný ruce ač beru jenom nejnutnější: spacák, kalimatku, foťák, hygienu, melouny a chleba na jídlo, flašku vody. Ruce mám plné. Potřeboval bych pytel.

Osamocen vstupuju do schodištní šachty v okamžiku, kdy se lodní vrata definitivně zavíraj. Příšeřím hlomozí ocelové lodní zvuky.

Exotická kvílivá hudba, kakaový ženy v šátcích s uhýbavým pohledem, v kalhotách jimž nohavice začínaj už u kolen a s náušnicema v nose. Turkové, Řekové. Balkánci.

Vykoupanej sedím v řadě kdysi pohodlnejch dnes rozřezanejch sedadel (jako jsou v letadlech - znám z filmu) v sále kde se chystá k spánku asi sto mužů, žen a dětí. Vím, že vyhraje ten, kdo bude chrupkat jako první a zaberu docela prima málo exponovanej flek na konci uličky.

Ležím na spacáku a vnímám kolíbaní a chvění lodi, a divadelní šum kolem promíchanej pláčem nemluvňat. Soused vedle mě se chytá za nos - jako že mi smrdí nohy. Dávám mu za pravdu a dělám že nerozumím. Lákavá představa v kontextu přenášení věcí není zas tak lákavá. Nechávám se masírovat představou, že jsem si prodělal krizi, a že plovu na Balkán. Bóna séra Italia! Buena fortůna italiáno! Alibedeverči bambini!

17. červen - Den chyby

Řecko

Veškerý osazenstvo lodi se radí do štrůdlu před jedinejma otevřenýma vrátkama do garáží a posléze na pevninu. U vrátek stojí pasovák a kontroluje. Dělá to pečlivě. Trvá to dlouho, a už dva pasažéry poslal do separé. Sleduju ho přes sklo sálu. Na prolustrování jdu jako jeden z posledních. Jsem napnut, ač můj pas se mnou tudle proceduru prodělal už mnohokrát. Procházím bez mrknutí oka.

Scházím po zvonivejch kovovejch schodech a pomáhám nějakým islámským manželatům s kočárkem. Moc bezbariérový to teda nemaj.

Už z dálky mi na Bičilkletě něco nesedí. No jo. Baterka je venku! Proč?, vždyť vím že jsem si z ní vybral monočlánky do diktafonu a že nesvítí. Začínám tušit něco neblahýho, a na brašnu, kde by měla bejt videokamera kterou jsem tam ve včerejším spěchu nechal, už sahám se staženým vyschlým hrdlem. Oprávněně, videokamera s kazetou na které je Scicílie, Calábrie a kus Sardinie je v čoudu. "Kurva do prdele" zakleju a ještě nejmíň třikrát sáhnu na splihlou brašnu jestli se mi to nezdá. Nezdá. Co dělat? Vedle Bičiklety je koš na odpadky. Prohledávám ho stejně horečnatě jako okolí doufajíce (naivně), že si ji tam někdo skoval. Nacházím akorát svůj klíč od zámku... Lidi, auta všechno kolem mě plyne ven pryč z útrob a názorně mě dokazuje, jak marnej boj je "cokoli" dělat pro její navrácení. I kdyby nebylo pozdě, a já se svou jazykovou výbavou (a dokladem z česko-německé hranice) dokázal někoho zmobilizovat k nějakýmu zákroku, tak ji zloděj hodí do moře a zase z toho nebude nic. Rezignuju nechávaje se unášet davem.

Ležím u kašny pod stromem a nechce se mě nic dělat. Je v podstatě ráno, pluli jsme přes noc, takže by se mělo pracovat, ale já mám útlum. Intenzivně si vařím. Potřebuju nacpat do těla ten kilogram cukru. Tam mě bude těšit víc než na nosiči.

Při inventáře zjišťuju, že mě okradli ještě o vercaik a prázdnou peněženku s telefonní kartou pro Petrušku. Ke všemu jsem ztratil klíč od zámku, co jsem našel, takže nemám čím zamykat Bičikletu... Jako jediný plus vidím, že mi zbyly dvě nahraný videokazety a čtyry audio kazety s poznámkama.

Dělání, dělání, všechny smutky zahání takže napřed kupuju zámek, aby mě ještě někdo nepřipravilo kolo. To jde lehce, jako vše, co je otázkou peněz. Pokud je máte... Obtížně se mi však shání klíč číslo patnáct neb v krámech maj akorát sady.

Na dílně je na mě chlápek pramálo zvědavej. Nicméně, když si na ponku vyberu prstýnkovou patnáctku a podávám dvěstě drachen pochopí oč mě jde. Požaduje dvakrát tolik. To je čtyřicet korun za posvařovanej vyžvejkanej klíč. To je moc. Strčil jsem klíč hluboko do brašny, dvěstě drachen položil na ponk, a nedemokraticky odjel.

Chmury rozháním na E92. Cedule u pumpy oznamuje: "prodej nafty za česká koruna!"

Spát jdu někde na kraji vesnice v kopcích na nichž se pasou ovce. Je tam pramen a kousek od něj hospoda, tady kaverna. Sedej v ní chlapi. Pijou pivo, poslouchaj kvílivou hudbu a v dlaních si pohrávaj se šňůrkou korálků. Když si jdu do hospody na záchod, tak mě stáhnou k sobě na pivo. Ptaj se mě, kdo jsem. Turek? Albánec? Bulhar? dávaj mi vybrat. "Čech" odpovídám. Z jejich reakce mi je mě jasný, že mám plusový body. Pivo nechutnalo.

Už ležím na spacáku a dívám se na Malej vůz, když kolem projde mečící stádo koz a za ním nahrbenej dědek s babkou s dlouhejma holema a s fůrou zelenejch větví na zádech. Jsem v jiném světě. Na Balkáně.

18. červenec - Kalispéra!

Kdo nebyl v řeckých horách, nebyl v Řecku! Troufám si tvrdit. Průsmyk, do něhož právě stoupám rozděluje povodí Adriatiku a Egejskýho more a je nejvyšší v ostrovní říši zvané Hellas. Zvedat se začíná od jezera (zde Limn) Ioanina.

Teplo je stále míň přijatelný. Není se co divit, vždyť léto vrcholí. Asfal netaje jen díky tomu, že to je spíš beton, či co. Sklon silnice odhaduju tak na 8% což je dlouhodobě sjízdné, pokud by byl víc, tak bych musel občas slézt. Energii mi, krom chleba a ovoce, taky dodává vize, že v cempu "nedaleko" mám - snad - bednu s proviantem.

Všude se pasou kozy, ovce, koně. Pastevce tady dělaj Albánci. Lidi jako mi.

Sssssss. Během sjezdu v plný rychlosti mě ušlo kolo. Brzdím i očima. S rukama od šmíru spocenej jak myš, konstatuju, že se odlepila záplata. Lepit nemá cenu, chce to teplej flek.

Neochotnej „elastik" mi duši lepí lepem. Moje protesty, že jsem si objednal žehlení nebere vážně.

Na krajnici stojí batoh. Opuštěnej pěknej batoh z černý kůže. Nikde nikdo. Hulákám s batohem nad hlavou. Nikdo se nehlásí, tak batoh přivážu viditelně z levé strany na batožiny. Cestou mávám na každýho protijedoucího - jestli se nevrací pro zapomenutej batoh. Motocyklista s děvčetem zabrali. Dostal jsem nálezný. l.000 drachení (tři chleby).

Od rána stoupám do průsmyku Kátara a moc se mě dnešní etapa líbí. Fotím a libuju si v samotě v hezkejch horách. S podvečerem i z příjemnýho počasí. Šťastně jsem zvolil, když jsem si pro přejezd pohoří Pindos vybral tudle tu nejtěžší, ale nejkratší, variantu.

S podvečerem si začínám dělat starost o jídlo, takže mi je vhod shluk tří maringotek který suplujou vysokohorský kiosky. V jednom je zelenina ovoce. V druhým sladkosti a pitivo. V třetím pečivo a ovčí, kozí produkty. Provoz je nulovej a obsluha (dva muži a jedna žena) se hřejou u ohně v sudu od asf altu.

Automaticky mířím za maringotku se zeleninou, kde správně předpokládám lísky s potlučenýma broskvema, rajčatama atd.. Už mám navybíráno a držím se Bičiklety, když za mnou dozadu zhurta přijdou prodavači. Musím se obhájit, že nedělám nic nekalýho. Tak jim ukazuju co jsem si vybral - "manžáre" řikám. Kejvou hlavou, jako že rozumí, a posuňkama mě zvou k nízkýmu vratkýmu dřevěnýmu stolu, kterej byl dřív elektrikářskou cívkou. Mám si sednout (katz!) na špalek. Není to moc pohodlný, ale už ani nevím, kdy jsem dnes seděl naposledy, takže se cítím maximálně spokojeně - s nataženejma nohama.

Paní mi přinesla zbytky nějakýho neprodejnýho koláče. To mě ale vůbec nevadí. Je plněnej ovčím, nebo kozím tvarohem s hrozinkama. Hrozně se drobí, tak jím s hlavou nad papírem a drobečky pak slíznu. Asi poznali, že mám vážně hlad tak se paní znovu zvedla, aby za chvíli přišla s talířem rýže zalité nějakou mléčnou omáčkou. Mám k -tomu jíst rajčata (tomato) a chleba (psoni) naznačuje mi muž v kožené bundě a nemusím spěchat (sega,sega). Mezi sousty, jim v mezích jazykové příbuznosti češtiny s řečtinou, s prstem na mapě památníčku popisuju, jak jsem se k nim dostal. Oni jsou pastevci a prodávaj tady přebytky okolních samot. Jsou Řekové.

Vytírám talíř chlebem a paní mi nese zbytek kaše i s hrncem. Asi se jí líbí jak mi chutná. Musí bejt radost vařit pro vyhládlý cyklovandráky. Když se fotíme, je už tma.

Maringotky ve tmě osvětluje řetěz žárovek žhavenejch agregátem vrčícím opodál. Přijel náklaďáček s ovocem. Břicho mám jak buben napnutý, ale skládat pomáhám co mi síly stačí. Dokud meloun nesu, tak to není problém, horší je ho položit. Řeším ta komickým dřepem v předklonu.

Čekám, že zavřou krám. Zhasnou žárovky, a půjdou spát. Oni ale seděj a bavěj se. A ne jen to. Lidí u ohně stále přibývá. Ovčáci. Zahnali do košířů a přijížděj za kulturou v rozhrkanejch gruzavicích i s rodinama. Mezi nima i nějakej obchodník s protáhlejma trnkama v láku (byly to olivy). Dal mně jich plnej pytlík v domnění jak si mně uctí. Nechutná mi to, tak to rozdávám místním. Ti se nich můžou utlouct.

I když to je exotický večer víčka mi těžknou. Omlouvám se a gestem značím, že jdu dřímat. Společnost volá "kalispéra!, kalispéra!". A já opakuju po nich "kalispéra, kalispéra"- dobrou noc, dobrou noc!

19. červenec - Turecký toalet

Ač mě večeř neobtěžoval jenom agregát chlazení, ale i děti který si na mě ukazovali se šeptáním: "čéka, čeko". Zřejmě se tu žije nočním životem, a dospává se během pasení. Ráno ovčáky opouštím tak trochu nuceně. Po těch třech včerejších, co mne uvítali, nakrmili a ještě večer vybavili menáží na týden, není ani stopy. A ten který je nahradil, mě teď neurvale budí a naznačuje, že tady nemám co dělat, ať vypadnu. Asi mu o mě neřekli a teď nad ránem ně objevil když šel močit spícího za „jeho" maringotkou. Je mu odpuštěno. Ovčákům z Katarasu pověst nepokazí.

K ještěrkám i 30 cm dlouhým přibyly kobylky. Jsou velký, skáčou vysokým obloukem a už jsem (bohužel) tři přejel. Je z nich spousta krve (za morbidnost se omlouvám, ale je to tak).

Stále více přibývá tzv. tureckých záchodů. Jejich používání jsem zkraje posunoval až do mezních situací. Rozhodně to je dobrodružství dřepět na kluzkých keramických šlapkách a soustředěně cílit do otvoru pod vámi. O vysokém stupni obtížnosti svědčí zřetelně zaznačené chybné pokusy.

Tzv. turecké záchody jsou společné pro muže i ženy. Což je jedinou výhodou pro cizojazyčné cizince, kterým odpadá překlad dvou slov - muž a žena. Jejich dveře zpravidla nejdou, nebo jen obtížně jdou zajistit proti náhodnému otevření, nebo vyvrácení průvanem neustále proudícím zespod vzhůru s tahem teplárenského komínu. Tělesnou potřebu konající má tedy plné ruce práce. Prsty jedné ruky jistí, za nejužší prkno, dosáhne - li vůbec, dveře. Prsty druhé ruky šmátrá po zdi v úpěnlivé snaze najít neexistující záchytný bod, by zpevni svou pozici. Může hovořit o štěstí, je-li toalet vykachlíkován a prsty lze vklínit mezi kachlíky.

V tomto postoji s toaletním papírem, nezapomenout (!) vlastní, v ústech - aby si jej nepromočil o vlhkou podlahu dříve, než jej sám použije - sezná, že jeho obava, že se naň díky turbolencí přilepí jiný, již použitý toaletní papír, vynesený průvanem z útrob, jest lichou, neb jediné zařízení interiéru, tedy igelitový pytel povětšinou průhledný, umístěný v úrovni očí člověka v dřepu, kterýžto jest obklopen bzučícím hmyzem s lesklými zadečky (vy jej pro tuto chvíli nezajímáte ani trochu, maj voňavější zboží) je určen pro separaci tohoto zhnědlého papíru. Klimatizace u sociálních zařízení tohoto typu je vertikálního směru a je zajištěna věčnou výše uvedenou cestou.

O tom, že si za své subjektivně nepříjemné pocity jež se u vás pravděpodobně dostaví můžete vy sami, svědčí kratochvilné předměty např.: nedoluštěná křížovka, rozečtený časopis, krabička cigaret atd. které jsem na oněch místech nalézal...

Poznámka na závěr. Ten Evropan, který svou potřebu vykaná dříve než si přivodí svalové křeče, si může říct: "Šlo to jako po másle!". To byla jedna z úvah kterýma si krátím chvíle samoty namísto loňskejch zpěvů (není to tak náročný na dech). Udělal jsem si malou odbočku na kláštery do Meteory. Malý klášterky na špičkách "Prachovskéjch skal nebo Adršpachu". Hezký, a zajímavý - doporučuju. Posílám domů a Jiřině pohled kilometr č. 2 953..

Potkal jsem manželata na kole. Na můj vkus jedou svou "road of Griechenland" z Athén kam přilítli, dost na těžko.

I přesto jim závidím. Pochybuju, že si to taky budu moct ve čtyřiceti s rodinnou zodpovědností dovolit.

Šlapu do noci abych zejtra stihnul dojet do campu St. Panteleimon.

20. červenec - 25. červenec - Camp San. Panteleimon - den čtyřicátý

Cemp Hellas 6OO 65 San.Panteleimon,tel: 003O-352-4149O (41491) Cemp (f.59-61), je soukromý oddělený připálenejma utěrkama, plavkama, a ručníkama na posvazovanejch šňůrách. Cemp je mraveniště spálených těl, nervozity a počtářů cigaret zbývajících do odjezdu. Dospívající dcera je neštvaná, že nemohla jet s partou, ale musela s rodiči. Otec je naštvanej na mámu, že si od pojízdnýho prodavače zeleniny s megafonem nechala prodat místo dostatečných 500g brambor nadbytečný kilogram. Máma je naštvaná, že se jí nenaplňuj sny o dovolené u moře, který dělá až vlny neakceptující její plavební styl. Milenci jsou pak naštvaní na celej svět, protože soukromí, který měli doma na široké válendě za zděnou zdí, se jim za deset tisíc smrsklo na ucházející matračku s mraveništěm, a přepážkou ze stanového plátna. A všichni tito lidé jsou naštvaní, a natěšení na návrat, protože je vyvádí z míry třicetipěti stupňové teploty a nemožnost udělat si na tenkostěnném aluminiovém pánvi oblíbené palačinky. To všechno nemaže zachránit ani laciné víno popíjené při oduševnělým „Vole lehni".

Ale i zde jsou výjimky. A jednou z nich jsem já. Ležím, jím vepřovky z charity (sponzorský dar), a chodím se sprchovat co dvě hodiny. Mezitím snovám plány kudy dál. Nabídku jet zpět busem , kterou mi tu u vedoucí zanechali rodičové (byly tu před 14-ti dny, nechali mě tu onu bednu) zamítám. Stejně tak zamítám i teplotně náročnou variantu jet dle původního plánu přes Peloponés na Krétu a následně zpět přes Turecko. Dalších variant je mnoho. Všechny maj dva společný rysy. Žádná z nich není pod dva tisíce stejně jako žádná není dvakrát bezpečná. Když volám domů, tak oznamuju následující plán: objet Řecko až nahoru k Turecku, poté na sever přes Bulharsko do Rumuska, a přes Karpaty domů. Turecko zbude na příště. Hovor je krátky, stručný, drahý. Se srdečným přáním na závěr.

Abych si zpestřil cempování, vypravil jsem se pod Olymp do Lithóro. Podle dvou pražand, (už mě viděli v Meteoře - heč), je výstup na deset hodin.

Cemp opustím ráno 26.7 na novejch pláštích Barum. Jedině Barum.

26. červenec - Barumky vrněj

Nový barumky co jsem si doma nachystal do „bedny" a kterou mi rodičové dopravili do campu si krásně vrněj po Řeckým asfalte. Ty starý si svý spolehlivě odkroutily a náleží jim za to můj dík.

V Kateriny máj krásnej "hustě zabydlenej" hřbitov. Jednotně vysoký bílý kříže, zeleň, márnice s třístupňovou zvonicí (v každý visí zvon). Jedu po E 75.

Bloudím po Thessaloniky, Soluní, městem věrozvěstů. Marně hledám v druhým největším městě Řecka něco, co by mě zaujalo. Snad jedině Albánci umějící Rusky.

Zalehávám, i když bych mohl ještě jet, na výjezdu ze Soluně po 12 - E 90. Mám odjetou svou stovku a koupel nabízenou před noclehem v nedaleká kašně nelze odmítnout. Na večeři je kaše (z bedny). Podle mapy by mohlo bejt zejtra hezký koukání.

27. červenec - Dělníkem silnice

Kraj patří zemědělství, a tak trochu i našim zetorům.

Kupuju 50g těstovin za 140 „dračen", ale prodavač mi účtuje 240. Odmítám zaplatit a "vytahuju" jej od pokladny k regálu kde je lístek na 140. Pochopil a zboží mi vyměnil ve stejné gramáži za stejnou cenu. Na závěr- dokonce přidal i obchodnický úsměv.

Z koukání na krajinu jsem zklamanej. Malinko to zachraňujou letmí ohlédnutí na kratší či delší „prsty" poloostrovů - Chalkidik. Klidný móře, kamínkový pláže, Skály padající střemhlav dolů do nichž moře vykotlává bizardní okna, oblouky a sloupy.

28. červenec - Loučení s lambrínem

Vstávám. Na blikající tabuli problíkává o hodinu posunutej čas, a teplota: 32st... Mimoděk se začínám potit.

V Caesarapolis siestuju ve stínu krámu. Přijde obchodník. Zajímá se, tak mu vyprávím stejně nedokonale, jako ovčákům. Přesto od něj dostanu jogurt, pečivo, ovoce. Odejde a vrátí se s engliš mluvícím děvčetem. Jestli prej nemám něco na směnu. Prsten, řetízek, dolary. "Ne nic takovýho nemám, ale mám lambríno" ukazuju lehkovážně deštník, a ani mně nenapadá, že bych se s ním mohl rozloučit když jsme spolu spjatí tolika zážitkama. Obchodník kejvne, že ho vezme. "Co za něj chceš", ptá se mne děvče. Co teď? Nabízíš a prodat nechceš!. Jediná možnost jak s toho vybruslit je říct si o peníze, ale zase ne o mnoho, aby si obchodník, kterej mě předtím počastoval nemyslil, že jsem nevděčník. Asi jsem si řekl málo, protože já mám plitký prachy a on hlubokomyslnej deštník. Asi mi chtěl vážně pomoct...

V Kávala posílám pohled domů a Jiřině oba s kilometrovníkem 3 443, od domoviny mě dělí 2 000 kilometrů. V obchodě si chci za utržený prachy kupit imbus, kterej mi ukradli s vercaikem a bez něhož nejsem schopen vyměnit žádný lanko, a dostanu jej gratis. Príma pobřeží před Kávala je ideál pro kempování na černo.

Oko nemá kde spočinout než na ovčínech. Jsou to předlouhý nízký stavby důsledně kopírující vlnitej terén na němž stojí. Poskládaný jsou z desek, kuláčů i půlkuláču, pobytých plechem z rozstřihanejch sudů. Ta spolu s igelitem pokrývaj plochu střechy. Aby to všechno neuletělo, tak je to zatížení kapotama, střechama a jinýma doslouživšíma karosarenskýma dílcema. Některý jsou šikmější než šikmotina v Pise.

29. červenec - Rodopy

Za Xanthí chcíp pes. Pole s kukuřicí, střídaj vinohrady a lomy na kámen. Vápenec se těží ve stejnejch kvádrech jako jsem viděl na Sardinii. Tady je ale oproti Sardinii vidět zázemí lomu. Pily na řezání kamene, jeřáby a vrakoviště rezavejch bagrů o dinosauřích rozměrech.

Podél cesty a na odpočívadlech, v bambusovejch chýších s pryčnou, prodávaj převážně ženy a děti ovoce a melouny. Když nemaj zákazníka tak štrykujou nebo napichujou na metrový jehlice listy (doma se dozvím, že to byl tabák). Chci-li broskev pozdravím caliméra, dobrý den, (nedoporučuju zastavovat u dětí, často mi nic nedali - nemaži nakázáno) vezmu do ruky menší broskev (což je obtížný neb málokterá je "menší")"postupně řeknu "uno, oné, ain" a zpravidla ji dostanu i s nádavkem (srpeček melounu a nebo pytlík již- neprodejnejch plodů). Většinou je na místě sním - o kilometr dál budu zase. Přitom hodně chválím: kalo - kalo, bona - bona, supr - supr.

Pohoří Rodop dělající hranici s Bulgarisánem který mám po levý ruce je dominantou místní krajiny, stejně jako občasná liturgická stavbička z vláštního tvaru. SIamněný stavbičky jsou vevnitř vybavený jednou kruhovou lavicí a vyhaslým ohništěm vprostřed.

V obchodňáku udělám cenový průzkum: pivo-181, limo 1.51 25O, mlíko 1l - 320, jogurt 220g 252, 250g margarínu 366, 5kg cukru 1385, 0.5 marmeláda 277, 1kg rýže 742 (?), 0,5kg krájenej chleba 375, 5 housek v pytlíku 381, 1kg těstovin 166. Jsem v Řecku, takže i ceny jsou v jejich drachnách!

Nocleh mi vychází do vesnice čápů. Na každým stožáru jeden. Jsem opět v zajetí dětí tady s těma se dá domluvit. Uměj rusky. Jsou to totiž Albánci.

Tradičně je zajímá každej můj pohyb. Není jim hloupí mě koukat do huby když jím. V klučinovi tkví zřejmě budoucí cestovatel protože když se na všechno dovyptává zeptá se "što těbjá nádo", když řeknu že "chljeba" přinese mi dva bochníky bílýho chleba.

Jedna z jeho otázek byla: "Pačemů ty Petr ušjůl z damój". Nevím jestli mí vysvětlení, že jsem "něušjol", nýbrž že se "tol´´ko paguljáju pa Evropě" dokázal zcela vstřebat.

Rozhodně má pravdu. Vypadám jako bezdomovec, žiju jak bezdomovec, vyjadřuju se jako bezdomovec a přitom jím nejsem. Domov mám v srdci, na nosiči, všude kam šáhnu mám domov. Tím víc, čím víc se vizáží blížím bezdomovci, jím nejsem.

Pro bezdomovce je domov koulí na noze. Dnes je tu, zítra onde. Pro mně je domov základnou. Startem i cílem zároveň. Ač se vzdaluju, ve skutečnosti se vracím. Vandruji kamsi do neznáma abych to věděl- až se vrátím domů.

K vandrování je třeba dvou věcí. Za prvé mít tak málo peněz, aby člověk byl závislej na lidech a ne na penězích alias mít tak moc odvahy a vystoupit z jistoty peněz a nechat svůj život záštit abstraktní lidskou sounáležitosti (nelze brát do slova). A za druhé věřit na náhodu a nebát se tmy.

30. červenec - den čtyřicátý pátý - V Turecku

Přes noc ve mne uzrál bláznívej nápad. Změnit trasu na východ. Dojet do Istambulu. Poslat pohled z Asie. Nechat se převést přes Černý moře do rumunský Constance. A dál pokračovat dle plánu. Uvidím Istambul. Vyhnu se (prý) zločinnýmu Bulharsku. A kilometrové si nepřitížím.

V Alexandropoli, první minaret, první zavolání mezzuína, a první muslimky v sáli.

Gesty jsem zván do kaverny. Nač odmítat? Dva co mně pozvali mi dali vychlazenej meloun. Jsou o málo starší než já. Řikaj, že jestli jsem Petr, tak po jejich jsem Petra a budou mi tak říkat. Proč ne.

V rohu kaverny pod stromem se na rožni opíkaj a voňej placičky skopovýho masa. Vítr - se točí provonívá okolí jak rozhání kouř. Smažič otáčí masenko hůlkama a co chvíle do žižlavýho nebo na maso stříkne z nějaké lahvičky co má vedle na stole. Teď k masu přidal i brambory.

Když mezuín začne svolávat islámisty k modlibě z věže minaretu, tak se v křesťanský kaverně automaticky zesílí reprodukovaná hudba čili ten nahoře nemá šanci. Základ náboženskéjch třenic je na světě.

Dostanu čtyry ty placičky. Jsou velký, asi jako dlaň, a malinko tuhý. Zdaj se mě peprný, ale to se mně zatím zdálo vždycky, as díky mé vlastní stravě postavené na těstovinách a melounech, krom krmě od ovčáka, když jsem něco dostal z kuchyně té které země. Na pití je voda s citrónem. Ptám se na Turecko a jsem varován. Tam nejezdi!

Na cestu mi dali dvě klobásy a meloun.

Už jsem se naučil na dálku poznávat co roste na poli. Takže zbytečně nezajíždim ke kukuřičnýmu v domnění, že si odvezu melouna.

S blížící se Tureckou hranicí, přibývá vojenské techniky. Ta vyřazená pomáhá v polích, ta současná (předjely mně čtyry tanky = hrůza ) jezdí po silnicích.

U benzínek se ptám, a po škarpách rozhlížím, po mapě Turkye. Marně.

Přetrhla se mi šňůrka od váčku s penězi a pasem. Naštěstí jsem si toho všimnul , dřív než jsem ho ztratil. I tak mě řádně zamrazilo.

Obstaral sem si zaručeně pravý pravoslavný řecký parte. Do série k tomu italskýmu. Utrácím poslední drobný dracheně. Rád bych čokoládu, ale do její plný ceny mi jich chybí pajda. Mám ještě skovanejch 500 papirovejch drachen a doufám, že za ně pořídím mapu Turecka. Prodavačkami ji odpustí. Venku se potkáme ještě jednou protože jsem se zdržel diktováním do "fonu", a ona šla se smetím, nabízím jí ulomenej kus tabulky, ale nechce. Škoda..

Mapa není ani v poslední Řecké vesnici Férés s rozsáhlou vojenskou osádkou. Tak kupuju dva pohledy a jednu známku. Navíc to nezbylo. Zvažuju, komu tu známku a pohled poslat. Nakonec poletí domů (km.č 3 650). Zaplatili si je předem. Jiřce ho pošlu z Turecka. Plánuju. Na kole mám samolepku s Charitním logem - tedy kříž. Z obavy abych neprovokoval v islamistickém Turecku samolepku přelepuji.

Turecko

Odbočuju, a v podstatě neodbočuju do Turecka páč stále šlapu E 90. Jen silnice se odklonila ze severní orientace na východní. Zvažuji zda dělám dobře "když chci jet Tureckem".

Přestal jsem už počítat překonaný rozvodí. Vím jen, že tentokrát mě čeká Egejsko - Černomořský. Tedy návrat do rodných vod.

Výstup s Řecka je na opuštěný celnici bez problémů, až na to, že jsem si tam píchnul trn do nohy, a ačkoliv jsem ho výtah, stejně mě rána při každým šlápnutí bolí a pot mně v ní štípe ještě pár dní.

Hnedka za celnicí je asanační vana. Každý auto jí musí projet. O cyklistech to neplatí, alespoň ne o těch absolutně hloupých. K hraniční řece Evros se přijíždí turniketem z pletiva z něhož není úniku. Přes řeku vede mast (30Om), kterej nespojuje, ale rozděluje dva světy. Teritoria kostelů a mešit (podotýkám, že jsem viděl víc mešit s půlměsícem ve znaku na věži v hájenství Vatikánu, než kostelů s křížem v hájenství Mekky. (konkrétně žádnej) Uprostřed mostu je zšedlá čára a na každé straně od ní (asi 50m.) střílna obložená pískem s posádkou v palebné pozici (to, co je na tom pohledu, je romantickej nesmysl - divadlo pra turisty). Řecký střelec, narozdíl od jeho muslimskýho kolegy, opětoval mé pousmání.

S okýnka budky za mostem dostanu nějakej lístek. Je na něm číslo, hodina datum. Podle pohledu úředníka je to asi důležitý lístek (důležitost úředníka je dána důležitostí lístku kterej vydává. Pravidlo platí i obráceně). Za budkou se prostor (stále oplocen) rozšíří do "buzer placu". Octnul jsem se totiž uprostřed jakýchsi podivných kasáren se zvláštním režimem dovolujícím stánky bezcelní zóny a pobočky bank. Jdu skrz tím vším k závoře, která je cestou ven. Jsem však od ní odehnán s tím, že nemám v pasu vlepený vízum, který se dává támdle v tom baráku(- ukazujou). To je mi novinka, že potřebuju vízum, podivuju se a strachuju, co to bude obnášet.

Jsem v hale velké asi jako aula třetí základní školy. Na stropě se točí vrtule, do nohou mne příjemně studí ornamentová dlažba. Okolo jsou ošoupaný dřevěný přepážky s vylepenejma vyhláškama vyvedenýma v latince a arabštině. Pořádek udržuje celník v uniformě s revorverem a voskovou tváří (jde-li to u Turka). Připadá mi, a posléze se to potvrdí, že hraje oblíbenou hru "Rybičky, rybičky lovte se". Fronty u tří otevřených okýnek nejsou dlouhý a já na sebe nechci zbytečně organa upozorňovat, tak se řadím do fronty za různobarevné muže v propocených košilích aniž bych věděl, že stojím správně. Přemítám, kolik může takový vízum stát, a jak vlastně vypadá. Zřejmě jsem se ukrýval málo intenzívně, protože si mě "rybář" vybral (bodejť by ne svým vzezřením jsem mu to přímo ukládal za povinnost) a teď mně odvádí někam do kanceláří v zadním traktu.

Tváří se, že můžu bejt rád, že mě nenasadí pouta. Přilepí mně na rozpáranou koženku dyvanu s vyhřezávajícím molitanem, řkouce: „Interview" a než mě opustí odebere mi passport a zanese jej do dveří protilehlé kanceláře. Neprotestuju. Nepříjemné pocity, které tak dobře znám, se nějak nedostavujou - a já dám na podvědomí.

Mírně otylej muž nacpanej do o číslo menší bleděmodré erární košile se mně anglicky ptá a já mu anglicky, v úzkých mezích svejch schopností odpovídám. Zajímá ho cíl cesty, finanční krytí, a jestli jsem stopař. Když se ochotně zvedne, že se rád podívá na můj "byke", začíná věřit v úspěch jednání.

U okýnka mně obsloužej přednostně. Turistický vízo stojí l0 USD a je to v podstatě kolek do pasu s vyznačenou délkou platnosti (jeden měsíc).

V celním prostoru mněním dolary, abych nebyl totál bez peněz. Za l USD je 268 700 tureckejch lir. Vzhledem k tomu, že jsem směnil hnedle pět americkejch peněz, mám v ruce něco přes milión. Zbytek dne trápím hlavu přepočtem.

Čeká mě první noc v nejchudší Evropské čtvrti.

31. červenec - Tekir Dagi

Nevynechávám jedinou možnost ptát se na mapu Turkye. Z jediným výsledkem. S reklamního bedekru jsem vytrhl stránku na které je malovánka evropské části Turecka (Anatolie je asijská část). Není to cyklistický ideál a indiánská malůvka mapující indiánskej poklad na stříbrným jezeře, vyvedená na bizoní kůži barevnejma hlinkama byla nepochybně věrnější realitě, ale co se dělat. Podle něčeho jezdit musím. "Z hlavy" se do Istambulu dojet nedá.

Křečovitě držím směr a lám na místní řidiče. Čím víc jsem v Turecku, tím je to horší. Náklaďáci trouběj tak usilovně, že mě, donutili se párkrát ohlídnout a tím se učinit zodpovědným za svůj život. Docela by se hodilo dát si dozadu symbol hluchýho. Faktem je, že v Turecku jsem jiný bicykl v akci než-li ten můj, neviděl. Neustále očekávám, kdy mě spadne na hlavu nějaká cihla s vysoké bočnice a nebo zachytí hrozivě vířící okrasná poklice. Velice nepříjemný jsou náklaďáky s pískem, se s slámou. Ti první, mě zasypávaj prachem, a ti druzí pichlavejma voštinama, Zvlášť nebezpečný jsou auta předjíždějící v protisměru. Sázej na to, že se koukáte Před sebe, a ne po krajině a nebo na čáru, a že se tedy ve vlastním zájmu včas odklidíte někam do škarpy. Do asfaltu jsou vyježděný hluboký koleje. Jednotlivý asfaltový plotny, jsou k sobě přiválcovaný bez zvláštní pečlivosti, takže mezi nima jsou i pěti centimetrový schody. Správnost dopravního značení je více měně závislá na síle větru, a síle větve či stromu na němž visí, a nebo jej podpírá. Alkohol se před jízdou smí pít "v jisté míře" zřejmě oficiálně. Dvakrát jsem byl toho svědkem.

Přejíždím pohoří Tekir Dagi vysoký až 3 000. Fotím se s jedním četných prodavačů malejch cukrovejch melounků. Fotil nás jinej co měl stát vlečku naproti.

Spím kousek od budky zelináře. Má tam u sebe viset obraz nějakýho atamana. Jmenuje se Ataturk a prej mu patří celej svět. I čeko.

1. srpen - "Vše - vše."

Tekirdag. První větší město na břehu Marmara Denizi - Sea of Marmara. "Sehir Mekezi" je po našem střed města, stop je "Dar" a voda je "Sů". Tak nějak se zučuju do taju turečtiny zatímco se v něm marně sháním známku na pohled pro Jirku a mapu Turkye. Ulicema elegantní chůzí procházej prodavači preclíka. Tác se zbožím nosej na hlavě (promarněná možnost fotit). V rukou si nosí židličku na níž tác složí při odebírání.

Jeden preclik mi během vaření oběda prodavač vnucuje. Odmítám, ale marně. Chápu-li dobře má si jej vzít. Když však do něj kousnu je s kamarádskýho prodavače nepřítel. Vyhrožuje, že na mě zavolá policii - jestli nezaplatím. Dvakrát mlasknu a předmět doličný přestane existovat.

Konečně mám mapu. Zbloudilý mototuristi z Holandska (otec a syn) mě vyslechli a obdarovali mě autoatlasem Evropy a chlazenou Coca Colou. První co je, tak vyhledám, jestli je v mapě lodních linek zanesaná Černo mořská spojka mezi Istambulem a Constantou. Není.

Svačím u mlýna na mouku. Dělníci nakládaj bílý pytle na náklaďák. Řidič pokuřuje. Prej jede do Burganistánu. Informace mě naplňuje nadějí, že se dá plout do Bulharska a Rumunska. Konec konců, jak by se tady vzaly ty spousty dácií v nichž se vozí místní policie? Uvažuju. Dělníci mě nabízej, jestli se nechci okoupat. To je mi hloupá otázka.

Čekal jsem vykachlíkovanej sprchovej kout nebo aspoň plentu. Takže tmavá větší místnost bez intimity s dřevěným roštem na betonové podlaze vyspádovaná ke zdi a sudem na střeše mi na chvíli vzala dech. Nicméně jen na chvíli. Pod růžicí z konve se zřejmě umývá i nádobí páč na zemi leží čajová lžička. Seberu ju jako prima suvenýr.

Vykoupanej děkuju mlynářovi co mně to zprostředkoval. Mezinárodním gestem mě nabízí jestli si nechci (teď nevím jak to napsat) "zašoustat". Nevím zda přitom myslel na svou, či jinou, paní. Tak jak tak - vypadá zklamaně - když odmítnu.

Na krajnici stojí nepojízdnej traktor a na druhý straně pod fíkem sedej chlapi pijou pivo. Mávaj na mě. Nabídnutý pivo s bedny jsem přijal více méně ze zdvořilosti. Vždycky mě totiž po pivu ztěžknou nohy. Zastavila u nás dáčka s emblémem na dveřích. Chlap ve stejnokroji se asi se zemědělcema zná, protože mu automaticky nabízej pivo který se samozřejmostí vypije. Koukám na to s údivem a osměluju se zeptat: „policist?". Deset minut jim trvalo, než mi vysvětlili, že je hasič.

V každým, i menším, městě je mešita hlídaná vojákem ve zbrani. Volání mezzuuíná však místní přijmaj stejně pasivně, jako my zvonění zvonů.

Vojáků je v Turecku spousta a dokonale vytvářej dojem vojenskýho státu. Jsou vyloženě nekomunikativní. Několikrát jsem se pokusil od nich získat textilní knoflík z čapky, barva udává hodnost. Marně. Byl by to príma exponát. Těstovinu 500g nakupuju za 86 000, limo 1l za 193.000, mlíko 1.l - 80000, margarín za 80.000. Chleba stojí 150.000 a buchtově se blíží tomu našemu. Platěj tu turecký liry.

Na cestě spousta želv přejetejch při pokusu překonat živičnej svršek. Nevěřím, že se to některý povede dvakrát za život. Jedna je přejetá dost šikovně. Hlavička zmizela a krunýř je celej. Byl by to primovej suvenýr. Kdyby tak nesmrděl.

V okrajovejch čtvrtích měst se rozprostíraj trhy. Zboží na dece pod plátěným, větrem nadýmaným přístřeškem. Od popelníku s želvoviny přes marihuanu, místní provenience (oficiál) až po kulomet z Ruska. Banány na konci skladovatelnosti stojej 2kč/kg. Ač rád bych, vyhýbám se těmdle trhům. V davu je zlodějna snazší než v lese.

Benzín do vařiče není problém. PHM jsou tady laciný motorin, nebo-li nafta, 11.870, normál 18.600, super 20.050,bleitfrei 19.570.

Vítr se točí a hrozí mi shozením. Je to o držku.

Mezi motocykly kralují značky Minsk a Jawa. Divil bych se, kdyby s nima lodí nepřiplul, i nějakej tank.

Situace s hledáním místa vhodnýho k přespáni začíná bejt vážná. Už hodinu jedu zástavbou marketů, domů, hotelů, parkovišť. Tak dlouho jsem se přibližoval Istambulu až mne pohltil. Ze dne je šero, z šera tma. Nezbývá, než pokusit se vetřít někomu na zahradu.

Čtyřčlená rodina v tureckým sedu večeří u malýho stolečku pod žárovkou na perským koberci. Dotlačil jsem až pod světelnej kužel a pozdravem "Salám alejkum" vyčerpal zásobu tureckejch slovíček. Odpověď "Alejkum salám" mi dodává naděje že se semnou budou ochotni bavit. Rukama složenýma pod ucho gestikuluju, že bych jako rád přespal pod jejich ořešákem. Souhlas mi dali obdivuhodně brzo.

Vařím si vodu na těstovinu ale Mohamedán za mnou přijde a vezme mě mušličky - že mi je jako uvaří. Prima, s vody dělám čaj.

Mušličky mě tiše přinesl na plechovým tácu spolu s kanystříkem vzácné vody. Než odešel, popřál: "Vše - vše", asi dobrou chuť. Jinak žádný obvyklý zájem.

Konstatuju, že pro něj jsem pouze naplněním litery koránu, z níž vyplývá povinnost pohostinnosti.

Tác odevzdám spolu s brožurou Zábřeha. O foto se ani nepokouším,

"Jakou cestou jdeš, takové lidi potkáváš".

2. srpen - Návrat do srdce Evropy

Provoz zhoustl a silniční svršek se zlepšil. Napojil jsem totiž na osmiproudou dálnici Evropa - Asie. Jsem na prahu největšího Evropskýho města. Přestárlý letáčky uváděj 7 650 000 obyvatel.

V "mých" čtyřech pruzích je neustálej pohyb. Auta se neustále tlačej z, nebo do, pátýho připojovacího - odpojovacího pruhu takže mě míjej velice nepříjemně z obou stran. Všudypřítomné troubení je absolutně bezúčelné a anonymní. Dopravní situaci ovlivňuje stejně účinně jako můj zpěv. Já se vůdči němu stal imunním, což je sice nebezpečný, ale logický. Do tohoto zmatku v teplotě přesahující 30 stupňů ve stínu se neorganizovaně proplétaj pěšáci a mávaj na různě velké busy, který v podstatě nemaj zastávek. Zastavujou na znamení kdekoliv a kdykoliv. Průvodčí na schůdkách jsou vyklonění do prostoru dálnice a ze stupátka oslovujou potencionální zákazníky. Kasírujou a vysílačkou dávaj řidiči příkaz k zastavení. "Zastavení" znamená zpomalení, maximálně přibrzdění přes spojku. Invalidi a starci nemaj šanci a musej pěšky. Dopravci zdobí své orezlé pomačkané busy natřené štětkou, různými reklamními triky. Nejčastější je nápis "Expres". Já se držím linek označených Uskudar Expres tedy historický centrum. Silnice co chvíli vede po mostě přes moře který zabíhá hluboko do pevniny kde vytváří plytký slaný jezera plný rostlin, ptáků, odpadků a leklejch ryb.

"Tak šlapeš hlavní město Osmanské říše", opakuju si nahlas a Evropa se mě zdá, myslíc na to všecko co už jsem projel, najednou hrozně malá a najetý kilometry mně plněj dojmem, že domů už je to jenom skok. Ve skutečným vychutnání si triumfu mě pouze brání předtucha, kterou marně zaháním. Že autoatlas nelhal, a že se do Constance se po moři odtud nedostanu, a já že budu muset po svejch okolo Černýho moře.

Za 500.000 jsem si koupil mapu Uskudaru, protože jsem sjel z dálnice a octnul jsem se uprostřed spleti silnic. Nikdy jsem nevěděl jaký to je bloudit Babylónem. Dnes už to vím.

K maní jsou poprvé volně pohledy, ale bez známek, za dolar. Taky si koupím. Už mám vymyšlenej i text: "Malé pozdravení z Malé velké Asie", ale napřed do té Asie musím dojet. Což je otázka pár kilometrů.

V info office nevědí kdy a zda vůbec se pluje. Mám se zajet optat do přístavu na admiralitu, je sice neděle, ale snad tam někdo bude. Přej to najdu lehce, když pojedu podél tramvajovejch kolejí pořád z kopce.

Přejíždím padací most. Na druhý straně je přístav a v n ěm admiralita.

Před vchodem stojí malej policajt a velkej civilista. Hala je prázdná, okýnko s informacema zavřený. Přes prosklený dveře vidím ve vedlejší polovině haly člověka za přepážkou. Jdu za nim vyzbrojen mapou lodních tras z autoatlasu. Třikrát se ho ptám a vždycky mi odpoví stejně "špatně". Do Constance ani žádnýho jinýho rumunskýho nebo bulharskýho přístavu se nejezdí. Vysvětlení - embargo. Můžu jedině do ukrajinský Oděsi (za 1OO USD) odtud pak do Constance. Ale ani to neví jistě. Zítra má přijít ukrajinskej konzul a ten mi to snad dokáže říct, stejně jako kolik stoji, a zda mi vůbec poskytne, potřebný ukrajinský vízum. Dalších otázek není třeba. Obava se právě zhmotnila v realitu. Euforie předcházejících hodin se hroutí jak příslovečnej domeček z karet. Domů je najednou nekonečně daleko. Jsem na samém okraji Evropy s Asií za patama. Tak takhle vypadá neorganizované cestování. Cestování neplánované cestovní kanceláří.

Důkazy cestovatelských schopnost, který mě ráno nadnášely, mě teď skládaj na kolena. Nebetyčný Alpy a jejich Hochtor. Rozlehlý Apeniny s Caorlem. Hory Corsiky. Nervozita před odplutím ze Sardinie. Namoženej vaz v koleni i nataženej sval pod Etnou na Scicíiii. Tabulový hory Calábrie. Ukradená videokamera. Parno v Řecku. Duševní napnutí s rozhodování. Kudy a kam dál, kde spát kvůli komárům a kvůli vodě a kvůli lidem i odjetým kilometrům. Co jíst. Komu věřit. Koho se bát...

Cítím jak svejma nohama podpírám tendle imaginární sloupec a jestli si nesednu, tak se sesypu.

Sedím venku na schodech a apaticky počítám kilometry. Teď, když mě nepluje loďka to mám o víc než půl tisíc kilometrů dál (a to jsem nepočítal kilometry, který jsem odkroutil při cestě sem do Istambulu, kamžto jsem dojel úplně zbytečně). A ještě k tomu po Balkáně kteréžto cestování nelze srovnávat s cestováním po cyklostezkách v zemích EU, při kterém je největším dobrodružstvím, když na záchodě tankštele Aral není růžový toaletní papír.

Mou situaci by nevyřeší ji ani machr na všechno doktorka Qínová. Se smutnýma slovama: "Jede se domů Bičikleto" se otáčím o stoosmdesát stupňů pár kilometrů před mystickou Asií, na samé hranici dvou světadílů opouštím Istambul.

Pohledy za dolar jsou náhle drahý a pramálo exotický. O Istambulu který mne zklamal tím že mne nedopravil do Constace už nechci slyšet ani slovo. Vyčítám si zajížďku kterou jsem kvůli tomu podniknul. Ani se mi nechce počítat kolik set kilometrů jsem si zajel. Mám pocit, že všechno je špatně.

Cestou fotím mešitu a sebe před sochou mulimskýho mocipána v turbanu. S tureckou šavlí v pravé, a s levou rukou na zeměkouli ztělesňuje mírové pojetí "Zemi svou, jak slovem, tak i mečem dobývati budeš".

Na parkovišti stoji autobus značky „Jelcz". Černá espézetka s bílejma číslicema mi rozradili, že to jsou Paláci. Napadá mne, že by mě mohl kousek popovíst. Když ale přijde k jednání tak mě ta myšlenka nějak nejde s pusy ven. Vnutím jim alespoň pohled pro rodiče, protože nemám známku abych jej sám odeslal (je to ten pohled co jsem nestihnul odeslat Jiřce z Řecka). Píšu na něj telegraficky vývoj posledních dnů, a hlavně hodin. Že pojedu delší štreku než jsem jim do telefonu v Kateřiny nadiktoval, a že se o pár dní opozdím. Poláci kejvaj, že pohled pošlou z rodného Polska, (pohled nikdy nedošel).

Drží se mně nějaké j cyklista na horským kole. Veze se v závětří . Přibržďuju, aby jsme si role vyměnili, ale on ne. Furt je druhej. Ve svý naštvanosti na svět mám neodolatelnou chuť zastavit a vynadat mu. Dopadlo to trochu jinak - stávají se nás přátelé. Chlapík je ing. Umí englisch. On si chce povídat, já zase svěřit. Tak zastavujeme a sedáme na trávník. Erkan mi kupuje porci zmrzliny a radí abych do Edirne jel po „blů" tedy modré silnici (dle mého autoatlasu). Je to sice dálnice, ale povrch má „gilett". Nad otázkou policie jenom mávnul rukou.

Erkan mi nabízí svý triko a svou kšiltku s nápisem Turkie Jockey Kulubu. Já mu, chtě oplatit, dávám svůj talisman - slamák kterej jsem chtěl dovést domů dědovi Skálovýmu.

Fotíme se (f.80) a měníme si adresi : ERKAN SÁGIG, Merkéz Mah Gorgorn cat.Jsou Emeli Apt. , B BLK D:J2, Bagcilar, ISTAMBUL, tel: 569 S410 a PETR SKÁLA, Kozinova 3, 789 01 ZÁBŘEH, CZECH REPUBLIC. Poté si zatřesem pravicema a rozejdem se každej svým směrem. Erkan se nechá přetrajektovat do asijský čtvrtě Bagcilar, a já odkroutím první metry z cesty domů, do srdce Evropy.

Večer se do mě děcka strefujou kamínkama. Stojí mne hodně přemáhání, zůstat ležet.

3. srpen - "I am your children Hasan!

Pokračuju v „útěku" z Istambulu po stejné trase jak jsem přijel.

Marně se snažím překřičet ruch ulice a pozdravit prodavače melounů z vlečky, kterej stojí na stejným místě jako včera, kdy mně hostil melounem.

Sebral jsem z asfaltu šňůrku korálků, který se po celým Balkáně z dlouhé chvíle přebíraj v dlani.

Jedu okolo krámu. Venku vystavený zboží všeho druhu. Od textilu až po datle. Chlapi z lavičky mávaj - ať jdu za nima. Obchod patří HASAN BÁKAL, Silivri Celaliye, Istambul, TURKYE, tel.:902-28852240.

Aniž bych co řekl, tak mě Hasan - typicky prťavej prdelatej Turek s pleškou, hostí chlebem, sýrem, olivama, zeleninou a čajem. Čaj se dělá tak, že se vychladlá koncentrovaná čajovina zředí vřelou vodou. Sladí se hodně. „Konverzujem" spolu prostřednictvím jeho syna. Ten mi taky mi tlumočí tátovu nabídku umýt se pod kohoutkem vyvedeným ven. Príma lék na svrbící hlavu.

Zchromlou rukou mi drbání vlasů moc nejde. Kohoutek je totiž kousek nad zemí takže se při naklonění pod něj v kleče opírám o zdravou ruku. Hasan chápe která bije a hlavu mě vydrbe v chladivé vodě perfektně sám. Řikám mu s úsměvem: "I am your children, Hasan!"

Na rozloučenou, krom proviantu, dostanu nový tričko a šortky. Nálada se diky včerejšímu setkání s Erkanem a dnešnímu s Hasanem začíná lepšit.

Focení proběhlo několikrát, napřed ve špinavým triku a trenkách (f. 82), poté všichni páni Bakalové (f.83) a nakonec celá rodina a já v čistým. Alejkům salám famili Bakal!

V Silivri odbočuju na dálnici. Pokud tam je mítnice, tak mě returnujou zpátky a já se jenom zdržím zbytečnéjma zajížďkama. Měl jsem se na ty mítnice optat Erkana. V dolíku pode mnou je vidět napojení na dálnici - přes mítnici.

Zkouším trik, kterej jsem porve praktikoval v Řecku. Ze vzdálenosti sleduju mítnici a vyrazím až když k ní přijede dlouhej kamion a zacloní okýnko. Vyšlo to, stejně jako předpoklad, že se za mnou nikdo nepožene.

Chlapi na odpočívadle mně pozvali na polívku, je rajčatová a jí se s bílým pečivem z plitký mističky. Já jim za ni dal olivy od Hasana. Můžou se po nich utlouct, stejně jako Řekové. Ptaj se odkud a kam jedu. Jsem pro ně hvězda a sami od sebe mně nabízej čtyřiceti kilometrový svezení do Corlu (řikaj Čórle). Odmítnout se nesluší.

Tak jedeme. Arab, Uzbek a Turek v kabině a Čech, na rozpálený korbě. Hází to tam tak, že jsem si raraději dal mezi zuby roubík (botu) bych si nepřekousl ret nebo jazyk. Na odbočce v Corlu se loučíme podáním ruky na mezinárodní úrovni. Za fotku (f.81) i svezení děkuju ruským „spasíba". Do Burganistánu mi prej zbejvá 140 km.

Dálnici do Istambulu Turci vystavěli vskutku reprezentativně. Široký krajnice a povrch „džilet" jak sliboval Erkan se mi líbí.

Na odpočívadle je vodotrysk, průlezky, a parkoviště ve stínu platanů. Tatam je chudoba venkova, kde není voda ani ve splachovači.

Mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít. Poslední odpočívadlo jsem opustil před pěti hodinama. Jejich rozmístění neodpovídá rychlosti posunu cyklistů. Stejně jako je konstruktéry pramálo pamatováno na to, že by někde chtěli složit hřbet. Jsem vděčnej náhodě když na zemi leží rozpitá butilka vody a nikoli sladké teplé cocacoli.

4. srpen - Edirne

Spal jsem jako skutečnej houmelesák. Za svodidlama, pod dálničním mostem přikrytej dílem plátna suplující moskytiéru. Plátno je potištěný velkejma pestrejma písmenama protože jsem ho vyříznul z reklamního transparentu u cesty. Pravda, je trochu zaprášené a pramálo ohebné, ale proti komárům a muškám by to mohlo fungovat. Proti nim jsem si taky koupil Reid ve spreji. Když je nejhůř, a to je každou noc, tak se s ním nasprejuju. Vlas i triko, a je na chvíli pokoj. Původní záměr koupit repelent nějak nevyšel.

Po opuštěné dálnici se řití sousedním dvoj pruhem modrý dopraváci. Zastavuje na mé úrovni (ve svém levém jízdním pruhu!) a chlápek na mne cosi volá. Dělám, že nerozumím.

Je po poledni a slunce mně smaží na dálničním omastku na škvarek. Nemám vodu. Když si "na někoho zamávám - o vodu - tak mi v stodvaceti kilometrové rychlosti maximálně odpoví zamáváním na pozdrav.

Na asfalte leží chlupatá příšerka. Ozdůbka na sklo s přísavkou. Už jsem takovejchdle cingrlat minul spoustu, ale žádný (na rozdíl od tédle) jsem nezvednul. Snad to je dálniční samotou, kterou trpím.... Budu ji říkat Kolombína.

Jsem rozhodnutej na sjezdu Babaeski opustit dálnici, a zítra dojet do Edirne po vedlejší stinnejma, vodou oplivajícíma vesnicema.

Koukám. Přede mnou zastavila dodávka Hiunday. Chlápek vystoupil a skrápí svodidlo. Musím ho dohnat a vypáčit zněj "sů" (vodu)! Stihnul jsem to právě když nasedal. Bylo to a fous. Mluví engliš. Weather nemá, ale je ochotnej svist mně do Edirne. Sám tam jede. Má tam "shop" s látkama. Tak to je trefa! - libuju si. Bičikletu položíme na látky dozadu a frčíme. Za hodinu jsem v Edirne.

Krásný malý islámský město (asi jako Šumperk) protkaný uličkama zlatníků, cisérů, cukrářů, hodinářů a prodejců, dřevěnýho uhlí, koberců, nábytku. Všichni sedej před dílnama a pracujou. Ciséři tepou, zlatnicí ohýbaj spojujou drátky. V zaparkovaných řadách aut stojej oslové a drobní koníci s hlavou utopenou v pytlíku ovsa, kterej maj pověšenej na krku. Davem se, stejně hbitě jako všude jinde, proplétaj prodavači kouřícího čaje a orosených limonád nesouce svůj náklad na lesklým oválným tácku zdviženým nad hlavu davu. V katakombách mešit jsou bazary. Všude je zeleň. Krásná sytá zeleň.

Rychlým postupem uplynulejch dní mi zbejvaj prachy (30 000 000), který mi o kus dál budou k ničemu. Bral bych za ně nejrači mapu Bulharska (v atlase nic moc) nebo pohledy. Nemaj ani jedno ani druhý tak beru cokoliv. Z nabízenýho zboží (že ho ale je) jsem si vybral kombinačky. Pokus usmlouvat cenu mi nevyšel. Prozradil jsem totiž Bulharskýmu obchodníkovi, že jsem Čech. Na to se on očividně zašprajcoval, že "češi bogatýe". I tak mi pořád ještě ale pár tisícovek zbejvá a já musím do obchodů. Nemůžu však nic vybrat. Vyloženě mně zmáhá planý chození po obchodech, co bych dal za hdinu strávenou v sedu (!) tak utrácím za sladkosti a památeční samolepku TR v elipse.

V čajovně, kam si jdu pro vodu, jsem pohoštěn čajem. Pije se z vinných tenkostěnných dvoudecovek postavených na keramickej talířek, aby nepálil. Je různobarevnej. Od zelenýho přes červenej až po modrej.

V čajovně učiním poslední pokus vylákat textilní odznak z čapky bojácnýho vojáka, kterej si tam přišel s kolegou zahrát dámu a čeká na něj. Marně, vůbec neodpovídá a nakonec si i odsedne.

Šlapu posledních dvacet půlměsíčních kilometrů. Rekapituluju si, ve směs kladný, zážitky a přemejšlím s kým vlastně Turci na východě hraničej. Napadá mě jenom Irák, Persie a Rusko. (Patří tam ještě Irán a to Rusko je Arménie a Gruzie).

Sedm různě důležitých kontrol je mezi Burganistánem a Turkyí. Opsal jsem si oficiální kurzy valut. Za marku nabízej 1100 lei.

Bulharsko

V hospodě prvního města (z kraje je plastika na níž je ležící voják v nápřahu s granátem a přes rameno mu věrně kouká vlčák se slechy ve střehu) Kapitán Andrejevo zkouším cenu na černým trhu. Veksláci o marku zájem nemaj. „Ale prodavačka v obchodě je směňuje" raděj mi. Směna proběhla ve stejným kurzu jako v bance. Směnil jsem 10DM a za 1 USD si koupil "kártu" Bulharska.

"Daróga v strójce" hlásá první cedule a dodatková cedulka zakazuje vozům TIR pohyb po silnici, pokud je teplota nad 3O. Místní cestáři jsou asi značně najivní, když doufaj, že jim tady bude nějakej Turek čekat na podzimek.

Před Svilengradem potkávám po dlouhý době cykločundráka (Nadiv Alvarez, 3.av Miraný, 1225 Chére - Bourg, Switzerland). Jede ze Svýcar, přes Itálii, Croacii, Maďary, Rumunsko a Bulharsko do Istambulu, odkud chce lodí do Benátek. Zatím má najeto 2 300 km. Studuje vysokou - nějakej biologickej obor. Dává mi rady jak přes Bulharsko (je nadšenej pohostinností místních), Rumunsko jel přes "Železný vrata" - já bych raději přes Karpaty. Uvidím dle kondice. Radím mu, aby jel do Istambulu po motor way, že to je jediná silnice, kde se dá jet v relativním klidu. Jeho pochybnosti nad bezpečností, musím potvrdit. Risk to ale není o moc větší než jízda po obyč silnici.

Nabízím Alvarézovi mapu Turecka s varováním, že tam žádnou nekoupí. Odmítnul, ale dal mi svou maďarskou.

Rád bych se s Alvarézem vyfotil, ale marně se pokouším někoho zastavit. Nakonec nás zachrání ovčák. Na to, že to bylo jeho první focení, se mu životní premiera docela povedla.

Dal bych si meloun, ale na pole se mně jít nechce. Tady přeci nemusím. Ale asi budu muset, protože tučná paní co sedí s jediným melounem v bedničce před svým rozpadlým plotem chce za kilo dvě marky. Neubráním se smíchu. To je víc než v Ber li ně!

Zastavuju u obstarožní benzínky. O její stojany by se mohli klidně opírat Werichovi Tři strážníci. Marně se rozhlížím po kompresure. Ninkde nikdo. Jenom pes na řetězu na mě štěká. "Luft, Air, Compresóre" ptám se příjduvší obsluhy. Chlapík ukáže rukou a dodá "dva kilometry" s tím známým akcentem na poslední slabice.

Foukám pumpičkou a zvykám si na Bulharsko.

5. srpen - den padesátý - Na „póčtě"

Snídám chleba rozežranej od mravenců, nebo i s nima, kteří tábořej pod stejnou třesní jako já.

Na silnici mně vítá zvonivej zvuk dvoutaktního motoru limousíny ze Cwikau. Brouka východního bloku. Vůně dvoutaktního motoru mi připomene, že už jsem skoro doma.

Odbočil jsem z E 80 na E 85, podél Sezlijky_T a tím se odpoutal od tepny TIR. Aut nejezdí mnoho, o to víc j oslů s bílým monoklem a svěšenejma ušima. Konečně jsem si ověřil, že- osel skutečně dělá Ý-Á a ne obráceně. Oslíci tahaj malý lehký vozíčky s dřevěnejma kolama. Besipáckým vrcholem je, když má osel v ohlávce zasazenou oválnou červenou odrazku.

Je-1i dopravní značení pak tedy v azbuce.

Často suplovaný nápisem na nejbližší zdi s více než dostatečným předstihem. Když se rusky ptám místních na cestu, tak mě většinou posílaj úplně jinudy po svejch oslích stezkách. Blíž, nebo dál?

Krajina je ideální pro zemědělství, leč zemědělství se jaksi nekoná. V zarostlejch polích stojej, vraky od oleje pověstně bezztrátovejch kombajnů Don. Dojeli kam dojeli. Na dvorech kolchozů stojej dva - tři Zetory (jednomu chybí kola, druhýmu motor, a třetímu obé). A pár rumunů (pro analfabety - to je typ traktoru) v podobným stavu. O co je jakž takž postaráno, jsou družstevní vinohrady. Ale kam se hrabou na Italský nebo Řecký.

Říkám dědovi opřenýmu o vrata garáže, že „mně nádo ključ děsjať" - na seřízení brzdovýho špalku. Děda se ztratí za vraty garáže uprostřed které je tank na mlíko. Dokud se nevynoří spět nevím co si myslet.

Spravuju si a pozoruju, jak lidi dovážej mlíko v různejch nádobách a kanystrech, a děda zapisuje do ošuntělýho sešitu. Nádoby se různí co do vzhledu i objemu. Vůbec bych se nedivil, kdyby někdo dovez mlíko v sudu od asfaltu.

Vyzkoušel jsem si bulharský kočičí hlavy. Je to perfekt „top spin" povrch.

Šel jsem si pro vodu a jsem pohoštěn jogurtem zředěným kefírem a to celý oslazeným mým vlastním cukrem. Zajídá se bílým chlebem. Strejc ovládá jenom bulharštinu, takže razgavor nicmoc. Obdivuje autoatlas. Nikdy takovou kartu neviděl. Zvažuju, jestli mu ji nedarovat, zbytečně mne tíží. Nakonec si ji nechám, kvůli Rumunsku a taky co by vzpomínku na Holanďany.

Začínaj dozrávat švestky. Mirabelky už padaj.

Podél silnice se prodává ovčí sýr Balkanar v plechu.

Jdu na „Póčtu". Musím poslat domů zprávu, že žiju, že se mám fajn a že pádím domů.

Pošta je zařízená jak četnická stanice z černobílejch filmů. Uprostřed místnost velkej těžkej stůl s ohrádkou, na něm dva telefony s vidličkou, lampa z bakelitu,. Trezor s ručkou, v koutě pod věšákem. Vedle umyvadla lavice a na zdi s vynechávaným válečkem hodiny s kyvadlem a otrhaným kalendářem.

Pod stropem plechovej lustr (bez mucholapky) špinavě zelený barvy. Uděláte-li krok zavrže vám pod nohama prkenné podlaha. Naštěstí se tady počítá s cizineckým ruchem a umí se ruština. Začínám. "Já by chaťél damój, do Čechye, pasláť málenkuju kartínku (udělám prsty čtvereček neb vím, že pohlednice se řekne jinak - ale jak?). Nět balšóje písmo (kroutím hlavou zleva doprava), tólko málenkuju kartínku (zamotávám se do ruštiny)". Pikčr (dodávám anglicky aby rébus nebyl tak snadný). Tetky za stolem koukaj napjatě střídavě na sebe a ne mě. Čekám marně na tu správně chápavou reakci. „Pismó" už je na stole. Já však chci „kartínku". "Pažálsta, Pakážítě mně različnýe pismá, já vám pakažů što já nazyváju kartínka". "U nás nět različnýe pismá, u nás tólko eto pismá" promluvila poprvý od pozdravení víceslovní větou pošmistrová. Vzdávám to a beru „pismó" i s markou místo pohledu. Konec konců zejtra budu v Tarnovu, což je místní velkoměsto, a tam snad kartínku pakupáju i vkladáju do pismá.

Jezero Zrebčevo má stejnou funkci jako Lago di Garda či Lipno. Sjížděj se sem rekreace chtivý Bulhaři. Movitější v prorezlejch dačiích, chudší pak na motocyklech Minsk s lodičkou a pávem. Stroje s širokejma řidítkama upravený pro cempingování . Nepochybuju že se dá pod nimi i spát.

Jinak cempingování je v Bulharsku stále ještě v plenkách hlavně po stránce vybavenosti. Skládací židlička je skutečný novum a stan jiný než zeleně vojenský je nezvyk. Mezi karavany suveréně kralují poslední modely značek trabant a warthburk. Jdu spát kousek odbočce z cesty, která mně dovede do sedla „Prochod na Republika".

Žiju z peněz. Takže nevařím, a nakoupil si vše odpírané: rybky olejovky, pivo, jogurt a chleba.

6. srpen - Polsko Kosovo

Nerozumím tomu, ale je mi divný, že některý zdejší auta maj dvě, a jiný žádnou espézetku.

Bulgaristán je plnej postkomunistickejch omšelých skulptur, který už dávno nevzbuzujou budovatelský nadšení. Radostnej úsměv u dělníka jdoucích kolem s konvičkou do slévárny. I na mě všechny ty rezaví (plechový) a (šedý) betonový abstrakce působily depresivně, vrcholem hnusu jsou „fontánky", s otřískanejma kachlikama plný ne jen odpadků ale i a mršin. Bulharský město je hnusný město. Bulharský panelák je hnusnej panelák. Bulharská ulice je hnusná ulice s jednou prorezlou dácií a moskvičem zaparkovaným v roce padesát u neexistujícího chodníku. Obchody jsou zavřený a skrz špinavý mříže a střepy výloh jsou vidět převrácený regály, pokroucené trubky trčící ze zdí, konzoly po radiátorech. Tato „velké" obchody nahrazují malé kiosky nabízející chleba, jogurt, rybky a těstoviny. Uzenina je drahá (i pro mě) tak se moc neprodává. Dva druhy z jedné sorty zboží jsem ve venkovskejch magazínech nezažil

Veliko Tarnovo. Sehnal jsem pohledy s motivem místního Monastýru (jiný neměli). Byly poměrně drahý a fotograf musel bejt skutečně machr na retuš a kompozici, protože monastýr je v reálu v troskách. Pohledy jsem právem nadepsal kilometrovníkem č. 4 337). Na poštu se mi je nosit nechce, to bych musel nechat Bičikletu bez dozoru před ní, a svěřit je zdeformované poštovní schránce taky ne. Rozhoduju se odeslat je z nějaký vesnický menší pošty - jako byla ta prvá.

Chlápek z ulice mi anglicky nabízí „sleeping". Odmítám, ač by mi údajně dělali společnost jiný dva Češi co přijetí stopem. Nevěřím.

Na křižovatce kde je Varna doprava Romania rovně, se napojuju zpátky na E 35.

Dnes už pohled nepošlu. Pošty maj už padla.

V Polsko Kosovo je magazín vedle hospody. Koupil jsem si jogurt s chlebem, a jdu si vedle na pivo (500 lei). Zaposlouchávám se do rozhlasu. Mluví polsky. Polsko Kosovo je v e s n i cí P o l á k ů.

Pochopitelně že si rozumíme.Zvlášť, když přijde Čech z Přerova. Zábava je všeobecná a nestojí jenom na mě, což mě těší. Pijeme na smrt Teodora Živkova kterej údajně dnes zemřel.

K pivu se místo brambůrků jako chuťovky jedí malý nasolený vyschlý rybičky. Jsou dobrý. Sedíme venku pod pergolou a informaci, že studuju sociologii místní záměrně zkomolej na „sexuológiju". V tu chvílí, je z toho prima fór, protože kousek dál u silnice stojej prodejný holky. Začnem jim říkat "taváršč sexuoložka". Naladěni pivem, který chutná, se tomu můžem uřehtat. Pořád opakujem do kolečka "tavárišč sexuolóžka".

Z pastvy se vrací dobytek. Napřed kozy, pak i krávy. Z prašný cesty se zvedá prach. Stádo mečí, cinká a přináší ssebou mouchy a dobytčí pach. Vzniklá atmosféra se mě líbí. Třista kusů řiká Přerovák. Středověk, řikám mu já, a nemyslím to zle.

Rád bych se vykoupal, ale u Přerováka nemaj sprchu, choděj stejně jako celá vesnice do potoka nebo studny. Nicméně mi to domluví s kamarádem. Jdu s ním.

Chladná místnost je koupelnou, záchodem a mlíčnící zároveň. Od dcery dostanu ručník, klíč a příkaz šetřit vodou.

Mýdlo mi vyklouzlo z ruky a dopadlo přímo doprostřed ohromné poklice. Cinkot znásobenej prázdným prostorem nejde utišit.

Pán už do hospody nejde, takže pivo za koupel mu koupit nemůžu. Tak děkuju domnělou polštinou: "Dzenkuji".

Spaní mám zajištěný ve prázdným skladě hospody nabídnutý pinglem mýho věku / BALGÁRIA, grád Lviščov, úl. 33 sv. polk No 102, Evgenij Ivanov Ignatov/. Dává mi klíč ať se večer zamknu, zevnitř.

Ráno mám dát klíč na smluvený místo.

7. srpen - Ruse

"Thank you my friend, wheer it is very good sleeping. You must vizitor me at Czech Republic. Your friend Petr Skála, Kozinová 3, 789 0l Zábřeh, Czech Republic." Todle jsem načmáral na lístek a spolu s klíčem dal na smluvený místo. "Děn dobry. Polsko Kosova, já jedu do Románie".

Jsem na stejně zařízené poště a drmolím natrénovanej text: "Zdrávstvujtě, já by chatěl pasláť eto pismó v čekoslovákii...". Paní mně obdaruje stříbrným úsměvem vezme drahocennou zprávu rodičům a položí ji na lednici oblých tvarů mezi jiný odložený věci. Koukám, co bude jako dál, ale asi nic. Pani si sedla aniž by promluvila. Věc zřejmě považuje za vyřízenou. Otáčím se svým „dasvidaňja" právě ve chvíli, když se lednice za zvuku kompresoku otřásla, a "majé písmo v radnóju stranů" se svezlo ze svetříku a zapadlo za lednici. Pošťačka to viděla naštěstí taky, takže nemusím nic vysvětlovat.

Asistuju při lovení dopisu. Byli jsme úspěšní a dopis jsme společně vytáhli. Slovo "ostorožno" podrhávám zdviženým ukazovákem. Zabralo to a paní ho dala do šuplete psacího stolu čímž zvýšila jeho šance na doručení o polovic. (Dopis s pohlednicema došel den před mim návratem 14.8)

Ve stejný vesnici utrácím poslední leiky za dva chleby (jeden sním hned) a takovej hnědej, rádoby kávovinovej odpornej nápoj.

Místní maj kupóny a s těma platěj chleby. Ptám se, proč já kupóny nepotřebuju. Vysvětlení je jednoduchý: máme pole, na něm „rež", „rež" dáme pekaři a ten dá kupóny, za kupóny je chleb". Tak nějak funguje směnný obchod na sklonku dvacátého století v bohaté Evropě.

Objížďka prej neplatí pra cyklisty, tak jedu silniční stavbou. Je to do kopce, jedu pomalu. "Ahoj kamaráde, pojď a sedni si k nám" oslovuje mně cigán s tím opačným přízvukem. Už na mě i vybalil co ode mě potřebuje: "Já kamaráde možná příští měsíc pojedu zase k vám pracovat, jestli vízum dostanu, dej tvoji adresu - já tě přijdu navštívit (s kamarádama). Nic mu nerozmlouvám a píšu na krabičku cigaret: Petr Skála, Nové sady 114, Přerov 125478. Abych dokázal pravdivost smyšlený adresy najdu mu v atlase Českou republiku a v ní Přerov.

Jsem v Ruse, opouštím Balgárii a krom zážitků si neodvážím žádnej hmatatelnej prezent. Jsem rozhodnutej zvednout první věc která mně zaujme. Je to mosazná sumka z vojenskýho opasku s vylisovanou hvězdou. Bude příhodně reprezentovat svou zemi.

Na hranicích se ptaj na drogy, na pistol. Zběžně mě prošacujou kolo a prohlídnou žíly (neb jim je podezdřelé jak se neustále chvěji) a poté propustěj.

Dunaj co právě přejíždím je absolutně nejširší řeka jakou jsem kdy viděl (není se co divit, je druhá největší v Evropě) a hraniční most přes něj v Ruse je nejhezčí z litinovejch.

Přejel jsem už hodně mostů. Řada z nich byly vyšší a delší než je tendle, ale proti tomuhle to byly lávky. V Ruse maj most Monument. Na mohutnejch pilířích vyzděnejch z vodní, líně tekoucí, masy je snýtovaná masivní litinová konstrukce natřená na šedo. Ta se jen mírně zachvěje, když na ni vjede vlak po kolejích zavěšenejch pod silnicí. Zábradlí z něhož vystupují se štíhlou elegancí po „ix" metrech dvojlampy je taky z litiny ulité do ornamentků. Uprostřed čára napříč silnicí a za ní nápis Románia.

Rumunsko

Už na rumunský straně se potkávám s dalším kolegou. Na ležatým kole jede do Singapuru (automaticky se mě vybavuje Čapkovo Singapóré). Má cestování jako džop, je dopisovatelem holandskejch novin. Nevím proč, ale nějak mě ten chlapec nesedí. Nechce se mi věřit, že by byl sto dojet do Singapóré. Ale je možné, že stejně se dívá on na mne. Nicméně mu patří dík, že mně vyfotil.

Na pravou stranu Dunaje, tedy na tu správnou - na tu naši, už jsem vpuštěn Rumuskými celníky v absolutní pohodě. Bankovní kurz je l USD = 8 660 a l DM = 4 811, jsem si v rychlosti poznamenal na mapu - ještě Bulharskou. Hnedle za hranicema stojej veksláci. Zkouším ceny, ale můžou se s nima jít vycpat. Za marku mě dávaj 4 000 rumuskýho leva. Jdu do banky a měním 10 USD a 5 DM (desetimarkovku mi nevzali protože je malinko, skutečně jen malinko, natrhlá). Nebylo by marný koupit od vekslátu tu marku za 4000.

Mapu Rumunska kupuju bez problému u benzínky za 45 700 leva. Bloudím Giurgiu sem a tam. Potřeboval bych si srovnat myšlenky - kudy dál, kolik to bude kilometrů. Jak moc můžu utrácet, co mne čeká, kde budu spát, jaký budou kopce, silnice a lidé...

V Rumunsku, je pět Českejch vesnic. Gernik, Aigen tal. Šumíce, Rovensko a Sv. Helena. Všechny leží (pokud si nesednou) v okrese Karas Severin. Rád bych při průjezdu Romanií navštívil alespoň jednu z nich.

Gestama mně přivolává Marian Jordache, Strada Soseaua Bucuresti, Bl.&ó-íD Ap.51, ' Giurgiu Cod. 8375, ROMANIA. Je to půlo turek, půl cigán. Patří mu pekárna za jeho zádama. Vzhledem k jeho kvalitní němčině bych řekl, že si na ni vydělal coby gastarbaitr v Německu. Hostí mně chlebem, a kafem a hrozně ochotně mi pomáhá vybrat trasu kudy přes Rumunsko (z několika variant jsem si vybral osmiset kilometrovou skrz Karpaty - cítím se dobře), a sám mi navrhne, jestli se nespotřebuju vykoupat a že bude rád, když u něj dnes budu spát. Je vstřícnjj. Až moc, až je mi to podezřelý. Srovnávám-li, co jsem měl za majetek, a sním spojenou zodpovědnost, když jsem vyjížděl, nemám nyní prakticky nic (měl jsem: videokameru 20.000 Kč, kreditní kartu bez omezení a na. ní 30.00O Kč, nový kolo 15.OOO Kč, finanční hotovost 15.000 Kč). Teď, na konci, mi zbejvá odřený kolo a 6000 Kč v hotovosti. Kameru mi ukradli, a creditku s dílem hotovostí jsem si nechal odeslat domů bezpečnou cestou z campu. Přesto mám pořád na krku, tady na Balkáně tolik ceněný, cestovní pas. Mít pas jiný než Balkánský, znamená nepotřebovat víza, nebát se policie, být synem bohaté země. Možná až přehnaně silně si uvědomuju, že to je potenciální důvod proč by mě chtěl Marian Jordache, a nebo kdokoli jinej praštit sukovitým klackem po lebeni. Nikdo neví, kolik u sebe mám peněz, ale každý pozná, že jsem cizinec. Cizinec s cestovním pasem.

Vykoupáni odmítám, nocleh vylučuju. Ptám se kudy se dostanu z města. Jordache mi vnucuje, že fárád naložíme do jeho auta, a že mně vyveze za město. Nabízí mi to, přestože má olcita, tedy vůz maximálně nevhodný pro převoz nadměrnejch nákladů, jakým Bičikleta nepochybně je. No není to podezdřelí? Rozmlouvám mu ten nápad, on ale musí být šílenej fanda do cyklistiky (a nebo lump) protože se nevzdává. Usmlouvám to na to, že já pojedu za ním k výpadovce města kde se rozejdeme (a nebo popereme). Záměrně jedu co nejpomaleji. Olcitek se mně furt drží, dráždí moje nervy. Přijeli jsme k šraňkám, jsou dole. Děkuju Mariánovi za doprovod a že jako může "curík gehe", že už si poradím i bez něj. On však trvá na tom, že mně musí doprovodit až za město. Mé podezdření kulminuje. Bude zle, jestli se mi nepodaří se ztratit. Šraňky se zvedly, proti sobě stojící kolony aut se hnuly. Teď nebo nikdy! Obracím Bičikletu do protisměrně jedoucího štrůdlu aut. Vyvolal jsem trochu zmatku, ale havárie z toho nebyla.

Tak jsem se rozešel s Mariánem Jordachem. Es ist zu ende. Jedu po trase vytyčené Jordachem po 5B-61. Dělám dobře? Nenajde si mně, když ví kudy pojedu?

Je už podvečer, a krajina se pěkně stínuje. Napomáhaj tomu mírný kopečky, spíš jen muldy, mezí nimaž se jako stužka proplitá cesta. Krajina je zemědělsky udržovaná. V polích jsou boudky. Asi pro hlídače úrody.

8. srpen - Kočovní cigáni

Rumunská vesnice je široká dlouhá ulice (asfaltová či hliněná) obestavěná domy. Rumunská vesnice je, proti Bulharské, pěkná vesnice se zvláštním stavebním slohem využívající oblouk a podloubí ze dřeva a zbarvena do přírodně pastelovejch barev. Opravený oplechovaný pravoslavný kostely s vyobrazením svatých mužů pod hodně převislou střechou. Studny (u jedná byl štítek s hloubkou 36m. ) podél cest s těžkým plecháčkem na řetězu k nimž si místní docházej s kárkou pro vodu. Kachny. Kačeny. Husy. Slepice. Krůty. To všechno se pase ve vsi. Letošní telátko uvázaný u kolíku před plotem taky. Ovoce ožraný od dobytka (snad) vracejícího se z pastvy, tak vysoko, že nedosáhnu. Spousta malejch koní (nahradily bulharský osli), kteří už víc nevyrostou zapřažený do žebřiňáků (vpředu maj gumový pneumatiky - aby to nedrncalo). Vozej velký fůry slámy, a malý fůry cihel pálených na slunci. Vesničané choděj ve slamácích a buďto nejsou vidět, anebo jsou vidět všichni na lavečkách před plotem u silnice. Asi podle toho jakej je den a čas. Takle nějak vypadá vesnice Rumuna. Ne Cigána. To je rozdíl.

Míjím se s karavanou dlouhejch štíhlejch vozů s plátěnou střechou do oblouku. Do vozu není vidět, ale po stranách maj přidělaný kotlíky, lampy a všelico jinýho. Snědí vozkové povětšinou spí pod pohupující se šešulkou biče nad hlavou. Za vozem je uvázáno pár psů a další pár běhá „navolno" kolem. Kočovní cigáni. Smrdí koninou, tabákem, ...a bídou.

Je čas jít spát. Mám strach se jen tak volně někde natáhnout a tak zkouším oslovit „bílou" rodinu. "Ne přespat tě u nás nenecháme, ani na zahradě" povídaj. A tak se v tichosti a nepozorovaně „zašívám" na konci vesnice Prislopu Mare. Hnedka u plotu. Snad alespoň rožnou, kdybych volal o pomoc.

Ležím a poslouchám zvuky z chlíva. Dojej.

9. srpen - „De unde!"

Strach má velké oči. Noc byla klidná a ráno je krásný. Děda (připomíná mi toho mího) z baráku, u jehož plotu jsem spal se po delším pozorování osmělil a stařecky opatrnými krůčky se přišoural za mnou. "De undě" ptá se což (asi) znamená něco jako kam, nebo odkud. V mím případě to je stejný, tak řikám „damój". Nerozumí pořád "de undě". Zdržuje mně, ale nechci bejt nezdvořák, a vedu dál rozhovor bez společnýho jazyka. Dal bych si mlíko na snídani tak řikám "malakó" a strkám si přitom palec do pusy a dělám mezinárodně srozumitelné "bů". Děda jednoznačně neví co chci. Odchází. Asi je rozhovor u konce, i já se dávám do pohybu, ale je mi naznačeno-klid,klid. Počkej, počkej.

Čekám co děda vymyslel. Přinesl mi chleba, rajče a hrudku sejra zabalenou v igelitu převázanou zvonkovým drátkem. Peníze odmítá. Vyfotím si jej (f.91) a z té fotky, z jeho postoje a pohledu na mně dejchá jeho bohatsví v ochotě pomáhat. To je to c bohatí chudí nemaj. Maj peníze, ale to je asi tak všechno... Velice mě mrzí, že jsem si nevzal dědovu adresu, abych mu mohl poslat fotku. Měl by se čím chlubit.

Za Ramnicu Valcea začínaj Rumunský Karpaty, tato jejich nejvyšší část (2 500) též zvaná Transilvánské Alpy po Rumunsky Fagaraš.

Silnice je pěkná. Kvalitní. Proti řece (rum. raul) Qlt. Vyloženej ideál pro vodáky. Vůkol lesy, skály, pohoda, klid.

Nezastavuju když projíždím cikánskejma vesnicema. Presto se mě jeden cigánek chytil za batožiny a peláší se mnou ač je bos. Už jedu dost rychle a furt se mě drží. Nemám zájem, aby mě stáhnul ssebou až škobrtne tak se za sebe oháním pěstí se zasyčením: Jedeš sičáku! Teprve na potřetí se pustil.

Spát jdu v Calimanesti. U večeře mi dělá společnost krásnej sametovej podlouhlej brouk s tykadlama až k zadečku. Měří snad osm centimetrů.

10. srpen - den padesátý pátý - U cigánů na smuteční hostině

Pokračuju údolím Oltu. Silnice je vysunutá na pilotech do řeky. Železnice se zavrtává do skály. Hezká etapa vrcholící v Pasul Turnu Rosu nad Sibiu.

Podél hlavní silnice se chleba prodává za 3 000 ač na vesnici stojí l 500. V Apoldu de Sus proto odbočuju k vesnickýmu obchodu. Je v domečku vedle kostela, z něhož právě vycházej lidi. Muži v černých oblecích s kloboukama. Zeny v tmavejch zástěrách přes běžný sáty a černejch halenách. Všichni si v rukou nesou velkej suk z „rohlíkovýho" těsta uprostřed něhož je zapíchnutá svíčka. Všichni do jednoho jsou cikáni. Někteří jdou domů, někteří postávaj před kostelem, někteří se spolu se mnou nahrnuli do obchodu a čekaj se mnou ve frontě. Obchod je stejnej jako ty ostatní vesnický - tedy malej soukromej. Chleba (už jsem zampomněl jak se řekne po jejich) nemaj. Muž stojící poslední v řadě mně u východu bere za loket. „Chleba? Jíst? Pod' dám ti chleb" řiká rusky. Váhavým krokem jdu s ním. Konec konců nejdem daleko. Do kostela. Do kostela, kterej je vlastně kostelem jenom z venku. Vevnitř ta je taková sokolovna s vytrhanou dlažbou. Tam, kde bych čekal oltář je pódium, místa kazatelny jsou velký kamna (jako máme na teletníku), a místo lavic souvislý řady stolů potažený bílejma ubrusama se zbytkama pečiva, papriček a nedopitejch sklenic. Že se tady konala nějaká žranice by napadlo i nasycenýho, natož pak mně. Na jídlo myslím i když spím. V místnosti míchá vůně hospody se zatuchlinou.

Posadili mně do kouta. Cigánka s rozkouřeným cigárem v koutku v černé silonové zástěře přede mě důrazně ( jako by mi chtěla říct, že nesouhlasí s mim pozváním) položila hliníkovou lžíci, kterou předtím sebrala u vedlejšího stolu a předemnou ji přeleštila „mím" ubrusem. Má smůlu to na mně neplatí. Bude manžáre. Teplý jídlo, a navíc u stolu, jsem neměl ani nepamatuju. Zelňačku ze sladkýho zelí mi přinesla jiná "servírka". Má křivou pusu, ochrnutou ruku a kulhá. Je mladší než já a k polívce přidala víno a kořalku. Nabídku přidat si polívku jsem přijal. Vypadá to, že bych mohl dostat ještě i druhej chod, ale co je doma to se počítá. Dám si ještě raději jeden talíř polívky.

Lidí není mnoho, většina nich odešla prve, a nestaraj se o mě. Maj si co říct sami.

Po polívce jsem dostal slepici na obírání. Děvče mi nechalo celej kastrůlek. Šťáva s pečivem je vinikající kombinace. Na zapíjení mám víno, kořalku, nebo vodu. Víno mi nechutná, kořalka jo ale je zrádná, tak piju vodu. Je dobrá. Chutná. Mastnota mi kape koutky ven s pusy do rendlíku. Na jazyku evokuje blažené pocity. Mastná huba to je věc !

Všechno jsem vyjedl, vypil, ruce si utřel do ubrusu podvolujíce se místnímu zvyku, nádobí zanes do kuchyně, poděkoval a rozloučil se. Na cestu mi dali přesně takovej suk se svíčkou, jakej maj všichni ostatní. Zbejvá jediné, vyfotit si místo hodokvasu (f.95). Blejsknu bleskem, a tak jak si mně do teď nikdo nevšímal, tak jsem středem pozornosti. Všichni se ke mně hrnou a chtěj se fotit. Kdyby udělali pyramidu, tak je vyfotím rád. Byl by to i pro mně hezkej snímek, ale oni chcou všelijaký skupinky. S tetičkou a bez dědečka, sestry bez bratra, bratři bez otců a matky úplně samostaně. Všechno zamítám. Možná nevděčně, ale mě zbejvaj na negativu možná čtyry okýnka na celej zbytek cesty.

Venku mně obklopí děti, který až dosud byly bokem „hry". Somrujou. Pro tento případ s sebou vláčím celej pakl žvejkaček, kterej mě stál spoustu peněz (asi stovku a vezl jsem ho úplně zbytečně protože guma, jak řikaj děcka, se dá koupit i v Rumunsku kdekoliv - je to jenom otázka peněz). Rozdávání nabralo nečekanejch obrátek. Z deseti kluků je jich najednou padesát. O gumu bojujou i dospělí. Napřed rozdávám po balíčcích, pak po jedné, a. nakonec po půlkách. Rozdávám hašlerky, tužky a samolepky od Leonarda Dalvit z Dolomit, prostě všechno. Kdybych měl lambríno, tak bych ho tam určitě nechal. Cigánka se ptá jestli nemám "kuky, kuky" a na oči si přikládá kroužek stvořenej z prstů. Brýle mám a dokonce dioptrický. Jsou to docela elegantní brýlky na čtení v černých obroučkách. Do dálky se přes ně dá koukat vrchem. Našel jsem je na Sardinii půjčoval jsem je lidem, aby se jim lip koukalo do mapy. Cigánce zazáří úsměv, když jsem je vylovil s brašny. Hned si je nasadila a vůbec ji nevadí, že jsou na čtení. Se zakloněnou hlavou chodí po prostranství před kostelem a vychutnává si triumf nadřazenosti plynoucí z vlastnictví. Už skutečně nemám co rozdávat. Abych to dokázal i těm nejzarytějším dětským somrákům svlíknu si košili a podám ji míň konkurece schopnýmu cigankovi v zadní řadě s holejma ramínkama. Je mu asi deset. Vůbec nechápe, proč mu jaká tu košili dávám. Doslova mu ji vnucuju. Teď stojí přede mnou, ve dvou prstech takřka štítivě drží košili a užaslým pohledem jako by říkal: "A co jako? Košili? Nač košili? Vždyť já jsem přeci řikal: Guma! Guma!" Pak poodejde a košili, mimochodem velice příjemnou, upustí mezi kopřivy za kostelní zeď. O Kolombínu má zase zájem děvče s křivou pusou co mně obsluhovalo. Mohl bych jí ji dát, je to cetka, ale nějak jsem se (jí) zařek, že ji dovezu domů Jiřině a kdybych ji teďka odevzdal, nebyl by ten můj návrat nebyl kompletní - chyběla by Kolombína. Nicméně jsme na tom tak troch stejně. Sympatizuji sní. A tak ji slibuju focení. Jednu fotku, zdůrazňuju zdviženým palcem. Zavedla mně k bratranci a já je fotím před jeho dáčií. Já bych fotku situoval jinak. Do krajiny, ke kostelu, na kamenitou cestu... Totoi Maria, str. Cinepi Nr.625, cod 245S Jud Sibiu, Lac, Apord de Suš, ROMANIA.

Bratranec umí anglicky a potvrdí mi moji tuchu, že jsem byl účastníkem na cigánský pohřební hostině. Říká:" Všem nám někdo umřel, mě dědeček". Bratranec stál bokem somrování. A teď se zdvořile ptá jestli bych neměl něco pro jeho matku, že má křečový žíly. Dávám mu co mám v lékárničce. Dvě obinadla (obdivuje gumičky se zpětnejma háčkama), obvaz a dezinfekční zásyp. Vše mu dávám a připadám si jak UNRA. Z lékárničky mně zbyla jenom polštářková náplast. Loučím se s moc prima cigánama.

Jedu a dvakrát předjedu kravský dvojspřeží s fůrou slámy. Sedlák šlape po svejch a zdraví, selce na fůře jen hlava je vidět. Krávy nesou jho smířlivým pohledem. Promarněná fotka.

Nocleh jsem zvolil čistě náhodou, za jejich stavením. Už se smrákalo, když dojeli domů. Jeli z daleka. Měli asi těžkej den.

11. srpen - Krásné Karpaty

V Alba Iulia, městě květin, bočím na 74. Nepojedu po hlavní přez Cluj - Napoca, jak to melo bejt podle plánu, ale vedlejší silničkou přes Abrud.

Ještě pod horama, v Micesti, fotím (f.93). Malýho koně s velkou fůrou. V zadu jsou vidět hora který mně dělej od Maďarska. Sedláci posečkali, tak se ptám, jestli by nechtěli poslat fotku. Nechtěli.

Čtyřicetčtyři kilometrů panelový cesty mi vzalo elán. Snad jsem přeci jen měl zůstat na hlavní.

Dominantou v Zlatana je komín postavenej na kopci. Účel světí prostředky. Ležím tam pod švestkou a kolem jde borec, na triku nápis Košice. Pookřeju a volám: "Hej! Kosice! Ahoj!". Borec se otočí, je „Románia", ale v Košicích byl na mistrovství v džudu. Nevadí. Za chvíli tam budu.

Krajina je krásná, krásná, krásná. Vesnice jsou z dřevěnejch domků, a lžíce co mi nabízí pochodující obchodník taky. Krajinu bych si nedokázal představit bez mladé silné dobře rostlé cigánky v karmínové sukni s plným živůtkem, která stojí před rozpadlou dřevěnicí a míchá něco v kotli nad otevřeným ohněm. Dlouhý havraní vlasy má převázaný květovaným šátkem a měří si mě černýma očima. Chtěl bych jí říct o fotku, děti kolem a ta chatrč..., ale nakonec to neudělám. S tratil bych ten pocit sounáležitosti a splynutí kterej momentálně cejtím.

Krajina se mí úžasně líbí je krásná, krásná, krásná.

12. srpen - V chrámu přírody

Spal jsem v rozestavěným srubu. Dalo by se říct v novostavbě. Krajina si zaslouží jedinej přídomek - čistá.

V Alpách se mi taky líbí. Ale tam je úzkostlivě uklizeno. Čisto je v Rumunských Karpatech. Stoupám údolím do Pasul Virtop podél křišťálové řeky Aries. Krajina je skutečně překrásná. Svahy kolem i ty nepřístupný opasený ovcema. V těch přístupných jsou kopky sena na tyčích. Skály, meandry řeky a samota. Jsem sám v chámu přírody. Nejde popsat krásno.

V jedny vesnici narazím na poštu. Zkouším to a vyšlo to. Mám tři pohledy, na všechny značím kilometrovníkem 4 953.

Kousek, asi 200m., za vesnicí fotím tři cigáňata. Sešli jsme se u pramene. Udělal jsem docela dobrou fotku, měl jsem na ni čas. Zaplatil jsem posledníma žvejkačkama co jsem měl pro sebe.

Ve foťáku mám příliš vzácnej film, na to abych si mohl dovolit nechat si jej případně ukrást s aparátem. Takže fotím poslední okýnko celkem zbytečně na vrcholu Pasul Virpol (f.100). Je to oběť bezpečnosti negativu. Je na něm kůň se svázanejma předníma nohama a seníky v pozadí.

Při sjezdu mi praskl drát v zadním kole, takže musím odstavit zadní brzdu. Začíná se mně zmocňovat touha po finiši. Zvlášť, když se mi v Lunca, kde se napojuju na E 79 a obracím mapu, objeví vlevo nahoře Oradea. Vysněné město. Tam už budu skoro doma.

Jdu si pro vodu protože se nějak vytratili volně přístupné studny podél cest. Děda mi otvírá rozpadlý vrátka, za kterýma stoji k mýmu údivu, moderní Renault. Je jeho dcery, která se provdala za Francouze a teď je u táty na dovolené. Jsou na zahradě a vykopávaj brambory stylem „Dvou písařů". Paní je asi pětatřicet a vyzařuje vitalitu. Mluví anglicky, takže si docela rozumíme. Chválím rumunské Karpaty, a francouzskou Corsiku, chválím zeleninu kterou mi dali. "Nevíc mě trápí věčnej nedostatek peněz" odpovídám na otázku."I am student"dodávám na vysvětlenou. Rumuská pařížanka se zasměje, otevře auto a podá mi štůsek bankovek. Odmítám je přijmout. Není v tom nic neupřímnýho. „Zejtra bych rád spal v Maďarsku a prachy budu mít sotva kde možnost utratit" vysvětluju své odmítání. Mladá paní se ale nedá odradit. Za bankovky ji dám poslední brožuru Záfařeha a slib poslat dopis. Familia Pintea, Sát Simbata n.r. 32, 3600 Com." Simbata, Jud. Biho/-, ROMÁNIA.

Provoz zastavilo stádo dobytka. Už jsem si zvyk a vím, že chvíli potrvá -než se jednotlivý kusy sami rozejdou do svejch otevřenejch vrátek v nichž už čeká selka s proutkem.

Mohl bych se na rozdíl od motorystů zadkama protlačit, ale nechci. Líbí se mě to. Narozdíl od TIRáků, kteří trouběj ač jim to není nic platný. Silnice je potom plná kravěnců který naschvál projíždím, protože to chci (někdy se mě zeptejte proč).

Spát jdu do novostavby asi padesát kilometru před Oradeou.

13. srpen - Vytoužená ORADEA!

Výkupčí obilí sjednává s hospodářem. Obchod se neobejde bez kořalky s hranatý flašky. Před vratama čeká pár robusních černejch volů s širokejma zadkama a mohutnejma vroubkovanejma rohama. Jsou zapřaženi do žebřirňáku s nákladem pytlů. Tak se mnou loučí Balkán.

ORADEA. Jak daleko, a jak blízko!

Mám ty prachy a potřebuju je utratit. Ptám se po "benzin paltínke". Nikdo mi nerozumí. Neví, že to je rusky benzínovej vařič. Nakonec nakoupím jídlo, abych nemusel v Maďarsku směňovat a za zbytek klakson s balónkem na kolo.

Rumuskej celník mně vyčítá, že jsem překročil dobu pobytu po kterou nepotřebuju vízum. Řiká to však pramálo důrazně nato, abych ho vzal vážně, otočil se a šlapal do Bucurešti na konzulát žádat.

Maďarsko

Ten cípek Maďarska, kterej mě čeká, je asi tak na dvě šlápnutí. Nepřichází do úvahy, že bych něco dělal s prasklým drátem zadního kola. Na to není čas. Jde se do finále!

Jedu podle Alvarézové mapy. Od Košickýho nádraží mně dělí 268 kilometrů do mírnýho kopečka. Kalkuluju. Představa, že už zejtra (!) bych mohl bejt doma, po šedesátí dnech samoty a askeze, je víc než lákavá. Ta představa mne svrbí jak Kainara uhry pod mýdlem. Chci-li se zejtra nechat kolíbat důdláj-důdláj železničníma pražcema musím dnes dojet někam mezi Hajdúboszormény a Polgar. To je jednoznačnej závěr dopolední seance nad rozevřenou mapou. Takovejhle "seancí" jsem už absolvoval desítky. Denně tři, během třech jídel. Ale tadle je jiná. Tato je o „dobití" Košic, o pokoření vrcholu. O poslední délce, o ní nebyla žádná jiná před tím...

Jsem v Debrecen a z dneška mi zbejvaj mi poslední tři hodiny. Pak je tma. To co teď promeškám, už nikde nedohoním a bude mi to chybět zejtra před Košicema. Představa, že bych mněl spát deset kilometrů, před nádražím, že bych zůstal trčet na prahu domova a musel na něj čekat do dalšího rána jenom kvůli pár kilometrům (kterejch byly v konečným součtu stovky a tisíce), se mi zdá nepříjemně triskní.

Sedlo mně tlačí do zadku, což se mně ještě nestalo. Dost mi pomohl ručník kterým jsem ho očalounil (poté je potřeba sedlo snížit).

Čas se zrychlil a kilometr se zdá bejt delší. Vypustil jsem přestávky. Odpočívám tak, že po půl hodinové „trisku" na deset minut slevím na patnácti kilometrovou rychlost (ještě včera jsem jezdil s třinácti kilometrovým průměrem) a pak se vrátím na "konstantních" 23 km/h. Odevzdávám všechno co mám. Ne všechny poslední síly - o to nejde. O to při tomto stylu života nesmí jít nikdy, ani v ten nejposlednější den. Jde o to, teď odevzdat všechno co je možný odevzdat - a to je velkej rozdíl,

Rozbolela mně kýčel a auta už hezkou chvíli jezděj se světlama. Slunce už zapadlo před dvaceti minutama (půl hodiny po západu slunce je šero) a jestli se nechci nechat namotat pod auto musím se odklidit z cesty.

Osud mi pro tuto noc nadělil jedno z nejhorších nocležišť (i když tady to je asi všude stejný). V nedalekým zavlažovacím kanále se líhnou kvákající žáby a komáři, kteří se nade mnou tetelí radostí. Ke všemu ležím pod borovicí na pichlavým jehličí. V sebeobraně kolem stříkám reid. Účinkuje vždycky jen chvíli, než se rozplyne do vesmíru. Je to jako na lodi co mne vezla do Řecka. Vyhraje ten, kdo usne.

Po dnešních 160 kilometrech, kdy jsem z Maďarska udělal šmouhu. Jsem 10 Km před Polgar.

14. srpen - Den poslední délky

"Bitte, ich will schlissel von toalet" je poslední cizojazyčnou větou na tomto mém vandrování. Jsem v Miskolc u benzínový pumpy. Do Košic to je jedenaosmdesát po E 71. Doufám, že už více nebudu muset lámat Mozartovu němčinu, ani Shakespearovu angličtinu. Těším se na češtinu stejně jako na domov, rodiče, a kamarády.

Dlouhodobě šlapu proti říčce Heméd. Je to pěknej kraj - jet to opačně, a nespěchat musí bejt ještě prímovější.

Krajina je poznamenaná oboustranným nacionalizmem. Dvojjazyčný nápisy přestříkaný sprejem. Vesnice utopisticky toužící být jednoznačně maďarský a nebo slovenský. U nás národnostní problém víceméně vyřešil odsunem němců. Jinak bychom se, v touze po neexistující absolutní spravedlnosti, chovali stejně hloupě.

Slovensko

"Ta vizáš něje taká istá aká na podobenke. Náchcistě sa isť do zadku oholit'? Máme tam naozaj pekné umjevárně". Koulí na mě očima slovenskej celník. Tak konečně mám trošku vizáž cestovatele vandráka a hned mám zas nasazovat Plesovou masku. To na mně nechtěli ani na "Turkey ambassi office" . Naštěstí je celník "správný chalan" a nedotáhne věc až do konce. Nicméně, říct si mu o razítko do památníčku, jsem si netrouf.

 Hned za hranicema velkej billboard. "S HZDS do dalšjeno tisícročja". Směje se z ní tvář pana Mečjara s hustou dálniční sítí na pozadí. Na ukrajinská pole mají vést tři dálnice. Schvaluju to. Tím více místa bude pro mne.

Blží se „end" a snad bude „happy".

Když jsem začínal, měl jsem expedičního materiálu, jak jsem tomu tehdy říkal, do dvou pytlů od osiva (vzal jsem si ty loňský). Teď toho mám tak do jednoho, ale nemám ani ten, páč jsem se těch svejch zbavil při krizi na Calábrii.

Vjel jsem do JZD dle varující cedule střeženýho nějakou bezpečnostní agenturou. Jdu hlavní bránou, takže snad můžu doufat že cesta nebude zaminovaná. Prázdno, nikde nikdo. Konečně se objevil drobnej mužík, šedesát kilo živé váhy. Váhám jestli si mám "pítať vrjecko" a nebo si "říct o pytel".. Nakonec si "řeknu o pytel". Ze strachu, abych nedostal lopatou, že jsem Maďar převlečenej za Slováka. Dostal jsem pytel od šrotu. Je menší. Bílí vše oč se otře a práší se z něj. Nicméně těch pár drobností co mi zbyly pojme.

Ejchuchu, Ejchuchu. Udržovaná skulptura mně vítá ve městě míru Košicích. Skutečně bych pochopil i bez vysvětlujícího nápisu.

"Choď se pozrieť, aku peknu máme pešu zónu. Taku ani v Prahe němátě. Žiadné áuta tam nechoďja a dokonce aj Pavlarotti keď tuna bol musel isť 'na koňách". Druhej rádce co stojí vedle je racionálnější a odpovídá bez průtahu na otázku: „Nádraží?" Slibuju, že jestli budu mít čas tak se podívám.

V nádražní informační kanceláři jsem dostal vskutku vyčerpávající informace. Jestli chci vědět zda lze platit visa kartou mi řeknou v pokladně. Kolik si mám směnit peněz pokud by to nešlo mi řeknou tamtéž. Jestli lze poslat kolo do ČR mi řeknou v tranzitě a stejně tak jak mám postupovat a kolik mně to bude stát. Na odjezd směr Praha jsem se neptal. Už před tím jsem si přečetl že Excelsior jede v 18:00 tedy za dvě hodiny. „Stryko" by mně stejně docela jistě odkázal na rotační válce.

Visa kartou platit nelze (resp. lze, ale ne tady a já ji stejně už nemám). Lístek stoji 349 Sk. Peníze slovenské jsem koupil za dracheně (hezký velký peníze) v kukani „vekslštůbe" která je součástí nádražního vestibulu. Kolo poslat lze. Dobrá žena v nádražácký uniformě mi radí, abych si odmontoval blatníky nebo mi je někdo ukradne. Napřed si však musím koupit lístek. Cesta potrvá deset hodin, takže honem ňáký jídlo ssebou...

Kvapík začíná. Protáčí se mně matička na nosiči. Úschovna batožin mimo provoz. Nemá čím převázat střapec pytla do kterýho se všechno nějak nemůže vejít, V rychlosti třídím a zahazuju vše co tímto okamžikem stračí na hodnotě. Igelit. Tropiko (plátno z istambulskýho transparentu). Nezalepený duše. Polštářek od muslimské rodiny. Propocený trička. Roztrahaný trenky. Všelijaký drátky a motouzky (ještě se budou hodit k zavázání pytle). Zábrana proti větru k vařiči. Zbytky těstovin. Igelitky. Flaška na vodu... To všechna, jsou životně důležitý předměty, který mně ještě před osmačtyřiceti hodinama držely nad vodou. Teď je konec. Dosloužily. Přišla si pro ně smrt. Jediná funkce pro ně možná je vystavit si je v muzeu a nechat je evokovat vzpomínky na doby minulé. Ale takovejhle "hezkej důchod" můžu dát jen několika drobnostem. Lodním lístkům-, pár předmětům, fotkám a hlavně mapám. V těch kdysi plochých malůvkách je naráz všechno trojrozměrný. Cesty nevedou "od" a "do". Ale "okolo" a "přes".

Čas co se počítal na měsíce, dny a týdny se teď počítá na minuty. Jede mi to za osm minut a já se ještě chci umejt. Do vlaku nasedám v plným pracovním vypětí, takže ani moc nevnímám, že jsem teď právě tam, kde jsem chtěl celou dobu být.

Česko

„Češi?" ptá se celník. „Češi" říkáme sborem všichni tři a pasy můžem skovat. Už jsem překračoval hranice pěšky, na kole, lodí teď i vlakem. Takže mě zbejvá už jen ten eroplán, a koňskej povoz.

"Odkud zase cestuješ" ptá se

mne paní Holčáková když mi na

peróně Zábřežskýho nádraží mění Bičikletu (i s blatníkama), za lístek. "Z

Istambulu, paní Holčáková z Istambulu" řikám klidně, prost jakýchkoliv pocitů. Prostě jsem přijel z Istambulu...

Pěkně se mi jede ztichlým nočním Zábřehem. Zadní kolo bez nejednoho drátu se mi vrtí pod zadkem. Nesvítím (světlo jsem ve shonu zapomněl i s předním nosičem v Košicích na nádraží - budu muset pana Hoška umluvit o další). Pytel musí přidržovat rukou. Je mi zima. Je mi "klidno". Tak dlouho jsem si o tom snil, až se to stalo skutečnosti...Skála Petr se vrací z Istambulu...

Jsou čtyry hodiny ráno. Zvoním na zvonek. Jediný co najdu poslepu - SKÁLOVI.

15. srpen 1997

Maminka vykoukne z okna do noční ulice. Z jejího strohýho "Kdo je tam" adresovanýho pod stříšku u zvonků je cítit, že čekala někoho jinýho (opilce) a nebo vůbec nikoho.

„To jsem já - Petr! Mami!" volám do druhýho patra tiše. Koukáme na sebe krásnou nezapomenutelnou půl vteřinu..."Jéé, to je náš Petr!", volá zpola mně a zpola tátovy do postele. Její tvář, to nejjasnější souhvězdí, září do tmy, a ta je náhle málo tmavá...

Tisknu si ruce a objímám se s tátou v předsíni. Oba dva do ty pečeti dáváme hodně resp. všechno co máme na srdci, co si můžem dát. Je to jako otevřená hráz Nilu. Celou dobu dešťů držela, svírala, nemohla povolit. A teď, když může, tak otvírá stavidla a všechno z ní se řine ven. Teď a právě v tudle nenávratnou chvíli se mnění "únava v sladkost z usnutí (Kryl Karel)". To, co celou dobu, svíralo srdce, trýznilo duši, je nyní v jedné sladké vteřině zapomenuto a pohřbeno v nenávratnu minula.

Dřív než půjdu do kuchyně - z níž poté dlouho nechci vycházet, musím si jít skovat Bičikletu. Táta by to taky vyřídil, ale to nejde. Na hák ve sklepní kóji ji musím pověsit sám. Já jsem její pán, a já jí skládám vděk. Já ji chci pohladit po sedle a já ji chci zašeptat "Děkuji" a dát políbení. To za mě nikdo neudělá.

S tachometru mažu nic neříkající numero pět tisíc třistatřicetdevět.

Je konec. Skončil šedesátej den vandru. Skončil Den Bičiklety.

NENÍ PRAVDA, ŽE I CESTA MUŽE BÝT CÍL,
PRAVDA JE, ŽE CESTA JE CÍLEM SAMA O SOBĚ.