Balkán 2016

Během prázdnin "koukám" do mapy Evropy. Nosím si ji v hlavě cestou na nákup, do postele, na pinec. Po prázdninách budu chtít někam vyrazit - asi na východ, na Ukrajinu, do Moldávie. Tam jsem ještě (taky) nebyl. Ale nevím. Možná jo, možná ne. Uvidím po prázdninách. Ona možnost volby je druhem svobody, který si užívám.

Po prázdninách mám, co se povinností týče splněno, a tedy i jasno. Pojedu. Má představa dostala konkrétnější podobu: přesun vlakem do Varšavy, kde sednu na Mišoně a vydám se co možná nejvýchodněji Ukrajinou. Tam to pak otočím na jih k Moldávii, Rumunsku a Bulharsku, odkud se začnu vracet někudy domů. Taková je představa, ...kterou si vysoustružím doma na kanapi.

První změnu z několika udělám dva dny před odjezdem (v pondělí), na Zábřežském nádraží, kde se dozvím, že k lístku pro kolo do Varšavy (75Kč) si budu muset přikoupit i mezinárodní příplatek (300 Kč), bez něhož se obejde lístek pro kolo do slovenského Humenného, který je pouze za těch 75 Kč = vystartuju z Humenného.

Ve středu v podvečer jdu na pinec a v noci, už je vlastně čtvrtek, na vlak. Jiřa mne doprovází k vlaku s odjezdem 01:25. Statečně přitom vzdorujíc spánku. Vlak má zpoždění a tak ji posílám s poděkováním a polibkem domů. Za pět hodin, bude muset vstávat do práce. Osiřím v nádražním vestibulu. Padá ze mne nervozita. Loučení neumím, nikdy jsem neuměl.

Slovensko - Polsko

Humenné je konečná stanice. Pro mne, i Bohémia expres, který mne sem bez přestupu přivez. Na relativně malém nádražíčku nejsem poprvé. Už jsem odtud jednou (v r. 2009) na Ukrajinu startoval. To jsem jel na Ukrajinu přes polskou Duklu. Letos pojedu tamtéž sedlem nad Medzilaborci. Z vlaku lezu tradičně poslední do krásného dne.

Na stejném místě jako tehdy skládám pomaloučku kolo. Nespěchám. Mazlím se s tím, co mám. Přemýšlím nad tím, co mi chybí. Zvažuju, kam s tím dojedu. Ty chvíle na startu mají svoji nezaměnitelnou atmosféru. Letos mám na kole dvě novinky. První je uchycení kotlíku "na tyčku" ala Hošek. Druhou pak "řidítková kisna" ala Šafránek. Obě vychytávky je třeba (zpětně) pochválit. Třetí novinkou v mé výbavě je smartphone s GPS navigací Blackwiev 5000 zvaný oranžáda (dle oranžové barvy). I ta se mi coby průvodkyně na cestách osvědčí.

Po poskládání kola se jdu vyfotit stejně jako minule k soše Josefa Švejka. Stojí stále na svém místě, vedle pumpy.

Jedu krásným dnem podél železniční tratě spojující Slovensko s Polskem. Dnes méně významná trať má zajímavou minulost. Rudou armádou byl totiž tenhle úsek (do Humenného) přestavěn na sovětský široký rozchod, aby ji bylo možné napojit na tamní železniční síť. Po osvobození v dubnu 1945 po ní do Humenného přijel i zvláštní vlak s bývalým (a budoucím) prezidentem E. Benešem. Později se však rozdílný rozchod ukázal jako krajně problematický a trať byla opět přestavěna na standardní rozchod. Finální Slovensko - Polský úsek prochází skrz Lupkovský tunel, v jehož půli je hranice. Pochopitelně, že při bojích v nedalekém Dukelském průsmyku (a okolí) nezůstal ušetřen a v roce 1944 byl ustupující německou armádou podminován a poničen - jak píše info tabule.

Moc mi to nejede. Spíš se vleču. Jsem unavenej. Nocí strávenou ve vlaku. Nervozitou posledních dnů kdy jsem nespal, lámajíc v sobě otázku, zda jet či nejet na kousky. Naložený Mišoň je těžkým soupeřem pro mé nohy. Navíc, to je proti vodě. V Hankovcích se trať odděluje od silnice. Od teď povede až do Medzilaborce po druhé straně řeky Laborec. Sedám do čekárny, kde otvírám KáPéZetku, kterou mi Terka nachystala na cestu. V krabičce od vlašáku je "hrnková" buchta, žvýkačky, vzkaz a obrázek. Ó já se mám. Posvačím a zvednu tělo. Už teď, po poledni se těším na večer, až sebou někde plácnu a spánek mi umrtví mozek, tělo.

Vesnice následující jsou čím dál tím více černo - bílé. Bydlí v nich, cigáni i gádžové. Zvláštní přístup cigánů k vnímání hodnot - který se navenek projevuje (ne) starostlivostí o příbytek - příkře rezonuje s bydly gádžů. Na baráku jasně vidět, kde bydlí slovanští a neslovanští Slováci. Mezi vesnicemi silnice míjí několik čistě cigánských osad - lépe řečeno ghet, sestavených z rozpadlých budov, přístřešků z vlnitého plechu a odpadků. Psí štěkot z nich ze mne vyhání chuť zajet tam čumákovat - ani nápad. Aktuálně tu je čas sběru jablek a tak pod jabloněmi podél silnice ani ne tak otrhaní, jako spíše ušmudlaní, dospělí i děti plní pytle. Jsou přátelští a usměvaví. Všichni. Nezastavím se u nikoho - nemám tu správnou náladu. Nemůžu se dočkat večera, až sebou plácnu do stanu.

Po čtyřiceti upocených kilometrech přijíždím do Medzilaborců. Obecní název "Medzilaborce" je vyveden i v azbuce, tak jako u většiny předchozích vesnic, kterýma jsem projížděl. Dědin, které svým nepořádkem ve mne rozpustili poslední stopy nadšení pro jízdu tímhle koutem Slovenska. Špinavé zapomenuté městečko je semknuté mezi měkké lesnaté kopce. Něco jako Hanušovice u nás. Krásný, od pohledu pravoslavný chrám mám před sebou na kopečku. Zapadá do obrazu dne, ve kterém všechny dědiny co mám za sebou, měly zdobný pravoslavný kostelík. Než se do těch kopců zapíchnu, potřebuju nakoupit. Na noc, na ráno, a na zítra. To budu na skok v Polsku, a nevím, zda se tam dokážu obejít bez zlotého. Zabočuju do teska. Bílý somrák mi nutí větou: "Pánko! Buděm Vám strážiť váš bicígel" svoji službu. Po nákupu je Mišoň na svém místě stejně jako jeho strážitěľ. Za pivo, které mu dávám (proti své vůli) mi bezmála líbá ruce a o překot přeje: "Pánko šťastnů cestu". Je špinavý, otrhaný, zanedbaný, bezzubý. Na večerní svačinu přejíždím silnici do vandaly poničeného areálku před muzeem moderního umění Andyho Warhoula - jehož rodiče odtud pocházejí. Uprostřed zdemolované fontánky stojí podstavec bez sochy. Před posprejovaným museem se válí pomačkaný vrak auta. Netroufám si tvrdit, zda to je či není součást expozice. Každopádně Medzilaborce na mne působí, mírně řečeno, nepěkně. Špína, odpadky a destrukce všeho co by mohlo někomu, k něčemu, někdy sloužit je všude přítomná. Unaveně si na tuto filosofii života zvykám. Na Ukrajině tomu nebude jinak. Na nepořádek mezi kterým sedím na zpola zničené lavičce, z kopečka shlíží onen výše uvedený nádherně čistý pravoslavný chrám pořád ještě nasvětlený nízkým sluníčkem. I když to není daleko, ani vysoko tak se mi k němu nechce. Jsem ospalej a utahanej. Svačím pozorován několika hloučky cigánů. Jedné, as desetiteleté, holce chybí chodidlo. Kouří a běhá s ostatníma - a nebo se o to alespoň snaží. Príma.

Cigán, kterého se ptám na cestu do Polska - přes Palotu, mne před Palotou varuje: "Je to cigánská dědina".

U pána, co zametá chodník, nabírám vodu. Budu muset zastavit dřív, než-li do té Paloty dojedu. Spát v "cigánké dědině" se mi nechce.

A tak s předstihem zastavuju na křižovatce s tankem ve Vydráni. Je sice teprve sedm večer, ale pak už je ta Palota, do které se mi pochopitelně nechce. Zatímco vařím fazole s párkem, zastavuje se u mne asi tak dvacetiletý klučina na kole. Mluví o cyklotrase, která vede z hranice (s Polskem) na Ukrajinu. Radí mi, ať se jí držím. Poté co odjede, se opětovně vrací - aby mi k radě přidal i croisant. Taková porce kamarádství mi je po chuti. Dobře mi ten první den vandru končí.

Palota po ránu nevypadá zdaleka tak zle jak jsem se obával. Naopak. Za 2. světové války byla ves roku při osvobozovacích bojích z větší části vypálena, a s podporou státu znovu postavena. Proto je většina zdejších domů mladších. Na první pohled patří rekreantům, kteří se o ně dobře starají. I tu na návsi mají tank na podstavci. Nebál bych se tu přespat. Hlavně zbraní tady v tom koutu Karpat na mne koukají za každou zatáčkou. Důkazem, že se tu umíralo během obou válek, jsou i dřevěné kříže zapíchané cik-cak do louky na "cintorýně" nad vesnicí. Dnes je všude kolem pastvin, stále vzhůru stoupající sinice, klid a mír. Nikde nikdo. Ani ovce.

Spouštím se dolů, do Podarpadskego vojvodstva z Laboreckého priesmyku (684 m n. m.). Ostrýma serpentínama klesám dolů. Silnička, po které jedu, nabývá na kvalitě a šíři. Skutečně po ní vede "cikloturiztyčny šlak dobrego wojaka Szwejka R63". Tu, na polské straně, jsou vesnice a turistická odpočívadla na první pohled upravenější, udržovanější, častější, čistější.

Na prvním z nich, v Radoszyce, se hrnu na záchod. Teplé vody tam teče tolik, kolik se poutníkovi ráčí. Teplá je do té míry, že mi spolehlivě "vaří" kafe. Hned vedle je stoleček, lavička, travička, na kterou se natahuju. Je tu krásně čisto. Nesrovnatelně čistěji než na druhé (slovenské) straně kopce. Je to tu jako v Norsku! Taky tu je víc turistů. Usměvavě špacírujících kolem mě s batohama na zádech. Rozdávají úsměvy a spokojenost. Jo, Poláci jsou fajn turisti. Po cigánech, špíně a nepořádku ani stopy. Pokušení tu zůstat, a do ukrajinského nepořádku nejet, je silné. Natahuju se na trávu a nechávám na sebe působit únavu, deficit spánku, sluníčko a klid. Jsem neuvěřitelně unavenej. Usínám. Budí mne sluníčko vysoko na obloze. Píchá do mne svými paprsky, abych už vstával. "Uvařím" si další kohoutkový kafe a jedu, dolů s řekou. V další vesnici odbočuju z hlavního tahu na Zagórz, kam mířím ve směru šipek cyklo šlaku R63. Jedu po zapomenuté silničce stále podél říčky Oslawa a kolejí. Je to pěkné jetí. Nikde nikdo. Jen já, řeka, příroda a kolo. Líbí se mi to. Nabíjí mne to chutí jet dál a dál. Polykat kilometry. Luxus odbočky z hlavní jsem si mohl dovolit díky oranžádě, která mi přesně prozradila, kudy pojedu a kam dojedu po R63. Zdá se, že GPS je dobrá věc. V Zagórz na křižovatce, na které odbočuju na východ, na mne povzbudivě mává polská rodinka z auta. Príma povzbuzení. V Lesko lezu do kostela. Po rekonstrukci vypadá nádherně. V podvečer jsem o kus dál v Ustrziki Dolne. Od Ukrajiny mne dělí ani ne patnáct kilometrů. Nechám si je na zítra. Sympatický Polák mi dává vodu. Stan si stavím u hřbitova na kopci.

Ráno lezu do krásnýho rána. Zatímco mě a stan zmáčený rosou zalévá hřejivě sluníčko, tak dole pode mnou se v údolí válí mlha, z níž vyčumují kopečky kolem. Moc pěkné ráno mi leží u nohou. Motám stan a jedu. Na Ukrajinu. Když už jsem tu.

Hraniční přechod Krosčenko, který jsem si vybral, nepatří mezi důležitý polsko-ukrajinský spojky. I tak hned zkraje dostávám od vojáka lístek, na který budu sbírat razítka, jak budu postupovat od okýnka k okýnku. Na hranicích je klid a mír. Pohyby celníků jsou stejně pomalý jako tok řeky Strwiaž tekoucí vedle silnice za plotem celnice. Polský celník chce vědět, zda mám i jiný doklad totožnosti než pas, zaváhám, a pak řeknu: "Nie", i když mám v botě občanku. S "OK", mne propustí razítkujíc pas a lístek. Posílá mne k druhému, už ukrajinskému, okýnku v řadě několika dalších. Když míjím hned to první, ozve se odněkud důrazné: "STOJ!", na pár vteřin zkamením jak socha. Kroutím hlavou rozhlížeje se po zdroji příkazu. Nikde nikoho ale nevidím, a tak udělám pokus o další krok. A zase: "STOJ!!". Zase zkamením, zase se rozhlížím, a zase se pohnu, a zase zazní to stejně důrazné:"STOJ!!!", aniž bych věděl proč, odkud, kdo na mne (?) volá. Pak se konečně otevře okýnko. Vykoukne z něj celník ve vojenské uniformě a začne mě rusky "prcat". Za to, že jdu dál, když on gavaríl: "Stoj!". Že jsem už, od támdle té čáry (nakreslené od ruky štětkou a latexem na asfaltě) na Ukrajinské půdě! Chabě se mu bráním tím, že mi poláci řekli, ať jdu ke druhému okýnku, a ne dalšímu, a že jsem nemohl vědět, že za tím "jeho" neotevřeným, neprůhledným okýnkem někdo sedí. S omluvným úsměvem prosícím o shovívavost mu podávám pas v naději, že už jeho ego nabobtnalo do potřebných rozměrů. Doufám, že mi dá štempl, a tím se usmíříme. Ó to se mýlím. Celníkova ruka můj pasport vtáhne do kukaně, aniž by její majitel na mne pohlédl. Čekám. Napřed ve stoje, a pak sedíc na obrubníku. Bez pasportu si připadám jako sirotek. Ještěže mám tu občanku v botě. Nedokážu si vysvětlit, co tu na této hranici pohledávám. Proč vlastně na tu Ukrajinu jedu? Když vím, že tam bude čurbes, nepořádek a že se mi tam nebude líbit? Nevím, proč vlastně nejedu tím krásným Polskem s teplou vodou na WC? Proč? Nechápu. Sám sebe nechápu. Po deseti minutách rozvah na toto téma mi ruka skrze okýnko vrací pasport. Ptám se způsobně: "Pažálsta éto vsjo?". "DA!!!". Na posledním stanovišti odevzdávám vojákovi orazítkovaný lístek. Po minulé zkušenosti se ptám, zda bych neměl dostat kromě razítka do pasu i nějako jinou "bumážku". Vojcl mě ujišťuje, že ne, že ta se dává jen "avtomašínam". Doufám, že má pravdu.

Ukrajina

Hned od hranic začne silnice pozbývat na kvalitě. Tak jak se od "čáry" vzdaluju, na ní ubývá asfaltu a přibývá děr. Za Khyryv, dvacet km od hranice, nahradil štěrk asfalt. Zoufale pomalu se drkotám po hrubozrnné šotolině přes zaprášený vesnice, kličkuju mezi výmoly. Na vesnice je žalostný pohled. Zchátralé ploty, zastávky, fasády, otlučená auta, smontovaný motorky, odřený kola. Octnul jsem se v zaprášeném, neurovnaném, zanedbaném světě. Je mi tak, jak muselo být Rakušanovi, který k nám zabloudil, v epoše socialismu. Je to přesně takový pohled, jaký jsem očekával. Znechuceně si vyčítám, že jsem nezůstal v tom turistickém Polsku. Pořád se mi vrací otázka, proč jsem tady? Přestože mám chuť "to otočit", šlapu mechanicky dál. Jediný co mi stojí za pohled, jsou krásné, čisté, dřevěné sakrální stavbičky. Jejich zlacené kopule, stříbřitě lesklé blyštivé střechy a vzorně udržované okolí mi dává naději, že i tu v tom popelnicovém světě plném odpadků uvidím něco pěkného. Nádhera. Čistota a zdobnost. Laskavost a pečlivost s jakou jsou udržovány, příkře rezonuje z šedostí, zaprášeností, a zpustlostí všeho civilního, soukromého, ale hlavně společného. Pochybuju, že tu existuje něco jako státní infrastruktura vesnice. Aniž bych o to stál stále jedu po "šlaku dobrego wojaka Szveljka". A i tu lze potkat betonové ztvárnění této české vojenské legendy.

Zajíždím k benzíně, u které stojí auto s polskou SPZ, s klínem podloženým zadním pravým kolem - to aby se nádrž laciným benzínem naplnila do maxima. Potřebuju směnit peníze, a nebo alespoň, vyzvědět kurz. Polka mi ho píše na zaprášené zadní sklo prstem. Za 1e bych měl dostat 30-32 hřiven. Dzenkujem bardzo pěnkně. Přepočet na koruny tedy bude snadný. Co hřivna, to koruna. Vyzkouším si to na benzínu - stojí 25 kaček.

Před Sambirem se má děravá prašná drkotavá "daróga" napojuje na děravou vyasfaltovanou H-13. Mišoň přestane chrastit a spolu se mnou se po asfaltu rozjede se skotačivou radostí. Nedokážu si představit, že bych po cestě necestě měl jet další dva tisíce kilometrů. To je pro můj zadek, zubní sklovinu morál, nereálný cíl.

Betonová plastika vítající na vjezdu do Sambiru je stále stejná. Zlatý jelen ve skoku na modrém podkladu. V starobylém centru nahloučeném kolem kostela klopýtám přes vyvrácené obrubníky, kličkuju mezi dírama, autama, lidma. "Obměn valut", k němuž mne poslal slovenský řidič škodovky, prý není těžké najít. Má pravdu. Všechny další ruky ukazují stejný směrem. Za padesát euro dostávám sbírku ohmataných bankovek a několik mincí k tomu. "Spasíba". Náměstí u kostela, na kterém právě probíhá jarmark, je plné lidí. Šel bych se mezi ně podívat, ale s kolem se mi mezi ně do tlačenice nechce, a samotnému taky ne - protože, co s kolem? Takže házím nohu přes batoh a mažu dál.

Tu v Sambiru se kříží má letošní s výše zmíněnou minulou ukrajinskou cestou. Shodou okolností i touto cestou míjím autobusák pod náměstím. Vypadá stejně (ušmudlaně) jako minule. Značení na Lvov mne provádí městem velikostí Šumperka. Mám "děngy" a hlad, takže za kolejema zastavuju před obchůdkem u zaprášenýho stolku se židlí. Skrz pentličky lezu dovnitř. Je to obchodo hospoda. Objednávám si boršč a točený pivo, ale kdybych chtěl tak můžu klidně dostat kus solené tresky či syrového hovězího i s mouchou, a prací prášek k tomu. Je to magazín mix dle mého gusta. Boršč vypadá i chutná náramně a je příjemně laciný (15kč). Na rozdíl od "řídkýho" piva bez pěny v kelímku. To se mi za dvacku zdá nepřiměřeně drahé. Víckrát si ho nedám. Aniž byl zván, si ke mně přisedá "borec" vonící po vodce. Je mu asi padesát. Skrz rozhalenku ukazuje světu zlatý řetěz na potetované šíji. Odlívám si do plecháčku z kelímku piva a zbytek (polovinu) mu dávám. Abych se zbavil - ho, i piva. Můj nový "kamarád" mi slibuje, že do Lvova už je "super daróga". Což podtrhává neobvykle velkým palcem vztyčeným vzhůru. Chci mu věřit.

U benzínek - tedy v kanceláři v otlučeném domečku u benzín stojanů se ptám po "kártě Ukrajíny", kterou jsem nesehnal v Sambiru. Nemají ji v žádné ze tří, které kvůli ní navštívím.

Asfaltový koberec na trati Sambir - Lvov vůbec není na palec vzhůru. Asfat na této "trati" je sice rozlit po kraji do široka. Ale pro vyježděné koleje, díry, výmoly a záplaty je použitelná jen s neustálým soustředěním zaměřeným na hledání nejvhodnější stopy. Kličkuju po ní, jak mi to neobvykle řídký (na středoevropské poměry) provoz dovoluje. Přesto občas nestihnu se vrátit včas ke krajnici. To pak řidič ukázkově zatroubí a vyhne se mě, a případně i protijedoucímu autu, ukázkovou "myškou", aniž by zpomalil, díra nedíra. Takováhle jízda mne nutí být neustále ve střehu. Unavuje mě, a nebaví. Ani po téhle asfaltce, děravé jak ementál, nedokážu na východ Ukrajiny, 2000km dojet. Místo abych si mozek vymýval radostí z jízdy, tak ho zase zatěžuju otázkou, co tu pohledávám, proč jsem nezůstal v tom Polsku? Zlobím se na sebe a jedu pomaloučku. Zoufale pomaloučku.

Před Rudky, mám za sebou horko těžko odjetých osmdesát. Na to, že jsem celý den v sedle, a že to bylo pořád po rovině, mi to je málo. Den končí. Lidi, jakoby na pokyn v předzahrádkách, v nichž nepěstují květiny (jako u nás), ale brambory (což je rozumnější), pálí bramborovou nať. Těžký dým stoupající z kupek plní hliněné ulice městyse smogem a smradem. V magazíně na rinku kupuju mlíko v petce od pepsikoly a nějakou buchtu. Je to supr levné a supr chutné. Zajíždím ke kostelu, že bych si tam u něj postavil stan a přenocoval. Vybral si mě ale ratlík, který štěká a štěká tak dotěrně, že to vzdávám a jedu dál. Ještě mám půl hodiny. Na konci vesnice zajíždím k benzíně. Abych se zeptal na mapu, a na možnost přenocovat na plácku vedle. Nikde nikdo. Klepu na okýnko do kanclíku, za kterým sedí chlapík s knírkem v kostkované košili. Sleduje televizi. Mapu nemá, ale "paljátku móžno zdělať" i když, pokud to chápu, za chvíli bude "gazolína" zavřená. Tak prima. Stan stavím za rohem baráčku za přátelského dohledu vousáče. Působí sympaticky. Nutím mu kotlík s pytlíkem těstovin, v naději, že mi je uvaří. Chlapík chvíli nechápe, oč mi jde. A když pochopí, tak posmutní - "zděs nět vódy". Pak něco řekne, zamkne kancelář a odejde, vyzívajíc mne gestem k trpělivosti. OK, volného času mám do rána. Po chvíli se vrací s pětilitrovým kanystříkem vody. Bere si ode mne kotlík a kolínka. Když mi je uvařené kouřící vrací, tak už je tma. Rozpouštím v nich margarín a cukr zatímco pumpař zamyká pumpu natažením motouzu vzniklého svázáním několika drobnějších provázků, přes cestu, a odchází k poslední z řídké řady pouličních lamp. Ponechá mne samotného sedět na židli co má venku. Poslouchám noční zvuky pronášené do ticha. Žáby a cvrčkové vedou nad štěbetáním ptáků. První ukrajinský den končí. Paráda klídek. Lezu do stanu. Budíček si dám v 7:45. Pumpař má přijít v osm.

Ráno mne budí provoz na čerpačce ještě před zvukem budíku. Vstávám pozdě. Není to tím, že by pumpař otevřel dříve, ale tím že tu, na Ukrajině, mají o hodinu víc než má časomíra. Zatímco balím stan, nechávám si v "elektročájniku" uvařit vodu na kafe. Dnes jsou tu pumpaři dva. Včerejšímu s knírkem pomáhá bělovlasý kolega. Když se loučíme, tak se mne ptá kam: "Kudá?", a dřív než-li mu odpovím, mne větou: "Gaspadin tebjá ochranjáj kagdá ty pachódiš na vastók Ukrajíny. Tam vajná!!!", zbavuje mé odpovědi - co možná nejvíce na vastók. Jeho varování pečetěné pevným stiskem ruky a přísným pohledem ve mne snadno ničí poslední zbytky odhodlání - dojet za Dněpr. Ale do Kyjeva bych dojet mohl - co jinak s hřivnami?

Krajinou rybníčků, silnicí plnou děr, se blížím k Lvovu. Na cedulích je psáno "Lviv". Teď už mi je jasné, že borec co mi v Sambiru předpovídal, že cesta do Lvova bude na vztyčený palec, se mýlil. A pokud ne, tak já budu muset poopravit svoji škálu hodnocení cest. Úseku za sebou bych dal palec dolů - u nás.

Kvalita děravé ementálky se výrazně zlepšuje až těsně před Lvovem. Nebo, vlastně až ve Lvově, protože kvalitní asfalt bez děr a kolejí je součástí městského okruhu. Veden oranžádou, a vidinou historického centra, z kvalitního asfaltu odbočuju na velké čedičové kostky. V tu chvíli netuším, že s nimi je vydlážděn celý zbytek města, a že se po nich budu kodrcat další tři hodiny. Co se budu 750 tisícovým Lvovem prokousávat.

Hned z kraje, a pak už pořád, je Lvov plný odpadků, o které se přetahují lidští a psí bezdomovci, ojetých aut, které se přetahují o neexistující místo v jízdním pruhu. Otřískaných trolejbusů. Čoudících autobusů. Přeplněných hranatých tramvají. V této kaši se pevně držím řidítek, konečníkem statečně kopírujíc každou dlažební kostku. Přes železniční nadjezd "v strójke" protlačuju Mišoně dopravní zácpou, kterou nikdo nekontroluje, neřídí, a která se podřizuje jedinému zájmu všech - dostat se z jedné strany mostu na druhou. Přes most vede i chodník pro pěší, po kterém jdu i já, abych se z ní dostal ven. V jednom místě se proud lidí rozděluje a posléze, co obteče nezakrytou díru v chodníku velikosti palety - kterou je vidět až na koleje, se zase shlukuje do jednolitého bloku. Za mostem se zase dá jet - drkotat. Dláždění mne přivádí před vlakové nádraží Lviv - Glovny. Hned před ním je autobusové. Na něm se tísní, tlačí, precizně míjí malé mikrobusky - maršrutky. Proto jich byla v tlačenici před mostem, na mostě, za mostem, taková záplava. Řekl bych, že to tu je uzlový bod Lvova. Kam, a odkud, musí všichni. Prostorný kruhový objezd před nádražím je obstoupen prodávajícími bez stánků. Babičky, dědečkové, tu na dece, na chodníku, nabízí produkty venkova. Statná bábuška v modré zástěře přes černou sukni s šátkem na hlavě přede všemi rozevírá mohutnou kabelu. Má v ní igelitku s masem, pytlíky mrkví, bramborami, zeleninou. Děkuji úsměvem, omluvně kroutím hlavou. Upoutá mne ta vedle. Z neméně omšelé kabely s vytahanými vyspravovanými uchy ji vykukují ven petlahvové vršky. "Malako?". "Da, malako, kefir i vjeršky". Nevím, co jsou "vjeršky". A tak beru nabízenou skleničku od zavařeniny do ruky. Zaštěrchám s ní, vypadá to na smetanu nebo jogurt. Nevím. Vracím skleničku zpět do hluboké kabely. Na dně je trochu sena. Líbí se mi to. Beru mlíko. Za petku 1,5l platím dvacku. O kus dál si z upracovaných, prací zčernalých rukou děduli v dlouho nepraných tesilkách a saku zapnutým na jeden knoflík kupuju dvě vejce. Líbí se mi to. Vedle se pak nabízejí hrnky, nože, náhradní díly, pneumatiky... Tady na tom kruháku, u nádraží končí široká ulice. Dál do města - do historického centra - vede podstatně užší, bohužel opět dlážděná, silnice se zákazem vjezdu pro auta. Takže ti co sem přijeli - a zastavili, se tlačí ven, proti těm co sem přijíždějí. Výsledkem je výše popsaný "korek", zácpa, tlačenice, smrad a hluk. To všechno už mám za sebou. Přede mnou jsou věže historického centra. Nechávám se vést oranžádou, která mne drkotavkou spolehlivě přivádí na hlavní náměstí - rynek. Z ničeho nic vylíhnutá cyklostezka okružuje náměstí. Rynek vypadá pěkně, upraveně, neobvykle čistě, ale ne zas tak pěkně, aby mi vykoupil "utrpení", které mi způsobily dlažební kostky. Ve své podstatě si vyčítám, že jsem historické centrum Lvova, které kdysi ne zas tak dávno patřilo Rakousku-Uhersku (co-by hlavní město spolkové země Halič), neobkroužil po asfaltovém koberci městského objezdu. Z Rynku posílám sms ukrajinci Igorovi, který tu bydlí - jestli je doma, jestli by mne neprovedl městem. Odpovídá mi obratem, že je v Česku a pracuje. Na Rynku si z mlíka, cukru a vajec vyrábím energetický nápoj, do kterého i kámen v něj ponořený obživne - a nebo se alespoň zazelená. Usrkávám ten sladký zázrak, zajídám ho koblihou z jiné kabely a přemýšlím: jet, či nejet, do Kyjeva? Když se zvednu, tak jsem na počátku úvah - nevím kam mám jet. Do Kieva? Nebo nejkratší cestou do Moldávie? Rozhodnutí udělám až na finální křižovatce, na které se po dláždění napřed vydám na Kyev, ale pak se vrátím zpět a křižovatkou projedu ještě jednou - tentokrát ve směru na Ivano-Frankivsk (dále If.). Nechce se mi jet po těch kostkách.

Rozhodnutím nejet do Kyjeva, a v podstatě prchnout z Ukrajiny nejkratší cestou, přicházím o hezkou porci kilometrů. Při představě jak budou "děravé" mne to nemrzí. V tuto chvíli od Ukrajiny nežádám víc, než to, aby mne po svém území nechala projet do Moldávie.

Se Lvovem za zády a s asfaltem pod koly konstatuju, že mne v podstatě zklamal, zdržel a nestál za návštěvu. Navíc to jeho dláždění! Už teď se děsím toho, že každé větší město bude vydlážděno kostkama velikosti krabice stejně jako Lvov.

Na benzíně za Lvovem kupuju mapu zakarpatské Ukrajiny. Je na ní má silnice skoro až do Moldávie přes If. a Chernivci. Borečků s cigaretou opřených o kapotu fára se ptám na kilometry. Do If to má být stopade, do Chernivci taky stopade, a pak už to je do Moldávie co by dup. O kvalitě darógi přede mnou borečci žoviálně tvrdí že: "super". To už tu jednou bylo. Se skepsí sedám na Mišoně, jedu. Za čtyři dny jsem tam, nebude-li místo silnice emetál.

Silnice je vážně super. Frčím po ní už druhý den a po dírách, výmolech ani vidu ni slechu. Jsem z ní nadšen do té míry, že si ji nemůžu nevyfotit. Dosáhl jsem jistého bodu zlomu. Fotograficky zajímavější se mi jeví úžasně hladký asfalt evropských parametrů.

Je krásně teplo, skoro až vedro. Opírám se do pedálů, abych dohnal kilometry ztracené návštěvou Lvova, a včerejší jízdou po necestě. Báječně mi to jede i díky nepochopitelně minimálnímu provozu. Na to, že jedu po spojnici sta tisícových měst (Lvov - Ivano Frankivsk - Chernivci) nikde nikdo. Jen já, Mišoň a asfalt mírumilovně se vlnící krajinou. Je to super. Frčím krásnou odpadky nepoznamenanou krajinou. Vůbec si nepřipadám jako na Ukrajině. Skutečně vůbec.

Ozdobou architektonicky chudých vesnic jsou kostely. To je pořád stejné. Vesnici za vesnicí, jako by tu mezi jednotlivými farnostmi existovala rivalita. Jako by se faráři, a jejich ovečky, vzájemně - vesnici od vesnice- "štengrovali" čí kostelík bude zdobnější, třpytivější, lákavější pro sluníčko, oko poutníkovo. Ne jinak tomu je u hřbitovů. I ty lákají k zastavení. Vůbec mi nevadí, že pestrost barev květin je umělá. Jejich umělost vyvažují dřevěné kříže a různé dřevořezby. Přirozenosti těmto "zahradám" v mých očích, přidává i tráva "nedokonale" požnutá kosou či srpem. Dokonale tak zapadají do opásaného okolí. Oproti tomu, leckdy doslova a do písmene, tedy naproti přes silnici, postávají osamoceně ušmudlaná vyschlá vyšisovaná betonová monstra. Zaprášené zanedbané skulptury zasazené do neudržovaného prostranství. Zpravidla znázorňují válečné hrdiny a hrdinky nabobtnalé do dinosauřích velikostí. Takto ztělesnění hrdinové mají nepřirozeně vzdorné, až nelidsky hrubé, rysy. Takže to ve finále vypadá spíše jako sousoší robotů, než lidí.

Cestou skrz vesničky chodím nakupovat do malých obchůdků. A nebo, když jedu kolem tržnice ve správný čas, tak si pro chleba, cibuli, máslo, čokoládu a petku mlíka skočím tam. Ale většinou chodím do těch poměrně častých obchůdků - je to totiž jednoduší, a je mi jedno, kde mi naberou z pytle plného sušenek.

Před některými z obchůdků jsou jakési nástěnky, nebo tabla z pogumované textilie. Na pozadí ukrajinské bleděmodré a žluté jsou obtištěny fotografie, jméno a informace o narození a úmrtí, profesi a rodinných poměrech lidí. Převážně mužů ve věku 20-45let. Na stráži nad takovouto nástěnkou bdí ukrajinská a ještě nějaká (Donětská) vlajka a nápis "Hrdinové neumírají". Už jsem to viděl na několika místech, a shodou okolností jsem i takové "tablo", sestavené do domečku, vyfotil (aniž bych si uvědomil) na Rynku ve Lvově. Několikrát jsem se pokusil zeptat někoho na to co to je. Ale nikdy se mi to nepovedlo. Buďto protože má ruština není dostatečně ruská, anebo protože to byla ruština. Nakonec se mi však podařilo narazit na Ukrajince pracujícího v Česku. Vysvětlil mi, že lidé na těch tablech padli, v současné rusko - ukrajinské válce na východě Ukrajiny. Najednou dostanou všechny ty tabla jiný rozměr. Tváří v tvář mrtvým, varování pumpaře: "Bůh tě chraň jezdit na východ", zní hmatatelně důrazně...

Na hrstku kilometrů, které mám na Ukrajině ujet (místo předpokládaných 2000) mám hromadu peněz. Takže si nevařím. Pro teplý jídlo si chodím do rychloobčerstvoven, kterých je při cestě poměrně hodně. Nepoměrně víc, než u nás. Mám pocit, že každý kdo tu má navíc židli, misku a příbor si může zřídit "stolóvnaju". Většina z nich hrnce před hosty netají, což mi ulehčuje volbu. Tam, kde mi přinesou napřed "kártu", vždy očekávám s napětím, zda nedostanu neobvyklou kombinaci jako minule (to jsem si objednal srdce na smetaně s hranolkama). Jídlo je vždy, a perfektní, na rozdíl od toalet. Ty nemusí být až tak perfektní, a někdy nemusí být vůbec. To pak, když ručička tlakoměru břišního tlaku dosáhne červeného pole, shrnu kuře i s kartofelem do kotlíku a mažu pryč - do pole.

Ve městečku menším než Zábřeh - Haliči, překračuji polo vyschlé řečiště Dněstru. Nad širokým řečištěm jdu po mostě krásné litinové konstrukce s vydlážděným povrchem. Předpokládám, že vypadá přesně tak, jak jej tu za Rakouska Uherska postavili. Včetně lamp. Když se po něm drkocám, tak se nemůžu nezamyslet nad množstvím přesunů, které na něm zanechali své stopy. V řece, která mne doprovází od Sambiru, je žalostně málo vody. Díky tomu, že doprava byla těsně před ním odkloněna na jiný, modernější most, jsem na mostě stařečkovi sám. V bahnitých zbytcích vody pode mnou, se koupají děcka a husy. Závidím jim. Taky bych potřeboval opláchnout. Několik rybářů pokouší štěstěnu. Obdobně líně jako voda v Dněstru plyne i čas na Haličském rynku. Není to tak, že po tomhle pidi městečku byla pojmenována celá jedna ne právě malá spolková země Rakouska - Uherska "Halič", zabírající tuto podkarpatskou část Ukrajiny a k tomu kus Polska až ke Krakovu. Je to tak že už od Římanů se tato část světa jmenovala Halície, a měto Halič, ve kterém jsem, bylo z těch prvních, které tu bylo založeno. Od bábušky v ulici si kupuju cukrovej meloun, za dvacku, a v baru velkej hrnek čaje za osm korun. Po konzumaci všeho opouštím stín slunečníku a po super asfaltu vyrážím dobít etapově město Ivanofrankivsk.

Váhání, zda jet či nejet do centra za mne rozhoduje asfalt, přítomný na rozhodující křižovatce. Že to je špatná volba si uvědomím, když mi Mišoň nadskakující po kostkách začne masírovat rektum. Pozdě si vyčítám, že jsem se centru nevyhnul po asfaltovém okruhu. Navíc, když není nač se kouknout. Alespoň že v centru -na Rynku- se dokážu připojit k netu a stáhnout si mapu Moldávie - zdá se, že ji budu brzy potřebovat.

I If. je pro mě město bez zvláštní architektury. Oranžádou se nechávám dovést k velkému rybníku. K mé radosti se v něm koupou lidi. Bez váhání lezu za orezlý převlékací paraván a přidávám se k nim, abych i já odsolil a oprášil své tělo. Ráchání ve vodě protáhnu do té míry, že nestihnu prchnout z města. Stan si stavím na kraji rybníka. Kousek ode mne je zděný altánek s bleděmodrou soškou Panny Marie nad prýštícím pramenem. Voda je tedy nepochybně posvátně léčivá. Zájem o ni dokazuje neustálá přítomnost někoho, kdo si ji tam čepuje. Zpravidla se přitom i pomodlí. Pěkně se na to kouká. Mám to rád.

Ráno nechávám za sebe město s rybníkem a jedu dál - opět po super asfaltu. Po počáteční krizi jsem se rozšlápnul. Frčí mi to. Prodavači melounů, kteří prodávají melouny a melounky z rovinatých polí, kterými jedu, jsou další příležitostí sesednout z kola, zadek si opřít o prkno, osladit si život a protáhnout si jazyk. Vesměs to jsou příjemní lidé. Vesničané, vděční za exotického návštěvníka jejich kiosku, života. Má návštěva je pro ně změna. Neštítí-li se mluvit rusky (což není samozřejmost), semeleme spolu co se dá. Famíliju nad fotokártočkou. Putěčestvjénie nad kártou. Kválitu darógy i žizni zděs i u menjá... Líbí se mi to. Dlabat rudou dužninu melounu a nezávisle plkat. Přitom si připadám vždy stejně - jako mistr světa amoleta, pochopitelně.

Další den ráno dojíždím do Chernivtsi, po našem - Černovic. Tady už nejsem v Haliči, ale v Bukovině. Což je další historický, dnes už mrtvý, geografický pojem. Bukovina se to tady jmenovalo za Rakouska Uherska. Vůbec se mi do Černovic nechce, protože jsem si takřka jist, že je budu muset přeskákat po kostkách. Tentokrát však nemám jiné volby. Chci-li do Moldávie, musím skrz město. Na kraji se zastavuju v bufetu. Dnes, nebo nejpozději zítra, budu pryč z Ukrajiny a hřiven mám jako želez. Takže si kupuju ryby v tomatu, pečivo, pivo a navrch koblihu a mlíko. Mám to rád. O mé drobky loudí fena, o jejíž vytahané cecíky zase loudí tři štěňata. Normálně psy nekrmím. Jedině snad v sebeobraně. Tato si však za svoji taktnost trochu mé shovívavosti zaslouží, a tak ji na rozloučenou odliju trochu mlíka. Jinak, co se týká psů, tak co jedu polní krajinou, tak jich tu není zas až tolik. Daleko víc jich je nahoře v Karpatech, v pastevecké krajině.

Dopadlo to, jak jsem předpokládal. Kostky, kostky, kostky. Kočičí hlavy mne proměnily na chodce. Černovice jsou z oněch třech velkoměst, co mi na UA přišli do cesty, poslední a nejhezčí. Už tím, že se neplacatí v rovině, ale jsou rozprostřeny na kopci. Starobylost čiší z většiny fasád a průčelí domů stejně jako jejich, tu na UA, přirozená zanedbanost. U nás oblíbené retro filmy, v nichž dělají kulisu hercům zaprášené štuky fasád tu lze natáčet bez jakékoliv přípravy. Vyjma Rynku - náměstí. Ten je tradičně upraven a i obarven západoevropským stylem. Posílám z něj rodičům esemesku, která se mi vzápětí vrací zpět. Krom přání šťastného návratu mi v ní píšou, že místní nádraží projektovala stejná ruka jako to šumperské. Ačkoliv jsem -shodou okolností- jel okolo, tak to nedokážu posoudit. Vím jen to, že bylo "ixkrát" větší, než to šumperské, a že jsem se před ním trápil na kostkách a moc si ho neprohlížel. Z minula vím, že tu cosi projektoval arch. Hlávka. Že se mi po jeho díle nechce pátrat, zalituju až doma. Jeho vysoká škola totiž vypadá moc pěkně - viz net. Pochopitelně i tu v Černovicích mají pře pře pře přeplněné popelnice. Ale s tím se asi nedá nic dělat.

Na hranice s Moldavií mi chybí as 60. Jedu. Zastavuju u kiosku s jídlem. Za šašlik za autobusákem chce slečna dvojnásobek běžné ceny: osmdesát kaček. Dám jí bez keců, jenom protože mám hlad jako vlk a peněz mám plný kapsy.

Při sjezdu z kopce dolů nestíhám brzdit před dírou - začal jsem až příliš důvěřovat místním asfaltérům. Projíždím jí s děsným pocitem strachu, že to já nebo Mišoň nemůžeme přestát celý. Náraz vyhazuje do výšky oranžádu z kapsy na řidítkové brašně. Ta opisuje ve vzduchu křivku a dopadá na zem. Display se rozpadá na tisíc částeček. Brzdím a jsem rád, že já i Mišoň jsme průjezd dírou přežili bez úhony. Zkouším navigaci. Funguje i skrz rozbité sklo. Jedu.

Na hranicích je klid. Dostávám bumážku, se kterou postupuju od okýnka k okýnku. Když jsem u posledního, a přede mnou už je poslední závora a za ní Moldávie, nemůžu poctivě orazítkovanou bumážku najít. Nedokážu si to vysvětlit. Vždyť jsem ji opatroval jako oko v hlavě!? Kde jsem ji mohl nechat, ztratit? Leda tam, kde mi mojí nešikovností vypadnul pasport z ruky... A tak samopalníkovi na ni líně čekajícímu, opřenýmu o závoru sděluju: "U menjá nět bumážky". Pačemů?". "Ja něznáju. Izvinítě menjá". Oním: "omluvte mne prosím" se vracím do školních let, kdy jsem se takto omlouval, že jsem "zabýl domašnuju zadáču". I u této závory před Moldávií si připadám jako provinilec. K omluvě přidávám i kajícný pohled v naději, že se závora zvedne i bez bumážky. Velitel závory však trvá na svém bez náznaku změkčilosti: "Bumážku tebe nádo.". Což mi zopakuje ještě třikrát, neb já se třikrát pokusím ji někde najít. Než se rozhodnu sáhnout k úplatku jdu zpět, v naději, že ten debilní papírek velikosti větší MHD jízdenky kdesi najdu a nebo, že si ho vyběhám ještě jednou. V tu chvíli si mne všímá policista dbající na obecný pořádek. Jdu totiž proti toku šipek. Vysvětluju mu, že jsem někde ztratil lístek, ukazuju razítko v pase od jeho kolegy. Policista je zřejmě vyšší šarže, protože mne posílá zpět k závoře volajíc něco směrem k "vrátnému", který mne od ní odehnal. Ten se ke mně otočí zády a nechá mne závoru objet. Ó já se mám. Jsem v Moldávii. (Předmětnou bumážku najdu později - vloženou do třikrát prohledaného pasu).

Moldavsko

Hned za hranicí, v prvním kiosku s nápisem "обмен иностранных валют" měním část z nadměrných zásob ukrajinské hřivny za moldavské leva. Chvíli před osmou večer to je na poslední chvíli. Nemám ponětí, zda kurz napsaný lihovým fixem na plastikové tabulce je korektní (vzhledem k lukrativnosti místa pravděpodobně ne) a tak do hry dávám cca dvě stovky. Budu ty prachy potřebovat ještě dnes. Nenakoupil jsem si totiž zavčasu na Ukrajině, když jsem jel kolem (posledních) obchodů...., a pak už žádné nebyly. Což si pochopitelně vyčítám. Jsem hold stále greenhorn. Magazín s "pradůkty" je dle směnárnice ve vesnici Criva vzdálené cca 4Km otevřen ještě hodinu.

Utrácím v něm polovinu směněných peněz. Za uzenku, hořčici, chleba a litrovku piva. Není to úplně laciný nákup. Řekl bych, že na Ukrajině bylo levněji. Stan stavím za obchůdkem na místě, které jsem si vyjednal s prodavačkou. Zdvořilým pohledem mi přitom asistuje dvojice prací unavených, ušpiněných, zarostlých, dědulů. Ves, ve které jsem zastavil, je maličká, stejně jako obchůdek. Jediná veřejná žárovka v ní svítící, je ta pod pergolou u obchodu, u kterého jsem se usídlil. A i ta zhasne, když prodavačka cvakne zámkem. Po vztyčení stanu unaveně usedám na lavici za stolem. Přikrajuju salám, smáčím ho v hořčici, ulamuju si z bílýho chleba. Žmoulám, mlčím, slanou uzenou chuť prolívám hořko sladkou chutí piva. Mám to rád. Mlčím, přemýšlím a poslouchám. Vlak co jede za polem z Ukrajiny. Štěkot vzdáleného psa, cvrčky a ty dva děduly, co spolu prohodí jedno slovo do minuty. Vypadají jinak než penzisti u nás. Méně svěže, více naplněně - zemitou prací. Jsem rád, že jsem tady, s nima. Že jsem stihnul vyměnit ty prachy a nakoupit. Že mám stan na pěkným místě. Že sedím zadkem na lavici a na stolku přede mnou leží buřt, pivo a hořčice. Že mám záda opřený o opěradlo, a hlavu o stěnu domku, a unavený nohy natažený pod stolem mi očuchává otrhanej psík (nic nedostane, aby neotravoval). Že,že, že... Líbí se mi to. K dokonalosti okamžiku mi chybí jen koupelna, ale i ta bude - až se dědulové zvednou. Prodavačka mi totiž ochotně naplnila petky vodou. Takže je jen otázkou času, kdy si tu, vysvlečen donaha, s ní obtáhnu tělo. Mám čas, nikam nespěchám. Komáři tu nejsou. Nejsem ospalej. Mám to rád.

Ráno lezu ze stanu. Rosa nikde. Slunce už svítí poměrně vysoko. Zdá se, že bude (opět) vedro. Zatímco balím spacák, karimatku, stan vařím si čaj, tak přidává na teplotě. Snídám nutelovej chleba. Paráda. I když vyrážím poměrně pozdě, tak odjíždím od zavřenýho obchodu. Loučit se tedy není s kým. Že by byla neděle? Na papír tedy píšu: "Spasíba". Osamoceně vyrážím vstříc Moldávii bez určitého plánu, co bych z ní chtěl vidět. Bez jakýchkoliv očekávání. Jde mi o jediné. Vidět ji. Zažít ji. Projet se po ní. Popovídat si s ní.

Po popraskaném, ale slušném asfaltu jedu na Briceni. Je to první větší město, které mi stojí v cestě. Plánuju si, jak si tam naplním mapník, peněženku a žaludek. Do Briceni přijíždím v čase oběda. Gestem jedlíka se ptám na restauraci. Ochotné ruce, špinavé od oleje, mne psílají napřed rovně a pak za roh. Jdu tam. Skutečně tu je pár čisťounkých stolků usazených na udusané hlíně. U jednoho z nich pěkně ustrojení chlapy mastěj karty. Usměju se na ně: "Restaurant?". Usmějou se na mě, a přikývnou. Jsem v cíli. Rozevírám plentu z igelitových proužků a přistupuju k bar pultu. Když má věta: "Zdrávsvujtě! Pažálsta možno zděs palučíť blut?" neslaví patřičnou odezvu, přidávám: "Boršč? Šašlik?". To už slečna pochopí, že mi jde o jídlo. Čímž potvrdí, že mnoho slov škodí komunikaci. Zakroutí však hlavou a řekne něco, co nechápu zase já. Což nedám najevo a kývnu s gestem jedlíka přežvykujícího otevřenou pusou sousto. Načež kývne a žvejkne zase ona. Jsme domluveni. Než mi to, na čem jsme se domluvily, přinese, tak jí ukazuju zbytek bankovek. Nejsem si totiž jist, zda mi ta cca stovka vystačí. Vezme si je všechny a zatváří se spokojeně. Jsem zvědav, co za ty tři bankovky dostanu. Moji zvědavost končí ve chvíli, kdy mi ven přináší podnos. Je na něm polívka v mističce a rýže na talíři zalitá omáčkou a salát. Vypadá to moc pěkně, ale chybí mi k tomu něco na zapití, a tak se ptám: "Vóda". Slečna odejde, aby se vrátila s orošenou pivní lahví. Otevírá se zatažením poutka, které je součástí vršku. Tedy, podobně jako plechovka. Ó já se mám. Po obědě mám plné břicho, ale prázdnou peněženku, takže jdu za karbaníkama, zda by nevyměnili. Nad hřivnami kroutí hlavou. 10e je zaujme. Muž se zlatým zubem mi za jednu moji vysází řádku moldavských bankovek. Je na nich král s velkou korunou. Vypadají pěkně. Vzhledem k tomu, že ho přitom sledují jeho kamarádi, tak věřím, že jich vysází přibližně tolik kolik má. S plným břichem, a plnou peněženkou se natahuju do stínu pod strom. Bezstarostně se tu zdržím. Je vážně vedro. Usínám.

Krajina polí, kterou jedu je docela jiná než u UA sousedů. Brambory střídají slunečnici a tu zase kukuřice. Na polích tu místo strojů pracují pořád ještě lidé. Sbírají brambory, nebo srpem (či mačetou) kosí vysoké uschlé stvoly kukuřice. Mladí je snáší na hromady, kde je stařešinové rodů spolu s dětma, zbavují palic. Kukuřičnou slámu pak odváží koníci s klapotem domů, nebo ji pálí. Prodavače melounů nahradili prodavači červených brambor a zlaté kukuřice. Mezi poli jsou, jako svatyně udržované, studánky. Pestře zdobené, se stříškou na podezdívce vypadají moc pěkně. Bohužel, ne ve všech je voda. Stejně jako v řekách, ve kterých je žalostně málo vody. Sucho je všude přítomné. Možná že to souvisí s původním názvem této části Evropy - Besarábie. Nevím.

Jedu, jedu, jedu co mi denní světlo dovolí. Abych odšlápnul moji oblíbenou stovku, musím jet až na samou hranici tmy. Teď, v závěru dne my chybí promarněné hodiny. Pozdním ranním vstáváním a dopoledním lehárem. I teď po deváté večer se cítím svěží, je akorát tak teplo, a mohl bych jet dál "na světlech" - jak my králové silnic říkáme noční jízdě. Na takovou jízdu však málo důvěřuju místním pohybostrojům, řidičům a silnici. Silnici bez krajnice, na které se objeví tu a tam díra, ležící předmět. Vyhlížím benzínu, kterou mi signalizuje má "oranžáda" (GPS). Jsem rád, když ji uvidím pod kopcem. Pro můj stan u ní ale není místo a tak si ho stavím na druhé straně cesty u křížku, a pak se k ní vracím. Přilákán plastikovým stolkem a pohodlnou židlí. Obsluha, dva mladí kluci, mi celkem ochotně plní plecháček teplou vodou. Pytlík čaje odmítám - mám svůj, stejně tak oni odmítají mé peníze. Smějeme se na sebe. Sedím pod hvězdnou oblohou a je mi fajn. Moji oblíbenou samotu a klid ukončuje mercedes brzdící smykem v prachu, a mládež co z něj vyskáče. Do hvězdného ticha začnou vyhrávat repráky. Hrkat židle. Přeřvávat se polo opilé hlasy. Nevadí mi to, ale nejsem rád, i když ta hudba, a la Nohavica, se mi líbí. Je to takový žesťový rock. Leadrem skupiny je řidič auta. Pětatřicetiletý boreček s postavou vzpěrače střední váhy. Široký ramena, na širokým hrudníku, na úzkém pase. Má krásnou pleť, tvář, na krátko střižené vlasy. Jo, je to hezounek. Společnost má málo židlí a tak si sedá i ke mně. Protože kolo ani stan není skrze tmu přes cestu vidět, tak nemají ponětí, kdo jsem. Když jim to vysvětlím, tak mi dají dvě piva. Je na nich kozel a jsou z Velkých Popovic.

Krajina, kterou jedu je pořád stejná. Sluníčkem vyšisovaná pole, z nichž se práší, řeky, v nichž se v čůrku vody bahní hejna hus. Vesnice tvoří šedavé seskupení přikrčených upravených domků krytých vlnitým eternitem seskupených kolem pestrého kostelíka. Všechny vypadají stejně - jako větší kurníky. Na vyzobaném dvorku kolem domku se na sebe tlačí kůlny a kůlničky. Na dřevo, kukuřici, králíky, slepice, kadění. Jednotlivé domečky jsou pospojovány šedivou síťí ulic a uliček, které lemují odpadní strouhy, které fungují i bez přísunu dotací, peněz. Nic proti tomu. Někdy, na větších vesnicích jsou i více (čtyř) podlažní bytovky. Díky tomu, že každý byt má svou rouru od komína vytrčenou přes zeď ven, a že splašky z nich mohou vytékat volně po povrchu, vypadají podstatně zoufaleji. Neradostnému pohledu na ně nepřidává ani jejich okolí. Zpravidla jsou totiž obloženy kůlničkami na dřevo, auta, zvířectvo, a kukuřici. Vypadají jako poničeně jako Chánov. Nechce se mi to fotit a fotkou pak doma žalovat na její obyvatele.

V Bálti, městě velikosti Olomouce, se mi daří ve směnárně směnit další část UA hřiven za zdejší lejky. Jsem rád, protože nevím, co bych si s nimi jinak počal. I tak mi stále ještě přebývají. Možná, že kvůli nim ještě jednou odbočím na Ukrajinu, abych si tam koupil samovar. Jo, možná, že jo.

Nikdy nekončící alejí vlašských ořechů jedu na Orhei. To je směrem na Chisinau (Kišiněv), stejně jako na Ukrajinu. Početné rodiny dlouhými bidly klátí ze stromů ořechy. Děti i dospělí mají od jejich loupání zčernalé dlaně. Ořechů nosí, vozí, prodávají celé pytle. Asi to tu je dobrý kšeft. Mě se ale stýská po melounech.

Na noc, chvíli před setměním, zastavuju u motorestu. Dnes jsem jel po nějak důležitější silnici. Potkal jsem na ní bus linku eurolines Chisinau - Berlín, a linku jiné společnosti Chisinau - Moskva. Oba busy jely nepochopitelně stejným směrem - proti mně, na západ. Mám hromadu peněz a tak lezu dovnitř, na večeři. Objednávám si šnycl, a nějakou polívku. Vypadá i chutná to výborně, ale není to právě laciné. I s dvěma pivy za to chtějí sto padesát. Motorest je hold motorest. Přikývnutím hlavy mi číšník dovoluje postavit si stan naproti. Než odejdu, tak mu nutím na nabití oranžádu. Nechám mu ji přes noc. Při stavění stanu mi "pomáhá" zohnutý děda. Vypadá dobrotivě, pokojně. Jídlo, které jsem chtěl zanechat venku, pověšené na kole, mi radí dát dovnitř do stanu, aby mi ho "sabáka" neukradla. Jestli ho chápu, tak tu v areálu před motorestem dělá nočního hlídače - což je príma.

Ráno, když vstávám, tak dědula v předklonu zametá listí popadané ze stromu na parkoviště. Nepoužívá k tomu koště, březovou metlu, ani benzínový fukar. Hromádku listí před sebou posunuje jako Afričan - velkou rozvětvenou rostlinou. Tipuju ji na lebedu. Úslužně se spolu pozdravíme. Je pěkné ráno, bude vedro. Zase.

Jedu na Orhei. Šlapu s myšlenkou v hlavě, že ještě na skok zajedu na Ukrajinu zainventovat jinde bezcenné hřivny. Drobná potíž je v tom, že má mapa na GPS navigaci "mluví" o mě neznámém státě mezi Moldávií a Ukrajinou. Už dvakrát jsem někoho požádal o vysvětlení co to je za pidistáteček. Vždy se mi namísto odpovědi dostalo zakroucení hlavy. Nevím co si o tom myslet, jak si to vyložit. (Až doma, při psaní tohoto textu, se z netu dozvím, že to je autonomní oblast Podněstří, s jejíž svéhlavostí má Moldávie "jisté" problémy.) S odbočky na UA tedy nic nebude, jedu na Chisinau.

Chisinau, po našemu Kišiněv, projíždím okrajem. Nemám důvod nechat se svést některou ze směrovek uhýbající do centra. Nechce se mi do něj zapadnout, zaplést se do pavučiny spleti uliček. Nechat se stlačit mezi nárazníky autobusů, tramvají, aut. Jsem rád, že frčím po príma asfaltu pořád po široké hlavní. Oranžáda mne spolehlivě provádí městem směrem na Hincesti. Po třech dnech jízdy Moldavským venkovem projíždím Kišiněvem prchaje na venkov. Tam se mi líbí. V Kišiněvské všesměnárně směňuju poslední UA hřivny za rumunské leiky. Počítám, že do dvou dnů je budu potřebovat. Kišiněv leží tak trochu mezi kopci, v údolí nevelké řeky Bic. Jediné zdržení tu udělám při výjezdu na kopec u velkého vojenského památníku, kolem kterého opouštím město. Je to spíše areál, park, oplocený krásným plotem na bílé podezdívce hlídaný čestnou stráží. I když je veřejně přístupný, tak nejdu dovnitř. Obří socha nad hřbitovem, naleštěné houfnice na soklech, záhony růží podél pískem sypaných cestiček, věčný oheň, a nastrojení lidé. Pěkné, ale potřebuju frčet. Baví mě honit se krajinou za kilometry. Dělá mi to dobře.

Cesta na Hincesti vede kopci, nahoru, dolů vinicema. Konečně ovoce kam se podíváš. Bobulky hroznového vína chutnají úžasně, přepychově sladce. Až sem pro mne byla Moldávie spíše zemí brambor, kukuřice a slunečnice, tu nad Kišiněvem konečně chápu, proč se o ní mluví jako o vinohradu. Tak, jak přišli s vlnící krajinou vinice, tak stejně tak přišli i lesy. Vždy je z jedné strany kopce les a z druhé vinice. Podle tvrzení lidí snášejících kýble hroznů na vlečky vystlané igelitem má zítra přijít "mócny dažď".

Frčákem padám do Hincesti. Hnedle zkraje si vystojím frontu u pramene. Ve městě pak zastavuju u prvního obchodu pro večeři. Jednotlivé položky sčítá prodavačka na sčotu. Hincesti, velké asi jako Šumperk, tipuju na vinařské centrum regionu. Vinárniček, vináren, a stáčíren vín je tu spousta. Kohosi se ptám: "Kde móžno zděélať palátků?". Odpovědí mi natažená ruka a slovo: "Park". Najdu si park na oranžádě a jedu tam. Cestou se stavuju ještě jednou v obchodě - zapomněl jsem si koupit chleba. Hodně pozdním soumrakem se blížím k parku a zároveň k neobvykle hlasité hudbě. Jo, řikali mi to. V parku je koncert. Tož to tam nepojedu. Vracím se zpět na křižovatku s benzínou a osvětleným parkovištěm. Jsem v cíli. Aniž bych se kohokoliv ptal, stavím si stan na jednom z volných stání. Pak nesu oranžádu hochům na benzínu na nabití a jdu najít stolek a židli. Po poklidné večeři se přesunuju zpět do stanu. Jsem spokojen, jak vše klape..., do chvíle než mi zatřese kdosi stanem. Lezu ven, je to milice - což mne těší, víc než kdyby to byli vagabundi. "Zdrávstvujtě". "Što éto". "Plátka". "Pačemů?". "Oddycháju". "Oddycháeš? Zděs?". "Da, odycháju zděs". "Éto zapásno". "Pačemů?". "Éto zapásno". "Pačemů??". "Éto zapásno". Nevím co to je "zapásno", ale musel bych být vůl, abych nepochopil, že pravděpodobně to značí, že to je zakázáno. "Kde zdes móžno addycháť v palátke? Kde zdes kempink?". "V etom górodě net kempink. Tebjé nádo pajtí na hotel". "Hotél?? Na hotél u menjá jet děngi. Ja zděs budu addycháť a závtra atchódim." Po mé kompromisní nabídce se milicionáři na sebe podívají a pak kývnou. "Spasíba, dasvidánja". Jsme domluveni, lezu do stanu, jsem rád, že to mám za sebou, a ani pas nechtěli vidět.

Ráno vstávám poměrně brzy už v šest. Slib je slib. Navíc tu, na štaflu, si nemůžu válet šunky jako někde v lese u krmelce. V Moldávii jsem pátý nebo šestý den. Mám už ji celkem za sebou. Před sebou mám už jen jih s další (mě neznámou) ohraničenou oblastí mikrostátečku v ministátečku, do něhož se mi podvědomě z bezpečnostních důvodů nechce (na jihu Moldavska se nachází autonomní oblast Gagauzsko, kde žije obyvatelstvo turkického původu a na východě je autonomní oblast a mezinárodně neuznávaný stát Podněstří) - a tak jedu směrem na Rumunsko. Když mi to pojede, budu tam zítra.

Poli melounů jedu na Cantemir. Sladké zelené koule s červenou dužninou hlídají hlídači - což mi vyhovuje. Zaplatit cca 10 kč za vyzrálý meloun velikosti balónu na házenou, mi dělá menší problém než chodit po poli s rizikem, že na mne jeho majitel poštve psa. Vandr Moldávií se blíží ke konci a tak mi docházejí zásoby zdejších peněz. Na dnešní oběd v restauraci mi to však ještě vyjde.

Předpovídači deště měli pravdu. Mraky co mne od rána dohánějí od západu - a ženou před sebou - se sdružují do mocného útoku na vše suché pod nimi. S prvními kapkami zajíždím pod altán se stolkem u benzíny. Beru hrnek a automaticky jdu za obsluhou pro teplou vodu. Mírně otylý pán středních let se sice divý, kde se u něho v kanceláři beru, když žádná "avtomašína nepřijechala". S: "Zdrávstvujtě pážálsta mně nádo těplój vadý jest zdes elektročájnik?", se domáhám teplé vody do plecháčku. Pán nezklamal mé očekávání. Je príma jako ostatní zdejší pumpaři. Rozumí a nenadálému návštěvníkovi plní nečekané přání a naplňuje elektročájnik vodou z petky, a poté vřelou mi s ní zalévá mé kafe. Krásně to zavoní. Paráda. Nedokážu si představit, že by tak fungovalo i na západ od Chebu - bohužel. Za ochotu mu platím vizitkou. Ochotně ji přijímá a studuje. Mluví o jiném cyklistovi, který u něj svačil před čtyřmi roky. Byl z Holandska, měl najeto 20000km a denně utratil 2e. Aniž bych se styděl, přiznávám, že mám odjeto něco málo přes tisíc a že si chodím nacpávat pupek do restaurací, takže denně spotřebuju 7-10e, ale na kafe že raději chodím k pumpařům, "patamů što mně nráviť sja vstrečáť i razgavórivať spakojno s charóšimi čelavjékami".

Stromořadím vlašských ořechů, které lemovalo celou moji cestu Moldávií, jedu do Cahul. Což je (pro mne na tomto vandru) poslední Moldavské město. Je tam totiž aktuálně nejbližší přechod do Rumunska. Do Románie chci bočit co nejdříve protože mi docházejí zdejší lejky, a taky proto, že asfalt cesty, po které jedu není vůbec "top". Tak jako všude i zde, na jeho krajnici, u vesnic i mezi postávají "stopaři". Slovo stopaři jsem vložil do uvozovek, aby si snad čtenář ze střední Evropy pod slovem stopař nepředstavil dlouhovlaséééého čundráka s pinglem a kytarou (a holkou s kopretinou ve vlasech) pískajícího si Rosu na kolejích čekajícího až spolu s někým vezme dráhu někam. Neznámo kam, ale tam, kde bude někdo, něco, nějak, s něčím. Ostatně i takovýto stopař, i u nás, patří bohužel spíše do normalizačních filmů - nežli do reality. Stopař ve zdejším pojetí, to je civilista bez kopretiny, který se potřebuje dostat do města. Do práce na směnu. K doktorovi s bolavým zubem. Na trh s klecí drůbeže. Na poštu ve městě s objemným balíkem. Stopařkou je i maminka v zástěře s vařečkou v ruce mávající na auta za své středoškolsky vzrostlé ratolesti, neb je potřebuje odeslat na internát... Zajímá mne, zda se za svezení autem platí. A tak se na to jednoho ptám, kýve hlavou - jako že jo, ale méně než v busu, maršrutce. Líbí se mi funkčnost tohoto systému spolujízdy.

Brzdím, hledám toaleťák, peláším dolů z mezičky. Už delší čas mne střevní tlak nutil zastavit. Odkládal jsem to tak dlouho, až nakonec není kam. Pochopitelně, že tu kde jsem si čapnul - abych ke kozím bobkům, kobylincům a lejnům přidal svoji šišku - není nic, krom patníku, zač bych schoval svoji holou řiť. Jen ta mezička. Z níš mi vyčuhuje podstatná část trupu, ať se za ni krčím jako zajíček. Pochopitelně, že jakmile si stáhnu kaťata, tak se mi přestane "chtít". Znáte to. Chcete, ale nejde to. Tělo se prostě nehodlá zbavit drahocenného zdroje kalorií jen tak bez boje. Tlačím, seč mi břišní svalstvo stačí. Mám pocit, že vytvářím rekord v délce po kterou kdo kdy zadržel dech. Tlačím šišku, až mi slzy vyskakují z očí..., když tu náhle se někdo blíží po silnici. Ustrnu s bobkem zaseknutým v půli cesty. Je to zvláštní situace, kterou doma nemá šanci zažít, pohled na svět. Šouravým krokem opírajíc se o dlouhou hůl, ke mně dojde pastevec, a aniž by se zastavil, mne pozdraví nic neříkajícím pohledem, přátelským pokynutím ruky, a jde si dál svojí cestou. Mine mne přesně tak, jak mu pro tyto situace předepisuje velká učebnice společenského chování od K.G. Jarkovského, tedy - naprosto přirozeně. A stejně tak se cítím já přirozeně, teď už i lehce. Po detoxikaci organizmu pastevce, který odešel ve směru mé jízdy, doháním. Zatím co já se "omluvně usmívám", on se tváří pořád stejně klidně vyrovnaně přirozeně.

Co jedu tuto letošní rallye Ukrajinou a Moldávií, tak jedu od benzíny - k benzíně. Díky oranžádě vím, kde na trati tyto oasy jsou. A tak taky vím, kde přede mnou v neznámu, bude plácek pro stan, a většinou i lavička, stoleček, WC, el. zásuvka a většinou i vstřícní lidé s "elektročájnikem" (elektrickou konvicí). Udělal jsem si ze spaní po benzínách šablonu. Vyhovuje mi rada oranžády, kde přede mnou je onen luxus. Ráno si s pumpaři zamávám a po pěkné asfaltce skrz pěkné vesnice a vesničky plné krásných pravoslavných kostelíků odjedu k další benzíně vzdálené cca sto kilometrů. Baví mě to. Není to tak, že bych od rána věděl, kde na které čerpačce budu spát. To nejde už proto, že ne vždy přesně vím, kudy a kam pojedu. Je to tak, že dvě hodiny před tmou si nějakou takovou oasu najdu a dojedu k ní tak akorát - tedy ani brzo, ani pozdě. Znovu opakuji: vyhovuje mi to víc, než-li hledat nahodile spaní někde v přírodě na poslední chvíli. Odevzdán přírodě a nahodilosti jsem totiž pořád.

Pumpaři, jejichž pumpu jsem si vybral za cíl dnešního dne, sedí u stolku a mastí karty, jsou tři. Než-li zastavím kola v toku času opíšu kolem jejich benzín stojanů kruh. Abych se podíval, zda je vůbec možné někde tady ten stan postavit - ano je. Aby se oni podívali, kdože je to poctil návštěvou - (a užasli). Zajíždím ke stolku s kartama. Usmívám se. Vypadá to dobře. Jsem si jist, že to výjde. "Zdrávstvujtě, móžno mně zděs zďélať camping - u menjá jesť paljátka". Dva ze tří mi odpoví současně: "NĚT!" a "DA!". Zmateně se po nich podívám. Na toho co řekl "da", se usměju. Toho co řekl "nět" se ptám: "Pačemů nět? Ja ničevó ně zděláju. Závtra odguljáju.". Větu:"Toaletu mně ně nádo", dodávám neb mám pocit, že mu to je stále málo. Taky že jo. Stále si trvá na svém "nět". Pohledem volám po pomoci toho druhého. Jeho přímluvy se však nedočkám - asi je tu služebně nižší šarží. Třetí se do nás nemíchá vůbec - míchá totiž karty. Nikam se mi nechce. Další benzína je za dvacku, což nemám šanci dojet, a vracet se zpět k té co byla (taky dobrá, ještě lepší i s obchodem) se mi nechce. Místo tu je dobré. Tráva posečená, stromy kolem..., paráda. Dorážím tedy: "Pačemů?". "Patamů što těrorist", odpoví mi můj odpůrce, přičemž udělá gesto uříznuté hlavy. Znám to gesto z Maroka a nemám ho (to gesto) rád. Obzvláště pakliže tou uříznutou hlavou je míněna ta má. Vždy mne při něm zatrne jako by skutečně někdo oddělil mé tělo od mé hlavy. Nikam se mi ale stále nechce, a tak dělám ze sebe blbečka: "Spokójno, ja ně terorist. Ja turíst, z čechoslovákii!". Můj vtip má úspěch: "Ha. Ha. Ha. Spokojno. Mne ne nádo bajít sja tebjá", řekne on a poklepe si na něco pod bundou, že by pouzdro s revolverem? Nevím, nikdy jsem to neviděl. Těbje nádo bajíťsja", řekne a píchne do mne prstem. Jedu. Nemá to cenu.

Zastavuju u pramene v první vesnici. Ves vypadá zpustle, zanedbaně cigánsky, ale ne zas tak moc jako u Medzilaborců. Nabírám vodu. Je tu jakýsi altán - což je dobré pro spaní. Sundávám balík se stanem z kola. Rozmotám ho, a zase smotám. Ta kulisa vesnice, v kontextu posledního rozhovoru, mi nahání strach. Nejsem psychicky dostatečně odolný. Nejsem. Vím to, že jsem srab. A tak beru vodu a jedu dál. Jinde to bude lepší, ve smyslu slova - bezpečnější. Jedu, jedu s tím, že to těsně před úplnou tmou někde zapíchnu - to tu nebude problém. Monotónní pohyby mi vymývají z hlavy napětí způsobené posledním rozhovorem, gestem. Přijíždím k motorestu, odbočuju k němu. Pod koly mi začne křoupat písek. Židličky a stoleček v předzahrádce vypadají lákavě. Představa, že si tu na písku před nimi postavím stan, a pak si sednu na židli je lákavá. Jdu dovnitř, zeptat se na místo pro "paljátku". Když ne, tak ne. Musí to být rychlý pokus. Čas kvapí a pracuje proti mně. Slunce zapadlo před dvaceti minutama, a já mám před sebou posledních pět, osm minut, kdy lze ještě stavět stan, vybírat místo, bez čelovky. Vstupuju tedy do lokálu, je v něm jeden zákazník, já a barmanka. Říkám jí, oč mi jde a ona chápe, a volá "bosse". Přichází boss. Malý podsaditý chlápek. Můj ročník. Sympaťák. Vypadá tak trochu jako sportovec. Vedu ho ke kolu, kde jej pečlivěji seznamuju se svým záměrem postavit si u jeho podniku stan. Neumí však rusky, a tak volá barmanku, svoji ženu, která nám dělá "pěrevódčika". Boss chápe, kýve hlavou, souhlasí. Podáváme si ruce. Smějeme se na sebe. Já, abych se tak trošku zavděčil, kupuju bossovi pivo (on si vybírá Staropramen, já Chisinau) a barmance vnutím u ní koupenou čokoládu. Sedáme si s pivkem ke stolku. Barmanka je jeho žena. Ukazuju jim fotku své rodinky. Otevřeně mi chválí děti, které oni dosud nemají. O terorizmu a uříznuté hlavě ani zmínka. Oba dva na mne působí důvěryhodně. Pěkné půlhodinové posezení u pivka v teploučké noci pod hvězdnou oblohou je príma. Je tu ale jeden přetlumočený háček: "Nóčju byť mócny dažď! Tebje nado addycháť zděs", řekne servírka, načež boss otevře přede mnou vrata do tmy. Do nosu mne udeří pach oleje, nafty a gumy - přirozená vůně autodílny, kontrastující s vonným podvečerním, a nebo, teď už večerním, vzdouškem. Cvaknutím vypínače rozsvítí světlo a přede mnou se skutečně objeví dílna se vším všudy. Nářadí, díly, pneumatiky. Nechce se mi tam, hlavně z důvodu toho zápachu. S: "Nět, spasíba", zavětřím demonstrativně nosem. Trvám na svém plácku před předzahrádkou, zatímco boss trvá na svém, že:"Nóčju byť mócny dažď! Tebje nado addycháť zděs v avtomyjke", a otevře vedlejší vrata. Tam už to skutečně tolik nesmrdí. Smrdí to tam totiž jinak. Vlkostí a bahnem. Po cvaknutí vypínače pochopím význam posledního slova. Avtomyjka= automyčka. Když se mi ani tam nechce, přidává boss další argument: "Vječerom zděs budět diskoteka. Tebje nado adadycháť tolko zděs." Váhám. Je, a nebo, to není past? Bude pršet? I když tomu nic nenasvědčuje? A bude tu ta diskotéka? I když tomu nic nenasvědčuje? Bude nebo nebude? Je, a nebo není to past? Past, na moji hlavu? Mám vzít do zaječích? Nebo zůstat? Jsem nerozhodný, nikoli protože jsem váha. Jsem nerozhodný, protože nevím. Protože se zase bojím. Zadívám se na bosse čekajícího na mé vyjádření. Vypadá důvěryhodně - pochopitelně. Jinak by nemohl být lovcem hlav, ...a tak souhlasím.

V koutě myčky rozmotávám igelit, stan, karimatku, spacák. Do zásuvek, které mi jsou k dispozici, zasunuju elektrožrouty. Zamykám se do tepla spacáku. Kostky jsou vrženy. Zvažuju, zda se nepomodlit za zdar dnešní noci. V dilematu zda ano či ne usínám.

Dunivé decibely mne budí ze spánku. Diskotéka skutečně začala. Netuším odkud se, z těch polí a "hliněných" vesnic, mohli vzít tance chtivý sběrači brambor, kukuřice, melounů a vína. Nicméně, ať jsou odkudkoliv, tak jsou vedle (za zdí) i venku (za vraty). Slyším jejich hovor, při kterém se opírají o plechová vrata. Jsou, nebo nejsou zamčená? Co je pro mne lepší? Nevím. Myslím na detektivku, kterou jsem v dětství viděl a dodnes na ni nezapomněl. Jmenovala se Vražda v mycí lince...

Ráno mne budí zvuk otevírajících se vrat. Klučina co je otevřel, na mne kouká stejně divně jako já na něj. Vytrhnul mne z hlubokého spánku. Spal jsem jak špalek. Rozespale zdravím "Zdrávstvuj málčik" a soukám se ven ze spacáku hlavu maje na svém místě. Koukám ven. Skutečně pršelo. A skutečně byla diskotéka... Se slovy "byla to dobrá volba", motám spacák, karimatku, stan, igelit. Beru elektrožrouty. Sunu se ven z "avtomyjky" zatímco se kluk převlíká do montérek. Poslední flamendr je dosud v baru. Sedí na barové židličce, kolem krku má dva hedvábné šátky, patřící původně dvěma dámám vedle něho. Nedokážu si je představit co-by sběračky brambor.

Cahul. Tu mám po čtyřech dnech a 455kilometrech Moldavsko za zády. Na trhu utrácím poslední moldavské "lvy" za varnou spirálu - po které už "pasu" delší čas. Mlíko v petce. Nálepku (MD) - k níž jako bonus zdarma dostávám přívěšek s logem MD. A za zbytek ponožky, které usmlouvám o chybějící pětikorunu. Což není tak docela pravda neb 10levů si nechávám na památku.

Moldavsko od Rumunska odděluje hraniční řeka Prut. Díky takřka nulovému spádu se plouží meandry směrem k Dunaji. Na své cestě k Černému moři ozeleňuje kraj, kudy teče. Prut je celkem 989km dlouhý (pro srovnání - Labe měří 1094km).

Můj odchod z Moldavska probíhá hladce. Na rozloučenou mne celník pohladí úsměvem, stejně jako já jeho. Mám to rád. Cestou z celnice (MD) na celnici (RO) se v ose mostu, řeky, cesty, hranice zastavím kvůli fotce. Je na ní řeka Prut, rozpadající se zábradlí hraničního mostu, Mišoň a asfalt zmáčený deštěm. Pak šlápnu do pedálu. Na druhé straně vlají vedle sebe dvě vlajky. Modrá, eurounijní, a žluto modro červená Rumunská. Odtud dále to je Rumunsko.

Rumunsko

Zadními vrátky se vracím do EU s pocitem, že jsem doma. Jsem čím dál tím více euro unijní euro občan, kterého čím dál tím hlasitější volání po jejím rozpadu znervózňuje. Připomíná volání vlčích dětí po rozpadu smečky před tuhou zimou. Za proti unijní náladu a výkřiky viním politiky populisty - surfující na nenosné vlně nacionalizmu, a novináře - dostatečně neprodávající důležitost sjednocené (když už ne jednotné) Evropy.

Hraniční vesnička Oancea skutečně nežije ze své lokace. Příhraniční turizmus proudící skrz celnici se tu nekoná a v době dohledné zřejmě ani konat nebude. Na zápraží obchodohospody sedí dva pantátové v kloboucích zapředeni v pestrý hovor. Jejich drobní koníčci zapřažení do malých vozíků na ně trpělivě čekají na krajnici. Zatímco oni tu plkaj se sklenkami kořalky v rukou, koníci, zabořeni po uši do pytlíků visících jim na šíji, chroupají obilí. Kupuju si jogurt, směju se na chlapy, sedám k vedlejšímu stolu. Líbí se mi, když se na mne taky usmějí. Potřebuju se rozhodnout, kudy kam v Rumunsku cestou do Bulgárie. Mám čas, cítím se dobře, chtěl bych do hor. Do části Karpat, v níž jsem dosud nebyl. Mraky mi to ale neradí. Když se chlapi zvednou a láskyplně mlasknou na koníky, zvednu se taky. Mám po zábavě a v hlavě jasno. Do Karpat nepojedu - naopak vyhnu se jim obloukem. Pojedu na Galati, tam jsem taky ještě nebyl.

Vstupem do unie se výrazně nezlepší stav vesnic, silnic, povozů ani mostů. I když, abych nekecal, k mé radosti silnice na této straně Prutu je o něco lepší než na té druhé - Moldavské. Stejně tak bezvodé jsou koryta řek. Všude kudy jedu je všudypřítomné viditelné sucho.

Zvedá se vítr. Zatahuje se. Prší. Napřed jen prší a poté leje jako z konve. Minutu od minuty se jednotlivé kapky slévají v jeden dešťový provaz. Pán, který mi dopoledne prodával ponožky, si stěžoval, že tu už tři měsíce nepršelo - konečně se dočkal. Moknu jak Ferda Mravenec. Proti dešti nemám nic. Jen červenou bundu se sebevědomím nápisem "RAIN RESISTENT". Která není vůbec dešti odolná, jak jsem se už několikrát přesvědčil - a přesto jsem této klamavé reklamě zase uvěřil. No, ne zas tak docela, vzal jsem si ji s tím, že vím, že není nepromokavá, a že ji v případě potřeby zahodím, a nahradím jinou - protože je natržená a špinavá od vazelíny. Nohavice do deště s sebou nemám vůbec žádné. Záměrně jsem si je s sebou nevzal, protože na nohy mi nebývá zas taková zima, pokud s nimi šmidlám. Vod, co se snáší z nebe je tolik, že Noe by začal tesat kýl archy. Tolik, že se nestačí vsakovat. Vydatnými potoky v barvě kakaa se řítí z polí. Přelévá do příkopů. Odkud vyplavuje petlahvovo plastový svinčík, a i s ním ten hnědavý sajrajt zalévá silnici. Vyčítám si, že jsem prováhal možnost a nezůstal v čekárně za mnou. Teď musím dojet do další vesnice. Auto mne míjející mne nemůže "neohodit" i kdyby chtělo. Skrápí mne hnědavým koktejlem od kapuce až po kecky. Je to příjemně teplý, nepříjemně špinavý "sous". V další vesnici se mi do čekárny nechce. Je blbá. Potřebuju místo pro stan. Bahnem se pročvachtávám k brance za níž, vůkol kostelíku, zelená se travička. Je ale zamčená. Provazy deště, voda všude. Čvachtám zpět k mišoňovi. Jedu dál.

V další vsi Ijdileni mám štěstí. Vstupní brána do areálu kostela je otevřená dokořán, jak vřelá náruč mámy. S keckama plnýma vody až po kotníky, mokrej skrz naskrz, do ní vjíždím. Tu by se dalo parkovat. Potřebuju ze silnice. Nevadí mi ani tak déšť, zima mi není. Vadí mi ty špinavé kalné cákance, kterýma mně sprchují, mávají na pozdrav auta. Záludné nánosy bahna, písku, kamení a louže, který se válej na cestě, a valej, po cestě, a kterýma musím projíždět. K mé radosti objevuju ze silnice neviditelnou, za kostelem zastrčenou, pergolu. Free přístřešek XXL velikosti super vhodný pro mne a můj stan. Dříve, než se v něm roztáhnu, klepu na okna, dveře baráku (snad fary?) stojícího vedle. Nejsem zas tak "voraženej", abych se nezeptal. A taky doufám, že neexistuje člověk, který by mne spod střechy vrátil zpět na lijavec. Bohužel (nebo naštěstí), mi nikdo neotvírá. Takže s pocitem ilegality v suchu pod střechou oné pergoly stavím huskyho. Je mi přitom nepopsatelně příjemněji než kdybych ho stavěl venku na dešti. Gratuluju si k tomu, že jsem sem zabočil. Doufám, že už nikdo nepřijde, a pokud ano, tak mne na noc do deště nepošle. Převlíkám se do suchého. Po suchém betonu chodím v suchých ponožkách. Ó já se mám. "Drobným" problémem je (zase) voda. Teď už ne ta která neustále v provazcích padá z nebe, ale ta, která mi chybí v mých petkách. Kousek ode mne, před kostelem, je i pumpa. Jenomže od ní mne odděluje neutuchající průtrž mračen. Chytám tedy dešťovku do kotlíku. Pod pergolou je řada stolů a lavic. Paráda. Dokonce tu je i elektrická zásuvka! Gratuluju si k šťasnému nákupu varné spirály. Zkouším ji - funguje. Paráda. Paráda. Vody nachytané pod okapem mám, kolik chci, a tak si vařím kotel čaje. Zatím co sedím na lavici s nohama nataženýma pod stůl na podsedáku - aby nezábly, usrkávám z plecháčku horkého potěšení. Kochám se pocitem teplého sucha, zatímco "venku" studeně leje a leje. Naslouchám monotónímu bubnování deště na plechovou střechu, a je mi teplo, je mi fajn. Nemohu nepoděkovat náhodě, že mi tu pergolu přihrála do cesty.

Prší celou noc, a celé další dopoledne - nikam nejedu. Spím a spím jako šípkovka. Budím se jen hlady, nebo čurdě. Pořád leje. Pořád nikde nikdo. Pršet přestává až pozdě odpoledne, v pět. Pochopitelně, že se mi z vyhřátého místečka, od el. zásuvky, lavice a stolku nechce. Naštěstí nemám "nutkavou potřebu", a i kdyby jo, tak dole pod kostelem je kadibouda. A naopak mám dost jídla, abych tu vydržel do zítřka. Ne, je to tu supr místo, které dobrovolně neopustím.

Ráno 21.9 je bez deště. Světle modrá obloha slibuje krásný den. Kostra i svalstvo po včerejší zahálce lační po pohybu. Po snídani balím stan, loučím se s pergolou, sedám na kolo, jedu..., když v tom bránou přicházejí dva maníci. Zastavuju u nich, abych jim odposunkoval poděkování a vděk za to, jak moc se mi tu u nich líbilo. Mám pocit, že mi rozumí. Odemykají kostel, zvou mne dovnitř. Vyzouvám se, abych jim botama od hlíny nepošlapal koberce, kterýma je (i tento) kostel vyzdoben. Gestikulují na mě, že to je zbytečný, asi jo, ale já ty boty mám vážně špinavý. Takže si je stejně zuju. Pestrobarevně vymalované ikonky ve zlatých rámech doplňuje zlacený nábytek potažený červeným plyšem. Kostelníci přišli otevřít světu kostel, krátce se pomodlit. Pochopitelně, že se pomodlím taky. Stejně, i když jinak. Ani se nesnažím jejich liturgii napodobit. Je mi příjemné, že jim to, že nelíbám bibli, neklaním se jak bych měl, neopakuji co bych měl, nevadí. Než odejdu, vhodím do kasičky pětieurovou bankovku. Deset se mi zdá zbytečně hodně.

Na cestu mi chlapy dávají dvě petlahve vody, které vyliju za rohem, a kilovou bedničku pistáciových sušenek, na které dojedu do Bulharska. V tu chvíli se pokárám, že jsem tam nevhodil tu desetieurovku...

Při opouštění obce, kde jsem prožil poslední dva dny, si fotím její název. Abych nezapomněl.

V Galati mám za sebou prvních osmdesát rumunských kilometrů. Jel jsem je tři dny. Protože dva z nich jsem si válel šunky pod pergolou. Když ani v třetí elektře neseženu tenkou prodlužovačku, jakou mají u Kalouse běžně, tak si kupuju zástrčku, zásuvku a dva metry kabelu, abych to na lavičce zkompletoval do prodlužovačky. Přívodní kabílek u varné spirály totiž není delší než tkanička. Díky oranžádě v Galati nikde nebloudím. Nemůžu si spolupráci s ní vynachválit. Je to celkem pěkné, a na mé oči velké město (350 tis obyvatel). Navigace mne provádí průmyslovou čtvrtí podél Dunaje směrem na Braila. Špína, smrad a průmyslový nepořádek všude kolem. Bočnice náklaďáků nadskakujících po výmolech mi rachotí u uší. Brr. Začíná se mi stýskat po cvakotu podkoviček. Zas tak moc pěkné město to není.

Po děr plné silnici se po 25km v Braila napojuju na príma asfalt E584. Mohl bych těch cca 180 km do Bulharska jet někudy bokem, ale ne, ne, ne. Príma asfalt neopustím.

Večer dojíždím na předem vyhlídnutou benzínu. Ptám se, a stavím stan. S pomocí prodlužovačky vařím večeři. Dávají mi heslo na wifi. Funguje i ve stanu, takže poslouchám ČR2 - Prahu. Parády kopec.

Ráno se loučím a mažu dál. Silnice stále super, řidiči ohleduplní, počasí výborné. U cest zase postávaj prodavači melounů. Za osm kaček je meloun, z něhož sním jen půlku. Druhou půlku měním za jogurt. Baví mě to. Placatou krajinou polykám kilometry. Pěkná jízda. Protože jsem v Slombozia nenarazil na normální jídelnu pro plebejce a tak musím k hrncům do Kauflandu. To bude jistá strefa do černého. Cestou tam vedle mne na světlech zastavuje černej kombík. Mimoděk kouknu skrz zadní sklo - a tam mrtvola v saku! Dlouhé dvě vteřin mi trvá, než si uvědomím, že vosková tvář spočívá v rakvi a combík je pohřební. Od poledne mi do uší hraje Rádio Šumen, blížím se k Bulgárii. V podvečer v Calarasi pro mne končí Rumunsko. Při čekání na trajekt přes Dunaj (pro pěší a cyklisty zdarma), za nímž už pojedu bulharské kilometry, napíšu Slávkovi sms, kterou navážu na čtvrt roku starý rozhovor: "Zdar Slavku. Cekam na trajekt z RO do BG. Plati-li moznost ubytovani v St.Zagora, tak mi to domluv. Docela bych se vypral. Budu tam cca v patek. Zdar a diky. Petr"

Až doma se dozvím, že této části Rumunska se říká Valašsko - podle Valachů. Jednoho z kmenů tvořících rumunský národ.

Na druhém břehu Dunaje není Bulharsko, jak jsem se domníval, ale taky Rumunsko. Myslel jsem, že hranice vede středem řeky. Rumunska, tu na druhé straně, je ale jen úzký, uzounký proužek (proti proudu výše vede hranice skutečně středem toku). Pak je celnice s bulharským celníkem v pískové uniformě a za ním.

Bulharsko

Silistra. V obchůdku hned za celnicí měním peníze, opět nemám představu kolik čeho, za co mám dostat. A tak nechávám prodavače, směnárníka, karbaníka a kuřáka v jedné osobě dávat dokud mi za 10e dává, a když přestane tak se "spasíba", shrábnu ohmatanou hromádku papírků a mincí, a on si znovu sedne ke chlapům a začne pleskat kartama.

Je pozdní podvečer, za hodinu tma. Už se nikam nepohrnu. V Lidlu dělám "big" nákup. Značně po něm ztěžknu, takže očima loudím po plácku pro stan. Zajíždím za už zavřený elektromarket, jo tu by to šlo..., jenomže ochranka je dle gest jiného názoru. Nechávám ji máchat rukama a jedu hledat dál. Mám ještě dvacet minut. Na první benzíně jsou podstatně vstřícnější. Zřízenec v červeno-žluté uniformě shell mi už za tmy ochotně ukazuje místo za stromky "kdě možno paljátku zďélať". S houstnoucí tmou se citelně ochlazuje. Vše, čím disponuje můj šatník, mám na sobě a je mi akorát - tedy žádná reserva. Na to, že už je přes noc zima naráží i pumpař, když si za jeho dohledu vařím spirálou na večeři čaj. Za asistenci mu dávám pivo Deep z Lidlu. Když lezu do stanu, tak už mi je zima přes všechny vrstvy co mám na sobě, vypadá to na déšť. Při zapínání stanu si všimnu baráku naproti přes cestu - je to hvězdárna.

Ráno je po dešti. U stejné zásuvky co jsem si včera vařil večerní čaj, si vařím ranní kafe. Dojídám druhou půli "ruského" (bramborového) salátu, přikusujíc masný výrobek z Lidlu "češskuju salamu" chutnající jako vysočina. Teď ráno už tu je jiná obsluha než včera večer, ale taky je super. Nechává mne uvařit spirálou, nadrobit na stoleček, vykakat do záchůdku, vyčistit zoubky a ještě mi při startu dofoukne kolo. Shellka je holt shellka. Nikoli nadarmo má ve znaku znak poutníků do Compostelli - mušli hřebenatku.

Jedu, polykám kilometry. Do Shumenu, kde bych dnes rád "nočevál" to mám 120. Cesta je příjemně opuštěná, vyasfaltovaná. Z chladné noci se vyklubal další parný den. Na svačinu zastavuju na benzíně. Z nedostatku místa si sedám k dvěma chlápkům. Vypadají zpustle, což mi nevadí. Nabízím jim ze své igelitky lídlovky něco ze své svačiny..., berou si pivo deep. "Obměnou" mi dávají cosi, co nevím co je, ale chutná to dobře. Pokud "týkva" je dýně, tak je to z dýně, a zelnej salát. Pak se jeden z nich zvedne a přinese další tři piva. Jedno z nich mi dává, když je dopijeme, tak na mne začnou tlačit, abych šel taky koupit "try kusí"- což se mi nechce, nechci podlehnout tlaku jejich logiky" "My kupíli try kusi. Ty kupy tri kusi", pokládám za blbost. Chvíli se přetahujeme, kdo se má cítit více dotčeně, a pak se zvednou a odjedou. Ponechávajíc mi tykvu i salát na dojedení. Taky jedu.

Krajina je mírně vlnivá. Drobní, malí koníci, táhnou pestrobarevně namalované drobné vozíky. Zvučně přitom zvoní podkověnkama o asfalt. Obzvláště když pádí z kopce dolů. To se jen tak letmo dotýkají drobnými kopýtky a doslova letí vzduchem dlouhými plavnými skoky. Jízda na takovém vozíku musí mít svou atmosféru - dozajista. Většinou je kočírují chlapy. Cigáni v bundě, s kšiltkou či kloboukem. Na mé pokynutí ruky mi zpravidla odpovídají stejným pokynutím. Ale na jednom kozlíku drží opratě v rukou cigánka. Vlasy jí vlají ve větru, děti se krčí za bočnicí. Vypadá pěkně - divoce. Mávám na ni, culím se, co to jde..., zbytečně. Nevěnuje mi jediný pohled.

Otočkou nazpět se vracím k čekárně, v níž sedí chlapy a mastí karty. Ptám se na cestu do Šumenu. Ale to je jen záminka, abych se (s nimi) mohl zastavit. Sedí ve stínu čekárny, mastí karty, kouří, plkaj a pijou pivo. Paráda. Muž v kšiltovce mi jednu třetinku dává. Když pronesu přípitek ve smyslu: "na Bulharsko!", tak mne chlapy opraví: "na Turkii!". Všichni jsou Turky a všichni jsou muslimové. Abych jim udělal radost tak zalovím ve svém tureckém slovníčku: "Tekyšery". I když mi poopravují výslovnost tak pokusu o poděkování rozumí a tleskají. Nedá mi to se nezeptat, už rusky, na nesrovnalost, že pijí pivo, když jsou muslimové - jak říkají. Na místo odpovědi se zasmějí a zatváří nevinně s tím, že to tu v bulgárii: "No problem".

Přijde mi sms odpověď od Slávka: "Zdar cestovateli. Je to domluvené. Zavolej Jirkovi a domluv si podrobnosti. Stastnou cestu." Operativně tedy volám Jurovi. Domluvíme se, že v St.Zagoře, která je od Šumenu 240km přes kopec, budu za tři dny - v pondělí.

Překročením Dunaje se ocitám ve smíšeném katolicko-pravoslavně-muslimském světě. Krom kostelů, teď budu potkávat i mešity. Pro mne, tuláka, budou podstatně lákavější, protože u každé bude nepochybně záchod i umývárna - což nejsou zanedbatelná lákadla. Při západu slunce, mne bude uspávat nejen zvonění zvonů, nýbrž i volání mezzuínů, že Alláh je velký (Alláh Agbar). Přibude mi tím další exotika. (na snímku soukromí posed mezuína zhotovený z telegrafního sloupu).

Den končím na předem vytipované benzíně. Těsně před Šumenem. Paráda. Pumpaři mi ochotně udávají rukou směr k plácku s trávníčkem střiženým na míru. Paráda. V noci mne dvakrát budí podivné vrnění - země chvění. Drobné, skoro neznatelné. Tak neznatelné, že mne vytrhuje ze spánku, usínám a znovu budí, aniž bych věděl, zda se mi to zdálo či ne.

Ráno mám pocit, že se mi to jen zdálo - do chvíle, než se kousek ode mne rozběhne kompresor se svým typickým supěním, rachocením. I když teď ve dne stojím vedle něho a země se ani nehne, tak mu připisuju vinu za svá noční probuzení. Do hlavy mi nejde jen to, že jsem jeho rachot neslyšel, ale cítil?

Za pomoci prodlužky a spirály si vařím na záchodě vodu na kafe. Je tam tlačenice. Dorazil bus turistů, kteří se tu stavili na ranní čurdu. Zuby si vyčistím až odjedou.

Z kopce dolů se spouštím vstříc Šumenu (dřív se jmenoval po nějakým komunistovi Kolarovgrad, tedy něco jako náš Gotwaldov). Na protějším kopci, nad Šumenem je nějaká hradní zřícenina doplněná o betonovou podobu ztělesňující vděčnost vojsku. Letitá zřícenina tvořená zdivem ohlodaným zubem času vypadá líp, jak socialistická mega socha.

Pro snídani se zastavuju v Lidlu. Krom proviantu, nutného k přežití nejbližší hodiny, si kupuju i kecky, byť nejsou dle mých představ. Jsou to spíš lehký plátěnky, zatímco já bych potřeboval vzhledem k stále citelnějšímu ochlazování něco teplejšího, pokud možno nad kotníky. Že se nevrátím v botách, v kterých jsem vyrazil, jsem věděl už doma. Už tam totiž pravá měla propadenou patu. Což mi nevadilo až sem do Šumenu, pod kopce. Odtud dále se pravděpodobně nachodím (čti, natlačím) trochu více. Na náměstí měním peníze - 20e (to už by mi mohlo na dalších pět dní v BG stačit) a rozhoduju se, že do Zagory pojedu přes kopec, tedy na Sliven a ne okolo kopce tedy na Jambol. Počasí cestě do kopců přeje.

Jedu krásnou, čím dál tím více opuštěnou krajinou. Kostelní věže nahradily minarety. Občas se někoho zeptám na cestu, jen tak pro formu, abych neztratil kontakt s vnějším světem. Kopcům přede mnou místní říkají Balkán, i když dle mapy to je Stará planina. Po príma asfaltu, zaštítěným cedulí EU, se vezu príma rozpadlýma vesnicema. Na rozdíl od těch českých, německých, rakouských, atp. Jsou jejich dvorky plné životadárného pracovního nepořádku. Jsou to skládky předmětů nutných pro život všech a všeho, co má nějaký vztah k chalupě, kterou obléhají, chrání, vyživují. Lidí, koní, aut, traktorů... Aktuálně nejčastější činností je na nich sušení tabákových listů. Listy velikosti dlaně, které předtím olámaly z kvetoucích rostlin (cca 130cm vysokých) na poli. Napichují je na dráty a suší pod střechou, ve fóliovníku, kde se dá. Pěkně se mi jede. Vlním se spolu se silnicí nahoru dolů bruntálskou krajinou. Kopce kopečky kolem i pod kolem. Je krásně, je mi krásně. Brzdím u dodávky prodavače melounů. Za tmavě zelenou kouli platím směšnou cenu, takže ani ve slámě nevybírám nějakou menší. Přecházím s ní silnici. Na lavičce před zdravotním střediskem, knihovnou a varnou rakije pod jednou střechou si pochutnávám na její dužnině. Třetinu melounu, kterou už do sebe nemůžu nacpat, nabízím klukovi kroužícímu kolem na kole. Kroutí hlavou. Jednou, dvakrát, třikrát. Tak ten životodárných kalorií plný zbytek hodím slepicím přes plaňkový plot. Strhne se o ně pranice.

Ve vesničce Ticha se napojuju na nějakou hlavnější. Babiček co plkaj na lavičce na křižovatce se ptám na cestu: "Kotel?" - kvůli fotce. Jejich ochota se nechat vyfotit, není jednotná. Ale to už je jedno, teď když je mám vyfocené. Jedu na Kotel, tam kam se dívají.

Finálním stoupáním dne se dostávám na 748m.n.m. Slunko právě zapadá. Byla by to hezká fotka, kdyby mi v ní nebránily stromy. Bylo by to pěkné místo pro nocleh, kdyby večer nehrozila kosa. Lepší pro mne bude svést se dolů, do vesnice Kotel. Kluka čekajícího na někoho u krajnice se ptám, zda je v Kotli "gazolinéra". Kroutí hlavou, že jo. Před sjezdem se oblíkám, abych nevymrznul.

Cestou dolů předjíždím pastevce ženoucí před sebou stádo ovcí, koz a krav. Do Kotle dojíždím s čelovkou za tmy. Hořící ohně u chatrčí z vlnitého plechu, cigáni volně se procházející přes ulici v dávno dosloužilém oděvu, prodavači vlašských ořechů, pneumatik, ovčích roun u cesty, nepořádek a reprodukovaná cigánská hudba a do toho všude přítomná zvířata. Ovce, kozy, husy, krávy... psi. Psí ňafání, obíhání, drásání mršiny, štěkot nad radostnou událostí, že Kotlem jede cizinec cyklista, cyklista blázen. Cyklista blázen, protože cyklista neblázen by Kotlem možná jen tak projel ve dne. Ale přijet se sem ubytovat na noc?! To je nesmysl obzvláště, když kolem je tolik krásných opuštěných zákoutí! Jenomže na ty, teď ve tmě už je pozdě vzpomínat. Chvíli, kdy jsem si někde nahoře před vesnicí mohl vybírat, kde postavit stan jsem propás. Teď toho hořce lituji. Jedinou nadějí mi je ta benzína. Když k ní přijedu, tak splaskne i ta. Gasolinéra tu v kotli skutečně je, ale je to jen dvojice stojanů stojících u krajnice + třetí LPG + plechový domeček pro obsluhu. Má vize, že tu narazím na zelený pažit a toaletu, je v prachu. Přesto se cigána plnícího PB lahve lidem v řadě ptám, zda si tu mohu postavit "paljátku". Pochopitelně, že se na mne podívá jak na blázna, a kývne hlavou - jako že ne. Ptám se dál blbě: "Camping?". Kývne hlavou - jako že ne. Naproti benzíně je kus chodníku volný, tam by se můj Husky vešel, ukazuju tedy tam a ptám se ještě blběji: "Tam camping. Tam palátka."... a jsem zase za blba, protože "milicia". Bezradně se rozhlídnu po "vesnici", lépe řečeno ghettu, v níž jsem uvíznul. Její jinakost mi nahání strach. Můj bezradný pohled se zachytí na jednom z čekajících ve frontě s PB bombou. Po natankování plynu mi gestem naznačí: pojď se mnou. Je to běloch, tak jdu. Vede mne kamsi, čímsi co připomíná obydlí, nějakou kamenitou uličkou. Postupně chápu, že je opilej. Vadí mi to stejně, jako že se pořád dokola ptá na "děngy", a chová se vůbec jinak než bych si představoval..., takže ve chvíli, kdy ve mně vygraduje pocit, že nejdu správnou cestou doprovázen správným člověkem, mu řeknu: "Spasíba", a otočím se čelem vzad. Můj průvodce z toho není nadšen. Volá za mnou něco, z čeho tuším, chápu zlobu. Mám plán: vrátit se na benzínu, a zeptat se, kde tu je (snad tu je) policejní služebna, dokličkovat tam mezi plech boudama, a zazvonit na zvonek, zabouchat na vrata s tím, že mají hosta..., jak jednoduché! ...cestou zpět, k benzíně, se mi však plán přestane líbit. Takže změna plánu. Rozhoduju se, že prchnutí do přírody, bude přeci jen snadnější. Vyčítám si, že jsem to neudělal hned, když jsem pochopil, co je Kotel za městečko. Cestou ven z Kotle jedu kolem do tmy svítících velkých garážových vrat, před nimiž stojí požární auto a v hloučku pokuřují hasiči. JO! To je to co hledám!! Než-li u nich zastavím, opíšu před nimi exhibiční oblouk, teprve pak brzdím. Ptám se: "Zdávstvujtě tavarišči! Móžno mně zděs (ukážu na trávník) zdělať palátku?". Pochopitelně, že očákávám jednotný souhlas a tak mne hasiči zaskočí, když ve svém vřelém "Da", nejsou jednotní. Naopak, ten co řekl: "Nět!", má asi navrch, protože ten co řekl: "Da", umlknul. Vím, že už nikam dál nepojedu, a že se jich bát nemusím, a tak jim oznámím: "Ja zdes, zdělaju palátku. Do závtra. Vam vazmóžno zvanít milicianery". A aby bylo mezi námi jasno, přejedu k trávníku, kde slezu z kola a začnu roztahovat svoje krámy, protože nemám jiné volby. Když zacinkám stanovými pruty, tak i náčelník pochopí vážnost situace, vyměkne a řekne: "Kaněčno, tebje móžno addychať na požárnoj". "Spasíba", řeknu já, a začnu balit rozbalené.

Ujímá se mne ten, co řekl: "Da", pořízek s rodící se pleškou na hlavě mého věku. Pomáhá mi Mišoně zatlačit do garážových vrat. Do igelitky si dávám spacák, kartáček na zuby, pastu, foťák, pas, ručník a jídlo, do ruky beru spacák a po dlouho nemytém schodišti jdeme nahoru do patra. Ukazuje mi "banju", koupelnu. Je to místnůstka s WC mísou, vedle níž je do podlahy proražen kanálek. Sprchová růžice visící skrz průraz ve zdi se ovládá z vedlejší místnůstky, kde je baterie nad umyvadlem. Všechno to je funkční, použitelné, ale na koupání tu je pro mne kosa. Představa, že se tu vysvleču do naha, a začnu ťapkat po terasu, mne neláká. Zas tak moc (sám sobě) nepáchnu. Pak mi ukáže "kuchju"- to ožiju. Mám hlad. A pak to nejdůležitější "spálňu". Mohu si vybrat jednu z pěti postelí. Jako bonus je stůl a kamna na uhlí bez uhlí. Super. Pak borec odklusá dolů ponechávajíc mne na patře samotného i s veškerým komfortem. Osamocen v kuchyňce si vařím čaj. V bundě, mikině a čepici mi je teplo. Ne, na koupání to není. Po půl hodině přichází trojlístek požárníků. Dávají se taky do jídla. Každý si v mikrovlnce ohřívá, co si přinesl. Dělí se se mnou, i ten co říkal "Ne" (na fotce vpravo v mundůru). Dávají mi sýr, ryby, okurky, rajčata - teď tu vrcholí jejich sezóna. Líbí se mi, jak splývám s jejich službou. Ten co se mne zastal (v čele stolu), vytáhne notebook a naladí internet. Ukazuju jim svůj blog. Mám pocit, že je společné tlachání o cestování v ruštině kratochvilně baví. Pak mi můj přímluvce ukazuje fotky své rodiny. Má krásné dvě dcery. Jedna je šťastně vdána do Německa, druhá ještě ne. Má psa, který má schopnost vyhledávat "Trjufel". Že jde o lanýže, pochopím až z fotek. Taky chodí na ryby (další fotky). Spát jdeme v deset. Oni jinam, do jiné "spálni". Což mi vyhovuje, alespoň nebudu muset poslouchat jejich chrápání. Esemeskou se mi ozve Terka, ptá se, kde spím. Odpovídám: "Devet postylek, devet trenyrek, deved talirku, devet hrníčku, jeden zachudek..., spim na hasicarne. Ahoj. Mam te rad. Dobrou".

Ráno vstáváme v sedm, protože v osm se mění posádka. Po snídani po sobě hasiči perfektně uklidí stůl. Posádka co je střídá, zaburácí motorem a vyjede ven se stříkačkou. Bude to pěkná fotka.

Do Zagory, kde mám být zítra v pondělí to je sto dvacet. Paráda.

Kousek za Kotlem fotím betonové sousoší vystupující z kleče. Patří k těm lepším, co jsem tu viděl.

V Gradets odbočuju z hlavní na vedlejší. Přes cigánský, necikánský a smíšený vesnice teď poputuju opuštěnou silnicí vinoucí se pod nevysokými kopci (do 800m.n.m). V Gradets zastavuju na nákup před obchodem. Zase to je cigánská vesnice. Za světla se v ní nebojím, zas takový posera nejsem. Kupuju si jakousi kapsu plněnou sekanou, kterou mi prodavačka (po dotazu gestem) v mikrovlce ohřívá, a hrnek teplé vody na kafe.

Ptá se mě, co tu dělám? Než jí stihnu odpovědět, tak si odpoví sama, něco v tom smyslu, že odtud všichni odjíždějí. Když se venku cpu teplou svačinkou, tak mě sledují velké oči nepopsatelně špinavých polonahých dětí, oblečených 3x méně, než-li já. Byla by to hezká fotka - kdyby mi to nebylo blbý. Koukají na mě a ani je nenapadne natáhnout směrem ke mně ruku. Turista je pro ně cizí slovo. Myslím si, že musí být úžasně zdravé, myšleno otužilé, imunní, prostí alergií. Je jim tak do deseti let. Ti pubertální, a post pubertální, se naopak předvádí v perfektním vohozu, který rezonuje s prostředím, v němž žijí, se pohybuji. Připadá mi to zvláštní, když kolem krav, ovcí a koz, po prašné pohnojené cestě jde holka/kluk v čisťounkých riflích, triku a mikině. Musí to tu být poměrně náročný, hlavně finančně, životní styl. Oproti tomu chlapy, si se svým vohozem starosti nedělají. Chodí v tom, co mají. Jít v saku praném před dvaceti léty a bosky není na újmu jejich cti. Nechce se mi ty lidičky fotit. Připadal bych si blbě. A tak si fotím alespoň koně. Tomu to je jedno. Vody v řece je zase málo.

V Ichera náznak turismu v podobě lákadla na hotelové ubytování. Ichera je "bílá" vesnice. Tu se začínám hrabat do kopce. Pěkně vyasfaltované serpentýny mě vyvádí 830m vysoko. Paráda. Nikde nikdo. Jdu, tlačím, jdu, tlačím, užívajíc si nových kecek ze Šumenu. Paráda.

Parádní jízdu z kopce dolů brzdím na křižovatce, na které začíná objížďka mnou vyhlídnuté trasy stále dolů, do Slivenu(300m.n.m). Kousek před touto křižovatkou jsem zahlédnul piknikující chlapy, a tak se k nim vracím, abych vyzvěděl, zda neprůjezdnost je skutečně taková, že tam neprojede ani cyklista. Zda je cesta průjezdná pro cyklisty nevědí, oni sami "přijéchali ze Slivena abchódom". Odchytí však dva cyklisty. Podle nich je cesta neprůjezdná. Snad, aby mi to nebylo líto, mne, v čase oběda, usazují do židličky. Vaří si rybí polívku - "uchu", libě to voní. Ještě ale není hotová a tak mne krmí zeleninovým salátem a nalívají borovičkou. Chutná mi podobně jako slovenská co se pije u nás - mentolově. Je krásné podzimní počasí. I když slunko svítí, tak už nemá tu všeničící intenzitu, ale stále ještě pěkně hřeje. Co jedu, tedy skoro měsíc, tak je pěkně. Počasí mi přeje. V polévce přede mnou plují velké kusy masa a zeleniny. Ucha je dobrá, i když, na můj vkus až příliš "pikantnaja". Její kuchař uznává, že je pálivější, než jsem jedl na Ukrajině. Tam se prý skutečně vaří jiná. Zná její UA variantu, neb jeho první žena byla Ukrajinka - od té doby nemá Ukrajince rád... Dalším chodem mají být kuřecí čtvrtky - když je narovnají na gril tak snadno spočítám, že jeden krk tu je navíc. S poděkováním se tedy zvednu a nenechám přemluvit k druhému chodu.

Rozbor objížďky na oranžádě potvrdí, že objížďka vede do kopce - což se dalo čekat, jak jinak. ... takže zákazovou ceduli ignoruju a frčím střemhlav dolů..., až do chvíle, kdy se přede mnou objeví nepřekonatelná překážka - stavba mostu přes aktuálně neexistující bystřinu. Stavba je ve fázi, kdy v šalunku je provedeno armování a čeká se na domíchávač s betonem. Napříč armaturou jsou naštěstí položená dvě prkna, po kterých lze přejít na druhou stranu. Pohled skrze dráty, do hlubokého bednění mi není příjemný. Komplikace je až na druhé straně. Vyřešit se mi ji daří jen díky ochotě dvou dělníků, kteří mi pomohou mišoně přenést přes výškový rozdíl bednění. Kdyby tu nebyli (je neděle), tak bych ho musel odstrojit a snést po kusech, takže jim děkuju srdečně. Mají dobrosrdečné tváře a ruce jako lopaty. Za pomoc jim dávám po sušence, i když by si raději dali po cigáru, ale to bohužel nemohu sloužit. Měl bych, pro takovéto případy, s sebou krabičku kuřiva vozit.

Ve Slivenu jsem rád, že jsem ve Slivenu. Rudé skály nad ním vypadají moc pěkně. Na tržnici paní vychvaluje své hrozny. Podlehnu reklamnímu tlaku a kupuju si malý střapec (tři kila). Je mi žinantní z něj, před ní okoštovat. Což se mi vymstí. Hrozny chutnají mizerně, takže tříkilové břemeno vzápětí zahazuju. Paprika od bábi kořenářky však chutná jako paprika. Přikupuju ji do svých zásob, k česneku a cibuli.

Ze Slivenu do Staré Zagory to je sedmdesát. To bych mohl stihnout ještě dnes, ale nevím..., mám tam být až zítra. Víc budu vědět v Nové Zagoře, která je cca na půli cesty.

Novou dávku hroznů kupuju od vinaře u cesty. Pochopitelně po degustaci. Chutnají výborně, excelentně, skvěle.

V 18.30 jsem v Nové Zagoře. Do tmy dvacet minut. Volám Jirkovi, zda bych se mu nemohl vetřít do přízně už dnes. Udělá mi radost, když souhlasí. Sraz si domlouváme po prozvonění na cca 21:00 u kašny na pěší zóně. Oblíkám si reflex vestu, zapínám světla, nasazuju čelovku. Čeká mne nočních 30km. Tipuju, že to bude dobrá jízda, protože asfalt cesty, i řidiči, působí důvěryhodně. Jedu, frčím. Vpřed mne žene adrenalin, a vize postele a sprchy. Nohy mi kmitají, aniž bych je musel pobízet. Jede mi to. Noční jízda mi je příjemným zpestřením. U smluvené kašny jsem ve 20:30. Prozváním Jirku a volám domů, neb je neděle - volací den. Omlouvám se za půl hodinové zpoždění. Nedokázal jsem zastavit na krajnici, a mluvit do sluchátka.

Jirka si mne vyzvedává podle domluvy. Poznávám ho podle toho, jak jistě kráčí směrem ke mně. Cykloturistů v reflex vestě aktuálně moc není. Jirku tipuju na +- padesát. Má tu na starosti komunitu Selesiánů, tedy i barák, nedaleko od kašny, který jim patří. Odvádí mne do jeho útrob. Pomáhá stěhovat Mišoně po schodech na chodbu, kde mne nechá vysypat na podlahu směs špinavých ponožek, trenek, tepláků a zbytků jídla a trávy. Bez okolků mi půjčuje své oblečení (včetně ponožek) abych se, řekl bych k oboustranné spokojenosti, mohl jít vykoupat. Naposledy jsem se koupal v rybníku v Ivanofrankofsk a před tím doma. S pocitem labužníka se mydlím, obtahuju tělo žínkou. Rád se koupu. Přinejmenším jednou za tři týdny, a nebo, po dvou tisíci kilometrech. Zatímco pračka přežvykuje porci prádla, a já párek s hořčicí Jirka se vytratil za večerní meditací s tím, že mi popřál dobrou noc a na krk pověsil klíč od pokoje v patře, kde mám strávit dnešní noc. Mám se najíst a jít spát, prádlo mi pověsí. Stihne-li do zítřka uschnout, vyrazím po obědě. OK. Po rozloučení osiřím v kuchyňce s tikotem hodin. Opět, další druh splynutí. Samospouští se vyfotím a jdu spát (na fotce je o hodinu méně, protože BG je o hodinu napřed).

Do pokojíčku si nesu povlečení na peřinu i polštář. Všechno v něm je tak krásně čisté, voňavé, upravené, moderní, nebulharské! Kdyby tak požárníci z Kotle viděli, jak může vypadat koupelna se záchodem, místnůstka pro hosty! Ti by panečku koukali! O moderní hasičárně nemluvě.

Ráno vstávám s nechutí popojet dále. Slabá vůle slaví úspěch. Jirkovi u snídaně to však nepřiznávám. Statečně trvám na včerejším, že bude-li prádlo suché, popojedu. A tak Jura zatápí v kamnech, aby mi to uschlo. Na snídani mi je k dispozici lednička. Je plná, takže těžká volba. Nakonec si vybírám fíkovou marmeládu, a coby zákusek kandovaný švestky sypaný sezamem. Moc dobré. Po snídani jede Jura na kole na kontrolu stavby komunitního centra, kterou tu Selesiáni staví v okrajové cigánské čtvrti. Jedu s ním.

Stavba to je obrovská. Škola, internát, kostel..., vše aktuálně ve stádiu hrubé stavby už dnes dává tušit, jak velké to bude dílo. Velikostí stavby jsem zaskočen. Od Slávka jsem věděl, že sem občas dobrovolnicky zajede přiložit ruku k dílu, že se však jedná o dílo této velikosti, jsem však neměl tuchy. Zatímco Jirka kontroluje, diskutuje, sem tam něco přeměřuje, já si procházím staveniště kostela. V tuto chvíli je v něm neskutečný nepořádek. Lépe řečeno bordel.

Pak mne Jirka, na favoritce bez funkční přehazovačky, protahuje po drkotavých stezkách skrz jakýsi park. Na mé přání mi jede ukázat Samaru, pomník nad St. Zagorou oslavující vítězství pravoslavných Rusů nad tureckým islámem. Což oslavují i všechny ty betonové sochy, které jsem cestou sem potkal - a což jsem až sem nevěděl. V udržovaném areálu Samary nejsme sami. Z budky nás hlídá hlídač.

Na oběd vytahujeme z lednice hrnec polívky, a ze špajzu pytlík těstovin. Prádlo mi na sušáku u krbu uschlo, mohl bych vyrazit, kdyby neselhala morálka mužstva. Mé svědomí se shoduje s mou cílevědomostí, že i když je počasí super a košile suchá, tak že mi bude lépe odrazit až zítra. Jirka přikyvuje na znamení souhlasu. Je mu to jedno, neb pokojíček je prázdný, lednice dostatečně plná a srdce dokořán. Jdu si dát tedy šlofíka do hebkých měkkých peřinek. Po svačince a po kafíčku se jdu podívat do města. Ze selesiánského centra to je na rynek kousek, nelze zabloudit. Přesto si nechávám od Jury na papírek napsat adresu v azbuce kam se mám vrátit - kdybych se potřeboval s někým poradit. Člověk nikdy neví. Procházím Starou Zagorou městem velikosti Olomouce založené 5-6000 let před naším letopočtem. Procházím krásnou zelenou pěší zónou, míjím zanedbané domy, památky, zákoutí. Bloumám městem s jediným cílem koupit a poslat pohledy. Mou chuť stavit se na pivo, mi bere jeho cena. Mé pokladničce s bulharskými "levy", začíná být vidět na dno, a mě se nechce rozměňovat další euro cetle.

Okolo šesté za Jirkou přicházejí dvě fešandy, studentky, dobrovolnice. Přišli na mši, kterou povede Jirka. Rád se přidávám.

Po mši Jirka pozve holky na večeři do restaurace na Jezírko, a mě, když už jsem se k tomu tak přichomejtnul, zve taky. Ne, přemlouvat mne nemusí.

Restaurace Na Jezírku, je už od pohledu restauračka z kategorie "hogo fogo," do níž bych sám od sebe nezabloudil. Je teplo, a tak si sedáme ven na svěží večerní vzduch, ke stolu, který je roubeným zábradlím oddělen od hladiny jezírka, po kterém plují labutě, a v jehož hladině se zrcadlí světla lamp. Uprostřed jezírka je ostrůvek, na který vede lucerničkami ozářený klenutý mostek. Moc pěkné. K dokonalosti chybí jen živá cigánská muzika, loudící tklivými texty a tóny na posluchačích drobné bankovky. V tu chvíli jsem rád, že jsem to pivo nedal, protože i tak budu při placení napnut, zda mi vyjde "keš", jak guma u trenek. My tři necháváme Jirku objednat plynnou bulharštinou to, co sám uzná za vhodné. Po jeho objednávce pikolík v úboru s čapkou na hlavě zarovná náš stůl pro šest osob od kraje po kraj. Zeleninové saláty v mísách. Placky různě sýrové na talířích. Kouřící masa na prkýnkách. Dýmající a vůní, teplem sálající římské hrnce žhnoucí žhavými uhlíky na stříbrných podnosech. Vypadá, voní to a láká úžasně. Mrzí mne, že jsem si s sebou nevzal foťák - abych se doma mohl pochlubit. Jídla je hromada a holky jsou jak dvě cukrový třtiny. Takže úkolem se ctí se vypořádat s obsahem misek, mističek, tácků a talířků je výzvou spíše pro mne a Jirku. Nestydatě si plním břicho kaloriemi, po kterých bych mohl objet svět dvakrát. Vše chutná skvěle, úžasně, voňavě, perfektně. Neslušně, ale správně řečeno - cpeme se. Při placení mi je jasné, že holky dobrovolnice co si to tu odpracovali, platit Jirka nenechá. Já však vstoupím na tenký led a Jurovi nabídnu, že uhradím polovinu, přičemž doufám, že berou eura. To, však Jura odmítne. A pikolíkem přinesené, rudým sametem potažené desky, naplní sám ze svého. Když je poté vrací pikolíkovi, tak mu je odměnou zdvořilá úklona. Přepočítávání drobných se tu, v této restaurace, nenosí.

Před restaurací se rozcházíme. Holky mají nocleh někde jinde. Uvidíme se zítra, na Bohoslužbě, po které vyrazím.

S břichem plným jak vlk se svaluju na postel. Je mi krásně blaženě po těle. Jen zítra si budu muset přifouknout kolo. Aby mne uvezlo.

Ráno po snídani nutím Jirkovi 50e - za dvě noci s plnou penzí a včerejší opulentní hody k tomu. Odmítá je s tím, že se mi ještě můžou hodit - což přiznávám, neb na cestách finančních reserv není nikdy dost. Domlouváme tedy kompromis, že peníze mu pošlu až z bezpečí domova, po Slávkovi. K odmítnuté bankovce mi naopak ještě přidává deset tabulek čokolády po lhůtě spotřeby a polívek kolik uvezu. Dary nedary, které tu Selesiáni dostávají od "sponzorů", a kterých se oficiálně nemají jak zbavit, neb datum spotřeby uvedený na obale jim komplikuje jejich oficiální rozdávání.

Přicházejí holky. Jdeme na Bohoslužbu. To se mi před mým odjezdem na další štreku zamlouvá. Drobná přímluva za návrat poutníků z cest s přáním ať na nich naleznou to, zač na ně odcházejí, nemůže škodit. Mám to rád. Mši pro nás tři celebruje všestranný Jirka proměněný úborem na faráře. Po první půlí cca tři čtvrtě hodině, které rozumím, nastává druhá, pravoslavná v bulharštině. Té nerozumím ani za mák. Potřebuju jet, abych někam dojel, svrbí mne nohy a tak se zvedám. S holkama se rozloučím podáním ruky, s Jirkou pohledem. Abych obřad mše narušil co nejméně. Vím, že se chovám neslušně, ale nemohu jinak. Další liturgii za poutníky na cestách pokládám za mrhání časem.

Ze St. Zagory vyjíždím po staré silnici na Čirtan. Po trase, kterou jsem ráno zkonzultoval s Jirkou, chci-li jet do Řecka. Abych projel všechny státy Balkánu jednou jízdou. Dnešní stovka mi vychází někam k Plovdivu, snad tam dojedu.

Kousek za St. Zagorou se mi v zrcátku objevuje podobný cyklotuřan jako já. Vleče se vpřed stejnou rychlostí jako já. Domnívám se, že se jedná o nějakého místního cyklotrempa, který mne jen obtížně do mírného kopečka stíhá. Nechávám ho, ať se za mnou plouží. Přeci na něj nebude mistr světa amoleta čekat! Když mne po chvíli přeci jen dojede, pohled na něj mne utvrdí v mé teorii. Vpředu, nad brašnami, má košík a v něm záplavu nesmyslů a na zadním nosiči, na brašnách, ještě batoh. Zatímco já vyprán Selesiány voním fosfáty, tak on čpí potem a prachem cest. Jeho špinavý dres napovídá, že dnes, stejně jako včera atd. nespal v posteli, nýbrž v křoví. Ano, jistojistě se jedná o nějakého místního tuláka. Divné jen je, že se mne anglicky ptá: "You are going to the Čirtan?". "Yes", odpovím já a tak jedeme spolu. Do Čirtanu se střídáme. V Čirtanu zastavujeme na benzíně. Vytahuju el. spirálu a na WC vařím čaj. Dozvídám se, že kluk, co se ke mně přidal, je Kanďan, jmenuje se Keith a sedmým rokem (z nichž dva pracoval) cestuje kolem světa (zmohu se jen na: "Whou!"), čímž (mi) dostatečně vysvětluje svoji ošlehanost větry, špínou, potem. Má nabubřelost splaskne jak žvýkačková bublina..., najednou si připadám jak nažehlený výletník ze sousední vesnice. Keith jede taky na Plovdiv. A dále do Sofie, kde má u někoho na zítřek domluvené ubytování přes net - což já neumím. Máme tedy společnou cestu. Jedeme. Vyrážíme spolu tempem, které je na mne od počátku rychlé. Jedu-li první, tak postupně ubírám na tempu, což Keitha donutí mne vystřídat. Přichycen za jeho batohem marně doufám, že zvolní. Intervaly, ve kterých naši dvojici táhne směrem kupředu on, jsou dvojnásob dlouhé, proti těm mým - což mi je trapný. Ale nedokážu s ním držet krok. Takže se po střídání, k němuž jsem se vybičoval, udýchaným hlasem omluvím: "Sorry thys is for me too fast", a popřeju mu: "Good bay", neb předpokládám, že mi ujede. Jenomže Keitha s: "It´s OK", mne nechá, bych se za ním vezl a nepřipadal si jako parazit. A tak se po zbytek dne vezu za kývajícím se kolem bez přehazovačky "na háku". Jedu o třetinu "levněji" než on. Krmím ho za to čokoládou, takže mi začne říkat "Chocolate men". Během dne spořádáme pět tabulek čokolády - každý.

Díky Keithovýmu tempu jsem v Plovdivu o půl čtvrté. Tři hodiny před stmíváním. V Kauflandu nakupujeme společně proviant na vaření a pivo - jen sobě, protože Keith pivo nepije. Společný nákup platím já, ať má Keith na Evropu pěkné vzpomínky. Pak se rozdělujeme. Já jdu vařit na benzínku, zatímco on chce navštívit velodrom, který tu v Plovdivu mají. Keith je totiž kanadský champión (dle vzdáleností mezi prsty malý) v dráhové cyklistice - a proto taky jede na kole bez přehazky.

Od Plovdivu jedeme krásnou krajinou. Po levé ruce máme pohoří Rodopy. Kopce, zvedající se z polí, v měkkém podvečerním sluníčku vypadají moc pěkně. Pohledu na ně si užívám ve chvilkách, kdy letmo zvednu oči od zadního kola Keitha. Kterého se jinak držím zuby nehty. Plápolám za ním jak přívěsný vozík. V jednu chvíli se za mne pověsí domorodec na rozhrkaném vehiklu. On se drží mne a já Keitha, a tak frčíme doprovázeni rachocením bicyklu našeho souputníka. Víme, že je otázkou času, kdy mu odpadne napřed blatník a pak on. A taky, že jo. Odpadne po osmi, aby nás poté jeho rachocení dostihlo a i předstihlo. Na špici se udrží deset metrů a pak zase odpadne - ale s úžasně načechraným peřím. Koukneme se přitom po sobě s Keithem a zvedneme mu plec na rozloučenou. Ne, nebylo to žádné "vořezávátko".

Díky tempu a la Keith má dnešek za Pazardzik délku 140-ti kilometrů. Za chvíli bude tma. Když projíždíme skrz nějakou vesnici, ve které je park, tak Keitha přemlouvám, abychom v tom parku zůstali na noc. Nepovede se mi to, i když vedle parku má stánek prodavač melounů, a koupě jedné, nepřevozitelné koule, by nám nepochybně pásla na večeři a ochutila závěr dne. Rozhodnutí, kde budeme na noc, nechávám na Keithovi. I když chce spát mimo civilizaci - což se mi moc nechce. Přizpůsobuju se mu, protože mne za sebou vláčel celý den. Dle pravidla: "Když nic není, tak něco bude", nalézáme místo pro dva stany kousek od silnice, u řeky, na vytipovaném místě. Večeři tentokrát vaří Keinth. Kukuřičnou kaši a olivový olej dodává on, zatímco já přispívám salámem a polívkou od Jirky. Bavíme se v mezích možností mé angličtiny - tedy nic moc. Porozumím jen tomu, že Keith je stejně starý jako já, a že na rozdíl od své sestry nemá rodinu, atp.

Ráno mi "Chocolade manu" píše na obal od čokolády odkaz na svůj web. (Z něhož jsem stáhnul přiloženou fotku - co by důkaz s kým mne svedla náhoda dohromady). Pak si podáme ruce navlečené do cyklorukavic, bratrsky se obejmeme strkajíce si vzájemně své pachy pod nos. Zatímco já stále ještě voním pracím práškem, tak Keith už dlouho ne. Pak borec Keith Andersson from Canada odfrčí směrem na Sofii, zatímco já zůstanu na našem tábořišti hledat "splung" - lžíci.

http://keiththewheelman.com/

Zatímco Keith odjel na Sofii, já jedu do Rodop, přes sv. Varvaru na Velingrad. Napřed se ale stavuju v Sentebri na polívku. Slunko svítí, bude krásně. Horské údolí, do kterého se zapichuje hadem kliček má silnice č.84 sevřena kopci, mne láká. Slibuje, že (i) dnes to bude pěkná jízda. A taky že jo. Perfektní asfalt silnice č. 84 se proplétá mezi skálami spolu s řekou a železnicí. S řekou skákající peřejemi přes kameny. S železnicí co chvíle mizející v tunelu. Krásná, čistá příroda všude kolem. Pohodové stoupání stále mírně vzhůru. Do kopců Rodop tu vysokých patnáct, sedmnáct set metrů.

Hned z kraje Velgradu se nechávám strhnout reklamní tabulí u restaurace. Pozvánce na laciné "MENU" není důvod odolávat. Díky včerejší porci kilometrů budu v Bulgaristánu o den méně, takže "levy" mi teď naopak přebývají. Parkuju kolo a jdu do restauračky. Tu v Bulharsku poprvé. Ne protože bych škudlil, ale prostě a jednoduše, protože se mi nějak vyhýbali. Což, je krom jiného pravděpodobně tím, že tu vládnou jiné hygienické normy než na Ukrajině, či v Moldávii, kde stačí vynést na ulici židle, stůl, hrnec, a šašlikárna může očekávat hosty... Menu kárta nabízí ke třem hlavním jídlům tři polívky. Při volbě hlavního jídla mám jasno. Volím šnycl s kartofelem. U polívek zaváhám, protože v nabídce nemají boršč, ani uchu. Náhodně tedy vyberu jednu ze třech nabízených. Když mi ji přinesou k řízku, tak ji pokládám za okurkový salát. Což následně reklamuju, když mi číšník přinese objednané pivo: "Pažálsta, mne nádo sup. Éto sup?", řeknu píchajíc prstem do okurkového salátu, načež číšník zakroutí hlavou. Což já pochopím jako své vítězství (že to je okurkový salát), a tak zdůrazním, že: "Ja dal děngy za sup! Mne nádo sup!!" "Éto sup", řekne číšník a k mému údivu píchne prstem do bílé misky s okurkovým salátem. Mám pocit, že mě má za blba? Znovu se ho tedy ptám, zda je ten salát polívkou a on zase kroutí hlavou (jako že ne), takže já zase chci za své peníze sup!!!... Kolotoč nekončících otázek ukončí mé pochopení mého omylu. Jsem přeci v Bulharsku, kde kroucení hlavou znamená: "DA"! Píchnu tedy do okurkového salátu: "Eto soup, DA", a s vydatnou dávkou soustředění zakroutím hlavou. Když číšník opakuje po mně tuto Bulharskou "léčku", tak už se smějeme oba dva...

Dříve než opustím Velingrad, tak se stavuju v Lidlu pro sušenky a v obchodě s podkovama pro rukavice. "Rána už jsou chladná", řekl by limonádový Joe.

Silnice, po které jedu, mne vyvádí stále výš, a výš. Odděluje dvě horská pásma. Po pravé ruce mám méně rozsáhlou, ale vyšší Rilu (cca 2700, s nejvyšší horou Bulharska i celého Balkánského poloostrova - Musala2926m.n.m) a vlevo podstatně rozsáhlejší, ale nižší Rodopy (cca 1700). Osamoceně jedu, tlačím, jedu, tlačím. Koleje i řeka zůstaly ve Velingradu. Stoupání nabralo na síle. Teď připomíná stoupání z Hvězdy na Ovčárnu. Pastviny nahradily voňavé bor lesy. Životodárná voda prýští za každou pátou zatáčkou. Pramen je zpravidla "hlídán" několika psisky, které se nechají koupit za sušenku. Sedím a chlemtám vodu přímo z prvního pramene co je na kraji vesnice Undola. Z 220 metrů jsem se během padesáti kilometrů vyškrábnul na 1400. Je půl čtvrté. Před sebou mám poslední tři hodiny světla. Oblíkám se, jedu, abych ještě utrhnul nějaký kilometry. Nepojede-li to však dolů, nemám dnes šanci oblíbenou stovku najet.

Vlním se spolu s krásnou silnicí, krásným podvečerem, krásnými čistými smrkovými lesy. Předjíždím koníka s klapotem podkoviček táhnoucího fůru dřeva. Na kozlíku dva chlapy. Mezi nimi kabela s husqarnou. Uctivě je pozdravím pokynutím ruky. Odpovídají mi přikývnutím. Nádhera. Za Pashovi se silnice konečně zlomí a začne "padat" dolů spolu s tratí. Přioblíkám se, protože slunko nedokáže prohřát stín lesa. Po trati roubené telegrafními sloupy supí staré soupravy. Mylně se v tu chvíli domnívám, že trať končí v Pashovi. Ne, složitou cestou plnou oblouků překonává převýšení do Velingradu. Pro milovníky vlakojízdy musí být po ní pěkné svezení. Spěchám směrem dolů, protože ráno tu nahoře bude asi kosa. Po dvaceti kilometrech sklesávám z lesů na úroveň pastvin, polí, vesnic. Vše je v perfektním pořádku. Pastviny, s vyžnutými nedopasky, vypadají semišově jak golfová hřiště. Ideální počasí posledních dnů přeje senosečím. Kdo má ruce nohy pracuje. Ženský se oháněj širokýma hráběma a chlapy dřevěnýma s trojzubcema. Děcka a dorost má stejné náčiní jen jiné velikosti. Hrabou seno do řad, a následně z nich kupí ohromné, bezmála třímetrové kupy, a nebo je nakládají na žebřiňák. Jedu krajinou, kde pole čekají na práci lidí, a ne obřích traktorů. A lesy rostou pro chlapy a ne pro harwestory. Líbí se mi - na to koukat. Přemýšlím nad tím, zda bych tak pracně uměl i žít. Pravděpodobně ne, kdybych nemusel.

Zastavuju se u studny s rumpálem pro vodu. Přímo u ní, pod stromem, leží tělo psiska. Z nafouknutýho břicha mu líná srst obnažujíc kůži. Žalostný pohled je na tu mrtvolu žalující světu. V okamžiku když ji míjím na půl metru, tak se pohne. Zvedne hlavu, otevře zakalené oko. Napřed se leknu, a pak se mi udělá špatně nad bídností psího konce. O vodu z této studánky ztratím zájem.

S tmou nad hlavou si přiznávám, že k (na oranžádě vyhlídnuté benzíně) stihnout nedojedu. Kvalita silnice není taková, abych si troufnul na noční jízdu. Zajíždím tedy na pole, stavím stan. Říčka, která mi za ním bublá do štěbetání ptáčků, se jmenuje Mesta. Zavede mne do Řecka přes Gotce Delcev. Za tmy, při čelovce, vařím fazole s párkem. Paráda. Stovku jsem neurazil, ale těch deset co mi do ní chybí, mne nemrzí. Dnes to bylo spíše nahoru. Takže taky paráda.

Ráno v osm lezu z teploučkého prdíky vyhřátého stanu. Z ojíněného pole sálá zima. Grádusoměr tahoměru naměřil -1C. Otřepu se zimou. Vyčůrám se, postavím na čaj a zalezu zpět do stanu. S pár loky čerstvého vzduchu vystačím do devíti. To už na sluníčku taje jinovatka a má nechuť.

Na prstíky si natahuju krásné nové rukavice. Gratuluju si k jejich včerejší koupi.

Benzína, ke které jsem chtěl včera dojet, je na svém místě. I když to není shelka s růžovým papírem a hudbou na WC, tak je u ní stoleček, lavička, plácek pro stan. Škoda, že jsem sem včera nedojel, bylo by to tu lepší. Zastavuju u ní, abych někam na Mišoně umístil podkovu pro štěstí včera sebranou z asfaltu. Pohoří Rila, majestátně se zvedající nad okolními kopci, je doslova na dosah. Polední slunce do ní opírá své fotony. Můžu na té scenérii oči nechat. S umístěním podkovičky jsem spokojen. Pyšně si to fotím - tak málo mi stačí k tomu hřejivě ješitnému pocitu.

Za Belica, před Razlog, odbočuju z hlavní 84, na ne tak důležitou 19 držící se řeky směr Gotce Delcev, směr Řecko. Právě se na ní realizují asfaltéři. Pokládají nový koberec - paráda, dokud mne nevykáží, stejně jako ostatní, na objízdnou trasu. Na té je zase pro změnu asfalt pouze místy. Nemám ponětí, jak dlouho bych se musel cestou necestou tlouct, a tak se otáčím o 180st a jedu zpět na Razlog. Mrzí mne to, ale jinak si k lepšímu povrchu nemůžu pomoci. Nejsem tvrďák, který by si liboval v šotolině, a pak je tu ještě jeden důvod. Pojedu-li do Řecka přes Razlog, tak mám naději, že se ještě jednou potkám s Keithem. Který tam tudy má jet taky.

Cestou do Razlog zastavuju u nádherného pravoslavného kostelíka, schouleného pod nádhernými kopci Rili. Zkouším dobrotu popa, který kostelík hlídá, a prosím ho o ohřátí kolínek v hrnci. Když mi tvrdí, že nemá "agoň", tak ho konfrontuju s kouřem stoupajícím z komína nad dům, z něhož vyšel. Podívá se ve směru, kterým ukazuji, a ...mlčky důstojně odkráčí. Dobrischte, Bansko, Razlog. To jsou dle infrastruktury zřejmě centra turistického ruchu. Bodejť by ne. Kopce nad nimi připomínají špičatostí a mohutností Tatry.

Sedlo nad Razlogem, kterým se prodírám přes Rilu, má nizoučkých 1200 metrů, ač kopcům nade mnou do 3000 mnoho nechybí. Nahoru dofuním bez slízání na jeden zátah, a oblíkám, co mám. Ukrutně tu totiž fouká. Tisíc výškových metrů ztrácím na deseti kilometrech. Taková škoda!

V Simitli jsem na E79. Spojce Řecka s ostatní Evropou. Tu bych mohl opět potkat Keitha, který chtěl jet ze Sofie do Řecka - na Olymp. Doufám, že "big trafic", který na E79 lze očekávat, přežiju ve zdraví. Dřív, než se do šrumce vydám, tak se stavuju v obchůdku na jogurt, a vysvléct se do "krátkýho". Tady dole je zase teplo - až moc.

Kousek za Cherniche se řeka Struma, koleje a má silnice se dostávají do sevření kopců. Cedule s radou řidičům, aby se soustřeďovali na jízdu, a nezevlovali po okolí, je v každé zatáčce. Krátké tunely jsou průhledné. Teď, po sezóně, tu provoz, ale (dle mého soudu) není nikterak dramaticky nebezpečný. Ale v sezóně mas turismu bych tudy jet nechtěl. Úzká silnice bez krajnice lemovaná svodidly neskýtá cyklistům možnost úniku. To je ale jen na cca dvacetikilometrovém úseku. Za ním je široká krajnice, široká silnice. Ve vesnicích, městečkách a na odpočívadlech, je silnice obroubena nepřeberným množstvím stánkařů. Prodávají úplně všechno. Koberce, kožešiny, drogérii, med, ovoce. Mne zajímají poslední jmenovaní. U jednoho z nich zastavuju a kupuju čtyři broskve + další čtyři ve stádiu počáteční hniloby dostávám jako bonus. Se svolením si sedám na židličku, vytahuju varnou spirálu a vařím kolínka s broskvemi, a pak ještě kafe, aby mi to dvou hodinové posezení potřebné alespoň k částečnému nabití oranžády lépe uteklo. Stánkaře jsem přitom nezajímal. Odešel hned poté, co mi prodal ty broskve a kývnul na židli, k vedlejšímu kolegovi s keramikou - ani jemu kšefty mnoho nejdou. Hold už je po sezóně.

Na noc zastavuju u benzíny, kde jinde? Ptám se pumpaře po metru čtverečném pro stan. Ten si se mnou neví rady. Nechce mne vyhodit, ani mi to dovolit, protože všude jsou kamery, které sleduje boss. ... a tak mu volá, zda mne má vyhodit nebo ne. Nedivým se. Strach o práci není iracionální. Boss má zřejmě srdce z ryzího zlata. Dovolí mi totiž camp za benzinou pro dnešní noc. Jeho vstřícnost mi otvírá přístup k lavičce, stolečku, záchodu, zásuvce. Mávnutím kouzelného proutku jsem pro pumpaře VIP hostem. Ó já se mám!

Ráno je mých oblíbených plus deset. Nezahálím. Strkám spirálu do hrnku s vodou, vyzvedávám si nabitou oranžádu, čistím zuby, jedu - bez snídaně. Na tu se zastavím o kus dál, až sluníčko povystrčí růžky a začne hřát. Čaj, dostatečně sladký, pro zahájení dne stačí.

V Sandaski v Kauflandu utrácím poslední "levi" za poslední nákup. Za dvě hodiny mi v Řecku budou k ničemu. Kopce, které mne oddělují od Makedonie, vypadají pěkně, neškodně.

Za Sandaski drobný zádrhel - má pokojná E73 se mění na dálnici. Zákaz jízdy pro kola je zřejmé z cedule, objížďka však nikoli - tak jedu rovně, protože GPS navigace mi prozradí, jak krkolomně bych musel 15km dlouhý dálniční úsek přede mnou objíždět.

Před hranicemi v Kulata se dálnice pro vyvolené, mění zpět na silnici pro kola a povozy. Těsně před čárou "vartují" policisté. Dohlíží na čilý život. Obchůdky, trhovci, restaurace, benzínky, auta, lidé, zvířata. Před veřejně přístupným WC si za pomoci prodlužky vařím napřed čaj, a pak kolínka. Pojíst jdu k benzíně. Shrbená stařenka mi nabízí růženec, svatý obrázek... Růženec nepotřebuji a svatý obrázek už mám z Rumunska - je na něm Kristus, jemuž ze srdce tryskají vše barevné paprsky. Což je nejčastější obraz, který jsem v pravoslavných kostelích, krom ikon, potkával. Ukazuju obrázek babičce a ona kývne hlavou. Na znamení pochopení, že její artikl nepotřebuji. I tak jí dávám poslední bankovku, kterou jsem si schovával na památku. Je vážně přihrblá. Borečci u sousedního stolku ji hrubě odstrčí nohou. Nemá to lehké.

Řecko

Zatímco výjezd z Bulgaristánu je bez front. Tak na výjezdu z Řecka čeká na prohlídku mnohakilometrová řada seskládaná ze škatulek kamiónů. Řidiči samotáři zůstávají uzavřeni ve svůj mikrosvět. Espézetky jejich trucků jsou zpravidla západoevropské. Nos ven nevystrčí, ale ruku s cigaretou jo. Když mi s ní některý naznačí pozdrav, tak mu odpovím - pochopitelně. Společenštější, družnější a schopnější se společně bavit jsou balkánští řidiči. Za pomoci rybářských stoliček se hloučkují, hrají karty, pijí čaj, nadávají na celníky. Vzájemně se předhánějí, kdo mne hlučněji, vtipněji pozdraví. Líbí se mi to. Škoda, že právě nic nepotřebuju: cukr, sůl..., že jsem tak soběstačný.

Řeckem pojedu jen malý kousek. Přijel jsem sem jen proto, abych splnil své předsevzetí, projet se po všech Balkánských státech. Přičemž, délka průjezdu tou kterou zemí není v této rallye dána.

Hned od hranic má silnice kvalitu dálnice, ale se statusem normální silnice. Na široké krajnici dvouproudé silnice jsem sám. Provoz je minimální. Takřka žádný. Takže se můžu otočit do protisměru a v klidu se pár metrů vrátit, abych z asfaltu zvednul krásného, na dvě kreditní karty velkého motýla. Opatrně ho vkládám do pytlíčku v (bláhové) naději, že se mi to povede. Nedaří se mi to, a tak jeho mrtvolku, se setřeným pelem z křídel, házím za svodidlo. Když si beru Mišoně, tak se od předního kola ozve zlověstné nekompromisní zasyčení: "Sssssssssssss". Klidně (myšleno s klidem) otočím kolo vzhůru kolama a vyměním přední duši, z níž ušel dánský vzduch. Po mnoha tisících kilometrech, počítám- li i minulé vandry tak cca 10000, její první defekt. Zázrak!

Šest kilometrů za hranicemi, v Neo Petristi, odbočuju z mocného černého asfaltového pruhu doprava, podél hranic na vedlejší. Směr Akrithori a Kilkis.

Je vedro a tak si v obchodě kupuju nanuka. Není špatný, ale fíky co visí na větvích přesahujích ze zahrad jsou lepší. Podstatně. Řecké vesnice se mi zdají vylidněnější. Od Makedonie mne dělí stále stejné, bezmála 2000 vysoké kopce nějaké "Planiny". Objíždím ji už od rána. Její svahy živý vodou sladkovodní jezero Kerkini. Silnice, po které jedu vede nad ním. Pohled na jezero je obdobný jako na Rozkoš před Náchodem. Taky to je takový blaťák. Šlapu, jedu opuštěnou silnicí. Nikde nikdo.

V podvečer se přede mnou ukazuje Dorjanské jezero, které vyhlížím. O jeho vody se dělí Makedonie s Řeckem. Jeho objezd mne přivede na hranici s Makedoníí. Je teplo, silnice dobrá, a tak zapínám světla a do Akritas jedu další tři hodiny - do devíti.

Stan stavím při čelovce za tmy, před spuštěnou závorou - u veřejných záchodků. Na zamýšlenou koupačku v jezeře už je (pro mne) pozdě. Na záchodech nikdo není a tak se tam (zavřen v kabince s kotlíkem vody) v klidu vysvlékám do naha, abych ze sebe smyl prach cest. Pak si tamtéž spirálou uvařím čaj, který v klídku popíjím venku u stolku. Salám, chleba, čajík, teploučko. Paráda. Dva psi, co přišli na mě zaštěkat, uklidňuju krajícem chleba. Kupodivu po něm chňapnuli dřív, než dopadl na zem. Jako bonus jim přidávám na vyleštění krabku od margarínu, kelímek od jogurtu, šlupky od salámu. Měsíc nasvětluje kopce a jezero. Komáři se nekonají, paráda. Odtud domů to mám odhadem 1300km přímočarou jízdou na sever, což je akorát, chci-li být do dvacátého doma. Užívám si samoty, mám tento její druh rád, dokud mi ji nepokazí světla a řechtání motoru kamionu. S ufrknutím, zašlajfuje před závorou - i pro něj je zavřeno. Je to "chlaďák", a tak do poklidné noci co chvíli zarachotí jeho chlazení. Znechuceně lezu do ne právě zvukotěsného stanu. Do uší si vkládám tlumiče - kuličky z toaleťáku. Spím.

Ráno si beru na záchodě dobitou powerbanku, muchlám stan, jedu. Kamionů během noci přibylo dalších šest. Dávají mi náskok.

Makedonie

Celník se mne zeptal na národnost, cíl cesty, jak se mi spalo, a pak mi otisknul štemplík do pasu. Po švejkovsku zasalutoval a popřál: "Dobro došli". Kdyby to byl Rumun, tak řekne nesrozumitelné: "Drum Dun!"

Dorjanské jezero dopoledne, v obklíčení kopci (1500), je poklidné. Rybáři na loďkách, rackové ve vzduchu, civilisti šourající se do obchůdků pro noviny podél turisty opuštěné pláže. Na koupání už to není. Pohoda.

V kopcích nad jezerem vinice. Hroznové kuličky ve stádiu super kvalita. Myšlenka: "ještě nikdy jsem nejedl tak sladké" mne napadá po každé rozkousnuté kuličce. Na ochutnávku jsem tu právě včas. Vinobraní totiž právě probíhá.

Ve Valandovo drobně zaváhám kudy dále. Doleva? Doprava? Pak se rozjedu cestou, kterou mne posílá cedule k obchodu - doleva. Proviant na dvě hodiny nakupuju v obchůdku se vším možným. Klučík před obchodem o něco žadoní. Je už velkej a tak dostává obal od čokolády - aby ho jako vyhodil. Tázavě se na mne podívá, a pak mi ho vsune do brašny. Pochválím ho: "Dóbro", za to že ho nehodil na zem.

R1102, po které se sunu propojkou dálnic, spojkou mezi Bělehradem a Soluní. Je tu šílený provoz. Pro dva kamiony a mě je silnice bez krajnice úzká. Truckerům, kteří jsou ohleduplní a s předjetím mé maličkosti posečkají, zamávám. Za těmi neohleduplnými plivnu jedovatou slinu. Silnice se kroutí mezi kopci, proti toku řeky Vardar. Je krásná. Vysoko ve skále nad ní se činí stavbaři dálnice, kteří tam tesají bagry a rypadly chybějící dálniční propojku trasy: Bělehrad - Skopije - Thesaloniky - Atheny. I proto tu je takovej provoz. Většina ze zaprášených náklaďáků patří k té stavbě.

Potkávám první český espézetky. Patří výletníkům od moře táhnoucím z Řecka do české kotliny.

Před Demir Kapia se má R1102 mění na dálnici. Z ničeho nic, není kam uhnout. Frčím po ní, užívajíc si pocitu bezpečí z nebývalého prostoru kolem sebe. V Demir Kapia z ní sjíždím k zásuvce na benzínu - uvařit si kafe, přeprat prádlo. Slunko žhne, se schnutím nebude problém. Opět drobně zaváhám, když mám znovu najet na dálnici - tu už totiž je zákazová značka a objízdná trasa. Po skutečně drobném zaváhání na ni opět vjedu - nechce se mi na asfalt mizící v údolí. Tunely, dle oražády, na něm nemají být žádné. Pokud mne chytnou policemani, budu tvrdit, že jedu od napojení R1102. Tam jiné volby skutečně nebylo.

Frčím po dálnici, zatímco krajina kolem je samý kopec. Z dálnice mne svádí až uniformovaný regulovčík. Mám za to, že tu na mne číhá, a tak mi padá kámen ze srdce, když spolu se mnou odvádí z dálnice i všechny ostatní. Před námi je nějaká uzavírka. Provoz na vedlejší je opět děs a hrůza. Oči nemají čas vnímat krásno kolem. Pořád dokolečka těkají ze zrcátka na asfalt. Co je mimo tuto množinu je nezajímá.

Díky dálniční jízdě jsem v podvečer ve Veles o 120km dál a o pár metrů víš. Jo dnes mi to jelo. U pramene na kraji města omývám tělo a plním flašky a žaludek. Mám žízeň jako velbloud. Veles (velikosti Šumperka) na mne působí starobyle, multikulturně. Podél kolejí a řeky Vardar, která ho rozděluje na dvě části s kostely a minarety, dojíždím do centra. Kupuju pivo, salám, chleba a mažu dál. Nad městem je "ózero Mladosť", kde bych chtěl spát.

Veden oranžádou a světýlkem čelovky po R 1102, k vodě dojíždím kolem deváte. Hvězdy a plovoucí měsíc mi nad hlavou krásně svítí. Stmívá se den ode dne dříve. Jak slunko zaleze za kopec, je tma během deseti minut. Stan stavím u lavečky a stolku. Na ploše přede mnou se kolíbe světýlko uprostřed hladiny - asi rybář. Fena co přišla, vyrabovala koš a vše co v něm bylo, rozmetala po jinak uklizeném okolí. Místo čaje piju pivko. Je dobrý. Dlouho nevysedávám. Potřebuju změnit rytmus dne. Z pozdě vstát a dlouho jet, na brzo vstát a brzo končit.

Ráno je (mi) kosa. Z jezera, od úst a z čaje stoupá pára. Po dlouhé době jsem vařil na plynu. Dosud jsem "gazu" spotřeboval necelé dvě kartuše. Jedu holt krajem levných vyvařoven.

Za pekelně vysokou hrází držící pohromadě vody "ózera Mladosť" (podle mě to je tedy přehrada) má R 1102 pozbývá na kvalitě a šířce. Její drobivý asfalt teď široký na osm ovcí mne vyvádí vysoko nad dálnici, po které jsem frčel včera. Smutním po jízdě na ní a tak při první příležitosti - dírou v plotě na ni zase najíždím. Má být přede mnou sice tunel, ale z kopce dolů jeho dva kilometry proletím jako kulka hlavní. Čtenáři se to může zdát bláznivé a nebezpečné, ale není. Naopak, je to chytré a bezpečné. Věřte mi.

Z dálnice sjíždím za kopcem v Katlanovo. Mají tu krásný kostel s vedle stojící zvonicí. Zastavuju u něj kvůli zásuvce (kafe) i modlitbě. Obé mi je třeba.

Dál jedu zase po R1102. Projíždím vesnicemi tvořící předměstí Skopje. Vlastně to je jedna dlouhá ulice (silnice) s velice slušným afaltem. Domky střídají krámky a dílny, servisy, pastviny. Na všem je znát, že MK nežije rozmařilým plýtváním. Auta, boty, věci slouží do posledního dechu. Tak jak to má být. Bílý střídá nahnědlého Turka. Minaret střídá kostel a tak pořád dokolečka. Na svačinu jdu na lavičku ke kostelu, protože je blíž obchodu (v němž jsem nakupoval, a nechal na dobytí oranžádu) než mešita. Před kostelem shluk krásně čistě svátečně oblečených lidí. Během sváči "To" na mne přijde. Zavyčítám si, že jsem vsadil na špatnou kartu a nezajel k mešitě. Při obchůzce kostelního parku narazím na sociálky (pánské dámské umyvadlo tekoucí voda, toaleťák). Jak pokrokové myšlení!

Skopje projíždím po dálnici. (Když se doma podívám na její pamětihodnosti, tak mne zamrzí, že jsem nejel skrz "starij gorod"). V jednom momentě se dálnice změní na silnici, a ta poté na "pěší zónu" řízenou semafory. Obchody, obchůdky všude kolem. Přirozený frmol prořezává zvuk cirkulárky, s kterou přijel zákazníkovi pořezat dříví její majitel. Jo, proč ne? Velká červená vlajka se zářícím sluníčkem je Makedonská - i to zjistím až doma z Wikipedie.

Za Skopje bych měl jet doleva, k jezeru Ohrid - chci-li dodržet předsevzetí projet všechny Balkán státy - a pak do Albánie. Jedu však rovně směr Republika Kosovo (RKS), protože z hor kolem na mne jde zima. I když je Makedonie velká jak Morava tak má šestnáct hor vyšších než 2000 metrů. To už musí být někde vidět. Navíc, kličkou do hor Albánie bych "ztratil" pět dní.

Pěkným kaňonem opouštím MK.

Na hranicích mírná fronta, kterou předbíhám. Odchod z MK bez problému. Vstup do Republika Kosovo (RKS) s drobným problémem. Dříve než mi celnice vydá pas, trvá na tom, abych si obléknul tričko (jsem do půli těla - sluním se). Vymáhá to na mne tím, že několikrát po sobě zopakuje slůvko: "T- shirt". Bez přístojícího nahnědlého občana bych nepochopil, oč jí jde. Když se navleču do trička a dostanu se k svému pasu, tak se na rozloučenou podívám na mého tlumočníka. Ten obrátí oči v sloup - jako že to je blbost, anebo, jako že já jsem blbec. Nevím, každopádně v tričku zůstanu.

Republika Kosovo (R.K.S)

Mám pocit, že R.K.S je odlitkem Turecka hned, z kraje, tedy od Han il Elezit. Mešity, Turkové v hábitech, ošátkované ženy, rozverné sebevědomé děti, čajovny, v nichž obtloustlí prdelatí muži přebírají korálky, a v nichž ženy (na rozdíl od psů) nemají co dělat. V obchodě si kupuju kolu a banán. Po pivu jen pokukuju, abych věděl, zda je k mání - je. Turecké nápisy dokážu přečíst, ale ne přeložit. Zlaté "bukvy" - ty je zase pro leckoho obtížné přečíst, překlad pak je zpravidla hračkou.

Pěkný kaňon ř. Lepenci, kterým jedu, pokračuje kaňonem ř. Nerodime, do něhož odbočuju ve směru Prištyna. Kaňon končí sedýlkem, kterým se dostávám zpět do povodí černomořského. Kopce kolem 1500 - 2000 metrů. Paráda. Krátký rozhovor s Kosovákem v budce u cesty - v angličtině. Nedokáže mi vysvětlit, proč místní neumí rusky.

Na poslední dnešní kafe zastavuju u vulkaniséra. Těch je podél cest poměrně dost. Většinou mají špinavé ruce, lavičku, stoleček a rychlovarnou konvici. Navíc mají zpravidla zájem a čas "pokecat" nad mapou, fotkou rodiny, udělat mi na pár minut společnost - než vyrazím k dalšímu vulkanizátorovi na pokec a čaj. Nahrazují mi "pocestné" prodavače melounů. Ty už jsem nepotkal pěkně dlouho.

Po stovce zastavuju půl hodiny před objevením se první hvězdy na nebi, u benzíny ve Ferizaj. Zdvořilou angličtinou se ptám pumpaře po campingu. Ten si s mojí prosbou neví rady. Posílá mne za kolegou. Ten si taky neví rady a tak volá bosse. Když přijde s "Sorry. No." Tak hrábnu po klipsně a popojedu k další benzíně (1km). Tu je to nachlup stejné - volá se bossovi. Počítám s tím, že tu to vyjde a jsem rozčarován (no není to hezké slovo?), když ne. Abych jim to platil, tak si drobně zabrblám, ale jen tak, aby mi nevyfoukli kolo.

Když stavím stan na pastvině, vychází první hvězda. Hlasy nesoucí se z okolních minaretů se vzájemně proplétají jako stanové šňůry. Pěkně se to poslouchá. Je, a ráno bude, ještě větší "koso". Jsem přeci jen trochu vysoko - a navíc v Kosovu. Do stanu zalézám, zatímco nade mnou vlaje volání několika mezzuínů: "Allah Agbar", Alláh je veliký. Skutečně to tu je jako v Turkiji. S tím rozdílem, že tam jsem vyhození od benzíny nezažil ani jednou.

Ráno je kosa - dle předpokladu, a mocná rosa = bude pěkně. Třetí dopoledne po sobě se do desáté hodiny musím zahřívat pohybem neb mne nestačí zahřát můj textilní obal. Potřebuju přikoupit mikinu - nejlépe s kapucí, dlouhý nohavice - nejlépe nepromokavé, a rukavice - nejlépe zateplené..., jo a boty - nejlépe kotníčkové

Jedu placatou krajinou. Kopce za mnou, přede mnou rovina. Zdravím se se školákama co šlapou po krajnici do školy. Že bych vstával tak brzo? Během dopoledne se otepluje, vyjasňuje, zahřívám. Paráda. Někde v nějaké vesnici lezu do sekáče. Nic, z toho co potřebuji, tu nemají. Snad jen boty. Ty ale mají moc hrubou podrážku, takže se s nimi nevejdu do klipsen. Škoda.

Priština, je pro mne pojem ze zpravodajství TV z "nedávné" války. Víc o ní nevím. Pro mne to je jen tranzit město, ve kterém jdu hned z kraje do XXXL marketu. Nákup třech rohlíků, vlašáku, a piva s obhlédnutím cen šactva mi zabral dvě hodiny - hrůza! Víckrát do obchodu většího než 10m2 nepůjdu. Skrz Prištinu se protlačuju tlačenicí aut. Nárazník na nárazníku. Značení na Mitrovici dobré. V proti pruhu za auty a svodidly se sune plechovou kaší cyklotuřanka (holka cyklo turistka s heavy bicyklem). Zamáváme si s úsměvem. Máme se rádi. Drobně si vyčítám, že jsem do Mitrovice, kam dnes mířím, nejel jinou cestou. Ale moc ne. I tato protlačovaná velkoměstem (220 000) patří k cyklistice. Na benzíně za městem si vařím samoobslužně kafe. Jdu na záchod - nic moc. Ještě že nejsem holka s dlouhou sukní.

Rovinkou za Prištinou se nořím do kopečků, a la Jizerky. Kolem cest mraky vrakovišť. Potkávám další mini kolonu čtyř nízkých širokých dlouhých terénních aut s americkou vlajkou a nápisem "K FOR". Některým z nich, otevřeným kabrioletům, kouká ze "střechy", hlaveň kanónu. Yenkiové v nich mají uniformy, helmy, zbraně. Pohled na ně mne uklidňuje. Chtěl bych si "amíky" vyfotit, ale nikdy to nestihnu.

Ve dvě hodiny jsem před Mitrovicí, nebo Kosovskou Mitrovicí. To podle toho na jaké to je napsáno tabuli. Že je otázkou času, kdy ten nápis někdo "opraví" sprejem, je jasné. Ale to je všude. Ve Španělsku, na Slovensku, tady...

Krásnou krajinu kolem hyzdí nepořádek. Potkat cestou smetiště není (tu na Balkáně) zas takový problém. Na té nad Mitrovicí objevuju svetr, aniž bych ji musel obrátit vzhůru nohama. Hned na místě si ho zkouším, neb na pozdější reklamace nebude brán zřetel. Sedí mi - takže ho beru. O zatáčku dál funguje mycí linka na koberce. Brzdím u ní. Po drobné domluvě, házím tomu co koberce wapkuje pod gumáky nalezený pulóvr. Přikývne, usměje se a svetr mi vywapkuje, posype pracím práškem, přejede rotačním kartáčem (to mu musí kolega pomoct a stoupnout na něj) a znovu vywapkuje. Po předání naznačím gesto placení - a jsem odmítnut. Paráda. Pak svetr, z něhož crčí voda plácnu na sušící místo - na zadní brašnu na stan. Do večera uschne a ráno si ho obleču. Při jeho přitahování mi však rupne řemen. Což je blbý. Zachráním to gumicukem, ale chtělo by to sehnat brašnáře. Mám štěstí. Za další zatáčkou má dílnu švadlena. Když s řemenem v ruce vlezu dovnitř tak ji, oddychující na kanapi, probudím. Gestem ukazuju, oč mi jde. Nemůže nepochopit. Pochopila, ale špatně utržený třmen přišila (čtenář promine, ale nechce se mi to tu více popisovat). Takže to musí udělat ještě jednou. Během opravy má chuť se bavit. Nerozumíme si však ani slovo. Ukazuju jí mapku cesty, fotku rodiny. Za obé sklidím pochvalné pokývání hlavou. Je hotovo. Tajně doufám, že mi k pochvalnému pokývání hlavou přidá jako bonus opravu zdarma. Přítel brašnář by nad tím dozajista Kosovákovi z Kosava mávnul rukou. Švadlena však chce peníze, tomu taky rozumím. Při placení jí vysázím na stůl jedno, dvě a nakonec tři eura. Nebyla to úplně laciná oprava.

Za kruhákem bočím doprava za krásnou modrou mešitu směr slovanština - Zubni Potoku. Stavuju se v lékárně pro oční kapky - jsou levnější než u nás. Než sednu na kolo, fotím multikáru s černými pláty čehosi. Vzdáleně mi to připomíná to irský "coal". I tu mi tvrdí, že to je "coal" - uhlí. Asi nebyli v Ostravě. Na autobusáku kupuju grilovaný kuře. Za celý platím 3e. Švadlena se mnou udělala dobrý obchod. Za 1 hodiny si vydělala na grilovaný kuře. Za autobusákem se stavuju u pomníku. Na žulu jsou na něm přeneseny fotky zachycující exodus utečenců sunoucích se dlouhým zástupem mezi kopci odněkud někam. Drobně zabloudím a tak se musím promotat na jinou silnici, abych jel na Zubni Potok, směr Černá Hora.

Cesta do Zubni Potoku, proti ř. Ibar mi připomíná jízdu proti Moravě do Hanušovic. Už si nepřipadám jako v Turecku. I proto, že lidi tu nejsou tak osmahnutí od slunce. Vesnice vypadají jako všude stejně - domek, dvorek, zahrada. Na dvorku před chalupou lihovar. U jednoho se něco děje. Není za plotem. Stačí zastavit, slézt z kola a udělat krok přes příkop. Takže brzdím a jdu k němu. Lihovárek obsluhuje kluk mého věku. Podává mi ruku špinavou od přikládání pod kotel. K mé radosti mluví rusky. Nechávám si od něj vysvětlit, jak to funguje (jako u nás) a do (mého) plecháčku nalít jeho loňský produkt - říká tomu rakija je to ze švestek a chutná to jako slivovice. Ne muslim není. Chvíli s ním posedím u stolku a pak se zvednu. Dává mi sebou chleba a dvě veliký jablka. Ve vesnici Zubni Potoku jdu nakoupit. I tu mohu platit eurem, zpět mi ale chtějí vrátit jejich "šušně", o který nemám zájem. Zítra budu v jiné "country", takže z obchodu sejde. Dobře, že mi dal lihovarník k jablku i chleba. Stovku mám odkroucenou a tak jedu spát, k přehradě nad vesnicí. Předpokládám, že tam bude klidné místečko pro stan.

K přehradě dojíždím se setměním. Je to akorát. Přehrada mi připomíná Pastviny. Lesy kopce kolem. Paráda. Po místečku pro stan nikde ani stopy, o lavičce, záchůdku nemluvě. Z domku na hrázi vychází napřed světlo, a pak člověk. Vysvětluju mu, kdo jsem, odkud kudy jsem přijel, oč my jde - što mně nádo. Odpovídá krátce: "Nět", s tím, že to tu hlídá. Nemám kam jet - tma zhoustla, a tak do něj začnu bít argumenty "pačemů mně nádo zděs addycháť..., atd", jsem rád, že je bílý a umí rusky. Vyměkne do té míry, že řekne: "Počkej. Za půl hodiny přijde jiný strážce, a s tím se možná domluvíš". Jiný strážce přijíždí ani ne za dvacet minut - je to ramenáč (na fotce vpravo). Kdyby chtěl tak mě zvedne i s kolem. Jenomže on nechce. Řekne: "Da". Paráda. Zatímco si stavím stan, přijíždí jeho kamarád (taky obr). Až si postavím stan, mám jít za nimi dovnitř, do domku. Že bych se vykoupal? Uvnitř domku, je krásně teplo. Uvědomuju si venkovní chlad. Televize je naladěna na srbský program. Ptám se po sprše, není tu. Po záchodě - venku za domem kadibudka. Dostávám židli, pivo a možnost ujídat sulc z misky. Je pikantní, pro mne, pro něhož je pikantní i krupičná kaše, až moc. U toho co přijel jako druhý, to mám dobrý. V zatím poslední zdejší válce mu dělal velitele "očeň charóšij čelavjek" - Čech. Na obrazovce digifoťáku hlídačům hráze (zde má vše svého hlídače školy, náměstí, památníky, mešity, kostely, aniž by si jich člověk jedoucí kolmo všimnul) ukazuju svoji cestu. Mám pocit, že si je získávám - do chvíle dokud jedním z mnoha přípitků nepřipiju na zdraví americkým "solders" - to mám pocit, že mne svážou a hodí do vody. Oba svorně začnou na amerikány nadávat, jak je bombardovali, stříleli, rozdělovali. Hoši mají amíky rádi, asi tak jako my rusáky po roce 68. Urychleně se omlouvám a operativně měním téma. I tak my vysvětlují, že Kosovo dřív patřilo k pravoslavnému Srbsku, což se nelíbilo zdejším muslimům, ti by zase raději k Albánii..., a tak vzniklo RKS. Po vypití piv a zdlábnutí sulcu mizím do stanu. Venku, pod jesenickými kopci, u vody, je vážně kosa.

Když v sedm ráno vystrčím nos z vyhřátého stanu, tak musím napočítat do desíti, abych za ním vystrčil i zbytek. Slunko bázlivě píchající do mraků mi dává naději, že během dne bude lépe - snad. Sbalím stan a jdu do strážního domku pro elektrožrouty a na čaj. Tak, jak mne včera mí bodyguardi informovali je tu už jiný strážný. Není tak dobrým společníkem jako ti včerejší. Mlčí a čučí na telku, zatímco já mu drobím na stůl. Užívám si báječnýho tepla sálajícího z akumulaček.

Zavlečen do všeho se dávám do pohybu - podél přehrady, směr Srbsko. Silnice mne vede několika tunely, přes několik mostů. Pěkná jízda. Dopoledne vstupuju do Srbska, ale jen na kousek - dvacet kilometrů.

Srbsko

Řidič čekající v řadě na odbavení na mne mávne. Vykloní se z okýnka. A zavolá něco, čemu napůl rozumím. Chytám se toho lana a točím nazpět. Zastavuju mu u kabiny. Potřebuju sůl. Bez problému mi ji dává a jako bonus přidává kus kabanosu a čtyři jablka. Děkuju po jejich: "Chvala".

Černá Hora/ Monte negro (MNG)

Černohorský celník se mne ptá (skoro česky), jestli ke mně patřil Čech, který putoval včera skrz jeho celnici na stejně naloženým kole, a za sebou ještě táhnul vozík se psem. I když jednoho takovýho blázna znám, (shodou okolností je taky ze Zábřehu), tak zakroutím hlavou, protože předpokládám, že Roman je touto dobou někde v Austrii. Kopce kolem připomínají Moravský kras. Jen jsou o něco vyšší, mají kolem 1000 metrů. Řeka Ibar, která se změnila na říčku, a které se stále držím, se kroutí mezi nimi. Dole pode mnou v kaňonu. Pěkné. V první vesnici (Bac) se stavuju na nákup. Berou i vrací éčkovou měnu - paráda. Nad vesnicí se zastavuju na smetišti. Zběžně prohlídnu jeho obsah - nic vhodného. A dlouze se podívám po okolí - nádhera.

Silnice je perfekt. Hladký asfalt a svodidla, oddělující mne od rokliny, jí dávají punc důvěryhodnosti. M-2 není moc frekventovaná a tak na ní nevadí absence krajnice. Postupně mne provádí skrz skalní masiv kaskádou krátkých tunelů a přes údolí řadou více či méně klenutých mostů. Jsem cca 850 vysoko a příroda, kterou mne vede, kterou se sunu, má krásně podzimní barvy. Dávají ji romantický nádech. Levá zatáčka střídá pravou. Tunel, most. Zelená barva červenou a tu zase žluť padajícího listí. Fakt nádhera. Fotím, zastavuju, koukám za každým "rohem". Každým šlápnutím odhaluju další nový krásný pohled na svět. Užívám pocit, radost objevitele, který náhodou narazil na to, co hledal. Nevadí mi, že jsem tu sám. Naopak se mi to líbí. Krásná jízda mne nabíjí a posiluje. Funguje to jako perpetum mobile. Přeje mi i počasí. Je pěkně, ale poměrně chladno. Na to, že jedu pořád do kopce, jsem celkem zavlečenej. I když slunko svítí. S šatníkem, který mám k dispozici, to tu v okamžiku ochlazení dlouho nevydržím. Mráčky plující po nebi doplňují barevné spektrum. Jo, je to hezčí, než když je "vymeteno".

V Kalače se nechám zlákat infotabulí a bočím doprava na cyklotrasu. Má být 100% asfaltová - a je. Silnička široká na jedno auto mne vyvádí 1350 metrů vysoko. U studánky, kterou pokládám za vrchol stoupání, se naliju vodou, naplním pet lahve, zavleču tělo, a začnu klesat dolů smrkovými lesy, které se tu znovu objevily. Dosud mi šuměly, voněly borovice. V 18.15 (tu už platí náš čas) zapadne slunko. K reflex vestě, v níž jedu neustále, přidávám blikačku a čelovku. Potřebuju ještě jet, abych se na mapě posunul o kousek dál. Abych měl co dělat. Abych nemusel spát tak vysoko.

Místo k přespání vybírám pod stromem na kraji louky kus od cesty za pomoci čelovky vymrzlý sjezdem. Těším se do stanu. Než do jeho tmy zalezu, vystraší mne zvuk lámajících se větví a pak dusot. Z lesa za mými zády se na loku přede mnou proklestí pan jelen. Kámen mi padne ze srdce, které se zase rozběhne. Taky se jdu "napást", těším se na fazole s párkem.

Ráno je syrovina. Rjeka Vrbička bublá kus ode mne. Podzim je tu. Koukám do vlezlého studena. Kdybych nemusel, tak bych zůstal ležet... Během třech kroků mám od rosy mokrý kecky a umolousaný nohavice tepláků. Budou mě zábst nohy. Potřeboval bych lepší boty (nejlépe kotníčkový - jak už tu bylo zmíněno). Při motání mokrého stanu jsem rád, že mé rukavice mají gumový zátěr na dlaních a nepromočí se, ale na oplátku už moc nezahřejí. Co mne stačilo zahřát před čtrnácti dny, už nefunguje.

Jízda po silničce pokračuje. Dnes už to není taková paráda jako včera. Ale pořád to je dobré klidné jetí. Nikde nikdo. Až na křižovatku, kde se napojuju na hlavní, směr Bijelo Pole, kam klesám spolu s vodou řeky Lim. Na křižovatce, na které jsem podle včerejšího plánu měl jet doleva, a skrz pohoří Dormitor se zakousnout do Bosny, jedu doprava, do nížin podél řeky, do Srbska.

Déšť buší do mě, a já zase do pedálů. S mokrýma zádama se zachraňuju na benzínce. Potřebuju sehnat něco do deště, bezpodmínečně. Pořád to odkládám, ale už není kam. Byl to nerozum, vyrazit na podzimní tour bez šik oblečku do deště. Po dešti je zase pěkně, ale zima. Kaňonem podél ř. Lim se vracím do Srbska. Aktuální kurz - na Bělehrad!

Z tahu na východ (Na Bělehrad! Vávro na Bělehrad!), odbočuju v Bistrica na sever. Pojedu na Goražde.

Kus za Bistrica sevřen mezi kopce zapínám světla. Důvody jsou stejné jako včera - posunout se na mapě... Putuju noční tmou. Líbí se mi to, užívám si to. Kousek přede mnou je Priboj. Má tam být benzína. Po důvěryhodném asfaltě opuštěné silnice jedu k ní, spolu s temnou vodou řeky Lim, která mi dělala společnici po celý den. Očividně od rána posílila. V místě, kde se Lim rozšiřuje a prakticky zastavuje (přehrada?), se v ní blyští hvězdy, které se na mne dívají shora. Koukám se na to zrcadlo z výšky se štanglí mezi nohama, opřen o řidítka. Mám, ten důvěrně známý postoj, rád. Ani nedutám, abych neporušil posvátné ticho. Nádherná nevyfotitelná, nepřenositelná atmosféra. Po půl minutě hrábnu do pedálů. Je čas popojet.

Po půl hodině brzdím u žáru, tepla, vůně a hlasů šířených kolem lihovarnického kotle. S vypnutou čelovkou (abych neoslňoval) jdu vstříc společnosti as pěti lidí sdružených kolem kotle. Slovanštinou se ptám, zda si mohu postavit stan tu u nich. Všichni do jednoho kývaj hlavama s tím, že "éto móžno". Jsem rád, že jsem u cíle dnešního dne. Po postavení stanu mne zvou k teplu ohně, a ...na rakiju. Všichni už mají přiměřeně "nakoupíno" a jsou veselí. Manželka jednoho z nich mi přináší večeři a objednaný čaj. Ó já se mám. Výměnou za rakiju, dávám do placu kus kabanosu, který jsem ráno dostal od tyráka. Třetinu vzorku si však sobecky ponechám. Kabanos má úspěch. Znalci se tváří uznale - bude to asi kvalita. Srby zajímá má cesta a (obzvláště) můj názor na Makedonce, Kosováky, Bulhary, Řeky. Ukrajince, Černohorce, Albánce... Pokrytecky, dříve než řeknu co si myslím (všude jsou prostí lidé dobří), vyčkám dokud nevytuším, co by asi tak chtěli slyšet. Jisto jistě tvrdím jen jedno: "Srbija i rakija i kruh (chléb) super!". Načež se hlavní postava večera, majitel rakijo stroje, šedivý pán napřímí a se zdviženým ukazováčkem mi dá za pravdu: "Srbija To Chvala!", přičemž se zatváří jako voják při přísaze. V pití se společností držím krok, neb mi rakija chutná a je i důležitým zdrojem kalorií. Naštěstí mají pro mne příznivou velikost skleniček (tedy velké), a tak nemusím prudit s plecháčkem. Pálení končí tím, že přepálený objem kvasu z měděného sudu přelejou jednoduchým mechanizmem do koleček, a vřelou kašovitou směs pecek a kvasu vyveze palírník ke stromku. S kolečkem musí jet třikrát. Pak se jde na kutě. Než vlezu do stanu, tak z něho musím vyhnat psisko, který mi mezi tím stihnulo ožrat půlku kabanosu. I tak to byl další pěkný den v řadě.

Ráno mne budí lidi jdoucí do práce na protější pilu. Takže ze stanu lezu už v 06:30. Kouknu a vidím palírníka, jak zakládá na další výpal: "Včera jsem pálil kamarádovi syna a dnes pálím bratrovi". Po chvíli se o berlích přibelhá "Brat" v červené bundě a bez jedné nohy. Pracoval jako zedník v Rusku - rusky mluví "atlično". Vzpomíná na mrazy na Sibiři. Mínus "sórok", to už je vážně kosa. Od paní dostávám snídani a přívěšek na památku. Loučíme se objetím tvrzením: "Srbija super!"

Po pár šlápnutích jsem v Priboj. Zastavuju u maličké benzíny, u které jsem chtěl včera večer spát. Asi by se to dalo, ale u sudu s kvasem to bylo lepší. Kupuju mezinárodní SPZ Srbska, a jedu. Těším se na další zážitky.

Po dalších pár šlápnutích jsem na dalších hranicích. Zase hledám pas a nebo občanku, abych mohl do Bosny a Hercegoviny.

Bosna a Hercegovina (BiH)

Hned za hranicemi lezu do sekáče. Za 7e kupuju fungl nové nepromokavé nohavice s gumovým zátěrem na rubu. Budou dobrý. Bundu obdobné kvality paní nemá, bohužel. Boty nad kotníky taky ne. Bohužel. O kus dál si fotím další rakijo stroj v řadě. Já, pozemšťan vyrostlí v kraji se státní kontrolou liho strojů se na tyto, zde obyčejné mašinky, nemůžu vynadívat.

V Brodar se můj Lim vlévá do Driny. Doprava, s vodou jsou roviny a Višegrad (jiný než ten známější). Doleva pak kopce a Goražde. Vyzbrojen kalhotami jedu doleva.

Krajina je super. Stejně jako silnice - opět velice členitá. Tunel most klesání. Tunel most stoupání. Jedu v reflex vestě a se světlama. Tunelů je tolik a tak dlouhých, že je ani nevypínám. Tunely mám rád, nepopsatelně mi usnadňují jízdu. Ale, že bych se na adrenalin, který v těch úzkých, smradlavých rourách prožívám nějak obzvláště těšil, ó to ne. To nejsou mosty, z nichž lze čučet na svět. Za jedním z tunelů zjišťuju, že mi nefunguje zadní blikačka. Měním baterky, přihýbám plíšky, tisknu knoflíček - a ono pořád nic. Nemám jinou. Šťouchnu do ní prstem a ona spadne do bystřiny pode mnou - což si hned vzápětí budu vyčítat. Měl jsem ji nechat vyset za poutko na brašně. Kvůli policajtům. Takhle totiž nemůžu dělat blba: "Jé, ono to nesvítí?". A kvůli pojišťovně až mne domů přivezou na placku. Budou totiž správně tvrdit: "Žádné miliónové plnění nebude, neb neměl ani blikačku."

V Ustiprača zastavuju na kafe u vulkanizéra. Není z mé návštěvy přímo nadšenej, ale nevyhodí mne. Mluví jazykem muslimů, kterému nerozumím. Na rozdíl od babči v sekáči, ta mluvila v podstatě česky. Nicméně mne nechá sednout, natáhnout nohy, uvařit si jeho elektrikou moje kafe. Ptám se ho na cestu do Sarajeva. Máchne rukou naznačujíc terénní vlnobití směrem ku Praze. Je to jasný signál - opustit Drinu.

Průjezd uzoučkými tunely bez zadní blikny mne děsí. Strach o život a adrenalin v krvi mne v tunelech žene do klipsen. V těch průhledných to jde, tam není problém. Děsivé pocity mne jímají pokaždé, když mne dožene hukot auta v těch neprůhledných. Nejdelší na trase do Rogatica má 600m.

Blikačku a něco na zub kupuju v Rogatica hodinu před tmou. Počasí, silnice dobrá = vyzkouším ji ještě dnes. Espézetku BiH dostávám v motoshopu zdarma, stejně jako varovaní, že do Sarajeva to je přes kopec Romania, a že tam má večer padat sníh. Vzhledem ke krásnému podvečeru to beru s reservou. Pokládám to za zastrašování lufťáků domorodci. Sníh? Teď a Tady?? Ha! Ha! Ha!

Sunu se stále do kopce. Napřed soumrakem, pak západem slunce a nakonec tmou. Přecenil jsem přírodu. Nikde cestou žádné studánky. Jedu, jedu, jedu si pro vodu. Až na ni narazím, tak to zapíchnu. Když už mám pocit, že budu muset jít spát o jablku, tak se za zatáčkou přede mnou objevují světla samoty, která není ani na jinak spolehlivé navigaci. Neváhám ani chvíli a tlačím kolo na dvorek nějaké dílny, bouchám (pokud možno zdvořile) na otřískaná vrata, za nimiž se svítí, a ozývají hlasy. S petlahví v ruce je otvírám s tím, že si řeknu o vodu a případně i o místo pro stan. Za vraty je dílenská pohoda po odpracované šichtě. Na ponku vyrovnaná řada piv, štamprdlat, a mezitím velký talíř masa. Pohledy do mne píchají chlapi v montérkách, kterými je ponk "obklíčen". Mastnota jim kape z koutků a opilecká nálada z očí. Paráda světlo, teplo kolem. Mám pocit, že jsem u cíle. Ve světelném kuželu, který jsem pustil ven, jim ukazuju skrz otevřená vrata Mišoně - to aby bylo jasno, že nejsem turista od Čedoku, který zapomněl po čůrpause naskočit do busu. Mám si sednout, jíst a pít. A tak sedím na židli, jím (snad) skopové a piju uvařený čaj a rakiju. Pivo nechci, je studený, zatímco chlapi zpívají a nebo spíše halekají. Každý z nich "haleká" v jiné tónině, jinou melodii, které se však v jednom bodě setkají, aby se po chvíli souznění jejich hlasy rozešly každý jinou cestou..., aby se poté zase sešly. Píši-li "halekaj", tak to nemyslím priorativně. S vervou se opírají do hlasů a s vervou u toho pijí. V tomto bodě s nimi opět držím krok. I tu mají velké skleničky, což mi (opět) vyhovuje. Když nejmladšího z nich posílají pro pivo a skládají se, tak do společného přihodím zápisné - pět euro. Po mně, přichází další "vejda". Je nejopilejší z nich. Když mi tvrdí, že tři roky pracoval v Čechii, tak mi svitne naděje, že si s ním trochu pokecám (jinak si moc nerozumíme). Má "naděje", však umí pouze jedno české slovíčko, kterým bohužel není "láska" nýbrž: "Kunda", na které já kontruji po jejich: "Pizda". Protože se téhle blbosti můžeme uřechtat, tak ji opakujeme dokolečka...., prostě vedeme správný chlapácký řeči. Když mám po hodině pocit, že jsem se dosyta najedl, napil a nasmál, tak se mezi jednou jejich halekačkou zeptám na místo pro stan. Přičemž ukážu na volnej plac mezi ponky, kde by se můj Husky krásně vešel. Určitě by my tu bylo tepleji, než venku. Chlapy, ale zakroutí hlavou, že ne (načež se já ujistím, že kroucení hlavou znamená: "Ne"), že mne vezmou nahoru na ubytovnu, a začnou znovu halekat, a pít, a halekat. Tak s nimi piju, a poslouchám, a piju. Nechávám se pohltit bezstarostným pocitem běžce, který je v cíli, kde se o něj jiní postarají. Líbí se mi to. Poté co si chlapi vypijou svoje piva, a odhalekaj svoje šlágry jdeme na kutě, nad dílnu.

Nahoře v bytě je kosa - dokud nezatopí v kamnech. Než zatopí, tak se zase pije. To už cítím, že začínám mít "naváto" pod čepicí, a tak se gestem složených rukou pod hlavou zeptám na azyl. Malý, mírný tlouštík mne zavede do ložnice s manželskýma postelema plnýma peřin, dek a polštářů. Z gesta pochopím, že to všechno je pro mě, že oni budou spát vedle - v teplé blízkosti kamen. Moc se mi do studených peřin nechce, ale nemám jiné volby a tak se do nich - tak jak jsem (bez bot) zahrabávám - a usínám. Ó já se mám.

Ráno vstávám jako první, v sedm., Protože jsem se během noci postupně, pod vrstvou peřin vysvlíknul do trenek, je mi mimo závěj peřin zima. Pohledem z okna kontroluju situaci. Azůro nebude, ale zle to taky nevypadá. Můj tlouštík s chrchláním vstává po mně. Byl jediný, kdo tu v bytě nad dílnou přespal. Ostatní dva kumpáni sem včera večer přišli jen dopít láhev, dohalekat písničku, doprodat rodinné záležitosti - byli to bratři. Vaří mi kafe (velký) a nabízí kořalku. Kafe beru, kořalku odmítám - a tak mi rakiji přelévá z litrovky do petlahvové třetinky - na později. S jeho dovolením si k ní přibírám štamprdli XXL velikosti, ze které jsem včera pil. Bude to príma vzpomínkový předmět, dokud se nerozbije. U ranní vonící kávy, ke které si on přidává cigaretu (včera hulili všichni) se konečně dokážeme trošku normálně bavit. Závidí mi moji rodinu. Ó já se mám. Ženu a děti. Nic z toho on nemá. Musel by někam odejít, protože sem za ním žádná nepřijde..., posloužím mu jako vrba. Pak se zvedneme. Teprve teď ráno v plném světle si uvědomím, že dílna, ve které jsem včera večer zakotvil, byla kamenictvím. Náhrobky všude kolem. No, včera jsem měl jiné starosti. Pochopitelně, že se na rozloučenou vyfotíme. Znám se a tak, že bych poslal fotku už ani neslibuju. Ale že nezapomenu, to slíbit mohu. Podáváme si ruce, objímáme se, loučíme se. On jde k ponku, a já do Sarajeva. Chtěl bych tam být ještě dnes. Další noc tady v těch kopcích (jsem cca 1100m.nm.) klepat kosu nehodlám.

Během dopoledne se přihánějí mraky, zatahuje se, ochlazuje. V Podromania jdu do stavebnin u cesty s vidinou, že si tu koupím zateplený rukavice, aby mne přestali zábst ruce. Mé představě však nic nevyhovuje. Podle paní budu muset vydržet do Sarajeva. Tam si mohu koupit "vsjo", a nebo si mám zajet do 3km vzdáleného Sokolacu, "tam tákže vsjo". Na kilometry mimo stopu jsem však skoupý, takže jedu na Sarajevo. V stoupání za Podromania předjedu kamión supící k vrcholu - neobvyklý zážitek. Nahoru mne žene strach z deště, který mne nepochybně dostihne. A taky že jo. Kapky mi začínají bubnovat na bundu vzápětí poté. Lehce zvažuju, zda se nevrátit k benzíně v Podromanii, byl bych tam v cukuletu. Protože dle mapy přede mnou není nic, než kopec a déšť. Ustoupit se mi však nechce, takže jedu dál - a moknu. Jako zázrakem se k mé radosti za zatáčkou objevuje osada. A hned z kraje je dřevěná garáž, která mi svými otevřenými vraty nabízí svou prázdnou suchou větru prostou náruč. Aniž bych se koho ptal, po někom ohlížel, zajíždím do ní hnán deštěm větrem pudem sebezáchovy. Jsem holt klikař. Ó já se mám. (Později doma zjistím, že osada se jmenuje Koprivice).

Garáž, ve které jsem se schoval před deštěm, není přímo přimknutá k žádnému baráku. Vedle je ještě jedna, sousední. Ale ta je zavřená. V "mé" garáži není zhola nic, jen sucho. S úlevou z něho koukám ven do deště opřen o mokré kolo. Cítím jak chládnu. Tady v suchu se zavlíkám do všeho co mám. Pořád mi to je ale málo. Stoupá ze mne pára, cítím jak chládnu, jak se mne zmocňuje zima - a tak si v garáži začnu stavět stan. A - protože mi v něm bude tepleji, B - je možné, že za chvílí přijede její majitel a nebude ochoten se o ni se mnou dělit. Pak Huskyho vynesu ven na vedlejší plácek a přečkám v něm tu slotu. Ve stanu mi je skutečně tepleji, ale pořád mám teplotní deficit. Potřeboval bych vodu, abych si mohl teplo do sebe nalít ve formě dobrého sladkého čajíku. Jenomže, voda není, voda chybí ... a střecha je vyspádována na druhou stranu, za plot. Poklidné poleženíčko v mém budoáru přerušuje zvuk klaksonu - majitel dorazil. Hrabu se ze stanu. Je to tak. Před garáží stojí auto, a chce dovnitř, do své garáže, ale v ní je můj stan s mojí maličkostí. Z auta vystupuje pán kolem pedasátky. Netváří se ani zle, ani dobře - na rozdíl ode mne. Já se snažím tvářit co možná nejpříjemněji - zubím se tedy na celé kolo, celý svět. Asi to zabralo, protože i on se pousmál. Vysvětluju, argumentuju, slibuju, že jak mile déšť skončí, já vypadnu. Je deset dopoledne, tak večer pořád ještě můžu být v Sarajevu. Garážník pracoval pár let v Polsku (stavební ing.), a tak se bavíme česko, polsky (ale to je spíš komplikace) anglicky. Za vizitku s mojí cestou se nechává ukecat, že mne do odpoledne v garáži nechá - ó já se mám. A že za chvíli mám přijít do baráku za garáží a dá mi vodu - ó já se mám. Po pěti minutách si deštěm běžím pro vodu. V srdci mám drobnou naději, že mne pán vezme dovnitř, posadí ke stolu a uvaří párek. Po naději je ve chvíli, kdy děda (jeho otec) vystrčí nos ze dveří a ukáže na kohoutek v zahradě. U něj si naplním svoji a u kohoutku nalezenou petláhev. V té je sice drobná zelená řasa, ale to nemůže vadit. Green tea též není špatný. S vodou mažu spět do garáže. Pochopitelně, že za sebou zavírám vrata - aby mi netáhlo do baráku. S teplým čajem co do sebe liju hrnek za hrnkem, se prudce zvyšuje má teplota i životní úroveň. Teplotně stabilizován zalízám do stanu, kuklím se do spacáku, a usínám. Paráda. Po hodině se budím nutkavou potřebou. Otvírám vrata - venku pořád leje a mám pocit, že víc než před tím. Zatímco přispívám svojí troškou do Dunaje, tak se za zatáčkou vynoří obdobný cyklotuřan vzdorující kopci, větru a dešti. Nemohu nezavolat: "Hellou my freind come here!". "My freind" nezaváhá ani chvíli a zapichuje své kolo za to mé.

Můj nový přítel vypadá od pohledu jako muslim. A taky že jo. I když mi ukazuje tureckou vlajku, tak o sobě tvrdí, že je Kurd. Jeho bunda nestejně mizerně "aqua resistent", jako ta má. Má pod ní stejně mokrou košili jako jsem měl já. Ó to znám. Zapaluje svůj, podstatně výkonnější benzín vařič. Rozdíl v oktanovém číslu nelze nevidět. Plamen prozáří, prohřeje tmu zavřené garáže. Vaříme další čaje. Kurd zná anglicky ještě méně než já. Což mi nepasuje k tomu, co o sobě tvrdí - že studuje práci na PC. I tak si pěkně pokecáme o Turecku, o Balkáně. Zaliti čajem zalézáme spolu i s benzínovou výtopnou do stanu. Během pár minut v něm je jako v sauně (řečeno básnicky), ale taky nám oči slzí od čpícího kouře. Takže střídavě větráme a topíme. I Z malého vařiče je jedovatého kouře tolik, že musíme nakonec otevřít i vrata od garáže. Kurd má nevyslovitelné jméno a tak mu říkám Hasan. To moje - Petr, se mu vyslovuje poměrně dobře. S mým dnešním postupem vpřed to vidím bledě. Vypadá to, že tu v teploučku suchoučku přečkám do zítra a tak stejnou variantu nabízím Hasanovi. Ten ale mé pozvání pod cizí střechu odmítá. Ještě dnes chce být v Sarajevu, kde má přes internet domluvené ubytování - což je dobrý motiv zmoknout. Pro zdokonalení krevního oběhu dávám do placu rakiju od kameníka. Hasan ji pije jako by nebyl muslim. Když se ho na to zeptám, tak mávne rukou s tím, že není muslim jako muslim. Že před pár dny někde dostal koňak a pil ho taky. Ve tři hodiny se otvírají vrata - zvenčí. Majitel garáže přišel na revizi stavu doufaje, že bude prázdná. Ale ouha, místo jednoho, na něj koukají dva Habakukové. Svůj údiv nad tím zakrývá jen s obtížemi. Těžko se mu divit. Chce vidět naše dokumenty - ukazujeme mu je. S jeho příchodem se Hasan, k jeho radosti, začne balit. Na rozdíl ode mne - začnu s ním smlouvat o bezplatný pronájem garáže na jednu noc. Moc se mu do tohohle kšeftu nechce. Argumentuje tím, že večer bude mráz a to pro auto není dobré. "Pro mne také ne", kontruju já. Garážník nakonec s mojí variantou: "závtra setnli adchódim, dzenkuji bárdzo pěnkně" souhlasí s tím, že tu v garáži (píchne do garže) nebudu močit (naznačí močení a udělá "tss") a kadit (naznačí posed v kadiboudě a udělá "éééé"). Načež já samo sebou vehementně kejvnu hlavou. Žádné "tss" a ani "e e e", nebude.

Když odjede Hasan a zmizí garážník znovu zalezu do stanu. Znovu se zaposlouchám do ševelení deště na bílou plechovou střechu. Pro dnešek jsem v suchu a v teple. Tedy z nejhoršího venku - díky téhle garáži, díky náhodě - ale je mi málo. Chci-li pokračovat v krasojízdě dál, musím "dole", v Sarajevu, zainvestovat a přikoupit si bundu, boty, mikinu, rukavice..., nebo to zapíchnout. Protože takhle nalehko, v keckách a promokavé větrovce, kopci kolem dál jet nemůžu, a podél Jadranu v teploučku se mi znovu jet nechce. Po krátké poradě s rozumem vážícím misky vah, se rozhoduju pro variantu "B". Tedy, že to zapíchnu v Sarajevu. Vezmu telefon a zavolám to domu Jiře s prosbou, aby mi našla nějaké komerční přibližovadlo k domovu. Po nějaké chvíli mi přijde sms popisující na můj vkus až příliš dobrodružnou cestu vlakem s několika přestupy, přes Bělehrad, nebo přes Split, do které se mi nechce. Uvidím zítra v Sarajevu. Možná, že nakonec skutečně budu muset domů doputovat "by byke" - kolmo. Nevím, pouštím to z hlavy. Snad z přemíry přemýšlení na mne přišla nutkavá potřeba kadit. Dřepnout si pod smrček na déšť se mi nechce - pochopitelně, to dá rozum. Otázku: "Kam s tím tady?", vyřeším takto: Podlaha garáže je sypaná kamínky, a tak svůj exkrement umístím na předem připravenou obzvláště sypkou směs kamínků, v niž jej poté obalím jak v řízek trojobalu, hromádku poté zručně i s notnou dávkou podloží naberu na aluminiovou pokličku, kterou pak použiji jako podnos nutný k vynešení hromádky mimo půdorys garáže. Tam se poklička alias tácek promění v důmyslné vrhadlo, které obsah na něm umístěný za pomoci švihu, který mu udělila má pravá paže, vrhne setrvačností do dáli. Čímž je problém vyřešen. Jsem rád, že i to mám za sebou. Teď už mohu klidně lenošit až do zítřka. Ležím ve stanu a poslouchám..., jak se ševelení deště mění na tiché šumění. "Sněží", řeknu sám sobě tiše. Vykouknu ven a ono skutečně sněží. Jsem rád. Suchý studený sníh mi je milejší, než-li mokrý studený déšť. Zaváhám jestli nezbalit fidlátka a nevyrazit. Ale je to blbost. Za hodinu nemám šanci dojet jinam než dolů - do deště. Zítra budu muset vyrazit dříve než se sluníčko opře do vloček a změní je na déšť. "Ráno si přivstanu a v Sarajevu to zapíchnu" říkám si, zatím co si lebedím v teploučkém suchoučkém stanu - Ó já se mám.

Budík zvoní přesně, v pět třicet. Balím. Včera jsem neměl papír, na který bych se vykadil, a tak ani teď nemám lístek, na který bych napsal garážníkovi vzkaz: "Dzenkuji bardzo pjekně, chvala". Myslím si, že i tak bude rád, až ráno otevře svoji prázdnou garáž. Předpokládám, že odteď si ji bude zamykat stejně důkladně jako soused. Sněhu je venku sotva nad podrážky. Neprší, nesněží, vesmírná tma a mlha kolem brání jakékoliv fotce. Jedu. Ó já se mám. Do Sarajeva to je šedesát z kopce dolů, počítám, že tam v deset musím být.

Krásnou silnicí skrz několik tunelů, podél minových polí (a nebo jsou výstražné cedulky jen pro turisty?) padám do Sarajeva jako meteor - takže jsem tam už v devět.

Strefuju se přesně do "starego gradu". Stánkaři teprve líčí své léčky na turisty. Čepice a rukavice z ovčí vlny střídají slamáky a sluneční brýle, a ty zase výrobky z mosazných nábojnic, celých nábojů. Nedá mi to, abych Ondrovi nekoupil propisku složenou ze dvou patron. Prodavač mi k ní sám od sebe přidává malý náboj na kroužku (přívěšek na klíče) přičemž mi do něj protekčně zdarma vybrousí" ONDRA SKÁLA SARALEVO". Abych mu to vykompenzoval tak mu umožním, aby se, se mnou, vyfotil - na svůj mobil. Má cesta mu imponuje. Škoda, že nemá garáž nahoře nad Sarajevem. Slečna v knihkupectví s muslimskou literaturou naproti dosud zavřenému infocentru mne příjemně překvapí. Je ochotna přijmout k nabití mé elektrožrouty, zalít mi ze své rychlovarné konvice moje kafe a ještě se na mne usmát. Čímž ve mně definitivně boří mé pošramocené sebevědomí i sebe hodnocení, že vypadám jak zpustlík. Ó já se mám. Porada v informacích je dobrá. Počasí dnes dobré, zítra nedobré, cesta busem přes Vídeň možná denně, ticket možno koupit o kus dál. OK. Chvala. Elektro žrouty zanechávám u nádherně vypadajících koránů a jedu se najíst - do COOPu. Kupuju i strečku a izolepu - balící materiál nutný k přepravě kola v busu. Pak jedu obhlídnout bus nádraží. Je kousek od americké ambasády. Rozlehlé novostavby uprostřed parku se zákazem vstupu. Sarajevské busnádraží se velikostí podobá šumperkému. Mluvítko přes sklo nefunguje dobře a tak na sebe musíme křičet. Tiket lze koupit v kase i těsně před odjezdem - tedy v deset. Ve Vídni pak budu další den hodinu po půlnoci. Vestibul nádru otvírá zítra v osm, jinak v šest. Protože je zítra neděle a já předpokládám, že míň gastarbajtrů pojede do Vídně v pondělí, tak si naplánuju na zítřek výlet do Mostaru, tam to jezdí co dvě hodiny. Nicméně lístek si nekupuju tam ani tam. Dnes nepojedu nikam. Dnes se zůstanu slunit, sušit a radovat ze života v Sarajevu.

Sarajevo je směs katolických kostelů, pravoslavných mešit a islámských modliteben upozorňujícími na sebe špičatými minarety. Skládanka různých tržišť s ovocem, spotřebním zbožím, masem. Síťovina utkaná z ulic a uliček. Město poskládané z nových i starých budov, aut, lidí. Všechno prolézám, si užívám, očuchávám. Líbí se mi to, ale nutno říci, že to všechno nese punc poznamenaný turizmem. V mnoha předchozích městech jsem potkal stejně třaskavou, avšak méně načančanou, směsku lidí a jejich kultůr. Znovu si "stari grad" procházím za nočního osvětlení. Z kaváren sálá poklidná multikulturní atmosféra. Z předzahrádek restaurací, které jsou efektně vytápěny plynovýma lampama, se linou multi vůně, cinkají příbory, znějí mě neznámé jazyky. Fasády kostelů, minaretů budov se lesknou světly reflektorů. Hlas mezzuina linoucí se jak liána zvoucí k modlitbě do mešity, se mísí s doznívajícími zvony. Moc, až třeskutě, pěkné. Dostávám hlad a tak si na konci pěší zóny u prodavače losů, který mi na něho dohlížel, vyzvedávám a sedlám Mišoně. Jedu bydlet, si uvařit, na předem vyhlídnuté místo mezi paneláky za říčku Bosnu.

Městský noční provoz není mé hobby. Přejezdy z pruhu do pruhu v řadě aut na mě, spoře osvětleného cyklistu, nepůsobí dobře. A pak se to stane! Zbytečně dlouhá tkanička levé kecky se mi namotá na osičku pedálu tak silně, že nohu nemohu vysunout z klipsny... Což zjistím přesně ve chvíli, když dojíždím dobržďuji na červenou... Brzdím..., a nacvičeným pohybem vytahuju nohu z klipsny... Ale ono to nejde... Děsím se co nastane až uplyne setina vteřiny, kterou dokážu stát a nejet na místě, ... a pak plnou vahou kola a sebe padám na levý bok před právě za mnou na červené brzdící auto. Když ono zastaví a já žiju tak mi padne kámen ze srdce. Válím se před jeho nárazníkem, reflektory. Zmítám sebou jak housenka na háčku rybáře ve snaze uvolnit nohu z utažené tenisky v klipsně - dokud svítí červená! Řidič auta za mnou ze mne musí být v šoku. Musí to vypadat, jako by mně trefil šlak. Marně trhám nohou v pevně utažené tenisce, která je pevně přitažena šněrovadlem do klipsny. Svítí zelená. Auto za mnou nemá kam jet, auta za ním taky ne, ...a tak troubí. Na něj, na mne. Škubu nohou zavalenou kolem. Když řidič z auta za mnou vystoupí, tak už ji mám naštěstí uvolněnou do té míry, že z ní mohu vytáhnout nohu..., zvednout se a vypadnout na středový ostrůvek mezi pruhy. To už přešla další vlna světel a znovu svítí zelená. Nadávám si do debilů, protože už se mi to letos jednou na tomto vandru stalo, že se mi tkanička namotala na osku pedálu, a pak mi nešla vytáhnout noha z klipsny. Ale to bylo za jízdy. A já mohl namotané šněrovadlo zpětným šlapáním zase odmotat, nohu uvolnit. Namísto toho, abych hned poté vzal nůž a šněrovadlo zkrátil, tak jsem to "hodil" za hlavu. Což se mi teď vrátilo jako bumerang tvrdící pravidlo, že největším nebezpečím na mých cestách jsem sám sobě já sám. Pochopitelně, že dříve než se obuju, zkracuju šněrovadla na minimum, dřív než sebou zase kvůli nim sebou plácnu.

Ráno prší - podle předpovědi, a tak v rozporu s předpovědí balím stan a jedu na bus nádraží. Kupuju si lístek do Vídně, ale neberou karty a tak musím mastit k bankomatu. Mám platit 90 jejich peněz a nejmenší výdej je stovka. Paráda. Spakování kola do přepravní podoby už zvládám chladnokrevně s hodinovým předstihem. S přepravou kola není problém - je to jen otázka peněz, řidič si řekl o dvě eura a dal mi doklad o zaplacení. Neuvěřitelné.

Bus zaplněný do posledního místečka "hostujícími dělníky" pro Vídeň nás přiváží do cíle, terminál: Viena - Erdberg, v pondělí dvě hodiny po půlnoci. Z vyprděného teploučkého busu, kterým ani jednou (k mému údivu) nezavoněla rakija, vylézám do studené noci. Z vývěsky na zamčené (od 00:00 do 07:00) kryté čekárně zjišťuju možnosti dopravy do Čech (na Moravu). První bus do Znojma, Jihlavy a Prahy jede v 07:20 - to se dá vydržet. Kompletovat kolo a jít na vlak nádraží a tam tápat po informacích nemá cenu.

Poté, co se pasažéři mého busu rozprchnou, zhusta na zastávku metra osiřím na nádraží umístěném pod dálniční konstrukcí. Nejsem tu však úplně sám. V otevřené čekárně na papundeklových krabicích chrní cca deset bezdomovců, které příjezd našeho busu, ani těch co po nás přijedou, odjedou, nevytrhuje ze spokojené dřímoty. Naňahňáni na sebe, zachumláni pod deky spacáky, bundy. Pravidelně rytmicky spokojeně odfukují, zatímco já hrdě kroužím kolem jejich ubikace. Kroužit nevydržím dlouho a sedám si mimo čekárnu pod otevřenou oblohu na lavičku bez opěradla. Její konstruktér ji dobře vymyslel. Její studené tvrdé šprlení mne nutí co chvíli vstát a projít se. Je mi chladno a tak se vzdávám části své hrdosti a usedám do čekárny - pod jejíž střechou je přeci jen o něco tepleji. Po další půlhodině vzdám i to, abych ulevil hýžďovým svalům a lehám si. Do spacáku vedle čekárny (kalimatku nemám - ta je součástí zabaleného kola), aby všem bylo jasné, že nejsem bezdomovec. Odhodlání, demonstrovat světu své postavení ve společnosti ze mne vyhání chlad noci, a tak se zpod hvězd přesunuju pod střechu (a zářivky) čekárny mezi pochrupující bezdomovce. Krátce a lehce usínám - ó já se mám. V šest přichází "kápo", aby vzbudil osazenstvo čekárny. Zakuklen do spacáku si opět sedám na tu protivnou lavku vyprojektovanou tak, aby se na ní nedalo sedět déle, než-li je nezbytně nutné. Srovnám-li své a jejich oblečení. Nemohu jim, zachumlán do spacáku, nezávidět jejich chladu vzdornost a života schopnost. Řekl bych, že by nad Sarajevem v té garáži přežili i celou zimu. Pohled, který mi věnují, je krátký, nic neříkající. Zachrchlaj si, zapálí cigaretu, papundekly strčí za zastávku, hřebenem přečísnou kštici a celkem v pořádku odejdou do víru velkoměsta v sáčku a polobotkách.

Po otevření kryté, (a i vytápěné) čekárny si kupuju lístek do Znojma. Pojedu zeleným autobusem společnosti FlixBus s nosičem pro kola, který nepotřebuju. Na WC jít nemusím. Svůj oblouček jsem si vyčůral na dálniční sloup po vzoru bezdomovců ještě předtím, než byl terminál slavnostně otevřen. Neb by mi jinak prasknul močák. A pak už je Zábřeh a Má rodinka. Ó já se mám.

P.S. Bylo to 2662Km