Cykločundr po zemích napravo od Dunaje 1997

19. červen 1997

Je 1hod. a 30min. ráno.Vstávám do prvního dne výletu, jež později nazvu Cykločundrem po zemích napravo od Dunaje.

Ve 2:37 pak nasedám do rychlíku na Prahu. Na peróně se mnou loučí táta a pan Hošek,který mi pomohl připravit kolo na tudle dalekou cestu.S mámou jsem se dlouhým objetím rozloučil už doma. Všechny věci, kromě bicyklu - kterej jsem si poslal dva dny předem, mám namačkaný v pytli od osiva. K tomu mám ještě jedno „příruční zavazadýlko" a přes rameno brašnu s videokamerou a příslušenstvím. Celkovou váhu všeho odhaduju na 35kg přičemž polovinu tvoří jídlo. Zbytek pak věci. Náhradní díly,oblečení,vařič atd.. Mávám svým průvodcům z rozjíždějícího se vlaku na poslední pozdrav a - to je zvláštní - nepociťuju vůbec žádnej pocit strachu či tísně.Těším se.

Nevítán se vtírám se svejma břemenama do prvního kupé. Marně se snažím usnout. Ve vagóně je příšernej hic o čemž se ujistím, když si chci v Kolíně natřít oschlý rty roztaveným jelením lojem.

Vlak jede na čas. Před Prahou se nachystám ja­ko první do uličky abych ji ucpal, a tím získal čas pro "překlá­dku". Školácká chyba, vystoupil jsem na špatnou stranu, a semnou ješ­tě asi tři. Znovu všechno nakládám, vykládám a opět nakládám do rych­líku na Český Budějovice, kterej už čeká na protější straně nástupiště. Přede mnou je pět hodin jízdy (bez přesedání) až do Černýho Kříže .

Trať z Č.Budějovic do Černýho kříže není elektrifikovaná, ale zato je moc hezká na koukání. Diesl lokomotivy duní, vlak se kroutí údolím podél Vltavy a Lipna. Je krásně a já sleduju co má průvodčí práce. Mám dobrou náladu.

Černej Kříž je konečnou pro můj opuštěnej rychlík. Pro mě pak navíc kilometrovník nula.

Kolo na mě čeká v tranzitu. Skládání, rovnání a upevňování věcí mi zabere dvě hodiny.Prostor v příručním zavazadle, jež jsem

vyhradil mamince (kompromis mezi tím, že ona mi chce dát všechno, kdežto já nechci nic) je vskutku kompaktně vyplněn jídlem pečlivě zabalenýho do alobalu. Není v něm ani molekula vzduchu. Já mám teď starost kam to všechno na svýho Racka (to je bicykl) navěsím. Péťa (to je vařič) musí ven z brašen stejně jako řada jinejch věcí. Když za dozoru místních všechno nabalím, jdu si do stanice pro první razítko své poutě. Pak ještě zapózuju před kamerou a nasedám. Rozjezd mi jde nečekaně ztěžka. Málem najedu do stolku s kamerou...

Mířím na česko-německej přechod Stožec-Heidmuhle. A dál na Passau. Nejedu podle mapy. Ta mi začíná až za Vilshofenem. Mám na lístečku z domu vypsaný města přes něž mám jet. A není to ideální. Na tabulích v křižovatkách jsou názvy vesnic který se neshodují s těmi co mám napsaný na lístečku. Více či méně jedu naslepo. Přísahám si, že nikdy více. Ochladilo se .

Všechno je pro mě nový. Barevnost, uspořádanost, dopravní značení a desítky jinejch věcí. Jako by i ta tráva byla zelenější než u nás...

Asi l0km před Passau, v první den, poprvé píchnu. Naštěstí je o kousek dál čekárna pro školní autobus.Tam duši zalepím a přečkám první noc.Čekám, že v noci přijde deštík. Než usnu se pesimisticky probírám plánem cesty. Je takovýto:

20. červen 1997

Druhej den výletu. Probouzím se do deště - jak jsem předpo­kládal. Sbírám slimáky ze spacáku a vařím si čaj. Bude na snídani k velkýmu chlebu a malýmu řízku. Na stěně čekárny plakát: „ Plakatyren verbotten" - plakátování zakázáno.

Zrána není silnej provoz. Slyším ptáky a kapky deště jež mi bubnují do kapuce. Čekárnu jsem opouštěl ve chvíli, když přicházeli první školáci.Teď už se serpentinama spouštím do Passau - k Dunaji. Fouká mi do uší tak, že mě rozbolela hlava. Nacpal jsem si do nich toaleťák. Pomohlo to. Centru se vyhýbám.Vyhledám jenom soutok Dunaje s Innem. Pozoruju lodě plavící se po řece.Vozí uhlí, kontejnery a lidi. Dunaj překračuju a přeju si, aby pro mě nebyl tím, čím pro Césa­ra byl Rubikon. Nad Passau projedu kolem velké protipovodňové hráze. Jedu proti Dunaji, na Vilshofen. Stále ještě "na slepo" a pří­sahám si že nikdy více!

Konečně jsem v lázních Greisbach. Konečně jistota mapy. Navíc přestalo pršet takže se můžu v parčíku sušit na sluníčku před voliérama se zpěváčkama. Na chvilku si i zdřímnout. Posvačím a šlapu dál. Kra jina je mírně zvlněná. Kopce absolvuju bez slízání .

Rotthalm. Poprvé překřížím Inn. Řeku, jež mi bude v následujících dnech přítelem i soupeřem. Inn je smaragdově zelenej (narozdíl od dohněda zbarvenýho Dunaje), tak jak bývaj zelený ledovcový řeky.V Passau jsem viděl jak starý dobrý Inn končí, zmírá. Ale to bylo. Teď jedu, a dlouho pojedu, tam, do hor,v nichž se Inn rodí v tajících ledovcích. Do Švícarska, kde má kořeny, prameny, a domov. Do Sv.Mořice, kde já, budu daleko, a kde on bude doma.

Překročením Innu vstupuju na Rakouský území. Branau projedu systémem kruhovejch objezdů bez zvláštního zájmu. Jsem unavenej a mám starost o spaní.

Nakonec zakotvím kousek za Ranshofenem pod rozložitým stromem. Když vybaluju myslím na různý věci a krom jinýho se mě z paměti vynoří verše z Krylové básničky Děkuji

Pro sladkost z usnutí,
děkuji za únavu.
Za ohně vzplanutí,
i šumění splavu.

21. červen 1997

Den začíná hezkým ránem. Probouzí mě kvokání slepic a sluníčko prosvítající mezi listím. Vstávám poměrně pozdě, zato však křepce a čile. Na snídani vařím čajík a k zakousnutí vyberu něco z alobalových jistot od maminky.

Mířím k soutoku Inn - Salzach a dál, do Burghausenu.

Po cestě se ptám paní venčícího psíka na cestu. Nedokážeme se domluvit, tak se semnou dobrejch 500m vrací. Provede mě skrz dvě křižovatky a vytýčí směr rukou. Teď. Už je to jasný - „geráde'! „Danke šén frau"děkuji paní jež mi na oplátku popřeje šťastnou cestu tím jejich"gutte fahr!"a odchází tam, kde byla před půl hodinou.

Po hezké vedlejší cestě jež vede okolo spousty lomů a přes les se přibližuju k soutoku. Ó to je věc. Na vyvýšenině, kousek od silni­ce po níž si to šinu je odpočívadlo z něhož jej mám doslova jako na dlani. Dvě, na mně velký, velký řeky se sléjvaj v jednu, aby se v zápětí doši­roka rozlily ve společným údolí. Je krásnej čas. Pohled na takový množství olejnatý vody mě uklidňuje (i když jsem absolutně klidnej). Zvlášť, když po hladině připluje línej raft. Před odjezdem ještě zaposuju před kamerou, protože se k tomu vyloženě nabízí sokl zábradlí na něž si postavím kameru.

Kratšíma serpentinama sjíždím do Burghausenu. Od pohledu staroby­lý městečko ležící na Německý straně hraniční řeky Salzach. Na protá­hlým dlážděným náměstí je plno zahradních restauraček v nichž hodujou výletníci, i místní, v naškrobenejch krojích. Já nehoduju. Ne jsem výletník nýbrž cestovatel!

Mířím na Trostberg ( krajina je tady samej berg či burg) v němž si nafilmuju "wasserfál" , vodopád, na řece Alz. .

Kousek za městem, pod kopcem , když slízám, se "srazím" z jiným cy­klistou. Je mího věku, a přej že taky takhle jezdí. Bydlí ve Frank­furtu, a na akademii - na niž studuje vyučuje profesor z Olomouce. Stylem: "Ví ist foršlág morgen nach vetr" , se ho ptám na předpověď počasí . Zřejmě je to bystrý hošík neb mne pochopí. Navíc i přidá meteorologickej výklad. Když jsou mraky jako řasy (udělá pohyb rukou jako by sel) tak přichází počasí z Itálie a bude hic (utře si rukou čelo), a když jsou mraky jako támdle ten (ukáže na oblohu kde stojí typicky dešťovej mrak), tak přichází počasí od Anglie a "das ist nicht gut vetr ". Ještě než se před Seebruckem rozloučíme natočí mě můj kolega jak vypadám když jedu.

Již delší čas před domky nestojí toliko pouze auto táty, auto mámy a auta dětí, ale taky čluny, plachetnice a jachty. Předzvěst jezera Cheim see.

Seebruck, alias most přes jezero, je malý městečko plný motor­kářů, pachu rybiny, vody a volnejch cimer. Most v něm skutečně je, a dokonce kamennej, přes řeku Alz, která je jedinou řekou vytéka­jící z Cheim see.

Je krásný počasí (z Itálie) a já mám v plánu se najíst, důkladně umejt,a najít si bydlení. Rekreačním tempem popojíždím kol krásný ho jezera nad nimž se v dálce rýsujou bílý vršky německejch Alp. V jeho modrý hladině, po níž plujou plachetničky se spinakrama, se, když se hladina uklidní, zrcadlí i zlatý zvoničky bíle omítnutejch kostelíků z několika jezerních ostrůvků. Prostě paráda. Radost z něj je mi však zkalena tím, že jsem na jeho břehu podruhý měnil duši zadního kola. Situace je o to nepříznivěj­ší, že duše není píchla nýbrž v místě švů prasklá. Naskýtá se nepříjemně dotěrná otázka, kdy tlakem praskne druhá... Při opravě zjišťuju, že se samovolně (?) přitáhli kónusy, a kamsi vytratila (?) vazelína ze zadního náboje - kterou jsem tam osobně napatlal - takže teď jde oska vyloženě těžko a ničí pouzdro do něhož je ložisko uzavřený. Nemám vazelínu, ani kónusový klíče, tak alespoň mažu olejem. Je mi jasný, že to není definitivní řešení, ale momentálně je to jediný co můžu udělat. Abych se vyhnul riziku prasknutí duše přerovnávám pár věcí dopředu.Špinavěj od šmíru, zpocenej a hladověj vyrážím najít někoho, kdo má vazelínu, kónusový klíče a chuť mi pomoc.Vzhle­dem k tomu, že nevím jak se po jejich řekne vazelína, a ve slovníku takovéto základní slovo není, to nebude věc jednoduchá. Hlavně, že je tam varle! Kleju si pro sebe.

Vysvobodí mě až pán ve slamáku. Seče denně sečený trávník mašinkou pro holiče. Mává, na mě, a já na něj. Kontakt je navázán. Má čas a chuť komunikovat, a to je přesně to co já potřebuju. Co možná nejzřetelnějc artikuluju kombinujíce slovíčka typu "ojl krém".V cukuletu mám kolo "vzhůru nohama," (i z batožinama) a zadní kolo vymontovaný z rámu. "Á vazelíne" chápe pán ve slamáku. Jasně vazelína! Potvrzuju s nadšením. Pán je taky cyklista a všechno co potřebuju má v garáži pod krabicí s vánočním stromečkem. Na rozloučenou dostanu banán, vodu na vaření a radu. Z Kufsteinu až do Landeku mi do poručuje cyklostezku - fárátweg. Děkuju kolegovi podáním ruky .Je nadšenej mím plánem a přeje mi "gutte fahr".

Tak to je fajn. Rekapituluju den. Najeto 85km, zalepená duše, pro­mazaný ložisko, vazelína do foroty, banán a krásný jezero ležící u mejch nohou. Co víc bych od tohoto dne mohl chtít. Navíc je hezký počasí takže spát se bude pod vrbou. Čaj vařím z vod jezera v němž jsem si před tím opláchnul nohy a vyčistil zuby neb voda od pána se mi vylila.

Večeřím a pozoruju vzduchoplavce nad jezerem. Je mi jasný, že se mi bude dobře spát.

22. červen 1997

Omyl. Opak byl pravdou. Po deštivý noci přišlo studený ráno. Ještěže můj spací pytel, zvaný severák, je, na rozdíl ode mne, částečně nepromokavej. V noci pršelo do ty míry, že jsem třikrát za noc byl rozhodnutej se evakuovat. Naštěstí jsem zůstal ležet, protože kdybych se vydal na pochod, docela jistě bych zahynul ve vlnách Cheim see se spacákem kolem pasu.

Teď ráno neprší takže se můžu v relativní "pohodě" nasnídat.

Vařím čaj z jezera a baštím chleba s kouskem horňáku (to je salám) z maminčiných alobalových jistot. Tlačen chladem od jezera záhy vyrážím. Potřebuju se zahřát.

V Prienu dokončuju, aniž bych si to nějak zvlášt uvědomoval, objezd Cheim see po severní straně a v Bernau se uhýbám na německo - rakouskej přechod Aschach-Wildbichl. Tj. na silnici č.175. Mírné stoupáním podél jednoho jezerního přítoku. Jede se vesnicema a provoz je pro koláře ideální. Neprší. Mýjím několik hradů a, to hlavně, najdu asi 8km před hranicí papírovou desetimarku! Což je hodnota oběda včetně piva.Vskutku krásná krajina!

Na hranici žádnej problém. Začínám mít pocit světáka.

Asi 3Km za hranicema tedy již v Rakousku, je príma klesání po hezký silnici serpentinama do údolí Innu.

V Kufsteinu (za.hradem v právo), se uhýbám na cyklostezku a balím vlhkej spacák do igelitu déšť a je na spad­nutí.

Před Worglem vytáhnu z brašen vlaječku, tu co se dávala na l.máje za okno, a viditelně ji upevním z čela rackovi mezi řidítka. Jsem už dost daleko od našich hranic, takže bych mohl budit sympatie domorodých cyklistů s nimiž se zdravím. Tento mezník si natočím na pásek.Odteď je ze mě reprezentant - daloby se říct.

Začalo pršet, bloudil jsem a hory nejsou pro mračna vidět. Plně se soustředím na šlapání, a štípu to (to jako že jedu) co to dá. Jen se občas pozdravím s Innem, když.jej křížím a nebo když , pod mostním dálničním obloukem svačím skryt před deštěm. Při jedné takové přestávečce, u Jenbachu, jsem se potkal z. dvěma Českobudě jovičákama. Maj stejně mizernou náladu jako vybavení do deště. Potřebuju se vykecat plynulou češtinou a tak povídám a povídám. Společně hořekujeme nad počasím. Slibujou mi, že až přejedu Alpy, tak bude líp. Chci tomu věřit. Oni jedou jenom do Insbrucku. Když si je filmuju na památku, tak jim do úst vsunu pozdrav pro dědu Skálu na Ovčín. Do Insbrucku to je ještě 40km tak vyrážím. Kluci se nepřidali, takže jedu sám.

V dešti polykám kilometry. Opustil jsem cyklostezku a jedu po silnici, je na ní snadnější orientace a je přímočařejší. Když se octnu ve Schwazu, a tím i na čtverci 24, je ze mě opět optimista. Možný komplikace s noclehem zaháním rychlejším šlapáním. Stejně jako i hlad.

Klepu nesměle na dveře farmy."Dobrý den. Prosím Vás o teplý čaj do flašky" oslovuju paní jež mi otevřela."Pojďte dál" vykajíc mi mě zve paní Schweigerová do svýho domu. S mého plastiku crčí voda na dlažbu chodby.

Á, teplo. A sucho. A koberec. A děti. A teplo. A světlo. A teď i židle. A natažený nohy. Ó, to je věc! Oblíkám si suchý věci co jsem měl skovaný na noc. Už si je nemusím šetřit, mám totiž slíbenou postel. Ukazuju paní passport, to aby věděla koho si pustila do domu. Zběžně do něj nahlídne.A jídlo. Dostávám najíst. Pečivo, máslo, sejr, salám a teplej slaďoučkej čaj! Sním všechno co je na stole, a snědl bych ještě víc, ale trocha skromnosti nemůže škodit tak další odmítám větou: "zér danke šén,ábr ich bin fól". Ke stolu si přisedne panímáma (její syn vede statek). Mám pocit, že je trošku bláznivá což komplikuje rozhovor. "Moje dcera je taky nemocná" povídá jako reakci na moje zdravotní problémy dívajíc se na moji křečovitě zavřenou dlaň levé ruky. Pomyslím si, že jsem nemohl zaklepat na správnější dveře. Ptám se, kde je hospodář. Z kuchyně vedle mi odpoví hospodyně,: " Abaitet. Máme 200slepic (pí-pí), 50krav( bůů) a 50ks vepřovýho (chro-chro). Já jsem těhotná takže je na to sám - dodává." Hospodář přichází ve chvíli, když jsou děti okoupaný a nachystaný jít spát. „Gutte nacht" přejí oni mě, a já jim. Podávám si s ním ruce a přišoupnu mu pas ležící na sto­le. Prohlíží si hopečlivěji než jeho žena. Má vytáhlou postavu a velký dlaně. K večeři má vejce (Gute apetit). Paní máma odchází na kutě, a pak jdu i já. Trošku nezdvořile odmítám pozvání k televizi. Potřebuju si však užít postele a ne televize.

Hospodyně mě vede do cimry která je bývalý dětský pokojíček. Je plná

činek. Na zdi výší plakáty heavymetalovejch skupin, lístky z koncertů a uprostřed stojí rotoped na nějž rozprostřu spacák k schnutí. Mokrý věci jsem nechal dole v kuchyni na kachlovejch kamnech. Koupelna a záchod je naproti přes chodbu - informuje mě paní. Jo to se bude hodit. Mockrát děkuj u za všechno, dobrou noc paní.

Dlouho se převaluju na příliš měkké matraci, a pod příliš bílým povlečením.

Usnul jsem po 117km.

23. červen 1997

6:00 ráno. Balím si spacák z rotopedu a čekám na 6:30 kdy jsem si objednal budíček (původně jsem chtěl vzbudit v 5:30, ale tak časně se v Tyrolích nevstává).

„Gut mórgn" zdravím se s hospodářem kterej mě z pokojíčku odvádí do kuchyně, kde mě nechá o samotě. Posbírám si suchý svršky s kachlovejch kamen a čekám osamocen v kuhyni. Poslouchaj jak tikaj Tyrolský hodiny. Stejně a přece jinak... Včera se vypršelo a teď je venku krásně. Už bych vyrazil avšak pořád není komu bych bych poděkoval, s kým bych se rozloučil. Po třičtvrtě hodině čekání svým neumným pís­mem na lístek napíšu následující vzkaz: "Zehr danke schen mit alles. Ich wunschen alles gutte Ihre familii.Tschechische fahrat-turist Petr. Zehr danke schen. 23.6.1997". Ještě se ani nestihnu zvednout ze židle a přijde hospodář. Snídani s díky odmítám (je mě nějak hloupí zdržovat jej od práce, nechat se obsluhovat) a ukazuju mu pyšně svý slohový cvičení. Usměje se na místo odpovědi.

Na cestu dostanu chleba, klobásky a jogurt. K poděkování, a podání ruky, připojím ještě větu: "Sie haben prima frau und haus". Přemejšlím, co bych jim tam mohl nechat na památku. Nemám nic navíc. Nic bez čeho bych se obešel. Jenom v peněžence mám takovou malou vlaječku. Tu si ale nechám v zásobě, může být hůř. Tak slibuju, že napíšu jak jsem dojel. Na lístek velikosti účtenky s hospody mi píše adresu kam mám svůj „brief" adresovat Z povzdálí si dům rodiny Schweigerové nafilmuju pro památku. Jedu pokořit Innsbruck.

Na kraji Innsbucku (most přes řeku Inn) v servisu u benzíny mažu racka. Řetěz, přehazovačku, šlapky atd.. Po přestálém dešti začíná povrzávat což mi kazí dojem z jízdy. Bohužel špatně přidělám krytku osky levýho pedálu a ztratím ji. Což mě bude proklatě mrzet když si o trčící koneček osky při tlačení budu rozdírat lítko.

Sláva! Vlivem domácí stravy se mi po čtyřech dnech obnovilo vyměšování!

Jsem v centru vylezlej na vyhlídkový věži Staré radnice (pla­tí se vlezný). Je odtud krásnej rozhled na hory, jsou špičkový, a taky na město, kterým jsem trošku zklamanej. Na náměstí pode mnou probíhá Alpfest. Když se dosouším dole pod radnicí, dostanu jabko, žemli a banán od dvou postarších Angličanek. Príma. „Fenk jů". Pošlu pohledy a jedu dál a výš. K pramenům Innu.

Mířím na Immst. Stále po cyklostezce podél dálnice. Ta pak zmizí v tunelu. Já musím přes kopec. Je moc hezkej den a jedu krásnou kra­jinou. Hodně natáčím a ještě víc koukám.

Nepříjemnost. Ztratil jsem levou teplou rukavici (pochopitelně, že od týdle chvíle budou na cestě ležet jenom samý pravý), a vypadlo mě plexi z předního světla. Naštěstí svítit nepřestalo.

Jedu krásnou etapu zužujícím se, údolím doširoka rozkročenejch velehor (pro mne). Jsou porostlá hustejma krásnejma lesama až k sněhové špičce. Na jejich úbočích, tam_, kde není les, se pasou ovce, koně, ale hlavně krávy. Několikrát jde proti mě větší či menší stádečko takže musím zastavit a nebo úplně slízt.

Začíná mě bejt jasný, že tam, kam jsem chtěl dnes dorazit - do Landeku, nedojedu. Naopak začínám si hledat vhodný noční útočiště. Ale napřed sehnat vodu.

Oblíkám se před sjezdem do Immstu a oslovuje mě dýchavičnej ov­čák.Od kud? Z Čechie. Uznale pokyvuje hlavou na níž má širák se zvláště širokou krempou. Pokuřuje prohnutý viržínko, labužnicky vyfukuje voňavej namodralej kouř, a pořád něco drmolí. Když mu řeknu o vodu, tak mě zve dál do ohrady přes turniket počítadla ovcí. Klap-jedna. Voda čůrá do dřevěnýho žla­bu a pak na zem.Tady je vody dost, a je dobrá. Díky. Loučím se. Dnes chci spát venku. Dělá se hezkej večír.

Kotvím v rozestavěným baráku v domnění, že tam dobiju přes noc baterie do kamery. Bohužel. Mám smůlu.

Když si vařím kolínka na večeři (alobalový jistoty od maminky mi došli včera), tak si všimnu nedalekýho rozcestníku silnic č.189 na Reute , Garmisch-P.K přes Fernpass a silnice č.171 na Landek, tedy Švícary. V tu chvíli mám pocit jež jsem očekával v Zábřehu na nádraží. Pocit obavy, strachu z nejistoty samoty a možné bezmoci. . Sám pro sebe, zachumlanej do severáčku si řikám: „Tak za touhle křižovatkou, už budeš vážně daleko, a vážně sám.

Ten den jsem najel 83km.

24. červen 1997

Když se ráno obouvám, zjišťuju nepříjemnou skutečnost. Rozpadá se mi levá kecka.Vzpomenu si na tátův údiv na peróně: "V těchdle botách chceš jet"? Čekal jsem, že je odepíšu, ale ne tak brzo. Izolepu na její přelepení nemám, peníze na novou taky ne, tak situaci řeším drátkem z rohu místnosti. Kus mi ho zbude, tak jej skovám pro strýčka příhodu.

Vyrážím do dálek silnice č.171. Neujedu ani tři kilometry když na stánku s nápisem hod-dog vidím blikat světýlka. Zastavím, světýlka odpojím ze zdi a místo nich tam píchnu svou nabíječku. Čekání trávím klimbáním.

V Landeku mi prší. Z nádraží posílám lístek domů za tátovi peníze. Na nádraží je příjemný teplo a pohodlný lavečky lákaj. Jsem tvrďák. Jdu moknout.

Za Landekem se silnice začíná zvedat v zasekána do břehu skály vysoko nad Inn.V nejužší místě (oprava vozovky) tady funguje jeden jízdní pruh pro oba směry jízdy. Chvíli pouštím auta před sebe nelepenej na špinavý svodidlo nad roklinou na jejímž dně se bělá řeka sjízdná pouze na raftu. Procitám z představy, že se had aut přeruší. Dám si pod jazyk ulepenou bonparu i s obalem (vydrží dokud ji nevdechnete) a vyrážím se rvát o své místo před semaforem. Na "startovním roštu" jsem číslo jedna, čekám na zelenou obklopen burácejícíma motorkama. Z kraje se jakš takš dá jet. Pak se ale silnice ještě víc zvedne a má okamžitá rychlost klesá pod 6 km/hod. To je hranice, při níž ztrácím rovnováhu. Naloženej Racek se kácí při každým vychýlení. Každej kamínek, hrb či díra nás dokáže rozvlnit. Auta za mnou trouběj (jinak jsou šoféři moc fajn) zatímco já křečovitě svírám řidítka a nejistě se šinu vpřed. Jsem odhodlanej, jakmile se naskytne možnost, slízt. Budu sice širší, ale taky jistější. Máme červenou, auta v mím směru mi přestala dýchat na záda a foukat smrad do tváře. Teď se budou řítit na mě zepředu. Koukám se někde uklidit, ale není kam.Všude je to stejně ouský. Lepím se na svodidlo. Dole je famózní elektrárna, a čekám. Napřed se v zatáčce objeví motorky, a pak dav aut. Nikdo netroubí a z jednoho auta mi dokonce zamáváj! Za osmou zatáčkou (stále vystřílenou do skály) je konečně silnice normální šíře a režimu. Uf! Dost, že to mám za sebou. Přestalo pršet takže svlíkám pláštěnkovej obleček plastik. Koukám, jak se ze mě kouří.

10 km za Landekem je Pontlanzer (Most). Od něj je silnice 315 jenom pro motorový vozy.Takže jedu bokem.

Mířím na švýcarský hranice. Opět začalo pršet, ale tentokrát snesitelně takže plastik neoblíkám. Spíš jen tak mrholí. Míjím studny a prameny. Málokterý nezurčí. Svačím na kmenech jež jsou rostlí do vrtáku tedy krouceně. Je pro mě záhada jak může takovej kmen vyrůst, tak si je natočím. Kontroluju oblohu. Jsou na ní mraky z Anglie.

Schalkof je rozloučení s Rakouskem. Vrátím se do něj až po Švícarsku a Itálii. Až se budu vracet. Před chvílí jsem bez zájmu minul odbočku do Itlaie přes Funstermuns pass.

Martina. Jsem v zemi švýcarského franku (v kapse nemám ani jeden), bank a (to je moje kafe) Alp. Celník s náušnici zkoumá passport a ptá se kam jedu. Bezděčně pravdomluvně odpovídám, že do Itálie. Naštěstí mě neposlouchal, jinak by mě musel poslat zpátky do Rakous.

Ve vesničce Crusch svačím a zastavujou se u mě tři kluci na horskejch kolech. Jsou z Brna, jedou ze Sv.Mořice, kam se dostali autem, domů.Čili po stejný trase jako já. Dávám jim rady kde spát, kudy jet.Včera si prej v Mořici vařili čaj ze sněhu.To mám teda pěkný vyhlídky...Chci se s nima podělit o svačinku, zdvořile však odmítaj.

Obloha začíná temnět a tělo začíná bejt unavený. Je tedy čas zajistit vodu na večeři, a snídani, a spustit kotvy.

Voda je ze studny, na večeři oves ochucenej cukerínem a spaní je pod lehkým přístřeškem před nemocnicí jež slouží jako parkoviště. U lidí, co mě okukujou z povzdálí, i u těch jež se odvážili na komunikativní vzdálenost budím sympatie. Nebo si to alespoň myslím.

Ještě než se zašiju do spacáku, tak se kochám barevnýma niancema zapadajícího slunce a hor jejichž vrcholy málokdy padaj pod 3000. Je klid a je mi fajn. Po krásné etapě z Imstu (82 km), mě čeká první noc ve Švýcarsku. V Helvétii. V městečku Scuol - 1244mnm.

25. červen 1997

Probouzím se do překrásnýho, ani ne moc studenýho rána. Snídám, balím a těším se na príma zážitky.

Krásnou hornatou sjíždím do městečka Susch, vpravo je Fluelpass. Já však pokračuju vlevo na Zernez a Sv.Mořic.

V benzíne za městem se pokouším domluvit dobíjení baterií (teď hodně filmuju -je co). Majitel mě velkoryse vyhodil. Mluvil taliánsky a cholericky gestikuloval. Podstatně lip dopadnu u benzíny v Zernezu. Klučina v mím věku s jizvičkou ve tváři ochotně nabíjecí aparát přijímá. Domlouváme se na „aine štunde".Odklidím se do ústraní a začnu si vařit oběd. Najím se, pak se důkladně umyju (Higiena? Maxi-mální možná) a jdu si pro baterii. Je zavřeno. Hošík šel zřejmě taky na oběd, konstatuju. A tak čekám, a klimbám. Benzinka v ten čas funguje samočinně, přes výdejní automat, a tak ve mne začíná hlodat myšlenka, že by se klučina už třebas nemusel vrátit vůbec. Ale už je tady! Chytá se za hlavu, že zapomněl. Za čekání mne odškodňuje Marztyčkou. Povídá, že byl v Praze, a že to bylo „fáblhaft". „Ja, ja, máš pravdu. Praha je vážně hezká, ale tady u vás se mi líbí každý město kterým projíždím, a krajina za každou zatáčkou... To jedna samotinká Praha nemůže vyvážit". Loučím se, ale pak se ještě vracím pro zapomenuté cyklorukavice. A tak se lou­číme ječte jednou."Gute fár!". „Ja, danke!" odpovídám přez rameno.

Silnice pořád stoupá.. Je krásný, tryčkový, počasí a okolí je přenádherný. Šteluju kameru na podpůrnou zídku, že se zase jednou natočím. Když mám všechno naštelovaný, tak se za šikanou objeví cykločundrák - samotář, mího ražení. Jmenuje se Petr Bandura. Je z Anglie a přes Albulapass míří do Bernu na letiště odkud se aeroportem vrátí domů do Anglie. To značí, že máme před sebou asi půldruhé hodiny společné cesty. Než se však na ni vydáme, tak se „nakrůcáme" na videokameru. Po cestě zjištuju, že Pít je rychlejší než já, tak mu říkám ať jede. Odmítá s tím, že mám najeto 2x tolik co on, naloženo taky 2x tolik a že zatím co on bude pozítří na letišti, a další den doma, tak já, když to dobře půjde, budu snad v polovině výletu.

V městečku Chapella jsme nuceni sjet ze silnice 27, neb ta se mění na motor way, na vedlejší cestu jež vede městečkem zdobenejma fanglema. Aspoň mužem jet vedle sebe a "povídat si" (řečeno nadneseně). Když proti nám jede pěkná holka na kole, mávám ji, a říkám Pítovi "gut girl". Když nerozumí, tak si na hrudníčku vyznačím prsíčka a řeknu supr ukazujíc palcem za sebe. A Pít se usměje na znamení, že pochopil, a jsme si zase blíž. Úsměvy hodně sbližují.

Než se rozloučíme na rozcestí našich cest, v La Punt, vyměníme si adresy. Pít už u nás sice byl, ale co kdyby náhodou... Ke své adre­se ještě přidává půl buchty plněné čokoládou. Já se sním na revanč rozdělím o poslední klobásku z Tyrol. "Good bay, may frend, good luck" přeji lámaně Pítovi. Ten mi podává ruku a přání opakuje brilantní angličtinou. Lámanou češtinou dodává : „Ahoj!".

Posledních 10 přeď Mořicem se jede po náhorní plošině. Fučí tam vítr a z bohatýrskýho Innu je říčka ledva 17m široká tekoucí poslušně v korytě přímím jako poledník. Dojet do Mořice, je pro mě v podstatě zajížďka. „Má cesta" v Samedanu odbočuje vlevo. Jenomže poslat pohledy ze Sv.Mořice je pro mě otázkou prestiže. Naplnění jednoho snu.Takže šlapu, teď už za mírnýho deště na Calerínu.

300 m. před Mořicem jsou tři "houpačky", muldy na silnici jak před Bohdíkovem. Na poslední z nich, v podstatě už ve městě, se stane... průser. Zaberu a strhnu závit na náboji zadního kola na němž je našroubovanej pastorek šestikolečka. Jsem jako loď jíž se olámaly lopatky lodního šroubu. Samospádem sjedu z ty proklatý (poslední) muldy k jezeru z něhož se rodí Inn. Slavnostní pocity. Křepčení okolo vařiče. Příprava, prémiových pokrmů se nekoná. Zastavuju prvního kolemjdoucího. Doufám, že je to cyklista a navíc dobrák. Mám štěstí. Kolo má, a dobrý srdce taky. Situaci vysvětluju souslovím: „Fahrad kaput", a ptám se po opraváři kol. Nutím pána v brejličkách, aby mi jeho jméno a dresu napsal na papírek. Opravář se jmenuje Eicholzer a bydlí v nedalekém Champféru. Ačkoliv je mámu spasiteli evidentní zima, tak se nechá ukecat a provádí mě skrz město. Na poslední křižovatce mi vytyčí směr a rozloučí se mnou: „Vídrzén!".

"Guten tág frau. Ich zúche herr Eichholzer. Ich hábe problém mit maine fahrat" oslovuju paní Eichholzerovou. Odpověď není právě veselá. Mistr není doma a přijde až zítra ráno v osm.

Nezbejvá mi nic jinýho než počkat do zejtřka. Škoda, chtěl jsem na tom přes noc zapracovat a zítra frčet dál.

Ubytuju se naproti mistrové dílně v čerstvě zbudovaným přístřešku s výhledem na pasoucí se koně. Mám obavu z nočního deště.

25.6 najeto 65Km.

26. červen 1997

Večír skutečně sprchlo. Teď ráno sice neprší, ale vlezlá vlhká zima odpovídá 1822 m.n.m.

Na snídaní vařím nudle s rajskou a dlouho to trvá. Při ranním natáčení najdu ve šmelci před dílnou pozůstatky bicyklu vyrobenýho ve fa­brice v níž jsem pracoval - ve Velamosce. Je to dobrej pocit, vidět Velamosku ve Svatým Mořici.

Eichholzr přichází přesně v 8:00, ve chvíli, kdy mě začínaj vřít nudličky. Znovu vysvětluju situaci, a jak se to stalo. Shodujem se, že "šroubn kaput". Odejde do skladu a vrátí se s prázdnou. Náboj nemá. Když však vidí mé smutné oči, pochopí vážnost situace a ukáže na kolo s píchlou duší. Mám si z něj vzít co potřebuju. Ideální, rychlý řešení. Beru kompletní zadní kolo. Utáhnu na něm výplet, malinko i vycentruju a našroubuju svý šestikolečko. Píchlou duši beru taky - na fleky. Mám už od Cheim see jenom jeden. Peníze žádný nechce, tak mu tam zanechám tu malou vlaječku z peněženky...

Je před obědem. Rád bych položil základ k zítřejšímu přejetí Passo Bernina. Konečně pošlu aji ty prestižní pohledy. Platit se dá jakoukoliv měnou. Já platím bankovkou v hodnotě 50 000 lir. U benzíny však na mě za 0,251 benzínu chtěj jedině 0,2 franku. Franky nemám, a platit za kapu ničeho takovou sumu se mi nechce. Nicméně předstírám snahu platit. Lira(?), šilink(?), mark(?), króne(?). Pokračovat nemusím. Dobrý, chlápek částku na kase anuluje a propouští mě s velkorysím gestem.

Sníh na kopcích okolo mne nutí najít náhradu za, v Rakousku ztracenou rukavici. Naštěstí jedu úsekem kterej právě silničáři opravujou.Vybírám si kterýho z nich mám oslovit.Ten rachotí sbíječkou a nic neuslyší. To je mistr s plánama a nebude se mnou bavit. K tomu s lopatou je přes bahno daleko... Nepozorován beru jednu z páru jež se suší na schůdkách maringotky. Sorry.

Za Potensinou si oblíkám plastik bundu. Takže do deště jedu ve šponkách, tryku a plastiku. Je mě zima, ale nechci se oblíkat víc, abych měl dost suchýho na noc. Silnice vede podél kolejí čím dál míň obydlenou krajinou.Vyhlížím něco neprofukovacího se střechou, kde bych přečkal noc. Slízám s kola, je to už moc dlouho do kopce. Nevědomky začínám stoupat do Bernina passu. To si uvědomím, až když se z výšky zadívám na ledovec Morteratsch (je i na mapě). Dojem z pohledu na jeho masiv je tak silnej, že ač prší, fouká a zastavení se rovná prochladnutí nemůžu jej minout aniž bych si ho nenafilmoval. Komentář oznamuje, že pokud tendle průsmyk nepřejedu, tak se vrátím domů přes Boden see. Říkám to, ale vím, že ho pokořím. A tím definitivně přetlačím Inn. Je mě zima a myslím na budějovičáky před Insbrukem, kteří mi slibovali hezký azůro na druhé straně Alp. Cha. Cha.

Joulíky těžím z marztyčky a oschlejch studenejch kolínek s rajskou od rána Jídlo žmoulám za pohybu po malejch soustech. Jednak nemám na žranici, a pak velký sousto ubírá dechu. Zoufale se pokouším určit svou polohu na mapě. Chybí mě do vrcholu 8, nebo 18Km? Mám se vrátit do Potensie, kde jsem si vytipoval záložní nocležiště, a nebo se mě do noci podaří přejet ten kopeček? To jsou otázky jež ve mě hlodají, a který by nebyly, pokud by, tak jako každej následující průsmyk, byl i Bernina pass šplhající do 2328 m.n.m. značenej. V každým dalším průsmyku bude v každé zatáčce kámen udávající číslo zatáčky a její nadmořskou výšku. Déšt, vítr a zimu obohatila mlha. Nezakrytkovaná oska levýho pedálu mi rozedírá lítko, když ani nechtěně zavadím. Prostě paráda. Z mlhy se vedle mě vynořila, telefonni budka. Fajn, na spaní to sice není (leda že bych ji položil), ale k vydechnutí v závětří stačí. Budka však nejde otevřít. Tak si zakleju a funguju dál. Cele j. Hlava, srdce, ruce, plíce, záda, nohy. To je má armáda hnaná vpřed odhodláním dokázat to. Proti niž stojí déšť, vítr, zima. Několika denní únava, břemeno tížící Racka, nejistota zda se nakonec přeci jen nevrátím do ty Potensie . Risiko defektu. Skutečnost, že ^;se neustále vzdaluju od domova. Že jedu stále a přímočaře na jih... To jsou pochybnosti pokoušející se zvrátit mé odhodlání, zbortit sebevědomí.

Konečně se z mhy vynoří lana lanovky křížící silnici. To místo je i na mí mapě a jej jej vyhlížel už hodnou chvíli. Hurá! Už vím kde jsem a jak daleko je to k vrcholu. Teď budu vyhlížet jezero na pravý straně. ...jedno už vidím, ale zdá se mi nějaký malý na to, aby bylo zanesené do map. To (bohužel) nebude to moje. Seberu ze země takovej ocelověj váleček - čistě na památku.

Jsem u, z kamení zděný, krčmy, a snad i nahoře. Racka zastrkám do lyžárny a jdu se informovat. "Jo. Ještě pár metrů a jedeš dolů, kdyby nebyla ta mlha, tak bys ten zlom viděl" informujou mě italsky štamgasti. Fajn. Z brašen vytáhnu všechno, v igelitu balený, oblečení co mám, a jdu se na záchod oblíct. Mám štěstí. Maj tam ručník jimž se můžu vytřít dosucha. Původně jsem chtěl na to obětovat trenky. Silonky, tepláky, obě košile, vatelínku, šátek na hlavu pod kšiltovku, plastik. Na nohy obouvám mokrý ponožky a na ruce mokrý rukavice, vyrážím do sjezdu.

Těsně před zlomem mne podvědomí trkne, že mi něco chybí. Ale co? Mapa! Tluču se do hlavy a peláším zpátky. Naštěstí tam byla. V lyžárně.

Spouštím se opatrně do údolí italské řeky Adda tekoucí 1800 výškovejch metrů pode mnou. Občas zastavím. Abych si rozhejbal pro­křehlý prsty v mokrejch rukavicích.To je asi nejhorší, křečovitě tisknou páčky brzd prstama který odmítaj poslušnost. S klesající nadmořskou výškou se postupně citelně otepluje. Mihnu se okolo pasáků, kteří v pršipláštích sháněj kravky se scvrklýma vemínkama k dojírně poháněné dieslem. Taková šanc sehnat mlíko! Ale už jsem daleko, vracet se nebudu.

V Poschiavu /1001 m.n.m./ už jsem dost nízko.Tady je spánek možnej. Na zápraží jednoho domku sedí chlap a kynžákem opracovává sukatou větev. Mluví italsky takže si moc nepokecáme. Nicméně teplej čaj dostanu stejně jako informaci, že za barákem „celt plac zdarma". Natankuju u něho ještě vodu na vaření a vyrážím znovu do deště hledat „free ubytování".

To seženu v takový nikomu nepatřící kůči vedle kolejí. Je plná harampádí. Já se tu však ještě vejdu.

27. červen 1997

Kap. Kap. Kap. Propršela mě střecha nad hlavou a kape mě přesně do obličeje. Stačí se překulit o metr vedle. Něco křuplo. Asi šnek.

Na snídani bude čaj poprvé slazenej cukrem (do Mořice jsem sladil cukerínem). Na ešusu nahřívám ponožky. Pořád prší. Mám dost jídla i času a kdyby mě sem nezatejkalo, nedocházel benzín ve vařiči a voda, tak bych setrval dokud monzunový deště přejdou. Azůro se nekoná. Kluci se pletli. Se značným sebezapřením se soukám do mokrýho studenýho oblečení, zmáčenýho včerejším deštěm.Vezírovsky se pokouším o autosugesci: Toto hřeje, toto hřeje, je ti teplo, je ti teplo...". Bez valného úspěchu, spíš bych si vsugeroval, že jsem děvče. Ještě než zvednu kotvy, najdu si v česko-německým slovníku překlad věty "usušte mne, prosím". Bohužel si neuvědomuju, že za hodinu budu v zemi kde řeka je rio, paní siňóra, voda aqa a Bůh Dio.

Na hranicích mapu z futrálu kvůli razítku nevytahuju. Rozmáčela by se. Hnedle z kraje Itálie se pokouším někomu vnutit do přízně za pomoci věty "usušte mne, prosím". Marně. Odpovědí mi je ve všech případech slovo "nekapito" - nerozumím". A tak se protloukám kapkama deště dál.

Mířím do Aprici přez paso dell Aprica /1176mnm/. Krajina je tu 100% vinařská.Terasy a terasy vinohradů vyskládané do pyramidy ve vrstevnicích perfektně rovnoběžných.

Na první pohled se tu v Itálii bydlí jinak než u nás, v Rakousku, Německu. U kamennýho neomítnutýho baráku s těžkou cihlovou střechou stojej ze všech stran různě podpíraný a poopravovaný přístřešky, kurníky, chlívky a kůlny. Taky je tu víc rozestavěnejch baráků. Některý vypadaj, že už od války...což mě vyhovuje, neb to se rovná spoustu ložniček.

Průsmyk Aprica je protkanej stuhama vodopádů, který sice nevidím pro déšť nicméně je slyším. Je taky lip značenej, než ten předcházející. Stoupání do něj začínám v zatáčce 12km pod vrcholem sedla. Tatam je úzkostlivá čistota Německa Rakouska (a kéž by i Česka). Smetí, jak čaj volně sypané z krajnice do údolí, míjím několikrát. Takže když dojím poslední ždibec marz tyčky nechám obal volně spadnout mezi plastikovej gbelík, igelitku a děravěj balón ležící na břehu potoka. To bych si v Alpách sám před sebou nedovolil. Papírek od bonbónu, jsem tam sebou vláčel tak dlouho, dokud jsem nenarazil na kontejner. Ve finiši, 2 km před Apricou, jede proti mě chlápek zakonzervovanej v oroseným autě. Zoufale na mě mává po za kmitajícími stěrači. Buď to mi dává znamení, že na druhý straně je azůro, a nebo, že jsem blázen. Když se vyhrabu nahoru musím konstatovat, že ani v jednom, ani v druhým neměl pravdu. Byl to blázen.

Přenocovat tady v 1176mnm nebude problém. Jenom sehnat benzín do vařiče.

Už půl hodiny totiž přešlapuju u samoobslužné benzíny. Z textu na displeji jsem vyčetl, že za víc jak 70 000 lir mi nenalejou, a že drobný mince automat nebere. Tak čekám na motoristu, kterej mě ucmrndne ze svýho.

Prší. Potřebuju někde hlavu složit stanu svého nemaje.

Sjíždím pod činžák, do veřejnejch garáží s tím, že kdyby mi někdo nepřál suchou dlažbu, tak se přesunu do předem připravených pozic. Hledám teplovodní potrubí. Marně. Zato však nacházím časté výstražné tabulky s přeškrknutou cigaretou. Ještěže nekouřím. Ani nevím a co by tu, v betonové kleci, mohlo vlastně hořet. Přemýšlím si, zatím co si Péťa pochutnává na italským benzínu. Kterej trochu víc blafe. Místo kolínek vařím mušličky. Nerad bych, aby se mi kolínka přejedly.

Poměrně dlouho mi trvá, než usnu. V prázdné nízké hale se všechno rozléhá. Zvláště pak zurčení ve svodech dešťoví vody. Ani se nemusím chodit koukat zda, náhodou, nepřestalo pršet. Partaje spolubydlící nade mnou, taky nejsou z nejtišších.

28. červen 1997

Noc na hlazeném betonu „Parco proprieta" proběhla klidně. Po snídani s uchem na trubce kontroluju stav počasí. Meteorologické poruchy stále úspěšně probíhají, takže bude nejlepší uložit se k zaslouženému regeneračnímu „garáž spánku" a nechat ty poruchy proběhnout bez mé spoluúčasti. Ještě než se zapytluju obrátím svoje svršky na betoně. Moc mi to neuschlo.

Budí mě nezvykle četný hlasy v povzdálí. Něco se chystá. Uvažuju. Ležím obličejem ke zdi, o niž mám opřenýho Racka z Rokycan, takže nic nevidím, ale slyším blížící se kroky. Dělám že spím. Chci nechat hochy otevřít hru nač jim ulehčovat zahájení? Třebas si to ještě rozmyslí. Nerozmysleli...

"Bonžórno" oslovují mě sebejistě. Bodejť by ne. Jsou to dva karabiňéři s publikem. Maj na sobě tmavý svetry, kšíry bílé dohody a jeden z nich i kulomet. Ten svetřík bych hnedle za něco směnil. "Bonžórno" odpovídám jim z úsměvem, kterej zabírá, soukajíc se z tepla spacáku do průvanu garáží. Přitom lovíc passport zpod páté vrstvy oděvu (pas mám neustále pověšenej na krku). Zatím co si jím hoši listujou, já balím svý saky paky aniž by mě k tomu museli vyzvat. I bez obecné by mi bylo jasný oč jim jde a jak to dopadne. Nemá cenu dělat (si) nepříjemnosti. Jestli někdo ty nepříjemnosti je schopnej někomu udělat, tak já jim rozhodně ne. Mladší z nich mi slušnou angličtinou klade různý otázky. Snažím se dialog několikrát převést do němčiny, ale nemá zájem. Myslím si, že se trošku vytahuje na kolegu, kterej hraje němýho přístojícího. Maximálně tak doplní to jejich "kapíto?". "Si, Im all kapíto". Odpovídám anglicko italsky. Skupinka domorodých vystoupila ze stínu. Ve chvíli je všechno vyřešeno, sbaleno. Zbývá jediné. Vyměnit spací teploučký suchoučký oblečení za druhej den mokrý, svršky. Pouhá představa mne dokáže rozklepat. Podávám karabiňérům ruku. Rád bych se jich kvůli tomu převlíkání střepal. Už mě jejich asistence začíná bejt nepříjemná. Podání ruky sice přijímají, nicméně čekaj dál - na můj odjezd. Nezbývá tedy než se přesvléct před publikem (včetně trenek). Aspoň odpadlo to zbytečný protahování a hledání odvahy. Hotovo dvacet amigos! Allibedeverci, přátelé!

Venku neprší. Pošlu pohled do práce, zašpuntuju brzdy (tj.přitáhnu zavařovací gumičkou páčky brzd k řidítkům, takže je nemusím tisknout prstama) a odrazím se do údolí Édola. Během klesání z 1176 m.n.m. na 690 m.n.m. se raduju. Hezká cesta, slušný počasí a relativní teplo mě doprovází až do Édola. Tu už je do tý míry teplo, že se nemusím zahřívat pohybem. Pouhý pobyt na sluníčku stačí k blaženému pocitu tepla, k sušení svršků.

Vařím si jídlo a mám problémy s Pétou (vařičem). Od týdle štace, budu muset před každým vařením jeho trysku prošťárat. Ke konci akce už bude tak vyšťáraná, že Péťa bude plápolat jak svíčka a dehtovat jak pneumatika. Navíc zjišťuju, že mi oves v pytlíkách začíná naboptnávat a plesnivět. A z těstovin se stávaj jednolitý placky. Pytlíky originálního balení zřejmě nejsou až tak neprodyštný, jak jsme s tátou doufali, když jsme je ve sklepě plnili a zatavovali.

Na místním kostele hraje zvonkohra právě ve chvíli, kdy stoupám po silnici č.42 proti rozvodněnýmu toku ř.Ogio. Moc príma akustickej zážitek. Lepší jak zurčení vody v dešťosvodu garáže.

Voda, kterou tankuju z pramenů má mírně siřičitou chuť. Piju hodně a často.Voda je zřejmě jediný, s čím vážně nemusím šetřit.

Podhorská vesnička Poja je cílový místem dnešního dne a výchozím bodem pro zítřejší překonání Pso de Tonále/1883mnm/.

Hlavu skládám na zápraží chajdy s obavou před deštěm.

Po dlouhý době mám suchý oblečení a budu spát na teploučkých prknech. To bude pospaníčko!

29. červen 1997

Ráno po snídani promažu Racka a preventivně si stáhnu levej sval nad kolenem obinadlem.Než vyrazím vstříc dobrodružství najdu v trávě brousek.Vezmu ho dědovi Skálovýmu - jako present.

Zase začalo pršet. Proklatě. To jsem dlouho suchej nebyl. Kousek před vrcholem se vmáčknu pod střechu masňáckýho hotelu. Že se jako nabaštím, vydejchám. Netrvá však dlouho a majitel mě přijde vyprovodit italskou italštinou. Řikám mu, že nerozumím. A abych nebyl za vola, ptám se jestli umí dojč (je mi jasný, že ně­mecky umí lip jak středoškolskej profesor). Nejde o nic jinýho než získat čas. Zůstat pod střechou o půl minutu déle.

Jsem nahoře v 1883mnm. Venku pod přístřeškem pro popelnice se oblíkám před sjezdem. Je mi taková zima, že si čůrám na prsty abych si dokázal zavázat boty a natočit dokument. Myslim nato, že už se "vracím domů", a snažím se zapomenout na to, že blíž je to k Jadranu.

V Pizzanu končí skopec - čili jízda skopce. Přestalo pršet, takže se znovu převlíkám. Kolem mě projíždí Avie z raftem. Nahoru plná, dolů prázdna. Celkem 3x. Co bych od kluků, kteří si přijeli zaraftovat na rio, mohl chtít? Snad sůl. Ke kontaktu nakonec nedojde. Nechce se mě zvedat zadek z lavičky. Když si jdu pro vodu dostanu od paní s plastikou na levý tváři banán a jabko.Grácia!

Vinice vystřídaly sady. Jabka_r hrušky. Na ně je moc brzo a na třešně pozdě, konstatuju smutně.

Znova začalo pršet, ale voda rozstřikovaná auťákama je teplá do ty míry, že se záměrně nechávám sprchovat. Připadám si jak v mycí lince.

Kličkama se drápu nad jezero St.Giustina. Je to docela do vršku a je mě jasný, že do Bolzána dnes, jak jsem si naplánoval, nedošlápnu.

Pro nocleh si vyberu zastřešenou rampu fruity skladu v Clozu. Když mám vybalíno přijede skladník. Německy nezná. Cením na něj chrup. Podávám ruku, (že v ní nemám kámen). Ukazuju pas, plán cesty. Zkrátka se snažím budit sympatie. Docela se mě to daří. Chlápek chce vidět vařič v akci. Z bezprostřední blízkosti vejrá na mističku pod tryskou plnící se benzínem. Sebejistě škrkám sirkou... Měl štěstí. Ucukl včas, takže mu plamen nevypálil oči, nýbrž jen opálil obočí. Je dobrej, nechal mě tam přespat.

Než jdu spát, tak si do itineráře zapíšu 95 ujetejch Km a překonaný Pso de Tonale, tj 1883m.n.m..

Usínám spokojenej. I déšť ustal.

30. červen 1997

Probouzím se za zpěvu ptáků do provoněnýho, slunečnýho a vlhkýho rána.Večer byla bouřka, která vyčistila vzduch. Teď to vypadá, že se rodí hezkej den. Prahnu po teple a suchu. Těším se do Bolzána.

Jedu přes překrásný klidný vesničky, náměstí menších městeček. Po asfaltu i dláždění. Potkávám vesničany s motykama, cyklisty na rozhrkanejch bičikletách a vůbec takový nějak obyčejný, mě blízký, lidi. Zdravíme se navzájem a obdarováváme se úsměvama. Je mě moc fajn. Tiše polykám kilometry a vzpomínám na Dunaj, Cheim see, Inn, rodinu Sweigerovu, švýcarský Alpy, Eichholzra a krůser ve Svatým Mořici, nekonečný Bernina pass zdolaný za Amunssenovskejch podmínek,vinice a policajty na Aprice... Na to všechno mám nyní čas, a chuť, myslet, protože všechno funguje, nic nevrže ani nebolí. Navc, světe div se, je teplo a neprší!!! A domů, domů to mám každým šlápnutí blíž. Stačí přejet Dolomity, a jsem tam...

Musím přez Mendel pass/1363mnm/-maličkost. Asi v 1200mnm, v Ruffré, se pasu na opožděnejch šťavnatejch třešních. Pak přejdu na maliny. To už pensista za záclonkou nevydží vyleze z krytu a vyhazuje mě. Krásnou češtinou s úsměvem na rtech, mu povídám, že nerozumím - zdržovací taktika- a zobu ještě chvíli. Pak toho nechám. Už je mě to hloupí. Mendel pass, moc hezký sedýlko. Málo frekventovaný. Hustý sytě ze­lený lesy okolo. Moc krásně mi je.

Nahoře si jdu do restauračky na záchod. Když se podívám do zrcadla, tak sám sebe nepoznám. Myju se solvínou z vlastního zdroje dlouho a precizně. Zjišťuju, že mám ve vlasech žvejkačku. Země a místo původu neznámé.Vyčesat nejde, tak ji tam nechám. Stejně jedu pořád v kšiltovce...

Sjezd dolů,do Sv.Michaela, je krásnej. Zašpuntovaný brzdy, žádný křeče do promrzlejch prstů, v tryčku, pěkně pomalu.Vždyť by to byl hřích takovýdle krásný sousto spolknout naráz. To se musí jíst po malejch soustech, a dlouho cumlat. Mám pocit Pegase a Ikaruse zároveň.

Bolzáno. Tady se říká Bolzn. Předměstí jsou kilometry zeleninovejch bedniček a kontejnerů vyrovnaných vysoko vysokánsko. Smrad hnijícího ovoce, bezínu, asfaltu a lidí. Světelný křižovatky a šílená doprava. Tisíce malejch motorek, mopedů a rykš předjíždějící z obou stran. Brzdit, rozjíždět se, kličkovat mezi kanálama a dírama, a znovu zastavovat na červený.To je Bolzáno.

Pošlu pohledy. Okroužím náměstí a po svačině na dvoře univerzity kde najdu vrak kola se zvonkem kterej si odmontuju na památku,vyrážím do Dolomit.

Dlouhým tunelem, v němž je výskyt kolářům zakázán se dostávám na Grosse Dolomitenstrasse jež vede přez Vigo di Fassa, Canazei do srdce těchdle hor - do Cortíni ďAmpezzo.

Takže vjíždím do údolí, či spíše kanónu řeky Egy. Jak to vidím bude tento úsek patřit nepochybně mezi nejhezčí na mé pouti. Hučení řeky, vlhkej vzduch, žulový příkrý stěny z nichž padaj záclony vodopádů. Úzká sil­nice vystavěná buď to na pilířích a nebo vystřílená do stěn skály vlnící se podél Egi. Nad hlavou ve stěnách rozeklané borovice, kroužící ptáci s hnízdy na římsách. A nad tím azurový nebe.To je Egntál ve zkrácené /ořezané/ formě. Marnost, snažit se popsat pocity jež ve mne toto místo vzbuzuje. Nejde popsat jeho atmosféru tak jako nelze nevidomému popsat východ slunce či krásu motýla. Zajeďte si tam. To jediné Vám můžu poradit. Egenntál je bella belisima - jak říkaj místní. I když bych mohl jet, tak favoritku Racka tlačím. Navíc hodně filmuju. Za každou zákrutou je jinej, ještě hezčí pohled na svět.

Nocležiště si zřizuju v čekárně před vesničkou Gummer, kousek za protipovodňovou hrází.

Končí hezkej, po dlouhý době suchej den. Ujel jsem sice "pouhých" 61 km, ale viděl jsem věci který krášlej tendle svět. A o to mi jde především.

Osamocen v čekárně konstatuji, že největší krása, je ta, kterou si sám stvořím. Proto jsem tady na kole. Sám za sebe. Sám pro sebe. Nejde jen o tu finální, výslednou krásu, ale taky o radost z tvoření.

1. červenec 1997

Po snídani zjišťuju, že se mě na plášti zadního kola dělá boulička. Příčina je jasná. Brzdovej špalík v jednom místě přesahoval do pláště. Jistěže - moje chyba, další v řadě. Teď koukám co jsem si na drobil. Na jizvu v plášti obnažující nitky plátna. Dvě už jsou i prasklý, a další to evidentně čeká. Ztrácím včerejší optimismus. Zástavu ju u stolárny. Problémový místo pláště musím stáhnout řemínkama, abych zachránil co se dá. A hlavně zdravou kůži. Mezi tím dobíjím baterie ve stolárně. Chlapy mě nabízej šnaps.

Za Ponte Nova Birchabruck už není tak hezky. Neteče tu Egga, mám bicykl jež se nedá pořádně, jednou přední brzdou ubrzdit a zadní s řemínkem mi pořád nadskakuje pod zadkem. Silnice se začíná zvedat do Pso de Costalunga /1745/ a počasí hrozí deštěm. Žádný veselý ráno.

Prší. Jsem u Karersee. Je to krásný vysokohorský jezírko s průzrač­nou vodou. Turysti v busech s telefonem a záchodem, se skrz kouřový okna nezúčastněně koukaj jak požírám kolínka s gulášovkou. Mezi tím, začly padat kroupy.

Jsem nahoře a dělám si starost jak dolů. Když vydejchávám osloví mě „strýc" v montérkách, se skládacím metrem, od malty a v klobouku od vápna. Nemám náladu nicméně se od něj nechám zadokumentovat s tabulí Costalunga. Strýc se jmenuje Giovanni Fellicetti. Nutím se do rozhovoru, podle mě je to ztráta času. Giovany je však nečekaně nadšen mým příběhem. Chápe i můj technickej problém. Říká, že je taky cyklista. Aby to dokázal a vede mě k sobě do garáže kde má stát prima silniční „fárat" na galuskách. Nabízí mě svý obutí, což je nesmysl. Já to však ocením a poplácám ho po zádech. Nicméně mi pomůže tím, že mi dá adresu svýho přítele „mechanica" z městečka Pera ležící na mé trase. A ne jen to. Navíc mi proto přítele napíše průvodní dopis a k tomu mi přidá 20 000 lir na náklady. K tomu přidá jablko, housku se šunkou a flašku iontů. Začíná to bejt veselejší. Mocně si tiskneme dlaně na rozloučenu. Děkuju a slibuju poslat dopis s domoviny.

Spouštím se opatrně do údolí přestože spěchám. Je to držku. Sjíždět z 1745mnm o jedný, na fest dotažený brzdě. Alespoň, že přestalo pršet. Modlím se, aby nic neruplo. Plášť. Lanko. Špice. Opatruju průvodní psaní jako oko v hlavě. Určitě líp jak plováček. Jako naschvál jsem 5km před Perou potřetí píchnul. Alespoň že přední, takže nemusím sundávat řemínky. Duši nelepím. Než jsem totiž dobrzdil (o jedné brzdě to přeci jen trvá o chlup dýl) vtrhnul se z ní ventilek.

Přijedu včas. „Mechanico" má otevříno. Zdravím „bonžórno" a dávám mu číst dopis. Přesně tu mou velikost pláště nemá, ale dá mi jinej, se širším běhounem Michelin. Jeho přijduvší kamarád se mě ptá, zda jsem němec. Snad mu připadám jako rozmarné j milionář. Chci platit lirama od „strejdy" a o nichž mechaniko ví s dopisu. Mechanik je nicméně odmítá. A navíc přidá náhradní duši, centrklíč a montérpáky. Dolomitané díky!!!

Ubytování zkouším tentokrát v senících na které pěje ódy Honza Vlasák.Všechny jsou zamčený na petlici. Nakonec si pod Dolomitama "ustelu" na dětským igrysku.

1.7 jsem ujel, ušel, utlačil 40 km. Uválčil, přejel 1745 m.n.m. obul racka do novýho pláště a poznal moc príma lidi. Co víc bych si mohl přát?

2. červenec 1997

Budím se časně ráno celej rozlámanej neb jsem se ani úhlopříčně nevešel do chaloupky na můří nožce. Obloha je azůro. Skály jsou krásně nasvícený vycházejícím sluncem. Na dnešek plánuju překo­nání nejvyššího dolomitskýho průsmyku Pso di Pordoi/2239mnm/ a následný hladký sjezd do Cortíny. Na celej den jsem navařil vločky na sladko, protože mě došla sůl.

Stoupání do Pordoi je hezký a nikterak strmý. Většinou tlačím, aspoň se můžu kochat krajinou. I tady je spousta motorkářů. Nejvíc se mě líbej takový se zvukem traktůrku. Sedí se na nich jako na sáňkách, říká se ji čopr, a klukům na nich je vidět do obličeje. Občas se pozdravíme - úsměvem, zvednutím ruky. V 1802mnm, v tornále č. 14 je odbočka na Pso di Sella. Mě čeká podle cedulí 7km na vrchůlek a 53Km do Cortíny. Že si to opět šinu bella bellisima krajinou, nemá cenu ani psát. Jsem přeci v Dolomitech.

Nahoře v sedle se nechám vykyblíkovat lanovkou na hřeben do 3000m.n.m.. Dělám príma záběry a potkávám čehy, pražáky. Sůl sice sebou nemaj, ale jsem rád, že se můžu vypoví dat. Lístek na šlepr stál 17 0001ir (17DM),dobrá investice.

Racek přečkal odloučení bez nehody takže „zašpuntuju" brzdy (rozuměj přitáhnu zavařovací gumičkou) a sjíždím do Cortíny. Myslím si. Několikrát zastavuju kvůli kontrole brždění. Jednou u mě zastavěj vojáci, kterejch je tu plno, v gaziku jestli je všechno O.K. „Sí, O. K" odpoví dám.

Hnát bycyckl vpřed šlapáním po sjezdu průsmyku, je absolutně nepřirozenej pohyb. Až doposud frčel Racek sám a rychle, a teď, ačkoliv se do pedálů opírám celým tělem, se táhne jak žvíkačka.

Mezi mě a Cortínu se neplánovaně postaví Pso di Falzarego. Když jsem včera večír študoval dnešní etapu, tak jsem jej přehlíd. Jsem z toho celej špatnej.Vlasák má pravdu když říká,že se v Dolomitech po rovině nesvezeš. Rozhoduju si ten kopec nechat na zejtra a jdu sehnat někoho kdo by mi dobyl baterie. Zkouším to v liduprázdným campu. Marně. Buďto mi nerozumí, a nebo, spíše, mi nechtějí rozumět. Jsem s toho rozladěnej. Nemám náladu se s někým handrkovat. Jediný co chci od života je s sebou někde plácnout a nevědět o sobě.sem v Livialongu.

Hlavu skládám pod stodolu mezi harampádí. Pod „šírém" spát nechci, počasí není právě jistý.

Kolem obchází malej podsaditej chlápek (pozdě­ji to bude Leoš). Boxerskej týpek - dlouhý paže, silný nohy, těžiště nízko.Tváří se, že si mě nevšímá. Už už skoro ležím, když ke mně přijde „nepříjemná návštěva" - pomyslím si. Bere mi spacák z ruky. Chce se prát? Vzdálit se nemůžu neb se „tahám" o svůj spacák. Udělám alespoň krok k němu, takže u něj stojím

docela těsně. Němčinou vysvětluju, kdo a co jsem. Odkud, a kam... atd.. Naštěstí mi porozumí do ty míry, že pochopí, že nejsem utečenej trestanec nýbrž chudý tremp kterej chce jenom přenocovat pod jeho secím strojem. „Kaine fair, kaine rauchn" drmolím a ukazu mu pas. Vyzívá mě, abych si sbalil ty svý caiky a šel s ním. Coby ne.

Jdeme do kůlny pod níž jsem chtěl spát. „Tady se vyspíš! A jestli chceš, tak pojď na večeři" povídá Leoš, a tvrdí to jejich "Qí?". A tak jdu s ním do jeho baráku. A jím, a víno domácí piju, a nedobrýho piva nasávám a lituju, že už jsem jed. Leoš mě zve, abych se ráno přišel nasnídat a osprcho­vat. On, že bude sice v práci, ale jeho paní bude doma. Dohodnuto. Sprcha bude zlatým hřebem zítřejšího dne.

Když jdu spát do kůlny, tak mám krok značně nejistý a pohyby vláčné. Fláma vracející se do hotelu třídy Belvedere. 2.7 jsem ujel 45Km.

3. červenec 1997

Krásně jsem se vyspinkal v separé kůlny. Žádný rachot a světla projíždějících aut, žádní náhodní chodci něž jsem zvyklej z čekáren.

Jdu se k Dalvit-ům vysprchovat. To si nenechám ujít. Leoš není už doma, ale jeho paní už na mě čeká s marmeládou a pečivem. Usrkávám kafe s mlíkem a rozvíjím rozhovor. S paní domu se dá lepší „šprechtit" než s Leošem. Zjišťuju, že u nich se za eine štunde arbait nedává míň jak tři mařeny. Neustále chválím rybízovou marmeládu, je úžasně sladká. Třebas mi ji seňora dá s sebou - když ji tak pořád chválím. Zatímco já se cpu, paní přikládá polínko za polínkem do kamen. Zcela zištně se ptám, kdy je tady hezky (kdy jako mám podruhy přijet). "V zimě" zní odpověď.

Koupelny maj v domě dvě. V tý větší je zima, tak jdu do menší. Mydlím se jednou, dvakrát, třikrát a celým tělem vnímám čistý nelepkavý voňavý teplo mydlinek,vody a páry. Drhnu se kartá­čem a vykudlávám si z vlasů cizí žvejkačku. Cítxm. se skvěle!

Paní je zcela jednoznačně potěšena mou novou vizáží, a ukazuje mi, co mi mezi tím, nachystala s sebou. Na ubruse stolu leží chleba ona chválená marmeláda a pilulky šumáku do vody. Prosím ji, aby mě provedla po domě. Nijak zvlášť mě to sice nezajímá, ale za všechno, co pro mě udělala, se jí můžu revančovat pouze tím, že jí pochválím dům, který uklízí, fotografie dětí jež vychovala a jídlo co mi dala. Od cesty dostanu ještě novou kšiltovku na hlavu, tak tu moji, jim tam přibiju na futra kůlny v níž jsem spal. Ať maj taky památku (příští jaro tam přibude ještě jedna). Navíc slibuju, že pošlu psaní, jak jsem dojel. Loučime se. Alibedeverči seňora Dalvit! Grazzia!

Sjíždím průsmyk Falzarego/2105m.n.m./ krásným 11% klesáním. Zašpuntovaný brzdy mě dovolujou bejt nejpomalejším cyklistou, kterejch je tady hodně (všichni zdravěj). Hlaďoučkej asfalt je popsanej reklamama po Giro di Italia. Nepřipadám si ani tak jako závodník, jako spíš zabezpečovací vůz.

Cortíně ďAmpezzo se v žádným případě nechtějte vyhnout. Město je to krásný, malý, se zvonkohrou na kostele. Právem si říká "perla" Dolomit. Všude je čisto, a teplo. Což zvláště oceňuji.

Když sedím na náměstí, baštíc vločky s Čech s Italskou marmeládou, tak mě oslovujou dva češi, pražáci (jak jinak). Markéta s Honzou.Vlaječka mě prozradila. Chlubím se jak Všeználek kde všude už jsem byl, co viděl, zažil, koho potkal, s čím si poradil. Dělá mi s jakým „napětím" mi naslouchají. Než se rozejdeme tak dám Markétě telefonní číslo, aby podala rodičům zprávu o mé spokojenosti. Rozejdeme se, aby mě ti dva vyhledali a nabídli něco na jídlo. Z radostí nabídku přijímám.

Jdeme na parkoviště, kde maj stát červenýho favorita. Z čerstva mne zasypou pudinkama, chlebem, sušeným mlíkem, trvanli­vým mlíkem, rybičkama, vepřovkou a - co já vím čím ještě. Vím dobře co to je slušné vychování a tak neodmítá vůbec nic. Při představě ohřáté vepřovky nedokážu udržet sliny na uzdě. Takže ji ohřívám hnedle na parkovišti. Mastná huba, to je něco! Po 14-ti dnech bezmasé diety bez vůně je ohřátá vepřová konzerva kulinářskej zázrak. Mezi tím došla druhá polovina jejich "expedice". Jožin ze svým děvčetem. A ti mě taky zasypávaj kakaem, glukopurem, sušeným ovo­cem, vločkama... Mám problém to všechno naskládat do, ještě ráno splihlejch, brašen. Plním je do absolutna. Nenechal bych tam nic ani za cenu, že bych tam musel zůstat do doby než bych to na místě sněd.

Bohužel si tudle partu pražáků nemůžu, z technickejch důvodů - mám orosíno - nafilmovat na památku. Než se rozloučíme, tak si vyměníme adresy. Markétě slíbuji pohled z GrossGlockneru (bohužel tenhle slib nebudu moct splnit). Je krásně a přání štastnýho návratu ve mě vyvolává melancholický pocity. Fakt moc príma lidi, tihle Havelkovi. Ještě jednou díky lidi. Jen těžko si dokážete uvědomit, jak mě ta vaše červencová nadílka píchla. Jen obtížně vám budu stejně hodnotnou mincí oplácet!

 Nacpané k prasknutí jsem zvolil těžší cestu do Dobiaca. Přes dva průsmyky na místo jednoho. Po silnici '48. Tlačím do Tré Troči/18O9mnm/, obdivuju západ slunce a vyhlížím tábořiště. To najdu na verandě rozložité chaty(asi v 1600mnm) už v podstatě za tmy.

Než usnu, tak se modlím, aby mě ještě někdo nechtěl dávat jídlo. Odmítnout bych nedokázal, a naložit taky ne.

3.7 jsem ujel sice jenom 35km. Za to jsem okoupanej, nacpanej a naloženej jídlem. Dolomity , v kterejch se skutečně po rovině nesvezeš, mám skoro za sebou. Poznal jsem moc príma lidi, co víc bych si mohl přát? Zážitků, vztaženo na ujetý kilometr je víc než kdy předtím.

Noc nebyla až tak chladná, a i kdyby ano, tak pro tak překrásný a přenádherný ráno by se vyplatilo malinko prokřehnout. Sleduju v reálu jedničkovej východ slunce. Pode mnou opar mráčků, nade mnou azůro a mezi tím zvláštně nasvětlený vybarvený Dolomity. Blahořečím si, že jsem včera za poslední liry koupil novou smyčku negativu do kamery (stála 8 000lir).

Pokračuju v stoupání pod Cristall do Pso Tré Croci (Tři kříže). Nahoře /1809mnm/ odbočuju doleva na Via Grande, rád bych na Som Forca a odtud lanovkou na Cristall. Bohužel šotlinová strmá Via Grande je pro mě nesjízdná, nepřetlačitelná. Nechám tedy Racka dole a hore jdu pěšky.

V pytli na odpadky si nesu něco na sebe, rybky olejovky, chleba a video­kameru. Potkávám lezčata ověnčený pestrobarevnejma lanama. Každým krokem štěrchaj karabinama a cinkaj aluminiovejma teleskopickejma hůlkama o skálu.Všichni jednotně odráží horský sluníčko supr zrcadlovýma brejličkama někam do kosmo prostoru. Doufám, že mě vejtaháři nechali za lanovku zaplatit šilinkama (ATS). Všechny liry jsem včera poutrácel.

S vejtaháři to dopadlo špatně, o šilink nemaj zájem, a když tak za cestu žádaj l000ATS. Hoši dík. Já taky nemám zájem.Takže si jdu na Rifugio, chatu, alespoň sníst rybky. Pořizuju další primový záběry. Cristall se „naštěstí" stejně zahalil do mračna, takže nemusím ničeho litovat. Prázdnou pixličku od rybek házím do koše, kterej je plnej papírků od cukru, brček a cigaretovejch krabiček. Promaštěnej pytlík od svačiny tam není ani jeden...

Míjím Misurinu a přejíždím jeden z posledních průsmyků tady v Dolomitech, a Itálii vůbec. Col S.Angelo/1756 mnm/ což mne, přezevšechno krásný co mě tady potkalo, těší. Do Dobiaca sjíždím podél řeky Reinz kde se napojuju na E66 podél řeky Drau. Konečně trochu šlapání.

Sella di Dobiaca/1170mnm/ je už vážně poslední vážnější stoupání v Itálii. Z něj mi na hranice zbejvá nějakejch deset km směre s kopce dolů.

Když svačim a dobíjím baterie u benzínky oslovuje mne čerpadlář, že vidí že jsem z Československa a jestli nevím o takovéhle motorce. Na obrázku mi přitom ukazuje pásovou motorku z II.světové války. Já se mimoděk rozpovídám o sběrateli ze Zvole, kterej jich má plnou stodolu. Čerpadlář, očividně potěšen, neodbytně chce abych mu napsal jeho adresu. Nechci bejt nezdvořák, a nechci ani Zvoleňákovi rozpro­dávat jeho sbírku. Napíšu tedy pumpařovi na lístek adresu neexistujícího (snad) Josefa Linharta, Kostrhůnova 5, Šumperk.

Celníci Rakouští jako jediní na mé štrece chtěj vidět „kvelbe"- peníze. Mám v podstatě celou hotovost s níž jsem vyjížděl, takže jedu dál.

A jsem v Rakousku. Hurá! Hurá! Hurá!

Počasí se začíná kazit takže pod hvězdnou oblohou (zase) spát nebudu.

Kotvím pod stanem s trampolínou na sportovišti.Vařím pudink s kolínkama a dělám inventuru. Dík Markétě a její partě mě hlad v následujících dnech nečeká.

Na noc se ke mě pod stan přidávaj tři Brňáci. Jedou autem na „Dolomit maratón". Jsem jim celkem „šuma fuk" i tak mi daj pivo. Vezmu si ho a spolu s mapou se odklidím na lavčku pod lampu. Nasvícený Sillanský zámek svítí do tmy jak drahokam, to u nás nemáme. Zvažuju kudy dál. Dnes jsem dal „Alibedeverči!" Itali, další přechod je Rakousko-Českej, Dolní Dvořiště. Ale kudy k němu, když možností je tolik...

5. červenec 1997

Odrážím. Déšť je na spadnutí a Brňáci ještě nedosnídali.

10 km do Lienz si lámu hlavu. Ještě včera večer jsem hlasoval pro návrat přes Gross Glocker. Teď ráno, za stálýho deště, to pouštím z hlavy. Vzpomínka na Bernina pass je příliš živá nato, abych něco podobnýho byl ochotnej absolvovat na Glocneru. Rozhoduju se jet na Spital a Nizký Taury. Ve hře je i varianta s Tauren tunelem 8,5Km lange, kterým by ne však zřejmě musel někdo provést

Prší. Jsem v Lienzu, toulám se po obchodech (kvůli teplu) a přemejšlím kterou cestou mám se dát - na který mi kyne štěstí,a na který mi hrozí pád. Možná že se vykrášlí a já budu litovat, že jsem Glocker pustil tak snadno z hlavy. Zastavuju chlápka a ptám se ho na předpověď počasí. Říká: „Nicht gutt. Immer régnet" k odpovědi mi přidá 20ATS na „gulasch suppe" jak říká (pohled + známka stojí 14ATS).Snad doufá, že mi tím zvedne náladu. Tím je rozhodnuto. Lienz opouštím na Spittal.

Za stálýho deště „to štípu" co se dá. V podstatě neustále s mírnýho kopečka. Hor kolem silnice, jejichž štíty lehce přesahujou dvatisíce, si v podstatě nevšímám. Protože když zvednu, nebo otočím, hlavu tak se dívám zevnitř do kapuce. A když už zastavím, abych se pokochal ta vidím jen cáry mlhy na skalní stěně. Soustředím se na šlapání a poslech toho, co se děje zamnou. Jedu po E66.

Ve vesnicích a městech jsou kontejnery červenýho kříže na sběr starýho šatstva, bot atd. Rád bych si tam nějaký boty vybral, protože ta moje levá je už hodně špatná. Mám však smůlu. Kontejnery však mají zpětnou klapku takže dát můžeš, ale vzít ne. Ještě, že jsem tam napřed nevhodil ty svoje...To bych musel zavolat domů, aby pro mně přijeli!

Za Šteinfeldem jsem si sednul ^:na lavičku pod stříškou, u řezbářské dílny. Je to krásné, si tak sedět. Únava se šíří tělem, že i oční víčka jsou těžká, tak těžká že usnu.

V Seebodenu už neprší. Mám za sebou 97 km ve větru a dešti takže je čas zaparkovat.

K přenocování si vyberu arboretum na okraji Miltlstater see (Středo­zemního jezera?). Bivakuju na dřevě zastřešenýho pódia. Po dvou hodinách klidu, a západu slunce na střechu toho pódia si přišla místní mládež udělat mejdan. Dupou mi nad hlavou a nakonec i objevují. Řikám: „Ich schlafen, und sie dupy dupy". Co by odškodnění mi dali pivo, a pak ještě jedno. Docela chutnaj (líp jak Italský). Jsou opilý a čůraj ze střechy dolů. Dokud žádnej nespadne, tak mi to neva. Jen to „dupy dupy" mne deptá.

6. červenec 1997

Snídám a vařím kaši na celý den do krabice od mlíka. Vyrážím. Park je vyzdobenej zvláštníma sochama od nějakýho asiata. Jedu domů. Čím blíž budu, tím delší budou deště a tím kratší budou prožitky a zápisky. Začínám sbírat kilometry.

Po včerejším mejdanu jsem nasbíral 6.pivních flašek teď je jdu vrátit. Maj hodnotu 9,60ATS /vejce v krámě stojí 2,50ATS/.

Jedu, okolo obsypané třešně s žebříkem uprostřed travnatý zahrady. Na rozsochu visí kosa, široko daleko ani noha. Kolo opírám o svodidlo váben červeným vábením. Napřed zobu nesměle ze země. S jídlem však roste chuť a tak si vylezu za sladčíma do koruny. Mezi tím přijde chlap,vezme kosu s rozsochu a začne zkušeně kosit. Co teď? Když slezu, tak mě hladovýho propíchne kosou, když počkám tak se nabaštím, on naseče čtyřem králíkům, a já pak slezu. A tak se cpu a cpu. Pecky si plivu do dlaně a pak je zahazuju tak, aby nezvonily o hliníkovej žebř. Pak už se necpu. Jen čekám, až pán přestane šustit kosou vlnící se trávou. Jenomže pán pořád seče. Řádkuje trávu do štrůdlu s přesností stroje. Teď navíc přijel jeho synek s traktorem. To nedělaj krmení pro čtyři králíky, ale pro čtyřřaďák. Slízám. Neotáčím se abych se s nima nesetkal pohledem. Dopadlo to dobře. Plně jsem využil okamžiku překvapení.

Těžko přetěžko se mě po těch třešních šlape. Funím i když jedu po rovině.

Stoupání na Turracher Hohe je na úpatí signalizovaný 23%. Přetla­čit tady ten kopec je čistě silová disciplína.Tlačím Racka opírajíc se plecí do řidítek. Když chci vydejchat, tak musím dát pod kolo nohu, aby neujíždělo zpátky.Ve vzduchu smrdí guma, benzín a osinem spálených brzd a spojek. Nahoře /1783mnm/ posílám pozdravení dědovi na Ovčín s proklatě strmýho kopce. Do Preditzu je klesání nepoměrně příjemnější, pozvolnější. Propocuju dres (flanelová košile) jenom proto, abych opustil mapu č.39 a byl zase blíže Čechii.

Kotvu spouštím asi l0km před Murau, v čekárně nedaleko gasthausu, kvůli vodě.

7. červenec 1997

Je pondělí. Saky - paky balím rychle. Neprší a toho se musí využít.

Od hranic mě dělí jen "pár kilometrů", a pár "kopečků". Ten největší, hrb Nízkejch Taur, dnes.

Za Murao je poslední tunel. Není o nic delší jak ty v Dolomitech a Alpách, čili, nemám se čeho bát.

V St.Georgen odbočuju z 96 na 114. Začíná nepříjemně fučet. Několi­krát slízám ze strachu, aby mě vír „bočák" neshodil pod auto. Vítr se neustále točí, mění směr, a tím je nebezpečnější.

Kousek za Oberzeiringem, v závětří čekárny, podruhé vypotřebuju slánku, když si dopřávám luxusu v podobě teplého oběda.

Směle ^:jsem vlezl do výčepu místního „Gasthausu" s otázkou: "Bitte hábn sie, hier salz?"..Chlapy v lokále jsou evidentně vděční za pře­rušení hospodskýho stereotipu a tahaj ze mě zážitky zatímco hospodská odběhla do kuchyně pro sůl. V hospůdce je moc útulno, zvlášťe pak, když mi hospodská z kuchyně nepřinese jenom sůl, ale i něco na jídlo, a štamgasti sami od sebe udělaj sbírku na prokřehlýho cyklis­tu a věnujou mi 100ATS (to je asi 5x gulachsuppe). S díky přijmám. Musím sebou hodit, abych ještě za světla stihl sjet do údolí na druhý straně.

Krajina nakloněná vzhůru je opuštěná. Vítr duje protivá mě. Prostě dřina. Jen sem tam farma. Několikrát čekám až kravky přejdou přes silnici z pastviny na pastvinu.

Jsem nahoře! Vítr se utišil, což jsem nepředpokládal. Malinko začíná poprchávat což jsem předpokládal. Sjíždím z PassHohe k přenocování do Treibenu.

V závěrečné části, je klesání nejstrmější.Ohlašuje to cedule v pěti evropských jazycích. I v češtině (což už musí být vážně vážné). Nařizuje zařadit jedničku. Já řadit nemám co, tak tisknu zašpuntované brzdičky ještě křečovitěji než obvykle. Přesto se racek nekontrolovatelně začíná rozjíždět. Koutkem oka bleskové kontroluju situaci za mnou, a s levou nohou na mokrým asfaltě stáčím Racká o 180st. do „protikopce". Dobře to dopadlo. Dál jdu dolů potupně, ale jistě, pěšo. Pěšky „hore", pěšky „dole". Čemu se divíš? Jsi přeci cyko - turista!

Ložnici sháním už za neustálýho deště. Pochopitelně - čekárna je vždy volná.Vody mám dost, a tak vařím večeři, snídani a ještě bufet na celej zítřejší perný den.

7.7 jsem ujel 86Km

8. červenec 1997

Vstávám okolo páté. Celou noc pršelo, a teď ráno lije. To mi však nemůže zkazit náladu. Mám to „za pár". Vařím čaj, pro zahřátí, a plánuju. Další nocleh bude za Dunajem. To už budu vážně doma. Začíná věřit, že se mi to povede.. Než vyrazím, tak z racka za bubnování deště sundám pietně vlaječku. Tu už nejsem daleko.

Déšť ustal, když jsem byl pod sedýlkem Nagelsmeidesattel /1086mnm/. Pohodička.

V Admontnu se napojuju na silnici č.117 do Steyru. Přez kopec Jesnickýho typu - Buchauer Sattel/850m.n.m./ Dostávám k řece Ennst podle níž pojedu až k bájnýmu Dunaji. V řece je spousta vody a několikrát, napříč chvatu, zastavuju a fascinovaně hledím či zírám na živel hrnoucí se přes stavidla vodních elektráren (asi po 20Km). Opírám se do pedálů, nešetřím se hnán jedinou myšlenkou: „Chci dnes spát za Dunajem". Kletím krajinou jako pták. S nepoznanou lehkostí polykám kilometry hnán vpřed neznámou silou tušeného vítězství. Jako by na našich hranicích byla obří vývěva, která mě přitahuje tím více, čím více se kní přibližuji. Po stranách silnice padaj, po dešti bohatý,vodopády. Já si jich všímám pramálo. O to víc, a bedlivěji, střežím kilometrovníky podél silnice.

Steyru se vyhnu po obchvatu. Větší pausu si udělám, když za poslední drobný šilinky kupuju benzín bleitfrai do vařiče (za 11, 20 ATS ) . Pumpařovi zůstanu dlužnej dva šilinky a pádím dál.

Enns-tem, posledním větším městem proletím jako šíp savanou. Překročení Dunaje je na spadnutí.

Sedím na levý straně Duna je, a hladím si tu „svoji" kalnou řeku očima. Před dvaceti dny jsem ji překračoval ve směru tam. Tehdy pršelo, jako většinu dní mýho výletu, ale dnes je hezky, ba přímo krásně. Sedím, žmoulám si svou kaši a přeříkávám si v duchu, mimoděk text Krylovy básně Děkuji.

DĚKUJI

 Stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat.
Děkuji . Za bolest/ jež učí mne - se tázat.
Děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly.

Děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře pro radost, pokoře bez područí.
Za slzy děkuji: ty naučí mne citu
k živým, již žalují a křičí po soucitu.

Pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost.
Za to, že utká se
láska a nevraživost.
Pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
za ohně vzplanutí,
i šuměni splavu
Děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila.

Děkuji za trýzeň,,
jež zdokonalí díla.
Za to, že miluji,
byť -strach mi srdce svíral.
Beránku , děkuji .
Marně jsi neumíral...

Medituju. Nad tím, jak tiše se naplňují sny. Aniž by to kdo věděl.

Ale dost snění! Jestli chci zejtra spát ve svý posteli s peřinama, tak se musím ještě trochu popošoupnout na sever. S pietou jedu přes Mauthauzen. Hezký lázeňský městečko. Poslední technická závada - prasklý lanko u přesmyku.

8.7 jsem si do protokolu mohl zapsat 146 ujetých Km.

9. červenec 1997

Vstávám ještě časněji než včera.V 04:30 vítám východ slunce zpěvem. Jsem plnej sil, optimismu a elánu do života. Svou poslední noc jsem strávil v hrubé stavbě na odbočce do Reidu ze silnice č.123. Až tudy pojedu příště tak bude baráček hotovej. Mám navaříno ovsa, a vyrážím na zteč Dolního Dvořiště.

Z Freistadtu jedu opět "naslepo", tedy bez mapy. Jsem z toho nervózní. Ze směrovek bez čísel nevyčtu, jak dlouho a přes kolik vesnic ještě pojedu. Zahazuju "zbytečnosti", ještě včera nezbytný pro zdárný průběh výletu: krabici od mlíka v němž jsem si vozil celej den vařenou kaši nebo kolínka, dva kilogrami vážící pracovní rukavice neustále nasáklý vodou atd..

Hranice. Dolní Dvořiště. Naše vlajka na stožáru. Jsem doma!!!

Slavnostní pocity jsem si odbyl včera u Dunaje, a dnes ráno při vítání slunce. Teď mám starost, kde je nejbližší rychlíková stanice. Těším se domů.

Klepu na dveře tranzita železniční stanice Rybník. "Rád bych s
bicyklem do Zábřeha na Moravě" oslovuju sebevědomě zřízence v mém
věku."Nó, počkat počkat, musíme se podívat, jestli se tam jezdí" říká
on přehrabujíc se v kupě hlášení na stole. "Na nic se nekoukej, já tam
bydlím". "Je tam nádraží s třema nástupištěma a jednou hospodou, klid­ně mi vystav lístek" hučím do něj. „Víš co? Včera tady byli z Jeseníku,
a nedostali se tam" napíná mě panáček. A já nechápu. „Jak(?) nedostali
se tam?" „Máte tam podmáčený koleje" vypadne z něj, a kouká na mě jako
bych spadl z Marsu, a já se tak dozvídám o povodňovejch událostech
června 97. „Tak bohužel . Zábřeh mimo provoz" hlasí mi poté co se prohrabal štůskem. Náhradní řešení, vzhledem k tomu, že do Ústí nad Orlicí se jezdí je prostý. Jedu k dědovi do Letohradu.Kolo posílám zvlášt.

Dřepím v Praze na nádraží a je^: mi jasný, že dnes ve svý postýlce spinkat nebudu. Číslíčka oznamující zpoždění mého spoje utěšeně předbíhaj reálný čas. Ze šedesáti je stodvacet, ze sto dvaceti dvěstěčtyřicet. Hala se plní lidma a batohama, kabelama. Červený číselník se opět rozklapal aby prozradil novou informaci lidu: "vlak nejede". Situace na frontě se mění kaž­dým okamžikem. Toto je důkaz. Nezbývá, než vymyslet náhradní řešení.

Náhradní řešení je, dát si (urychleně dokud je volno) věci do úschovny a jít za mim pražským kamarádem Matoušem Novákem. A doufat, že bude doma. Přespat u něj a zítra učinit pokus č.2.

U Nováků mě přijali moc hezky a mile. Dali mi najíst, nechali mě vykoupat a paní Nováková se mi nabídla, že mi vypere špinavý věci co jsem měl na sobě. Moc príma návrh, kterej nešel odmítnout. Matoušovi poprvé vyprávím svůj příběh. Česky.

10. červenec 1997

Nemůžu se dočkat rána. Po snídani, oblečen do voňavý košile, se loučím s Matoušem a jeho rodičema, podáním ruky. Spěchám na nádraží konat skutky. Po cestě kupuju noviny.

Nádraží je ještě ucpanější než včera. „pomačkaných" nevyspalých lidí přibilo. Tak jsem vypadal já včera. Dnes díky dobrotě paní Novákové voním fosfáty. Halou vládne informační chaos. Dozvídám se, že do Ústí nad Orlicí se nejezdí. Ná­hradní řešení: Dojet do Pardubic, tam se zatím jezdí, a dál se uvidí. Buď to přespím u paní Stránské (adresu jsem si vyhledal v telefonním seznamu) a nebo se ještě nějak pokusím prokousat do Letohradu. Pěšky, stopem, busem...co já vím. Rozhodne momentální situace. Abych měl co nejmenší zavazadlo, rozhoduju se svěřit všechny zbytný věci poště a poslat si je balíkem domů. Jenomže to musím do města pro krabici, pro balíc papír, pro špagátek, na poštu. Mezi tím dostávám hlad... Přestávám věřit, že se mi povede dnes odjet. Alespoň že neprší.

A znovu dřepím v hale která se poněkud vylidnila. Spoje se hnuli. Koukám na tabuli, a znovu mi je jasný, že ani dnes ve svý postýlce spinkat nebudu. Když tu náhle (!), se na tabuli objeví informace: vlak směr Hr.Králové-Letohrad odjíždí ze sedmýho nástupiště. A je náhle veselo!

Kupé mám pro sebe, vyhlídky jsou ideální. Kdybych si uvědomil, že do Letohradu se dá jet přej i přes Hradec Králové, tak jsem si mohl ušetřit peripetie s posíláním balíku...

V Letohradě na nádraží už na mě čeká rackin (to je důkaz, že i já jsem tam už mohl bejt). Ptám se po tetě Sršňové která tu prodává lístky, abych ji pozdravil. Má ale dovolenou. Je na Bořitavě.V hospodě koupím čtyři lahváče a mažu na Ovčín.

Babička mě vítá se slzama v očích. Jako bych vstal z mrtvých. Děda příjmá můj návrat z cest - tak jako já, jako samozdřejmost.

Vykládám, popisuju a mrzí mě, že jsem nevzal s sebou mapu mé cesty podle níž jsem jel (je v balíku). Děda mi sice snáší všeliký kartografický materiál jež má v domě, ale není to ono. Nejsou tam průsmyky v nichž jsem se potil i třepal zimou, nejsou tak města z nichž jsem mu posílal pohledy. Nejsou tam řeky, který mě provázely. O to víc vyprávím.

Druhej den po obědě sedlám naposledy Racka. Jdeme do finále. Závěrečná etapa je Ovčín-Zábřeh (asi 50Km). Jedu krajinou po potopě světa. Zbořené domy, vyvrácené ploty, spadené stromy, stržené krajnice... Později se tomu začne říkat povodňová turistika. Nejhorší zážitek cykločundru má však teprve přijít.

Z Hoštejna mířím na Hněvkov. Jindy svěže zelené údolíčko teď připomíná bahnité dno rybníka. Dle místních se dá projet, a jsem více méně v klidu. Do okamžiku než silnice obloukový mostem kříží bahnitou Sázavu. V tu chvíli totiž mostek podplouvá i dvojice vodáků na kánoji aby se v zápětí, na druhé straně mostu objevili převrnutí. Zastavuju, koukám na ně a oni na mne nezapomenutelným způsobem. Vztahují ke mne, jedinému možnému zachránci, ruce zmítané proudem. Kanoe jde ke dnu hned, oni hrozí že každou chvíli. Sleduju to divadlo jak přístojící bez schopnosti jim pomoci. Na štěstí pro mne, i pro ně, jim v cestě leží strom o jehož větve se zachytí. Lezou na břeh, a na silnici, kde se všichni tři potkáváme. Já, i oni, jsem zelený jak sedma. Oni však ještě navíc od bláta jak se brodili blátivým polem k cestě. „Odkud jste?" ptám se já. „Z Hoštejna". „Tak to dojdete sami, říkám jim na rozloučenou a srdce se mi opět dává do pohybu

11.7 v 14.30 jsem konečně doma. Místo objetí od rodičů, kteří jsou na dovolené, mne čeká dopis na přivítanou a pet láhev s balenou vodou a upozorněním: „Voda s kohoutku je kontaminovaná". To je mi šuma fuk. Jsem doma. V posteli. V níž jsem výlet naplánoval. Z níž jsem na něj vystartoval. V ní se kruh uzavírá... Za sladkost s usnutí Děkuji za únavu.