Maroko 2014

Zobrazit cestu na větší mapě

Paříž - Madrid - Lisabon - Marakeš

5.9 - 30.11 2014

Odjezd

Od návratu od Rotterů uběhlo ani ne deset dnů. Končí prázdniny a s nimi i příjemné starosti o děti, naplňující mne a můj čas měrou vrchovatou. Končí prázdniny a přede mnou se otevírá nesmírný nenalinkovaný časoprostor vykřikující otázku: "Co budeš dělat?". Deštěm končí prázdniny, a tak mám sám pro sebe alibi ...nikam nepojedu, tak jako na jaře...(bylo to z jiného důvodu). Deset dnů sám v sobě svádím boj o ten nenalinkovaný list papíru. V úterý dopoledne míním, že nikam nepojedu. V úterý večer nápad odjet konzultuju s Jiřou. Nemá námitek. Večer nemůžu spát. Ve středu si kupuju lístek na páteční spoj Praha - Paříž. Ve čtvrtek se jdu rozloučit s rodiči. "Pojedu do Maroka", řeknu suše, s dodatkem: "...do Marakeše". Maminka spráskne ruce a : " jeď na Slovensko". Táta vezme atlas, aby se podíval, kdeže je ten Marakeš... a: "Je to poměrně na jihu...". Konstatuje chmuře nad mapou. Upřímně pokrčím rameny, protože nevím, kde je. Nezajímal jsem se o to. Vím jen, že je v Maroku, a že se mi to jméno hodí do rovnice Paříž - Madrid - Lisabon - Marakeš. Sestra Ala řekne empaticky nahlas za mne můj pocit: "Jen ať jede... Potřebuje to".

V pátek ráno se loučím s dětma před brankou při odchodu do školy jako obvykle: "Děti. Do školičky pro jedničky." Mám přitom smutný úsměv. Objímáme se. Zuzka mi přitom slzí za krk. Co mám dělat?!

Zdviženým palcem vzhůru se loučím o dvě hodiny později skrze rozjíždějící se okno s Jiřkou. Nepředstavitelně moc se mi nikam nechce. Od pat až po kořínky vlasů jsem naplněn pochybnostmi. Neurčitou tísní, z neurčitelného neznáma a neurčitelného času, během kterého se může odehrát kdekoliv cokoliv. Tam. I tady. Kdybych jel jen tak, do Francie, tak by pochybnosti nenabobtnaly do XXL rozměrů. Potíž je v tom Maroku..., které jsem si do itineráře vsadil neb jsem tam nebyl, ...a že po prožitém roce potřebuju vzpruhu pro mé sebevědomí.

Opuštěn, v opuštěném kupé, frčím známou krajinou. Modlím se. Se vším všudy co k tomu patří - s odevzdaností. Očními víčky oddělen od pozemského světa. Myslí odeslanou na neznámou adresu. Rukama sepnutýma prosbou. Rty přeříkávajícími Otčenáš, se modlím za to, aby se mi tentokrát něco nestalo, aby se doma zase něco nestalo. Modlím se, bych svým odjezdem nic a nikoho nepoškodil. Modlím se, abych rodinu, jež mi je nad jiné poklady světa, pro ty jiné poklady, neztratil. Modlím se, protože Věřím. Modlím se, abych nebyl na vše tak sám a sám. Modlím se. Opírám se. Dělím se. Funguje to. Je mi líp... Nemám v sobě nic z touhy cestovat. Překročit sám sebe.

Touha /Daniel Landa/

Je to jak nic, to totiž neváží víc.
Je to něco jak dech, jak přání na křídlech.
Je to nemožnej cíl, kterej si vymyslil.
Je to jak sen, co ráno rozpustil den,
nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil.
Volej k nebi přání a všechno bude k mání.
Je to jak žár, pořádně velikej dar.
Je to jak letící drak, naprosto přesnej prak.
Je to hukot moře, je to pramen v hoře.
Touha je žít, zůstat a neodejít.
Touha je padnout a vstát a rány nevnímat.
Je to tlukot srdce, je to poklad v ruce.
Je to jak třpyt, jako sluneční svit.

Úžasná měsíční zář, je to jak boží tvář.
Je to skrytá síla, je to zlatá žíla.
Touha je zázrak, takže přej si co chceš.
Probouzej sílu, s ní už neklopýtneš.
Touha jsou čáry, v hloubi duše je máš.
Touha je zázrak, kámo zázrak vždyť už to znáš!
Touha je krám, kde mají všechno a hned.
Pak je tam k mání i ten pitomej svět.
Touha je brána, ke všemu o čem jsi snil, touha je cesta i cíl.

Francie

Je sobota 6.9 2014. Jako poslední opouštím líně čalouněné prostory busu. Přebírám si krabici s Missionem a pohodlně s ní (mám ji umístěnou na podvozku z koleček od in-line bruslí) popojíždím do ústraní Pařížského bus nádru. Zde mi končí jízdenka a konec konců i linka eurolines Praha - Paříž sama o sobě. Nožem pářu krabici a opatrně z ní vybaluju vše, co v ní mám. Voní mi garáží. Domovem. Při sestavování kola mi spadne na zem mobil a něco se v něm porouchá, takže přestane umět odesílat sms (vše ostatní funguje). Volám to domů Jiře. Domlouváme si systém večerního prozvánění a hovorů - středa neděle. Krabici odnáším ke kontejneru. Přehazuju nohu přes štangli. Zasunuju chodidlo do klipsny. Roztáčím kola příběhu. "Petře, kostky jsou vrženy", řeknu si nahlas.

Spouštím se z kopce dolů.

Netuším, v které části Paříže jsme "přistáli". Doma jsem si to nepředpřipravil, a mapku Paříže nemám, ale otázce: "Tour de Eiffel?" odpovídají všichni stejně natažením ruky vpřed. (Ondra přišel ze školy a vepsal mi sem toto: Taťka se vrátil za 2 měsýce. Šly jsme naproti. Každej týden nám volal. Přyjel rychlíkem v kolyk přyjel to sy nepamatuju. A já nemám důvod to mazat ?). Nemám důvod jim nevěřit.

V Info stánku pod katedrálou "Notre Dame" si vyzvedávám přehlednou mapku Paříže. Paní mi do ní ochotně kroužkuje, co určitě musím vidět. Navíc ještě nádraží, z něhož odjíždí vlaky do cca 130km vzdáleného Orleans. Kupuju a posílám první pohlednici domů. Píšu na ni: "Smutné pozdravení z krásného města vám posílá Taťkus milující. Mám vás rád. Mějte se rádi"

Paříž. Carcassone. Lurdy. Tři města srovnaný v ose sever jih. Města, která bych tu ve Francii rád navštívil.

Hned první z nich - Paříž, mne odměňuje svojí krásou. Krásou, namíchanou z nezaměnitelné architektury, podtrženou linií řeky. Křivek kamenných, betonových, litinových mostů natažených, od břehu k břehu. Z břehu na ostrov a poté na břeh. Pestrobarevných, pestrotvarých parků. Litinových, pískovcových, mramorových soch, sousoší a kašen. Pouličních hudebníků, tanečníků, žonglérů, malířů a ...Eiffelovy věže. Pěkné, moc pěkné město. Usrkávám pohled z těchto krás. Vstřebávám zážitky, vjemy a dojmy. S každým douškem se mi obnovuje ztracená rovnováha. Tíseň pozbývá na palčivosti. Obdivuji fasády, štuky, střechy, římsy pamětihodností, aniž bych pořádně věděl, nač se vlastně koukám. Není to pro mě důležité. Nezařadím se do žádné z front na lístky. Raději si posedím na lavičce poblíž "šansonující" kytaristky. Rohlíkem ze zábřežského Penny Marketu nakrmím holuby.

Opouštím historické centrum směrem na Versailles. Bylo by jednoduší kolo zamknout u stromu a jet busem. Já ale potřebuju pohyb a tak se tam přes Bouloňský lesík hrabu po svých. Je to přes kopec, z něhož je docela pěkně vidět mrakodrapová show Paříže. Ne tam nepojedu.

Versailleský zámek je obkroužen litinovým plotem žulou dlážděným nádvořím. Vysoká okna, bohaté sem tam zlacené štuky mu dodávají vznešenost. Skutečně. Přinejmenším z venku s rozlehlým nádvořím vypadá moc pěkně. Do areálu se ale s kolem nesmí, a tak Missiona zanechávám pod dohledem hlídače před ohromně kudrnatou litinovou bránou a na žulu dlážděné nádvoří vstupuju po svých. Jdu do parku. Do něj se platí vstupné. Což se mi nechce, a tak se panáčka kontrolujícího lístky snažím zkorumpovat tatrankou. Marně (pochopitelně). Investice do lístku se mi vyplácí.

Z ústředního parku lze odbočit do vedlejších parků, přičemž každý je na jiné téma, Z jiných rostlin, a vypadá docela jinak, nežli ten vedlejší. Mezi nimi se volně prochází pávi, poletují kačeny, pochodují krocani a jiná pernatá havěť. Moc pěkné, moc působivé ... a pro mne i celkem dost vyčerpávající. Po dvouhodinovém kochání se roztodivnou přírodou srovnanou zahradníky do roztodivných tvarů nejen mne vyhání z parku strážníci na elektrokolech. Před branami parku už je fronta čekající na vpuštění a večerní koncert. Dokážu si představit, jak moc působivý musí být zážitek kloubící hudbu, nasvětlení kašen, schodišť, arkád, květeny a večera, ke kterému se schyluje. A to ani nejsem moc velký romantik (ale jo, jsem).

Jinou, ale ve své podstatě stejnou cestou se vracím (cca 25km) zpět do Paříže, abych viděl její světla v nočním hávu. Nasvětlená věž mi je spolehlivým vodítkem, majákem. Proplétám se k ní neznámými uličkami, na nichž v zahradních restauracích cinkají příbory, sedí hosté u vína, piva. Pod ní, na rozlehlém parku sedí, leží, piknikují mladí staří bílí černí šikmoocí pohodáři. Lidé. Nikdo nikomu nezavazí. Nenadává. Nepřekáží. I teď večer se stojí fronty na prohlídku věže. Řekl bych, že pohled na večerní Paříž může být zajímavější, nežli ten denní. Ale nevím. Neviděl jsem ten ani ten. Unaveně si sedám na lavku. Otvírám si jedno ze dvou piv, co jsem si koupil cestou sem (měl jsem si koupit tři). Je teplo krásně, klidno. Sedím s nataženýma nohama. Čumím na velkou světlem zlacenou monstranci turizmu. Jo pěkné. Když se v celou hodinu rozbliká tak dav pod ní zašumí potleskem. Jo pěkné. Dalo by se tu spát, ale já chci ještě vidět více. Zvedám se. Nočním životem svítící Paříž mne láká. Co jsem viděl ve dne, teď objíždím noční krasojízdou. Je to celkem pohromadě, takže to nedá ani moc práce. Před půlnocí jsem na nádraží Austerlitz odkud mi to jede do Orleansu. Přišel jsem pozdě. První zítřejší vlak mi jede (až!) v 13:00.

Vracím se zpět do parčíku k Séně. Mladí tu hrají na buben a kytaru. Holka v odvážně rozepnuté pánské košili (moc jí to sluší) pohazuje blonďatou hřívou, tančí rukama, nohama, trupem, celým svým tělem... Pěkně se na to kouká. Pěkně se to prožívá. Víčka zatížená dvoudenním spánkovým deficitem těžknou. Filosofuju si. Včera jsem byl tam. Ráno tady a teď jsem tu..., a tolik jsem toho viděl, zažil, potkal. Je to vůbec možné? Usínám s rukama sepnutýma a pohledem přimknutým na bosonohou Salome. Která tančí a tančí, zatímco bubny bubnují, kytara zní nocí nad pomalu vpřed se sunoucí Sénou. Dokonalosti okamžiku chybí jediné: dar ohně. Ale kde tu vzít dřevo? Jsem rád, že jsem tady.

Ráno vstávám. Po večerním éterickém zážitku teď ani vidu, ani slechu. Vyprchal, zmizel stejně nenávratně jako včerejší den. Po mě sem, sebou přišli plácnout ještě další nocležníci. Nebo jsou z té místní party. Nevím. Spal jsem jako dudek. Motám karimatku, spacák a jdu do nejbližšího parku. Ve většině včerejších parků bylo WC, umyvadlo a voda zdarma. V tomto tomu není jinak. Snídám zásoby z domova a první kafe. Zvedám se z lavičky. Na nádraží to je kousek, takže tam jsem dvě hodiny před jednou.

Nemají tu pokladny. Jízdenky prodává automat. Dříve než si ji koupím se jdu poradit do informací. Abych něco nezoral. Čekám a poslouchám klavíristku bojující tóny, akordy, notami s nádražním hlukem. Nevím, jestli to je běžná cestující anebo klavíristka zde zaměstnaná na místo Evropy2 . Piáno na mramorové podlaze však zcela jistě nebude jejím cestovním spoluzavazadlem. Vlak přijíždí dle plánu patnáct minut předem. Háky pro pověšení kola jsou na svých místech. Přesně jak mi to předpověděla slečna z informací. Poměrně dlouhá souprava pobere množství lidu, které se k ní po ohlášení přihrnulo. Klavíristka přišla o publikum.

Dlouhým vagónem to hází, jak naráží z vyhybky na vyhybku. Dobře dvacet minut jedeme posprejovaným podzemním světem. Labyrintem tunelů, pilířů, vyhybek. Kilometry jedeme tmavou norou. Nic nevidět. Nic není vidět ani poté, co se vynořujeme na pozemské světlo pro betonový koridor clonící zvukům i výhledům. Dobře jsem udělal, když jsem se rozhodnul Paříž opustit vlakem, i když, podél Sény by to zas takový problém být nemusel. Jenomže ta neteče na jih, směrem ke Španělsku, tam kam mířím já, nýbrž na západ, směrem k Anglii.

Vystupuju v Orleanse. O katedrálu Sv. Kříže opírám kolo. Vstupuju dovnitř. Město dnes tepe jarmarečním ruchem a tak i tu ve vnitř je docela plno. Avšak ne zas tak moc, aby si nebylo kde sednout ke krátkému zamyšlení nad tím co cestou potkám.

Nedočkavě se dávám se do pohybu směrem k prvnímu etapovému městu Clermont Farrand (300km) stojící mi v cestě na jih. Šlapu krásným počasím, krásnou svěže zelenou krajinou plnou architektury, parků, usmívajících se lidí a dobře zásobených obchodů. Odpočívám, polykajíc den za dnem stokilometrovou porci cesty. Během dne lovím fotky, když přijde noc, tak sebou někde plácnu, abych se z toho stejného místa ráno zase zvednul a pokračoval dál. Kilometr za kilometrem. Fotku za fotkou. Bagetu za bagetou. Každý šlápnutím nechávám starosti za sebou. Je mi krásně, lehce, bezstarostně. Tak krásně jak krásná tu je krajina. Tak lehce jak lehce se kolo odvaluje po vinilově černém asfaltu. Tak bezstarostně, jak samozřejmě, bezstarostně se na sebe lepí den za dnem, fotka za fotkou aniž bych musel cokoliv řešit. Má mapa je posetá piktogramy znamenající zámeček či kostelík. A to nejedu podél Loiry, pověstné na své zámky, nýbrž podél (mě) neznáme řeky Cher. K některým lze přijít na dotek. Jiné jsou obehnány plotem. U většiny pak vhodně umístěná lavička, stoleček. Sednu, kousnu do čokolády, upiju z krabice mlíka, a jedu dál. Pohoda, klid, mír a monotónní pohyb mi vymývají mozkovnu.

Zabočuju do centra Clermont Farrand (CF). Mají tu prý katedrálu, která stojí za zhlédnutí. Nevím. Možná, že ji nevidím objektivně neb promotávka k ní aglomeračním šumem mne stála poměrně dost energie a času, ale řekl bych, že ty vesnický stavbičky uprostřed klidu a světa míru se musí líbit více.

Za CF se krajina začíná zvedat. Poměrně prudce vzhůru se zvedala už v CF směrem na Aurilac, potažmo etapové Carcassone (450km) kam jedu. Roviny vystřídali kopce, pole lesy, louky a pastviny. Pasou se tu krávy, které dávají mléko pro sýr Rocheford. Zcela Náhodou v městečku tohoto daru kvasinek strávím jednu noc. Z rovinaté Hané se krajina změnila na kopcovitý Český Kras. Tlačím nahoru jedu dolů a mezi tím občas jedu, občas jdu. Je to pestřejší, zatáčkovitější, koukavější, pracnější. Barevně omítnuté do pažitu na krátko střiženo zámečky jako z legolandu nahradili hrady a zříceniny spasované z kamene. S kopci přichází vylidněnost. Prázdné domy a usedlosti volají po minulých časech, osadnících. Silnice v členitých údolích lákají opuštěností. Je to pěkný, cyklisticky obtížný terén. Krajina, ve které spím na pastvinách, zuby si čistím na hřbitovech a nákupy dělám v malých obchůdcích za velké peníze. Ty jsou občas zavřené, nebo se v obci vůbec nevyskytují. Hurá! To pak musím v opuštěné, vylidněné vesničce zazvonit na dveře s pěti eurem v ruce: "Bon soár. Maršé fermé. Makarony. Baget. Mersí". Půl pytlíku kolínek mám vždy v železné zásobě pod ponožkami. Voda v potoku teče stále. Takže to je, spíše než záchrana před hladovou nocí, sportovní disciplína. Kontakt s místními. Dobrodružstvíčko. Takřka vždy dostanu, oč si žádám s dodatkem v podobě jablka či úsměvu. Je to hra fungující nejlépe o víkendech, kdy ty obchůdky jsou skutečně zavřené. S předpokladem, že mi lidé otevřou a porozumí. Přičemž jedno, ani druhé není samozřejmostí. Jo, funguje to, ale zdržuje od jízdy, která mne naplňuje a baví. Vybrat si dům. Zazvonit čekat... Rozumnější je oslovit někoho sedícího na lavičce před domem, ale takových lidí ve správný čas na správném místě není zas tolik, a řeknu-li nacvičenou větu během dne, zpravidla takový člověk ukáže rukou, kde "maršé" najdu.

Počasí mi přeje. Je krásně teplo. Stan rozbaluju jen kvůli komárům a rose. Užívám si klidu a míru světa. Paráda.

V městečku, do něhož jsem přijel, se chystá jarmareční veselí. Hlavní ulice pod hradem (jak jinak) je vystlána zlatavou slámou. Odstranitelné reklamní, dopravní značení je odstraněno. Neodstranitelné zakamuflováno pytlovinou. Stánky s řemeslnými a tmářskými výrobky obsluhují lidé v dobových krojích. Ty si lze půjčit v půjčovně. Čehož hojně využívají místní i někteří (hlavně dětští) turisté, kteří se také oblíkají do dobového a spoluvytváří tak atmosféru (na rozdíl od turistů jako já). Pěkné. V intermache si kupuju velký jogurt a velkou bagetu, abych si atmosférku užil. Za městem dávám stopařské dvojici sušenku. Abych se rozdělil. Prohodil pár slov. Paráda.

Po opuštěné silnici přijíždím do městečka Saint - Sernin- sur Rance. V zatáčce na náměstí tu mají sochu nahého klečícího chlapce. Protože jsem bývalý studen "specped" v departmentu Aveyron, ihned tedy vím, že to je "Vlčí dítě". Pietně posvačím na náměstí pod sochou chlapce s Aveyronu, k níž mne k mé radosti přivedla náhoda. Celkem mi ta tehdejší přednáška Krejčířové svojí jednoduchou pravdivostí, pronesená nekomplikovaným jazykem utkvěla v paměti. Příběh chlapce - sochy, o kterou se zády opírám, je zhruba takovýto.... Chlapce, který se ztratil v lesích a byl znovu nalezen po mnoha letech zanedbaný, zaostalý, se ujal nestor pedagogiky monsieur Ytard. Použil jej jako důkaz, že když (nejen) dítěti, nebudete dávat patřičné podněty, tak se nebude patřičně vyvíjet. Ustrne. Ba i se vrátí vývojově zpět. Jako zvíře si bude zahrabávat maso. A to, bez ohledu na jeho vnitřní inteligenci, dispozice, barvu pleti, náboženské vyznání, urozený původ. Nebo-li, podněty - prostředí (minulé, současné, budoucí) spoluurčují, jakými jsme, budeme lidmi. Tedy: zlé učí zlu. Dobré dobru. Ohleduplné ohleduplnosti. Laskavé lásce. Obtížně může učit ten, kdo sám nebyl učen. Milovat, kdo nebyl milován. Odpouštět, komu nebylo odpouštěno. Vést (myšleno vychovávat - nikoli ligu) kdo nebyl veden. Válečná generace dětí vyrůstající ve válečném konfliktu s Němci, bude mimovolně o Němcích smýšlet záporně. Ať si to zaslouží. Nebo ne. Atd... Atp... Etc...

Za Mazamet začnu ztrácet výškové metry. Viničními svahy klesám do údolí. Pasu se na bobulích hroznového vína. Konečně nějaký ovoce. Klesám směrem k plavebnímu kanálu du Midi. Spojnici pro malé jachty mezi Středozemním mořem a Atlantikem. Klesám k městu Carcassone. Rozlehlý hradní komplex znám z víka krabice stolní hry. Během svého putování jej nechci minout. Přijíždím k němu v čas ideálního měkce pozdně odpoledního slunce.

Je krásný den. Zamykám kolo co možná nejblíže hradbám a jdu si komplex uliček prohlídnout zevnitř. Očekávám, že se bude platit vlezné. V duchu odhaduju kolik to asi tak bude - na Křivoklátě za to chtěli 120. Kalkuluji zbytečně. Vlezné se tu nevybírá(!). Křivolaké hradní uličky s krabicí mlíka za tričkem prolézám o to radostněji. Hradní areál mi připomíná ten Rodosský. Uličky, domy, zdi schody spasované z kamene, z kamene a zase jen z kamene. Obchůdky se šperky a jinými třpytivostmi. Restauračky s naleštěnými příbory, sklenicemi a čistými ubrusy. Věžičky, cimbuří, střechy, stříšky, ochozy stoicky staletími unaveni zhlíží na upravené lidi. Vodí se za ruce. Smějí se na sebe. Pěkně se k sobě chovají. Chladivá stroze zdobená kaple se srdcem dokořán. Pěkné. Působivé. Monumentální. Naplňující. Uklidňující. Vracející. Dopíjím si krabici od mlíka, zvedám se z lavičky. Hradní hodiny bijí. Vracím se ke kolu, abych sebou vedle něho plácnul, vyčkal večerního představení, které je neméně (myšleno ještě více) vzrušující. Znovu stoupám vzhůru po schodišti, abych se vnořil do nyní tajuplně temného, lampami příjemně osvětleného (jinak bych tam nešel) hradního labyrintu. Zase nemusím nic dávat (platit) a mohu jen přijímat, čerpat, absorbovat tu krásně tajuplnou noční procházku. A zase, a znovu, si prožívám ono naplňující: jsem tu vlastní silou a z vlastního přičinění. Je to ten příjemný pocit plynoucí z mírumilovné nikomu neubližující soběstačnosti, pro kterou tento druh cyklistiky, života, mám tak rád. A zase a znovu si prožívám své osamění.

Spát jdu nikoli "pod stan", nýbrž pod mostní oblouk klenoucí se parkem v záplavové oblasti podhradí. Už předtím jsem si jej vyhlídnul co-by velmi blízké nocležiště. Tmavá řeka se tiše šine ze tmy do tmy. Fialové světlo nasvětlující oblouk mi, a hmyzu, nedává spát. Chvíli uvažuju o tom, že se přesunu jinam, ale jen chvíli. Pak usínám...

Ráno se přesunuju ke stolku s lavičkou. Snídám takovej jakoby jogurt (ale není to jogurt). Kule hroznového vína. Bagetu zapíjím kafem, zatímco parkem dusá pestrobarevná grupa sportovců, nejspíš vojáků. Nejsou to žádný malý piva.

V infocentru si vyzvedávám mapku cyklostezky lemující kanál du Midi. Podél kterého bych rád doputoval do zítřejšího Toulouse (Tulus). Hned ve městě se k němu přimykám. Nechávám se cyklo šipkami Toulouse 150 km provést městem podél jeho koryta. Šlapu podél něho. Koukám po jachtách. Zdravím se s lidičkami na jejich palubách. Řekl bych, že to je oproti cyklistice docela nudný, pramálo variabilní, pohyb vpřed. Povrch cyklostezky zvěstem je mizérie. Šotolina střídá udusanou hlínu a opačně. Nic pro mne zhýčkaného asfaltem, takže cyklostezku zklamaně (ale rád) opouštím na souběžně (za polem) vedoucí D6113. Výrazně mi fouká do zad, a tak se dávám do pohybu. Polykám kilometry jako závodník. Vážně mi to jede - a to je radost! Součástí dopravního značení jsou cedulky s šipkou upozorňující na "camping public", veřejné tábořiště. Aniž bych musel někam zajíždět, tak jich pár minu. Jsou to místa v obci, na kterých je stavbička se záchodem, tekoucí vodou a elektrickou zástrčkou.

V dohlednu pak je lavička stoleček místo na postavení karavanu, anebo stanu. Tak nějak bych řešil já "obtíže" s cykloturismem na Šumavě. Je teplo, až vedro. Takže si tam, coby v koupelně, prádelně, nálevně, přibrzdím a mažu dál - aby mi neuletěl vítr. Dnes to vážně frčí. V 17:00 jsem na dohled Tulus a se silami u konce. Potřebuju zregenerovat. Mířím do kostela. Tam zcela jistě najdu klid, mír, židli v chládku a přístupnou zásuvku. Ten, před kterým jsem zastavil, navíc láká přídavkem - zvukem varhan skrze zavřené dveře. Zamykám kolo (s sebou beru vše životně důležité) a unaveným krokem zdolávám schody vzhůru ke katedrále. Docela mne láká představa, že se zúčastním mše ve francouzštině. Po otevření dveří zaváhám. Dům je neobvykle plný. Nicméně když, už jsem absolvoval proceduru zamčení opuštění kola a výstup po schodech, vytrvám. S úlevou v nohách dosedám zadkem na lavici vedle paní v černém. Rakev uprostřed uličky mi napoví, že jsem se vetřel k obřadu rozloučení. Unaven naslouchám francouzštině. Vůbec mi nepřipadá uchu lahodící. Více se mi zamlouvá slovenština, už proto že jí rozumím. Poslouchám tu řeč. Vzpomínám svých předků. Posunky opakuji posunky lidí vedle sebe, mezi něž sic v černém, avšak aerodynamickém úboru pramálo zapadám. Neva. Hlavně když sedím celou plochou zadku a nemusím šmodrchat nohama. Necelá hodina mi stačí, abych zase byl OK. Odemykám kolo a vyrážím vstříc milionové zápletce: Tulus.

Do čtvrtého největšího města Francie se zapichuju směrem od university. Potřeboval bych jej překřížit. Ale ne docela, a nechce se mi v něm babrat. Na první zastávce metra se ptám na radu. Pán mne od cesty metrem k cíli za městem zrazuje. Radí mi, ať město raději objedu což si myslím i já ...jen bych potřeboval lepší mapu ...ale bude to hodně nahoru, varuje zároveň šermujíc rukama. As 100 stupňový úhel kolem jižního okraje města nakonec tedy opisuju po svých osách. Je to boj unaveného s kopci, kruhovými objezdy, ne právě jednoduchým značením a Francouzštinou. Ve změti silnic lituji, že nemám GPS. Jo, tu by se docela hodila. Na konci promotávky, s Tulus za zády a Lurdy před sebou (172km) unaveně nakupuju párky, plechovku fazolí, bagetu a dvě piva. Kdyby mi někdo ráno říkal, že to dotáhnu až sem, tak bych mu nevěřil. Teď zase odmítám věřit, že se udržím na nohou déle, než půl hodiny. "Camping public" pochopitelně aktuálně není v itineráři cesty. Tedy hurá do pole.

Sluníčko do mne střílí světelné paprsky. Hradba Pyrenejí, které mne dosud míjely v relativně neškodné vzdálenosti po levé ruce, se mi teď staví nesmlouvavě do cesty. Ne, zatím nemusím žádné kopce zdolávat. Cestě stačí, že se pořád a stále mírně zvedá vzhůru. Celkem mi to frčí. Počasí přeje. Je teplo ale nepotím se. Díky tomu že nejsem "potivý" typ. Žízeň však mám neustále. U posledního baráku po levé straně ve směru na Lannemezan zastavuju. Další vesnice má být po pěti kilometrech a tak dlouho "trpět" žízní se mi nechce. Brána statku dokořán. Nikde nikdo. S petkou si jdu najít kohoutek. Přitom jsem prozrazen. Pán si mne přivolává gestem. "Bon žůr mesie prier eau". Pán mi ochotně napustí vodu a pak se sám od sebe ptá, jestli se nechci vysprchovat. "Sí", kývu hlavou. Vede mne do domu. Otvírá přede mnou dveře za dveřmi, až se nakonec octnu v koupelně. Proceduru sprchování neprotahuju. Abych nezdržoval. Padesátník mne obdarovává pivem i zájmem. Neumí anglicky. Neumím francouzsky. Pro tento případ mám piktogram. Mapku cesty. Zaujme. Nejen trasou Pařiž - Madrid - Lisabon - Marakeš, ale i nápisem PARAOLYMPIONIK TEAM 1997. Očividně tím v jeho očích stoupnu v ceně. Začne mne (lichotivě) plácat po zádech k pivu přidává padesáti eurovou bankovku. Odmítám ji, a větou: "no money, late yes", vyměňuju za mlíko. Pán odchází, vrací se s dvoulitrovkou džusu. Gestikuluje, že nemá farmu na mlíko, a že si ty peníze mám vzít, že to pro něj nic neznamená... Tak jo, přikývnu a nechám se zkorumpovat. (Za odměnu mu pošlu na obec děkovný dopis).

V deset dopoledne dalšího dne jsem v Lourdes (Lurdech). Nejsem tu náhodou. Chtěl jsem je vidět stejně jako Carcassone či Paříž a tak jsem tu. Město veliké asi jako Zábřeh v podhůří Pyrenejí se mi odvděčuje stejně jako předcházející cíle. Samo o sobě je moc pěkné. Jeho krása je umocněna kulisou hor blízkých na dotek ruky. Skutečně, moc pěkné místo bez ohledu na stupeň víry, který v sobě skrýváte. Do areálu s piktogramem přeškrtnutého kola se s Missionem nevydávám. Disciplinovaně věrného sluhu opouštím vybaven velkým (kilovým) jogurtem s kousky čokolády a lžící (darem Rumunských mnichů z klášteru Prislop). Dochvátal jsem sem s ní, na mne střelhbitou jízdou, napříč Francií s tím, že zde zklidním krok. Celou dobu jsem si hlavu lámal, kam vlastně dojedu. Domov jsem totiž opouštěl s výše uvedenými pochybnostmi a s mírnou bolestí pravého stehenního svalu, kterou jsem si "uhnal" na Šumavě. I proto jsem si zdravotní připojištění vyřídil jen pro měsíc září s tím, že se uvidí... Teď, po čtrnácti dnech, mám linii: Paříž (Orleans) - Carcassone - Lurdy za sebou a musí padnout rozhodnutí, zda pojedu dál ve směru "tam" - a nebo "zpět". Počasí mi přeje. Kolo funguje. Sval nebolí ani náznakem. Dle informací je i doma vše v pořádku. Času mám jako invalidní důchodce..., to všechno jsou ingredience, z nichž míchám své rozhodnutí, stejně jako jogurt. Zatímco sedím, vyhřívám se na lavičce na tom krásném místě.

Do kostela postaveného na místě známého zázraku, které z tohoto místa učinil trhák pro cestovní kanceláře, vstupuju jako člověk, nepotřebující instituci, kostel, monstranci, zázrak zjevení, ani personifikaci víry. Stejně, jako nepotřebuju Mengeleovu tabulku prvků. Avšak, jako člověk, potřebující pokoru, odevzdanost.

Zázračná jeskyně faktického zjevení je opodál. Původně jsem do ní nehodlal vstoupit. Nicméně duch místa na mne zapůsobil tak mocně, že se také stavím do krátkého štrúdlu a v tichém meditačním zamyšlení nasávám chladivou atmosféru polo odkryté jeskyně se stěnama vyhlazenýma do zrcadlového lesku nesčetnými tahy bolestivých partií těla. Prstů, rukou, rtů, zad nohou... Údajně to totiž zabírá. V mém případě (bohužel) nikoliv. Mé potíže před procedurou jsou stejné jako před ní.

Silný pramen sytí chrliče ve skále pod kostelem. Léčivé vody je tolik, že přepadává a plní potok, nedalekou říčku. Utrácet u stánku s kanistříky všech velikostí (oblíbený je kanistr tvaru panny Marie) nehodlám. Z odpadkového koše vytahuju proti slunci krásně čirou dvoulitrovou petku. Přiznávám, že zde v přehlídce chorobopisů, to není právě k tomuto účelu vhodně situovaný odpaďák. Po dvou, třech, hodinách zatížen na jednu stranu se vracím k Myšákovi. Jsem rozhodnut. Pojedu dál. Tam. Do Španělska. Už se mě po něm začínalo stýskat.

Po několika kilometrech řeším otázku, co s dvoukilovým břemenem možná léčivé vody demoralizující tempo jízdy. Dvě kila, jsou dvě kila a dvě kila vodní zátěže světem zbytečně vláčet nebudu. Jenomže zblblý propagandou mariánského zázraku se ji zdráhám jen tak "zneuctít" vylitím na zem mezi květy. Vyřeším to Šalamounsky. Zliju se s ní od hlavy až k patě.

Jsem v Pyrenejích. Horách výškou a tvarem podobné, nám Čechům geograficky bližším, Rakouským Nízkým Taurům. Nejsou to tedy úplné Alpy - eurovelehory, ale taky to nejsou úplně zanedbatelné kopce. K cestě skrze ně, z Lurd do etapové Zaragozy (250km) si volím sice nejbližší, Španělsko - Francouzský průsmyk Portalet. Dle mapy je bohužel i nejvyšší. Jedu krásnou šťavnatě zelenou krajinou. V Lestelle Betharram odbočuju ze sinice nahoru dolů (D 938) na (D 934) Arudy. Odteď už bude do Španěl, jen a jen vzhůru. Což mi vyhovuje více, než kolísání nahoru dolů. Silnice se zvedá. Vesnic, lidí, vody v řece ubývá. Údolí se prohlubují, lesy se pročišťují tak, jak silnice stoupá stále výš a výš.

Za Laruns už je jenom příroda, já a silnice s vyznačením pro cyklisty. Kolik kilometrů, výškových metrů jim zbývá do sedla a v jakém stoupání bude následující úsek. Jdu jedu. Jedu jdu. Ploužím se vzhůru, zatímco mne minuly už tři požární auta, sanita a policie. Po nějaké době i já doputuju k zátarasu, havárii na cestě. Řidič náklaďáčku vezoucí a vlekoucí dva autokary nezvládnul zatáčku a při cestě dolů to nabořil do zděného zábradlí mostku lemující silnici přes bystřinu. Nemůže to být déle než deset, dvacet minut. Ještěže jsem se v těch Lurdech zdržel. Za tmy dotlačuju kolo do nějaké vesnice. Stan stavím na jediné rovné ploše. Parkovišti ochránců Pyrenejského parku.

Večerní déšť kazí renomé Francii. Bubnuje na plátno. Stan jej vydržel bez újmy. Já takřka. Ráno je mi poprvé poměrně chladno. Zahřívám se směsí: kolínka + párek + kečup. Vyrážím. Na steč! Mraky opouští oblohu i mne. Vyjasňuje se. Nicméně než slunce vysuší ranní opar uvízlý v údolí tlačím, jedu, jedu, tlačím čisťounkou přírodou, abych se zahřál. Měl jsem si vzít rukavice? Asi jo. Nasazuju ponožky. Alespoň uschnou. Cyklističtí kolegové na galuskách mne předjíždějí se zdviženým palcem. "Bravo!", volám za nimi na oplátku já. Na balvanu posvačím rybky olejky, bagetku s nutelkou. Můžu všechno. Ve finále už jenom tlačím. V jednu hodinu jsem 1794 m.n.m vysoko. "nahoře" v sedle. Proklatě tu funí. Nechám se vyfotit a padám. Do Španělska!!!

Španělsko

Klesám, padám, ztrácím metry. Fouká proti. Má dvouosá jednostopá souprava se nerozjíždí tak jak by mohla. Dosti však na to, abych nemusel šlapat, jel a přitom nespadl pro ztrátu rovnováhy. Což mi stačí ke štěstí.

Po pravé ruce míjím lanovky a sjezdovky. Opuštěně čekající na sníh na svahu kopce - hory, na pozadí nebeské modře. Pěkné pokoukání směrem vzhůru. Po levé pak kaskádu postupně se zvětšujících údolních nádrží se smaragdově zelenou vodou propojených bělavou stužkou říčky. Pěkné pokoukání směrem dolů.

V Sabiňánigo (800m.n. m) mi končí jízda z kopce dolů, a mapa. Před marketem rozkládám stan, abych na dnešním Španělském sluníčku usušil včerejší Francouzský déšť. Motoristé mne příjemně lichotivě plácají po zádech....", všimli jsme si tě už v Lurdech. "Jedu z Orleans, přes Clermont Ferrand a Carcassone". "Bravo!". "Nemáte mapu Španělska? Jedu do Madridu potřeboval bych se podívat kudy dál". "Bravo! Bravo! Nemáme." Nicméně otvírají buňku vozu a jakoby z vesmírného modulu z ní vyjímají zázračný GPS přístroj. "Mersi. Arevoa. Bon voage!". Jdu nakoupit jídlo případně i tu mapu. Jídlo mám, mapu ne. Další pokus doplnit oslepnutý mapník je u benzínky. Z nabídky jsem si nevybral. Tak si ještě jednou v klidu s tužkou a papírem, vytyčuju směr další jízdy. Někudy tudy jsem už musel jednou jet, cestou z Compostelli do Barcelony. Nerad bych jel stejnou cestu dvakrát. Nemůžu se však rozpomenout, kudy to bylo... Pojedu na Hueska přes průsmyk Monrepos (1280m.n. m), s několika tunely za sebou. To bude zajímavé.

Jedu v kraťasech a tričku s kšiltovkou plandající na pravém "rohu" řidítek. Z charakteristicky zbarveného vozu s majáčkem na střeše a nápisem Policia de Trafico na mne muž spolujezdec ve slušivé uniformě gestikuluje sundáváním a nasazováním imaginární čepice: "Dej si něco na hlavu". Nevím, oč mu jde, slunce teď v pozdním odpoledni nežhne zas tak, aby se Španělská policie musela bát, že dostanu úpal. Přesto si na hlavu s, pro mne typickým úsměvem, nasazuju kšiltovku... O pár desítek metrů dál na mne auto s, teď už, efektně blikajícím majáčkem čeká. Ze Španělštiny odlovím, a s gest pochopím, že helma, tu po jejich zřejmě "kasko", nebo "kaskuňo", tu je pro cyklisty povinná. Jenomže já helmu nemám... a aktuálně tu žádný obchod s "kaskuňo" nevidět. Mávám tedy rukou před sebe: "Zaragoza. Kaskuňo". "Sí. Hueska. Kaskuňo", potvrdí dopraváci přikývnutím. Tomu říkám rozhovor na úrovni. S podvečerem se hrabu po Red Caretrra Nacional N 330 do druhého průsmyku dnešního dne. Je krásný teplý podvečer. Hra slunce a stínu začíná. Moc krásné pokoukání na svět. Docela mi to jede. Silnice je místy v opravě a tak celkem často jedu za zátarasem oddělen od dopravního lomozu. Na pár ruskojazyčných vět se zastavím u Rumunskýho kamioňáka. Milujeme Euro unii. Před kaskádou tunelů se rozsvěcuju a oblíkám. Bude to z kopce dolů a bude tam zima. V tunelu se Mission rozjíždí plným tempem. Čtyřicet, padesát, šedesát... frčíme spolu dolů z kopce dírou ve skále s větrem o závod. Světla tunelu se míhají neuvěřitelně rychle. Pevně svírám řidítka. Cítím, že se mi kšiltka milimetr po milimetru posunuje na hlavě. Rychlým šmahem pouštím řidítko, smekám kšilku. Věším ji na roh. V plné rychlosti po dobu třech vteřin řídím jednou rukou. Zapomenu přitom na sluneční brýle, které mám posazený na kšiltě..., slyším zvuk čehosi roztříštěného o kapotu auta za mnou. Brýle! ...být řidičem, bych se asi lek... Tunely jsou tři, čtyři za sebou. Protnu je rychlostí komety. Za nimi opouštím silnici, která už před tím, před tunely, změnila kategorii na "autovia". Svítící Hueska mi leží u nohou. Lépe řečeno, před stanem.

V Hueska jdu do XXL šopu nakoupit. Potřebuju: jídlo, mapu a helmu. Jídlo mají. Mapy nevedou. A 10e za helmu se mi dát nechce. Obracím ji v ruce. Vím, že v ní nepojedu, a tak ji vracím do regálu ...ono to nějak dopadne.

Za Hueska dopravní hlídka v protisměru pokutuje cyklistu. Nemá helmu..., předpřipravuju si udivenou tvář - vysvětlení cizince. Doufám, že to jsou jiní policajti a že se s těma mejma včerejšíma nepotkali na služebně. Obávám se zbytečně (naštěstí). V dalším městečku se ptám pěšáka na cestu. K radě kudy kam na Zaragozu, mi je dlaní jeho ruky důrazně poklepáno na hlavu: "Kaskuňo?". "Niente". "Policia. Problema". Ach jo. Asi jsem neměl tak škudlit místem.

Živím se jabkama odrůdy Golden delikous. Podél silnice jsou jich řady s větvema ohnutýma k zemi pod váhou plodů. Výborné, šťavnaté, chutné kilometry. Stačí jen slézt z kola. Paráda.

Zaragoza s Rio Ebro živené vodou z Pyrenejí. Více než půlmilionové hl. město Aragonie leží 200 metrů nad mořem a je křižovatkou mezi městy Madrid, Barcelona, Bilbao a Toulouse. Všechna tato města jsou okolo 300 kilometrů daleko od Zaragozy. V hlavní, moc pěkné, katedrále mají cedulku s piktogramem vyzívající k tichu. Přeškrtnuté postavičky na něm mají u úst bubliny a v nich české: "bla, bla, bla" blábolení. V info se ptám kudy na kole do Madridu. Neobvyklým dotazem vyvedu slečnu z konceptu. Neví, zda komunikace je i pro kola a nedokáže (čti: nechce) mi to ani zjistit. Větou: "Kde jinde se to mám dozvědět?", si vymáhám odpověď. Místo ní rada: "Na policii". Za 5e kupuju mini atlas Espaňa - Portugal 1:1 000 000. Kartuši plynu. Helmu, nekupuju. Jsem přeci cizinec a stejně bych v ní nejel... Na benzině, na startu autovii směr Madrid, se ptám pumpařů, jestli na ni můžu vjet. Jeden, že jo, druhý že ne... Má zkušenost radí, že ne. Čumím do jejich podrobnější mapy. Ani podle té tu však není jiná varianta. Dle idicií Zaragozu s Madridem spojuje jen tahle cyklistům zapovězená autovia, na jejímž prahu právě nerozhodně přešlapuju. Oba pumpaři se chytaj za hlavu starostma a smíchem za břicho: "A Madrid con bici!". Jo! Vážně vtipný. Blbečci. Za benzínou stojí pár kamionů. Za pokus nic nedám. Bouchám na plechové domky. Slovem: "Madrid", se ptám po svezení. Rumuni jedou do Francie. Maďar mi neotevřel a Španěl se se mnou odmítnul bavit, byť měl dveře dokořán a slovu "Madrid", nemohl nerozumět. Nechce se mi na tu autodráhu vjet. Váhám nad mapou kudy kam. Do Madridu se mi v podstatě ani moc nechce..., takže po jogurtu s jablkem volím 500 km dlouhou, Madridu se vyhýbající "okružní jízdu" přes Teruel, Cuencu do Toleda. Přičemž Toledo přes Madrid je 380km.

Z Orleans až sem jsem dojel krásně šťavnatě zelenou krajinou. S barvou chloroformu je zdá se konec. Teď šlapu vyprahlou Aragonií.

Nikde nikdo, nic. Vůkol, kam oko dohlédne. Písčitá půda, trsnatá tráva, v dolíku políčko spálené sluníčkem, vysušené větrem. Nikde nic jiného. Jen smutná krajina opuštěná trávou, stromy, stíny. Projíždím mrtvými, neživotnými městy, na které pamatují jen autoři map. Opuštěné vesnice, v nichž (některých) dosud z posledních sil tepe život, vypadají válečně apokalypticky. S drobnýma stavbičkama se zub času již dávno vypořádal. Na ty jsem tu moc pozdě. Obdivovat se mohu už jen těm velkým čnícím z jejich sutin. Jsou v různém stupni rozkladu, rozpadu a zmaru práce dědů, pradědů a praprapradědů, dnešní generace odcházející. Za snadnějším životem. Za prací do bobtnajících měst na pobřeží moře. Za vodou a zázrakem fotosyntesy do městeček na pobřeží skomírajících řek. Při pohledu na ten kraj se jí nelze divit. Pod spalujícím sluníčkem tu musí být hodně těžké najít obživu, život. Forma, v níž se tu vyskytuje, jsou velkofarmy. Továrny na mlíko, maso, vepře, slepice, vejce. Jeden člověk tu s technikou obstarává práci, kterou dříve vykonávaly právě ty dnes opuštěné vesnice lidských paží. Zastavím u nich. V uctivé vzdálenosti minu psa velikosti telete na řetězu co by udržel i Golema (a co karabinka? I ta vydrží?). S: "Perfavore leche", si dojdu pro mlíko, chleba a jedu dál k další hromadě sutin pod sluncem spalujícím život... Začínám rozumět tomu, proč mezi Zaragozou a Madridem je jen autodráha.

Po několika velmi, velmi slunečných dnech se zatahuje. Zdá se, že bude pršet. Na noc zůstávám ve městě, abych tu našel přístřešek pro můj plátěný přístřešek. Tiše jej stavím pod střechou jakési víceúčelové sportovní haly umístěné uprostřed obce, ve které jsem za tímto účelem předčasně ustrnul na noc. Ne, kilometry nejsou jediným kritériem. Opatrně cinkám tyčkama, abych se neprozradil..., do stanu zalézám s tichostí myšky. Tetelím se radostí, neb večer určitě něco přijde. Radostí se tetelím, dokud mne neobjeví pes raťafák a z uctivé vzdálenosti po mně, ukrytém ve stanu, nezačne ňafat. Jeho štěkot se příšerně rozléhá halou. Odráží od stěn, betonové podlahy a doznívá v uličkách městečka. "Jdi do prdele!", nadávám psovi opakovaně. Ne protože bych se bál psa samotného, jako spíše sběhu lidu, který tím ňafáním každou chvilku může svolat. (Že se nebojím, je tím, jak moc malý to je pes, a nikoli tím, že bych byl já tak moc velký Udata). Nemám párek, abych mu ho hodil. Po chlebu, ani neštěk. S vločkama to už vůbec nemá cenu. Ňafá po mně dobře čtvrthodinu, a ňafal by určitě ještě dál, ...kdyby nepřišla seňora v zástěře a její přísný hlas: "Perron! La casa!". Večer se skutečně "venku" čerti žení, zatímco já si lebedím pod plechovou střechou. Déšť rachotí tak, že ani deset perronů by ho nepřeštěkalo. Je mi fakt fajn.

Před Cuenca spadnu trochu níže. Jedu podél nějaké říčky zelenkavou krajinou od pradávna vábící život. Zase se objevují zahrady, vesnice, města, ovoce, život. Řeka vytvarovala červený pískovec do pěkných krajinotvorných reliéfů a zatáček. Pěkné kilometry po rachotě.

Čtyřicet kilometrů před etapovou Cuencou zastavuju u stolečku. Dál už zase není "nic" než kopec. Po mě u stolku zastavují dva "Frantíci". Sedají si ke mně. Nalévám jim ze svého kotlíku kafe. Vadí jim v něm mlíko a tak si za euro objednávají deci černého výluhu. Mě objednají taky. Uznávám, je to jiný kafe. Kluci jedou jako já: z Paříže. Tam co já: do Casablanky. Odkud letí do Brazílie... Jsou mladí, bez závazků. Mají hrstku peněz hromadu odvahy. A tak jedou. Fantastické! Mají helmy - na nosičích. "Bon voage mesie" přeji jim na rozloučenou. Tak trošku zklamán, že mi neřekli: "Pojeď do Cuenci s náma", je nechávám vyrazit přede mnou, v naději, že je doženu, a pojedu s nima. Opouštím nejbližší povodí řeky. Stoupám do kopce. Krajina mi schne, smutní před očima. Šlapu, abych se dohrabal do Cuenky a stan postavil zase pod střechou - a taky v naději, že doženu kluky. Marně. Mladý hoňáky, na rozdíl od Cuenci nedoženu.

Chvíli před osmou nakupuju v Lidlu Cuenca, pořádnou porci jídla a dvě piva. Dnes si to zasloužím. Myslím na kluky. Pravděpodobně spí taky tady někde. Na sklonku dne procházím starobylé město vystavěné na skále nad řekou. Moc pěkné (viz. Ilustrační foto z netu). Ucaprtán dnem a s mraky nad hlavou mám jiné starosti než brousit uličkami hore dole. Hledám spací flek pod střechou alespoň pro mne, když ne i pro stan, zatímco nad hlavou se mi blýská, hromuje. Hledání placu na spaní mne vysiluje. Zdržuje od vlastní procházky vnitřním městem. Deptá morál. Celou dobu se vláčím se stanem pro případ deště! A teď, když má pršet a on by měl pečovat o mě - abych nezmok, tak se já starám o něj - aby nezmok! Dvě místa už jsem schválil a zase zavrhnul, abych v hluboké desáté večerní tmě, s nohama ušoupanýma až u zadku, přišel na třetí. Rose, komárům odolný stan vztyčuju pod mostem v parku. Jo! Tady si lehnu a ani se nehnu! Nocí burácí bouře. Blesky křižují nebe. Nasvětlují park. Pod mostem ani kapka. Vzdoušek jak v Jeseníkách. Paráda.

Ráno kliďo píďo vstávám. Vařím kafe. Žmoulám rohlík s nutelou. Sleduju, jak se kolem mě, v uctivě zdvořilé vzdálenosti začínají vyskytovat lidičky. Postávaj. Posedávaj. Jednotlivci, i klábosící dvojice. Netuším, nač tu můžou čekat? Pak přijde jeden. Klíčem odemkne počmárané dveře do místnosti v mostním pilíři. Z okolního parku se k nim jako na povel nahrne snad třicet lidí z technických služeb města Cuenca. Obestupují mě, stan a klokotající kotlík. Z ničeho nic jsem z osamění, přenesen do středu zájmu. Nikdo z nich však neumí Anglicky a tak s jediným slovem:" Turist", rychle bořím stan, přesouvám se na jinou lavičku.

Lány obilí, prchám před studeným deštěm. Jedu v bundě, tričku, bundě, tričku. Za kolem mi přitom vlaje igelitka se supermanem sebraná v příkopu. Připadám si tak.

Kluk, co vypadá jako Turek, je Němec. Student. Jede z Frankfurtu. Přes Francii a Barcelonu míří do Madridu. Na letadlo. Taky dobrej tah. Potkáváme se na krajnici. Není si kde sednout, takže postávání neprotahujeme a po chvíli se loučíme: "Gutte raisen!". Helmu nemá.

Od Cuenci opět sucho vyprahlo. Kamením pozvolna nahoru, kamením pozvolna dolů. Sedla v nadmořské výšce něco málo přes tisíc sbírám jedno za druhým během dne. Vnitrozemské Španělsko je jedna velká hromada šutrů. Šlapu po "via servicio", souběžně vedoucí po takřka bezauté autovii. Je to vedlejší cesta podél autodráhy pro nás pomalíky. Jsou to kilometry a kilometry krásného bezpečného přívětivého asfaltu. Poslala mě na něj dopravní policie, přičemž o "kaskůňu" nepadla žádná zmínka. Ještě že jsem si ji nekoupil...

Před odbočkou na Toledu zaváhám, zda si přeci jen nezajet do 70 km vzdáleného Madridu. Ne na kole. Nejsem blázen. Vlakem, či busem bych tam byl za jednu dvě hodiny. Pak nápad vygumuju z hlavy. Nechce se mi tam čampat.

Jsem v Toledu tedy v Kastilii, tedy v samém středu Španělska konkrétně 70 km jihozápadně od Madridu. Do sto tisíci hlavého UNESCO města přijíždím na sklonku dne, sil. Unaveně si představuju, jak tlačím naložené kolo vzhůru k hradu od řeky Tejo v podhradí. Já však sotva pletu nohama. Nemám sil jeho krásu vnímat. Potřeboval bych si alespoň na hodinu lehnout, odpočinout si, a ne se pořád posunovat vpřed, vpřed. Jenomže pak bude tma jak v pytli. K hradu to tu mají vážně prudce vzhůru. Tak prudce, že z vlastního města ležícího u řeky Tejo - kde je hlavní silnice, parkoviště, nádraží, bus uzel, život - vyváží vzhůru turisty eskalátor na obecní náklady. Má záchrana! Zneužívám jeho služeb i přes zákazovou cedulku "Cyklistům vjezd zakázán" a jedu spolu s nima dlouze vzhůru. V "přestupní stanici" vtesané do skály přesedám na jinou větev, a jedu zase dlouze vzhůru. Až se nakonec s odkrvenou pravačkou ocitám jako by na Petříně nad Prahou. Těžce dosedám na první volnou lavku. S úlevou natahuju nohy. Není nad to sedět celým zadkem na pořádné lavici! Výhled mám pěkný. Dole pode mnou teče Rio Tejo spojující hezkých pár století Madrid s šest stovek kilometrů vzdáleným Lisabonem. V několika dnech budoucích by se to mohlo povést i mě. Uvidíme. Lavka, na které sedím je dobrá. Má opěradlo. Spát se však u ní nedá. Je moc na ráně. Únavou zaprášeným zrakem obhlížím starobylé sevření uliček města na kopci. Dělám pár zbytečných fotek a desítky zbytečných kroků. Tu celkovou při opouštění města se mi však nepovede udělat. Je černo černá noc. Takže si tu na tomto místě pomáhám ilustrativní fotkou z netu.

Ciudad Real je na den jízdy, jednoduchých 117 Km od Toleda. Příjemně unaven nakupuju v Carerfouru v klidu večeři na jídlo a dvě piva na usnutí. V klidu projíždím město, sedám do kostela, zavčasu hledajíc, kde sebou plácnu. Pršet nebude, takže to bude "simply".

Večer tu v C. Realu, je stejný jako ve všech ostatních městech. Je to příležitost obydlit jeho exteriéry. Ulice. Náměstí. Parky. Vynést ven do teplotně příjemného podvečera život ze dveří, ochraňovaný před parnem během dne v chladivých stěnách domů. Vzít si s sebou židli, a na příjemném vzdoušku si zaklevetět, zahrát karty, kopnout do balónu, milenecky zakorsovat. Rád jsem "součástí" takovýchto podvečerů. Koukám na lidi. Děti, babičky, dědečky. S nataženýma nohama usrkávám pivo. Jedno, druhé, se mi příjemně rozlévá po těžknoucím těle. Lupulinový výtažek v kombinaci s únavou a temnou oblohou posázenou polem hvězd na má oční víčka zabírá dokonale. Pro sladkost s usnutí, děkuji za únavu... Konec konců, kam bych jezdil? Až se mi zachce tak tu sebou plácnu a bude dobojováno. Je tu travička, pítko...

"Dormíre?"("Kde budeš spát?"), ptá se mne mírně podnapilýma gestama jeden z uživatelů parku. "Tady", ukazuju já pod strom k pítku. Mám obavu, že mne bude přemlouvat, abych šel spát s ním, k němu. A to se mi nechce. Chlapík však vymyslí jinou zápletku. S tajuplnou tváří řekne: "Banditos", přičemž se se starostlivým pohledem rozhlídne vůkol "No. Dormire" - radí mi kroutíc hlavou. Rukou mne od mého místa ke spaní odhání, ať jdu spát jinam. Další mávnutí rukou směrem k parku, kterým jsem před tím projel a: "Dormire, no problema", my radí, kde mám přečkat tuto noc. Zaváhám. Nevím..., nezdá se mi to tu nějak zvlášť nebezpečné. Unaven, ochmelen jeho radu odmítám a tvrdohlavě opětovně ukazuju k pítku: "Dormíre. No problema. Buenas notes". "Buenas notes", odpovídá mi starostlivá tvář, postava krčící rameny.

Není to vůbec poprvé, kdy mi někdo někde radil, ať tam nespím, a já jsem tam přesto zůstal, a ráno v pohodě odjel. Myslím si, že tu to bude stejné...

Nechce se mi čekat, až noc dožene i místní k spánku a tak pod stromem stavím stan. Proti rose, komárům a pohledům. Kolo opírám o strom za stanem, a těsně k němu přisazuju stan. Zalézám dovnitř. Pouštím rádio do uší. Rovnám záda na karimatce. Paráda..., dokud mi něco nepřistane na stanu. Poprvé, podruhé, potřetí... Ne to není náhoda. Šišky na palmě nerostou. Zásah kokosem by stan (ani já) nevydržel. Někdo po mne něco hází! Proč! Čtvrtý zásah šusťákoviny mne uvede do střehu. Po pátém, připraven vyskakuju ven jak čertík s krabičky. "Jděte do prdele čuráci!", volám po krátkém sprintu bosky za výrostkama mizejícíma ve tmě parku. Než se do ní schovali, dobře jsem je viděl hošany. Ne, ti mne nerozhází - myslím si chrabře v duchu. Scénku vidělo pár lidí dosud užívající parku. Mám za to, že epizodka je u konce. Kluci si odnášejí bobříka odvahy a hodu na cíl. Zastydí se a půjdou spát. Oni i já. Usínám. Spím. Probouzím se... Zdá se mi, že se kolo za stanem na mne kácí..., nebo se někam posunuje, zdá se mi to, nebo ne...? Ne! Náhle, jako po adrenalinové injekci vstříknuté do srdce, procitám docela! Nezdá se mi to! Kolo za mou hlavou mi skutečně někam U-J-Í-Ž-D-Í!!! Proklatě dlouho a nezručně rozepínám jeden, druhý třetí zip (spacák, moskytiéra, tropiko) vybíhám ven a okamžitě peláším za klukem zdrhajícím s M-Ý-M Myšoněm. Ano, je to jeden z těch co mne "kamenovali". Kamínky mne píchají do chodidel. Kluk naštěstí pochopí, že nemá šanci (s kolem se vážně špatně utíká) dvacet metrů za roh domu doběhnout včas. Vyhoupnout se na kolo taky nedokáže. Celkem rozumně tedy pouští Myšiona, který ještě chvíli jede setrvačností, a pak se zařinčením padá do písku parku. Nechávám kluka, klukem. Zvedám kolo. Rozhlížím se. Nikde nikdo. Ne. Tady skutečně "banditos". Tu zůstat nemůžu. S čelovkou na hlavě balím. Stan. Věci. Všechno. Přesunuju se ve směru ruky, která mi před třemi čtyřmi hodinami ukazovala dobře míněnou radu: "Dormire, no problema". Trpím stihomamem, že mne kluk sleduje. Několikrát se nenadále otočím, zatočím. Až s jistotou, že jedu sám zajíždím do parku. Stavět stan nemá cenu a - mám i strach. Že mne přeci jen ten blb sledoval. Připadám si jak James Bond v akci. Vtírám si do kůže, vlasů repelent. Lehám na karimatku vedle zamčeného (světe div se) Myšoně. Vůbec by mne nenapadlo, že mi ojetýho unavenýho odřenýho dobráka bude někdo krást. Tady! Kde před obchody stojí v řadách daleko ušlechtilejší stroje! Španělé jsou totiž, díky klima podmínkám a perfekt silnicím cyklisté. Kam se na ně hrabeme. Leda tak nějakej ubožák, hlupák, ctižádostivec.

Ráno se vracím na místo činu. Pro fotku, a abych zkontroloval, zda jsem tam něco nenechal. Stačilo by, kdyby si zlodějíček předpřipravil situaci zajištěním zipu tropika stanu zavíracím špendlíkem..., a byl bych já v pasti on za rohem. V parku, kde se můj večerní příběh odehrál, se rozjíždí sobotní ranní trh ovládaný Arabama. Tu asiati nemaj šanci. Kupuju ponožky. Kola se valí dál.

Dalším etapovým městem je Badojoz. Pak už budu v Portugalsku. Dle mapy mám před sebou 300km opuštěnou kopcovitou krajinou. Pohořím, v němž se rodí další velká řeka Pyrenejského poloostrova - Rio Gaudiana.

Zatahuje se. Vítr, co mne hnal před sebou, přináší mraky ztěžklé deštěm. Blesky za mými zády křižují oblohu. Vsadím boty, že večer bude lijavec. Nenajdu-li střechu pro sebe (a stan) budu přes noc kratochvilně drkotat zubama. Štěstí je však opět na mé straně. Doslova přesně na místě, kde to potřebuji, na mne čeká přístřešek akorát tak pro mne a můj stan. To je radost. Večer krásně prší. Ve stanu, pod střechou, v dešti. Ideální kombinace. Ráno jedu v bundě. Přesto mi je zima. Zahřívám se pohybem. Frčím. Prolézám starobylý Badojoz. Hradby kam se podíváš.

Další den ráno za Badajoz při ranní technické kontrole se mi palec nechutně zaboří do zadního pláště. Rázem mám po starostech, jak začít další den. Stavím na plotnu. Obracím Myšoně "kopyty" vzhůru. Co vypadne z brašen, posbírám po skončení opravy. Rychlo upínáky a kotoučový brzdy vyjmutí kola z rámu podstatně ulehčují. Cvak cvak, a kolo je venku. Šup šup, a duše je venku. Lup lup, a je tam druhá. Fouk fouk, a můžu jet. Deset minut? Víc to trvat nemůže. Ha, ha. Pokud neselhá lidský faktor. Bohužel nedbale prozkoumám vnitřek pláště. Neodhaluju, že osten v něm zůstal vězet, a tak během dopoledne lepím ještě jednou. Zase: Cvak. Šup. Lup. Fouk. Dobře mi tak. Ale to už budu polykat Portugalské kilometry a rohlíky.

Přes rozlitou řeku Guadianu vstupuju do Portugalska. Voda tu je velká vzácnost. Je-li to jen trošku možné tak jí lidé staví do cesty překážky a hráze. Ve snaze ji na jejím úprku k moři na chvíli pozdržet. Poté ji používají k závlaze ovocných sadů. Aktuálně mi dozrávají švestky a blumy. Pole s rajčaty, melouny a rýžoviště. Na těch se právě po vypuštění pasou kombajny.

Portugalsko

Koupáním ve vodou tryskající kašně vprostřed kruháče v starobylým Elvasu s akvaduktem začínám Portugalsko. Do Lisabonu, kam bych se rád podíval, to je 200. Ráchám se ve vodě, zatím co kolem mne krouží auta. Někdo zvedne palec vzhůru, jiný zakroutí hlavou. Život je směs názorů. Hlavně že se máme dobře a nesmrdí mi nohy. Po koupeli mi je fajn. Znovuzrozen tlačím kolo proti kopci, abych se už do večera nezapotil, pak už to bude jen stále dolů. K moři! Na Lisabon! Akvadukt za Elvasem nelze nevidět.

Hrnu si to na Lisabon, abych padesát kilometrů před ním. 1. 10 2014 na kilometru číslo 2620 v Porto Alto změnil plán. Přestane se mi chtít do plechové kaše plné čmoudíků. "En desítku" přejedu od krajnice ke krajnici, otočím se o stoosmdesát stupňů, abych nabral jižní kurz směrem na Lagos (270km). Pravdou je, že mi to rozhodnutí dá více práce než u Madridu. Neb Lisabon pokládám za historičtější a tudíž architektonicky malebnější. Ale nevím, nebyl jsem tam, ani tam. Každopádně vím, že tam mají nejdelší most Evropy. No a co?

"Careterra Muerte" je načmáráno na asfaltu N 120cítky, která mne trápí. Je to vážně cesta smrti. Vyjeté koleje. Drolící se děravý asfalt. Zběsilí řidiči. Mršiny, smetí, svinčík v příkopu. Děs, hrůza, smrad. Caretera Muerte N-120". Kostel spasovaný z kamene zve chladem vanoucím z otevřené porty. Jdu tam. Odpočinout zadku. Natáhnout nohy. Strčit mobil do elektriky. Schovat se před sluníčkem. Ustrnout na chvíli na jednom místě. Holky ladí kytary. Zdá se, že se schyluje ke mši. Po chvíli se skutečně kostelíkem roznesou akordy kytar. Holky do toho řežou jako na rokovém koncertě. Líbí se mi to. Živá hudba má vždycky vibrace, šťávu. Při příchodu velebníčka všichni povstanou. Pokřižují se. Odpovídají. Naslouchají. Modlí se - docela jako u nás. Dělám to po nich. S nimi. Poslouchám. Přemýšlím. Oddychuju. Portugalštinu jsem pokládal za podobnou Španělštině. Omyl. Anebo tomu nerozumím. Obé je možné. Ve Španělsku jsem neměl to štěstí "natrefit" na mši. Dobít si baterie jsem si v kostele byl vícekrát. Vždy tam hrála příjemně tlumená hudba a, jinak strohý interiér, zdobil mohutný do dřeva vyvedený oltář. Zatímco kněz mluví, řeším si já své úvahy. Vydržím až do konce. Hodina odpočinku na cestkách není tolik. Rozlomením eucharistie. Mše končí. Doufám, že přáním: "Jděte a buďte s pánem Bohem". Jsem cca v půli cesty.

Co jsem v Portugalsku, jedu dubovými lesy. Kůra sloupaná ze stromů v nich leží na hromadách a čeká na odvoz. Wikipedia o něm praví: "Dub korkový se využívá pro získávání přírodního korku olupováním borky v intervalech 6 až 12 let. První sklizeň se může provést po cca 25 letech od výsadby, ale kvalitní korek pro výrobu zátek se získá až po třetí sklizni tedy až po 75 letech. Svojí korunou připomínají vzrostlý ořech, rostou do výšky až 12 m a některé stromy mohou dosahovat stáří až 200 let. Pěstují se na korkovníkových plantážích, které jsou podobné alejím ovocných stromů. Největším pěstitelem korkového dubu je Portugalsko, které se považuje za zemi dodávající na trh korek nejvyšší kvality. Několik korkových dubů je možné najít i v České republice. Ty ovšem neslouží k získávání korku...", a já s tím souhlasím. Doplňuji jen foto a info: Dub korkovník v Portugalsku roste skutečně všude.

Přijíždím ke kruhovému objezdu (bohužel bez vodní lázně). Pastevec koz hvizdem zastavuje své stádo. Kozy se jako žáčkové mateřinky zastavují u samé hranice asfaltu a krajnice, cyklista přejede, ovčák pískne a celé, snad stohlavé stádo, se přežene přes kruhový objezd. Déle než dvě minuty jim to netrvá. Na druhé straně se jejich tlamičky zakousnou do spálené trávy. Cyklista se rozjíždí. Portugalsko in natura. Paráda.

Před Lagosem začíná přímořský turismus. Dobré větry, vysoké vlny a nízké ceny dělají z pláží pro mladé Evropany ráj surfingu. Mladí Evropští milovníci tohoto stylu života se pohybují od kempu ke kempu v obstarožních karavanech vyjadřujíce tak svůj image. Máváme si vzájemně v rytmu hesla "Make love, no war". Jsem na pobřeží. Od nejvzdálenější špičky Pyrenejského poloostrova mne dělí padesát kilometrů hore dole. Nejedu tam. Není to pro mne důležité. Pro mne je důležité další etapové město Sevilla (250km).

Jedu na východ. Podél moře. Příjemně osídlenou krajinou. Po podstatně lepším asfaltu. Okolo půl deváté, asi dvě hodiny po Zábřežsku, se tu začíná stmívat. Spát se mi ještě nechce. Chce se mi jet. Šlapat. Bušit do pedálů. Vytáhnu tedy blikačku, obleču kalhoty, tričko "dlouhej rukáv", reflexní vestu a sunu se dál a dál. Lačně polykám další kilometry noční jízdou po široké krajnici, opuštěné silnici, se svítící čelovkou. Pluji chladivou tmou po černé lince asfaltu osamocen někde v Portugalii jako Ahasver... Jo. I to se mi líbí. I to mne naplňuje.

Trajekt mne vrací přes Rio Guadiana do Španěl "Benvedito en Epagnol". Zase blikačkou nocí s důvěrou v úzkou hraniční čáru oddělující krajnici od silnice, mě a řidiče. S vírou v existenci neznámého, pro mou mapu 1: 1000000, osídlení tam někde přede mnou. Vždycky mám totiž potřebu, dojet na konci dne, někam pod světlo. Nikoli kvůli strachu ze tmy, ale kvůli tomu, že tam (u světla) bude i rovina, trávník a třebas i "taverna" či benzina. Tedy voda a případně litrová skleněná pivní láhev i s obsahem za 2e (záloha se neplatí, válí se tedy všude = čurbes, střepy, nepořádek).

Do krajinotvorby přibyl další prvek. Pole bavlníku. Rostlinu, vypadající jako růžička, mající místo květu chomáček vaty jsem nikdy "na dotek" neviděl. Teď jedu podél ní dlouhé desítky kilometrů. Napravo, nalevo bavlník, bavlník, bavlník. Když chci jablko, musím do obchodu (volím banán).

Počasí mi vážně přeje. Je vedro. Optimista ve mně mi radí zahodit bundu. Realista pak křičí: "Jsi se zbláznil!".

Dlouho jsem se nekoupal více než v litru vody. Naposledy na kruháku v Elvas, takže lezu do kašny. Napřed jen tak cudně, a poté celý. Sedám si na její dno. Voda mi je parádně. Vseďa po krk. Před pár dny mi prasknul hemeroid a tak mám v chlupech konečníku zaschlou krev. V skrytu hladiny si vysvlíkám cyklošortky, abych chladivé vodě zpřístupnil i intimitou zasmrádlé partie. Neuvěřitelné blaho mi z těch míst koluje tělem. Hlava přitom hlídá, zda se náhodou neblíží od někudy ze zálohy policejní hlídka či lepá děva. Ne, nikde nikdo. Jen já a to blaho od konečníku. Prý, že všechny krásné pocity v životě jsou zadarmo. Jo, něco na tom bude. Miluju vodu! Fotí mne pán. Říkám mu slovo okoukané u mycích linek čerpacích stanic: "Lavage, Lavage". Směje se. Kývá hlavou: "Sí. Lavage. Lavage."

V Huelvě jdu do infocentra, abych si zjistil, odkud se budu plavit do Maroka, protože tam (asi) pojedu. Rád bych s Cadizem. Pro jeho historický náboj. Bohužel, budu muset až do, mě nic neříkajícího, Algeciras.

Tmou s čelovkou na čele obkružuju svítící Sevillu. Perlu Andalusie mám po levé ruce. Je to celkem složité jetí, protože jedu napříč směrovkama, který mně neustále cpou na "autovia" obchvat, kam se mi nechce zajíždět. Mám na papírku vypsány vesnice z podstatně podrobnější mapy zkouknuté na benzíně, kterýma musím projet, abych vyjel tam, kde chci a přitom nejel po tom obchvatu. Do brašen jsem si přitom přibalil těžkou skleněnou litrovku piva. Príma orienťák končím až u cíle. U Merkadony (obchod) v Coria del Rio. Paráda.

Ráno vstávám, čistím zuby, kapu oční kapky, vkládám čípek Proktoglivenolu (ve stanu) a vyrážím vstříc dalšímu dni. Slovem: "Barka", se ptám po trajektu přes Rio Guadalquivir, zatímco lidé mi odpovídají pažema. Přes bahnitou řeku lovu za euro.

Rovinou plnou bavlníku se prošlapávám k Arcos de la Frontera. Kopce přede mnou za nimi moře. Konec konců i mapa o nich mluví. Tak co se divím. Dočista v tom městě zabloudím. Jako zelenáči se mi můj vnitřní kompas uprostřed regálů pomotá a od obchodu vyrazím jinam než bych měl. Z omylu, a na správnou cestu mne vyvádí joggující chlápek. Ochotně se přizpůsobí mému tempu a provede mne městem ke správné výpadovce.

Co jedu nejjižnějším jihem, sleduju, jak přibývá mříží, zábran, řetězů a zámků. Obchody se tu večer nezavírají jen dveřmi ze skla na fotobuňku, nýbrž i mříží. Benzínové stanice nejedou non-stop, nýbrž jen do desíti a pak katr dolů. Jízdní kola u obchodů obmykají mnoha dekagramové lankové, řetězové zámky. V oknech rodinných domků jsou mříže a před nimi psi. Stejně tak přibývá arabské etnikum. Snědá kůže, černé kadeře, hnědé oči, nos jak skoba. Nic z toho nelze minout, nevidět, nedát si to do souvislostí...

To vše umocňuje všechna varování, která jsem před cestou sem na Moravě vyslechnul. Jenomže na Moravě znějí jinak než tady a teď. Vzdálenost, která mne od nich na Moravě dělila, mi ty chmury a hrozby násobí. Od Afriky, Maroka, mne dělí ne víc než den, a na pohled nepatrný proužek moře. A od Afričanů, Marokánců, Arabů ani ten ne. Jsou tu. Jsou mezi námi. Jsem mezi nimi. Nevadí mi - jak jsou jiní. Nebojím se jich. Avšak, bojím se - těch mříží, řetězů a psů, kteří jsou tu, s největší pravděpodobností, právě kvůli nim. To vše kolem promlouvá, mluví, vypovídá. Více než upřímně, jednoznačně, nezkresleně. Beze slov. O to skutečněji, pravdivěji. Stále ještě jsem v sobě neučinil rozhodnutí, zda do Maroka jet či nejet. Bylo daleko. Vzdáleností. Časem. Úsilím. Řadou překážek. Dosud jsem to nerozhodnul. Prostě, a protože, že na těžkou otázku, neumím dát lehce odpověď. Nejsem váhavý - pro mé zvěrokruhové znamení "Váha". Jsem rozvážný - pro znalost svého chybujícího "člověčenství". To jsou dva různé pojmy.

Jenomže teď už na rozvahy není kdy. Billboardy u silnice s nabídkou trajektu Tarifa - Tanger po tomto rozhodnutí přímo volají. Subtilní proužek moře a za ním ohromnou Afriku mám po pravé ruce. Po levé kopce a skály. Za sebou Lisabon - Madrid - Paříž. Před sebou Tarifu s křižovatkou.

7. 10. 2014 na kilometru č. jsem nejdál, nejjižněji co to na tomto poloostrově jde. Píšu domů pohled. Koukám se na Afriku skrze obří lodě naložené kontejnery. Sunou se pomaloučku Gibraltarským průlivem. Tam i sem. Vypadají jako ten nejdelší zábřežský panelák (ten co máme před okny kuchyně) plovoucí na hóóódně velkým rybníku. Sluníčko je krásně mlhavé. Mírumilovně chladné a neútočné. Čas se zpomaluje kopírujíc rychlost plavby těch kontejnerových krabic sunoucích se vpřed. Rackové kejhají zručně lapajíce po bagetě (bez nuteli). Jsem otázka: já a Maroko? Na patnácti kilometrovou vzdálenost vypadá placatě, suše a opuštěně. Jsem já a pivo. Krásně se po něm uvolňuju. Poslední dnešní trajekt ve 22:00 si nechám ujet. Připlout do Tangeru v temné noci je blbost na druhou. Jsem já a únava.

Jedu kempovat na předem vyhlídnuté místo před Tarifou. Jsem já a pohlednice s adresou domova. Potřebuju se ho zbavit. Schránka nikde. Ptám se po ní gestem paní venčící psa nočním městem. Paní mi pažemi odpovídá. Ne, nemám náladu, sil to poslouchat... Beze slov, jí podávám ofrankovaný pohled... Přijímá ho. Rozumíme si. Dojde. "Gracias muchos" tedy nedostává zadarmo.

Jsem já a stan. Jsem já a natažený ruce, nohy, tělo, záda. Jsem já a Krylova motlitba Děkuji. Je o Bohu, který stvořil ratolest, bych mohl věnce vázat... Mám ji rád. Mám ji moc rád. Co mi zítra bude ratolestí? ...to se uvidí.

Naše hvězda vítězí nad tmou jako láska nad lží a nenávistí, vysunujíc po za obzoru prstíky, vytlačuje tmu. Světlo je krásný optimistický dar Zemi z vesmíru. Zázrak zrození dne patří k mým oblíbeným na cestách. Slunce západ též není špatný, obzvláště když nebydlíte na severní točně. Bohužel pro něj: nemá pro mne unaveného dnem to optimistické poselství, a je "okoukanější" než o necelý den starší sourozenec.

V jeho svitu, teple si na otázku: "Kdy?" nedokážu odpovědět jinak než že: "Teď!" ...a tak si jdu koupit na benzínu, u níž jsem spal, mapu Maroka. 10e pečetí mé rozhodnutí. Vím, že teď už necouvnu. Už je rozhodnuto. Nejsem přeci Váha, ale muž!

Přes Merkadonu kde naplním brašny, sjíždím do přístavu. Projíždím oplocením. Míjím policejní hlídku s kulometem. Vstupuju do odbavovací haly. Kolo zamykám uvnitř u květináče s čímsi mě neznámým. Mísím se do davu. Evropané. Arabové. Černoši, a ...jedna postava zahalená celá do černého tak důkladně, že je z ní vidět jen průzor očí v řádku. Nevím proč, ale mám z ženy v burce nepříjemný pocit. Chtěl bych si ji vyfotit, ale asi by nebyla ráda.... Nechám si zajít chuť. U okýnka si kupuju "adult one way ticket: Tarifa - Tanger for Mr. Petr Skala" za 37e a "ticket for bike" za 15e. Což se mi zdá, suma sumárum, docela dost. S lístkem dostávám i blanketek, ne nepodobný tomu Ukrajinskému, k vyplnění. Kolonky jsou dostatečně široké a tak do nich rozechvěně (ne strachem, ale obrnou) vpisuju pohodlně údaje. Nevím co napsat do kolonky "Místo pobytu v Maroku", rada slečny v okýnku je: "Everywhere. Some Town...". Píšu tedy: Marakesch. Do kolonky zaměstnání píšu: učitel, jako jméno před sňatkem píšu: Skála. Vše ostatní je transkripcí údajů z pasu. Přes několik policejních hlídek, kontrol, se propracovávám k molu. Vše jde normálně - hladce. Před lodí, která si pro mne připlula, si zapózuju s Myšoněm. Než se nachystá k mému přijetí tak to chvíli trvá. Kratochvilně si otvírám plechovku piva a pytlík chipsů, sedíc na tom k čemu se uvazuje loď. Musí to vypadat mazácky. Ve skutečnosti ve mně je malá dušička.

8. říjen

Čekám na molu. Poslouchám, čuchám moře. Nechávám se lechtat vánkem. Opečovávat sluníčkem. Skrze pestrobarevný řetízek seskládaný z autíček opouštějící lodní útroby koukám na Maroko v oparu. Je to vážně kousek. Rackové létají. Fešný Marokánský padesátník, ve fešném obleku, v "offroudu" s hvězdou na kapotě se mě s béžové koženky čalouněného křesla ptá, kam mám v Maroku namířeno. "Do Marakeše", odpovídám bezelstně stejně, jako se on rozesměje: "Tam ti bude teplo!". Zadoufám, že jde o předpověď počasí.

Kolo zanechávám přitažené gumou k vysokozdvižnému vozíku. Stoupám po schodech z ponuré smrduté lodní garáže na vysluněnou vzdušnou palubu. Procházím lodí slídíc po zásuvce. Slečně v informacích se marně snažím vnutit telefon. Nestojím jí ani za pohled. Natož pak za odpověď. Že nejsem cestující s offroadem by poznala i kdybych v ruce nesvíral igelitku s jogurtem a houskou.

V jedenáct začne loď vibrovat víc, pak ještě, a pak ještě víc, až se nakonec dá do přímočarého houpavého pohybu a vibrace změní na stejnoměrné uklidňující chvění.

Sedám si ke dvěma klukům zrozeným do černočerné kůže. Zatímco já jsem v triku, kraťasech a keckách. Oni mají na sobě triko, mikinu, bundu, rifle a těžký šněrovací boty. Zatímco já mám na hlavě lysinu ochmýřenou "ježkem". Jim kryje leb hustá hříva vlasů zmuchlaná do účesu. Kolem krku mají omotaný šátky a korálky. Mezi nimi se houpá na kožené šňůrce nepřehlédnutelná podobenka velikosti pohlednice Nelsona Mandely vyvedená do kůže. Stejně jako jeho symbol vzdoru proti rasismu - sevřená pěst zvednutá do výše. Jejich pohyby, gesta, úsměvy, oblečení, na mne působí sympaticky, uvolněně, nekonfliktně. Vidím v tom všem kus slušivé uvolněnosti. Svébytnosti. Kluci maj stejnou igelitku jako já. Jedou z Francie, jako já. Pravděpodobně ani jim v podpalubí nestojí lesklý offroade. (Ale nevím). Jazyková a větrná bariéra nám brání čilejší komunikaci. I tak si s nima rozumím více, než s anglofonní slečnou v info.

Po půl hodině má červená Tarifa - Tanger expres line, přiráží k Africké pevnině. Monotónní vibrace, které podvědomí přestalo vnímat se, prozradí, když ustanou. Frontu na vstupní razítko do pasu jsem si vystál, vyseděl už na lodi. Spolu s "Mandelákama" jsme byli poslední. Psychóze, že na nás nevyjde razítkovací barva, jsme mazácky nepodlehli, a do nesmyslně dlouhé řady před okýnkem úředníka se nezařadili dříve, než bylo nezbytně nutné.

Pomalu, rozvážně opouštím lodní útroby. Není kam spěchat.

Přes několik liknavých samopalníků opouštím ohrazený areál přístavní celnice. Jeden se zeptá: co vezeš? "Nothing". Další: kam jedeš. "To Marakesch". Poslednímu, po: vízum máš?, ukážu pas. I jemu by stačilo kývnout: "Yes". Ukazuju mu ho, abych sám sebe ujistil, že v něm je vše, co tam má být. Na pozdější reklamace totiž nebude brán zřetel. Všichni jsou u toho příjemní, milí, usměvaví, pohodoví. Svět se na mě směje a já na něj. Rozpouští stresy a obavy. Spolu s nezvykle mocným různobarevným proudem pasažérů "chodců" procházím plotem pod cedulí:

Marocké království

Tanger, pro nás začíná naháněči bojujícími o zákazníka. Pro hotely, restaurace, průvodcovské, taxi, výletnické, směnárenské, etc. ...služby. Nabídky, alespoň směrem ke mně, nejsou dotěrně adresné. Unikám jim snadno - zakroucením hlavy (své). To turisti s batůžky "vzadu", a foťáky "vpředu" s nimi mají vážnější opletačky. Sleduju je při práci, při překřikování, předhánění, předbíhání. Jsou, mírně řečeno, jiní. Výrazně se liší od "štrúdlu", který obklopili. Pletí. Účesem. Kvalitou bot, oblečení, chrupu, nehtů, čistotou pokožky, vlasů, střihem oděvu, projevem... Tanger od počátku splňuje mé očekávání - je zcela jiný než jsem očekával, už proto, že jsem nevěděl "co" mám očekávat. Je jiný stejně jako jeho písmo. Cik cak, seskládané budovy v různém stupni zchátralosti, rozestavěnosti, šedi. Cik cak, natahané dráty, kabely trubky. Cik cak, projíždějící auta, povozy, kola. Cik cak, se mísící lidé. Cik cak, oblečení lidé - poevropštění v riflích, ti původní v plátěných "pyžamech" s čapkou na hlavě. Děti s i bez. Cik cak, prostorem jdoucí zvuky neznámého rytmu. Cik cak, letící slova neznámé dikce. Cik cak se vznášející pachy zvířat. Zvířat, která jsou součástí života. Zvířat procházejících pod nohama lidí - psi, kočky, potkani. Zvířat, která jsou vedeni lidmi - ovce, krávy, kozy. Zvířat, která jsou nesena lidmi v proutěných klecích - slepice, husy, krocani. Zvířat, která dopravují lidi - koníci, osli, muly. Ti všichni za sebou cosi zanechávají. Zvířata trus. Lidi odpadky. Auta čmoud. Turisti peníze. To všechno spoluutváří život, a mé první nadechnutí v Tangeru. Města tepajícího životem 2000 let před rokem nula. Tedy v časech, kdy kněžna Libuše, zvěstující vznik Prahy, ještě nebyla ani na světě a Šemík byl hříbátkem. Mám rád ten neurovnaný překryv pohybů, pachů, zvuků a časů. ...a tak jej dýchám, saju, přijímám... Koukáním. Nasloucháním. Čenicháním. Hmatáním (sedím totiž na drolícím se patníku), míjím koně, psa, potkana. Saju dojmy. Jiné než ty Evropské. Jiné než mé Turecké. ...a tak ten život dýchám, saju, přijímám... Koukáním. Nasloucháním. Čenicháním. Ohmatáním (mám totiž v ruce neznámé ovoce). Saju. Pořád dokola. Jako na kolotoči.

Z nepohodlného patníku jsem se přes tržiště přesunul na pohodlnější lavičku. Mám hlad, potřebuju pojíst poslední dvě Evropské bagety. Somrák (žebrák) v cárech, zaprášený zanedbaný tak, že kdekoli v Evropě by jej euro somráci obcházeli obloukem, ke mně natahuje dlaň s křivými nehty. Kroutím hlavou, lámu kousek bagety a podávám mu ji. Přijímá ji a domáhá se (mé) nutely tím, že pohybuje prstem síly větvičky po hřbetě bagety. Kroutím hlavou. Jednou. Dvakrát. Třikrát..., a bageta se mi vrací. Ó já se mám. Slunce svítí. Krásně svítí. Vkládám si vrácenou bagetu do úst. Ne nebojím se. Vždyť to je člověk zrovna jako já. Mám ho rád, i jeho. Právě jeho. "Hellou příteli!", oslovuje mne podstatně lépe živený mladík v euro ohozu. "Znáš Albula?". "No". "Why? Cože? Ty neznáš Albula?!". "No". "Albul je největší boss pro obchod s hašišem. Jestli chceš, seznámím tě s ním. Dobrá cena. Dobrá kvalita. Uvidíš". "No. Thank you. I don´t smoke. I lake going on the bike". "Yes. Welcome to the Maroc Kingdom. Good Luck". Úsměvem, pochopením, přáním mne vítá Maroko. Těším se.

Směrovky z lidských paží mne promítávají vnitřním městem ve směru vpichu do mapy: Larache! Mám pocit, že mne posílají špatně Jejich sveřepost, je však jednoznačná. Larache?! TAM! NE TAM!

Malé uličky se postupně slévají ve větší a větší, a ještě větší. Naplněn, přeplněn dojmy nakonec tedy šlapu mě neustále předhánějícím proudem po hodně velké čtyř (a občas i více) proudé silnici. Hlukem prachem špínou lomozem opouštím druhý největší (po Casablance) přístav Marockého království s milionem královských poddaných (celkem jich má na třicet milionů). Larache. Larache. Larache. Držím se šipek psaných krom krásným arabským písmem i latinkou. Kroužím na nekonečných kruhových objezdech. Přesunuju se z pruhu do pruhu. Jak chci i nechci. Před řidítky kolo, před kolem nárazník. Nalevo blatník či vířící disk náklaďáku. Napravo blatník či vířící disk náklaďáku. Za mou "galuskou" troubící nárazník. Larache. Larache. Larache. Na nekončících kruháčích si připadám jako blázen objíždějící stadion během závodu motocyklů. Jako zrnko kávy v mlýnku na kávu. Za odbočkou na dálnici se obrátky mlýnku na cyklisty zvolňují. Silnice se podstatně zužuje. Tlak plechů, klaksonů, gest povoluje. Orezlá směrovka Larache umístěná na zbytku budovy dává tušit, že jsem mimo hlavní koridor. Mimo centrum. V bance na předměstí, tedy na hony vzdálené turismu, měním peníze. Ne, za veksloňem se mi jít nechtělo. První směnu potřebuju mít "corect". Před bankou počítám slovní úlohu: Měl bych tu v Maroku pobýt patnáct dnů. Počítám-li stovku na den + reservu + odečet na poplatky... vychází mi to na 2000 Kč. Před usměvavou slečnu tedy kladu 70e a větu: "Please change money. Dostávám hrst bankovek, několik mincí - dirhamů, účtenku a představu: co za co.

Tanger mám za sebou, v sobě. Tak dokonale, že mne vůbec nemrzí, že jsem tam neudělal žádnou fotku. To prostě nešlo. To prostě nešlo vyfotit. A já to ani nechtěl. Nechtěl jsem se řadit mezi fotící euro turisty.

Jedu šlapu, frčím. Napravo vzdouvající se modro modrý vodní svět Atlantiku. Nalevo krajina zaprášené skomírající zeleně postrádající svěžest a Atlas, kterým se budu vracet. Jede mi to. V Larache odbočuju do vnitrozemí na Ksar-el-Kebir. Život mi chudne před očima. Nuzný města se mění na nuzný šedivý vesnice sestavený z hliněných domků ve tvaru krabic se "sřílnami" místo oken. S plachtou, či igelitem místo dveří. Dobré, funkční, dostačující. Avšak, pro mé euro oko - nebarevně nearchytektonicky ubohé, nepěkné, strohé. Jedu poli trávy, obilí, melounů. Po turismu je tu veta.

Smívá se. Přioblíkám se. Sednul bych si. Není kam. Dlouhé nohavice, z do teď celkem čisté černé licry, máchám v prachu cesty. Pískově hnědé prašné šmouhance mi cyklo kalhoty kamuflují na místní hlinitou šeď. Ne, s tím tu nebudu bojovat. To nemá cenu. Jedu. Rozhlížím se, kde by se dal postavit stan? Kde? Kde? Kde? Když všude je kámen, hrouda, pichlavé křoví. V tom je to tu nestejný jako v Turkii, centrálním Španělsku. Potřebuju dojet do nějaké vesnice. Tam bude plácek, voda, pivo. Stmívá se a spát se mi nechce. Hrnu to dál. Vytahuju blikačku. Nasazuju čelovku. Jedu tmou. Rozbitá nedůvěryhodná krajnice mě co chvíli zradí a nechá propadnout do díry. Řuch! Řuch! Ne!! Noční jízdy tu nepůjdou tak hladce. Světla vesnice v "nedohlednu" pod kopcem. Opatrně sjíždím dolů. Řuch! Řuch! Kurva! Kurva!

Ve vesnici se silnice rozšiřuje. Ožívá neurovnaným pohybem lidí v "županech" ploužícím se přítmím. Působí to na mne strašidelně. Jako bych přijel do vesnice Ku-Klux-Klanu. Do toho se motají zvířata, se svými pachy, zvuky, roji much. V jednom z mnoha krámků se ptám po pivu: "Bier. Cerveza". Bezzubí, seschlý prodavač v hábitu od hlavy k patě jednoznačně neví, co chci. Koukám mu, přehnut přes pult, do svítící lednice. Pivo vážně nemá. Vybírám si mlíko.

Mám před sebou poslední délku pouličních světel. Za nimi zase tma. Do níž je blbost se nořit. Zastavuju u "biostánku" s melouny sestaveného z bambusu. Prodavače ve svetru se slamákem na hlavě, sedícího na plastové židli v koutku za řadou žlutých zelených bílých melounů, skoro není vidět. Byť jeviště přisvětlují tři úsporky.

"Bon soar. Camping. Mersi", říkám mu ukazujíc na plácek vedle stánku lascivně osvětlený jeho světlem. Nerozumí, ale opouští stánek. Jde za mnou. I se slamákem mi je tak po ramena. Opakuju znovu větu přidávajíc k tomu gesto ve tvaru půl kopule a slovo: "Čemrán". Slovo, kterým v Turecku popisuju stan. Chápe, usmívá se, kýve hlavou. Opírám tedy missiona o bambusbudku, která by na Flóře dozajisté vyhrála soutěž o nejoriginálnější kiosek, rozmotávám stan. Moji snahu protáhnout pruty plátěným přístřeškem přerušuje stánkař. Gestem: "pojď dál", mne zve mezi melouny, do zadní části chýše, kterou má upravenou jako ložničku. Na urovnané vrstvě bambusového šustí, má rozložené deky a polštáře. Píchne do mne prstem, pak si složí ruce pod hlavu, a zavře oči. Rozumíme si. Nabízí mi místo k přespání. Zaváhám, zda nabídku přijmout vzhledem k rozestavěnosti stanu. Pravdou je, že mým zádíčkům i ledvinám tu bude lépe..., takže přijímám. Balím rozbalený stan. Myšoně tlačím dovnitř. Po radě si ho zamykám k bambusové konstrukci. Kupuju si meloun (nerozumně ukazujíc své bohatství světu) a u stolečku natahuju nohy. Paráda. Super. Exotika jako řemen!

Melounáři se zákazníci zrovna nehrnou. Zhasnul krám a odešel někam do vesnice jako bych tam nebyl. Normálně. Přirozeně. Jednoduše. Do zásuvky strkám telefon stejně jako doma v kuchyni, když jdu spát. Normálně. Přirozeně. Jednoduše. Lehám si do měkkého teplého voňavého šustí. S rukama semknutýma k sobě přeříkávám Otčenáš. Velebně usínám s keckami (schránou na peníze) pod hlavou. Pytlíkem s pasem na krku. Jo, tu to bude dobré. Dobrák ve slamáku mne nevědomky vzbudí svým příchodem ve dvě ráno. Normálně. Přirozeně. Jednoduše. Napnut obavou neusnu, dokud nezačne spokojeně mírumilovně oddychovat. Pak se uklidněn přidávám. Normálně, přirozeně, jednoduše mi končí první den v obávaném Maroku. Jo. Tu to bude dobré.

9. říjen

Budím se před melounářem. Chvíli se rozpakuju zda jej nevzbudit kvůli poděkování za pěkné spaní. Nakonec volím "nevzbudit". Na stolku zapatlaném od včerejšího melounu (nejen mého) mu zanechávám vzkaz a několik dirhamů za další meloun, který smlasknu na snídani. Dělám fotky bambusbudky pro vzpomínku (viz víše). Sedám. Jedu. Den začíná. Při první přiležitosti zastavuju, abych se zbavil těžkého melounu a posnídal chutných kalorií. Je to na tržnici v dalším městečku. Melounu tu je k miliónu. Vláčet ten můj byla blbost. Městys je pro moji mapu anonymní, a zřejmě i pro turizmus, neb bělopletý jsem tu sám. Splývám s nenuceným pořádkem. Pohybem. Pohledy. Občerstven tím vším se vydávám na další štaci zaprášeným venkovem.

Jedu. Koukám. Jedu. Koukám. Ženský tu choděj s šátkem nebo s vlněným kloboukem na hlavě, z jehož krempy visí dolů vlněný bambulky. Mě by to vadilo, tížilo, ale co by neudělali pro parádu. Líbí se mi to. Teď se blížím k jedné takové dvojici. Stojí u krajnice nad kyblíkama naplněnýma plody opuncie. Kaktusu lemujícího silnici vpravo vlevo. Zastavuji u nich. S úsměvem ukazuju na plod opuncie. Špinavá ruka mi jej s úsměvem přívětivě podává. Nevím co s tím. Jak se to jí?, ptám se očima. Možná se to musí uvařit, co já můžu vědět? Předstírám, že chci do plodu okurkovitého tvaru kousnout. Ruka mne zadržuje, bere si zpět plod, nožíkem obkrouží jeho kožovitý obal, stáhne jej, čímž obnaží žluto zelenou dužninu. Z otevřené pusy na mne kouká několik osamocených zubů, pochopím, že teď do toho mám kousnout. Kývu hlavou, jako "jo". Jo!, usmívám se ceníc chrup. Je to dobrý! Chutná mi to jako banán, či hruška, či jako obé dohromady. Nejvíce se to však chuťově blíží plodu opuncie. Žena mi nabízí plný kyblík či pytlík. S poděkováním odmítám. Nechce se mi to tahat. Vůkol toho roste bezprizorně dost a dost. Rozumnější se mi zdá investice do melounu. Ty vůkol rostou jen na polích. Abych ženě nezůstal nic dlužen platím sušenkou. Obě ženský vypadaj přirozeně, upracovaně, pěkně. Rád bych si je vyfotil. Po pár metrech tedy zastavuju, vytahuju foťák. Vědí oč mi jde. Kroutí bezúsměvnou hlavou. Tatam je spolupracující vlídnost předchozích okamžiků. Nedbám tomu a s úsměvem přikládám k oku hledáček fotoaparátu, ve kterým sleduju jak se nejen otáčejí, nýbrž i prchají... Tak to jsem tedy nečekal. Zaskočen intenzitou jejich obranné reakce spouštím ruce s foťákem dolů. Něco na mě zle ňafaj. Je mi jasný, že jsem něco pokazil, "šlápnul vedle". Abych si tím byl úplně jist, zastavuje u mne náhodně jedoucí cyklista a přidává se v ňafání k ženskejm používajíc hlubšího hlasu. S důrazem mstitele mi "vysvětluje", že to se tu prostě nedělá. Jsem rád, že je o hlavu menší, a že na svém kole peláší jiným směrem.

S pocitem, že je čas naplnit břich zastavuju u baráku popsaném šmodrchy i latinkou: RESTAURANTE. Dokud jsem jel Evropou, tak jsem se stravoval svépomocně ukuchtěným jídlem. Předsevzal jsem si, že tomuto zvyku je tu v Maroku třeba odvyknout! Celkem se těším na talíř naplněný teplým jídlem. Snad se můj aluminiový kotlik neurazí. Na zápraží visí hovězí čtvrtě namísto bilboardu, a jak později pochopím i místo jídelního lístku. S europředstavou, že dostanu nějaký papír, píchnu do nějakého řádku, dostanu nějaké jídlo, zaplatím nějaké peníze a spokojeně někam odejdu, a nebo že ukážu do talíře spolustrávníka, vstupuji poprvé do Marockého restaurantu.

Usedám u stolečku s plastovou lahví naplněnou vodou po okraj. Natahuju si nohy. Čekám. Nikdo mne nevítá, nikdo mne nevihání. Fajn. Rád sedím s nataženýma nohama v křesílku pod rotující vrtulí. Po deseti minutách se zvedám. Jdu si na kolo pro svůj plecháček. Po další dvacetiminutovce, kdy jsem opět stál za pozornost jen mouchám, a vypil vodu, se zvedám. Zas tolik času bílý sáhib nemá. Jdu za pikolíkem opřeným o sloup. Gestem: mám prázdnou pusu, vysvětluju, že chci jíst, a gestem: papír, že od něj očekávám nějakou nabídku, nejlépe anglicky psanou. Gestem: pojď se mnou, mne pikolík přivádí k čtvrtím, u nichž jsem zaparkoval. Kývu hlavou - jako že mám rád hovězí, a prsty kousek od sebe zděluju, že to u čeho my stojíme celý nesním. Pikolík kýve hlavou smějíc se vtipu. Vezme nůž, odežene mouchy a přibližně tolik kolik jsem ukazoval mezi prsty z velkého celku odřízne. Obejde pult, za nímž čmoudíci prozrazují otevřený oheň. Vloží maso do obracecí mřížky. Položí ji na dva dráty natažené nad žhavíky. Vezme do ruky opálený čtverec papundeklu coby vějíř a vžene jím pod maso na žhavíky vzduch. Ty se probudí k životu a restaurací zavoní má krmě, kterou mi za patnác dvacet minut pikolík servíruje. Ze slov, kterými to provází, si vybírám, a po něm opakuji, batáta a cocacola. Mé maso my přináší s piksilčkama s hřebíkem propíchanými víčky - koření. Sůl, pepř, paprika (pálivá sladká všeliká). Po půl hodině konstatuju, že jsem měl prsty od sebe roztáhnout více. Masa bylo málo. Zvedám se, jdu platit. Rovnám před pikolíka bankovky dokud kýve hlavou. Platím padesát dirhamů. Což je cca 5e. Zdá se mi to dost. Přít se však samosebou nebudu, příště však napřed zaplatím, a až poté sním - takže mi bude stačit dirhamů třicet. Na papírek si poznamenávám slovo: šukrán - děkuji.

Jedu, abych něco ujel, směrem na Trabzon. Do tmy. Mám zpoždění. Pak to v první vesnici zapichuju. Po včerejší "řach, řach" večerní jízdě nedůvěřuju krajnici, a po denní jízdě ani řidičům.

Ptám se po pivu v krámku svítící do tmy. Opět marně, opět si vybírám mlíko, přibírám chipsi. Noční tmou se ploužím mezi postavama, ovcema, ovocem. Je tu moc plno, musím někam popojet.

Zastavuju u dvou kluků, co pod pouliční lampou u baráku spravují motorku. Na můj euromozek dům, oni, prostředí nepůsobí moc důvěryhodně. Nemám však moc na výběr. Takže škemrám: "Čemrán. Dormíre. Camping. Šukrán". Kývají hlavou, plní mi hrnek vodou z kanystru. Pod zadek sunou plastovou židličku. Šukránuju a přidávám pytlík chipsů. Šukránují. Jo, tu to bude dobré. Stavím stan. Poté co motorka znovu ožije Esmer odjede, zatím co Ahmed se mnou zůstane usazen v plastové židli. Vytáhne dlouhou dutou trubičku ukounčenou pramálo objemnou hlavičkou, jako by pánvičkou naběračkou, do níž nabere z mikrotenového pytlíku kuřivo. Zapálí to a... dlouze potáhne, aby poté ze sebe vydýmil inhalát. Po čtyřech, pěti potaženích musí rituál, po vyklepnutí (vyfouknutí) popele, naplnění znovu opakovat. Vypadá přitom efektně, přirozeně, domorodě. Nemyslím si, že by kouřil hašiš. Domnívám se hašiš je démon v podobě bílého prášku. Nemyslím si, že by to byla marihuana. Domnívám se, že více smrdí. A tak se ptám: "Hašiš? Marihuana? Canabis?" Ahmed kroutí hlavou. Nabízí mi, abych si potáhnul. Zezelenám při vzpomínce na své dětské zvratky z dědových cleaek. Ne. Znovu zvracet se mi vážně nechce. Když jej požádám o fotku, tak se usadí o něco důstojněji.

Mezzuin z vesnice svolává k modlidbě široké okolí. Je to poutavá chvíle pod hvězdnou oblohou s ležícím měsícem. "Alah agbar. Alah agbar. Alah agbar.", opakuje po něm Ahmed na závěr s nesmírně vážnou tváří. "Alah agbar. Alah agbar. Alah agbar." Opakuji já po Ahmedovi s nesmírně vážnou tváří. Oba to myslíme vážně. Na mobilu mám nahranou nahrávku pořízenou za Ankarou. Přehrávám ji pozornému Ahmedovi. K jeho radosti, taky končí závěrečným zvoláním "Alah agbar! Alah agbar! Alah agbar!" zašifrovaným do kakofonie kolísavých tónů. Nevěděl jsem to. Je to krásná plná noc. Škoda, že nemáme společný jazyk - anebo alespoň oheň - anebo alespoň drogu.

10. říjen

Vstávám pochopitelně před Ahmedem. Ten si na noc zalezl do ruiničky bez oken, bez dveří, bez rohů, bez půlky střechy. Jsem rád, že mne večer nelákal k sobě domů. Upřímně řečeno jsem se té nabídky, s níž bych si nevěděl rady, tak trochu bál, stejně jako té stavby. Předešlá bambusová chýše byla proti "půldnu", do něhož Ahmed zalezl na noc, zlatou klíckou. Teprve dnešní ranní slunce mi ukazuje, uprostřed jakého smeťáku jsem spal. Poločas rozpadu plastů je třista let. Je to vidět. Rozhlížím se účelově po nepořádku, v němž se účelově přehrabují zklamaně slepice a dva psi. Kadit se chodí zřejmě za támhle tu plachtu. Potřeboval bych to, ale naštěstí ne tak akutně. Nechám si to za opuncii. Jo, kdyby tu byla Shellka...

Vařím si čaj z vody, kterou jsem si nacmrndal z kanystru pod oknem. Odkudpak asi je? Balím stan. Sleduju auto řítící se po silnici, ... a po smyku se žuchnutím končící v poli. Místo přistání je slabých sto metrů od mého kempu. Zvířený prach mi usedá do otevřené papuly. To teda bylo! Auto prorotovalo mezi stromy a bez následků se zabořilo do oraniska. Žuchnutí vzbudilo Ahmeda. Vykukuje z ozobaného otvoru "okna". "Usnul", vysvětluje mi. Loučíme se mezinárodním gestem - podáním ruky. Těším se do dalšího dne. Na směrovce je: Rabat.

Placatou zelinářskou krajinou šlapu k vzdálenému cíli. Chlapík v turbanu s koníkem, co si jel pro vodu, posečká a nechá se ochotně vyfotit. Pak přeskočí příkopu a směrem ke mně natáhne dlaň: "Dirham". Nechce se mi hrát tu roli bílého boháče, a tak mu do ruky dávám sušenku z "krmítka". S úsměvem, nepohrdlivě, ji přijímá. Moc príma. Pastevec venčící krávu o kus dál mi taky ochotně pózuje. Zamáváme si s úsměvem. Nic víc. Príma.

Traktor drkotá na redukovanou jedničku oraniskem, zatím co chlapi z vozu vidlema rozhazují hnůj po černozemním poli. Úžasně kvalitní půda, slunce a voda dělají z tohoto kraje zelinářský ráj. Skleník nevidět. Řady ředkviček, květáků, rajčat, zelí, melounů, cuket, brambor a kdo ví (zná) jakých ještě darů země slunce a vody lemují mou stopu. Ne nic si nejdu vytrhnout, ulomit, ukrást. Z etiky a taky proto, že všude jsou lidi. Postávající, jdoucí, pasoucí, pracující, prodávající, povídající. Lidé. Lidé. Lidé. Ve slamácích. Turbanech. Kšiltovkách. Riflích. Hadrech. Pyžamech. Zastavuju na floristickou přehlídku u jedné z mnoha zelinářských hromad. Většinu z nabízeného znám. Nemám však chuť na zeleninu. Dal bych si ovoce. Pomeranč, jablko, banán... Proti své vůli dostávám pálivou ředkvičku velikosti mrkve. Pochopitelně s úsměvem. Príma. Sním ji jen s uvědoměním, že potřebuju i pálivé vitaminy.

O pár hodin, desítek kilometrů dál podél zubaté krajnice se ocitám v lese, snad blahovičníků (eukalyptus). Nevím. Nepoznám to. Myslím si to. To už jsem na předměstí Rabatu. Hrnčíři mne gestem zvou do svého stánku k hliněnému talíři s horou rýže na stole. Nemají však pro mne lžíci. Nevadí, mám svoji. Zdvořile jim odbagrovávám směs rýže, kukuřice a ještě čehosi a ještě čehosi - ne, maso to není. Ochucené to mají dobře, ale omaštěné málo. Do rizota sypaného sýrem to má daleko. Dlabu. Dlabu. Dlabu. Deset, patnáct, dvacet minut. Ne, z toho neztloustnu. Peníze? Ne nechceme! Po jídle kluk vytahuje dlouhou faječku. Když jej požádám o foto, obřadně se usadí do plastové sesle docela jako Ahmed. Během jídla jsme si toho moc říci nedokázali. Nejen pro plná ústa. Vedu tedy staršinu rodu ke kolu. Vytahuju z mapníku fotku. Piktogramu rodinného štěstí rozumí. Něco mi vykládá. Kývu. Nevím na co. Ukazuju mu mapku mé cesty. Piktogramu mé cesty rozumí. Něco mi drmolivě vykládá. Kývu. Nevím na co. Loučíme se. Rozumíme si.

Cedule mluví jasně. Pozvolna se nořím do dvoumilionového Ar- Ribat sjezdem dolů od Kénitry. (Že je Rabat hlavním městem Maroka se dozvím až doma. Shodou okolností bude totiž Maroko na programu Terčiné zeměpisné výuky. Ne, na Maroko jsem se nějak zvlášť neinformoval).

Plechová čmoudící kaše mi leze přes štangli. Ztrácím a vynořuji se z ní vždy tak na jedno nadechnutí. Auta malá velká největší, mne míjejí vpravo vlevo hlava nehlava. Mám cyklotendenci neustále lnout k obrubníku chránící mi pravobok. Tu se však obrubník ode mne často odklání vystavujíc mne novému a novému přílivu dopravy zprava, která mne, proti mé vůli od něj odhání často až k tomu levému a ten mi je vkódován co-by symbol protisměrného zla (neplatí v jednosměrkách)... Opět se tedy křečovitě držím řidítek nasměrovaných k Dar el Beida (Casablance). Všeobecným zmatkem v centru projíždí zvonící tramvaje s právem veta. Udělám pár fotek a prchám. Ne, tento druh jízdy není moje hobby. Navíc, za necelé dvě hodiny bude tma jak v pytli. Zastavuju u cestovní kanceláře Transport Bourak. Křídou na tabuli jsou na ní vyvedeny názvy různých měst. Je mezi nimi i několik Evropských. Zaujme mne Paříž s číslovkou 500. Nechce se mi věřit, že by mne někdo odsud převezl za 50e do více jak 2000 km vzdálené Paříže. Jdu se tedy na to přeptat dovnitř. Pán mi kýváním přisvědčuje. Jede to zítra, jen si budu muset připlatit za kolo. Jak snadné! Je to dobrá informace. Může se hodit. Ptám se po nějakých www stránkách. Ne, ty transport Bourak nemá. Vystačí si s telefonem, školní tabulí, houbou a křídou. Zvláštní. V dnešním světě. Beru si alespoň vizitku. Tabuli odnést nedokážu.

Za hodinu už je tma. Brzo a celkem náhle se tu stmívá. Určitě prudčeji než u nás. Potřebuju ještě něco ujet. Mám zpoždění - zase. Zaseknul jsem se ve městě, u hrnčířů, u zelinářů... Nevadí mi to. Nejsem závodník. Vadí mi to, zítra to budu muset dohnat, jako závodník.

Jedu. Po širokém chodníku podél ztmavlého moře (vpravo), podél svítícího města (vlevo). 80 km přede mnou je dle mapy podstatně větší Casablanka (doma zvím, že i s chapadlama má 3,7mil obyvatel). Sousedí-li spolu na tak malou vzdálenost, dvě tak velká města je krajina odsouzena ke kolonizaci. Vybetonováním, vyasfaltováním, vybagrováním, zastavěním, obestavěním, oplocením, obydlením, zašpiněním...

Jedu. V reflexní vestě, s čelovkou na čele a blikačkou na zadku aglomeračním smogem. Z Istanbulu vím přesně, jak to bude - nikde nic pro mne nebude. Ale má to zvuk: jedu tmou do Casablanky. Jedu.

Výjimka potvrzuje pravidlo. Vpravo, na výspě nad mořem je písčitý plac nekolonizován zástavbou. Odbočuju tam. Je to efektní místo. Z poměrně vysokého místa sleduju sem tam se nepravidelně tvořící bělavé pěnivé hřebínky vln. Za mnou město. Nade mnou hvězdy. Pode mnou hřmot příboje bijícího do skály. Ve vlasech (ha, ha) vítr. Jo, je to úžasné místo a, zřejmě, nejen pro mne. Stojí tu i několik aut, pokuřujících dvojic. Přičmoudlých skupinek. Jo, tady to je. Dál nejedu. Tady si lehnu a ani sebou nehnu.

Unaveně stavím stan. Potřeboval bych se vykoupat. Jdu s gestem prázdné petky do jednoho z aut pro vodu. K mému údivu zavírá přede mnou dveře. No to snad ne! Udiveně zírám na mladíka za okýnkem. Ukazuju prázdnou petku, piji z ní. Nic. Tupě na mne zírá jako králík z králikárny na hospodáře s nožem. Chvíli nad ním asertivně postojím. Vážně jen chvíli, rozbolí mne nohy. U dalšího auta pochodím lépe. Z kanystru přelévají do mé nádoby vodu (polovina vedle) s gestem: není na pití. To mi neva. Potřebuji si jen obtáhnout tělo žínkou. Před stanem liju vodu do kotlíku. Vysvlékám se do naha, vzdálená světla mne nemohou ohrozit. Pinďoura mi nikdo neuvidí. Tma kolem. Myju se. Paráda. Senzace. Ujel jsem dnes pořádný kus světa. Jsem sám se sebou spokojený. Nemůžu se dočkat, až si lehnu a ani se nehnu, a pustím si do uší kvílivě zdejší hudbu.

Ležím - chvíli. Slyším, jak mi u stanu zastavuje auto. Vidím jeho světla. Teď se otvírají, bouchají jeho dveře. Podle kroků to je jedna osoba. No a co? "Hellou". Dělám, že spím. Další: "Hellou", mne aktivuje. Po dalším blízkém adresném: "Hellou my frend!". Vylézám ven. Před stanem mi stojí chlapík - "malý pivo". Vedle něj ševelí dieselový peguotek. Pod námi se tříští příboj. Nad námi svítí hvězdy. Vedle nás dýchá město. Opodál postávají přičmoudlý hloučky potahující z dlouhých fajek... Vše na svém místě... Vše v normálu. Ne, já nikam nejdu. Žádné pozvání nepřijímám. Chci ležet a spát. Nic jiného! Jenomže "věc" se má jinak. Chlápek mi obstojnou angličtinou dobrácky radí:"Tady nemůžeš spát". "Proč?" "Je to nebezpečné". (Zvážním): "Proč?". (Zvážní):"Jsou tady banditi". Chce se mi vykřiknout: "No to snad ne!", na místo toho však zvážním. Je to obdoba situace ze Španělského Cituad Real, kde mi to obdobný maník říkal, radil ...a já jeho rad nedbal, a poté prchal. To se mi taky vůbec, ale vůbec, nikam nechtělo "prchat". Teď jsem v situaci o to těžší, že nemám ani kam - prchnout. Dobře vím, že přede mnou je jen tma a kilometry, kilometry zástavby. Přemýšlím. Zvažuju. Kroutím hlavou: "Ne. Zůstanu tady". Malý pivo mě přesvědčuje. Zbytečně. Nemám prostě kam jinam jít. Ptá se po pase. Ukazuju mu jej a (!) půjčuju do ruky (!!). Kdyby teď s ním sednul do nastartovaného auta, tak mi po něm zůstane jen vzpomínka. A pro policii charakteristický popis pachatele: byl malý přičmoudlý černovlasý a odjel mi s ním v malém červeném autíčku... Mužík jde s mým pasem k svému autu. To je už i na mne příliš. Beru mu pas nečekaně z ruky. Rozumí tomu gestu. Důvěryhodně se usmívá. Ze zhasnutého auta vytahuje notes, zapisuje si mé nacionále. Startuje. Mává. Odjíždí. Zanechávajíc mne své radě: "Nespi tady". Lezu do stanu. Pod námi se tříští příboj, nad náma svítí hvězdy, vedle nás město, opodál postávají přičmoudlý hloučky... Vše na svém místě... Ne, já nikam nejdu - nemám chuť, sílu, kam. Jak si lehnu, ani se nehnu. Sluchátkama si "špuntuju" hlavu. Zajímavá muzika.

Usínám. Procitám. Dálkový světla rentgenují obsah mého stanu. No co je toto za debila! Lezu ven. Poznávám: Malý pivo, si přivedlo pomocníky. Pána vonícího kolínskou v uniformě (snad policejní) a tlumočníka. Po seznamovacích zdvořilostech přecházejí k meritu věci. "Tady nemůžeš spát". "Why?". "Je to tady nebezpečné". "Why?" "Banditi tě okradou. Podříznou. Hodí do moře". Gesto uříznuté hlavy na předměstí Rabatu podané komisařem se zlatými prýmky mne na pozadí tmavé noci přesvědčuje - asi bych měl vážně změnit kempink. "OK", souhlasím. Situace je asi vážně vážná. Neumím plavat, a i kdybych uměl, tak ve stanu se vážně špatně plave. Příboj pode mnou už nezní tak romanticky... Přičmoudlé hloučky se příjezdem policie vytratily... Konstruktivně řeším obrat v myšlení: "Kam mám jít?". "Do hotelu". "Nemám peníze na hotel". "Tak si postav stan před ním. Je odtud čtyři kilometry po levé ruce. "Jo dobře", souhlasím, s těžkým srdcem neb to znamená sbalit vše pracně vybalené a přesunout se "kamsi" jinam, s řešením. Marně očekávám, že policie bude pokládat svou misi za úspěšně dokonanou, zasalutuje a odjede. Ne. Všichni tři stojí nade mnou jak apoštolové a "pomáhají" mi s balením. Spíš se mi ale pletou pod ruce. Jsem z toho nervózní. Tím více, že nemůžu najít klíček od kola. Samozřejmě, že někde být musí! Ale kde? Komická situace. Čtyři muži, přičemž jeden je v uniformě a další v trenkách, hledají v nevábně vonící hromadě hader, věcí a písku malý aluminiový klíček.... Reflexní vesta se mi během oblíkání ve větru překroutí a já v ní uvíznu jak ve svěrací kazajce. Policista důstojného vzezření mne z ní vyprošťuje a zřejmě, aby se situace neopakovala, mi nasměrovává ruku do správné díry. Ne, tomu se nejde nesmát. Proti té scénce je komik Pierr Richard hadra. Nicméně, po půl hodině mám vše jakž takž sbaleno. V trenkách a reflex vestě mizím ve tmě sledován třemi páry očí, zda se budu držet jejich rad: "1 - Nejezdi do Casablanky. To je velké a pro tebe nebezpečné město. Jeď na venkov, tam je podstatně bezpečněji. 2- Nenocuj na opuštěných místech. V každém městečku je policejní stanice, na které ti vyjdou vstříc a nechají tě postavit stan v blízkosti strážnice. Je to pro tvoji bezpečnost. Šťastnou cestu!"

Jedu. Jedu. Jedu. Neobvykle dlouho, aniž bych po levé ruce minul cosi jako hotel. Čajovničky. Obchůdky. Zástavba. Ne. Dál nejedu! Je k půlnoci. Mám za sebou perný den. Nemůžu se dočkat, až si lehnu a ani se nehnu. Dávám jízdě deset minut. Pak ji ukončím, tam kde budu.

Po patnácti minutách ukončuju noční manévry. Nejsem perpetum mobile. Zabočuju do ulice mezi domky. S tím, že někde sebou plácnu do tmavého koutku "under open air". A ani se nehnu, jak si lehnu. Možná, že ani nebudu slízat z kola. Jen se tak překulím na bok... Na konci ulice, v kuželu pouličního osvětlení stojí dědula s dlouhou holí. Nevím co, ale chápu, že zle, na mne něco volá. Přitom mne už na dálku zahání holí. Jenomže já nemám na vybranou. Prostě nemám. Přijíždím tedy až k němu před sebou křičíc otázku: "Hotel? Hotel? Hotel?". Když už začne chápat - a přemýšlet, uvidím místo pro stan. Změním tedy otázku na: "Camping? Camping? Camping?". Zase, i tuto, opakuju, dokud ji nepochopí. Slízám z kola, ukazuju stan: "Čemrán. Čemrán. Čemrán". Teď už mi je jasné, že rozumí. Že v sobě svádí boj. Zda mne má, jako hlídač, vyhnat. Anebo, jako člověk, ne. Člověčina v dědovi nakonec vítězí. Ukazuje mi místo, kde si mohu postavit stan. Jenomže to je pro mou páteř příšerně kostrbatě nevhodné. Hlídače residenční čtvrtě nakonec umluvím o daleko lepší plácek. Kousek od jeho hlídací budky. Unaveně znovu stavím stan. Nohy mám jak z tvarohu. Tělo jako z gumy nasměrovaný k jediné myšlence: jak si lehnu, tak se nehnu.

11. říjen

Ze stanu lezu poměrně pozdě. O půl deváté (normálně vstávám v sedm). Štrachám se do vartovny pro dědulu. Abych poděkoval a požádal o vzpomínkové ranní foto. Nikde nikdo. Teď, během balení a ani během odjezdu. Projíždím ulicí s pátravým pohledem. Ne, není tady. Asi mu s rozbřeskem skončila služba.

Prožitek dopravního zmatku v Trabzonu, následný zážitek nočního přesunu a zcela jednoznačně dobře míněné policejní rady mne odklání, z tahu na Mohamedii (následně Casablanku), na R 401. Na Rommani.

Jedu venkovem. Vezu se po celkem slušném asfaltu schnoucí zvedající se krajinou. Tu developerské loby nesvádí boje. Igelitové pytlíky se svobodně třepotají ve větru přichycené v suché trávě, dokud je ovce, koza, kráva nesežere. Ne. Casablanku nepotřebuju. Je mi dobře.

V krámku s vejci si kupuju za jednu korunu dvě slepičí na oblíbený "energy" drink (vejce + mlíko + cukr). Za pět korun v secondhandu pár ponožek. Vodu od prodavače vody k omytí celého těla dostávám zdarma. Ne Cassablacu (Casablanca = italsky bílý dům, kasárna?) nepotřebuju. Den plyne. Kilometry a výškové metry pomalu přibývají.

5,5 bar Marockých není asi právě totéž, co 5,5 bar evropských konstatuju poté co mi duše v zadním kole po několika kilometrech od dofoukání hlasitě exploduje pod zadkem - anebo (spíše) není manometr jako manometr. Plášť, ráfek i já to naštěstí statečně neseme. Jen v duši a grafikonu jízdy je skoba. Vyměňuju ji a tu novou opatrně láskyplně dofukuju pumpičkou. Pneu servis s ochotným lepičem není daleko. Ne Casablanku nepotřebuji.

V čase oběda, a tedy dalšího dobrodružství přijíždím do Ain-el-Aouda. Řada restauraček láká pocestné. Zkušeným zrakem přes smrdutou popelnici si vyhlídnu tu s nejvíce vypasenými kuřátky. Jedna parta strávníků právě odjíždí. Křesílka budou volná.

Prstem píchám do kuřecí kůže na stehnisku. Řezník - grilovač kuře sejme z háku. Položí jej na umaštěný špalek. Rázným švihem, mimo jakýkoliv kompromis, širokým těžkým nožem, nohu i s kloubem oddělí od korpusu. Pár centimetrů od uhlí špinavých prstů. V kuřátku to lupne... Zručný tah nože po špalku dokončuje nacvičeně, tisíckrát předvedené číslo. Maso přistává na plastovém talířku dvojramenné litinové váhy. Mastné prsty přihazují potřebný počet závažíček znehybňující litinové jazýčky proti sobě. Další pohyb vkládá můj oběd do grilovací mřížky... "Pikant?". Kroutím hlavou. "Tomato?". Kývu hlavou. "Batáta?". Kývu hlavou. Představení řezníka - grilovače, který se při tom bavil s někým jiným (vyjma uvedených třech slov), netrvá déle než tři minuty. Platím necelé 2e. Usedám do plast židle. U kluka za pultem si objednávám: "Grande tea". Po třech Marockých dnech vím, co za co, mi přinese. Půllitrovou konvičku naplněnou mátovým listím, vřelou vodou, dva hranolky cukru (cca 8 našich kostek) a hrnek. Smíchám-li mátový koncentrát s dalším půl litrem vody z karafy stojící stejně povinně na každém stole na místo popelníku, nemám, stran pití, dalších objednávek. Platím asi patnáct korun. Paráda. Ne. Nepotřebuji Casablanku! Než mi přinesou moji krmi, rozhlížím se s nataženýma nohama kolem. Kultura stolování místních je (hodně) jiná než ta naše. Bez skrupulí kolem sebe, po stole, po zemi plivou, upouštějí kosti, flaxy, křupky, kousky chleba, pecky oliv... Na to už samozřejmě čekají otrkané kočky peroucí se o každé sousto. Občas nějaká vyskočí na stůl. Někdo si to nechá, a někdo nenechá líbit. Já ne, mám velkou chuť k jídlu. Stačí, že se mi domácky otírají o lýtka. Jídlo vypadá líp než chutná. Chybí mu "před příprava" solí a kořením. Rajčata jsou ale dobrý. Přinesli mi k tomu i neobjednanou placku chleba. Ta se tu dává všem ke všemu. Vezmu si ji s sebou. Je transportu schopnější než bageta. S úlevou, že nejedu na Casablanku, se zvedám. Chci-li dorazit do Rommani, není čas otálet. Slunko celkem pálí. Jedu stále pozvolna vzhůru. Členitá zatáčkovitá silnice mne provádí opuštěnou, vyschle nahnědlou krajinou. Studna u cesty je zamčená. Klíč by se asi dal sehnat v baráku za štěkacím psem. Nebudu plašit. Ještě to vydr.. Po pár zatáčkách, a hodině, kousek od silnice další studna. Nějaká paní s holčičkou u ní pere prádlo. Paráda. Funguje. Teď už je nejvyšší čas naplnit žaludek i půllitrovku životodárnou tekutinou. Slízám. Pěšo si jdu s petkou pro život. Pěkný pohled. Studna, pestrobarevná postavička s holčičkou kontrastující s barvou kraje a za nimi jejich vesnice (snad Nkheila) spojená se studnou svazkem pupečních šňůr - vyježděných, vyšlapaných cestiček. Sem tam stromek. Tráva jen v bezprostřední blízkosti studny. Pěkné. Nemám pochyb o tom, že v té vsi přede mnou není jediný kapající kohoutek. Protékající záchod. Zbytečně užitý hrnek vody. Tak jako všude tam, kde je voda - vzácná a vzdálená. Vracím se pro foťák a sušenky - můžou se hodit. Mladá maminka je od pohledu příjemná, usměvavá, mírumilovná. Ve stavebním kolečku má "XXL" škopek, ve kterém se potýká s kusem látky, zatímco šestiletá holčička se hmoždí s ponožkou na žlutém kanystru. Po zdvořilém úsměvu ("dobrý den" si nedokážu zapamatovat) ukazuju petku. Pradlena nechá díla. Vhodí do hlubiny studny smotek lana otvorem v kruhovité třímetrové "pokličce" nad studnou. Jeden konec lana je přivázaný k ohrádce lemující vhozový otvor, na druhém konci je "okov" vyrobeným z kanystru. Po dutém žblunknutí lanem zručně zakomíhá, postaví se na samou hranu studny, napne lano. Drobnými prsty obepne napnutý provaz. Ručkováním pro mne vydobývá z dutiny zemské těžkou, vzácnou, vzdálenou tekutinu. Není tu žádná Rumunská mechanika "vrátku". Žádná Turecká mechanika "dlouhého vahadla. Koukám střídavě na ni, a do hlubáně na vodní zdviž. Jsem rád, že se provazu chytla sama. Dozajisté bych tam za ním spad. Anebo doručkoval. Sedmi, desetikilové břemeno je během pár vteřin nahoře. Čirá tekutina jí stéká po potetovaných prstech na obdobně zdobené zápěstí. Pěkným, mírumilovným, přátelským gestem mi ji podává, zatímco druhou rukou lehce zbytek vylévá do škopku k prádlu. Má hnědé oči, nahnědlé bělmo. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Šukrán. Šukrán. Šukrán. Opakuju s petlahví v levačce a s pravačkou na srdci, jak se to sluší a patří. Ne. Nepotřebuju Casablanku. Nesměle, až bojácně ukazuju, na foťák. Byla by to hezká fotka. Škemrám pohledem. Paní kývne. Postaví se, jak si žádám a mimovolně maminkovsky si přivine k sobě holčičku. Cvakám spouští. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Ukazuju oběma dílo. Usmíváme se. Obřadně dávám bázlivé holčice komínek ze sušenek. Usmíváme se. "Šukránujeme" si pravačkou na levé pleci. Loučím se. Svojí rukou tisknu mokrou, podivně inkoustově modrou dlaň. Tečkami potetovaný hřbet, prsty ruky. Ne. Nepotřebuju Casablanku.

Sjíždím do Rommani. Po devadesáti km tu zůstanu na noc. Zpoždění nezpoždění. Za tmy se tu, bez sebevražedných úmyslů, jezdit nedá. Jsem utahanej jako kotě. Nemůžu se dočkat, až sebou plácnu. Vybírám si místo v parku kousek od středu města, do něhož mířím. Na stanování je ještě moc brzy. A potřebuju vyřešit problémy s mým mobilem, který zapomněl, jak se odesílají esemesky.

Na náměstíčku trh. Na voze hromada odříznutejch kozích hlav, kůží, vnitřností. Prodává se to. Nevím komu. Jdu ke svítícímu obchůdku s nápisem "Mobil boutique", kde se seznamuju s klukem. Je obvykle ochotný a neobvykle umí anglicky. Má představa, že si koupím nějaký mobil, vložím do něj svoji sim kartu a bude po problému, bere za své. Musel bych si koupit nejen telefon, ale i sim kartu - a to se mi nechce (=jiné číslo a vícenáklady). Otázkou:"Kde budeš spát?" začíná další dobrodružství uprostřed tmavého města, tmavého Maroka... "Tady v parku. Mám stan". "??? Tam nemůžeš spát. Je to nebezpečné." "??? Proč?". "Jsou tu banditi. Přepadnou tě a okradou." "??? Co mám dělat". "Jdi do hotelu". "To je drahý. Na to nemám peníze". "Tak počkej. Mám přítele, který má přítele pracujícího na policii. Zavolám mu. Třeba tě nechají postavit stan tam". Mám kamarády, které nechala přespat Turecká policie v cele, a své čerstvé zkušenosti, takže řeknu:"Ok! Why not?!"

Sedím na zídce před strážnicí. Čekám na mého přítele, který je přítelem přítele..., a šel dovnitř vyjednat pro mne čtverec pod stromem. Bylo-li by to na mě, už bych stavěl stan. Je půl jedenácté, což je akorát tak můj čas. Dveře se (konečně) otvírají s gestem: mám jít dál i s kolem. Pomyslím si - Aha. Stan si budu stavět vně zdi. Proč ne? Why not?

Mírně zavalitý padesátník v uniformě barvy písku mi bere pas a dává židli v kanceláři 4x4 metry. Netísníme se tu sami. Jsou tu ještě další dvě "uniformy". Sled otázek zábavně kopíruje údaje v pase, stejně jako sled odpovědí. Tedy, až do otázky: "Povolání?". Jsem invalidní důchodce. Ne, nestydím se zato. Mám absolutně čisté svědomí, že jsem udělal vše proto, abych jím já v této době nebyl. Jenom to prostě nedokážu vysvětlit. Tu, pro jazykovou bariéru, stejně jako doma, pro mentální zabedněnost sebevědomých, co by na mém místě dokázali více než já. Takže zaváhám, a zalžu: "Učitel". "Co učíš?. "Postižené děti". "Neptám se, koho učíš, ale co učíš". "Postižené děti všeobecným znalostem číst psát počítat kreslit." "Teď přeci nemáte prázdniny". "Ne nemáme, ale mám kolegu, s kterým se střídám..." Atd... Zpomalený tok odpovědí se zdá vyšetřovateli podezřelý (bodejť by ne). Rentgenem z pohledu prosvětluje mé občas (neustále) sebou mimovolně škubnoucí tělo, jako by mi říkal: "Ptáčku. Jsi mi nějaký podezřelý". Uvědomuju si to. S vědomím své převahy se ovívá mým pasem. Chce se mi úmorně spát. Mozek před "black outem". Sedm hodin spánku, na ne zcela lehkých 180 kilometrech a pytel zážitků, mi je málo. Jak to skončí? Otevře celu, a s úsměvem: vyspi se tu a ráno jeď dál, mne do ní vpustí? Anebo otevře celu, strčí mne do ní a se šklebem: ráno pro tebe přijede auto, mne v ní zamkne? Zvedá se. Odchází s mým pasem. Odevzdaně, odevzdán otázkám, únavě, výčitkám, čekám. Po chvíli se vrací. Podává mi můj milovaný pas. "Pojď! Ukážu ti, kde budeš spát. Já pojedu autem, a ty za mnou na kole. Ok?". "Ok".

Proplítáme se ztmavlým městečkem. Je to mírně z kopečka, takže pomale jedoucímu autu stačím. Domnívám se, že nocí jedeme někam k někomu na zahradu, abych svým stanem nedehonoroval policejní strážnici. Je tomu však jinak. Vyjíždíme za město. Zastavujeme u hlídky dopravní policie. "Tady si postavíš stan. A tamti tě budou hlídat", řekne mi můj vyšetřovatel a bouchne dveřmi. Místo, které mi vyčlenil, je skryto pod náspem silnice ve tmě. Celkem komplikovaně se k němu spouštím z vysokého břehu. Čelovkou rekognoskuji terén rozježděné cesty. Odkopávám největší drny a kamení. Ne neodvážím se protestovat. Stavím stan. Ukládám se mezi koleje - Ležím na Svobodě. Víc od života nežádám.

12. říjen

Ráno balím. Karimatku, spacák, stan. Šutr co mi vytlačil důlek do stanu, karimatky, spacáku a ledviny minu pohledem. Nemůže za to, že se se mnou potkal. Fotím si nocležiště a ze stejného důvodu zajíždím před strážnici (foto viz výše). I teď mám více štěstí než rozumu. Že se tu nesmí fotit nejen ženy, se dozvím z praxe později. Přidrzle se na dvě hodiny usadím v čajovně naproti. Čekám, až se mi srovná dolík v ledvině, a až paní uhněte a na litinovém plátu upeče, placku z kukuřičné mouky. Voní omamně, ale chutná mizerně. Nedojím ji. Ztvrdlý zbytek hodím v obranném reflexu psovi cestou.

Za Rommani (310m.n. m) se silnice začíná zvedat do sedýlka Col de Khaloua (850m.n. m). Přesně tak, jak má velice slušná mapa v měřítku 1: 1000000 předpovídá. Malý Atlas na obzoru. Do čajovny v Ez-Zhiliga si zkušeně předem nesu kus syrového masa. Ne všechny čajovny, které mají gril, mají i řeznictví. (Lidl taky nemá masnu. Na rozdíl od Penny). Potřebuju se schovat před větrem. Domorodé háby místních jsou na vítr smíchaný s prachem připraveny lépe než mé tričko. Ez-Zhiliga je jediné městečko, které mám dle mapy dnes cestou do Oued-Zem protnout. Rozhlédnu-li se vůkol, dávám mapě za pravdu. Pustina, písek, kopečky, olivovníkové sady ohýbané větrem, a slunce, slunce, slunce. Je teplo. Nadmořská výška mění studny na studánky. Vyschlé řečiště řek na vyschlé strouhy potoků. Na konec, tamže voda ihned uteče do údolí, jsou ze studánek obezděné schránky na plastový barel s vodou starou den? Týden? Měsíc? Nevím.

Mám odpracováno. Po dnešních devadesáti přede mnou leží Oued - Zem. Přestávám spěchat. Nemá to cenu. Marekeš nedám.

Zastavuju u dvou chlápků sympaticky mi mávajících z krajnice. Je 19:30. Za čtyřicet minut bude tma jak v pytli, kterou odmítám jet. Gestem rukou složených pod hlavou s doprovodem zachrápání, se ptám chlapů po noclehu. Kývají hlavou. Zvou mě k sobě na zahradu. Věřím jim. Why not? Ale, třeba to jsou banditi... Why not?

Stan si stíhám postavit pod okny jejich domu na hraně olivovníkového sadu ještě za šera. Souběžně s tím je nedělní čas hovoru. Ve stoje, se stanovou tyčkou v ruce volám základnu ztracenou v Evropě. Děti, Jiřa mi přejí k zítřejším narozeninám. "Jsem rád, že jste si vzpomněli. Díky. Mám vás rád. Jsem u někoho na zahradě. Ahoj! Konec". Představuju si svou smečku, jak sedí kolem kuchyňského stolu nad mobilem. Já jsem tu, oni tam, přesto se slyšíme! ...pak nevěřte na zázraky. Teta Sršňová mi přeje obdobné. Rád bych jí odepsal, ale odesílání sms mi nefunguje, poděkuju jí tedy až po návratu. Jídlo mi přináší jeden z nich ve 20:20 už ve tmě tmoucí. Druhý z nich odjel. Stmívá se tu vážně neobvykle rychle. Na poniklovaném tácku v poniklované konvičce přináší mátový čaj. V plastové ošatce několik výborných chlebových placek. V malé keramické mističce olivový olej. Můj hostitel má pro mne neobvykle snadno zapamatovatelné jméno. Jmenuje se Najih. Předvádí mi, jak se to má jíst. Je to snadné. Placka se rozlomí, smočí v oleji a strčí do pusy. Zatímco já jím - se cpu, on si z mikroténového pytlíčku nabírá do faječky. Zapaluje ji. Potahuje s ní. Vyklepává (vyfukuje) popel... atd., stále dokola. Dokud nerozlámu všechny placky. Nevysaju všechen olej. Je to k jídlu. Kaloricky hodnotné. V konkurenci tavených sýrů a křupavých rohlíků, to však nemá šanci obstát. Gestem "mytí těla" mi je Najihem nabídnuta koupel. Jo, to by se hodilo. V koupelně jsem byl naposled ve Francii. S sebou si beru vše potřebné - košili flanelku na utření, hrudku mýdla, kartáček, poloprázdnou pasttubu, trenky, celkem čisté tričko a vše důležité: pas a boty (mám v nich peníze). S euro představou, že jdu vstříc vykachlíkované místnosti, ve které bude ze zdi čouhat kohoutek, alespoň nad umyvadlem, mne Najih vede po schodech do svého domu. Pod kroky mi přitom svítí střídavě měsíc a baterka. Provádí mne chodbou, otvírá přede mnou místnůstku velikostí i zařízením ne nepodobnou cele, kterou jsem včera míjel na policejní stanici. Je nebo není Najih bandita. Jak to můžu vědět? Tuším, že jsme u cíle, ale nezdá se mi to. Místnůstka, do jejíchž dveří přede mnou Najih strčil a do níž mám vstoupit je široká asi metr a dlouhá asi dva. Pod malým "okýnkem" (otvorem) s hvězdnou tapetou je turecký záchod. Kohoutek. Kachličky. Umyvadlo. Vana. Sprcha... Ne. Nikde nic takového. Koukám do té kobky, zatímco on mi odněkud přináší dva kyblíky. Kouřící a nekouřící. Pochopím. Jsme u cíle. Udělám krok dovnitř. Do tmy. Najih vedle mne s mírumilovným gestem postaví oba dva asi pětilitrové kyblíky, ukáže na vypínač a zavře dveře. Cvaknu vypínačem. Jednou. Dvakrát. Třikrát. A ono nic. Tma kolem mne je pořád stejná. Těch pár hvězdiček venku ji nemůže ohrozit. Dle všech zákonitostí zdravého rozumu bych se měl bát. Najih je Bandita! Prazvláštně se však vůbec nebojím. Nevím proč, ale nebojím se. Otvírám dveře. Ukazuju na žárovku. Najih cvaká vypínačem stejně marně jako já. Povoluje žárovku, na chodbě vyšroubovává doteď svítící, zašroubovává žárovku - úsporku. Ani té se však na wckoupelně nechce svítit. Improvizovaně mi zanechává svítilnu, která svítí výborně, když s ní někam míříte a mizerně, když s ní chcete osvětlit byť sebemenší místnost. Hledám háček, na který bych ji pověsil. Není tu. Nepochopitelné. Není tu ani háček, ani polička o židli nemluvě. Pokládám ji tedy na zem. Vysvlíkám se do naha svršky odkládajíc na vyvýšenou hranu tureckého WC, aby mi do nich během koupele nenatekla voda. Nátělníkem (trenky obětovat nemůžu) smočeným v teplé vodě si obtahuju lásky plně tělo. Hlavu, krk, břicho, přirození, zadek, nohy, chodidla. Všechno všude obtahuju, navštěvuju mokrou teplou stěrkou. I pro tentokrát se obejdu bez mýdla a studené vody. Té se štítivě ani netknu. Voda ze mne stéká do kanálku, který jediný připomíná koupelnovou místnost. Otvírám dveře. Lehce. Za nimi smějící se Najih kouří hašišovou faju. V deset lezu do stanu, který je na svém místě stejně jako Myšoň a vše tu dole zanechané. Paráda. Jak si lehnu, ani se nehnu. Loučím se s Najihem nejlíp jak můžu. Podáním ruky a blábolem: "Šukran Najih! Aláh Agbar!

13. říjen

Ráno mne zve Najih na snídani. Samo sebou, že jdu. Za denního světla mne provádí domem, přivádí tam kam včera večer za tmy. Dveře do wckoupelny jsou dokořán. Červený kyblík za nimi stále stojí. Seznamuje mne s jeho ženou a dcerkou. Říká mi jejich jména, ale nedokážu je pro jejich délku po něm zopakovat ani bezprostředně poté, co mi je řekne. Kdyby se jmenovali "Nasever" a "Navýchod", tak bych si je zapamatoval zcela jistě. My muži si sedáme na tvárnice ke stolku s "uřezanýma" nohama. Dle mého soudu, to je jediný nábytek toho času v tom domě. Paní nám tam postupně přinosí placky, olivový olej, hrachovou polívku s olivovým olejem, čaj. Zatímco my jsme v bundách, tak kolem nás se bosky po betonové podlaze prohání čtyřleté děvčátko v nedbalkách. Já jím - se cpu, zatímco Najih komunikuje (spíše sám se sebou) ve Španělštině a potahuje z faječky. Dovtípím se, že bydlí v Agader. Pracuje jako námořník. Plaví se podél pobřeží až do JAR. Tady ten dům a olivový sad má dohromady se společníkem (včera jsem ho viděl). Je to jejich společný byznys. Společně se u stolečku shlukujeme jen na focení. Já dostávám adresu a oni můj slib, že jim pošlu fotku. "Sí. Sí. Sí." Cestou dolů z patra po venkovním schodišti si všimnu, že zděný dvoumetrový plot je ze shora posázen střepy čouhajícími z betonové desky. Asi tu vážně není úplně bezpečně. Za denního světla je vidět, že Najihův dům je nad poměry výstavní. Barvou. Rozměrem. Palisádou. Rád, stejně jako budu vzpomínat, dělám další fotku. Na cestu dostávám pet lahvičku olivového oleje, několik placek a přání: "Bon voage". Co říci jiného než: " Merci. Arevoa amigos!".

(Adresse: Nourdddine Najih, DR IHANTERNE, BIOUGRA. CHT. AIT. BAHA, AGADER, MAROC)

Jsem v Oued - Zem (780 m.n.). Procházím si tržiště. Ovoce známé i neznámé. Zvířata živá i rozporcovaná. Věci známé i neznámé, použité i nové. Protlačuju se mezi lidmi i zvířatama. Vyškemrám si jablko a tři švestky, a jako bonus dostávám bezzubý úsměv od "Gándýho". Moc príma tihle ti Maročani.

Na Marrakech bych měl jet doprava..., jedu rovně, na Kasba Tadla. 230 kiláků tam a zpět pustou krajinou jen proto, abych dostál své fantazii, se mi vážně nechce. Teď už mám představu jak architektonicky "úchvatné" město to asi bude. Krabicovité domky vyšisované slunkem, kruhové objezdy velké jak dlouhohrající deska, mešita obklopená zelení. Slunko mě zapéká dokonale už tu. Nač za ním jezdit ještě jižněji? Pro exotiku mi stačí studna, trh, restaurace neznáme vesnice. Navíc mne začíná tlačit čas. Je třináctého (mám narozeniny) a Maroko bych rád opustil do dvacátého, abych se během dalšího týdne dostal ze Španěl do Čech. Ne, Marrakech (taky) neuvidím. Ne, nemrzí mě to.

V neznámé vesničce o kus dál si jdu pro mlíko. Chlápek ochotně zanoří do velké kádě litrovou odměrku, aby mi ji naplnil bílou pochoutkou. Ne o penězích nechce ani slyšet, ale chce poslat fotku. "Sí".

Pestře oblečená prodavačka - majitelka obchodu kontrastující se svým nuzně oblečeným manželem se nenechává vyfotit. Bodejť by ne, když jsem jí tam nechal takřka tři éčka za nutelku a jogurt. Ten se prodává asi v 2dl skleničce. Prodavačka mi jej před tím, než jsem si jej odnesl ke stolečku, polila červeným - ovocným, anebo zeleným - mentolovovým sirupem, a zapíchla do něj lžičku s jistotou, že samovolně neklesne až na dno. Je to chladivé příjemné osvěžení. Pokaždé po sobě odnáším zpět nádobí. Tu si za dva dirhamy odkupuju lžičku, kterou jsem dlabal do jogurtu. Malý, drobný, praktický suvenýr. Doma s ní budu dlabat jogurt od pana Lidla.

Malý Atlas, kopcema ne nepodobný Jeseníkům, je přímo přede mnou.

Uprostřed zástavby si fotím rozkošatěný strom. Když schovávám foťák, přistupuje ke mně černoch velikosti XXL. Je asi tak dvakrát větší, mohutnější, těžší než já. Anglicky se mne ptá: "Co jsi fotil?". "Strom". "Ne", odporuje mi. "Ty jsi fotil tu vodárenskou věž za ním. A to se tu nesmí. To nestrategický objekt...". "Ne. Fotil jsem skutečně ten strom". Trvám já na svém s "nastartovanou" nohou v klipsně, i když, je pravda, že jsem souběžně vyfotil i tu podělanou věž za tím stromkem aniž bych si uvědomil co to za ním je. "Ne. Fotil jsi tu věž! A já jsem zavolal policii. Počkej na ni", řekne černoch a svěrákem z prstů znehybní do teď volná řidítka. Jsou jako přivařená. Ani se nehnou, a já s nimi. Vytahuju nohu z klipsny, slízám z kola. Sedáme si do blízké čajovny. Ne! Čaj tentokrát nechci. Chci, potřebuju jet! Nechci, nepotřebuju policii. Představuju si, jak mne opět vytěžují, zda jsem či nejsem učitel. Pak mne napadne spásná myšlenka: "Promiň. Omlouvám se. Nevěděl jsem, že se to ve tvé zemi nesmí fotit. Rozumím tomu. V mé zemi se taky něco nesmí fotit, pro příklad vojenské objekty, atomové elektrárny atp..., ale vodárenská věž se u nás fotit může. Máme hodně vody. Jsem rád, že mi to říkáš. Nepotřebuju tu fotku. Mohu ji vymazat... koukej", říkám, zatím co se foto stromu na display rozpadá na kostičky a mizí docela. Černoch se usmívá. Zdá se, že mám vyhráno. S "OK", mi podává tlapu, v níž se má ruka proměňuje na dětskou pacičku. Mám vyhráno. Sedím a jedu. Městečko opouštím mostem přes řeku Oued Oum er Rbia. Kupodivu v ní cosi teče. Neobvyklé.

V 17.00 plním dvě dvoulitrovky vodou u pramene sytícího deset metrů dlouhý žlab. Myšák po nich vždy znatelně ztěžkne. Co ale dělat. Pít se musí a žíznivá noc je nepředstavitelně dlouhá. Po mně se ke žlabu přihání stádo ovcí, a s nimi i mrak prachu, smradu, zvuků, much. Než stihnu vytáhnout foťák, přichází ovčák a ovce od vody odhání. Škoda byla by to hezká fotka. Nechávám se tedy aspoň vyfotit, od chlápka co mi nabízel hašiš. Dnes byl druhý.

Jedu. Jedu. Jedu po vyježděné N8. Pracně nasbírané výškové metry ztrácím nesmyslně krkolomnými sjezdy. Funím nejen já, ale i nákladní auta. Jejich šoféři mne před sebou hrnou klaksonem. Neuhnu, nemám-li bezprostřední pocit naléhavosti. Nebylo by to výchovné. Ostatně bez troubení tu jede jenom osel. Troubí se pořád. Všichni na všechny. Viděl jsem i auto, které jelo osamoceně na osamocené silnici a troubilo, aniž by mělo na koho. Jelo a troubilo. Dopravu osob tu v Maroku zajišťují autobusy všech velikostí. Jezdí zásadně s otevřeným motorem - a troubí neb jsou velcí. Taxi - Mercedesy s rokem narození shodným s tím mým - a troubí neb jsou rychlí. Věci pak převáží náklaďáky s umě vyrovnaným nákladem bedniček s ovocem, slámou, dřevěným uhlím atp. mimo půdorys korby. Obstarožním kraksnám se hulí z výfuku nedýchatelným způsobem - troubí neb jsou v pohybu. Všichni tedy troubí a všichni mi tím jdou na nervy, protože těch trumpetů je za den sto padesát a já nedokážu stopadesátkrát drkotat zubama, zadkem a kolem po děravé krajnici. To ode mne nemůže nikdo chtít!

Dohrnul jsem to až k "motorestu", domku - čajovně s parkovištěm a řadou židliček pod pergolou zastíněnou rohoží z rákosu, akorát tak v ten správný čas. Ani brzo, ani pozdě. Po chvíli už ale svítí do tmy, zatímco já sedím zabořen v plastikové židli. Na jídlo si kupuju dvě vejce vařená na tvrdo a tři lžíce tvarohu. Číšník mi to zručně napěchuje do rozpůlené, a rozevřené, chlebové placky. Čaj je samozřejmostí. S nataženýma nohama čumím na fotbal a hmyz lapený do světelné pasti. Ukusuju dobroty a zapíjím ji dobrotou. Místo pro stan už mám domluvený. V olivovém háji za barákem u studny. Do desíti koukám na telku, čaj za čajem. Pak lezu do stanu. Do uší si pouštím skladbičky holek, které mi před cestou nahráli do mobilu. Pod hlavou mám petku s vodou. Dovláčel jsem ji sem "nahoru" zbytečně... Kdo to ale mohl vědět?

14. říjen

Vstávám o tři hodiny později, než mi zvonil budík. Před devátou. Zmobilizovat ranní síly pro splnění nočního předsevzetí se mi nepodařilo. "Petře. Pojedeš ve vedru", říká Petr Petrovi". "Dobře ti tak", odpovídá Petr Petrovi.

V Khénifra (830m.n. m.) parkuju u hrnců. Sálá z nich příjemná vůně i teplo. Od startu mi mrholí, jedu v triku, flanelce a ještě bundě. Objednávám si "chicken and batátas and sweet tea and some soup". Platím předem 50 Dh. Tu už jsem v zóně turismu. Čekám na jídlo. Koukám na ulici přeplněnou lidmi, autama, životem. Procházejí se deštěm jako by nic. Maximálně tak šátek, kapuci hávu přes hlavu. Deštník? Absurdní směšná nepraktická záležitost. Mezi stoly přichází nuzota nad nuzotu. Stařena v cárech. Ruky jako hůlčičky. Lokty jako tenisáky. Prsty jako pastelky. Vpadlé líce, rty svraštěné do bezzubých dásní. Špína. Tři igelitky v každé ruce. Reklama na nouzi, a života schopnost zároveň. Očekávám, aniž bych jí to přál, že ji někdo z restaurace vyhodí. Ne. Nikdo nic. Přibelhá. Odežene ze zbytků kočky, nahrne si je do tašky (u mne je moc brzy). Leckdo jí podá z ruky do ruky kus masa. Pěkné gesto. Počítám, že si to hned sní. Ale ne. I to konkrétní sousto hodí do igelitky. Na jindy? Pro jiné? Nevím. Odbelhá se jinam. Ne to nejde vyfotit. Chodící prodavač mi nabízí zahnutý kinžál. Chce za něj 5e. Jo, je to dobrá cena, ale mám už podstatně skladnější praktičtější jogurtovou lžičku... To už vyfotit lze.

Kopce kolem maj 1400, 2100 m.n.m.. Pořád mírně vzhůru. Vyschlou krajinou. Přestalo pršet - paráda. Oteplilo se - ach jo. Beze slova prosím pastevce o fotku. Beze slova kroutí hlavou. Nadechuju se, že s ním prohodím pár slov, a on si přiloží prst na ústa. ...nic neřeknu. Pěkné setkání. Jedu.

U krajnice stojí dvě nestejně velké ženy. Zřejmě dcera s maminkou. Dvě překrásně oblečené postavy na šedavém pozadí Malého Atlasu. Dlouhé vyšívané šátky jim přechází v dlouhý šat brouzdající prachem cesty. V šedivé zaprášené krajině vypadají jako broušené diamanty na hromadě štěrku. Doslova září do okolního písku, prachu, hlíny, kamení, seschlé trávy a bodláčí. Svítí nepopsatelnou aurou. Přirozenou krásou, čistotou, v lifestylových euročasopisech, ženách se nevyskytující. Pomalu se k nim sunu. Nespěchám. Jedu jen tak tak, že jedu. To by byla fotka...Kousek před nimi, tři, čtyři metry, ještě více zpomalím. Jejich černý na mě upřený pohled znejistí, těla se zohnou pro tašky u nohou. Ten tam je jejich klid a mír. Jsou očividně vyplašené, nejisté. Zastavuju na dva, tři metry od nich, abych je požádal o fotku, ...a ony i s taškama skáčou přes příkop, ...běží kamsi do pole, z jehož bezpečí na mne bázlivě civí. Bezradně za nima koukám okem lovce, jemuž z hledí seběhla krásná laň. Pořád ještě by se to dalo vyfotit. Ale ne. To nechci. To nejde vyfotit. Přátelsky se mírně ukloním s rukou přiloženou na srdce. Opřu se do pedálu. Škoda, byla by to pěkná fotka.

Před osmou přijíždím kamsi. Kam? Nevím. Zas tak podrobnou mapu nemám. Projíždím tam a nazpátek jednou osvětlenou ulicí. Je tu nezvykle pusto a prázdno. Vybírám si místo pro stan a vracím se do restaurace. U řezníka si kupuju kus masa. U přilehlého restauratéra si jej nechávám ogrilovat a nacpat do kapsy vytvořené v chlebové placce. Čaj dostávám zdarma. Šukrán. Šukrán. Šukrán. Pojím a jedu, na předem vyhlídnuté nocležiště. Chce se mi spát.

Pod stromem, pod lampou stavím stan. Kluci běhající okolo udržují nezvykle korektní odstup. Úžasné. Čistím si zuby. Čůrám ke stromu. Zamykám kolo k stanovému prutu. Rozmotávám karimatku, spacák. Vycpávám polštář (futrál na spacák). Lezu dovnitř. Uléhám na příjemně rovné teplé dláždění. Pochybovačně dávám budíka na sedm. Usínám... Ne, nestihnu to. Někdo mi třese stanem. Proč?! Koukám ven. Policie. Jo to bude dobré. Tuším oč mladíkovi, jako proutek půjde: o mé bezpečí. Já chci jediné: Spát!!!

"Hello". "Helou". "Tady nemůžeš spát". "Proč?". "Je to pro tebe nebezpečné". "Proč". "Něco se ti může stát". "Aha. Šukrán. Ale kde mám spát?". "Jeď do Kénifry tam je hotel". "Ne tam nepojedu. Nebudu se vracet nazpátek". "Tak jeď tam (ukáže na druhou stranu) tam je taky hotel. Tady hotel není. Tady nemůžeš spát. Něco se ti stane...". "Nemám světlo". "Tak si vezmi taxíka". "Nemám peníze na taxíka". "Tak ti zastavím auto. To tě naloží a odveze tam". Nepochybuji o tom, že toto řešení problému "kam s Petrem" je reálné. Já jej však odmítám přijmout. Odmítám projet krásnou krajinou na korbě auta, a tak zafilosofuji: "Ne. Šukrán. Nejsem tu v Maroku na kole, abych se vozil autem. Přeci musí být ve vašem pěkném městečku nějaké bezpečné místo pro můj stan. Doufám, že Marokánci jsou dobří lidé. Nebojím se jich...". Tato má hlubokomyslná slova způsobí, že se strážník zamyslí a řekne: "Well. Sbal si věci. Ukážu ti místo na spaní". Zatímco si balím, přijíždí, pik up. Nakládám na něj kolo i sebe a jedeme (doufám, že ne do jiného města). Ne. Naštěstí ne. Na korbičce se vezu sotva pár stovek metrů... a přijíždím na známý rynek s restaurací, kde jsem si kupoval před hodinou jídlo. "Tady budeš spát", řekne strážník, "a tamten tě bude hlídat", dodá s pohledem na osobu již tam stojící. "Šukrán. Je tu ale moc kamení. Lepší pro mne bude tamto místo.", smlouvám já o lepší flek. "OK". "Šukrán. Šukrán. Šukrán". Sundávám kolo. Skládám stan. Policie i pik up jsou v čoudu, zatímco hlouček lidí se kolem atrakce rozrůstá. Jsem holt na rynku. Než zalezu do stanu, rád bych si udělal noční foto s mým "bodyguardem"...byl malý přičmoudlý, černovlasý, kudrnatý... dočista stejný jako všichni okolo. Jednoho z nich si vybírám. Jo to je on. Natahuju k němu ruku s foťákem, a pak ji zase svěšuji. Ne to není on... Ten můj měl sešlapané boty. Začnu prohlížet nohy okolostojících..., všichni mají zoufale sešlapané boty. Ne. To nemá cenu. Lezu do stanu. Poslouchám okolní život - napjatě. Končící rachocením řetězů protahovaných štůsky židliček. Zavíráním dveří a cvakáním zámků. Vypínám budíka. Nemám šanci vstát. V sedm!

15. říjen

Budím se o půl osmé. Jsem celý. Skrz plátno stanu naslouchám rozbíhajícímu se dni. Lidi, ovce, auta. Zvuky, hlasy, šelesty. Měl bych se taky vyhrabat, a vyrazit. A zalehnout odpoledne až bude hic. Ne. Ještě půl hodiny. Usínám. V devět vyčumuju ze stanu. Lidi, ovce, auta. Zvuky, hlasy, šelesty. Rozhlížím se po bodyguardovi. Jo! To je on! Teď, když osaměle sedí na plastové židličce čajovny, ho poznávám. Kynu mu přátelským gestem, které opětuje zdvořilým přikývnutím. Vážně mne hlídal celou noc!? Asi jo. Neuvěřitelné...

V čajovně, u které stanuju a ve které sedí, vyrábí chlápek v bílém plášti v lázni olivového oleje koblížky. Z díže kynutého těsta oddělí hrst, zpracuje ji na kroužek, který vhodí do oleje. Pohrabáčem jej párkrát otočí, poté vyloví a položí odkapat na plech propíchaný hřebíkem. Je přitom neuvěřitelně zručný. Každou rukou dělá něco jiného a ještě přitom ústy řídí obchod. Někdo si je sní hned. Jiný si jich nechá pár svázat listem nějaké trávy a odnese si je s sebou. Voní to omamně. Stejně tak i chutná. Kam se hrabou kukuřičné placky!

Sobě jich kupuju k čaji pět. Stejně tak svému hlídači. Nesu mu je se zdvořilým: "Šukrán". Ne, s poděkováním za cokoliv komukoliv nemám problém. Vyplácí se mi to. Tu, stejně jako doma. Nezdvořile si však sedám k jinému stolku. Nejsem totiž nadšen z toho, když se na mne někdo dívá během jídla. Tu, stejně jako doma. Navíc, jazyková bariera mezi námi je nepřekonatelná. Zaplacením pohoštění a poděkováním je pro mne věc vyřízena. Zdá se, že bude pěkně. Těším se do dalšího dne. Na další kilometry. Balím jedu. Na sever, Vávro! Na sever...

Oběd si kupuju v drůbežárně. Vývěsní štít nelze minout. Odchovna je hned za prodejnou. Chovatel, řezník, prodavač mne zve dál - na čaj. Neodmítám, ale beru si svůj hrnek. Marokánec je (opět) úžasně přátelský, vstřícný usměvavý. Slepice na podestýlce utěšeně čekají na setnutí hlavy kousek od zkrvaveného špalku a kyblíku s hlavičkami. Vedle klokotá na plynovém vařiči zavařovací hrnec plný vody s čouhajícími pařáty. Vedle pak je elektrická škubačka. Všude přítomná charakteristická "vůně" dotváří dokonalost okamžiku. Nic z toho mi nevadí. Vše z toho se mi líbí svojí přirozeností, pravdivostí, skutečností. Stehno dostávám zadarmo s tím, že pošlu fotku. Jo, to se dá slíbit byť levnější je si tu čtvrtku koupit (ELALAMI HASSAN, centre Si di Aololi, province IFRAN, MAROC). Fotí nás kluk z ovocného stánku vedle. Jeho artikl má rozměry XXL. Kluk vypadá spokojeně. Za jablko nechce ani sušenku.

Předjíždím dvě mladé maminky na oslech. Dobrák nese je, dítě a ještě náklad (pytel) kukuřice. Předjedu dvojici, slezu z kola, počkám na ně, usměju se, cudně ukážu foťák, ony přikývnou, já si ho přiložím k líci, cvaknu a: "Šukrán. Šukrán. Šukrán." Drobná kopýtka mne minou, takže nedokážu včas ani rozdat sušenky. O kus dál tedy zastavuji znovu. Teď ony šukranují: "Šukrán. Škrán. Šukrán."

Před Azrou (1250 m. n. m.) jedu lesem. Unikátní záležitost je i na mapě "Foret de Cédres". V Azrou mířím k mešitě. Potřebuju opláchnout. Vykadit.

Klukovi, co na benzině wapkuje auta, nutím pod gumáky svoje svršky. Tím, že je přistoupne se mu budou lépe sprchovat. Pochopí s úsměvem. Stejně, jako ti před ním. Je třicet pět stupňů. Oblíkám si namočený tričko příjemně, ale i zrádně, studí: Pozor na Angínu!

Dvacet pět za Ifrane jsem na vrcholu (1768m.n.m.) mojí cesty Malým Atlasem. Vyfotím se, a mažu dál. Nemůžu se dočkat, až budu klesat a klesat a klesat.

Klesám jabloňovými sady. Stromy Golden Delikous jsou obtěžkány plody. Větve se ohýbají až k zemi. Dary slunce, půdy a vody chutnají výtečně. O půl osmé přibrzďuju u chlápka v reflexní vestě hlídající bagr. Řekl bych, že to je hlídač tohoto užitečného haraburdí. Ptám se po místě na spaní. Dostávám čaj. Jestli ho chápu, čeká na nějaký velký auto, který techniku naloží a ještě dnes odveze. Aha, tak to tu nemůžu vysedávat na čajovém dýchánku. Naopak. Měl bych trošku přišlápnout.

Vzápětí projíždím poměrně velkým Imouzer Kandar. Ne. Tu se mi spát nechce - z bezpečnostních důvodů. Tak jako Marocké dny na mne díky osobní zkušenosti působí pozitivně, tak noci díky stejné zkušenosti na mne působí docela opačně. Nevím. Nerad bych těm lidem ublížil, ale tak to cítím. Projíždím tedy, už s blikačkou v reflex vestě, přelidněnou enklávou. Jo. Je reálná šance, že místo v lese najdu.

Jízda tmou na frekventované silnici bez krajnice je děs hrůza. "Petře kliď se! Dokud žiješ!" Zajíždím do parku u nějaké vesnice. Borovicový háj podestlaný hrabankou. Co víc si přát. Z rovnováhy mne vyvádí jen chatrč opodál. Působí zlověstně na mou psyché. Dál už ale jet nemůžu. Stavím stan tiše jako myška. V trenkách lezu dovnitř. Nůž, kterým si krájím jablka, nechávám na noc otevřený. Jo. Mám strach. Leží se tu suprově. Bude to dobrá noc? Nevím. Doufám. Modlím se Otčenáš, aby byla. Usínám i bez rádia. ...z tvrdého spánku mne vytrhává štěkot. Pes! Obíhá plátno stanu a štěká. Protivně nahlas. Zle důrazně. Silně nebezpečně. Štěká, ňafá, blafá. Ležím. Jsem unavený tak, že se nedokážu pohnout. Nalhávám si: "Pes, který štěká, nekouše". Hrozit mu nemá smysl. Štěkal by o to více - aby zvítězil. Měl bych mu něco hodit. Žere pes jablka? Asi ne. Napjatě naslouchám, jak obíhá můj vetchý azyl v kruzích. Odejde, vrátí se. Odejde, vrátí se. Slyším ho. Ležím napnut jako struna. Cítím ho. Zřetelně cítím po každém zaštěknutí, jak mu smrdí z tlamy pach zkaženého masa. Musí ňafat pár decimetrů od mého nosu...

16. říjen

... probouzím se. Za neporušeným plátnem stanu, den. Tělo smlouvá s rozumem o půl hodiny. Deset minut... Rozumné by bylo vstávat ve čtyři. Od půl páté jet, do jedné. Spát do tří a jet do osmy. Se sebezapřením opouštím vyležené místečko. Obhlížím, fotím nocležiště. Marně hledám stopy tlapek. Byl tu ten pes? Nebo se mi to zdálo? Nevím. Každopádně bezprizorních psů tu je více, nežli by nám cyklistům bylo milo. Včera například jednomu z nich zůstaly v tlamě moje cyklošortky lehce přichycené - plandající pod kotlíkem, když jsem před ním zvýšenou rychlostí prchal. Naštěstí to bylo z kopce a já měj dostatečnou předstartovní rychlost. Chňapnul po nich na místo kotníku. Pomuchlal je, a nechal být. Takže jsem si je, po jeho hře, kterou jsem sledoval z uctivé vzdálenosti, zase zvednul. Byly celý - od prachu, písku a slin. Ne nejsem tak statečný. Psík neměl víc jak deset kilo a já ty šorky vážně potřeboval... Jedu. Těším se do Evropy. Tři čtyři dny a budu tam. Už se nemůžu dočkat. Exotika mi přestává být exotikou, na čumendu mi stačí Evropa a noční bojovky jsou mimo rámec mého zájmu.

Ve Fés (415m.n.m.) jdu na snídani. Klasika. Hrachovka vydatně zalitá olivovým olejem. Navrch si dávám jogurt v hořčicové skleničce zalitý červeným sirupem. Ještě se ani pořádně nezvednu a mé místo zaujímá domorodec. Se samozřejmostí vlastní Maroku si nalévá vodu do pohárku, který před chvíli sloužil mě. Jo, o nic nejde. Fés je turistický město. Směrovníky mne usměrňují do centra mezi výřící lid. Brr. Ne, tam nejdu.

Do Evropy vede několik cest. Pustiny, a nebo kopce. Volím nesnadnější pustiny. Přes Ouazzane po N 13. To bude ale až zítra. Podstatně kopcovitější varianta přes Ketama (1520m.n.m.) je mimo rádius mých dobrovolných sil.

Jedu vedrem. Jedu pustinou. Zrak mi chrání sluneční brýle. Kůži pigment a vyšisované tričko. Jedu. Jdu. Sunu se vpřed. Podél jakéhosi jezera. Je to nahoru dolů. Dnes není třicet pět. Dnes musí být čtyřicet. Nevím. Digi teploměr na řidítku ukazuje šedesát - to je blbost, ale je teplo. To jo.

V čajovně si objednávám čaj. Tři "šukrany" jsou servírce málo, chce ještě dva. Tak jo, ale "aeu" k tomu. Jistě. Vodu tu nikdo nikomu neodepře, neúčtuje, nezapře. V chladu chodbičky před záchodkama rozmotám kalimatku. Hned za ní letí na zem šulek spacího pytle. Vzápětí poté se na chladné rovné místo řítím já s jediným přáním: ležet, spát, ležet, nic nedělat. S hlavou na spacáku, přilepen na kalimatce doufám, že mám vedle sebe vše co budu potřebovat: jabko, vodu, telefon, doklady, boty..., pro nic na světě bych se už nedokázal zvednout. Mohl bych si ležení ustlat venku, romantičtěji. Pod stromem olivovníku. Jenomže tam není rovná, chladivá dlažba a navíc, právě teď, větve stromů resonují třeskotem stovek sice neviditelných, leč dobře slyšitelných cikád. Zlatá Haná! Chladivá Evropo? Kdepak jsi?!

Po půlhodině se celkem "svižně" zvedám. Usnul jsem. Odpočinul si a docela se i upřímně těším na další kilometry. V kyblíku na zalívání záchodu namáčím tričko. Jedu. V místě pěkného rozhledu na jezero zastavuju u krámků s veteší pro turisty. Zvažuju zda koupit dobře vykouřenou hašovou dýmku, anebo štamprdli zasazenou do kopítka. Štamprdle se mi zdá rozumější. Má stát pět šukranů, platím padesátkou čekám na vrácení..., marně. Prodavač mi tvrdí, že to je v pořádku, že jsem své zboží dostal. Kroutím hlavou. Vracím mu štamprdli a chci zpět svoji bankovku, která mezitím zmizela v jeho (levé) kapse riflí. Pronásleduju ho za "pult" sahám na kapsu. Ó, to jsem si zkusil mnoho. ...uznávám. K strkanici přichází jiný Marokánec. Ukazuju mu cetku, za pět prstů, a pak na zloducha, který mi uzmul "fifty dirhams". Na pachateli zápletky je vidět, že mu populartita není milá. Sahá do kapsy, vytahuje a vrací mi mou předposlední pajdu. Snad na omluvu přidává pytlíček sušených mandlí (chci) a velké granátové jablko (nechci). Můj zachránce mne fotí. Vše Ok. Jedu dál.

Za zatáčkou mne předjíždí bus s českou SPZ. Zanechává mne za sebou na asfaltě stejně, jako čůrek vody vykondesovaný klimatisací. Bojím se, že o kus dál bude na mne čekat s otázkou: "Nechceš svést?". Nevím co bych dělal. Asi bych řekl: "Ne". Asi...

Zastavuju na pozdní oběd. Klasika: Maso. Kočky. Mouchy. Natažený nohy. Zadek na židli. Za dvě eura.

Doprava vody tu patří ke kratochvíli dětí. Tak jako u nás televize, tablet, počítač či mobil. Bráškové z fotky to maj dobrý. Mají osla.

Kolem dokola pole, pole, pole. Sklizené strnisko se stohy. Sláma tu je asi dobře prodejný artikl. Spací flek by tedy neměl být problém. Náklaďáky s vysoko narovnanou slámou mne troubením varují: Pozor jedu! Marně. Nejede-li nic proti neuhnu z asfaltu na šotolinu ani zanic. Čerstvě zahojený konečník mám jen jeden. Blahořečím mu ve dne v noci. Aby se mi pomstili, předjíždí mne škodolibě těsně, přičemž mne zasypávají prachem z plev, voštin a zvířeného písku. Sebevědomě se přitom kolébají ze strany na stranu. Oplácím jim plivnutou slinou. V poslední vesnici dneška dostávám v obchodě chlebové placky zdarma. Jsou ještě teplé. Nabírám vodu a jedu spát. Do pole.

Stan stavím pod stromem kus od silnice před další vesnicí. Abych na sebe neupozornil - krkem mi lezoucí hra na ilegalitu začíná.

Pro koupel obětuju jednu petku. Její obsah přeliju do kotliku s trochou saponátu. Vysvlíkám se do naha. Stoupám si na igelitový pytel na odpadky. Nad sebou tmavou hvězdnou oblohu s kralujícím půlměsícem. Láskyplně, narcisticky si obtahuju tělo namočeným tílkem. Paráda pocit. Cítít vítr všude. Raduju se z dokonalosti těla. Děkuji za dar, který mi dává. Od dětství vím přiliš mnoho, abych to pokládal za samozřejmost. I v tom je Ytard. "Ne, Petře. Není to samozřejmost". Nespěchám. Rád se koupu.

Recituju si pro sebe Nohavicovu Kometu:

Spatřil jsem kometu oblohou letěla
chtěl jsem jí zazpívat ona mi zmizela
zmizela jako laň u lesa v remízku
v očích mi zbylo jen pár žlutých penízků

Penízky ukryl jsem do hlíny pod dubem
až příště přiletí my už tu nebudem
my už tu nebudem ach pýcho marnivá
spatřil jsem kometu chtěl jsem j zazpívat

O vodě o trávě o lese
o smrti se kterou smířit nejde se
o lásce o zradě o světě
a o všech lidech co kdy žili na téhle planetě

Na hvězdném nádraží cinkají vagóny
pan Kepler rozepsal nebeské zákony
hledal až nalezl v hvězdářských triedrech
tajemství která teď neseme na bedrech
Velká a odvěká tajemství přírody
že jenom z člověka člověk se narodí
že kořen s větvemi ve strom se spojuje
krev našich nadějí vesmírem putuje

Spatřil jsem kometu byla jak reliéf
zpod rukou umělce který už nežije
šplhal jsem do nebe chtěl jsem ji osahat
marnost mě vysvlékla celého donaha

Jak socha Davida z bílého mramoru
stál jsem a hleděl jsem hleděl jsem nahoru
až příště přiletí ach pýcho marnivá
my už tu nebudem ale jiný jí zazpívá

O vodě o trávě o lese
o smrti se kterou smířit nejde se
o lásce o zradě o světě
bude to písnička o nás a kometě

Jak voda postupně tmavne není vidět. Jsem špína.

Skryt ve tmě, a ještě za stanem sleduju po silnici jedoucí traktor. Vyjel z vrat dílny co je hnedle z kraje vesnice přede mnou. Rachot a světla v ní prozrazovali činnost. Kousek ode mne dvacet, třicet metrů se stroj zastavuje. Ne, vidět mne nemůže. Z bloku motoru mu napřed jiskří..., a pak i vyšlehávají plaménky... a nakonec plameny!!! Přestávám se obtahovat žíňkou strnule zírajíc na hořící traktor. To jsem vážně ještě neviděl. Ve zlomku vteřiny traktorista zastavuje, vypíná motor, přeskakuje blatník, hadrem mlátí do ohně tak dlouho dokud ho neumlátí. Půl minuty. Déle to trvat nemůže. Znovu startuje (dobrodruh) a vrací se do dílny, zatímco já se utírám flanelkou a lezu do stanu. Abych si do konečníku vtlačil proktoglivenol a promastil nejoseděnější plošku těla. I to k cykloturistice patří. Otevřeným průchodem stanu koukám ven. Nikde nikdo. Ani komár... Paráda senzace. Ležím. Poslouchám rádio. Tóny Terčiné Flétny. Zuzčiné kytary. Uvolněně odpočívám čekající na spánek. Při baterce studuju zítřejší den. Ticho přerušují hlasy od silnice, jo jsou, teď už jistě, určený mě..., stavím se za stanem skrývajíce své ohanbí volám: "Turist! Nesuno! Šukrán!". Do teď neslyšně nesená ocelová tyč, se se zazvoněním, jak narazila na asfalt, proměňuje v hůl pěšáka. Konec ilegality. Oblíkám si trenky. Zhasínám baterku měnící stan na lampion. Poslouchám rádio, koukám na hvězdy. Páráda představení. Spatřil jsem kometu...

17. říjen

Vstávám a jedu. Těším se na další porci kilometrů. Na další den. Co jiného bych dělal?

Vesnic a vesniček přibývá. Což je dobře. Občas je v krajině díra vykopaná do země. Vedle které je složená pod igelitovou plachtou sláma. Zde se těží hlína, mísí se s vodou a slámou, z níž se vyrábí "tvárnicové" bloky. Lidé co je stavějí si na místě samém staví improvizované příbytky ve tvaru oblouku. Bydlí v nich, spolu se zvířetstvem, dokud hlínu nevytěží a nepřesunou se jinam. No, bydlí se tu spíše venku. Chlapi dokážou usnout úplně všude. Třebas i uprostřed chodníku. Chlebové placky se pečou v pecích mimo dům. Řekl bych, že je peče více rodin naráz, protože roztopit takovou pícku není energeticky vůbec jednoduché. Dřevo tu je totiž poměrně nedostatkové zboží, a rovné dřevo - prkno, unikum. Tvaru větví jsou tedy poplatné všechny stavby, které z nich vznikají.

Gestem žádám babičku o fotografii během oběda. Brání se. Kdyby mohla tak by vyskočila a utekla. Nohy jí však už neslouží tak jako dříve. Opět svojí čistotou a upraveností kontrastuje s okolní špínou. U nás to mají ženské snadné. Všude asfalt, beton, tráva, z níž se nezapráší jak je rok dlouhý. V každém bytě pračka napojená na vodovod, elektriku, odpad. Jó to se to u nás samičkám čepíří... Bábuška se domáhá spojenectví s číšníkem. Ten se na mne jen tak zamračí. Argumentuju tím, že jsem si fotil oběd. ...navíc, nemám dosud zaplaceno. Což je asi hlavní důvod, že to nechá "plavat". Pro formu si tedy fotím i to jídlo, abych nekecal.

V podvečer nakupuju na večeři v další restauraci. Za restaurací je plácek a na plácku travička. Neuvěřitelné. Ptám se, zda bych tam nemohl přespat. Mladík neví. Není to jeho. Posílá mne za "bossem". Boss je však proti. Opakovaně trvá na svém: kroutí hlavou. O kus dál potkávám policii. Posílá mne do campu, který mám při cestě. Jo, tu už jsem v turistické oblasti. Camp i s jeho modravým bazénem míjím. Nechce se mi platit místo ze nocleh a bazén mi nahradí kotlík.

V poslední vesničce dne, za níž jsem rozhodnut jít stanovat do pole, přibržďuju u čajovny. Je tu vše to co "v poli" není. Židlička, stoleček, voda, čaj, vstup s charakteristickou vůní wc. "Alejku salam", zdravím chlapi sedící u karet a čaje pod platanem u plast stolku. "Salam alejkum", odpovídají oni mě a jsme v koncích. Gestem: "Camping"? se ptám na místo pro můj čemrán. Krčí rameny. Ukazují na kluka: "Boss". Jdu za ním. S prosbou o místo pro stan. Po píchnutí do hrudi: "Ebola?", na kterou zakroutím hlavou dostávám místo pro stan - u vodovodu. Pak jsem ale přesunut pod modrou střechu pergoly, s vysvětlením, že tam nebudu tak na ráně. Přesunuju se tedy tam. Tam další píchnutí. Do Myšoňa a : "garage". Rozumím. Myšoňa dáme do garáže - kývu hlavou. Po odmlce další píchnutí do mne a taky: "garage". Opět panáčkuju hlavou: "OK. Why not. Šukran. Merci."

Peru si věci v umyvadle občas sbíhajíc po schodech dolů na úžasně hygienický turecký záchod (bez ironie) perfektně vyhovující ergonomii tělesné potřeby. Předávkoval jsem se Najihovým olivovým olejem, a nebo dostal jakýsi střevní mikrob co my nedovolí ve střevech užmoulat normální šišku. Nevím. Každopádně od včerejška užívám ercefurin i endiaron, abych nemusel tak často, nenadále a naléhavě do pole. Spotřeboval jsem toaleťák a nový nesehnal. Místním stačí hrnek vody. Zkoušel jsem to taky, ale nemám dostatečně zručnou levačku, a tak jsem si sebral ze země noviny Assabah s Ronaldinem na titulní (zadní) straně. Čtou se "odzadu" a z prava doleva. Popsány háčkovaným písmem vypadají krásně exoticky. Pro daný účel fungují stejně dobře jako ty české. Celulósa jako celulósa. Jen doufám, že nejde o nějaký vládní plátek. Abych nebyl popotahován za jeho zneuctění...

Peru toho co nejvíc - na vyhřátém betonu mi to do rána zcela jistě všehno uschne, takže nakonec pobíhám mezi obsazenými stoly jenom v trenkách a tílku. Holky tu nejsou, tak co? Z omylu, že se to může, mne vyvádí "boss" - mám se oblíct. Oblečen do mokrých tepláků a trička sedím v čajovně. Spolu s ostatními koukám na, tu populární, fotbal a pocucávám Coca Colu koupenou před setměním v obchodě. Sladký mátový čaj si nedávám. Coca Cola se mi zdá na mé trávící problémy býti lepším lékem. Sedím v restauraci s nohama na židli. Koukám v restauraci na televizi. A nikdo mi z restaurace nepříjde něco vnucovat. Chlapi hrajou karty. Kouří faječky. Fandí fotbalu. Plivou pecky z oliv na zem. Lijou do sebe čaj za čajem. Nevšímaj si mě. Prostě pohoda jak ve sqotu. Ve čtvrt na jedenáct končí fotbal. S: "Bon soár" se loučím s bossem. Jdu si přidřepnout na záchod a hurá na kutě. S obvyklou "vizí"- jak si lehnu, tak se nehnu. Zavírám za sebou ocelová modře natřená vrata. Zhasínám. Lehám si na chladivý beton chladivé garáže. Paráda! Super! Senza! ...dokud se v zámku neozve dvojí zlověstné ...cvak, cvak. Ty vole oni tě tu zamkli i se střevním streptokokem v útrobách, pomyslím si. Měl bych se zvednout, zabouchat na vrata a vysvětlit bossovy co hrozí, odřízne-li mne od "servisia" závorou zámku. Měl bych to udělat, ale neudělám to. Nedokážu se zvednout, konat, jednat. Nedokážu se zvednout a zase stěhovat někam jinam. Navíc mi akutně exploze střev nehrozí. Když jsem byl teď naposledy tak jsem musel v ergonomicky příhodné poloze docela "tlačit". Věřím, doufám, modlím se, ...abych dnes večer servisio nepotřeboval. Kdyby jo, bude to průser do kotlíku. Nakonec se přeci jen zmobilisuji a zvedám se. Ne, tak to nemůžu nechat být. Rožínám. Studuju mechaniku zajištění vrat. Je to dobré. Mají z mé strany zajišťovací táhla vetknutá do futer, takže kdyby bylo nejhůř tak vrata rozložím zevnitř... Fotím se, usínám. Ještě jednu takovou noc a budu v Evropě. Doufám.

18. říjen

V osm ráno bouchám na vrata. Dříve, nežli mě zevnitř rozloží mikroflóra nebo já je, zevnitř rozložím zatažením za soustavu táhel. "Buenos Dias amigos, perfavore servisio", říkám v kroku bossovi, který mne vypouští z útrob garáže, jak holuba na světlo dalšího dne. Chvátám na záchod, uvolnit svěrač. Načasování vyšlo dokonale. Paráda. Super. Senzace. Sbírám si usušené svršky. Balím si věci. Bosse obdarovávám vícenásobnou rozbočkou a beru si nejen jeho foto k příběhu. Vyrážím. Těším se do dalšího dne. Dnes budou další kopce pohoří Rif. Nevadí. Těším se. Dnes bych se jimi mohl prokousat na druhou stranu.

Krásně chladivým ránem sbírám kilometry, výškový metry. Jedu. Jedu. Jedu. Urazím li dnes dosti, budu mít šanci, že dnešní noc bude poslední Marocká. Sláva! Prchám, jedu tlačím: do Evropy!

Jedu na Chefchaouen. Dle wikipedie je proslulé u turistů díky své typické modré barvě na fasádách domů, pěstování konopí v okolních horách a prodeji hašiše. Nic z toho nepotřebuju. Jen ty kopce kolem, do nichž jsem zabořen. Mají od dvou do třech tisíc. Paráda. Super. Senza.

Jdu na oběd. Objednám si polívku i druhý. Obé mi přinesou. Sním však jenom polívku. Je rybí. Dobrá. Moc dobrá. Přecenil jsem se. Ráno na snídani jsem si dal čočku nahusto s vejcem za dvacku včetně čaje. Kuře s ryží teď nesu nazpátek s: "Dirham. Šukran." a naivitou, že usmlouvám vrácení peněz. Ha. Ha. A tak si kuře i s rýží hrnu do kotlíku. Gesto restauratéra bylo jasné: "Dostal jsi, oč jsi žádal. Nic ti nevrátím. Jeď, odkud jsi přijel". Jo, jasně. Sním si to během dne. Anebo stehnem zkorumpuju neodbytného čokla. Těch je všude stále dost.

Do protivky jede trojice motorkářů s vesele vlající trikolorou na zádi. Na mohutných strojích, obrněni do moto souprav vypadají jako spanilá křižácká jízda. Jako těžko oděnci ve studentské demonstraci. Aniž by chtěli, působí na svých bublajících strojích nabubřeně, nepatřičně, nepokorně. Poslední mi zamáváním odpovídá na zamávání. Myslím, že nemá ponětí, že do větru říkám libozvučnou větu: "Ahoj. Šťastnou cestu. Kluci." Škoda, že nezastavili. Docela bych poplkal - česky. Zajímalo by mne, co si s exotiky na svých strojích mohou z Maroka odvést. Řekl bych, že i tu platí nepřímá úměra, v níž méně je klíčem k více. Jejich vzhled z nich dělá kavky. Slepice vhodné k oškubání. S rozšafnou stokorunou na den tu rozhodně nemají šanci vyžít. Oni ne. Jim placku, snídani, nocleh zadarmo nikdo pravděpodobně nedá. Ale třebas se mýlím. Nevím...

Ze stejné studny jako děcka, beru vodu na noc. Osmiletý, klučina má na starosti šestiletou ségru a dva pětilitrový kanystry. Ty po naplnění budou vážit cca třetinu váhy každého z nich. Voda tu je neuvěřitelně těžká. Od dětství. Děti si fotím bez zeptání. Kluk se dívá bázlivě, zatímco děvče bezstarostně rozmazává po tváři jakousi velkou malinu..., alespoň do chvíle, než se k nim přiblížím, abych jim ukázal vzniklou fotku, ...to se oba rozbrečí docela nahlas. Z ničeho nic. "Bezdůvodně" začnou plakat slzy. Zrozpačitím. Ustrašeně ucouvnu s prosbou: "Pššt". Ne to jsem nechtěl! Rozhlídnu se, zda není někdo nablízku, kdo by se mohl mezi nás, v jejich zájmu (pochopitelně) vklínit. Ne nikde žádná maminka tu není. Na betonovou dlaždičku pokládám komínek sušenek. Uf. Odjíždím s otazníkem v hlavě, jakouže tu máme my muži, cizinci pověst.

Klesání přibrzďuju asi na šesti stech metrech nad mořem před další vesnicí. Chci spát venku. Abych si mohl jít kadit ven, kolikrát chci. Kuře přesypávám na noviny. Nesnědl jsem ho. Neměl jsem chuť. Takže se myju v kotlíku se zbytky rýže. Je už tma. Není to vidět. Mám sebou jen to, co jsem si sem, přivez. Jo, to je spravedlivé ...jak socha Davida dívám se nahoru. Paráda. Jak si lehnu, ani se nehnu. Dotáhnul jsem to poměrně daleko. Hrb co jsem přitom překlenul, taky nebyl zanedbatelný. Paráda. Zítra bych mohl spát v Evropě. Paráda. Super. Senza!

19. říjen

Ráno vstávám dle budíku. V sedm. Lezu do chladného rána. Pojedu chvíli z kopce dolů, takže navlíkám tepláky, tričko košili bundu. Už jsem jako ti Marokánci. Při pětadvaceti stupních v bundě! Bystře dokončuju klesání do Tetouan.

Od mola v Ceutě, alisa Sebta, kde budu deset metrů nad i od moře a, potažmo, Evropy mne dělí cca sedm desítek kilometrů. Pohoda. Nebude-li foukat protivně proti. Pokud jo, můžu se tam dohrabat třebas i až zítra, což bych nerad. Možné je to i to.

Před Tetouanem potkávám po dlouhé době cyklo vandráka. Tři litry vody mu žblunkají na nosiči. Dle mého soudu je přeložený. Jeho kolo bych nechtěl kopcema za sebou (před ním) ani tlačit. Má za sebou první Marockou noc. Jede tam, odkud jsem já přijel. Máme si co říct, ale nemáme jak. Greenhorn totiž anglicky mluví méně než já, což už je co říct. Ne nemusí se bát. Tu, v bývalé Francouzské kolonii, si vystačí s mateřštinou. I tak mu líčím bohatě gestikulujíc svoje, hlavně noční zážitky, přesuny, policejní zásahy. Nevím, jestli mi nerozumí, anebo nevěří. Nepochybuji o tom, že dříve či později pochopí, porozumí, uvěří. Vodu vylije, řádku věcí zahodí. Nevím. Myslím si to. Je mladý. Natěšený. Vydrží to. Přeju mu to. "Bon voage amigos! Io vado la Europa!"

Poslední Marocké kilometry jedu mas turismem. Po levé ruce mám tisíc metrů vysoké kopce, po pravé hotelové komplexi. Písčitou nekonečnou pláží s řadami lehátek, a moře. Je po sezóně nikde nikdo. Moře, počasí neláká ke koupání ani mne. Je zataženo. Fouká. Kruhák před Sebtou si užívám. Dám si ho hned dvakrát. Zdá se, že se mi povede uzavřít okruh Marokem. Že je zkrácený, a bez Marrákeše? To mi je fuk! Za deset dní bych měl být doma. Jsem rád, že teď jsem tady a ne ve Fés, či ještě jižněji. Ještěže jsem to před Casablankou "střihnul". I tak jsem naplněn, přeplněn zážitky. V krámu utrácím poslední Šukrany za tři čokolády. Několik mincí si nechávám. Místo "kolečka" do nákupního koše.

Před hranicí obvyklý zmatek. Honem na poslední peníze odjíždějících bílých turistů prostupuju brokem nezasažen. Opírám Myšoně o drátěný plot oddělující Afriku od Evropy na dohled od první hraniční budky. Prošmátrávám batožiny hnán obavou, že by mi nějaký zlomyslnec mohl něco někam vložit. Hašiše je v Maroku stejně jako u nás alkoholu - moře. Ne. Nikde nic, ani v cukru. Zdá se. Dostávám a vyplňuju papírek. Prostupuji usmívajícími se kontrolami jako nůž máslem. Nikdo nic nechce vidět, propátrávat, vědět. Obdobně lehce vstupuji do Evropy. Třikrát hurá zvolávám k matičce Evropě pod modrou XXL vlajkou s okružím seskládaným ze zlatých hvězdiček. Jedna z nich patří Česku. Tak ještě jednou: Hip, Hip! Hurá! Hurá! Hurá!

Od Eurovlajky je jiný svět. Kvalita asfaltu obrubníků, chodníků, aut atp. vystoupala vzhůru jako tyčkař. Je to velice podobný rozdíl jako když jsem vyrazil na porevoluční výlet z reálného socialismu, v němž vše sloužilo všem do posledního stádia rozpadu, do předvánoční kapitalistické Vídně. Jo, je to pěkné, ale zároveň nesmírně nesmyslně, energeticky náročné živobytí. Řekl bych, že se od Marokánců v ne příliš vzdáleném budoucnu ještě moc budeme muset učit. Využívat zdroje do poslední nuly - a i tu poté využít.

Jdu si na benzínu pro klíč od záchodu. Klíč, co mi pumpař podává, se mi nezdá. Je nějaký krátký, snad zlomený. Říkám mu to prstem, kterým na zlomek klíče ukážu. On mne však: "OK", ujišťuje, že to je v pořádku. Tak jo. Dle gesta mám obejít barák a tam je servisio. Obcházím barák a marně hledám ty správný dveře. Stejně tak marně zkouším klíč zasunout do jiných. Ne tady to není. Naštěstí WC nepotřebuju nutně a tak "klíček" vracím pumpaři s "gracias", aniž by bylo za co. Pak mi to "doklapne". Aby se pumpař zbavil zaprášenců jako já, dává nám zlomenej klíč a posílá nás ven (zatímco WC jsou vevnitř). Chytří to pochopí hned - a klíč mu hodí pod nohy hned. Ti hloupí - mu klíč hodí později. A ti nejhloupější mu klíč slušně vrátí a ještě poděkují - "gracias". Zlobím se na sebe. Pro svoji naivitu.

Ústřední, vzhled Ceuty formující "nemovitostí", je hrad obehnaný vodním, příkopem, palisádami a děli. Do areálu lze vejít. Na místo válečné vřavy, mrtvol a krys všude oleandry, travička a mezi sochami procházející se pávi. Moc pěkné. Působivé (viz. ilustrační foto stažené z netu). Před přístavem je LIDL. Dočista stejný jako v Zábřeze. Štůsky toaleťáku, zboží, pečiva mne uklidňují.

"Za kolo nebudeš muset platit, ale budeš muset spěchat", řekne mi pán u přepážky s dodatkem času, kdy loď odplouvá. Dodatku sice nerozumím, ale statečně na něj kývu. Přece si nenechám tužkou na papír napsat, kdy mi to jede! No ne? Po zaplacení a (hlavně) vytisknutí lístku pochopím, proč jsem měl spěchat. Loď mi, i s mými pětatřiceti eury, odplouvá za deset minut!!! Sprintuju městem podle šipek: ferry, ferry, ferry. Jako olympijský časovkář na kilometru s pevným startem. "Puerto" je naštěstí kousek. Přesto přijíždím po limitu. Loď však není Japonský Šikanzen a tak na mne, a ještě další opozdilce, čeká. Pes pročichávající mě a Mišiona se tváří normálně. Uniformovaný psovod tedy taky: "OK". Peláším na loď, přivazuju kolo gumycukem k podpalubnímu šprlení. Beru si nutnosti a čokoládu. Jdu labyrintem schodů. Bořím se do čalouněného křesla. V přístavu stojíme ještě další tři minuty. Hnal jsem se zbytečně. Hodiny v angličtině se učit nebudu. Je to zbytečné.

Rozvibrovaná loď se dává do pohybu. Míjí snad pětimetrovou sochu rytíře posazenou na samé špici mola tenkého jako vlas vystrčeného do moře. Z rozhlasu zní Atention, Atention uvádějící informaci co dělat v případě potopení lodě ve čtyřech jazycích. Poté zaplní prostor decentně tlumený jazz. Na velké obrazovce běží film o lodích a exotických destinacích v Tichomoří. Čokoládová děva gazelím krokem kráčí po bělošské pláži. Pohupuju se spolu s lodí s nohama nataženýma před sebe. Ulamuju z čokolády. Nepotřebuju Tichomoří. Vracím se z exkurse do Maroka. Bylo takové, jak jsem očekával: jiné. Že bude tak moc jiné, to jsem nemohl tušit.

Vracím se domů, do Evropy z Arabského světa, který je z Arabských světů nejméně Arabský. Nevím, jak jsem tam byl dlouho, ani kolik jsem tam ujel kilometrů. Nechce se mi to počítat. Není to pro mne důležité. Je to zbytečně únavné. Důležitější je, kolik čeho si s sebou odtamtud odvážím. Je toho více, než lze za 70euro, kdekoli jinde koupit. Maroko Díky . Šukrán. Šukrán. Šukrán.

Kdysi dávno jsem si, na tátovo doporučení, koupil Citadelu. Knihu, kterou mám moc rád. Knihu, která mne ovlivnila víc než pramálo čtivá Bible. Citadela je o podobném. O kultivaci člověka na pozadí arabského světa. Mám v ní na papírku (pokud se neztratil), dvacet let založeno arabské moudro, dle kterého jsem se snažil, a snažím, modelovat své vztahy k lidem. Díky tomuto heslu mám s kým, kam a za kým jít. A to není vůbec špatný výsledek pro několik málo slov. Pamatuji si, jak jsem si to moudro vonící hvězdnou nocí, pískem, sluncem, exotikou vzdáleného světa psal na papírek. Sochal do mozku. Zdá se mi neuvěřitelné, že teď se z toho arabského slunce, písku, žáru, třpytu hvězd, nakloněného měsíce navracím.

Arabské přísloví:
Vztahy jsou jako karavanní tábor. Je v nich pouze to, co do nich přineseme.

Cesta domů

Vplouvám do slavné, strategické Algecirasské zátoky. Vlevo je Španělský Algeciras. Vpravo Britský Gibraltar. Za ním Španělská La Linea de la Concepcion. Všechna tři města mají objemnou historii stejně jako zátoka sama.

Loď spolu se mnou proplouvá okolo veliké sochy. Přiráží k molu. Vypíná motory. Konec chvění. Konec jazzu. Atention! Atention! Hlasatelka volá řidiče k autům. Cyklistu ke kolu. Pasažéři se dávají do pohybu. Je mezi nimi pro můj odvyklý zrak, nezvykle mnoho otylých. Mně se nikam, z hebce teplého čalounění, nechce. Je tak příjemné. Křeslo opouštím, až když mi uklizečka drcne savkou vysavače do nohy. Jo. Je čas se zvednout. Pohyb zažíná v hlavě.

Ještě v podpalubí, než zasunu nohu do klipsny, měním mapy v mapníku. Odkládám Marockou, vracím se ke Španělské. Mám sám ze sebe dobrý pocit.

Hnedka od lodě asfalt hlaďoučký jak prdelka. Paráda! Široká neděravá krajnice oddělená vroubkovanou bílou čárou, super! Netroubící ohleduplní šoféři, fantazie! Předu si radostně s přehazovačkou. Těšíme se. Na dlouhý kilometry.

Shluk tří, výše uvedených měst, s sebou zákonitě nese dopravní chaos. Sveřepě se držím caretery A7. Je to sice autovia a jedu po ní bez helmy (keskuňo), ale nemám na vybranou - nechci li nekonečně bloudit spletí vedlejších uliček pode mnou (A7 je na pilířích). Doufám, že v případě srážky s "police trafic" bude můj údivem protažený obličej a razítko v pase dostatečně výmluvné.

Na noc zastavuju někde na travičce svlažované závlahou před nemocnicí. Pivo, vodu mám. Je neděle volám domů. "Ahoj Jiři! Tak jsem ve Španělsku!!. "Jo? Už?!""Jo! Přišlápnul jsem a zkrátil Marocký okruh. Přijedu dle plánu, do konce měsíce. Ve středu ti řeknu víc. Mám tě rád. Vás rád. Ahoj!" "Ahoj!". Z Maroka to samé stálo bezmála stovku (volající padesát, přijímající třicet). Teďka dvanáct kaček. Miluju tě, Evropo!

Při baterce počítám kilometry. Do Murcie, odkud mi jede přímý bus do Prahy, to mám necelých šetset. Tedy týden i s koupáním. Jo přijedu dle plánu. Vkládám si do uší špunty. Opivněn poslouchám eurošlágry. Jo je mi fajn.

Následující stovky kilometrů jsou masově zasaženy turismem. Nedivím se. Počasí je na koupání, i žití zároveň. Krajina je úžasná. Napravo modravé moře lemované pruhem nekonečně písčité Slunečné pláže (Costa del Sol). Nalevo hřeben seskládaný z bezmála dvoutisícovek s úbočím porostlým lesem. Pád kopců do slané vody přerušuje jen žilka silnice, po které se osamoceně spolu s nimi šinu na východ. Důchodcové celé Evropy tu parkují své obytné buňky. Na plážích, parkovištích, myslitelných i nemyslitelných místech. Vesměs to jsou nekonfliktní pohodáři. Zdravíme se. "Jo, sůl máme. Cukr taky. "Až z Maroka?! A Lisabonu? A Madridu? A Paříže? Fíha! Five tausund kilometr mit farad?! So lange strecke! Super!" Dělá mi to dobře. Potřebuju úspěch, stejně jako jiní. Nejsou to však pro mé nohy docela snadné kilometry. Silnice se co chvíli zaboří kličkami zatáček do barikády ze skalnatého výběžku, kterou před ní příroda před milionem let z vápence vytvořila. Ale nevadí mi to. Mám čas. Nespěchám. Užívám si to. Vytlačím se nahoru, abych na druhé straně kopce spadnul zase dolů. Do dalšího města, městečka.

Tak jako se vnitrozemní Španělsko vylidňuje, tak tu se Španělé tísní. Jistě. Slunce, moře a turisti vyžadující služby - továrna na peníze. Turismu jsou podřízeny dopravní předpisy, neskutečně tolerantní policisté. "Keskuňo" není požadováno. Od cizinců. Díky okolním horám tu je voda. Díky vodě se tu daří zelinářům. Skleníky, sady, pole rodí 365dní v roce - peníze. Mráz tu je leda tak v ledničce. Desítky kilometrů pojedu (hlavně za Mortil) z obou stran sevřen nevábnými fóliovníky, v nichž se rodí všechna zelenina, kterou si my Evropané přinášíme z Lidlů, Kauflandů..., krájíme na plátky. Obdobné fóliovníky jsem viděl i na Krétě, ale ne v takové míře. Cesta okurky z Kréty na Evropský trh je totiž podstatně delší, a díky moři, i komplikovanější.

Noční jízdou projíždím zářící půl milionovou Malagou. Letiště, přístav. Zlatavě nasvětlené centrum s katedrálou, hradem, pod kterým tunelem podjíždím. Fotit se nedá. Vzpomínat ano. Tunel mne přivádí takřka až na "plaju". Distingovaný číšník mi plní ušmudlané petlahve studenou vodou, podává mi je s úsměvem. Moc prima. Nahatě se sprchuju pod sprchou, a pak se klepu zimou. Super. Vařím párky s těstovinami. Paráda. Kousek odtud WC budka se zásuvkou. Fantasie.

Sierra Nevada je tvořena hřebenem tři tisíce metrů vysokých hor. Cudně se pod ním ploužím pokud možno podél moře. Ne vždy to jde a tak silnice stoupá vzhůru do tunelů, mosty překlenují rozervaná údolí. To už není vápenec, ten poznám. Jsem v kondici. Jedu.

Ve vedru před Mortil dojíždím pěšáka s omšelým batohem na zádech. Ve zdejší moto krajině nezvyklý pohled. Po opačné krajnici, jde stejným směrem. Mám to teď z kopce dolů. Zajíždím k němu. Třebas pokecáme. Chlapík je z Německa konkrétně z Drážďan. "So du bist aus demokratyše republik deutschlad". "Ja". Deset let chodí po Španělsku a Francii s batohem na zádech. Coby bezdomovec. Nemá nic než ten batoh. Stále se smějící ahasver. Príma člověk. Domlouváme se, že popojedu a najdu místo pro kafe a řeč. O kousek dál, za svodidli, takové místo je. Vytahuju, zapaluju vařič. Stavím na kafe. Rozdělávám sušenky. Nic z toho Theo nemá. Hostím jej co můžu. Je mi moc sympatický. Sušenky přilákali vychrtlou bázlivou fenečku. Dle Thea to prý je typická rasa, žijící volně ve zdejší přírodě. Po fenečce se u nás zastavuje sedmdesátiletý cyklista - veterán opatrně sjíždějící kopec. Je z Holandska. Na kole, na kterém právě sedí dojel z Holandska do Prahy. Za mlada. Vařím tedy ještě jedno kafe. Máme si co anglicko německy říct. Vše se daří. Závěrečné foto nám div nepokazí toulavá fenečka, která se zakouká do samospoušťově nastaveného fotoaparátu v nevhodnou chvíli. Odháníme ji od foťáku každý svým jazykem. Smějeme se tomu. Podáváme si ruce. Přátelsky se objímáme. Více nemáme, nedáváme, nepotřebujeme. Jízdou z kopce dolů se odpoutávám od Thea, abych dole v dolíku začal opět opuštěně stoupat. Tlačím nahoru, zatímco sedmdesátník na galusce mne vzal hákem a Theo dosud schází protilehlý kopec. Vidím ho. Jde mu to zoufale pomalu. Mávám mu. Nevidí mne. Zanechávám mu na krajnici petku se zářivě oranžovou limonádou. Víc pro jeho kroky udělat nemohu.

Jdu do knihovny na internet. Ve Španělských, stejně jako v Norských, je free. Je totiž středa, volací den, a já bych rád měl jasno kdy a jak se dostanu domů. Vybírám si spoj Mursia - Praga s odjezdem příští úterý a dojezdem ve čtvtek. Koupě lístku mi je překažena tím, že prodejce musí kontaktovat dopravce.... Znamená to, že budu muset do jiné knihovny ještě jednou. To bude zítra. Ach jo, máme my to cestovatelé, ale starosti! Nakonec to dopadne jinak. Lístek na vybraný spoj my koupí Jiřa v Zábřeze, a já si jej v Aguilas jen vytisknu. Máme my to cestovatelé ale skvělé manželky!

Přepočtem kilometrů a dnů zbývajících do odjezdu zjistím, že jedu moc rychle. Po čtyřiceti dnech v sedle je načase přestat chvátat a vyřadit. Plácnout sebou u moře se mi nechce, pro absenci aktivního pohybu. Granada na mé mapě, je osazena lákavým zeleným rámečkem. Jo, to by mohlo být fajn pokoukání. Jenomže je přes ukrutný kopce. Něco vymyslím.

Na noc parkuju před Autobusákem v Mortil s plánem zítra tu někde zanechat Mišiona, sednout na bus a spolu s ním zdolat šedesát kilometrů stále vzhůru do města vonícího tajemnen. Do Granady. Uprostřed noci v cizím městě sedím na lavičce, vařím si večeři. Užívám si to. Mám to rád.

Zřejmě vůně fazolí s párkem a otevřené pivní láhve a zoufalost situace ke mně přilákala prostitutku. Je vesele rozverná. Mile se na mne směje. Chová se stejně přirozeně jako všechny holky od fochu. Není první taková, kterou potkávám. Mám je rád, ne pro jejich řemeslo, ale pro ženskost, kterou kolem sebe zdarma rozdávají. Jsou milé, stejně jako tady ta, která se mne lascivně ptá: "Do you need same love". "Yes, of course. All people need some love. But, sorry. I don´t need your love", odpovídám já, podávajíc jí sušenku. Přátelsky ji příjmá. Ptám se jí, jestli tu v parku můžu přespat. Tvrdí mi že jo, a rukou mi ukazuje, kde jsou záchody a fontánka s vodou. Je mi jasný, že se mnou dlouho plkat nevydrží. Po pár větách holka odchází lovit do noci. Osiřím. Po půl hodině ji uvidím jak se vede za křídlo s jiným borcem.

Ráno se mi nechce vstávat, ale vstanu. Musím. Od včerejška vím, kdy mi to jede. Takže na "bus stacione" přicházím na konkrétní spoj. Missiona zamykám u skříněk zámečkem, který lze odemknout i jehlou a který se jako zámek pouze tváří. Přehazuju přes něj plachtu (stan), aby snad někoho nenapadlo krást mi trenky z brašen. Věřím, že se mu nic nestane, a mě se nic neztratí.

Autobus mne prováží krásným pohořím Sierra Nevada, podél jezera. Nejvyšší kopec Nevady, Mulhacen, má 3482metrů. Frčíme, měkce se houpáme na vzduchových polštářích. Jsem rád, že tudy jedu, a ne na kole.

Hlavním tahákem Granady je Alhambra. Komplex několika stavbiček (na netu psáno paláců...) z období, kdy tomuto kraji vládli Mauři. Na jízdenku s bus nádru se k tomuto komplexu nechávám vyvést jako správný masňák. Chci, za svou bus jízdenku, co možná nejvíce bus pohybu. Značení tras je stejně přehledné jako v Praze. Takže, se ani nemusím ptát - heč. Ptám se však stejně - ha, ha. Podhradí je zdarma, zatím co do hradu se platí vlezné. Nevím kolik. Je mi to jedno. Bedekr ukazuje tři čtyři záběry z různých stran. Pro mne by to byla asi ztráta času. Raději jej věnuji exteriérům. Uličkám, kostelíkům, maorským modlitebnám, muslimským mešitám, jezírkům, fontánkám, sochám, holubům, parkům, pouličním lidem: kytaristům, houslistům, tanečníkům, živým sochám Andaluského města tepajícího životem pod Alhambrou. Granadě. Užívám si té atmosféry s mlíkem v jedné, bagetou v druhé ruce a s nohama v kašně. Je vedro. V červenci, v srpnu tu musí být na chcípnutí. Pojím a jdu do kostela. Zamyslet se. Poděkovat. Zaposlouchat se do příjemně tlumeně znějící hudby. Deset minut. Víc filosofii nedám.

Po návratu do Mortilu se shledávám s Myšoněm. Je na svém místě. Nakupuju na noc, sjíždím dolů směr "plaja". Vybírám si místo na spaní, popojíždím dál. Někam, kde si lze sednout. Zabírám pro sebe bezprizorní stoleček židličku před restaurací. Úlevně si natahuju ušlé nohy. Otvírám pivo. Otvírám olejovky. Lámu bagetu..., když v tom, koho to nevidím - Thea! Za den volna, který jsem já probendil v Granadě, mne on dohnal. Znovu se vřele objímáme. Plácáme po zádech. Za jeho: "Petr! Das ist Super!" mu vařím kafe, protože Theo: "kaine bier, kaine alkohol". Obcházím spolu s ním okolí hledajíc nedopalky cigaret, aby si mohl ubalit tu svou. Smějeme se náhodě. Životu. Bavíme se. O tom co je se psem, kterého si chtěl vzít s sebou (neprošel tunelem), zda našel limonádu (jo), a jak mě bylo v Granadě..., je toho tolik co si té teplé noci pod hvězdami kvetoucí oblohou máme říct. Prožíváme spolu pár hodin nejčistšího přátelství. Mám to rád.

Spát jdeme pospolitě "někam". K plotu oddělující přístav od města. Osvětlené lodě se zrcadlí v slanovodní hladině. Mám to rád. Masňácky si stavím stan, zatímco Theo zůstává venku ve spacáku pod hvězdami. Lákám ho k sobě. Nechce. Je zvyklý spát na osušce a igelitu. Deset let...

Ráno balíme. Někdo nám přináší "friestuck". Každému po housce. "Koukej, říkal jsem ti, jak jsou Španělé super", komentuje to Theo s plnými ústy. "Und tschechische menchen auch", komentuju to já podávajíc mu k usrknutí hrnek s kafem. Dávám, vnucuju, Theovi jednu (tu lepší) ze dvou karimatek, které mám: "Blíží se chladné měsíce roku". Nabízím mu i stan, ten se mi mu vnutit nepodaří: "Zas taková zima nebude. A když jo, tak půjdu na charitu. Tři dny můžeš pobýt na jednom místě a nic nezaplatíš za jídlo, ubytování, oděv...". Rozumím. Pro pěšáka je stan zbytečné břemeno. Telefon, adresu, email, nic z toho Theo nemá. Je to solitér. Žije sám ve svém světě. To já neumím. Potřebuju někam patřit. Potřebuju rodinu. Loučíme se: "Alles gute! Guten raisen! Wiedersehen kamarad!" Nepotkáme se, neshledáme se nikdy více. Leda ve vzpomínkách. Tam se můžeme potkat, kolikrát chceme. S kýmkoli. S čímkoliv. Je jen na nás co do nich my sami vkládáme. Čím se necháme naplňovat. Kéž by však někdy zazvonil u mých dveří. Theo aus demokratische republik deutschland!

Informace od Jiři, že lístek mám zaplacený a že si jej mám vytisknout z emailové přílohy, se ke mně dostává se zpožděním. V pátek v podvečer, kdy už jsou knihovny pod zámkem. Na pondělí se mi tisk jízdenky nechávat nechce - může být státní svátek. A tak v sobotu krom šlapání a koupání objíždím infocentra s prosbou o tisk jízdenky. Někde nemají čas, jinde tiskárnu, ochotu. Nakonec se mi to zdaří v Aguilas, kde zůstávám i na noc. Na velkoplošné obrazovce probíhá fotbalový zápas dvou Španělských - světových velkoklubů Real vs. Barca. S plechovkou piva sedím na květináči. Skoro nic nevidím. Je mi to jedno. Hlavně, že sedím a jsem součástí davové psychózy, když nepadne anebo padne branka. Fandím fotbalu. Vítězství však přeju spíše Barce. Dav je pel - mel společnosti. Holky, kluci. Chlapi. Dámy. Babičky a dědečkové. Cizinci. Bílí. Černí. Přičmoudlí. Trika. Dresy. Obleky. Lahve alkoholu. Plechovky piv. Pytlíky popcornu. Šlupky od pomerančů. Pecky od oliv. Voňavky pachy. Je to v podvečer v chladnoucím sklonku dne. Víc než fotbal se mi líbí sledovat gesta holek "k nakousnutí" v letních šatičkách. Smějí se. Pláčí. Objímají se. Poskakují. Pískají. Tleskají střevíci v ruce. Při těch bezprostředních gestech vypadají živočišně pěkně. Dav opouštím před koncem. Mám hlad. Potřebuju myslet na sebe. Někde zapadnout, uvařit večeři. Tu to nebude problém. Podél barů, v nichž se odehrává podobný obrázek, jedu podél "plaji". To je jistota. Jde jenom o to najít to správné místo. Je jako po vymření. Voda v zátoce je nezvykle klidná. Jen tu a tam něco žbluňkne. O půl deváté je tma jak v pytli. Městečko ožívá rozvířeno provozem. Z aut vlají vlajky. Real - Barca 3:1.

Ráno mám před sebou do cíle - Murcia dva dny a stovku kilometrů. Poslední etapu tedy rozděluji na dva dny po padesáti. V Puerto de Mazarron se loučím s mořem. Odpoutávám se od něj směrem do vnitrozemí vyhýbajíc se Cartageně. Po RM 23, která je a není autovia, frčím vyprahlým světem zvláštně zbarvených písků. Kličkujíc mezi kopci se dostávám k životadárné řece Guadelentin. Ovoce zelena vůkol. Pomeranče, citrony, mandarinky, melouny. Padají, hnijí na zemi. Tu není umění vypěstovat, tu je umění prodat... Z nudy jedu moc rychle. Zastavuju se u jednoho z mnoha udavačů zeleniny ve stínu pod mostem. Dává mi bagetu a plechovku olejovek. Napřed jednu. Pak druhou, a pak i tu svoji co nedojedl. Je to prima dědula. Moc toho nenamluvíme. Posloucháme rádio. Na cestu mi poslední donátor tohoto vandru přibaluje tašku ovoce, které dozajista neprodá. Je příšerně těžká. O kus dál z ní ujídám. Exoticky chutné ovoce podobné hrušce (ne avokádo) s peckami velikosti fazole. Okoštuju a zbytek vyhazuju. Za zatáčkou bude další sad.

Předposlední noc spím v citrónovníkovém sadě. U nohou mi září zázrak. Půlmilionová Murcie. Proč ne? Vždyť je to tak snadné!

Budím se proti své vůli v šest. Zmocňuje se mne "raisen trum". Cestovní horečka. Lenošit se donutím do devíti. Balím, vyrážím po padesáti dnech v sedle na poslední délku.

V Carerfouru na předměstí kupuju dvě roličky streč fólie určené k balení svačinek, jednu hnědou izolepu a něco na oběd. Obalový materiál nákup prodražuje. Platím patnáct euro.

Murcia je akorát tak velké město, aby mi tu zastavil autobus a zároveň, abych se v něm neutonul v plechové rakovině. Prvořadně hledám "estación de autobuses", k němuž mne spolehlivě přivádí ukazatelé. Paní v informacích ukazuju lístek vytištěný co-by příloha E-mailu. Kýve hlavou: "Maňána. Tomorow." Ukazujíc přitom řadu z pokladen. Jo. Tak jsem tu dobře. Pro sichr jdu k té pokladně už dnes. Ve slušivé uniformě v ní sedí elegantní ramenatý čtyřicátník. Moc mu to sluší. Pod sklem mu podávám doklad. Kýve hlavou. Cvaká na klávesnici, zpět mi podsunuje lístek z Mursii do Barcelony Nord. Z toho pochopím, že v Barceloně budu přesedat. Ptám se ho na to, on přisvědčuje: "Barcelóna. Change". "A dál?", ptám se ho já, zatímco on krčí rameny. Nechce se mi to zdát. Dle netu to má být přímý bus. Volám tedy do Prahy na Eurotours, která mi lístek prodala. Pán potvrzuje slova elegána. Mám přesedat v Barceloně. Konec hovoru. Pak mi dojde, že za slovem Barcelona uvedl namísto "nord", jiný přídomek. Nerad bych přijel na jiné estación de autobuses než mám a tak mu volám znovu. Ne. Přestupní místo se neshoduje s místem, kam mi vystavili jízdenku v Murcii. Řekne: "Počkejte. Zavolám dopravci a poté vám". Čekám tedy, ani ne deset minut na "uklidňující" : "To je v pořádku autobus staví tam i tam. Je jedno, kde vysednete". Konec hovoru. Po zbytek dne doufám, že se s autobusem do Prahy neminu někde mezi stanicemi na kruhovém objezdu. Ve hře je 3700 Kč.

Jdu do města. Je krásný den. Lezu do kašny. Peru tepláky. Jdu do krásné katedrály. Paní v knize naproti, na rozdíl od slečny v Info, přijala můj mobil k dobytí. Mám čas. Nemám co dělat. Poslouchám sám sebe a oduševnělou hudbu z repráků. Po hodině se jdu někam natáhnout. V podvečer se vracím pro mobil. Jedu nakoupit do merkadony na zítřek i popozítřek. Plním nákupní koš proviantem na tři dny. Jako bonus přidávám analgetikum pro dva tisíce tři sta kilometrů zkomprimovaných do dvou dnů v busu - dvě krabice vína. Mám neuvěřitelně těžký nákup, kolo.

Spát jdu do parku, a pak z něho prchám. Jezírko je obklopeno rojem komárů. Ustýlám si v jiném parku. Je teplo. Ležím na travičce, počítám hvězdičky a hodiny do odjezdu. Upíjím z hypnotika. Marně. Mozek ne a ne vypnout. Pak se ze země vysunou trysky a začnou kropit vše v dosahu. Včetně mne. Prchám mimo dostřik trysek na chodník. Jsem durch i se spacákem. Lehám si na vyhřátý asfalt. Na mokrý stan, spacák, karimatku. Je teplo, o nic nejde. Snad jen o to, že mi přinejmenším spacák do zítřka nestihne uschnout a bude smrdět. Nejvíc mi vadí to, že vyprané, na těle usušené tepláky, jsou zase samá šmouha. Už aby bylo ráno, a já měl balení a nástup do busu za sebou!

Spal nebo nespal? Ptám se sám sebe v pět ráno probuzen zimou. Párkrát se překulím z boku na bok a pak se zvedám. Ne to nemá smysl. Zapaluju vařič. Na modravý plamen stavím kotlík s vodou a vínem. Poprvé ve vandrovní historii si vařím svařák. Pomalu a dlouze žvejkám. Není kam spěchat. Jede mi to za šest hodin. Neuvěřitelné! Ptáčkové vítají slunce. Vlhkým ránem parku začínají pobíhat sportovci s pulsmetry na pažích, sluchátky v uších. Kam se na ně hrabu. Nervy obaluju cukrem. Pomáhá to.

Cestou na autobusák se stavuju v obchodě a dokupuju krabici vína. Venku ji pak pokrytecky přelívám do předtím z koše vytažené škatule od džusu uzavíratelné vrškem a stejně tak i tu druhou - abych nebyl za spiťara.

V osm jsem ve vlhkejch teplákách a mokrejch botech na kilometru č. 5121 před cílovou branou. Raisen trum se nekoná. Jsem absolutně v klidu. Zalézám do ústraní. Odstrojuju Myšáka. Pokládám ho na nožem rozříznutý stan (plachtu). Oddělávám přední kolo, řidítka, nosič na kotlík, sklápím rohy, kouskem polystyrenu aretuji páčky brzd. Volná místa vyplňuju textilem, coby klopu přes něj přetahuju díl stanu. Vzniklý balík přemotávám křížem krážem napřed izolepou, a poté strečkou. Pomáhá mi při tom nějaký čekající cestující. Během balení kola za mnou přichází "fešák" z pokladny. Chce můj lístek, s tím že mi ho během několika minut vrátí zpět. Dám mu ho z kapsičky na krku jako klokan své dítě. Nerad - nač ho může chtít? Bez něj jsem jako na trní. Po několika minutách mi jej vrací zpět, včera si něco zapomněl opsat. Vyzívá mne, abych si k němu do pokladny přišel ještě koupit lístek pro kolo. 15e se mi ale nechce platit, když vidím kolik je v autobusech volného místa pro zavazadla..., mazácky tomu nechávám volný průběh. Když, tak zaplatím přímo řidiči. Když mám kolo pěkně sbalené do "kokonu", obal na vhodném místě vpředu a vzadu propichuju a otvorem protahuju provázek (kotvení stanu). Vzniká tak popruh, který si mohu navléct na rameno, díky němuž je kokon snadno přenositelný k nástupišti, rampě, č. 32. Z něhož mám za hodinu odstartovat. Paráda. Co se mi nevešlo do balíku ke kolu, cpu do brašen. Moc toho není. Pohodlně se to vejde. Pak mám ještě igelitku s jídlem, spacákem a krabicí "džusu". Víc toho nemám. Zámečkem vše zamykám k lavičce. Jdu na záchod. Potřebuju se umýt od šmíru a potu. Vyčůrat. Vytlačit bobek ze střev, který už zase umí dělat šišky. Pak už jen meditativně čekám a sháním někoho, kdo jede do Barcelony jako já. Abych spolu následoval jeho kroky. Slečna tvrdí že "ona taky jede do Barcelony stejným spojem". "OK. I will be follow you, becose I don´t know enythink. Yes?" "Sí". "And. Please. Make mi last photo of my trip?". "Sí".

Už tu je. Bus od společnosti Alza s odjezdem 11.30 do Barcelony. Paráda. Řidič se ptá po tiketu pro kolo. "Nemám". "Potřebuješ ho". "Zaplatím vám". "Ne. Utíkej si ji koupit! Five minuts for you!". Tryskem Boltna přebíhám halu, předbíhám frontu. "Ticket for bicikle, please" vydechnu do okýnka fešákovi. Zasměje se, nemůže jinak. Nedivím se mu. Ví přesně, oč mi šlo, a jak to muselo dopadnout. Platím. Beru si lístek. Přidávám "gracia muchos", úsměv a "čao". Zdrhám zpět. Naskakuju do busu směr Barcelona. Bořím se do sedadla. Jedu. Super. Jedu! Jedu!! Jedu!!! A nemusím šlapat. Super! Super!! Super!!! Mám před sebou dvanácti hodinovou jízdu.

Hodinu, dvě mám dvousedadlo sám pro sebe. Pak jej musím uvolnit pro Marokánského klučinu. Marokánci mají jiný teplotní vnímání, takže je nabalenej jak cibule. Je to sympaťák. Díky displeji foťáku, na kterém mu přehrávám fotky z Maroka, se skamarádíme. Jede na výlet do Paříže s přestupem na éro v Barceloně. Suneme se vpřed a já svého souseda po očku sleduju, jak se nepokrytě veřejně modlí. To bych já neuměl. Při své modlitbě se pokyvuje dopředu, dozadu, obdobně jako židé. Ruce vzájemně spojuje a rozpojuje v určitém rytmu. Se zavřenýma očima bezhlasé rty přeříkávají mne nic neříkající slova. Závidím mu, že to umí. Že se nestydí, nebojí, neohlíží. Odkoukávám to od něj. Ve Valencii vysedne, a už nenastoupí. Když se dá bus do pohybu, vykřiknu nedůrazně, něco jako: "Počkejte prosím na mého přítele...". Nedůrazně protože si nejsem jist, zda nechtěl skutečně vystoupit - vzal si ven i svou zimní bundu. Navíc, v buse jede vícero Marokánců (nebo tak vypadajících pasažérů, muslimáků)..., a ti mlčí. Tak mlčím taky.

Na menším autobusáku, dříve, nežli kdokoliv vyjde ven, vstupuje do vozu policie s psovodem. Máme si všechny věci z police nad hlavou dát na klín. Policistka se psem prochází tam a nazpět uličkou. Pes strčí nos do všeho, nač mu žena s copem ukáže. Kapsičku na doklady, kterou mám na krku, si mám sundat z krku a doslova ji strčí fence před čenich - a ona nic. Jsem "čistej". Pohladím ji - a ona nic. Je vychovaná. Poté co projde tam i nazpět středovou uličkou busu, podstatně statnější kolega policistky vyvolá tři čísla sedadel. Ne, mé to není."Uf". Pasažéři z nich se zvednou. Mají ukázat psovi svá spoluzavazadla. Otvírají je. Na jedno z nich se fena nekompromisně rozštěká. Ohonem vrtí jako metlou. Je čucho borkyně. Pozná kuřáka - uživatele. Pozná kufr s kontrabandem. Další dva "typy" jí ale nevyjdou. I oni, pravděpodobně, taky kouří "haš", ale aktuálně u sebe nic nemají. Statný policajt se nasunuje do rukavice. Prohmatává obsah kufru otevřeného na asfaltu. Po chvíli napětí z něj vytahuje mikrotenový pytlík. Poznávám to. To co drží policajt v rukou, je to, co se kouří v Maroku... (Až doma, díky netu se dozvím, že to byl hašiš. A dlouhé faječce se říká hašišová dýmka. Ne. Hašiš není bílý prášek). Třicetiletý přičmoudlík krčí rameny, rozhazuje rukama, jako kapr chycený do sítě..., aby nakonec stejně odešel s policií kamsi do útrob nádražní budovy. Scénka se odehrává pod mým oknem. Sleduju ty nebožáky upíjejíc z krabice "džusu". Skrze okno jim radím: "Hoši, přeorientujte se, tady jste v říši jiného démona." Asi po čtvrt hodině se vrací. Množství drogy zřejmě nebylo větší než malé. Jsem rád, že jsem si v Maroku nekoupil dobře vykouřenou hašišovou faječku a teď kvůli ní nemusel párat trojobal bicyklu. Uf.

O půlnoci přijíždíme na "estacione" Barcelona Nord. Marokánec co jsme mu ujeli už tam je. Marocky vřele se semnou vítá. Skutečně jsme mu ujeli. Musel sednout do jiného busu, který nás předjel, a teď tu čeká na svůj "čemodan". Je to borec. Mám výčitky svědomí, že jsem mu bus nechal ujet. Snažím se mu to vysvětlit, omluvit. Marně. Jazyková bariéra je příliš velká.

Barcelona Nord žije nočním životem. Všude cedule jako v Praze: "Dejte si pozor na svá spoluzavazadla". Kolo, brašny tedy zamykám k lavičce a jdu do informací. Jo. Je to dobré. Jsem ve správný čas na správném místě. Mezi hrstkou přestupujících z mého do mého busu je i Švýcarská rodinka s dvěma upatlanýma děckama. On, ona, oni jsou absolutně free nesvázáni jakýmikoliv konvencemi. S taškama převázanýma špagátkem se vrací z dovči. V sandálech a lenonkách jedou z Valencie do Geneve (Ženevy). Tak jako já. Spolu s námi na bus čeká i Rumunský Čech. Snědý kluk vonící kolínskou, jehož rodiče po revoluci utekli (se vrátili) z Rumunska do Čech. A pak ještě do Ameriky, a pak se vrátili..., složitý příběh mi dovykládá v buse. Krásně! Česky!

V dalším busu si sedám ke slečně, která si na další zastávce ode mne odsedá. Asi nejsem její typ. S výše jmenovanými spolucestujícími utvoříme na poslední a předposlední řadě sedadel cestovatelský klub. Shoda náhod nás totiž posadí vedle sebe. Klub, z něhož vyčnívá ten Rumun. Nejen tím jak dobře proti nám vypadá, ale především příběhem, který nám vykládá. Máme před sebou společný den v busu. Otvírám, dávám kolovat sbližující krabici "džusu". Za sklem se míhá denní, noční krajina aniž bych musel cokoliv. Miluju ten fajn pohyb!

Další přestup máme v Basel (Basileji). Bus Polski po mne chce deset euro za nadměrnost kola. Jo, má je mít. Pak je Mnichov. Ovíněn usínám.

Probouzím se. Za oknem spícího busu v ranním mlhavém podzimním ránu se blížíme k billboardu. Je osazen českým textem. Je čtvrtek 30.10 2014. Vrátit jsem se měl do jednatřicátého. Jak snadné!

Praha Florenc. Vystupuju, beru si věci. Loučím se s Rumunem. (Jede do Brna). Volám domů. Jiře se, můj plán, že v České Třebové vysednu a zbytek si dojedu na kole (abych nebyl doma moc brzo, a navštívil kamaráda Ondru Sikoru) moc nezamlouvá. Aktuálně ji totiž (opět) nefunguje kotel na uhlí, takže v baráku je zima. Potřebuje, abych přijel co nejdříve. Tomu nejde nerozumět. Dobře. Nicméně, ještě předtím se potřebuju stavit u správce webu - Matouše. Zavazadla dávám do úschovny. Přestupuju na metro. Jedu za Matoušem... Vyzvedávám si zavazadla. Kompletuju kolo. V tepláčkách a bundě se přesunuju z Florence na hlavní nádraží. Čekání na vlak si krásně snadně užívám.

Krásnou vlakovou soupravou nastupuju poslední délku cesty domů. Mám před sebou poslední korálek, z nichž je utkán růženec tohoto příběhu. Těším se. Věřím. Bude perlou. Unaven putováním se těším. Na Jiřu. Na děti. Na Terku. Na Zuzku. Na Ondru. Na postel. Na vanu. Na rychlovarnou konvici. Na televizi. Na sporák. Na teplo, klid a bezpečí domova. Ne, já nejsem Theo. Nemám rád odjezdy, a miluju návraty. Škoda, že jedno bez druhého, není možné. Dávám se do pohybu po kolejích směrem k domovu.

Volám Jiře. Hodinu, minutu příjezdu. S nadějí, že nad námi zaklene klenbu setkáním tam, kde začal tento příběh. Na peróně Zábřežského nádraží. Tečku za letošním vandrováním. Tečku za břemenem, jež spočívalo na jejích bedrech, zatím co já se "vozil" po světě. Znám ji do té míry, že vím, že "klenutí" pro ni není samozřejmost. Napjatě tedy čekám. Nejen, jaký tvar ona tečka bude mít, ale zda vůbec bude. Po věcném hovoru mám po nadějích. Na režii mého návratu se od El Lejdo nic nezměnilo: Děti půjdou normálně do hudebky. Ona přijde normálně z práce, a setkáme se tedy normálně doma, až po nepovinných povinnostech. Mezitím co já přijedu normálně na normálně opuštěné nádraží. Půjdu si normálně otevřít náhradním klíčem normálně opuštěný byt. Normálně roztopím kotel. Normálně vytopím dům... "Jo. Dobře". Přisvědčím normálně, a zavěsím. Ačkoliv se vůbec necítím normálně. Tento krátký hovor, dělá z mého posledního kroku ten nejtěžší. Stejně jako Armstrongovi při výstupu na Měsíc. Kámen místo perly. Ne, nejsem dostatečně silnou osobností, aby mi to nebylo líto. Neúčast rodinky na mém příjezdu mne zraňuje. Ne, protože potřebuju v závěru příběhu na sebe strhávat pozornost. Ne, skutečně nejsem exhibicionista. Je mi to líto kvůli nám všem. Kvůli rodinné kronice. Kvůli dětem, které přijdou o nenahraditelný střípek do mosaiky - "Dětství: máma, táta, prazvláštní kolo, nádraží a já". Neorientuju se. Proč nám to Jiřa nedopřeje? Proč, teď v tuto chvíli, neznásobí vše, co až dosud vykonala, triviálně jednoduchým gestem několika málo kroků? Proč zahodí příležitost a, co by tvůrkyně tvůrců - dětí, jim teď do života nevtiskne další společensky důležité pravidlo pro, nyní náš, a později jejich, život? Nevím. Udělal jsem chybu, že jsem jí narovinu neřekl, jak si svůj příjezd představuju? Asi ano. Ale cožpak mohu koncipovat režii svého přivítání jinak, než že se v dobrém rozejdu? Cožpak mohu suplovat maminku? Dětem z Mursie přeložit hudebku? Přivést je na nádraží? Sám kvůli sobě? Tatínek kvůli tatínkovi? Ne. To přeci nejde. Nebo jo? ...asi ano. Jo. To je řešení. Prazvláštní, složité, k mé lítosti objíždějící po vyhybce iniciativu Jiři. A, nebo, už těch setkání na nádraží se mnou mají tolik, že je tam musí vodit násilím za ruku? Tolik, že už další nezvládnou, nechtějí, nepotřebují a raději budou koukat na televizi, brnkat na kytaru, foukat do flétny? A až potom: "Taťko Ahoj!"...nevím. Nemůžu vědět, co se doma odehrává, když nejsem doma. Když se mám vrátit. Pláče se strachem? A, nebo, poskakuje radostí? Zase tápu....

Zatímco úvahy se mi míhají hlavou, před oknem se míhá Česká krajina. Česká auta. České vesnice. České nápisy. Řeky. Říčky. Potůčky. Nemyslím na ni. Nemyslím na tu krajinu. Neraduju se s ní. Myslím na sebe. Vím, že i to dokážu. Dokážu přijet, přijít, zatopit, koupit kytku, zvednout se a jít. Naproti své lásce jediné - do práce. Naproti svým dětem jediným - do hudebky. Konec konců proč ne? Nemám nikoho jiného, pro koho bych mohl žít. Přestože to dokážu, jsem bolestivě trhán na kusy. Pochybnostmi. Co když to je "doma" jako vloni? Co když Jiřu i letos navštívili farizejové s prostoduchou radou: "Dělej co je dobré - pro tebe". Co když Jiřa, Terka, Zuzka, Ondra, které jsem na místo sebe, zanechal ve strážním koši naší společné loďky, nebyli sto splnit strážní službu? Co když...

A tak jedu. Bezduše, aniž bych věděl kam. A zase, v obranné reakci na skutečnost, kdy vím, že nic nevím, drmolím tu jedinou modlitbu, kterou znám. Ne, nejsem NaCl. Ani Pepek Námořník. Dokončím modlitbu. Povolím zaklenutí rukou. Podívám se ven z okna na míhající se krajinu. Udělá se mi mdlo z tíhy, která na mne doléhá. Z tíhy, proti níž je noc před Casablankou trivialitou. Myslím na Terku, Zuzku, Ondru. Na sebe. Na Nás. Zpytuju své svědomí za neexistující chybu, kterou jsem udělal zatímco, jsem nebyl doma, ...protože jsem nebyl doma. Pomodlím se ještě jednou. Za nás. Nemůžu si pomoct. Pokřižuju se. Stejně otevřeně jako Marokánec. Stejně intenzivně, jako když jsem odjížděl. Opět sedím v soupravě uhánějící se mnou do "nikam".

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

Amen...

Hněten trýzní, proti svému zvyku, znovu volám Jiřině hnán napětím pacienta, který chce znát svoji diagnózu. Je čas rozhodnout. Poté co přijme mé volání, do ní přelívám své obavy: "...hele Jiři mám pocit, že se můj příjezd podobá tomu loňskému". Z druhé strany se ozve ujištění: "Ne, neboj". "Jiři. Mám tě rád", řeknu, a kámen co mi padne přitom ze srdce je slyšet až do Zábřehu. Uf. Uf. Uf. Krajina venku se napříč podzimu zazelená.

Teď už pasivitě své ženy rozumím. Zlého v ní nebylo vůbec nic. Dává mi jí jen najevo, že jí, k její nelibosti, končí dva měsíce trvající role svobodné maminky. Role, ve které se cítí silná. V níž se umí báječně pohybovat, z čehož jsem dva měsíce těžil. Jo UŽ tomu rozumím! Dávám jí za pravdu. Chápu ji. Mým návratem, skutečně proti své vůli, přichází o matriarchální postavení v neúplné rodině, ve které se cítí: "Normálně". Pro nějž byla vychována svým dětstvím. Ano, i v tom je kus Ytarda. Rozumím tomu. Má pravdu. Můj návrat skutečně značí změnu pravidel. Od teď se ve společné loďce bude tísnit i se mnou. Už v ní s Terkou, Zuzkou, a Ondrou nebude sama. Ne, nemohu za to, že i já do té loďky patřím. Ano, mohu za to, že nejsem jako její mužský vzor: její tatínek. Že na rozdíl od něj, já do té loďky chci.

V tu chvíli jsem já u Pardubic. Terka, Zuzka, Ondra u mých rodičů. Jiřa v práci. Když se táta, sadař, od Jiři dozví, čas mého příjezdu nezaváhá a začne roubovat. Terce přeloží flétnu. Zuzce kytaru. Nastartuje auto, do něhož má láska jediná naskočí právě včas, aby nezůstala sama na neexistujícím ostrově.

Následné setkání na peróně zábřežského nádraží je košatou tečkou tohoto příběhu. Začátkem dalšího Těžko zapomenutelného příběhu. Vzájemně se objímáme, líbáme, hýčkáme objetím, podobenstvím lásky. Lásky ve smíru. Lásky vesmíru.

Jiři. Tati. Mami. Děti. Francie. Španělsko. Portugalsko. Maroko. Díky. Díky. Díky. Mersi. Gracias. Obrigado. Šukrán. Mám vás rád.

العلاقات هي مثل العربة المخيم لا أنها ما لتقديمهم