Korsika, Sardinie, Řím

10.5 - 22.5 2017

Tradičně se mi nechce. Ne, protože by mi v hlavě vířili nějaké obavy. Prostě a jednoduše se mi nechce ven z vyhřátého klobouku.

Nicméně nakonec 10.5 2017 zvedám hýždě a jedu. Napřed vlakem ČD a pak busem Eurolines, který kola na trase Praha - Nice vozí bez problému a bez poplatku v ceně jízdenky - 1750 Kč. Po předchozí rezervaci berou dvě kola na jednu jízdu. Linka jezdí 2x v týdnu (úterý, pátek) a je stvořená pro cesty do tepla Středomoří. Teď, na začátku sezóny je bus vytížen tak z jedné třetiny, takže se po celou dobu jízdy můžu válet na zadní pětce - paráda. Alpy přejíždíme v noci. I tak je vidět, že sníh se válí i v nizoučkém Brenneru. Zajímá mě to, protože dosud nejsem "skálopevně" rozhodnut kterým směrem nasměruju řidítka. Sníh u krajnice potvrzuje předpoklad plynoucí z neobvykle dlouhé (čti: normální) zimy a rozhoduje za mne, že ze Saony, kam mám lístek, pojedu na jih, do tepla.

11.5. v 11:00 vysedám v Savoně. Zastávka, na níž mne bus vyplyvnul, připomíná zábřežskou "u Únzu". Stříška, lavička a nic víc. Loď na Korziku zvedá kotvu v 21:00. Na smontování Mišoně mám tedy fůru času. Při jeho skládání zjistím, že mi chybí atypická podložka na představci. Vím přesně kde zůstala - na ponku v garáži. A během vaření, že nefunguje plyn vařič. Takže po zbytek dne projíždím servisy shánějíc náhradu za podložku a zajíždím do Decathlonu, kde kupuju nový plyn vařič Primus. Teď, když je rozhodnuto, že nepojedu do Alp brašnám ulehčuju o mikinu a tepláky. Je krásně, teplo a na ostrovech bude ještě krásněji a tepleji. Počítám, že tam se rozloučím i s druhou mikinou, a v brašně mi zůstane proti větru, děšti, kroupám, bleskům odolná supr bunda koupená těsně před jízdou v Denali za pět litrů (po slevě z osmi). Jsem zvědav zda se mi investice do ní vyplatí. Vloni nad Sarajevem mi v sněhu, dešti taková bunda výrazně chyběla. Předpokládám, že i letos bych ji užil, pokud bych jel do těch Alp. Pochybuji však, že na Korzice, a tak dále, budu potřebovat její super ochranu. Tam to bude spíš na sluneční brýle a opalovací krém. Měl jsem ji nechat doma.

Řešením provozních starostí poznávám nejen garáže, cykloopravny a obchody Savony, ale i město samotné. Savona je veliká tak akorát. Jsem rád, že jsem nejel do větší Nice. Přístav, moře, palmi, kopce kolem, vánek, pevnost. Paráda. Už teď mi cesta vrací co jsem dosud do ní "vrazil".

Protože ve městě kotví jen malé loďky, a nebo obří výletní XXXL lodě, a trajektová doprava vyplouvá z přístavu za městem, jedu za město, do přístavu odkud vyplouvá i můj trajekt. Budu tam sice zbytečně brzo, ale už nemám nač se koukat. Po včerejší cestě busem a dnešním běhání po městě se cítím unaveně, těším se, až sebou plácnu na znak na kalimatku.

Za kolo a sebe platím očekávaných cca 40e. Nejsem tu zas tak brzo. Loď se právě pro zájemce otevírá. V řadě busů čekajících na nalodění stojí jeden s nápisem "Vizovice". Paní vylezlou s foťákem (a řízkem) venku zdravím pozdravem: "Zdravím Vizovice", a ona mi odpoví: "Já nésu z Vizovic! Já su z BRNA!"

První (a jedinou) mojí starostí na lodi je najít príma klidné místečko pro spaní. Mám představu kde bude. Spacák si rozmotávám za řadou sedadel a se svačinou v igelit pytlíku lezu na horní palubu. Paráda a klid všude kolem. Když se dává loď do pohybu, mám už dvě pivní plechovky prázdný. Další nemám. Zvedá se vítr, ochlazuje se. Za mírného pohupování lezu, skryt za řadou sedadel, do spacáku. Přes hebký koberec cítím mírné rezonování lodního skeletu. Loď si vrní jako když kočka přede. Pivo, houpání, a spánkový deficit mi spolehlivě klíží oční víčka. Spím jako dudek uhoupán Ligurským mořem pod lodním kýlem.

Plujeme celkem dlouho, což mi vyhovuje. U druhého břehu jsme druhý den ráno, kolem osmé. Jsem rád, že jsem se mohl tak dobře a dosyta vyspat. Jak jsem napsal v názvu - na Korzice jsem (takřka) po dvaceti letech (tehdy se psal rok 1998), takže se neubráním vzpomínání. Tehdy jsem sem přijel po vlastní ose ze Šumavy.

Venku se převleču z civilu do cyklokůže, sednu na Mišoně, hrábnu do pedálu a vyjedu. Pohledy na moře, přírodu, zchátralé strážní věže, vinylově hladký černý asfalt, vánek a příjemné sluníčko..., to vše mne přesvědčuje, že jsem udělal dobře, když jsem zvednul v Zábřeze zadek a vyrazil. Jedu, jedu, jen tak se vleču. Nechávám se předjíždět od o generaci starších prošedivělých cyklotrempíků. Je jich tu plno. Musí to být pro ně príma pocit, "natrhnout prdel" mlaďochovi. Nechce se mi jet rychleji než je nezbytně nutné pro udržení rovnováhy. Vím, že se rozjedu až po pár dnech. Až si svalovina zvykne. Korziku, tvarem připomínající hrozen vína se stopkou, objíždím podél členitého pobřeží proti směru hodinových ručiček - abych měl moře po pravé ruce. To je důležité kvůli výhledům na něj (nemusíte se dívat, přecházet, přes silnici). Jedu po "stopce", na které "visí" Korzika. V nejsevernějším možném místě ji přejíždím sedýlkem z východního na západní pobřeží. Silnice totiž nevede vyloženě kolem výběžku. Nahoře v sedle slízám a opouštím kolo. Lezu na kopec na vyhlídku - to normálně nedělám, ale tady mi to nedá. Nádhera všude, kam se podívám. Modř moře se mění v závislosti na jeho hloubce. Stejně jako sytost zeleně. Místo, na kterém stojím, je o to zajímavější, že tu dle info tabule dříve byla skládka odpadu. Luxusní místo pro smetiště nebo pro postavení stanu. Na to je ale ještě brzo.

Západní pobřeží "stopky", je podstatně kopcovatější. Cesta jde hore dole napříč vrstevnicema. Předpokládám (správně), že už to tu nebude jinak. Vítr přihnal mrak, který zatáhnul oblohu do šediva. Cyklistovi to vyhovuje, fotografovi už méně. Vzhledem k tomu, že se počítám spíše mezi cyklisty, tak jsem rád. Šedě na obloze je tolik, že to vypadá na déšť. Kohosi u cesty se ptám, jestli má pršet, kýve hlavou s tím, že "evening rain".

S blížícím koncem dne se šedo mění na černo. Kupovitých černých mraků a větru je nakonec tolik, že stan stavím "předčasně" jen proto, abych nezmoknul, na odpočívadle před St. Florenc. Je tu nápojový automat (a tedy i zásuvka) a stoleček, a lavička. Paráda. Čaje vařím plný kotlík. Píše mi Honza a Lucka, že mne zdraví co-by novomanželé. Oplátkou jim přeji, aby se jim současnou vzájemnou lásku povedlo v budoucnu přetavit na vzájemný respekt. Pak mne hromy blesky vítr zaženou do stanu.

Blýská se, hřmí, fouká, ale neprší - přinejmenším na mé straně kopce celou noc. Zřejmě i díky tomu je ráno obloha jako šmolka. Teploučko na sluníčku láká posedět u kafe. Díky přístupné zásuvce si vařím hnedle tři hrnky po sobě. Nespěchám. Koukám kolem a nespěchám. Vím, že mi proseděný čas večer bude chybět na kilometrech, ale to mi je fuk. Miluju tu ranní vůni kávy a klid ve mně, klid kolem.

Saint Florent projíždím středem. Lodě, loďky, lodičky kotví doslova na náměstí. Moc pěkně to u nich šplouchá. Mám ale "zdržení" a tak frčím dál, po D81 na Calvi.

Silnice mne vyvádí nad moře, zavádí do vnitrozemí. V nejvyšším bodě stoupání je krásná vyhlídka na zasněžené vršky hor ve vnitrozemí ostrova. Nádhera. Vytahuju rohlík s nutelou. Fantasie.

Proviant na večeři nakupuju v Calvi. Není tu lacino. Teď v podvečer podléhám melancholické náladě, které jsem přez den vzdoroval. Zastavuju se u loděk v přístavu pod pevností. Rackové, šplouchání, vůně a zvuky moře, zubaté cimbuří. Paráda. Procházím uličkama. Starobylé domy, dláždění, kamenné obrubníky. Historie dýchá ze všeho. Mám to rád. Líbí se mi to. Je možné, že ještě předevčírem jsem byl doma? Ulička mne vyvádí před vstup do pevnosti. Zaváhám, zda nejít dovniř na čumendu. Kdyby tu byla Jiřa, tak by mě tam určitě "vtáhla". Sám raději sedám na Mišoně a jedu. Na Ajacio! Když sebou mrsknu, tak dnes stihnu najet stovku.

D81, po které jsem přijel a která míří středem ostrova na "mé" Ajacio, na křižovatce po poradě s mapou zaměním za D81b. Silničku širokou pro jedno auto lemující pobřeží. Je to jak jsem předpokládal - vyklube se zní nádherná stuha táhnoucí se krajem. Moře, k jehož obzoru se postupně kloní sluníčko, mám po pravé ruce. Stejně jako bouřící příboj rozbíjející se s burácením o útesy pode mnou. Pohled na mořskou masu, proměněnou se nárazem v rozlitý bubliny je úchvatný. Je to souboj, na kterém bych mohl oči, uši nechat. Úchvatná podívaná mne odvádí od jízdy, takže se zase jen tak sunu. V Calvi jsem si nakoupil, ale nevzal vodu - nechtělo se mi s ní tahat. Pak byly cestou nějací penzisti u autokaru, kteří by mi ji jistě dali, ale pořád se mi s ní nechtělo tahat. Takže jsem vděčný za farmáře, který na mé zamávavání zastavuje. Do otevřeného okýnka jeho otlučeného náklaďáčku mu říkám o vodu. Podává mi dvoulitrovou petláhev. Přitom si postěžuje, že už tři roky tu nezapršelo. Nemohu mu to nevěřit. Sucho je v prachu cesty, pichlavých keřích, suché trávě hmatatelně přítomné.

Ačkoli jedu dokud je na rozbitý asfalt vidět, tak zůstanu čtyři kilometry pod stokilometrovou metou. Je, i není, to pro mne důležité. Zdržely mne ty výhledy na burácející mořský příboj. Huskyho vztyčuju na jediném možném místě - na "výhybce" přímo u silnice. Všude jinde je totiž pichlavo, kamenito, křivo.

Po krátkém ranním zahřívacím stoupání se dostávám na vrchol kopce. Je tu nerezový reservoár vody pro obec Galeria dole v zátoce. Bez toho sudu by se tu zřejmě nedalo žít. Sedám si na fundament, na kterém sud sedí. Zatímco se přeslíkám, koukám do zátoky. Je krásný opuštěný ráno. Moc pěkné. Umyvadýlko vedle, které bylo napojeno na sud zničili vandalové, nikoli ti římští. Škoda. Sjíždím k moři, do zátoky. Dám si sluchátka do uší a spolu s opuštěnou silničkou začínám stoupat. Pomalu a vytrvale. S každým šlápnutím nabírám nadmořskou výšku. Paráda.

V nejvyšším bodě Col de Palmarella (405mnm) je nádherná vyhlídka. Mám štěstí, že chvíli přede mnou sem přijela parta cyklistů na supr kolech. Uznale mi tleskaj. Jo, je to príma pocit. Vyfotím se, napiju a začnu padat dolů. Klesání je stejně pozvolné jako stoupání. Za lehkého přibržďování se sunu dolů po príma asfaltu. Nádherné výhledy na moře. Vítr mi šumí a cvrk vrní do uší. Supr. Klesání přerušuju u pramene. Křišťálově čistá, pramenitá voda plní kamenný žlab. Vyčistím si zuby, vypláchnu oči, naplním žaludek a petku, lehce se odrazím špičkou a klesám dál dolů. Ne, není lepší cykloturistické pohody.

Před Porto zastavuju v kopci u benzíny. Abych si sedl na židli do stínu. Je teplo. Cykloturistický pár - on táhne vozík, ona má naloženo, mne opětovně předjíždí. Už jsme si dnes dvakrát mávali, a tak se tak trochu známe. Dám jim "fóra" pět minut a zvednu se. Kopec co je před náma a vozík co chlap táhl za sebou, mi dává šanci je dohnat. Jenomže to jsem se přepočítal. Na vrcholu stoupání jsem sám. Nikde nikdo. O kus dál je bouda s lavicí, stolem a stínem. Je z ní nádherná vyhlídka na moře a skály do něj kolmo padající. Na silnici vtesanou do jejího masivu. Úžasné, nádherné místo, na kterém jsem sám. Vytahuju vaření - budou sladký nudle s margarýnem, který mi šplouchá ve vaničce. To je jídlo, který miluju. Nacpán doplna si rozmotávám kalimatku, spacák, pod hlavu místo polštáře dávám stan - usínám. Paráda.

Po silnici vtesané do skály, kterou jsem předtím obdivoval z vyhlídky se pomalu sunu k Porto silničkou, na které se dvě větší auta stěží vyhnou. Pomalu, rychlostí chodce, protože kam se kouknu to je úžasné. V sezóně tu musí vznikat zácpa z mezinárodních SPZ. Když se silnice, "prokouše" nejkritičtějším úsekem, tak se podemnou objeví zátoka městečka Porto. Další krásný pohled na svět mi leží u nohou.

Jak sjíždím dolů z kopce je ptačí pohled do Porta čím dál tím ostřejší. Na věži ne příliš velké pevnůstky vsunuté do moře se radují z pohledu na svět pestře čistě voňavě oblečení turisti. Kolem skeletu věže se u dlouhého mola kolíbají drobné loďky. Jasné výletní centrum pro tuto oblast. Bodejť by ne. Skály, moře, pláže, flóra, fauna, restaurace, obchůdky přímo u nosu. Mě pohled ze zatáček do nevelikého Porta pro jeho poznání stačí. Zdržím se jen v intermarche na okraji. I když je neděle, tak je "ouvrt"- otevřen. Zase mi potvrzuje, že na Korzice je v maloobchodech zbytečně draho. Vaničku oblíbené Philadelphie (obdoba pomazánkového másla) kupuju za 2,5e namísto obvyklých 1,5e..., a tak to je se vším. Takže pivo si zřejmě koupím až v supermarketu na předměstí Ajaccio.

Hned od obchodu začínám stoupat do oblasti Piana, aniž bych měl představu, jaké krásno mne na vršku stoupání čeká. Úzká D81, které se stále držím, mne zavádí, poté co se po ní protlačím s Mišoněm lesem nahoru, do roztodivného skalního města. V něm, nad lesem, silnička z ničeho nic přestane stoupat a ustrne na vrstevnici. Z ničeho nic mi začnou její zatáčky nabízet úžasné výhledy na moře, skalní útvary, borovice, silniční smyčky. Zase to tu je fantasticky krásné. Že je tato oblast zapsána na seznam UNECO, stejně jako zátoka Porta, kterou jsem před chvílí projel, mi internet prozradí až doma. Ne, své výlety nijak zvlášť nechystám. Nebaví mne to. Baví mne objevovat. Děkuji náhodě, že jsem tu. Calanques de Piana je oblast na západním pobřeží Korsiky mezi městy Ajaccio a Calvi nad zátokou Porto. Jedná se o jedno z nejkrásnějších míst na Korsice, které je i na seznamu UNESCO. Úchvatná jsou zde skaliska v nádechu červené barvy (jedná se o vulkanické horniny). Díky erozi (silným větrům na pobřeží, dešťům) vytvářejí nejrůznější tvary. Zpřístupněno je zde několik turistických stezek, které nabízejí řadu krásných výhledů.

Záliv Porto

Záliv Porto je jedním z nejkrásnějších ve Středozemním moři. Pro svou flóru a faunu byl zařazen na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Nachází se dva kilometry od Calanques de Piana. V zálivu Porto leží stejnojmenné městečko, které se zaměřuje především na cestovní ruch (je zde několik hotelů).

Sklesávám dolů z Piany, rychlostí meteoritu klesám k moři. Kam jinam. Podvečerní atmosféra dříve rybářských vesnic, dnes turistických městeček se mi líbí. Cinkání příborů v grilem vonících restauračkách se tu mísí s pleskáním vlnek o boky loděk, přístavním "nepořádkem" a pachem řas. Výlet lodí k útesům v okolí Porta, které jsem přejížděl na kole, stojí 1500 Kč. Drobně zaváhám, zda nepodlehnout reklamě a zítra nevyslyšet nabídku "tripu by boat". Fotky vypadají lákavě. Vzhledem k tomu, že mé zaváhání je skutečně jen drobné, jedu dál. Zase mne jala honba za kilometry.

Jedu, jedu napřed šerem a pak i tmou v naději, že narazím na odpočívadlo s lavičkou a stolkem. Hvězdy nade mnou, bělavé hřebínky vlnek na temném moři pode mnou. Mírný vánek. Klid a mír všude kolem. Supr zážitek. V deset pátrání po odpočívadle vzdávám, a zapichuju to kousek od cesty, na vyschlém trávníku. Dnes to bylo zase perfektní. Ze stanu koukám na osvětlenou loď sunoucí se po moři neznatelným tempem. Je to klasický trajekt, ...ale svítící do tmy vypadá jak plovoucí korunovační klenot. Nádhera.

Ráno balím stan a jedu bez snídaně. Do Tiuccia. Koupit jogurt, najít lavku.

V Tiuccia už slunko svítí tak, že je jasný, že zase bude vedro. Nedokážu si představit, jak jsem před dvaceti lety mohl Korziku vnitrozemím přejet v období prázdnin - tedy vrcholného léta. Žhnoucí slunko mne nutí znovu probrat šatník. Loučím se s další mikinou, teplákama a teplým cyklodresem. Celková hodnota všeho, původem "sekhendového" nepřesahuje stovku (kus za třicet). Takže mne to netrápí. Jen mne mrzí, že ty dobré věci musím hodit do popelnice. Protože mi dobře sloužili, a nezaslouží si to, a pak taky že to je plýtvání zdroji.

Během stoupání do sedla nad Tiuccia mne během posledních dnů potřetí předjíždí cykloturistický onen pár s vozíkem, ...a právě když tlačím (kolo). Jak mne minou, tak na to taky sednu, abych nebyl za bačkoru. Tentokrát si je nenechám ujet, takže nahoře jsme zároveň. Podáváme si ruce, konečně si i vykládáme. Jsou domácí - Francouzi. Než stihnu udělat fotku, tak jsou v čoudu. Takže fotím záliv Tiuccia s lodí. Na horách nad ním leží životadárný sníh. Nádhera.

Do Ajaccio zajíždím, aniž bych věděl proč. Že potřebuju sluchátka, není důvod, stejně jako že bych potřeboval vidět rodný dům Napoleona. Nicméně po přetlačované s nárazníky aut jsem v jeho středu. Město je přeplněné turisty. Praská ve švech. Dřív, než si ustelu na trávníku na hlavním náměstí a vytáhnu vařič a fazole, nesu na dobití slečně v restauraci powerbanku. Předpokládám, že mne s mojí žádostí "pošle k šípku". Omyl! Usměje se a powerbanku píchne do zdi. Vzhledem k množství obdobně otravných turistů je neuvěřitelně milá.

Po dvouhodinovém lenošení se zvedám. Jsem u moře, takže dále to bude do kopce. Docela se i těším. V přístavu stojí loď s nápisem: NICE, odkud zase vyjíždí bus s nápisem: PRAHA. Kdybych chtěl, tak jsem do dvou dnů doma - úžasné.

V Ajacciu skončila má D 81, na níž jsem tři dny žasnul. Dál pojedu na Bonifacio po T40. Do cíle to mám 140. Budu tam zítra.

Před vrcholem stoupání (750mnm) zastavuju u studánky. Stojí tu už autokar, jehož útroby plní důchodcovský pár vodou. Když se prozradí češtinou, tak jsem rád. Potřebuju se vykecat, vyskladnit své dojmy. Zvou mě na kafe, které s díky odmítám. Chci, potřebuju jet. S Třebíčany se loučím s tím, že se potkáme na Sardinii - možná.

I Když jedu dokud to jde, tak i dnes zůstávám pár kiláků pod stovkou. Jasně, zdržovačka v Ajacciu a pak ten kopec..., co bys chtěl? Stan stavím na asfaltě odpočívadla pod lesem, ve chvíli, kdy se silnice ladným mostem přehoupne přes skutečnou řeku (tedy řeku s vodou) a začne zase stoupat. Mé přání, že na noc přijedu na nějaké odpočívadlo, zůstalo opět nevyslyšeno. Moc odpočívadel u cest tu Korsičané nemají. Jako bych ani nebyl ve Francii. Nic z toho. Hlavně, že je tak krásná příjemně chladivá temná noc.

Po ranním zahřívacím stoupání padám dolů k moři, do Propriáno dlouhým táhlým sjezdem přes několik vesnic. Paráda, nádhera, radost. Do obchodu jdu hladový jak vlk. Hlad mne zbavuje rozumu. Košík plním jako by dále byla pustina. Rybky, ratoulette, párky, kečup, jogurt, pivko, mlíko, jabka, pečivo, sušenky... Když s tím sednu venku na lavku, tak nad tím zalomím rukama. Co si s tím počnu? Je toho na dva dny! Nejmíň. Ne, hladový člověk nemá chodit nakupovat.

V Sartene jsem o 14 kilometrů dál a zase o necelých 300 metrů výš. Tady se napojuju na moji minulou trasu. Sedám ke kostelu kvůli likvidaci zásob. A do kostela, kvůli chládku, a tak. Potřebuju přerušit rytmus dne. Od kostela je nádherný pohled do údolí. Na moře, pole, lesy. Vážně nádhera. Kostel není v centru, a nedá se u něj zastavit. Takže nikdo není u něj, ani v něm. Za kostelními vraty strkám do zásuvky powerbanku, a před vrata si lehám, abych tu ve stínu přečkal polední slunce žár. Z Sartene se silnice "zlomí". Houpavě mírně se po ní posunuju vpřed krajinou seskládanou z obrovských šutrů, oblých balvanů a skal. Oblé kameny vykukují z pichlavého koberce kleče. I když jsem už tudy (před dvaceti lety) jel, a měl bych to tu poznávat, tak na mne krajina působí úplně neznámým dojmem.

Před setměním dojíždím do Bonifacio. Jo tu už to poznávám. Chvatně se ženu městem, přístavem, ve směru šipek "Ferry", hnán nadějí, že stihnu poslední trajekt na Sardinii. Nestihnu, ujel (pro puntičkáře uplul) mi před hodinou, další jede zítra v 7:30. Nevadí. Počítám, že Bonifacio, které se mezitím rozsvítilo, mi udělá pěknou společnost.

Procházím se po jeho nábřeží obdivujíc střídavě staré pevnostní město na jedné, a krásné jachty na druhé straně. Jedno je přehlídka luxusu, druhé řemeslné dovednosti kameníků. Je krásný teplý večer. Paráda. Moc pěkně oblečená paní, zavěšená v rámě moc hezkého pána, se mne ptá kde budu spát. Rozhodím rukou s "evrywhere". Nato mi ona užasle, nebo se viděšeně popřeje "good night". Líbí se mi to.

Stan stavím pod pevností, kousek od stojícího trajektu. Vedle něj kotví polská plachetnice. Chuťi "se družit" díky únavě odolám, a tak polštinu budu poslouchat jen skrz stanové plátno. Dokud neusnu.

Lupen na trajekt na Sardinii si u přepážky na poslední chvíli. Za hodinovou plavbu rozhrkaným trajektem n druhý břeh chtějí nepochopitelných cca 1000 Kč. Nechápu. Otázkou: "Proč tolik?", pochopitelně paní za přepážkou neobtěžuju. Než se stihnu nasnídat, umýt, vyčistit zuby, tak jsme na Sardinii. Byla to vážně drahá jízda.

Dřív než mne vojcl - pohraničník - pustí za mříže, za nimiž je italská Santa Tereza, chce vidět pas. No problem. A obsah brašen. No problem. Kontroly na hranicích jako před dvaceti léty. No problem.

Brzdím ve veřejné prádelně. Ne, po týdnu vyprat nepotřebuju, je tu ale přístupná zásuvka, židle a stolek, a bezvětří. U stolku nad mapou s kafem plánuju kudy kam tu na Sardinii. Sardinie nemá tak vysoké hory jako Korzika, ale "placka" to taky není. Východní pobřeží jsem jel minule, pláže na západním břehu mě nelákají, takže pro tentokrát volím jízdu do Cagliary skrze ostrov - středem.

Po pěkném asfaltu SS 427 stoupám vedrem nahoru vstříc městu Tempio Pausiana. Žulové kopce všude kolem, od silnice kam se podívám, jsou porostlý neproniknutelným křovím. Pichlavou, dole suchou, nahoře zelenou, nevysokou, ale hustou klečí. Odhozená sirka, nedopalek, do takového porostu nemůže znamenat nic jiného než požár. Kompaktní klečový porost narušují jen žulové lomy. Pohled do nich je vždy stejný: bloky žuly, orezlé jeřáby, bagry a další železo, a jáma zaplavená zelenou vodou. Do jednoho z nich zajíždím. Chlápka, žíhajícího autogenem žulový kvádr se ptám po "ákvě" S: "Niente", krčí rameny.

Na kraji Tempia se stavuju v dílně. Potřebuju tu vodu a utáhnout zrcátko. Chlapy jsou vstřícní. Nechají mne si uvařit kafe a vypít ho v klidu a stínu kanceláře. Jinak Tempio, nic moc. Se Zábřehem se může srovnávat jen co do velikosti. Paní mi poradí kudy dál a tak jedu. Podle ní je přede mnou krásný úsek lesem s množstvím fontánek. Uvidíme, zda jsme si rozuměli.

Jsem 700 vysoko a kopce kolem mají těsně nad 1000. Vonící les, tráva, louky všude kolem. Jo, paní měla pravdu. S lesem, se objevují i studánky. Skutečně to tu je pěkná jízda.

Přehoupnul jsem se přes sedlo a klesám dolů k přehradě Coghinas. Stromy na této straně kopce nahradili vinohrady. Nad přehradou jsem hodinu před setměním. Čekal bych, že bude obehnána plotem, co by reservoár cenné tekutiny. Ale ne, lze k ní sejít. Zbytky tábořišť na jejím břehu dávají tušit, že legálně. Já k ní na noc nejdu. Kvůli komárům.

Na noc parkuju na pažitu u lavičky o kousek dál hnedle zkraje Oschiri. Jo, to je lepší volba. Oschiri žije z přilehlých vinic. Než se úplně setmí, tak můj "camp" míjí několik uzounkých traktůrků s postřikovači. Nikdo nikde. Paráda. Všichni mne nechávají poklidně sedět na lavce. Jsem příjemně unaven. Ani dnes jsem stovku pro pár kiláků neurazil. Zítra! Zítra by to mohlo vyjít!

Ráno v pět mne budí bubnování kapek na stan. Závlaha trávníku se probudila. Nasazuju na trysku plecháček a balím. Potřebuju jet, bude vedro. Dáchnu si po obědě. Vinohrady vymizeli. Teď jedu kolem sklizených polí (obilí).

Šutr - poutač před Otzana má podobu žulového kopce zdobeného vlajkou Sardinie. Chlapů v servisu se ptám na cestu do Cagliary. Nerozumí mi ani to Cagliary.

V osm večer lezu do obchodu. Oslovená paní je ochotná a bloudí spolu se mnou mezi regály venkovského obchůdku hledajíce "mustard" - hořčici. Nenajde ji pro mne ani s pomocí další pomocnice. Kupuju kečup.

V devět oblíkám reflex vestu a v deset rozsvěcuju světla. Serpentýnama opuštěné silničky stoupám do tmy. Pět kilometrů přede mnou nahoře v kopci je vesnice Llejda. Chci tam dojet. Bude tam plácek, lavička a voda na opláchnutí těla. Při čelovce šlapu nahoru. Zastavuje u mne auto. Starší pán se mne německý ptá, zda mám nějaký problém. "Ich habe kaine problém".

Llejda je spíše městečko. V jedenáct nikde ani (lidská) noha. Zato tiše našlapujících koček na starobylé dláždění potkávám na tucty. Stan stavím pod střechou altánu, v podstatě v centru. Je to totiž jediné vodorovné místo. Jinak je vše kolem nakloněná rovina. Díky nočnímu finiši jsem se dostal o fous nad stovku (108). Musel jsem kvůli ní jet od rána do noci (pravda, byla i polední siesta). Udělám-li ji i zítra, tak večer budu v Cagliary a sednu na loď směr Sicílie. Vnitřní spokojenost se mi rozlije po těle.

Namísto kohoutího kokrhání mne ráno budí zvuky motorek, skútrů, aut. Než se zvednu, posílám domů Jiře otázku, kdy mi pluje loď na Sicilii. Dnešní nestihnu - to by musela jet po půlnoci, ale zítřejší už jo. Na odpověď nečekám, bude mi stačit, když ke mně dorazí během dne. Stejnou otázku dávám chvíli poté, skrz dveře otevřené do ulice, chlapíkovi u počítače. Měl by prodávat kachličky, ale momentálně v kšeftě nikoho nemá, takže se mi může věnovat. Zjištěné: loď na Scicilii, pluje dnes ve 20:00, a nebo až za týden - se mi nehodí. Tu ve dvacet nestihnu a týden tu hnít čekajíc na tu druhou se mi nechce. Nevím, co bych tu týden dělal. Takže alternativně měním plán. Místo do Palerma, popluju do Civitavechia. Tam to jezdí každý den o půl desáté. Můžu jet s Cagliary nebo Olbia. Levnější (o 15e) to ale je z momentálně vzdálenějšího přístavu Olbia. "Ok, gracka prego". Rozhodnutí kudy kam - Olbia? Cagliary?, nechávám na křižovatku. Jiřa mi potvrzuje zjištěné. Ok. Díky.

Za zatáčku nakukuju do otevřených dveří "comunálu" - obecního úřadu. Dovnitř mne vtahuje příjemný chládek a vybledlé fotky na zdech zachycující zdejší život před sto léty. Nejzajímavější se mi zdá fotka s chlapama. Vypadají jak loupežníci.

V Sorgono jsem 1000 nad mořem. Kopce kolem mají 1400 - 1700. Les, lesy, všude kolem. S vodou náhle není problém. Studánka v každé vesnici má průzračnost křišťálu. Paní v obchůdku, které jsem udělal tržbu (je tu o poznání levněji 4e za kolínka, margarín a mlíko je rozumná cena) mne nechává strčit do zásuvky spirálu - navařit si její elektrikou. Paráda. Pak si vařím ještě kafe. Paráda. Během siesty se rozhoduju, že pojedu po SS128 do Olbia. Je to dál, kopci kolem to tam bude pěkné. Zítra tam budu.

S plným břichem nedojedu dál než ke studánce za vesnici. Voda to je vážně dar. Pak se natahuju na karimatku do stínu dubu korkovníku. Stín to je taky dar.

Společným znakem pro Sardinii i Korziku jsou prostřílené cedule. A to nejen mimo město. Nedokážu si představit, co to může být za potěšení stát v obci na křižovatce, vytáhnout bouchačku a udělat: "Pif".

Konečně jsem se rozjel. Jede mi to i díky silnici po které frčím. Skrz kopce prochází tunely, údolí zase překračuje mosty. Jo, jo, jo, to se pak jednomu ani nechce slízat. Kilometry polykám po desítkách. Do uší mi hraje Terka, Zuzka, Ondra "Hou, hou krávy jdou", atd. Kopce a údolí defilují kolem. Rozšlápnul jsem se. Pádím silnicí jako chrt po dráze. I to je paráda.

Nuoro podjíždím tunelem uzavřeným zákazem vjezdu a závorou. Asi se bude opravovat. Tmu 800 m dlouhou mám jen pro sebe. Svítím si baterkou. Je ve mně malá dušička, abych nenajel na nějaký šutr. Černo kolem je tak husté, že se v něm doslova ztrácím. Sveřepě se držím bílé středové čáry jako by to bylo lano. Kdyby jí někdo přestřihnul, tak bych tam zabloudil. Když se přede mnou objeví světýlko na konci tunelu, tak jsem rád, že ho mám za sebou. Bylo to vážně napínavé.

Jedu, jedu se světlama nekonečnou řadou olivovníků. Silnice je důvěryhodná, podvečerní klima super, provoz žádný. Jedeme mi to. Baví mě to pelášení noční silnicí. Má to zase jinou atmosféru. Navíc, krom jablka, nemám nic na svlažení hrdla. Vpřed mne tedy žene i naděje, že na vodu narazím.

O půl jedenácté brzdím u opuštěného baráku na křižovatce. Nikde nikdo. Podsvícený nápis "Carabinieri" působí důvěryhodně. Zvoním na zvonek u mluvítka. Nic. Zajímám jen vlčáka za plotem. Po třetím pokusu to vzdávám. Jablko mi pro dnešek bude muset stačit. Když ale začnu stavět stan na parkovišti naproti, tak přeci jen někdo k bráně přijede. Než stačím, všeho nechat a přeběhnout silnici, tak je auto za posuvnou bránou. Když ten "někdo" vyleze z auta, tak do štěkotu psa volám: "Perfavóre aqua potábile!". Jo, zabralo to. Chlápek ve vojenským mi přináší hranatou dvoulitrovku. Podává mi ji skrze bránu. Smějeme se na sebe. Jsem rád. Dva litry zaženou žízeň, a zbude i na obtažení těla.

Ráno to mám k molu osmdesát po hlavní, nebo 120 po vedlejší silnici. Večer bych tam chtěl být. Stodvacet by nemuselo vyjít a musel bych tam trčet do pozítří - takže jedu po té hlavní. Zase mi to frčí, obzvláště, když mi zaduje do zad. To pak nemusím ani šlapat. Kopce kolem pozbyly výšky, krajina vyschla. Pole sklizeného nizoučkého obilí kolem.

Před obědem jsem zpět u moře. Vítr zlořád se točí všemi směry. Udržet se při něm v sedle je problém. Zajíždím do Budoni. Nakoupit, a schovat se před ním. Vařím a siestuju v závětří restaurace. Na uklidnění dávám větřisku tři hodiny - do třech. Pak se budu muset zvednout, abych těch zbývajících čtyřicet do odjezdu loďky dorazil.

Přestože vítr duje pořád stejně ukrutně, všesměrně, nevypočitatelně, nebezpečně, tak svrbění nohou nevydržím ve dvě. Takhle silně a nesmyslně u nás nefouká. Kdyby jo, tak je zákaz vycházení. Opět si mohu vybrat, zda chci jet po hlavní, či po vedlejší. Volím hlavní. Je na ní i několik krátkých tunelů, které mne pustí skrz kopec, který vedlejší silnice "per costa" obchází po skaliskách podél moře. Což musí být pěkné "čůčo". Pokud se nebojíte o život, že vás vítr sfoukne do příboje. Vím, že kromě šutrů na té hlavní nic neuvidím. Rozhoduji e pro ni, jen protože, že tam "mezi kopci" nebude tak foukat.

Peru se s kopcem, peru se s větrem. Vpřed se sunu rychlostí šneka. I tuto pomalou jízdu musím na kilometru několikrát přerušit a "zapatkovat se" nohama o asfalt, abych ustál nenadálý poryv z boku. Kdybych nechtěl být večer v Olbia kvůli lodi, tak bych to pro dnešek zapíchnul.

Posledních 40 mi dalo zabrat. V ulicích Olbia, už to je dobrý. V obchodě na kraji nakupuju zásoby na cestu, fazole na večeři, párky, čtyři piva místo dvou... V historickým centru mi obří kočičí hlavy mi třesou zadkem, kolem. Na to, po závěrečné vyčerpávající čtyřicítce, nemám náladu. Takže z nezáživného historického centra jedu do přístavu. Tady řeším starost o lístek a žaludek. Pak se natahuju na zelený pažit. Do otevření loďky mám hodinu čas. Paráda.

Na této lodi to je poprvé, co mi lodníci Mišoně dávají bokem. Do jakési komůrky - dispečinku. Kluk za stolem plným knoflíků kouká na olovnici visící na zdi. Podle toho, na kterou stranu je vychýlena dává vysílačkou pokyny regulovčíkům, kteří usměrňují tok aut v lodní garáži doleva či doprava. Nemohu si to předůležité zařízení kontrolující správnost rozložení nákladu nevyfotit. S vietnamskou taškou naplněnou vším potřebným stoupám nehybně na eskalátoru vzhůru do patra. I tato loď je (pro mne) luxusním dopravním prostředkem. Spacák rozmotávám na strategickém místě - u zásuvek, a jdu se porozhlédnout po sprše. Na celé lodi je jediná. Na WC invalidů na třetí palubě a ještě k tomu se studenou vodou. No co nadělám. Kapitánovi si stěžovat nebudu.

Kousek od nás parkuje, lépe řečeno kotví, ona polská plachetnice, kterou jsem potkal v Bonifaciu. Když loď v deset odrazí, tak už je tma tmoucí. Zbaven potu, prachu cest, pohodlně zabořen do molitanu sedačky piju druhý a pak třetí pivo. Spolu s ostatníma (chlapama) koukám na fotbal a dojídám se konzervou tuňáku. Výzvy rozhlasu, abych využil "self bufet" se mne netýkají. Nejsem německý turista, kterých je na lodi plno. Ale i ti si jeho služeb užívají jen střídmě. Je mi dobře i tak.

V neděli ráno vysedám na pevnině. Zatímco ostatní se hnáni spalovacími motory ženou kamsi za něčím, já zůstávám. Líně mířím vstříc odbavovací hale. Cykloturistika je hold jiný "kafčo". Počítám s tím, že tam budou židličky, záchody a bezvětří. Do posledního okamžiku jsem nedokázal ležící tělo odtrhnout od měkoučkého koberce, a tak jsem ranní hygienu na lodi nestihnul. Dlouhý nápis "CIVITAVECCHIA PORT OF ROMA" se tyčí nad celou dlouhou budovou.

Ve vestibulu je liduprázdno. Celou její velkou prostoru okupuje jen jedna paní s kufrem, a parta uklízečů. Na záchodě si u volně přístupné el. zásuvky vařím kafe. Nad mapou zvažuju kudy kam. Když jsem tady a ne na Sicílii - což mě nijak zvlášť nemrzí - musí tam být "hic". Vidět bych chtěl Řím, Pompeje a Vesuv. Tam někde bych to mohl otočit na sever, abych v polovině června - za měsíc, byl doma. Když si vařím druhý kafe tak mne uklizečka začne vyhánět hadrem, že chce vytírat. Protože se mi ale voda v plecháčku dosud nevaří, tak se zdráhám pochopit, oč jí jde. Pochopím, až když mi voda v hrnku začne perlit. To už ale uklizečka perlí taky. Sype na mne italštinu kulometnou rychlostí. Je na domácí půdě, opírá se do hlasu. Beru hrnek a mizím - než mi do něj štouchne koštětem. Když po další půlhodině opouštím halu, tak ji přátelsky pokynu a poděkuju: "Gracia segnora". Líbí se mi, když mi odpoví: "Náda", a přidá úsměv. Že si na zlou jen hrála, že jsme usmířeni.

Do Říma bych chtěl jet přes Lago Branciano. Jenomže to je nejen proti kopci, ale taky proti větru, který sice není tak nepříjemný jako včera, ale pořád je dosti silný na to, aby mi nápad jet proti němu vymetl z hlavy. Takže po drobném pokusu se vracím zpět na křižovatku a jedu doleva. Na Řím podél pobřeží.

Silnice SS1, po které jedu se jmenuje via Aurelia (tedy Zlatá cesta). Přejmenoval bych ji na Cesta odpadků, protože neustálý svinčík "zdobí" krajnici. Rozbité nepotřebné věci, stavební suť, prázdné obaly, krabice, flašky, plechovky. Špína a nepořádek kam se oko vrtne. Jinak mi to celkem frčí. Díky souběžně vedoucí dálnici na mé SS1 není tlačenice, tak jako ve městech. Tam není kde zaparkovat. Auta stojí těsně vedle sebe. Takže se snadno stane, že při vycouvávání z řady stojících aut mi jedno z nich nečekaně zkříží cestu. Jeho řidič mne při vycouvávání nemá šanci vidět, stejně jako já nemám kam, ani čas uhnout. Rozhodl se couvat, a nedal blinkr - blbec. Nezadržitelně mi zadkem nacouvává do cesty. Jedu rychle, zastavit nedokážu. Uhnout doleva znamená vjet pod kola řady autu, které mne míjí vlevo. Je mi jasné, že střetu s kufrem auta nedokážu zabránit..., leda tak brilantní "myškou", kterou se vsunu mezi dvě auta za mnou. Řidič dupne na brzdu právě včas až poté co mu v sebeobranně, důrazně bouchnu do zadního skla "combi" kufru. Pravou brašnou mu přeleštím nárazník... UF! To bylo o fous! Další "UF" vypustím, když mě před předním kolem o fous mine auto na kruháku. Jeho řidič se rozhodnul k odbočení příliš pozdě, a tak to střihnul těsně, vážně těsně přede mnou. Minuli jsme se jen díky tomu, že jsem Myšoně přinutil jít do smyku. Podruhé během hodiny se mi klepou kolena. Nedokážu toho blba pochopit.

Zpestřením jízdy po via Aurelia jsou poutníci. Ti na fotce jdou z Francie. Předtím byly v Compostele. Úžasné. I když nemluvíme společným jazykem, tak si pěkně pokecáme. Nabízené pivo odmítají. Krásní lidé.

V podvečer, před osmou, jsem před branou Cita de Vatikáno. Brašny jsem naplnil jídlem na předměstí - abych nemusel v centru utrácet. Je neděle, den kdy volám domů. Sedím přitom na schodech před vatikánskou bránou. Hlásím, že za chvíli budu před basilikou sv. Petra.

Před bazilikou, kterou znám z televize obleženou lidským davem nikde nikdo. Jen pár zapomenutých turistů, žebráků a policistu kroužících neustále kolem v elektromobilech. Rozdělávám si rybičky a pivo a koukám na tu nádheru. Na tu velkou a velkolepou nádheru, kterou nelze vyfotit, protože se nevejde, doslova i v přeneseném významu, do hledáčku jakékoliv kamery. Úžasnost okamžiku mne nutí, abych se vkleče na dlažbě daleko před kostelem pomodlil otčenáš. Nedokážu si představit, že bych vypil pivo, snědl rybky, udělal fotku, sednul na kolo a popojel dál. Ne, to -pro mne v tuto chvíli- není možné.

Navigace mne přivádí do parku nad Vatikánem. Je z něj nádherný pohled na rozsvěcující se Řím. Kopule sv. Petra je na dosah.

Pohled do navigace mne ujišťuje o množství parků, které skýtá Řím. Se spaním by tedy tady neměl být problém. Do půlnoci se toulám městem. Chladný, příjemně vlhký vzduch, řeka, nasvětlené fasády domů, oblouky mostů, náměstí, obelisky, sochy..., to vše mi defiluje před očima. Vše kolem je nádherné, veliké a velkolepé. Nepopsatelně nádherné, veliké a velkolepé.

Uondán dnem se "zašívám" do parku nad náměstím Popolo. Nikde nikdo. Přestože se cítím bezpečně tak pas a peníze schovávám do "mrtvé schránky" pod palmu u které ležím. Jeden nikdy neví. Stan nestavím. Hvězdy nade mnou krásně svítí, pršet nebude, ani náhodou. Největší nebezpečí tuším od zavlažovacích trysek. Ale možná že se i jich obávám zbytečně. Trávník, na kterém jsem si ustlal, je vyschlý na troud. Uvidím ráno. Teď už nikam nejdu.

Ráno mne budí pes zafuněním do ucha. Pobíhající, kličkující, rychle jdoucí a všelijak jinak sportující človíčkové jsou všude kolem. Leností se nedokážu pohnout. Z pelechu mne vyhánějí až zavlažovací trysky, které spustí kanonádu ze všech stran. Urychleně svoje ležení přesunuju na pískem sypanou cestu, aby mi nezmoklo prádlo.

Z "mého" parku je krásný pohled na ranní, svěží, sluníčkem neunavený Řím. Ať se podívám kterýmkoliv směrem, tak všude kolem ční k nebi zdobné věže, střechy, kopule. Z vyhlídkové lavičky, na které snídám, mám město jako na dlani. Nevím, kolik se platí za takto výstavní místo v restauraci. Já to mám gratis, k noclehu. Náměstí pode mnou postupně zaplňují turisti. Lidiček je jako máku.

Po via Corzo přijíždím tlačenicí aut k basilica San Amborgio. Zamykám u ní Myšoně, protože se nedokážu s naloženým kolem proplétat mas turismem. Dřív, než vyrazím na okružní poznávačku kolem kostela po nádherných velkolepých a velkých památkách (jejichž jména si nezapamatuju), nakukuju dovnitř. Fantastické dílo.

Po hodině se k Myšoňovi vracím. Je na svém místě. Nemůžu se dočkat, až si otevřu jedno ze čtyř piv, které mám v brašnách. Podstatně se oteplilo.

Po pivku se posunuju pod velkolepý bíle mramorový palác na piazza Venezia. S "ústy dokořán" obdivuju jeho nádhernou, fantasticky velkolepou architekturu. Kloubící sloupový, sochy, schodiště, kašny... Ne, skutečně, je to neskutečně krásný palác. Jsem rád, že jsem tu u něj, že jsem sem do Říma zajel.

Je čas oběda. A tak dole pod ním, kousek od zastávky tramvaje, v parčíku, ve stínu stromů, vytahuju kotlík, vařič a začnu vařit sladký nudle. Líbí se mi to do té míry, že si vaření oběda na tak interesantním místě vyfotím - a to je poslední Mišoňova fotka. Když si nacpu pupek, tak se i přes zákaz vstupu na trávník, na něj (ten trávník) natáhnu. Je po poledni a přívětivé ranní slunko se mění na žhnoucí zběsilou kouly.

Po hodinovým "šlofíku" se zvedám. Mišoně zamykám k plotku, kterým je trávník obehnán a jdu prozkoumat nádherný, obdivuhodný palác a jeho okolí. Po dlouhém schodišti stoupám nahoru, procházím skrz sloupy, dotýkám se ho, vstupuju dovnitř. Z ohromné vnitřní prostory sálá chládek. Interiér paláce je úžasný. Poté co jím projdu, koukám z jeho balkónu na zchátralé, zvětralé a (zase) obrovské Koloseum. Stavba kolosálních rozměrů bude mým dalším cílem. Vracím se k Mišoňovi. Cestou k němu si v jedné z několika kašen namáčím tričko. To je nejlepší obrana proti ostrým spalujícím slunečním paprskům. Teď, v půli května, ještě lze jeho žár na městském dláždění vydržet. Ve vrcholném létě musí být díky němu prohlídka věčného města nesnesitelná.

Ještě než projdu zatáčkou, za níž už má stát můj Mišoň, tak se "masíruju" myšlenkou, že tam nebude. Se "šestým smyslem" to nemá co dělat. Že kolo nenajdu tam, kde jsem jej opustil, mne napadá pokaždé, když jej někde zanechávám o samotě. To je riziko života na cestách, které musím nést nebo, nemohu cestovat. Mezi tím nic není. S přibývajícími šrámy na jeho rámu se o Mišoně bojím čím dál tím méně. Mám, ty jeho jen mě důvěrně známé, odřeninky, šrámy a jizvy rád. Na rámu. Batožinách. Výbavě. Dávají mu a tomu všemu další rozměr: paměť a s ní i duši. Když projdu zatáčkou, za níž už se má počít Myšoň objevovat, vystrkovat rohy, stát, trpělivě na mne čekat...tak přestanu vnímat. Horko. Hluk. Turisty obklopující nádherný palác. Auta. Autobusy. Motorky. Čas. Postupně jsou ty jednotlivé vjemy, vytěsňovány z mozku ven. Postupně, jak se můj krok napětím zrychluje, ...nebo zpomaluje, protože postupně odhaluju zákoutí, místo u plotu ve kterém by měl Mišoň být..., ale není.... Nedůvěřivě si prohlížím prázdné místo, vzduch u plotu. Rozhlížím se kolem, v naději, že jsem si spletl místo..., ale ne. Bohužel NE! Leták, na kterém jsem při vaření seděl tady je, zatímco místo kola je NIC. Skutečně! Je to tak! Mišoň, a s ním i vše ostatní, TADY NENÍ! Dlouhé tři minuty chodím kolem prázdnoty, než se smířím s neuvěřitelnou realitou, že mi odřeného, unaveného, naloženého Mišoně někdo čmajznul! Neuvěřitelné, to je tím více, že u obchodů tu postávají daleko ušlechtilejší plnokrevníci, s nimiž ten můj dobrák soumar nesnese srovnání. "No to snad není možné, oni mi ukradli kolo!", řeknu nahlas sám sobě, abych měl v hlavě jasno. Instinktivně si přitom sáhnu na krk, kde mi v kapsičce na šňůrce pod mokrým tričkem visí doklady. Následně, hrábnu do ledvinky. Peníze, telefon a doklady mám taky komplet. K tomu mi zbylo to, co mám na sobě: tričko s nápisem "BAMBIRIÁDA", kšiltovka, cyklošortky, a brýle. Ó já se mám...

Napadne mne, že mi kolo coby podezřelý objekt, zadržela policie. Že jej "zadrželi", prozkoumali trenky, a teď jim stojí na služebně, a neví si s ním rady. Vojáci v helmách, neprůstřelných vestách a se samopaly, tu jsou na každém rohu opřeni o auto v khaki barvách. Racionálně to ale pokládám za nepravděpodobné, protože by mi tam jistě (možná) místo kola nechali nějaký vzkaz. Nevím. Každopádně jdu na policii. Buďto si kolo vyzvednout, nebo nahlásit jeho krádež. Abych měl doklad potřebný pro pojišťovnu. Předtím, než na nepříliš vzdálenou služebnu dojdu, volám Jiře domů, abych jí řekl, že mi šlohli kolo, a ať mi na pojišťovně zjistí, jaké náležitosti má mít protokol o krádeži. Jiřa mi volá obratem: napiš tam všechno, bus domů ti jdu zjišťovat.

Před služebnou pokuřují tři strážníci. Jednomu z nich do rachotu aut vysvětluju jednoduchou angličtinou: "Jsem Petr Skála z České republiky. Tam bylo moje kolo (kde ukážu rukou). Není tady moje kolo (kde ukážu rukou)?". Aniž bych měl pocit, že mi rozumí, tak mne carabinjer mávnutím ruky odesílá do otevřených vysokých dubových vrat. Do vestibulu služebny carabinjerů na piaza de Venezia. Ve vestibulu nikdo není. Jen já a přes plexisklo "recepce" mne pohledem kontrolující carabiner v uniformě. Přes chrastící mluvítko mu, co možná nejzřetelněji, tak abych eliminoval svoji vadu řeči, kladu stejnou otázku: "Tam bylo moje kolo. Tam není moje kolo. Není tady moje kolo? Když pokaždé zakroutí hlavou, mám definitivně jasno. Mišoň je skutečně v "pldeli". Lekce "Na policii" byla v učebnici angličtiny pro samouky mojí oblíbenou, a tak operativně zaměňuju slovíčko a začínám znovu: "Tam bylo moje kolo. Tady není moje kolo. Ukradli mi moje kolo"..., a čekám, že policajt v kukani mi pod okýnkem pošle nějaký blanket papíru. Já ho vyplním, on orazítkuje a já půjdu na bus. Jsem si jist, že pokud umí anglicky alespoň tak (špatně) jako já, tak mi nemůže nerozumět. Pokud ne, tak jsem ochoten mu to napsat. To jsem si našprtal dobře. Jenomže on mne místo toho odhání výmluvným máchnutím ruky pryč. Gestem, kterému nejde nerozumět. Znovu a znovu mu opakuju, oč mi jde, a on mi znovu a znovu dává najevo, že ho to nezajímá, že pro mne nic neudělá, že mám odejít, a nechat ho dál sedět v klidu na židli. Po třetím pokusu o domluvu se vzdávám, protože mi zvoní telefon. Volá mi Jiřa. Dává mi informaci, v kolik a odkud mi jede bus, na který mi už koupila lístek, a telefonní číslo na českou ambasádu sloužící Čechům v Itálii v nouzi. Vzápětí toto číslo vyťukávám. Příjemnému hlasu vysvětluji, co se mi stalo a co potřebuji. Radu ze sluchátka: "Najděte nějakého policistu (carabinjera) a předejte mu telefon", pokládám za jednoduché řešení mé situace, kdy se mnou nikdo nechce bavit. Pavouk v kukani je mimo hru. Ten ruku pro sluchátko nenatáhne ani náhodou. S mobilem u ucha tedy vycházím ven, před služebnu. Tam stále stojí oni tři carabinjeři, kteří mne předtím poslali dovnitř. S větou do telefonu: "Už prosím stojím u policajta, předávám mu telefon, mluvte prosím italsky", (načež se z telefonu začne ozývat -" prónto, prónto"), natahuju ruku k nejblíže stojícímu carabinjerovi s: "Perfavóre telefono". Předpokládám, že si policajt to italsky mluvící sluchátko vezme a přiloží k uchu... Jenomže, on před "prónto, prónto", které se z něho ozývá důrazně a naléhavě jako S.O.S z Titaniku, začne k mému údivu uhýbat. Doslova a do písmene. Zatímco já mu nutím telefon napřed do dlaně, a poté pod ucho, tak on před ním aktivně uniká. Napřed dlaní, a pak hlavou, uchem... Jeho reakce mne zaráží. Nerozumím jí ani za mák... Proč prchá Italský policista před italsky mluvícím sluchátkem? Proč jej alespoň nevyslechne!!! Proč se nechopí záchranného lana, které pro mne v tu chvíli ten hlas nahrazuje. Proč? Proč? Proč? To mne napadá, zatím co on se kroutí, a od sluchátka odklání... Jenomže já POTŘEBUJU, aby tu paní co do sluchátka stále ještě vytrvale vysílá: "Pronto! Pronto!" vyslechnul, a POMOHL MI! ...a tak mu telefon pokládám na široké rameno uniformy..., a jsem rád, že telefon chytne, aby nespadl na zem. Předpokládám, že teď, když už ho drží v ruce, si stále a vytrvale italsky mluvící telefon přiloží k uchu. Ó jak jsem naivní. Omyl! Podá jej přístojícímu kolegovi, který jej vezme do ruky a neutuchající volání "prónto, prónto" ukončí stiskem červeného tlačítka. Když mi po této minutu trvající scénce mlčící telefon beze slova vrací, tak mi na moji otázku, do níž přelévám svůj údiv: "Why?", zůstanou dlužit odpověď. Žádný z těch tří nepromluví ani slovo. Jen koukají, a pokuřují. Poté co se mi telefon vrátí do ruky, znovu vytáčím dlouhé číslo: "Dobrý den, to jsem zase já, Skála Petr. Carabinjeři mi ukončili Váš hovor. Co mám dělat?". "Kde jste přesně?". "Na služebně carabinjerů na piaza Venezzia v Římě". Nabídka, která zazní ze sluchátka mi je další nadějí - a důkazem, jak moc ochotná pomoci mi je žena na druhém konci: "Víte co, já tam zavolám a pak zavolám Vám, co jsem vyřídila". Se slovy: "Super. Děkuji." ukončuji hovor a přesunuju se zpět z ulice do chladivého vestibulu služebny. Aby tam strážník za plexisklem recepce nebyl tak sám. Po minutě, co na sebe koukáme jako dvě zvířátka (on pavouk, já moucha), mu zvoní telefon - volá česká ambasáda, pomyslím si. Zatímco na sebe vzájemně kýváme hlavou, obsah hovoru si domýšlím. Předpokládám, že muž za plexisklem ze sluchátka u ucha slyší zhruba toto: "Dobrý den, velvyslanectví České republiky v Itálii.... Právě u vás je muž (v cyklošortkách a žlutém triku). Má doklady, má peníze, má jízdenku na bus. Ukradli mu před chvílí na náměstí kolo a s ním i vše potřebné. Potřebuje nahlásit zcizení věcí, aby měl po návratu domů doklad pro svoji pojišťovnu a mohl nahlásit pojistnou událost..." Virtuálně sleduju rozhovor a vizuálně karabinjera. V duchu, jak tak na sebe kýváme hlavou, si představuju, jak mi po skončení hovoru podsune škvírou pod okýnkem blanket papíru, na který já vypíšu seznam zcizených věcí. On na něj dá razítko, podpis a já vypadnu... Vzápětí poté co karabinjer domluví - položí sluchátko, mi zvoní mobil. Volá mi známý hlas z ambasády: "Vypadá to blbě. Pán není moc ochotný, má tam (prý) plno lidí, nemá na vás čas, máte si počkat." "Ale on tu nikoho nemá. Já jsem tu sám. Za tři hodiny mi jede bus. Nemůžu tady čekat! Co mám dělat? Potřebuju ten papír pro pojišťovnu. Je toho víc jak za 30000!" "Tak se pokuste najít jinou služebnu, kde s vámi ten protokol sepíší. Až tam budete tak mi zase zavolejte, ráda vám pomohu". "Děkuji, jste moc hodná, ale já už žádnou jinou služebnu hledat nepůjdu. Děkuji za ochotu". ...a tak poražen neochotou opouštím vestibul. S toho jak jsem na služebně pochodil mám v hlavě zmatek. Pohnutky zloděje co mi ukradnul kolo pochopit dokážu. Motiv policajtů mi však uniká. Moc času na filosofování nemám. Musím totiž ještě najít internetovou kavárnu, kde mi vytisknou lístek na bus do Prahy, koupit si něco na jídlo, přesunout se na bus statione Triburtina. Odkud mi to za tři hodiny jede...

Hodinu před odjezdem busu jsem na zastávce MHD, kterou jsem si prošel už jednou, když mne na ni, po mé otázce: "Bus stazione Triburtina?", beze slova poslal gestem policista. Gestem, které jsem (mylně) pochopil, jako že to je ta "Triburtína". Zatímco jsem to (gesto) mněl pochopit jako informaci - odkud se na Triburtínu dostanu. Teď s čistší hlavou, se mi ale nezdá, že by tato "MHD" zastávka, sloužila i pro spoj Řím - Mnichov. Vyloučeno to ale není. Nezdá se mi to a tak se ptám lidiček okolo. Většina z nich jsou turisti jako já. Je to tu stejný jako v Praze na Staromáku. Nerozumí. Nevědí. Nechtějí. Relevantní odpověď mi dává až mladík: "Toto není Tribuntína, ale jezdí odtud busna Triburtínu". Teprve v tu chvíli pochopím, že policista mi bez jediného slova pouze ukázal zastávku městské dopravy odkud se na Triburtinu městskou linkou dostanu. Ne, skutečně to jsem z pouhého gesta pochopit nemohl. "Mohu si koupit lístek v autobusu?. "Ne", "Kde si mohu koupit lístek?". "V tabáku". "Kde je tabák?". "Támhle", řekne mladík a pošle mne gestem za blok domů. Zdrhám si pro MHD lístek a pak zpět. Udýchaně skáču do MHD linky s nápisem Triburtina. Do odjezdu dálkového spoje zbývá tři čtvrtě hodiny. Řidička busu mi slibuje, že tam budeme za dvacet minut, a že to je "last stacione". Má pravdu. Na Triburtině jsme za dvacet minut, a je to konečná - nejen této linky. Je to konečná nejrůznějších bus linek (městských, meziměstských, mezistátních) a vlaků. Triburtina je vícepodlažní mraveniště, ve kterém zoufale a rychle hledám můj bus do Mnichova. Teď, bezmála o půl desáté, už je všude tma. První informátor v reflexní vestě mne naštěstí posílá správným směrem - takže nebloudím příliš dlouho. K mému busu "spasiteli" přibíhám ve chvíli, kdy mu řidič otvírá dveře, a když se do něj začíná hrnout hlouček pasažérů. Nemám žádná zavazadla, takže všechny předbíhám. Nemůžu se dočkat, až se zabořím do bezpečí zelené čalouněné sedačky s nápisem Flix bus. S jeho rozjezdem busu ze mne padá napětí. Jedu domů. Že předčasně, to mi nevadí. I tak jsem viděl dost. Vadí mi, že se vracím bez Mišoně - kola, které mi dali Authoráci, kola kterému jsem dal duši. Vadí mi, že za mnou zůstává definitivně a nenávratně nejcennější sbírka předmětů, kterou jsem kdy nashromáždil. Kolekce vzpomínek sesbíraná napříč Evropou: nůž z turecké tržnice, lžíce od rumunského popa, pařátek pro štěstí sebraný v dětství, talisman z Irska, ošoupaná brašnička na důvěrně známé nářadí, reflex vestu od skotského námořníka, větrovku co se mnou jezdí dvacet let, nepochopitelně drahou čelovku ze Švédska, a tak dále. To všechno co se mnou mělo jít až do mého konce, teď někdo vezme a hodí do koše, protože pro něho mé poklady budou bezcennou sbírkou neprodejné veteše bez obsahu.

...a jak to bylo dál?

Po návratu jsem o tom, jak jsem přišel o Mišoně napsal Authorákům. Jednak abych si postěžoval, a taky proto, aby mi pomohli zaplácnout "díru" v rodinném rozpočtu..., a oni mi poslali z brusu nového "Erlajna". Jen tak, aniž by za to, že řeší problémy, které nezpůsobili, cokoliv chtěli.

Když jsem si to krásné, úžasné, nádherné kolo na prodejně Denali vyzvedával, tak mi bylo smutno a radostně zároveň. Smutně mi bylo, protože jsem se nedokázal odtrhnout od představy, kolik mi dá práce, udělat z toho němého chladného krasavce, mluvícího kamaráda s duší. To umí jen čas a cesta. Radostně z myšlenky, že Mecenáši dosud žijí. Authoráci díky!

CESTA DALEKÁ S AUTHOREM NELEKÁ

Petr Cibulka petr.cibulka@author.cz
Komu: skalovizab@seznam.cz

jsem rad, ze zas mate nase/ sve kolo
Petr