Zakarpanda 2009

Petr Skála

Zakarpanda 2009 bez přípravy
Aneb ...kde začít jinde, než u nočníku...

Tak tedy. Ondra konečně dokáže umístit své těžiště na správném místě ve správný okamžik. Terka, žákyně 1.B má vzorné školní výsledky. Zuza je bez školky nešťastná. A pochybovat, po prožitém, o svébytnosti ženy Jiři si netroufám. Tím je dáno, že se mé souhvězdí Jiřa - Terka - Zuza - Ondra, dostává po třech letech opět do pro mne příznivé konjunkce. Volba kudy a kam vyznívá pro Zakarpatskou Ukrajinu. Slyšívám o ní jen samou chválu, a její hranice je vlakem snadno dosažitelná.

Zimní příprava mi vůbec nevyšla. Na podzim jsem marodil s Achilovkou (entezopatie), a když jsem poté začal běhat na sněhu, tak zradilo pravé koleno (vaz). Běhal jsem, avšak toliko s fixem, abych si na koleni označil místo pro vpich injekce s elixírem. Když se zdálo býti vše v pořádku, a sníh roztál, tak už bylo na zimní přípravu pozdě. A taky z obavy, abych léčbu injekcí a ozařováním neznámým fluidem neznehodnotil v recidívu. Proto tedy „bez přípravy".

Zato Bičikletu (Author Horizont) jsem letos omladil. Za 1.800 Kč jsem si nechal od Mariána Švece vyměnit soukolí i s řetězem a přeplést pastorkový výplet zadního kola (po 10 000km). A u brašnáře Milana Šafáře si nechal za 600Kč vyrobit dle nákresu samozvětšovací bezzipové sumky.

Březnové a dubnové počasí bylo supr, ale teď koncem května je pramálo zvoucí na cyklotoulačku. Kvůli přeháňkám, a teplotám podprůměrným odkládám rozhodnutí na nejzazší termín. A tak lupen na vlak do Humenného kupuju den předem. Je rozhodnuto. Sbaleno. Těším se.

Česko

4. června 2009, čtvrtek

Abych se vyhnul páteční přepravní špičce naplánoval jsem si odjezd na čtvrtek 22.56. Jiřa mi na rozloučenou uvařila těstovinové šou (to abych věděl co mne čeká) a pak se vykoupaná zaobalila do svůdně hebko voňavého župánku (to abych věděl oč přicházím). Večerní čtení pohádky dětem se zvrhlo v tryznu. Terka drží moldánky na uzdě. Zato Zuzka se proměnila v klíště. Svírá mi krk, že rudnem oba. Po tváři se jí kutálý slzy jak hrachy. Ondra, dopusud stojící (ležící) mimo dění se k ní samo sebou přidává. To je tlak, který nemůže vydržet Terka a ani já, a tak všichni slzíme. Celý den jsem jim říkal že odjedu, a celý den se tomu smáli (i při focení) jako príma hře. Ale teď, když přišlo na věc, tak jsou z nich tři hromádky neštěstí, a já jsem ta čtvrtá. Nakonec mi nezbude než děti zkorumpovat velkou čokoládou, a slibem, že další bude po návratu. Na stolku jim poté tajmo nechám mravokárnou básničku:

DĚTEM

Moje malá děťátka, vy jste moje koťátka.
Mějte se tu všichni rádi, buďte spolu kamarádi!
Ti se vůbec nehádají a ve všem si pomáhají!
Hry různé spolu hrají, o hračky se netahají!
Poslouchají svoji mámu, ať je večer nebo k ránu.
Místo velké starosti, jsou jí jednou radostí!

Tlačím setmělou ulicí kolo na nádraží, připadám si jak paďour. Všichni rozvodu chtivý rodičové: prožijte si odchod „nanečisto". Jen tak. Aby jste viděli a věděli.

Čekání v Olomouci na Šíravu 23.32 si krátím posrkáváním jupíka, jehož obsah 2dc jsem nahradil bílým -uspávacím- vínem. Dopřál jsem si totiž luxus lehátkového vozu č.373.

„Trojka vpravo dole" informuje mne průvodčí vozu vydávaje mi lůžkoviny. Vlak vyjíždí ze stanice a já balancuji uličkou ke kupé č.3. Na jedné ruce lůžkoviny ve druhé zavazadlo vzdáleně připomínající příruční. Tahám za madlo, ale dveře nejdou odšoupnout a tak se vracím zpět k průvodci, jež si říká steward. „Zaťukaj, otvorí" dává mi radu čtouce noviny. Napřed nesměle, a poté důrazně tluču na dveře, jež se posléze neochotně rozestupují. Puch se na mne vyvalil ostře kontrastujíce s vlahým večerním, jež jsem před chvílí na peróně vdechoval. V malé prostoře spoře ozářená svitem hvězd tvoří dominantu silueta žebře před oknem, končetiny bezvládně visící od stropu, a hromádky zavazadel na zemi. Někde vpravo dole rozeznávám mé lehátko. Vysvlečen do trenek s hlavou u okna, jež jsem před tím pootevřel, a zajistil záclonkou, se marně pokouším vejít na 40cm široké lehátko. Začíná kolotoč, jež se bude opakovat celou noc. Neustále mi padá ruka, či noha, či deka, či celé tělo. Zvláště, když vlak brzdí, což je docela často. Neustále mi svítí do očí lampy, návěstidla a jiné žárovky lemující koleje. Neustále někdo chrápe. Neustále musím sledovat chlapa, se zapadlou hlavou zvícího 120kg, naproti mně, jež na té samé kladině dokáže levitovat, a spát, udržován ve stále stejné poloze záhadnou silou. A, hlavně, neustále se mi jako film v paměti přehrávaj scénky z právě proběhnuvšího loučení v dětským pokojíčku. Nechápu co tady dělám. Těším se na hranice SK-CZ, kde snad Šírava zastaví a já se budu moct posadit, a snad i projít zarovnanou uličkou. Hranice však mineme bez nostalgie a já se dál potýkám s gravitací, svědomím, a závistivým pohledem na ekvilibristický výkon levitujícího fakíra naproti. Teprve, když se kupé projasní rozedněním, to jsme někde u Spišské, odkoukám, že spáč naproti má „opěrák" sklopen na „sedák". Nelením a i svou lavici tak upravuji, čímž získávám cenných 30cm. Poprvé ležím na zádech maje obě ruce podél těla schované pod nepadající dekou. Luxusní ležení však netrvá dlouho, protože s rozbřeskem se probouzejí a vystupují spáči a já upravuji lehátko spět na sedátko. To, aby bylo v uličce více místa, a taky proto, abych mohl po probdělé noci v leže sedět.

Východ slunce nasvětluje krásně Tatry. Musí být fajn se pod nimi projet na kole, říkám si myslíc na budoucí výlet. V Košicích se má cela definitivně vylidňuje. Původně jsem zde měl vystupovat i já a přes Rumunsko a Moldávii dobíti Krymského Sevastopolu. Tato varianta letošního vandru nakonec vypadla „ze hry" neb jsem nesehnal 30-ti denní zaopatření pro Ondru.

Slovensko

5.6.2009

Šírava se provlnila kopečky s učesanými řádky brambor až do konečného Humenného. Je něco málo po deváté. Za hodinu mám vše přebaleno na Bičikletu. I když se snažím o racionální rozmístění obsahu brašen, vím, že praxe si sama určí místo pro tu kterou věc. Nicméně obecně platí: těžké dopředu, často používané doprava a cenné na řidítka. Startovní foto situuji k soše Josefa Švejka.

Vzhledem k prožitému a deštíku, jež mi napršel do věcí během balení, se mi nedaří vykouzlit optimistický úsměv na tvář. Zvuk spouště fotoaparátu místo výstřelu startovní pistole a konečně můžu šlapáním zahánět pochybnosti o chrabrosti skutků svých. Alespoň do chvíle prvního defektu na km.č 1.6 tedy ještě v Humenným. Najel jsem na silnej drát a než jsem si to uvědomil přední kolo zasyčelo a splasklo. První tři vteřiny nechápu, co se stalo? Proč nejedu? Nechávám na sebe mrholit. . Je to řízená zkouška odolnosti, nebo souhra nešťastných náhod, že musím právě teď a tady píchnout? Je to poslední varování :vrať se! ještě je čas? Unaveně vyměňuji duši (kéž bych tak snadno mohl vyměnit tu svou svědomí zpytující). Řečeno slovníkem mladých, v duši je „brutální" díra a je na odpis. Trýzním se rozhodováním zda „jet či nejet", přestože vím, že stejně pojedu dál. A tak za Humenném odbočuji na Topolovku. Míjím Romáky s vozíčkama, kárkama a kočárkama se šrotem. A sloupy, na nichž trůní čapí hnízda. V Sedliské bočím doprava, na sever, směr Svidnik, k němuž bych se rád přiblížil co nejvíce. Okolo přehrady Velká Domaša je pusto a prázdno. Krajina se vlní a silnice ji věrně kopíruje. Naštěstí mi pomáhá vítr do zad a tak jsem v podvečer ve Stropkově.

Nakoupil jsem v Lidlu, zaplatil kartou, a sedím pod střechou busnádru čekaje až přestane pršet. Nemám vodu, abych si uvařil večeři. Vyčítám si, že jsem si ji nekoupil. Nemusel bych teď tak planě sedět na betonu. Pravda „Vlasákovské" by to nebylo, nicméně já jsem již tak zpohodlněl, že mám sto chutí si tam pro tu vodu zajít. Než jsem se k běhu deštěm odhodlal, přestalo pršet. Po půl hodině zase spustilo. To už ale mám vodu regulérně „vypítanů", a tak prchám pod střechu ruiny kravína. K mému příbytku je přimknut nedůvěryhodnej plot, z poza něhož na mě ceněj zuby štěkající a nervózně pobíhající vlčáci. Plot se vlní pod jejich skokama. Doufám, že křehká hranice jejich panství pro tuto noc zůstane neporušena. Hafani dělaj příšernej randál, jak tlamujou a přitom skáčou po vraku žigula. Není mi popularita tohoto druhu vhod, nicméně není z čeho vybírat. Humbuk, který způsobili přilákal někoho na kole s deštníkem nad hlavou. Kouká na mne z bezpečné vzdálenosti. Benzínový vařič se právě nedůvěryhodně rozhořel. Na čumila musím křičet, abych mu vysvětlil, že je vařič neškodný jak ranní rosa. A že prší a nemám kam jít ... Odjel, aniž by se rozloučil. Ležím a doufám, že psiska nenajdou díru v nedůvěryhodném plotě a nepřijdou sežrat zbytek kolínek i s kuchařem. Dnes byla těžká etapa - hlavně duševně, říkám si v duchu, přemílaje jednotlivé fragmenty dne. Ani SMS nemůžu poslat, není signál. Kostky byly vrženy...

6.6.2009

Večerní déšť nadělal kalužiny. V jedné z nich opláchnu kotlík od benzínových sazí a mizím. Na rozlučku si fotím psiska a svou ruiničku nocležiště.

Křižuji Svidník hledaje šop, kde bych koupil plynovou kartuši k vařiči. Benzínový čudící a smrdící plánuju nechat co-by zálohu. Vzal jsem ho s sebou nevěda jak bude na Ukrajině plyn dosažitelný. Bohužel, mají jen tu kartuši, k níž jsem nechal hořák doma a na dalších třech tipech vůbec nic. Škoda.

Vjezd do Dukelského průsmyku, hned za Svidníkem, hlídá tankový památník, následován řadou dalších. S děly, houfnicemi, letadly a - hlavně - špalíry jmen. Je to zajímavé jetí skanzenem voj. techniky. A bylo by ještě lepší, kdyby vzal někdo křoviňák a ty ocelový ještěry vysekal z trávy a popravil zábradlíčko okolo, a udržoval přístupový chodníčky od silnice neb technika je rozeseta po údolí a brouzdati mokrou travou se turistům mého typu nechce. Dřevěné kostelíky ve vesnicích ve stráni jsou též pěkné pokoukání.

Bez ostřejší serpentiny jsem vystoupal až do prvního karpatského pěrevalu. Přímo v něm je monumentální mohyla z kamenných bloků, v níž je pietní místo plné věnců. Příchod k ní zdobí bronzové desky se jmény padlích. Sem tam některé je (zřejmě) pozůstalými vycíděno do zlatého lesku. Při focení mohyly si naberu do bot z mokřiny pod ní. Z druhé strany mohyly je sousoší XXL a za ním upravený parčík s hromadnými hroby padlých či s jednotlivými hroby vyšších šarží. Je to pěkné místo. Nejsem tu sám, je tu ještě jeden starší pár a jinak nikdo. Je tu také signál tak posílám SMS. Deštík přešel a tak frčím.

Polsko

Z celnice je „sklep spožiwči". Karty neberou (porucha), zlotky nemám. Chuť na čoko si tedy nechám zajít.V Tylawě bych měl bočit doprava do „Běsadů" s kopcem Halicz, jež dal jméno frontové linii ve válce s carem. Počasí je však na prd. Mraky sedí na kopcích se stejnou sveřepostí jak Ondřej na tópliku. Mží, a tak pádím dál. Čekat nemá cenu.

V rozkopané Dukle objevím muzeum války - na nádvoří stojí technika stejně zchátralá jako tam nahoře, a jako fasáda muzea. Cestou potkávám sochu papeže Jana Pavla II.. Byl to sympaťák, a tak si od něj nechám požehnat na cestu. Teď už se mi nemůže nic stát.

Sklesávám přímočaře a občasné ohlídnutí mi dává zapravdu. Zatím co já jedu na slunci, mraky se napíchly na Tatry.

Nejedu po hlavní na Sanok, nýbrž vedlejší na Domaradz. Očekávaná Polská rovina se však nekoná. Je to nahoru dolů. Někde nad D. vlezu do čekárny s lavkou. Je 20.30. čas uvařit a později i zalehnout.

Okolo 22.00 se ve vsi rozjela zábava. Je to daleko, neruší mne, na rozdíl od návštěvníků čekárny, jež si tam chodí zatokat. Nejdotěrnější je nějaká holka s opakovanou otázkou „Na čom?" Po desáté už to nevydržím a odpovím: „Na betoně krávo!". Jsou totiž asi dvě hodiny ráno. Po ní přišli nějaký siluety, jež o mně ale neměli ponětí. Myslel jsem, že to je zase ta „kráva" a tak křiknu: "Co je zase!?" Stíny se lekly a utekly za hory za doly. Jak loupežníci z pohádky O Zvířátkách.

7.6.2009

Vystartoval jsem pravděpodobně pravou nohou, neb děda s naslouchátkem mi k flašce vody předal hrnek čaje a čtyři placatý koblihy zdobený cukrem. Škoda že jsem neudělal foto, jak mi to nese naservírovaný na talířku ke stolečku pod ořechem. Byla by to pěkná fotka. Zdá se, že blížící se pohostinný duch Ukrajiny zasahuje i do Polska.

Je neděle a kostely jsou přecpaný lidma. Nezřídka klečej venku, a odpovídaj reproduktoru na fasádě. Kostely maj pěkný, narozdíl od zpustlých synagog postrádajících majitele.

„Ceny Hurtowe" hlásá plakát u skladu limonád. Jdu do haly. Třeba to dopadne. A taky že jo. Obsluhuje mne osobně majitel hrající si na zápraží domu s děckem. Za petku limči mu nabízím 1 éčko (Euro). Zklamal a skočil po něm jak slepice po flusu. Nicméně je to moc, a i já jsem obchodníček a chci nazpět. Ne. Minci mi nevrátil. Raději by se vydal domů pro drobné. K tomu ale nedojde neb si řeknu ještě o mlíko. Překvapil, když přinesl plnotuč.. Na to, že má za skladem i bungalovy k pronájmu a zřejmě se mu nedaří nejhůř by mohl být velkorysejší. Říkám si, mávaje na pozdrav.

Do Przemysle mne přihnal vítr. Za mnou závoje deště. Na tacháku 45 mne spasilo ve městě před deštěm, ten však zůstal před jeho branami a protrhané nebe zve k odpočinku na trávníku. A tak odpočívám v parku. Pojídám makovec od Jiři a těším se na Ukrajinu jak dítě na Vánoce. Krásná čistá příroda, ucházející silnice a pohostinní lidé. To jsou reference, jichž se mi doma o ní dostalo. Przemysl je středně velký, a řekl bych, starobylý město na řece San. Určitě by stála za prohlídku historická část, již prozrazují věže a kostelní špice po mé pravé ruce. Na to, ale nejsem nažhaven - na rozdíl od Ukrajiny, kam mi chybí posledních 14 km.

Ukrajina

...ty urazím osamoceně (snad že je neděle) po komfortní dvouproudovce. Polský celník s kulometem mne odpálkuje od neproniknutelný závory za Berušku (obchod), kde jsou kolegové pro pěšáky. Pod tou závorou je řada bodců trčící s asfaltu. Zajímavá hranice.

Z Polska mne pustili bez problémů, říkám si, tlače kolo koridorem plotu. Připadám si jak lev přicházející do manéže. Všude drát.

Před budkou s modrožlutým nápisem UKRAJINA jsou dva „pruhy" pro privilegované z EU a ty ostatní. Nicméně premává jen ten všeobecnej a tak stojím frontičku, než budu do buňky vpuštěn. Vpouští ve skupinkách po pěti a docela to odsejpá.

Dveře přede mnou se otevřely a já koukám na turniket, co znám z Plusu. S pomocí usměvavé obsluhy se mi povedlo přes něj přepasírovat, aniž bych byl nucen Bičikletu zlomit vejpůl. Celník v okýnku se už směje o poznání míň. Prolustruje mi pasport a vrací mi ho s bumážkou:" Éto nádo". Papírek má 12 kolonek. V angličtině a ruštině. Za každou jsou okýnka (3x3 mm) pro vyplnění. Chápu, že to mám vyplnit a zase vrátit zpět. Hrbím se u stolečku bez židle a začínám se potit. Ruka se mi třese víc než obvykle, tím víc, čím více ji chci udržet v klidu (pro běžného čitatele nepochopitelný problém, nicméně neurologové znalí Dyskinetické formy DMO kterou trpím pochopí). Vždy závistivě obdivuju Jiřu, když vmačkává text na pohlednici s lehkostí háčkující babičky. Já bych raději šlapal v dešti, proti větru, než-li vpisoval do drobných okýnek písmenka či číslice. „Zdeno! Jak mi tady chybíš! spílám si v duchu, že jsem jel sám bez Zdenka. (Zdena Janíček, maratónec, cyklista, sportovec a borec). Když jsem se mu svěřil, že jedu na UK zasvítili mu očka a v mžiku se rozhodl že pojede se mnou. Naděje na společnou krasojízdu však pohasli po první projížďce za město. Tam, kde já přehazoval nohu přes sedlo Zdena přehazoval řetěz nahoru i dolů, a na kopci mne pak verbálně deklasoval na turistu s kolem. 100km denního průměru se mu nezdálo málo, problém by nastal jinde. Zatímco já ráno vstanu a pilně jak včelka ty kilásky střádám celý den, Zdena by vstal a ostrým tempem odstartoval někam, kde by vyběhl na zříceninu, a pak by se ostrým tempem přesunul na rozhlednu a poté na koupání a na pivo ... a tomu bych já absolutně nemohl dostát.) Naštěstí jsou tu okolo ochotní radílkové, jež mi přetlumočují co kam mám napsat. I tak se mi to povede až na třetí pokus neb jednou to je špatně, pak to je nečitelný, a konečně potřetí (ač stejně nečitelný) je velkoryse uznáno: „NU VOT CHOROŠO". Čtvrtý pokus bych nezvládnul, a raději se vrátil zpět. Opravdu. Bez přehánění. Byl jsem nad tím lístkem absolutně bezradnej. A přiznávám se k tomuto veřejně i když vím, že si tím kazím renomé. Ty dvě pokažený bumážky si schovám do mapníku na památku a pádím z celnice. Je div, ne jen, že se mi to povedlo, ale také že se mi vrátil zpět pas, jež jsem nechal lehkovážně několikrát v rukou ne právě důvěryhodně vypadajících radílků.

Adrenalin vyplavený do krve na celnici dává svalům neuvěřitelnou dynamiku. Pádím kopec nekopec po široké, rádo by čtyřproudé, silnici v průseku lesa, kde ochránci lesa neměly hlavní slovo. Onen široký pruh asfaltu je vprostřed rozdělen těžko čitelnou čárou na dvě přibližně stejné poloviny. Kdyby nebylo děr, kráterů a šotolinovišť, vešly by se hravě dvě auta vedle sebe. Protože jsem na „daróge" sám ocitám se často v blízkosti bílé dělící osy, od níž mne zpět k šotolinové krajnici zahání špatný pocit, že jsem se ztratil. U dvou benzínek se ptám na mapu východní Ukrajiny. Mají pěknou za 15e.. To se mi zdá příliš a do Sambiru je cesta jasná. Koupím ji zítra tam.

V Motysku bočím doprava na vedlejší P131 (směr Sambir). Na hřišti je nějaká sláva. Chlapi v kvádrech, méně v riflích, ženský v sukních, v riflích vůbec. Voní to smažením, ale já šlapu dál. Zajímám se o čekárny. Ty bývaly do teďka mojí jistotou v deštích, stanu nemaje. A jsou i tu. Pravda méně často, a v horším technickém stavu, nicméně jsou i tu. Nejčastěji jsou zdobené pracnou mozaikou z drobných (2x2cm velkých) keramických destiček.

V Buchoviči kupuji chleba za 2gr(=6Kč) krájený bílý v pytlíku. Začíná mrholit a tak se v další vesnici Vladipil stihnu schovat před deštěm v jedné takové kachlíkárně. Zajel jsem do ní jako střela s kvikotem brzd s nadějí a radostí v srdci, že mám po starostech se spaním. Ale je to hnus. Je tu nasráno, nablito, a rozbité lahve se mísí s petkama a vysypaným popelem. Ještě jsem takovej mrdník nezažil. Bezradně stojím na nožkách jak z tvarohu, nemaje si kde sednout. Naštěstí se vypršelo a já můžu po půl hodině odrazit v naději, že se mi dále více poštěstí.

A opět s kvikotem brzd zajíždím do čekárny v další vesnici. Tentokrát mám štěstí a zvětralý beton je prostý všeho zla předešlého a nebýt pošmatlaných a počmáraných stěn, jimž vévodí velké vyobrazení s nadpisem „PIZDA" bylo by prostředí celkem fajn. Ani zde není lavečka a tak si sedám na válec spacáku. Venku prší, nikde nikdo. Klidně bych zalehl, ale je 20.00 - ještě brzo. Asi po 20-ti minutách přichrastí na veloku Ukrajina „malčik" mýho věku. Jede na návštěvu do další vesnice. Dáváme řeč a oboustranně do ní vkládáme patřičnou dávku ochoty se dorozumět. Je to výhoda - ta ruština, v angličtině bych si tak nepokecal. Vykládá o sobě. Že má hospodářství 4 prasata, 2krávy a psa, který v lese zakousnul vlka. Ani já nejsem žádný „nýmand", a aby mi uvěřil ukazuju mu fotky rodiny a baráku a pas. Než odjede fotím si ho na památku. Když přehodí nohu přes štangli (stále prší) položí mi otázku, na níž čekám celou dobu jako pes na kost:"I kde ty budeš oddycháť". V duchu se raduju, že kritiky nelhaly a Ukrajinci jsou pohostinný národ. „Mně ničevó ně nádo, ja búdu zdes oddycháť", odpovídám skromně, házeje přitom udičku kaprovi do tlamy. Ukrajinec se však na mne podívá pohledem vídeňské důchodkyně a větou: „Dla těbjá lučše oddychať v gotelu nedaleko od tuda" mi zmrazí úsměv na rtech a iluze o pohostinném národě. „Eto ne dorogoje, tolko 9 USD", dodává v zápětí vida mé smutné oči. Ale to už nemám ochotu poslouchat. Rozkmotříčkoval jsem se s ním v okamžiku, kdy mne místo poplácání po rameně a pozvánky domů na mlat odeslal do hotelu za 9 USD. Snad s ním můj teskný pohled, a vyhaslé plamínky v očích pohnuly neb mne před tím, než-li se opře do pedálů, utěšuje tím, že mám štěstí, že je dobrý čas pro nocování venku neb se pozdě stmívá - a naopak brzy rozednívá - a tak mi ta noc venku rychle uteče. Toliko ze slušnosti, a bez patřičné srdečnosti, mu podávám ruku. „Dasvidánja!".

8.6.2009

Do čekárny nikdo nepřišel (neb na autobus - což jsou16-ti místné mikrobusy s velkejma kolama - se čeká porůznu. Důležité je včas na ten správný, správně důrazně zamávat, a přitom mu případně vstoupit do jízdní dráhy. Něco jako jízdní řád jsem za celou dobu neviděl ani jednou). A tak jsem se v klidu vyspal ze splínu. Vypršelo se, bude pěkný den. Těším se na cestu a na Sambir, kde musím koupit mapu.

Ranní „natěšennost" ze mne postupně vyprchává. Můžou za to řidiči, kteří mne -ohleduplně kličkujícího mezi dírama- troubením vytlačují na pás šotoliny, za domnělou krajnicí, určený pro koňské povozy, a snad i cyklisty. Může za to neudržovaná krajina s kopřivovišti a bodlákovišti. Můžou za to bezúsměvní lidé sedící na prkýnku u branky, jež mi stěží odpovídají na pozdrav, natož aby sami uznale pokynuly. A náladě mi nepřidá ani betonová skulptura na vjezdu do Sambiru. Je stejně ošuntělá jako město samotné.

Sedím na jediné lavičce autobusáku, a kdyby kolem nechodili běloši, připadal bych si jak v Africe. Místo asfaltu hlína. Místo barevných fasád zaprášené zdivo všemožných sort, na něž jsou přikotveny kroutící se dráty, hadice, plynovody a vykřivené značky. A nepořádek podobný tomu z včerejší čekárny, leč mnohonásobně rozlehlejší, v němž se přehrabujou psy, kočky a babky s hůlkou. V rezignovanosti upouštím na zem staniol od trojúhelníčku sýra (vjeselaja koróva). Navíc mám pech. Je sice pondělí, ale krámy s mapama jsou zavřený neb je nějakej svátek. Pán mi radí, ať tu přespím, a „závtra kártu pokupláju" - jsi blázen, říkám v duchu na jeho adresu. Naštěstí paní v trafice má za 15kč autoatlas Ukrajiny. Pravda, je v - pro mne nevyhovujícím - měřítku 1:1 500 000. Ale lepší než nic. Ona trafika je na náměstí, jež vypadá čistě jako z jiného světa.Dokonce i dláždění je celistvé s neporušenou obrubou. Litinové lavičky. Vzrostlé stromy. A budova úřadu uprostřed. Zdráhám se opustit tu normalitu náměstí, a opětovně se ponořit do šedivosti okolních ulic.

Z města jsem vybruslil celkem snadno. Zvolil jsem totiž směr Užhorod. U benzíny jsem navíc koupil i mapu Zakarpatské oblasti a tak se mi nálada zlepšuje. Šlapu proti vodě řeky Dněstr. Silnice ubohá, provoz řídký. Cink, cink. To mi upadla matka držící nahoře zadní nosič. Přidrátuju ho a při první příležitosti, u benzíny, se po ní ptám. Hodnou chvíli na ni čekám. A když mi ji maník přinese, vysvětluje, že musel „lájku" z něčeho sundat, aby mi ji mohl dát. Obětavým výkonem vybojovával první kladné body pro UA, což oceňuji brožurou Zábřeha v angličtině. Ať si počte.

V Starý Sambiri se jede kolem hřbitova ve stráni. Ve vysoké trávě lze spíše tušit vyčuhující hranaté starobylé kameny, vypadající jak utopenci. Židovské hvězdy vtesané dávají tušit komu hroby patří. Hřbitov je velký as jako polovina Zábřežského. Škoda, že se jím nedá projít.

Domky jsou na plynovodní řád připojený nažlutěnejma ocelovýma trubkama. Tam kde kříží chodník, trávník, potok vedou na podpěrách dva metry nad zemí. Vypadá to, řečeno mírně, divně. Do jednoho takovýho domku jsem si došel pro vodu a vařím si oběd na jediné veřejné lavce (prkno na špalkách). Můžu mluvit o štěstí, že jsem ji neminul. Další už nebyla.

Během vaření mne oslovila dvojice, muž a žena. Když prasklo, že jsem Čech, tak tak že se blažeností nerozpustili. Pracují v Plzni a sem přijeli za tetou. Auto nechali u cesty. Neuměj moc česky ale, co chvíle řeknou „no nekecej", jako by chtěli podat důkaz o pravdivosti svých slov. Působí to neupřímně, upjatě a předstíranou srdečnost jim nevěřím. Jsem rád, když se vydají kamenitou uličkou - potokem. Jejich obutí a oblečení kontrastuje s okolím. Odcizili se.

Od St. Sambiru se sklon silnice znásobil. Trať do té chvíle vedoucí po jedné straně silnice ji teď co chvíli kříží, jak inženýři vykroužili její oblouky do krajiny. Někdy mostem (lépe), jindy přejezdem (hůře). Se silnicí si takové starosti nedělali a s oblouky šetřily. A tak se stoupá údolím kopírujíc důsledně terén. Mně to nevadí. Rád se projdu. Hůře jsou na tom řidiči náklaďáků co počítaj kolečka v převodovkách bez synchronů.

V Turka si dávám dvě zasloužený piva. Lvovskoe. To už jsem poměrně vysoko nad civilizací a tak provoz zřídnul, a krajina zkrásněla kopci a údolími Karpat. Mají tvar zalesněných klobouků, homolí či senných kupek nakřivo. Vypadají pěkně ladně. Zeleně. Jinak než kopce alpské, z nichž by ještě vyčumovala skála s případnou sněhovou korunou. Louky pod nimi kvetou a voní. Nejvíc mateřídouškou. Zvláště, když se do ní šlápne. Dřevěné domečky ve stráních v barvě medu vypadají stejně malebně jako i silnice roubená bílými betonovými patníky, jež jsou propojený prověšeným lanem. Uvážím-li, že jedu po spojnici Lvov - Užhorod, i když ne hlavní, působí silnička nicotným dojmem.

Denní náplní sedláků je zřejmě venčení krávy na špagátku. Když vidím takto marnit čas prvního, pokládám ho za blázna. U desátého si připadám jak v jejich zemi. Vynález kosy, vozíku a času, jimi doposud zůstává neobjeven. Nad Turka, u monumentálního pomníku, začíná poslední trhák. Vytlačím ho a jsem na pozvolně klesající, stoupající silnici. Je podvečer. Perfekt tulácká atmosféra. Cinkání kravskejch zvonců, cvrčkové, slunce klonící se k obzoru. Klidno. Po světě i po duši.

U silnice sedí tři. Dva chlapi a jedna žena. Pijí vodku, a venčí každý svou stračenu. První nabídnutý stakan (vyrobený odříznutím vrchní části petky s uzávěrem) odmítám. Je totiž plný až po kraj a vyžbrundal bych ho dříve, než bych ho dones k ústům. S druhou poloviční dávkou si už obouruč poradím rád. Jsem zvědav jak chutná „samogon". Jsem připraven na chuť slivovice, ale chutná to nepoměrně jemněji. Asi kupovaná vodka místo samogonu, říkám si v duchu, ale to se mýlím (jak zjistím u Vasila). Jsem pro ně stejné zpestření jako oni pro mne. Bavíme se o mém cestování a jejich životě. Ukazuju fotky dětí a doufám, že mne někdo ze zvětšující se skupinky pozve na noc domů. Přesto, že se tak nestane fotím je a slibuju poslat fotky. Krom alkoholu v krvi mají ti lidé dvě věci společné. Všichni mají očividně špatný chrup a nejdál byly v Turka.

Poklidnou jízdou jsem se „doguljál" až k odpočívce se srubem. Je vybaven lavicí i stolem a tak kotvím, i když do denní stovky mi pár kilásků chybí a -hlavně- nemám dost vody na vaření. Je mi smutno na duši, že i v tomto „top" místě najdu svinčík. Začínaje papírovými kapesníčky kryjícími cudně „cosi", petkama, a střepama konče. Ani srubu se nevyhnula ruka vandala. A nožem či podstatně snáze fixkou se vepsal na jeho stěnu. Že tu, stejně jako ve městě, není koš na odpadky, chápou zdejší jako výzvu k volnému odkládání smetí. Prvně si tu cíleně fotím nepořádek, a pak si to -bohužel- zde, na UA, ještě mnohokrát nechtě zopakuji.

9.6.2009

Za včerejšího, klidem a mírem duši naplňujícího, podvečera jsem si naplánoval trasu přejezdu Zakarpandy. Zjistil jsem, že je to poměrně silnic prostá oblast a plánovaných 1000 km zde nemám prakticky kde najet. Svou stopu tedy povedu do míst, kam vozí své klienty naše CK, z jejichž buletinů jsem si přivez pár typů.

V první vesnici se ptám po vodě, nebo lépe mléku. Koňák je as murous. Skoro se na mne ani nepodívá. Mlíko mají prý vedle. Tak tam jdu. Krásně ustrojenou selku s dcerkou potkám ve dveřích. Ptá se zda mi má petku naplnit smetanou či mlékem. Volím mlíko, a vím, že mne bude mrzet, že mi je nepatřičný říct jim o fotku. Jsou nakrášlený do „cerkve" -kostela- a jejich bleděmodrý úbor k té dřevěnici a blátivýmu dvorku vyloženě pasuje. Za mlíko jim vnutím 5GR, a holčičce dvě propagační lipíčka od ČSOB. V okolních domcích je absolutní klid. Jako by byly prázdné. Nikde žádný zvuk auta, rádia, sekačky. Ticho jak ve skanzenu.

Závora přes silnici mne nutí zastavit a voják se samopalem si říká o pasport. Jsem přímo v Užhorodském pjerevalu 889m.n.m.. Ale chybí tu nějaká cedule a tak to zjistím až když se po pár metrech silnice zlomí v prudké klesání. Přijdu tím o vrcholové foto. Do nedalekého Užok mne svedou dvě 180 st. zatáčky (za včerejší den, kdy jsem na 50-ti km nastoupal 650m byla jediná). Vypovídá to o charakteru kopců. Z východu pozvolné, od západu strmé. V Užok vyfotím kostel, též vyzdoben zelenými ratolestmi, a bočím vlevo na vedlejší směr Ždenievo. Příbuznost v názvu Užoku a Užgorodu není náhodná. Obě vesnice leží na řece Už. Je to tam padesát kilometrů a do oběda bych tam mohl být.

Nevěřícně sleduji jak se mi asfalt pod kolem rozsejpá a nakonec změní na kameno hlíněno blátivo. Asfalt bez rozloučení zůstal v Užoku a mě nezbývá než kličkovat necestou mezi kalužinama. Bláto smíchané s kravěncem se mi lepí na pláště, brzdy a boty. Bičikleta těžkne každým metrem. Přes díru se mi voda z louže hrne do boty. Je to oříšek provést kolo labyrintem souše mezi kalužinama, a někdy to nelze vůbec, i když cestu skrz koncipuju dlouho dopředu tak, abych neuvíznul „ve slepé". Připadám si jak pavouk. Marně vyhlížím „znovuasfalt". O jízdě nelze uvažovat. Proti mně se prohnalo stádo krav a necesta je plná kravěnců. Směle jimi protlačuju kolo i když tím kazím hodokvas mouchám. Lejno s nima vypadá jak odkvetlá slunečnice. Muchy se na něm tisknou jak její semínka v okvětí. Vyplaším-li je rozbzučí svět. Je obdivuhodné s jakou rychlostí dokážou změnit směr letu. Naštěstí je nelákám. U nesilnice jsou i zrezivělé značky a svodidla. Krom asfaltu je tedy komplet.

Za mostem se začíná stoupání. Kalužiny zmizely. Hlínu voda vyplavila, zbily kameny velikosti pěstě a větší. Kolo nadskakuje, a zadrhává se, jak se mu staví do cesty nezdolné šutry. Slunce svítí na plný pecky. Stojí mne to tady mnoho sil a to mne ničí. To vědomí, kolik mnoho energie a času tu vyplýtvám zbytečně, mne citelně unavuje. Spotřebovává mi entuziasmus, nahlodává optimismus. Není těžké být vesel, když je veselo... Nedaleko ve stráni sedí ve stínu stromu, na židlích u stolu, domorodci. Koukají na mně, jak se lopotím, a já na ně, jak se flákaj. Normálně bych pokynul, zamával, usmál se, tady ale, v nazlobenosti na „necestu", ne. To já čekám od nich povzbuzení, uznalé gesto. Marně. Seděj jak gumy a koukaj na mne jak na zvířátko v ZOO. A já je za to nemám rád a dál tlačím až nahoru. Je tam krásně. 1500 vysoké okolní kopce, mírně zvlněné, voňavá louka a plechovky od kozla. Typicky Karpatská pohodovka, které chybí k dokonalosti 14km asfaltu, odpočívka s lavičkou a košem. Na kameni jsem dojedl snídani z kotlíku a spouštím se pěšo necestou dolů do Roztoka. Jak by se tu dalo frčet !!! Na to však příliš soucítím s Bičikletou a svým zadkem.

V Roztoka se opět shledávám s asfaltem. Je to radostné shledání doprovázené dvojhlasným „uf" (já + Bičikleta). Díry, krátery a šotolinoviště mi najednou připadají fajn. Ze zvoničky na kopečku se line zvonkohra. A když přestane, tak lidské hlasy. Zřejmě producentů. Bylo to pěkné poslouchání. Když už se zdál být konec, tak se řetízek zvonění přehoupl do jiné melodie a prozváněl údolíčko do další neočekávané proměny. Kostelů tu je mnoho. A různých. Zděné mají blyštivou kopuli, jež se stává svou velikostí a zdobností, dominantou stavby. Lesknou se nejen klasicky zlatě, nýbrž i modře, fialově, zeleně, či obyčejně plechově. Jako by byly kryté prolamovaným staniolem. Dřevěné jsou větší, vyšší a kopule není tak kopulatá. Několikrát jsem se pokusil jít dovnitř, ale vždy byly zamčené.

V Nižni Vorota křížím E471. Na ní je povrch perfekt, dokonce i lainy má všechny. Před budkou GAI Police bočím doprava na Volovec. Je krásně. Šlapu do pedálů abych umazal ranní deficit. Volovec je přes pořádnej kopec, kterej s povděkem sjíždím.

Dvou chlapů na křižovatce dole ve městě se ptám na cestu. Zatímco jeden vysvětluje, udělá druhý půlrok, a začne močit do trávy, aniž by se přestal účastnit debat kudy-kam. Neřekl bych o sobě, že jsem puritán, ale bezprostřednost s jakou (a kde) se ono děje mi nejde pod nos. Na cestě do Mižgirja mne čeká ještě jeden kopec. Cestu slibují stále asfaltovou. Uvidíme. Na kvalitu se neptám. Hlavně že je.

Kopec překonávám turisticky s lehkostí. Nebyl tak velký jak jsem se obával, a snad i proto mi to šlo tak snadno. Dole zastavuji u party silničářů. Záplatují silnici. Nedá mi to a fotím si je. Kolečkem navezou asfalt, deskou ho urovnaj, válcem co je v Šumperku na výstavce uválcujou. Jejich dohlížitel pracuje v Čechách. Když mu říkám, že u nás se to dělá trošku jinak, směje se. „Tady se dělá všechno jinak". Počasí se, podle něj, má od zítřka kazit. To jsem tedy zvědav. Dodnes pršelo, co tedy může být zítra za změnu.

Původně jsem chtěl dojet až do Mižgrija. To bylo však ráno. Teď jsem rád za to, že jsem kde jsem. Řekou Ripinka se nechám zlákat k omytí těla. Trenky nahradí žíňku, flanel košile ručník co se na konec vypere. Do kopce už nepojedu. Je to supr pocit. S čistou vodou jako by do těla vstupovaly čisté myšlenky, pohledy na svět. Vše špatné je zapomenuto, vše je najednou svěží.

Zůstat u vody na noc se mi nechce. Ne jen kvůli komárům. Mám rád takovéto podvečery kdy umyt, můžu jet podvečerní krajinou a rozhodovat se, kde zakotvím. Je to zvláštní část dne. Provoz je řidší, a řidiči ohleduplnější. Co mělo být vybojováno je, a nebo už se s tím nedá nic dělat. Pérko pohánějící poutníka pozbylo tenze.

Náhoda mi přivádí do cesty odpočívku u cesty s minerálním pramenem (Miněrálnoe Džerlo) a la Velké Losiny. Jsou tu dva sruby. V jednom si mládež pořádá piknik, a ten druhý je blokován pro mne. Piva na jejich stole mne lákají a tak jdu za nima, zda by neprodaly. Prodaly, ale já nemám drobný, a oni zase nazpět, tak mi litrovou pet láhev darují. Dávám jim za to zapalovač, tužku a brožuru. Že je všude svinčík a za boudou zhusta nasráno mne nechává klidným. Jsem na UA. Zhodnotím-li, byl to úspěšný den. Kladný pocity mi kazí jen bolest v koleně. Naštěstí je jiná /ze spodu/ než-li ta, jež jsem doma léčil klidem a ozařováním neznámým fluidem, a tak snad mohu doufat, že se „to rozhejbe". S vypětím sil do sebe ten litr piva natlačím. A poté sám sebe, napenetrován repelentem, do spacáku. V koši v rohu, jež lze spíše pod hromadou tušit než-li vidět, chrastí nějaký zvíře. Doufám, že se bojí víc než já.

Mládežnická disko vedle mi nedává spát. Prim vede pěseňka o Afgánistánu. Navíc mládežníci přišli as o půlnoci za mnou. Připomnělo mi to situaci z polské čekárny. Když jsem zavolal: „Co je?!" lekli se div jim baterky nespadli na zem. Dušují se, že nic a že mi přináší špek a chleba, co jim zbyl. Říkaj že „uže končájut". Jsem rád. Konečně bude slyšet čůrek pramene syceného sirovodíkem..

10.6.2009

Ráno je mlha. Bude pěkně, slibuju sám sobě. Na snídani zkouším žvejkat darovanou slaninu, ale nejde to. Ať žvejkám sebe dýl, zpracovat sousto do spolknutelný formy nedokážu. Je to čistě prosolený sádlo. Špek na který mé svaly žvejkací nemůžou stačit, a tak ho nahrazuju čokoládou z vlastních zásob. Nechám si ho pro prvního sympatickýho psa. Vyčistím zuby, posbírám prádlo, a frčím. Cestou předjíždím povoz. Dva koníci z kopce klusaj, za sebou klády. Je jich pěkná hromada. Podkověnky pěkně zvoní, povoz se pohupuje, na kozlíku záda hlava klobouk, prostě poezie. Proti vodě by se jim as nejelo tak vesele.

Stoupám na kopec nad Mižgirja. Dole pod ním je v zatáčce čekárna, z níž si udělal její soused výběh pro psa velikosti telete. Ten špek nedostane. Cestou musím udělat rozhodnutí, zda se zdržet u Vasila.V Siněvir místo k jezeru mířím do krámu pro vodku. Je rozhodnuto.

S Vasilem Macalou jsem se seznámil cca před 9-ti lety. Vasila a Michala jsem si tehdy, prostřednictvím táty (neb pracovali pro Rýznara), sjednal na vycpání krovů „sklovátou". Vasil ani Michal už tu, pro svůj věk, nepracují, ale pro Rýznara pracuje soused Vasila, Krivjak, jež mi prodával grivny, a dal mi též Vasilovu adresu - jsou sousedi.

Prvního koločavského se ptám: "Spasíba, pažálsta, kde živut etot čelověk"? Čelověk Vasila nezná, ale ulice, v které bydlí, je až za křižovatkou. Na křižovatce je frmol, a jak zjistím později, i konec asfaltu. Lidi, koně, auta a cyklista. Vše se mísí a přelévá z leva doprava a opačně. Od náklaďáku, kde se prodává vše od mlynáře ( mouka, šrot, zrní), se lidi přesouvaj do obchodu pro chleba nebo do koliby Četnická stanice, a nebo nevím kam. Z vedlejší se práší, jen hlavní šikana si udržuje asfaltový svršek. Bysta Olbrachta to sleduje s ledovým klidem. K azbukou psané adrese jsem přidal i Vasilovu pracovní fotku, na níž nese balík sklovaty. Pomohlo to a ujal se mne drobný mužík na kole. Mám jet za ním. Asfalt skončil u kostela, a s ním i má dobrá nálada. Mužík to žene vpřed v suverénním tempu. Sotva mu stačím. Jemu drnčí blatník, mě kotlík a nám oběma zuby. Na odbočce se odpojuje. „Bude velká budova - škola, pak půjdeš dlouho a po levé straně to bude" radí mi naposled a mizí v prachu cesty. Vyloženě rád slízám. Je asi 13.00 a už dvě hodiny v sobě přemáhám hlad. Už abych byl u Vasila.

Jdu v slunci půl hodiny nesjízdnou cestou a velký dům - školu jsem ještě neminul. Slunko pálí, hlad mě žere zevnitř, necesta se zvedá čím dál tím víc proti mně. Vyčítám si ten nápad „někoho navštěvovat"- když nic nepotřebuju. Vlastně jsem se tam vydal jen proto, aby si o mně Krivjak nemyslel, že jsem si vytahoval triko, když mu o mé cestě vykládal táta.

„Škóla?" přeptává se paní v obchůdku, kam jsem zašel pro info, „jedna už byla, a jedna ještě bude". „Ja iskáju etovo čelověka" říkám fotku v ruce. Naštěstí Vasila poznává. „Nádo věrnůť sja". Bude to v pravo, u domu fundament - základ - jiného domu. Přešel jsem to asi o jeden kilometr. Rozlehlost Koločavy je značná.

Mladá paní (27let) se škopkem prádla v podpaží mi překřížila cestu. Byla prát prádlo v řece a teď se vrací do domu, vedle něhož je fundament. Ukazuju fotku, kýve, vede mně dál. Nic neříká.

Vasil mě nepoznává, dokud neukážu fotky a neřeknu „sklováta". Usadil mne v domečku u stolu a na oběd mi dává vařenou kost. Na chrupavce jsou zbytky masa. Z kosti se kouří. Pálí, nedá se vzít do ruky. Jsem na rozpacích jak to mám uchopit. To je mi teda oběd. Původně jsem se chtěl ukázat a zmizet, ale nějak se to časově posunulo, a tak přijímám pozvání na noc. Fundament stojí tam, kde stávala dřevěnice, rodný to domek Vasilův. Teď spolu se snachou, synem a jejich děťátkem přebývají v malém zděném domečku, který mladí opustí až na fundamentu postaví domek. Za přístavbou je dřevěnice-chlív. V malé místnosti velikosti většího obýváku se tísní kráva s teletem, dvě prasata a slepice. Nízký strop, šero, puch. Po podlaze čůrky. Za chlívem kadibudka vytapetovaná igelitovou fólií „masný průmysl". Vasilova paní přišla z práce, obchodu, a na večeři uchystala konečně něco k jídlu. Říká se tomu tady holoubátka a je to sekaná s masem zabalená v listu čehosi. Sedíme venku. Stůl se kejve, židle se kejve, je to mírně z kopce a kolem chodí kráva s ometákem a kudy chodí tudy trousí. Divím se jim, že si to mizerný posezení nezkulturní - neobeženou šprdlením, když mi Vasil říká že nemá nic na práci a že nic nedělá. Za důchod si může koupit čtyry flašky právě té vodky co jsem mu přivez. Smetí všude kolem vysvětluje jednoduše - korupce. Za svoz odpadků platí všichni (5Gr). Auto ale místo svozu smetí rozváží obilí, stěhuje lidi, vozí písek atp.. Silnice, že jsou mizerné? „To je pravda" přitakává, ale mi je nepotřebujeme. Kdy se podívá zpět do česka? Až bude UA v EU.

Říká to a myslí to vážně. Hořce se mu směju do smutných očí. Problém je v tom, že UA do EU snad ani nechce. Zakarpanda by snad i chtěla, leč hlavní slovo má Záporoží, Doněck, východní Ukrajina a řekl bych že je i chybou EU že se Ukrajině více nepodbízí. Domy, ploty, auta, kapličky zdobené lipovými ratolestmi? Byl nejsvětější svátek - Svaté Trojice. Práce? Žádná. Chlapi odtud za prací odjíždějí ponejvíce do Československa. Ženy a stařešinové přežívají z toho, co si vypěstují. Staří živý mladé. Život zdejší je diametrálně odlišný od toho našeho. As tak o 100 let. A tak plkáme a pijeme jemňunký samogon z obilí, co hladí v hrdélku a se slivovicí nemá nic společného. Obdaroval jsem Vasju montérkovou blůzou „vitrial servis" a vyžebral si za ni zvoneček „golončik" co maj kravky na krku. Pověsím ho na kolo, ať mi pěkně zvoní na cestu. Kudy dále? Na Komsomolsk a Usť Čorna skrz Prislop ne tam je „necesta" - tak tedy na Bištino. Před ulehnutím mi nabízí, že pro mne ohřejí vodu a vydrhnou plechovou vanu pod rýnou. Samy se chodí koupat do řeky přes cestu. Já jsem ale čistý jako lílie. A kdyby né, šel bych do Těreblji s nima.

Večer je bouřka, ale mě je v peřinách fajn.

11.6.2009

Ráno je po bouřce. Vasja slibuje že „uže dažď ne budět - možno věčerom". Baterie foťáku a mobilu mám dobité vzácnou, volně v přírodě se nevyskytující, el. energií. Nezbývá tedy než-li po závěrečném fotu vyrazit. Paní Macalová sice drží smutek, neb ji před týdnem umřela maminka, ale na focení, s omluvou, odkládá černou halenu. Na cestu dostanu flák „čórnoe sadló", jež vzdáleně připomíná anglickou slaninu, Vasilovo „pismo" pro tátu a lahvičku samogonu. Tak tedy „Ščastlivuju žizň a dosvidáňja daragie druzjá!".

Večerní déšť nadělal na cestě rybníčky. Auta, i když se brodí se zřetelnou ohleduplností, nemohou nestříkat okolo sebe. Vyhlížím křižovatku s asfaltem a bočím doleva. I na hlavní jsou v asfaltě rybníčky, ale řidiči tu už nejsou tak ohleduplní. Sviští si svých padesát díra nedíra.

Střídavě se předjíždím s vládní limuzínou Volhou. Táhne vozík naloženej šrotem. Patří nákupčímu tohoto artiklu. Za železo platí odhadem, cena je smluvní. Vůz dělá svým konstruktérům čest svou výdrží a průchodností terénem.

V Dragovo sleduji z povzdálí srocení as 50 lidí na dvorku před domem okolo rakve. Farář předříkává, lidé opakují a utíraj si slzy. Ženský v černý sukni, haleně a šátku. Chlapi v kvádrech s kloboukem v ruce. Podobnou situaci jsem zažil v Rumunsku. Za chvíli se dají do pohybu a bude z toho pěkná fotka. Mě se ale nechce čekat, a tak si alespoň, se svolením, vyfotím funebráka. Kočí je na kozlíku natěsnanej jak sardinka. Vůz je malej a lehkej. Prostě takovej, aby stačil na své poslání. Koníci trpělivě čekaj, až na ně mlaskne. Prostě skanzen od „A" až do „Z". Za vesnicí je bazar, tržnice, kde se dá koupit vše. Maso, ryby, kola, pumpy... všechny stánky vypadaj stejně, všichni trhovci mají stejný civil. Vyžadovat u řeznice pokrývku hlavy je stejně absurdní, jako chtít od lesklých much, aby odolali vábení krve. Kus cesty za tržnicí páchnoucí smetiště. Vítr rozhání igelity po okolí a pomáhá havranům v letu.

Po šedesáti kilometrech jsem doklesal z Těrebja do Buštuno k Rumunským hranicím. Těrebja se tu vlévá do Tisa, proti jejímuž toku pojedu po podstatně frekventovanější silnici až do Jasinja. Ráno jsem pro těžké mraky Vasjovi nevěřil, ale teď je jasný, že už bude pěkně. Slunko svítí jako o závod.

Fotím rumunský panoramata s kravským stádem a slyším, jak na mě jejich dva pasáci něco volaj. Jdou ke mně. Je to kus a tu chvíli, kterou to trvá, přemýšlím, oč jim může jít? Budou chtít peníze za to, že jsem si vyfotil jejich krávy? Tak schválně...

Z rozhovoru vyplyne, že jeden z nich je Čech, pomáhá tu švagrovi pást zeťovi krávy. Je to šťastný setkání. Mysleli, že jsem Rumun či co, a z dlouhé chvíle na mne zavolali, no a tak to dopadlo. Klevetíme o všem možným. Kamarád je unešenej tím, že se dá dojet až sem na kole, a já zas, že se můžu vypovídat. Za uplynulé dny se ve mně nastřádala spousta emocí, jimž mohu dát konečně průchod, aniž bych musel složitě hledat slova. I on je plný emocí neb přijel se svou ženou na Ukrajinu, aby mu zde porodila (dnes týdenní) dceru. Vykládá o korupci. Kolik mnoho museli zaplatit, aby se porod odehrál tak jak má. Zná zdejší poměry, věřím mu každé slovo. Nabízenou adresu, kde mohu přespat na zpáteční cestě, odmítám. Setkání končí krávy. Rozhodli se totiž přejít silnici. a pasák z K.Varů je musí utíkat zahnat.

V Těresva (231m.n.m) minu odbočku, z níž jsem chtěl původně přijet (Usť Čorna) a dávám si točený pivo. Šumákový nápoj bez pěny pivní chuti za 2Gr (6kč) dobrý. Taky se u silnice začali vyskytovat prodavači s barelama „Kvas". Řekl bych něco jako burčák. Kdybych uměl pít z plastových kelímků, věděl bych to s určitostí.

Před Solotvino je „vilová" čtvrť korupčníků. Dal jsem to do uvozovek neb cihelné stavby s cimbuřími a sloupovími vypadají spíše jak hrady. K dokonalosti chybí jen příkop s medvědem, padací most a bílá paní. Den je na sklonku a přišly přeháňky. Přesně dle Macali. Solotvino to jsou solné lázně léčící lupenku. Lázeňské městečko. Já se koupat nebudu. Vykoupal jsem se už v Těresvě pod mostem v Těresvě.

Za Velkij Bičkiv zase začíná pokapávat. S každým okamžikem hrozí nebe protržením. Kmitám nožkama zoufale hledajíce útočiště, nejen proti dešti, nýbrž vhodné i pro přenocování. Moc toho není a tak jsem dojel až k dřevěné novostavbě. Je kus od cesty, střecha a stěny perfekt, nikdo to tu neokupuje, není tedy co řešit.

Velká místnost přes celou šíři domu má dvě okna a supr beton. Je tu i jakás lavička. Nepřijde-li někdo na kontrolu, bude to tu komfortní. Zatím nevybaluju. Čekám jestli nepřijde majitel se psem a dýmovnicí. Žvejkám bílej chleba s jedinou konzervou rybek v tomatě, kterou v obchodě měli. Příšerně barví. Koukám ven z okna jak mrholí a raduju se, že jsem kde jsem, a že nikde nikdo. Jen voda mi bude chybět. Po půl hodině konstatuju, že je vše OK, že majitel by už tu jistě byl, a tak si rozestýlám. Na špinavej beton igelit 2x3 metry, na něj dvojitou kalimatku, na to spacák. Něco pod hlavu (krom kotliku cokoli) a tělo už se těší, jak se záda narovnají, nohy se natáhnou a ruce až nebudou volně viset podél těla. Esemeskiáda z domovem proběhla hladce. Nezbývá, než-li si ševelení deště řádně vychutnat. Ležet, přemítat a nespěchat, nechat tělo vyklusávat dokud se očka nezačnou klížit... Probouzí mne šramot. Místnost už je v přítmí a tak dvojice, co do ní vešla, si mne nevšimnul. Aniž bych stihnul, či byl schopen, cokoliv udělat, sleduju jak došli k druhém oknu, vyklonili se z něj a něco vykládaj. To je mi situace. Přišli se miliskovat a pod druhým oknem leží cizej chlap a oni o tom nemaj páru. Nevím, jak by si tu počínal Oldřich Nový. Mám si odkašlat a poté se představit, a nebo nechat věcem volný průběh? Mezi tím mladík telefonuje a holka fouká kouř z okna. Čas si tiše plyne... Rozuzlení přichází zanedlouho. Mladík skončil hovor a odchází z místnosti, aniž by mne spatřil. Holka jde druhá a všímá si mne na poslední chvíli. Ani vykviknout nestačila. Jen natáhla krok, aby se frajera chytla za rohem. Oba nahlídli zpět, já se pohnul - abych dal najevo že žiju - a tím to skončilo. Zdá se. Představa, že bych musel balit, je nelaskavá. Mrholení sice ustalo, ale další střecha, kterou jsem cestou sem míjel, nelze s touto srovnávat. Nikdo však nejde, a tak zavrtán do spacáku usínám spánkem spravedlivých.

Z něj mě vytrhává sebevědomé dupání. Tmu barvy antracitu prořezává s přesností laseru světelný kužel silné baterky. Od dveří ku mně to je pár kroků, a tak na nějaký strachování se není ani čas. „Policie". „Dokumenty". Jsem rád, že to je policie, a né majitel se psem a tyčí, jež si potřebuje zvýšit nízké sebevědomí. A tak v trenýrkách stojím v průvanu, spacák sesunut u kotníků a blekotám: „ Ja paguljáju. I sejčás oddycháju. Něvárjáju. Někurjáju. Ogoň nězděljaju. Závtra ja odježďáju". Kluci se střídavě strefujou baterkou do pasu a do mne. Mžourám přitom na ně s pocity vyorané myši. Ale kluci jsou korekt. Moc z nich nevidím, ale mám z toho dobrej pocit. Zatím co jeden telefonuje do Moskvy mí číslo pasu, druhýmu vykládám a vykládám vybrušujíc svou výslovnost ruštiny k dokonalosti. Má ruštinářka pí. Molková by ze mne měla radost. Jen škoda, že jsem od ní nepochytil více slovíček. Mezery ve vzdělání doplňuju narychlo novotvary přidáním měkkého či tvrdého znaku do českého slovíčka. Nezúčastněný divák by se musel smát. Jak tam stojím jak falus a plácaje lobuju za svou spásu. Mám pocit, že se to pro mne vyvíjí slibně. Napětí povoluje i když obavy jsou pořád stejné. Přece mne teď nemůžou vyhodit ven? Můžou mne „sebrat"? Za co? Naloží mne do gruzaviku a zavezou na nejbližší posádkové kanape? Ve směru mé jízdy nebo proti?„Vsjo chorošo" říká ten co mne lustroval a vysvětluje, že za řekou je „Euro Sojuz" a proto i zvýšená ostraha. Loučíme se s tím, že mohu svůj verš dospat, ale že „závtra nádo pagulját". Podávám ruku do tmy, na znamení smíru, ale ta zůstává nedotčena. To by as bylo na hraničníky příliš.

Sotva jsem dokončil reinkarnaci v kuklu, tak se pohraničníci vrátili. Ale jen nakoukli dovnitř a sdělili mi něco v tom smyslu, že je vše v pořádku, ale že budou nahoře v patře hlídat. „Mně eto budět n´nráviť sja" odpovídám zmateně. Rozuměl jsem dobře? Asi jo, protože už šplhaj po žebříku do patra. „Saldátúm" se zřejmě nechce vracet na posádku a chtěj se někde zašít. Nevím. Je mi to fuk. Hlavně, že přestali usilovat o ty dva metry čtvereční ukrajinského betonu, jež tu okupuju. Chvilku dokážu naslouchat noci a tlumenému hovoru bodyguardů v patře, ale pak spánku sladce podléhám. Teď už se mi nemůže vůbec nic stát.

12.6.2009

Probouzím se tradičně v půl šesté a mám pocit, že stráž dala princi vale, aniž by podala hlášení. Venku prší a tak nechám víčka opět volně klesnout. Znovu se probouzím v osm a stále prší. Nicméně je načase vstát a posnídat. Jsem tu populární a tak není vyloučeno, že mne někdo přijde zkontrolovat. „Čórnoe sadlo" zapíjím vodou. Rád bych si zpříjemnil deštivý ráno čajem. Nemám však dost kuráže porušit včerejší slib „někurjáju, něvarjáju". Je fakt že benzín. vařič co sebou vozím může nezasvěcenci nahánět strach neb občas se podobá plamenometu. Plyn je v tomto smyslu kultivovanější. Pokusím se někde poptat po kartuši. I když žvejkám pomalu, pečlivě vychutnávaje slanou krmi, tak se konce deště né a né dočkat. Nakonec podlehnu a znovu se zakuklím. Prší hodně. Vítr fouká a zanáší kapky deště oknem, ale hlavně nezabedněným štítem, do stavby - a na mě. Když si ale přes sebe přehodím igelit, tak je to OK. Znovu usínám a znovu se probouzím v 11.00. Je po dešti, pohroma se nekoná a tak balím saky paky. Do škvíry mezi deskama zastrčím brožuru Zábřeha pro šoustalíky, co mě práskli. A mizím. Sbohem a šáteček.

Tisa po pravici je jedinou překážkou na cestě do Rumunska do EU. I když teče bystře, čekal bych nějakej plot či co. V místě, kde se Tisa odpoutává ostrým obloukem od hranice je závora s vojclem. Je tu provoz a tak si mne snad ani nevšimne. Zde se, do teď široké údolí, začne svírat do kaňonu, a silnice začne stoupat tak aby na 60-ti km nasbírala cca 700 výškovejch metrů. V místě označeném na mapě jako parkoviště za vesničkou Dilve je geografický střed Evropy. Že o tom má mapa mlčí je pro ni příznačné. Punkt je vyznačen pilotem z nerezu as čtyři metry vysokým. Je to tak dva metry od silnice, ještě že to tak skvěle vyšlo. A o kousek dál, tak jak to bylo možné, je pak parkoviště, stánky, a sekáč (nikoli oděvní)s kosou v propoceným klobouku a vlající košili. Až sem sahá západní Evropa. A tady začíná ta východní. Onen sekáč s kosou mi pěkně vystihuje nafoukanost naší „západní" civilizace. V prťavoučké Evropě. Rád bych si ho u toho pomníku vyfotil, ale je mi hloupí ho tam nastylizovat. Nabubřele si pro Prahu usurpujeme titul „srdce" Evropy i když ono srdce leží 1000 km východním směrem. A lidé tam venčí krávy, silnic jim netřeba, petky házej do řeky a sekáč není sekáč nýbrž pořád ještě sekáč. Hoj ty sebevědomá Evropo! Samo, že se nechám zvěčnit, ale hned mažu dál.

S lesy přišli dětští sběrači lesních plodů. Hlavně borůvek. U silnice štokrle, na štokrleti hrnek s borůvkama a u toho klučina či děvče. Malí způsobně stojej a čekaj. Starší hrajou hry, házej kameny do řeky, nejstarší znuděně poslouchaj mobily. Všichni maj ale společné to, že musely vstát, jít, trhat, a chtěj prodat. Jak spravedlivé. Jak vidno ne všechny děti světa si užívaj prázdnin (tu od června do srpna). Je li v blízkosti tráva pasou přinejmenším kozu. Neodvažuji si domyslet, co si o mne myslí, když si je (a ji) fotím..

Řeka je tu blízko a údolí sevřený. Vysoko nad mou hlavou, na stromech u říčního koryta, vysej cáry igelitů. Někdy voda vystoupá asi setsakramentsky vysoko. Později si všimnu, že i na domech je doposud zřetelně vidět „kam až sahala voda" a vzpomenu na televizní záběry z Ukrajinské povodně as před 5lety. Tu za Kostilivka to musel být mazec. Vlevo kopce 1300 vysoké, vpravo kopce 1200 vysoké, a mezi nima proláklina dravé Tisy. Je to tu supr. Hodně fotím, ale i tak se mi nepodaří vyfotit jediná fotka řeky bez petek. Je toho bordelu plná. Nemeandruje, ale i tak v klidnějších místech, v jejích záhybech, by se dal ten sajrajt nabírat bagrem. Břehy nejsou zelené, či kamenité, nýbrž modročerno hnědé. Říkám tomu tady království královny Xénie. To je ta zlá z Arabely, co sypala odpad do vody a byla nadšená z toho, kolik krásných věcí v té fádní chemikálii najednou plave. Pořádku, ani vzhledu krajině nepřidávají mobilní ropné věže. Černým zlatem je zneuctěna nejedna louka. Naštěstí to nebylo na nemnoha místech.

Dohrabal jsem se do Rachiv. Marně se ptám po plynové kartuši. U památníku je křižovatka. Na ní stojej babky trhovkyně. Pultíky nemaj. Artikl nabízej přímo v kabelách. Kuřata živá či mrtvá (škubaná, kuchaná), maso v igelitu, zeleninu, pletenej svetr atp.. Z dálky to vypadá jako by čekali na autokar Čedoku, co je má zavést na riviéru. Já mířím k té, co jí koukaj z kabele vršky petek plněný mlíkem. Má taky podmáslí a smetanu. Od každého po třech kusech. Já beru petku dvoulitrovku mlíka za 5Gr (15 Kč). A hned ji z ¼ odlehčím. Mlaskám jak „teljónek". Mám pocit, že mlíko chutná jinak, než to co jsem dostal od Vasila na cestu. Jedním z cílů tohodle vandru bylo ochutnat boršč a šašlik. A protože je čas oběda, griveňí mám spousty jdu po čuchu. „Stolóvnaja" je kousek od trhovkyň, u kostela. Sedí se venku. Supr, budu vidět na kolo. Boršč mají, šašlik né, tak si dávám „francouzský řízek" , brambory a dvě piva. Platím 40Gr (120Kč), což je dost. Taky to je ale nejdražší jídlo na lístku - a jediné, u něhož jsem z názvu a konzultace s obsluhou vytušil oč půjde. No a co! Ať místní koukaj, jak si žijí tuláci!

Nerad opouštím sesli s opěrátkem. Ale co naplat. Že bych se přehoupnul přes Jabluničkij pěreval tomu nevěřím. Nicméně rád bych co možná nejvýše a tak razím, i když sedlo Bičiklety je proti židli podstatně míň komfortní. Navíc se na ní musí šlapat, aby se někam dojelo, a neustále dávat pozor, to aby se do něčeho nenajelo. Je v tom jakás paralela s životem. Kdo šlape, tak jede, kdo nešlape končí. Po kopci následuje skopec. Opačně to ještě nikdy nebylo, a - snad, ani nebude.

Obdivuji vysuté lávky z ocelových lan přes Tisu. Vypadá to romanticky, ale bydlet na druhé straně bych nechtěl. To nejsou totiž lávky pro houbaře či turisty. To jsou žilky k domkům, samotám a vesnicím na druhé straně, pro něž to je často jediné spojení se silnicí, potažmo světem..A po těch pavučinkách se musí do té vesničky vše dopravit. Cihle, mouka, chleba, kredenc... Právě sleduju jak k jedné přivezlo auto obilí a lidi si ho vozej nejen na druhou stranu, nýbrž ještě kus cesty po břehu neb jejich domek nestojí přímo u lávky. Chlap si na dřevěný kolečko naložil dva pytle, ženská „jen" jeden a tradá. Sleduju je s obdivem, jak přejedou lávku v jednom tahu, a pak po druhé straně jedou vesničkou dokud nezmizej někde mezi domkama. Zkusil jsem si párkrát po takové lávce chůzi a stačilo mi pár kroků, abych pochopil zač je toho loket. Lávka se houpe, řeka dole pádí, celý svět se začíná nezadržitelně roztáčet. Funguje to na mne spolehlivě.

Konečně Jasinja, po našom Jasina. Až sem sahalo prvorepublikové Československo. Je to dobré vědět, ale nějak zvlášť mne to nedojímá. Pro mne je Jasina etapovým městem. A nelíbí se mi. U oprýskanýho paneláku se pasou kozy. Opilá ženská se motá po silnici. A pro nízkou oblačnost hrozící deštěm není vidět okolní krásno. Což je asi ten hlavní důvod. Nakupuju na poslední chvíli. Benzín, kolena, čokoládu a vážený margarin.

Opouštím Jasinu a kape. Nevím, jestli zůstat nebo jet dál. Kdyby se naskytlo něco vhodného zakotvil bych. Leč nic co by mě zlákalo tu není. Žádná novostavba, čekárna, či přístřešek na popelnice či auto. Tady nejsem na buržoázním západozápadě. Jen pár nouzáků a košatejch stromů. A tak šlapu usilovně vpřed. Zvyšující se intenzita, se kterou poháním „velok," je v přímé úměře se zvyšující se intenzitou deště. Prchaje,nevěda kam, moknu. Už nemá ani cenu vytahovat pláštěnu. Ten zlomový okamžik jsem propás. Najednou je všude voda. Dole, nahoře, na mě. Všude je vidět, cítit a slyšet voda. Kapky se tříštěj o silnici, o kolo a o mě. Zatíkaj mi pod košili, naplňujou boty, cyklo rukavice, trenky... Na brýlích mi voda vytváří prapodivný mapy skrz něž není nic vidět. Auta vytvářej emulzi vody bahnem. Vypadá to dramaticky, ale jen vypadá. Déšť je teplej, a zima mi není a mám se do čeho přeslíct.

Horší je, že nejsem žabák, abych v tom uměl spát. S mapou zkonzultuju, že prchat není kam a tak obracím. Mířím k nejméně nouzovímu nouzáku z nouzáků. Myslím tím stříšku nad vchodem do budovy, pod níž se už schovávaj dva desetiletý kluci. Řikaj, že je to škola. Taky čekaj až přestane pršet. Čas si krátí louskáním slunečnicových semínek, což tu hodně frčí. Nabízej mi, já ale nemám na ruční loupání trpělivost a neumím, jako oni, semínko v puse rozlousknout a plevu vyplyvnout. A mám taky jiný priority. Musím se v první řadě přeslíct. Když se přesleču, začnu vařit. Když navařim začnu foukat. Když vyfoukám začnu dlabat. Když až se nadlabu tak uvidím co dále. Jsem pro klučíky senzací. Že jsou dostatečně zdrženliví a tak dostali lipíčko - a slunečnice je přestala zajímat. Jenže už musej, tak čau! Ještě mně ujistili, že v těch dveřích nikdo nebydlí. Zajímám se o to neb se otvíraj ven, a pokud tu budu spát, tak je zabarikáduju vlastním tělem.

Sedím na spacáku, uklidňuju se těstovinama s cukrem a čekám, až se více setmí, abych se mohl natáhnout. Hřadlo to není vůbec ideální neb je kousek od silnice, uprostřed svítících kouřících domečků a -hlavně- stříška je příliš vysoko, aby mi poskytla ochranu před deštěm pokud by se vítr otočil. S co největším taktem, abych nevzbudil podezření, jsem nahlédnul za školu, hledaje střechu. Psisko, co tam ale hlídá, se rozštěkalo na plný obrátky, takže jsem daleko nedošel. Asi mi nezbude než spát tu na ocelovém škrabáku, neproměním-li se ve vlaštovičku, abych si mohl slepit teploučký heboučký suchoučký klidňoučký bejváček pod okapem.

Rozbalil jsem se (už se smráklo) a poslal Jiře gratulaci k domnělým narozeninám. Dar jsem jí nachystal už předem pod postel, a teď jsem jí tu info zašifroval do esemesky. Napjatě čekám co mi na „bojovku"odpoví. Odpověď zní: " Truhliku. Narozeniny oslavime spolu. Mam je az za mesíc". Tak to mně teda rozladilo. Já konspiruju a teď si pod tu postel budu muset vlézt sám.

V tom přichází kluk 25let s deštníkem, omoklý záda, kadeře vlasů vykukují zpod plstěnýho klobouku. Říkám Rusínovi co jsem kdo jsem. Ukazuju pas, popisuju zážitky. Kluk má stejně mizernej chrup jako všichni. Konečky prstů zažloutlé od cigaret. Mlčky poslouchá, nijak nereaguje, ale rozumí, protože když se ho ptám, jestli „móžno tu oddycháť " souhlasí. Pak vytáhne klíč od těch dveří a odemkne je. Otevře se přede mnou krásně teplá, suchá a větru prostá prostora, v níž by se vyspal autobus cykloturistů i s řidičem. Tak teď to příjde! Teď a tady. S deštěm za zády a vandrákem na krku, nejsou-li to legendy, musí bratr slovan říci: „tak pojď a vyspi se tady". Nic takového se však nestane.

Jen po paměti rozsvítí světlo nad námi. Cvakne zámkem a aniž by cokoli řekl - odejde. Mám pocit, že jsem míň než vzduch. Neřekl jsem si maníkovi z čekárny ve Vlatipili, jehož pes zakousne vlka. Neřekl jsem si pastevcům v Užgrodským pěrevalu. A ani tady tomu gumákovi jsem si neřekl o nocleh. Možná je to má chyba, že „hloupé nekopnu" nicméně to tu přestávám mít rád. Vadí mi příšerný silnice, příšerný počasí a příšerný lidi. Dědci, co venčej krávy na provázku, šoustalíky, jež mne práskli hraničníkům, babky, jež seděj na chatrných lavičkách před rozpadlejma plotama, aniž by se usmály, zamávaly. Řidiče na mne troubící - to jako abych vypadl z pruhu asfaltu na pruh šotoliny. Kde jsou ti pohádkoví dědečci a babičky z historek popisujících Ukrajinu jako zemi kde žijí Lidé? Nebo mám jen smůlu? Vem všechny čert. Pokud se vítr neotočí, a já nebudu muset ve tři ráno oblíkat pláštěnku a spacák cpát do igelit pytle, bude vše OK. Víc ke štěstí nepotřebuju. Ve své podstatě to tu je supr místo.

13.6.2009

Přes dvě kalimatky, spacák a fleecee bundu jsem škrabák pod zády ani necítil. Všechno to jsou supr materiály z akcí Lídlu v celkové hodnotě 150Kč. Matrace dormeo za tři litry by mi lepší službu neudělala a tak vstávám s východem slunce čilý jako rybička a rovný jako pravítko. Zvítězil jsem nad další nocí (nebo též další noc mne nechala zvítězit). Vrací se mi vrozený optimismus. Na obloze jsou sice mraky - hrady, ale k tomu, abych na sebe hned od rána navlíknul včerejší mokré, mne strach z nich nepřinutí. Raději budu ostražitě v kontaktu s pláštěnkou, a sušení věcí ponechám na později. Rozhodně ale nemůže dojít k tomu, že by můj jediný suchý úbor zmoknul.

Nad ránem se mi krásně jede. Perfektně se dýchá což se hodí neb silnice se oddělila od tratě a začla strmě stoupat. V Jabluničkij pěreval (931) se nechám popem s obchodnickým duchem od stánku s ikonama vyfotit a klesám příkře dolů do Ivano - Frankivskaja oblasť (Ukrajina se dělí na oblasti, as jak ČR na okresy). V Tatariv na nenápadné křižovatce bočím na jih - doprava- na Vorochta. Vorochta se u vjezdu pyšní krom betonovýho vítacího pilotu i bilboardem s informací „vítá Vás centrum zimních sportů". Když jsou „in" mohli by tu mít pro mne kartuši plynu. Jsem zvědav, i když velké naděje si nedělám. A dobře dělám. Město je stejně šedivě špinavé a děravé jako všechny ostatní. Staré hotely volají po rekonstrukci a nové po turistech, jež se sem však po ementálových cestách nemají jak dostat. Leda by je přivez Zil na korbě.

Prchání před deštěm se tentokrát zdařilo. Nebudu však riskovat ztrátu posledních suchých věcí a tak oblékám na sebe včerejší mokré. Čas pokročil a vykoukne-li slunko z po za mraků je chladivý límec flanelky docela fajn společník.

Silnice se už delší dobu táhne do kopce, aniž bych věděl proč. Nicméně už za hodinu to budu vědět. Právě jsem totiž překonal Krivopilskij Pěreval (1013), jenž mi mapa opět cudně zamlčela. Za ním už opouštím mapu Zakarpatské oblasti. Dál pojedu dle avtošljachivu - autoatlasu Ukrajiny ze Sambiru. Jak jsem rád, že ho mám! Ale ještě předtím si vyfotím skládku smetí v Karpadským zapovědniku. Je to další šok. V jak krásné krajině, jež se zove Polonina, si zdejší dokážou udělat smeťák. Stačí k tomu jen, aby údolí bylo dostatečně hluboké a myšlení dostatečně plytké.

Do Věrchovina přijíždím po silnici jež, opět, pozbývá asfaltu. Sháním se po pohledech a tak musím na poštu. Mám štěstí. Je tři minuty před třináctou a pošťanda právě zavírá. Je totiž sobota. Koukám na pohledy s komunistickou tématikou. Hroby padlých, květinový záhony, fontánky s lavičkama. Ty hroby jo, ty beru, ale to ostatní musí být fantazie fotografa. Já měl představu kopců, luk, pasoucího se dobytka, monastýrů, domků a studen, a teď mám posílat fotomontáž s dlážděným náměstím? Tůdle nůdle. Zbytečně jste kvůli mně přetáhli.

Ušetřené peníze jdu promrhat do restauránu. Dnes je tam ale uzavřená společnost a tak si kupuju v obchůdku oblíbenou kombinaci chleba + čokoláda. + mlíko. S taxikářem konzultuju kudy dál. Mé podezření, že cesta podél řeky, kterou chci dojet do Vyžnicja, bude „óčeň plochaja" mi vyvrací. Podle smyčkující se kresby na mapě to tam musí být pěkný jetí. Potíž tkví v pochybnostech. Neb sem jsem dojel po bezasfaltové silnici vyššího „červeného" řádu, než-li je ta „žlutá" na níž mám odbočovat. Zatím ale nemusím činit rozhodnutí. Tak jak tak mířím na Kosiv.

Za Věrchovina je krásně. Ležím na pažitu u řeky. Vykoupal jsem se, vypucoval zuby i kotlík a relaxuju jak jen to jde. Nechávám se propichovat paprsky slunce, ale dlouho to nevydržím. Stačí mi půl hodiny odpočinku, abych se zas těšil na další cestu. A těšil bych se ještě více, kdyby tu byla asfaltka.

V místě, kde se řeka odklání od silnice (hlavní) je křižovatka. Je sice značená jako kruhák, leč z vyježděných kolejí ve tvaru trojúhelníku je patrno, že auto tu nekroužilo už hodně dlouho. Polismen s kamennou tváří vypadá důvěryhodně. Čeká na bus a bude tedy místní a bude tedy vědět „kakája zděs daróga?". To už se ho ptám ukazujíce rukou doprava. „Nělzjá! Vélok nělzja!". Myslel jsem si to. Nebudu experimentovat, když právě „skorozačíná" asfalt. Pokračuju na Kosiv. Hned za „kruhákem" se silnice začíná zvedat, čímž dává jasně najevo, že kdo chtěl jet podél řeky, krásným údolím měl jeti vpravo. Tlačím Bičikletu do kopce a říkám si, jak mě to tu nebaví. Místo, abych jel údolíčkem podél řeky, tlačím do kopce, abych podél té řeky jet nemusel. No má to logiku? Začínám se těšit, až vypadnu do Rumunska. Jen aby pánům celníkům nevadilo, že do kolonky cílového města jsem vepsal Sambir. Není to tu pro mne. Pro mě je dostatečným dobrodružstvím, když se můžu prokousávat vyasfaltovanou Evropou po řidiči respektované krajnici oddělené bílou či žlutou čárou. S mapou, z níž vyčtu každou zatáčku. Světem plným přístěnků napříč hranicema bez celníků, a když, tak vzorně salutujících. Když se po návratu budu svěřovat s peripetiema cesty po Ukrajině strejdovi Skálovi. Bude se mi smát, a zahanbí mne svými historkami, když tam byl s autoturistem v dobách reálného socialismu. Ne, srovnávat se nedá. Určitě jsem to měl snazší. Přesto však příště raději pojedu do Alp.

Přeháňka mne zahnala do lesa. Co jsem si na sobě usušil, teď na mne zmokne. Říkám si pesimisticky soukaje se do pláštěnky. Než jsem se však dosoukal přestalo pršet. Stařenka, bosé nohy v polobotkách z gumáků, řeže klackem do krávy, která si stejně jde kam chce. Další přeháňka. Silnice lemovaná obloučky pneumatik - coby svodidla. Neustálé stoupání. Kam až? Nevím.

Až do Bukokovečkij pěreval (835). Nahoře už je zas dobře. Přistanu u klády, co slouží za lavičku, ale ledva na ni nožku položím, už na mně paní z kiosku volá, že se to nedělá, kdo si má na to pak sedat. „Já bych ale bez té klády neslez z kola", říkám jí česky. Nemůže to slyšet, ale je to tak. Místo, aby mně pochválila, jakej jsem chlapák, třetí pěreval během sedmi hodin, místo aby si udělala, vrána, pořádný posezení, tak tady bude ječet, když si jeden s bolavejma zádama pomůže s nohou na kládě. Nemám to tu rád. I když je tu pěkně.

Padákem jsem spadnul do Kosiv. V krámku kupuju pivo, čokoládu a banány. U pěkných stolků, s nataženýma nohama, dojím špek od Vasila a pro další pivo si zajdu. Nechce se mi dál. Slunko svítí, zadek na rovným, nožky souběžně a chmelovina stoupající do hlavy. To je lákavá kombinace, jež už zhatila nejeden plán. Proto vstávat! A cvičit (šlapat)!

Za Kosiv začíná zemědělská krajina s půdou barvy antracitu. V Kuti sedí bába vedle báby a prodávaj jahody. Sběratelé vah by si tu vybrali pěkné kousky. Neprší a jedu dál. Na mostě zase začíná pokapávat a to už je na mne moc. Otáčím zpět do nedalekého úkrytu

hned u silnice. Je to rozestavěná garáž. Dle smetí už hodně dlouho. Připozdívá se. Zůstanu tu na noc.

Chci se přesvlíct do tepláků, co jsem si usušil, a nemůžu je najít. Pastu a kartáček taky ne.Někde si to „zabyl" řeknu si a zbortím se na spacák. Venku prší. Na mě ne. Je mi krásně.

14.6.2009

A ráno ještě líp. Přestalo pršet. Bude krásně. Těším se na cestu. Půjde-li vše hladce budu dnes v Románii, jež má proti Ukrajině tu výhodu, že si od ní nic neslibuji a může tedy pouze překvapit. Jen, aby celníci nechtěli něco vyplňovat. Toho se děsím. Bez přehánění. Vyfotím si nocležiště a pádím.

Zeleným mostem, z něhož jsem se včera vrátil, začíná Černovická oblast a vrací se kopečky. Cestu jsem zkonzultoval s domorodci. Tvrděj, že tady jsou všechny cesty v pořádku. Ne jak v Zakarpadské oblasti, o níž mluví s úšklebkem. Šlapu tedy směr Vižčnicja, Storožiněc. Kde si dávám oběd. Už tak nehýřím, tedy za 60kč. „Bljut" mi přinesli ve třech misko-hrnkách. Boršč, kuřecí maso, hranolky. A pivo samozřejmě. ...a fotím památník „gerójam". Památníků padlým jsem tu viděl hodně. Znázorňují buď mladého vojína s odhodlanou tváří pevně svírající zbraň nebo staršinu s dítětem v náruči, a nebo plačící ženu v šátku v doprovodu dětí. Je to pěkné, a je to dobře. Jen škoda, že jsem tu „nepotkal" alespoň jeden pomníček z dob 1.sv. války. Vím. Nebyla to válka sovětského svazu. Nicméně padlými byli stejně tak i děti této země. U nás takové pomníčky jsou i když to také nebyla „naše" válka. Jinak představa, že němci a rakousko-uhři zabrali území až k Dněpru (tedy 2/3 ukrajiny) je nepředstavitelná. Musel bych ujet 1000 km západním směrem, abych se tam dostal. A to už teď jsem kus světa od hranic. A od Vídně nemluvě.

Za městem sebou plácnu pod strom, abych odpočal, a nechal slunko přejít přes horizont. Poté se zvedám a startuju směr Románia. To taky říkám pošukovi co mně předjel na kole kličkujíce stejným směrem jako já. Tak kličkujem spolu. Kličkuje, směje se, něco drmolí. Prostě pošuk. Odmítám rozštěrchaný pivo, co se mu hřeje a rachotí v košíku kola. Když jsme ve vesnici před jeho chýškou tak však marně čekám, že mně pozve na lavičku. Jen si zamáváme. Jsme přeci na Ukrajině.

Před hranicema v šopu kupuju kartáček, pastu Colgate s azbukou a stejnou paní, co se směje z našich past, a nějaký jídlo. Od Rumunska mne dělí 4. Od Moldávie 80. A od Humenného 900 km. Na záchodě benzínky (jedné z mnoha) se vypulíruju a vyrážím vstříc „celnímu dobrodružství". S pocitem, jako bych šel k zubaři. Vůbec se mi nechce. Už od včerejška, jak se ten přechod blížil, tak jsem stále častěji a bezděčně kontroloval, jestli mám pas. Taková má cestovatelská obscese - kontrolovat pas. A teď je to tady.

U první závory dostávám lístek, s nímž projdu až k druhé, od níž mě vojačka vyhodí, že mi tam v těch okýnkách na bumážke chybí razítka. Okýnek je pět a v jednom už šmouha je. Ty razítka se získávaj v různých buňkách v areálu přechodu. Všude to odsejpá. Jen v jednom případě mě předběhl chlápek. Vidím, že „zapomněl" v pase pedasáti griveňku a tak se s hranou naivito ptám „pačemů ty ďéngi zabyl v pasapórtě"? Nedělám si naději, že zareaguje. Je to malicherná msta za to, že mě předběhl. Poslední razítko dostávám u vojačky, co mne před půl hodinou poslala pryč. Ta mi za vyrazítkovanej papírek, do něhož vlepila poslední, přizvedne závoru a jsem z toho Ukrajinskýho srabu venku. Šťastnej, jak štěně nad miskou mlíka. A aniž bych musel vzít do ruky tužku!

Rumunsko

Cedule varuje, že do unie se nesmí vozit šunka, sýr, mlíko, chleba.... A já mám sumky plné. Snad to projde. Ani si mne nevšimli. Až mně to mrzí. Žoviálně se přivítám s cedulí matky EU. Jak jsem rád zase doma. Všechno je tu krásné. Silnice bez děr, zář lajn, příkopy bez odpadků vysečeny, neorezlé značky. Prostě super, a nebo to vidím růžovými brýlemi, ale tomu se po přestálém nelze divit.

Potřebuju se zbavit ukrajinských grivení, potřebuju rumunský leiky, shánim se tedy po vekslákovi. Napřed ale zjistit kurz. Pumpař říká 1:4. Vypadá solidně, a hlavně sám nesměňuje, tak jdu do baru, kam mě posílá. Asi mi to kouká z očí neb 130kilo živé váhy se ptá „lei?" aniž bych otevřel papulu. Kývnu, že jo a vytáhnu 200 Gr (600Kč). Čekám že dostanu 800lei. Dostanu však „pouze" 50. Tedy ne 1:4 nýbrž 1:0,25 a vysvětlení, že jsem to dostal v nových penězích. Říkám: „Dejte mi staré", ale je mi to prd platný. Baček sedí na židli, pije malý kafíčko, rozšafně se baví. Já s ním nehnu. Chlapi dál hraj na několika stolech deskový hry. Nikoho nezajímám. Vrtule se pod stropem točí a já jsem lehčí o šest set, běduji si v duchu. Sedám na kolo a jedu k benzíně nešťastnej jak Šafářův dvoreček. Ukazuju pumpaři, jak jsem pochodil, čekaje na jeho soud. I podle něho to je OK. „Da?", ptám se nedůvěřivě „a skolko děgi - chleb"? „ 1-2 lei" ukazuje na prstech, a já začínám věřit že KO se otáčí na OK.

Vlnící se pšenicí do Siret na jarmark. Hudba hraje. Párky voněj. A já nic nemusím. Cíle dnešního dne bylo dosaženo. Je mi sladce. Obzvláště když zjistím, že chleba skutečně stojí to, co má stát. Mám tedy hotovost na pětadvacet kilo chleba. Na to musím dojet až do Oradei. Odkud jede v sobotu 27.6 ve 21.00 místního, tedy 20.00 našeho, času bus CK Jenda směr Brno (člověk 800 Kč + kolo 300 Kč, ale pouze v tento akčně brzký termín). To stihnu zcela jistě. Zkonzultoval jsem to totiž s mapou Rumunska (co jsem si přivez z Vandru Až na okraj. Zahálela doma, tak jsem ji vzal provětrat).

Parnej den plynně přešel v teplej večer. Přesně takovej, co zve k jetí. Natěšeně sedám na Bičikletu, z hlavní odbočuju na Radautí. Po levé ruce mám moderní dřevozpracující továrnu ze sendvič panelů a s nápisem „evrithing from wood". Obasfaltýrovaná fabrika je obrovnaná dřevem srovnaným v perfektně zařezávajících tvarech. Ještě nikdy jsem tolik dřeva neviděl. Ani vyfotit se to nedá - jsem moc blízko. Tu fabriku můžou Ukrajinci Rumunům závidět. Takovou jsem tam neviděl ani jednu.

Jedu podél kolejí, na přejezdu něco cinkne. Chlapi volaj. Jedu dál. Chlapi pořád volaj, tak se vracím. Nůž! Nenahraditelný dar od dědy Skálovýho mi vyskočil z boční kapsičky na zem. Jeho ztráta by mne mrzela víc, než prodělek na valutových trzích. „Románia super" odvděčuji se chlapům co na mně zavolali. To je universál zabírající všude.

Podél kolejí přijíždím do Radautí. Město, as jak Šumperk, hýří zelení a vodotrysky. I to jim mohou sousedé závidět. Seberu ze země kus ohlávky, co-by suvenýr (tři třásničky) páchnoucí koninou a jedu, už s blikajdou, někam bydlet. Vlnící se obilniště jsem nechal za zády. Tady už to je údolí s tmavnoucími lesy po stranách. V příhodný okamžik mi přivádí pouť do cesty rozestavěnej barák u pošty. Je tu i sofa a stůl, není co řešit. Než vybalím, čekám na pérech, zda někdo nepřijde.

A přišel. Hlídač z nedaleké pošty. Ukazuju mu pas a gestama vysvětluju, že bych rád na tom otomaně přespal. Kývne že jo, a jde sledovat telku. Dnes byl supr den. I to koleno přestalo bolet. Asi podnebím Sucevity.

15.6.2009

„Ráno jedu dál ..." notoju si Gotta i když po ránu tlačím Sučevitou. Je to tu zase trošku jiné, tak počumuju. Atmosféra kolem šesté ranní mi dává pocit tuláčka, že nejsem běžný očumovatel. Stejně jako ta večerní. A připadám si tak, i když se brodím rosou pro fotku monastýru. „Očumovat" se jezdí autem, a až po snídani.

V serpentinách do Pasul Ciumirna mě předjíždí konvoj snad třiceti karavanů s francouzkejma espézetkama. I to můžou sousedi závidět. Nahoře (1180m.n.m.) je pětimetrová plastika ruky. Řekl bych, že se sem moc nehodí. Sedí na ní dva kluci, přičemž jeden vyleze až nahoru a je dobře 3 metry nad zemí stojící na plošce palce. Plastiky je škoda, ale je to borec. Pojídám nutelu z ukr. zásob. U krajnice zastavilo auto, vyložilo dva sběrače s igelit. pytli a ti začali sbírat odpadky. Jev na ukrajině zcela nemyslitelný. A po nich párek cyklotuřanů. Máme ze společného setkání radost. Anglicky se bavíme o prožitém. Chrlím to ze sebe maje potřebu se vykecat. Stejně jako s českým pastevcem. Oni jsou Švýcaři. Na své velké mapě Balkánu ukazují svou cestu.

Z domova vlakem do Itálie a poté do Řecka - do Igumentisa. „Ale tam jsem byl, a okolo jezera Ioanina a přes Catara pass - kde jsem spal u albánských pastevců, jsem dojel do Thessaloniky" sypu z rukávu, skoče jim do řeči. „I my jsme ten úsek jeli na kole" řikaj kamarádi. Je to souznění duší se vším všudy. Sdělujeme, a sdílíme, si své zážitky. Omotáváme se pavučinkou utkanou z gest, úsměvů, tančení prstu po mapě...Kolo, mají jako doplněk. Hlavně jezdí vlakem. Vysekávají mi poklonu, že dokážu jet nahoru - dolu stovku denně. K adrese přidávají nejen pozvání, ale i tričko pro Jiřu, jež si paní koupila co-by suvenýr u Černýho moře a chtěla si ho přivézt domů. Je to dárek s obsahem. Teď míří na Ukrajinu. Pán je botanik a chce se někde kouknout na nějakou kytku. Varuju je, aby se připravili na nejhorší silnice. Vracet se budou vlakem, a možná se staví. No uvidíme Good bay, Gutte fahr! Mám z toho setkání radost. Opouštím je v cestovatelské „eufórii".

Přestože se zdržím na focení děvčátek, tak jim mohu zamávat ještě jednou, neb vydrželi na kopci. A z posledního místa odkud jsou vidět co-by mravenečkové. Tam nahoře mávají mikinama Marcela a Cladia Furer (Im Werk 4, CH - 8610 Uster, Schweiz) a tu dole kšiltkou Skalák ze Zábřeha. Spojeni nadšením pro společné. Spojeni pavoučím vláknem. Uvidíme se, kdy? Snad. Pokud ano, padneme si do náručí. A čas se vrátí na Pasul Ciumirna.

(Domu mi přijde od nich dopis s fotkou na které jsem zase já jako mraveneček...) Sklesávám poklidně do údolí v tričku a trenkách. Seno se suší na drátech natažených mezi kůly. Stráně, rozdělený dřevěnejma ohradama, posetý seníkama ( v nějakým Marcel a Claudia dnes spali). A včelíny podél cest, a podél silnice. Z těch ale radost nemám. Včelka se dokáže lehce zachytit za triko či nohavičku trenýrek.

Od řeky Moldovita zase stoupám přes hřebínek, abych sklesal k řece Moldova a Campulung Moldovenesc. Tam začínám stoupat do Pasul Mestecanis po E576. Frekventovaná silnice se opravuje. Je tu frmol. Silnice se začíná svírat mezi kopce 1850 vysoké a nakonec mně elegantními oblouky vyvede až do 1098m.n.m.. První sedlo, v němž sklon kopce mírnili ostré zatáčky silnice, za niž by se nemuseli stydět ani Italové.

Den končí, tak se koupu v řece Bistrita proti níž jedu od Iacobeni a která mně přivede do Pasul Prislop. To bude ale zítra. Pro dnešek už toho bylo dost.

Poklidným jetím jsem dojel do Botos. Kus cesty nic (na spaní) nebylo, a kus cesty zas nic nebude. Tak vybírám, ale moc není z čeho. Čekárna je dost blízko u cesty a od lesa daleko. Prozatím jdu do hospody. Pije se tu plechovkový pivo - a z plechovky já neumím pít, a mluví se tu divnou řečí, a té nerozumím i když se všichni snažíme, tak se vracím do té čekárny. Z E576 jsem odbočil a noční provoz tu nebude žádnej. Rezonující plech vycpu igelitkou a je klid a už se kuklím. Zítra mi začnou starosti. Bude totiž muset padnout rozhodnutí kudy dále.

16.6.2009

Ráno začíná pěkně. V údolíčku se drží mlha věštící pěkný den. Umyl jsem se u prameníku a u povozu svážejícího mlíko směnil čokoládu Afrikánu za mlíko.

Proti UA to je pokrok. Tam mlíko přinášeli ( v čemkoli co neteklo ) do dřevěnejch boudiček s nápisem „Zbjernyj punkt moloká". A někdy to bylo kusanec cesty, než tam hospodyně došla. Dát si mlíko do bančičky, a bančičku na vozejček, to jsem tam neviděl. Pokecal jsem o tom s dědouškem a bábuškou, co se přihnala s trychtýřem, a mažu dál Muntii Rodnei s kopcem Pietrosul 2303. Při focení jsem pozbil kšiltku. Škoda jí.

Oceňuji patníky s kilometrama do další vesnice. A tady takový jsou. Přivádějí mne do Pasul Prislop 1416m.n.m.. Čumákuju před monastýrem v sedle, když z něho vychází pop, či mnich (co já vím) v černý sutaně s oválnou „krabicí" na hlavě. Fousáč s havraníma vlasama mne při míjení něco říká. Nevím nerozumím, ale z posuňku - značícího vkládání si cosi do úst pochopím, že mne zve na jídlo. Proč né?

Zavedl mne do kuchyně jídelny. Tam co se vaří je nepořádek, špinavej sporák, a hromada nádobí. Tam co se jí stojí u stolů sestavených do písmene „el" šest chlapů (tři v civilu a tři v sutanách). Stojí a modlí se pod koberci na stěnách.. Tak taky stojím a čekám. I kdybych chtěl modlení předstírat, tak by to nešlo. Drmolení střídá křižování a to střídá opakování po předřečníkovi v tak rychlém sledu, že reagovat na to nelze. Pěti minutová modlitba skončila. Jde se jíst. Hurá!

Místnost ožila rozhovory stolovníků mezi sebou. Mě si nikdo nevšímá a tak se můžu věnovat své plechové misce s hovězí polívkou. Na druhý je houbová smaženice s chlebem. Jako přílohu si můžu vylovit feferónky ze sklenice. Jsou dobrý, ne moc pálivý. Na pití voda, čaj. Lžíce, kterou mi dali, je nachlup stejná jako ta, kterou jsem ztratil při Vandru několik jezer alpských. Chtěl bych si ji nechat na památku a tak ji řádně olízanou, a přede všemi, strkám do kapsy košile řka: „present, regálo, podárok". Nerozumí, ale chápou a kejvaj hlavou. Venku se fotíme a já slibuju poslat fotky (i oni odpoví). Jeden pop se chce vyfotit za každou cenu u dvou sněžných skútrů na místo u monastýru.

Pak se rozcházíme. Oni, aby nalovili signál do mobilů na hromadách štěrku, a já, abych se ladně spustil do údolí řeky. Ještě předtím ale předám jednomu milodar 10 lei z 20, který mám v peněžence.

V Borsa fotím pěknej kostel a rozmařile kupuju salám a limo. Z expediční pokladny to vycucne víc než bych čekal. Leiky docházejí.

V Moisei bočím doleva, na jih - proti dalšímu kopci . Přímá jízda by mne totiž přivedla do údolí Tisi, jež jsem si projel po Ukrajinské straně. Je pozdní odpoledne. Sedláci s koníkama svážej ne jen velký fůry sena, ale i převáží vše co dům potřebuje. Nábytek. Lednici. Motocykl. Senomet. Teď sleduju jednoho, jak se lopotí do kopce s fůrou písku. Kůň má místo chomoutu plátěný popruhy, jež se mu pnou na potem se lesknoucí hrudi. Není to oř z Václaváku. Je asi poloviční, takovej koníček. Vláčí břemeno proti kopci. Pohled na něj mi stačí k tomu abych pochopil jaká to je dřina. Po určité vzdálenosti zapře vzadu jdoucí sedlačisko tyčovinou vůz tak, že ji zapře o silnici, vůz a své rameno, a nechá koníka spočinout, když už i on zbrunátní (nemůže váhu udržet) mlaskne, koník podhrábne a z pysků mu začnou odkapávat bělavá pěna slin... Z obou se řine pot čurkem. Je-li pro Vás kůň, tak jako pro mne doposud zvířátkem co dělá „Íhá" a skáče přes klády, zajeďte si sem. Prozříte a poznáte jak vznikla vazba mezi člověkem a koněm - kamarádem při osamělé práci na poli, zdrojem převzácné energie. Kůň je pohyb Hipo e hipo, pohyb je život Hypo e vivat (možná to je špatně napsáno, neb jsem to teď stvořil, nicméně pravda je to určitě...).

Já, na rozdíl od nich, si odpočívám dle libosti, ale tak abych se nahoru dostal za světla. V pasul Setref 818 se silnice láme a já se spouštím dolů spolu s prameny řeky Salauta. Je to závod o překot. Potůček zurčí, já brzdím všemi deseti u boudy neznámého účelu. Je prostorná, s lavičkou. Jen střeše chybí k dokonalosti pár azbestových vlnek. Dál už ale nejedu, i když tu není signál a rodina bude bez informací o pohybu jezdce.

Už klimbám, když slyším, jak se do kopce žene s rachotem řada povozů. Je jich alespoň šest za sebou. Kryté vozy táhnou jeden či dva koníci. Zpoza plachet vykukují děcka a klimbající ženský houpající se v rytmu silnice. Cigáni - kočovníci. Všichni tu jsou koňáci.

Je tma jak v pytli a prší mi do ložnice. Přesunu se v rámci boudy tam, co není střecha děravá, ale tam zas voda přitéká čůrkem po zemi. Sednu si tedy na lavičku a čumím do tmy dokud nepřestane pršet. Měl jsem si vzít letos ten stan. Nikde se nic nehne, nezaleskne, neozve. Vše jen monotónně šumí. Mraky zakryly měsíc a hvězdy a jsem tu sám a sám ztracen uprostřed všehomíra. Nikdo o mě neví. Jen já, ahasvér, sám vím kde jsem a sleduju své „já" z ptačí, nebo ještě vyšší, perspektivy.

17.6.2009

Ranní budíček jsem po „keroulakovské" noci zaspal a tak mne budí drvoštěpové scházející se v „mé" boudě, i když se chovaj ohleduplně. Všichni vypadaj stejně, a přitom každý jinak. Zápěstí zpevněný koženým náramkem, kolem pasu širokej pás na 3-5 přezek, na hlavě propocenej klobouk a na zádech batoh s vyčuhující Huskvarnou či sekerou. Baví se mezi sebou, pokuřují, dokud nepřijede traktor řešený „rumun" a všech pět naráz neodveze. Ještě že s sebou nemám ten stan, býval bych o tu ranní atmosféru přišel.

Sklesávám cigánskýma vesničkama, v nichž se žije „na dvorečku" u vodovodní trubky.. Je tu poměrně hodně aut z dalekého Španělska. Pěkný údolíčko končí před Salva a tak, svižným tempem, jsem na oběd v Beclean. Na křižovatce si dávám polední pauzu a koresponduju s rodinou. Dělá se teplo a trenkokraťasy ztracené na UA mi budou opět chybět.

Šlapu do Dej (230), zvažujíce kudy dál poté. Do odjezdu busu bývá ještě hodně času. Co s ním? Zabřednout do Rumunska, nebo jet do Košic na vlak?

Jsem v starobylém Dej. Musím sehnat leiky. Je to větší město. Piva, salám a milodary vycucli expediční peněženku. Už kus cesty si s sebou vezu kamaráda hlada, a tak hledám magazin mix, kde berou karty a nebo směnárnu. Nemůžu najít ani jedno ani druhé. A tak zkouším v krámě směnit. Prodavačka ale nechce a posílá mne přes ulici do Volksbank Romania. Chtěl jsem se tomu vyhnout - abych ušetřil za poplatky. Za pět euro dostávám 24,74 jejich peněz (bez poplatku). Veksloň z hraniční čáry mne tedy natáhnul o 35 lei. Více potřebovat nebudu neb pozítří budu na Ukrajině hýřit hřivnama, který jsem nestačil „prostolovat, provekslovat" .

Jedu proti sluníčku klonícímu se za horizont. Oskar svítí do očí nejen mě, ale hlavně za mnou jedoucím šóférům. Dokážu si představit, jak jsem pro ně neviditelnej a tak se koukám po střechách. Náhoda mi přivádí do cesty chátrající novostavbu bez psa kus od cesty. Neváhám, dbaje na besip, a bočím k ní, i když nejsem vykoupanej a vody mám tak na napití. .

Domek má jedinou chybu. Není tu signál.

18.6.2009

Ráno vstávám čile jak rybka. Smotám kalimatku, spacák a prchám. Nocležiště nefotím. Ze 400 fotek jsem vyplácal 300. Kde je ta doba, kdy jsem na 5500 km dlouhé trati udělal 100 fotek? Životní úroveň hold stoupá a pokrok nelze zastavit (jen na ČD).

Na ukrajinský hranice to je něco přes 100. Tak šlapu na Baia Mare, abych tam zítra byl. Z mapy vyčtu, že dnes bude čistě cyklistický den. Kopce za zády, roviny a poloroviny přede mnou.

V Mesteacan bočím doprava, na sever. Do Ukrajiny. Mohl bych se na Slovač dostat i přes Maďarsko, ale pro Ukrajinu hovoří fakt, že mám jejich peníze, mapu a znám řeč. Což se o Maďarsku říct nedá v ani jednom bodě.

Po sto kilometrech mi zbývá na hranice 13 km. To už zmáknu. Je šest večer a pohání mne ne jen touha po poznání, ale (pro změnu) i hlad. Šlapu a vysnívám si jak si za hodinu zvýším sebevědomí v hospodě u jídelního lístku.

V posledním obchůdku před hranicema mi chyběj dva desetníky, abych mohl koupit dvě piva. Jedno sobě, a jedno dědulovi sedícímu před obchůdkem. Tak kupuju dvě čokolády Afrikány. Jednu vezu dál a jednu rozdělím děckám, ať maj na cyklistu príma vzpomínky. Než je maminky zaženou do postelí.

Štrůdl aut před přechodem Cidreag napovídá, že funguje. Po kolejích profrčel vlak mým směrem. Tep se mi zvyšuje při vzpomínce na vyplňování bumážky. Obavy mírní vědomí, že už vím, co kam napsat a že to vlastně nikoho nezajímá.

Čekající auta předjíždím s arogancí šoféra trucku. Tu jedinou chvíli, kdy mi závidí, si vychutnávám do chvíle, než mne zastaví zřízenec plácačkou „STOP". Mám z dnešního dne radost, a tak se na něj zubím zatím co on mi něco říká. Napřed rozpoznávám angličtinu (!) posléze i obsah sdělení, a úsměv se vytrácí s tím, jak začínám chápat význam jeho slov: „ NO FOR BIKE". Ptám se snad třikrát, jestli rozumím dobře:"Car yes, train yes and bike no?" „Yes" odpovídá obtloustlý hošík s lenonkama. Trošku omluvně dodává, že oni by mně pustili, ale Ukrajinci mne nepřijmou. S očima plnýma pochopení mi radí jak a kudy na Slovensko. Ať jedu do nedalekého Satu Mare a pak do Maďarska. A nebo ať mne někdo naloží do auta a převeze. Řekl bych si. Jenže komu? Auta jsou osobáky narvaný lidma v montérkách až po střechu. Dodávka, či alespoň pickup v nedohlednu... O přechodech diskriminující cyklisty jsem už čet. Jenže číst o tom je jedna věc, a prožít si to je věc druhá. Připadám si jak na konci světa. Nemám (opět) peníze, mám (opět) hlad, za dvě hodiny bude tma a já (opět) nebudu mít kde spát. Vše se to odehrává ve stoje a já cítím, jak mi začínají nohy (opět) tvarohovatět. Tělo si volá po sedu. Tak sedám (opět) na Bičikletu a ploužím se zpět, abych se sesul na první lavečku, kterou potkám.

Nechávám na jazyku rozpouštět jednotlivý čtverečky Afrikány. Má to na mě úžasně uklidňující vliv. Bohužel jen krátkodobě. Rozhoduju se pro kvapík do Satu Mare, kde se dá pravděpodobně platit kartou. Je to tam 32 kilometrů. Ženou mne pochybnosti. Bude tam obchod „we accepted visa cad"? Bude otevřen? Přijme kartu?

V Satu Máre jsem v 21.30. na tacho rekord 135 km v břichu orchestrión. Procházím se červenožlutou Billou zasažen nákupní horečkou. Vozík lehce klouže po dlažbě, prostora je příjemně klimatizovaná, ozvučená a osvětlená. Jsem vítězem i když mi nikdo netleská, nikdo to neví a nikoho to nezajímá. To mi ale neva. Jsem světem pro sebe. Sám sobě trenérem, sudím i fandou. Košík plním pivem, salámem, bonbonama, chlebem, těstovinama, banánama, salámem a limonádou. Nakupuju tolik, abych s tím přejel Maďarsko aniž bych musel měnit peníze a nebo hledat šop přijímající visa karty. Tedy na dva dny. Platím neuvěřitelných 270Kč. Oceňuju přitom samonafukovací schopnost brašen. Má bezzipová koncepce se osvědčuje.

Ležím přecpanej jak frajer Lucke u zdi v parku. Bude-li pršet přesunu se pod střechu nedaleké benzínky. Nebude-li, strávím tu nerušeně noc. Snad.

19.6.2009

Noc proběhla hladce. Ranní hygienu páchám na přilehlé benzíně a vyrážím směr Hungária.

Paní mně poslala blbě a tak jsem si díky ní projel několik světelnejch křižovatek dvakrát. Rozumnější mne informují, že rozhodující je přejet „ponte" a pak doleva dle cedulí.

Rumuni zřejmě ještě nejsou v „Šengenu" a tak na celništi vartují celníci. Je pěkný ráno. Slunko svítí. Uniformy září a já taky. Mám radost - tak ze všeho, a hlavně že zítra budu na Slovensku, v bezpečí kolejiště. Na hranicích postává pár celníků jak vodníci hlídající svůj rajón. Fešandě celníkové se marně snažím vnutit pas. S úsměvem na rtech mne pustí do svého rybníku aniž by do něj pohlédla.

Maďarsko

Hned za hranicema začíná višňovej sad, končící po pěti kilometrech a i pak je to tu samá višeň. Od hranic šlapu vesničkama východně na Mátészalka, kde se stáčím na sever. Ve Vásárosnámény po padesáti kilo si dávám pauzu na oběd ve stínu parku. Na mý rumunský mapě mi Maďarsko končí „někde" pod Slovenskem. Potřebuju si vyjasnit kudy se na tu Slovač dostanu, a tak jdu do benzíny nahlídnout do mapy. Půjčím si ji, vyčtu z ní, že jízdou na sever nic nepokazím. Tam je na Slovensko vedoucích několik cest, i když jsou značeny nevýraznou barvou jako by to byly polní cesty. S úklonkem mapu vrátím a pokračuju v krasojízdě podél kolejí na Záhony, před kterýma se budu muset uhnout doleva, na severovýchod, abych neskončil na trpké Ukrajině.

Slunko svítí jako o závod. Vzduch se tetelí. Pykám za ztracenou kšiltku, a rozmařilost. Měl jsem si tu co ležela v Polsku na sfaltě sebrat „do foroty". Nechal jsem ji tehdy ležet, že byla dočista placatá. Myslel jsem si „Bude jiná", ale už nebyla. Naštěstí jsou ve vesnicích podél silnice pumpy, u nichž stačí stisknou páčku a už teče životodárná voda. U takové oázy napřed omyju tělo, pak namočím flanelku, že z ní čůrkem teče voda, a tu si obleču. Priznicový zábal vydrží vzdorovat teplu akorát tak do další vesnice, k další pumpě.

Je to tu zapomenutej kraj. Provoz, kopce žádný a tak se bavím cyklistikou. Pojmu nápad, že bych si, ve vyšetřeném týdnu, ještě přejel Slovensko. Pod Tatrama to může být též pěkný jetí. A hned to zkonzultuju esemeskou se základnou. „Hjůstn" souhlasí s podmínkou, že budu na Terčiny narozky doma. S tím, obratem, souhlasím já, a není tedy co řešit. Předčasný návrat se nekoná.

V Manok mám odjetou stovku. Mohl bych sebou někde zaslouženě plácnout, ale ještě je brzo, ještě popojedu. Dělá se podvečer, v kterém se pěkně vyklusává.

Je čas začít se „tlačit" doleva - abych nedojel do Ukrajinských Záhonů.

Jdu si do hospody pro vodu, a radu, kudy dál. Marně se však snažím vysvětlit, že chci vodu. Nedokážu pochopit že nikdo z oněch lidí neví jak slovo „voda", v jazyku jejich sousedů, přeložit do toho svého, diametrálně odlišného. Kdyby tu nebyl kohoutek, vodu bych asi nedostal. S ptaním se na cestu to je ještě horší. Mapu nemají - anebo neví co chci, a tak si musím vystačit s jejich ujištěním, že „tam" před nosem je Ukrajina, a že „tam" vlevo je Slovensko. Jedu tedy na Tuzser, kde mi končí mapa a to je blbé zvláště tady, kde nevědí co se chce, když se řekne „voda".

V Tuzser mám štěstí. Hošík zná význam pěti anglických slov, a dokáže mi s nima a rukama nohama vysvětlit, že: „Slovensko, přes Tizsu. Přes Tizsu do Kisvárda". „Kisvárda?" ptám se nedůvěřivě neb jsem ji před dvěma hodinama míjel. „Ýgen." „ Kisvárda, Dombárd, Cígen, Sarospatak, Sátoralújhély - Slovak" odpoví mi, jistě čarujíc prstem v mapě. Marně se mu snažím vnutit kratší cestu do „Szárošpotoku" dle mapy možnou."No - Tizsa" odpovídá pořád jistojistě a já mu věřím. Protože mi nic jiného ani nezbývá.

Z Kišvárdy sem to bylo třicet, do Kišvárdy odsud to je taky třicet. Tedy šedesát kilo navíc. To mi kazí radost z jinak úspěšného dne. Volím cestu po E573, na níž je pohyb cyklistům zapovězen. Bude to o cenných pár set metrů blíže. Šlapu ostrým tempem, abych se co nejdříve odklidil. Soustředěně šlapu, dýchám, udržuju tempo a tacho na 25. Několik proti jedoucích cyklistů s motykama, hraběma, mi jsou nadějí, že se to dá projet. Na konci časovky je Tesko a Alda. Přesně dle kluka. Kišvárda opět dobyta!

Jdu si do Aldy udělat potěšení. Kupuji si dvě piva, kilo banánů a pět jogurtů s 50% slevou. Zbývá dojet někam, kde se dá buďto přímo přenocovat, nebo alespoň kloudně sedět.

Sedím v Kékcse před poštou soukajíc do sebe cenné kalorie. Sleduje mne přitom buď cigán, nebo hodně opálenej běloch. Zvažuju, a nakonec jdu za ním. Podávám mu přes plot ty moje dvě piva v naději, že mi je vymění za jeho dvě - z ledničky. Nemá cenu cokoli říkat, tak posunkuju. Jako, že jsem uřícenej (utřu si čelo), mám žízeň (vyplazenej jazyk) a chci studený pivo (otevírám ledničku, otevírám pivo v záklonu a dělám slastné ááá mlask). Střízlík napřed myslí, že chci peníze - kroutím hlavou. Pak si piva vezme (to vypadá nadějně!), aby se z domu vrátil s mým jedním a se sklenicí. Když zakroutím hlavou (možná že to značí ano - nevím) odnese vše zpět, sedne si na schody a přestane si mě všímat. Vyčítám si, že jsem nezůstal sedět na zadku. Nohy mě sotva nesou a nadrobím si takovou polízanici. Kdyby tu byla hospoda to by bylo snažší. Šel bych tam, a směnu názorně předved. Ale co tady? A co teď? Nemá psa a tak si směle otvírám vrzající branku ukazujíc na prstech 2. Chlap mně má za pitomce. Rozčiluje se, asi že co jako pořád chci. Rozhazuje rukama, hartusí, pro pivo však nejde. To jedno, co mi nesl se sklenicí, zahlídnu otevřenými dveřmi v chodbě, tak si pro něj zajdu, a uberu jeden prst ze dvou. Chlápek se na mne dívá jako že neví co si má myslet, pak vybouchne a něco hněvivě křičí. Hledíme si do očí. Já kejvu i když nevím na co. Musí to být komický a tak se usmívám jak blbeček a to ho asi vytáčí. Nakonec se dovtípí, nebo nevydrží hru na mrtvého brouka, a donese mi i tu druhou pikslu. Klaním se jak číňánek mizíc ze dvorku. Na lavce vyčerpaně usednu. To byl tedy nápad! Toho drahocennýho času a té energie co to stálo! Nikdy více! (to si říkám a vím, že příště to zas zkusím. Nedá mi to).

Nacpanej jak žok se sotva hnu. Spát budu za poštou s výhledem na oprýskaný domek střízlíka. S přemáháním se mi podaří rozmotat kalimatku, a dát pod hlavu spacák. „Pro sladkost z usnutí děkuji za únavu..." recituji si oblíbenýho Kryla, v tom ke mně přijde kluk statný postavy, as v mým věku. Správce mne přišel vyhodit, myslím si, ale není tomu tak. Maďar mluví toliko maďarsky a já chápu že on-na kole, a já-na kole, pojedeme k němu domů. To by byla lákavá nabídka, kdyby na něm nebylo vidět, že je opilej. Byl-li by střízliv, šel bych s ním hned, ale takhle vím, jak to bude vypadat. On bude chtít pít a žít zatímco já bytostně toužím po klidu v horizontální poloze. Nikdo si nedokáže představit ,jak se těším na chvíli, kdy těžká víčka nechám sklesnout, těžký nohy si natáhnu, pnutí v zádech povolím a s břichem naplněným budu minutku ležet až se řasy oněch víček propletou a já upadnu v hladivý sametový spánek... A teď tady to nadělení. Lákavou nabídku proto zdvořile odmítám aniž bych se zvednul. Maďar je tak neodbytnej, že si ho fotím (na to vysvlíkne tričko a zaujme pózu a la Rambo). Gesty varuje, že dostanu do držky (ukazujíce na dům střízlíka), ale se mnou to nic nedělá. Teprve když přivolá anglicky mluvícího kamaráda a domluvíme se že „no drink, only sleep" se dávám přesvědčit. Angličan odchází a já s Uhrem balím saky paky. Jde se bydlet. Na první křižovatce potkáváme nějaký (jeho) kamarády. Samo sebou, že začne nekonečnej rozhovor, v němž jsem zřejmě hlavním tématem, ale vůbec o to nestojím. Je už tma jak v ranci a já si bytostně přeju nestát na nohou. Odpočítám do deseti a pak sedám na kolo a bez rozloučení mizím. Ani se neohlížím. Dopadlo to přesně jak jsem předpokládal. Only drink no sleep.

Je teplo, pršet nebude a spát se dá tedy kdekoliv. To je na tomto vandru poprvé, co si troufám spát pod širákem. A tak bezstarostně kotvím u kostela pod smuteční břízou. Třetí pokus, doufám, nebude nutný.

20.6.2009

...něco mi padá na obličej. Spacák, igelit pode mnou šustí. Prší. Polobděle, polospíce se stavím na nohy. Je to však nějaký divný. Ač zřetelně slyším ševelení deště, tak vše je suchý. Dobře půl minuty mi trvá než se dovtípím, že ševelení není od deště nýbrž od svinstva padajícího z břízy. Právě se rozednívá, vítr vane mým směrem, a - hlavně- v břichu cítím pnutí, jež mne ponouká k urychlené „balbě" a startu za vesnici. Stihnu to v rekordním čase a se zpoceným čelem. Odměnou mi je úleva pro bříško a pocit dobře vykonané práce. Zahladím stopy a s pocitem lehkosti sedám na Bičikletu. Vítr už ale není tak přátelský. Točí se. Nebezpečný poryvy usilují o moji rovnováhu. Dokodrcám se do Dombard, kde s úlevou zaparkuji v čekárně. Silný vítr ohýbá špičky topolů. Keře se čepýří. Ptáci přestali lítat a cyklisté cyklistovat. Nemá to cenu. Napřed čekám v čekárně, a jím, a pak si lehnu za ni a usnu. Čas na cestách strávený jídlem a spánkem není časem ztraceným.

Probouzí mne slunko žhnoucí skrze mračnou díru. Vítr však fučí pořád a mně se nikam nechce. Mám odjeto hrubo přes tisíc a tedy i nárok na den oddychu. Vodu z pumpy mám pod nosem, brašny plné z Satu Mare... Navíc pojedu ještě přes to Slovensko a musím začít šetřit síly. Cítím se poměrně unavenej. Včerejší, a předvčerejší závěrečný sprinty mne zmohly. Absence zimní přípravy je znát. Nejel bych s ní více a rychleji, ale snáze bych se regeneroval. Neměl bych (snad) „doprovodné bolesti" tu pod kolenem, pak v lýtku, v zádech dole v kříži, a nakonec -jako teď, v levé půli zadku. Už teď je jisté, že se letos nebudu vracet s obvyklou svěžestí, a že po návratu nepůjdu hrát fotbal.

V podvečer se zatáhne a začne pršet. Prchnu do čekárny, kde čekám až se smrákne, abych si mohl i tu lehnout. Ve vesnici se toho moc neděje. Jedinou zábavou mi je sledovat, jak občas někdo projde s deštníkem ve tvaru trychtýře, slepici která využila poryvu větru a emigrovala přes plot do svobody, jídlem a kutím plánů. Dnes je sobota, v pátek jsem slíbil přijet domů. Bude-li takhle i zítra balím to. Na Slovač -nebude-li opět překvápko způsobené absencí mapy, to je třicet, a na nádraží to snad dál nebude. Zítřek rozhodne. Každopádně budu muset zítra popojet ke kvelbu, protože jsem se „projed" - řečeno slušně, až na dno.

21.6.2009

Během spaní, nespaní sleduju, jak se čerti žení. Vítr žene proti mé boudičce provazy deště. Ještě že je tak šťastně situovaná a dovnitř proniká toliko mlhovina z kapek tříštících se o vozovku. Naděje na změnu je mizivá. Plánované mám odjeté. A vzpomínky na nedávné loučení příliš živé na to, abych v sobě našel víru v obrat počasí. Zbývá jen vyřešit, jak se dostat k Slovenským drahám. Po dnu volna mě totiž bolí celý člověk víc než po dnu jízdy.

O půl páté jsem nedočkavec na nohách. Jako poslední den každého vandru. Vítr sice dál ohýbá topoly do oblouku, ale lijavec zkrotl na déšť. Poprvé na vandru oblíkám hned od úvodu igelitoblek. Vyrážím k domovu. Na jízdu ale není pomyšlení. Fučí neskutečně, převážně proti mně. Opět pykám za ztrátu kšiltky. Kuličky z toaleťáku, co jsem si včera narval do uší, neb mně začínala bolet hlava, na vodu stékající po čele do očí nestačí. Každý auto (a není jich mnoho) sleduju dokud nezmizí za horizont. Ze směru jeho jízdy totiž vyčtu zda se silnice náhodou nestočí po směru větru. Nestočila se ani jednou. Azyl proti větru mi poskytl až vylidněný Sárošpotok, kde v průchodu domu si vysvlíkám obleček do deště. Prší. Ale drobounko. Zříceniny hradu si nevšímám i když by si to zasloužila. Nedělní ulice liduprázdné. Ze západního směru bočím na severní a tak nemusím kolmo čelit větru. Cedule oznamují, že jsem v kraji Zemplén, ale taky Tokaj - i když jsem neminul jedinou vinici. Na Sátoújehli vede cyklostezka podél silnice. Najedu na ni a tím si nadrobím. V jednom místě je totiž přes ni spadená vrba. Naštěstí lze skrzevá ni proniknout. Jsem prvolezec. Pro mě to je důvod, abych stezku na nejbližším místě opustil. Přede mnou jsou opět kopce ve tvaru klobouku. To už jsou ale Slovenské Zemplínské vrchy.

Slovensko - Česko

Něco po osmé jsem Sátorújehli. Šťastnej jak blecha zjišťuju, že Slovenské Nové Město je slovenskou půlkou toho samého města, a že tam je i nádraží SD. Jsem dokonale vyčerpanej raním pochodem. A nejistotou plynouc z jízdy bez mapy končící za Šárošpotokem. Nedokážu si představit, že by to tu nádraží nebylo a já musel ještě kousek dál. A cesta napříč Slovenskem se mi už vůbec jeví jako utopie. „Musel jsi být choré mysli" řikám si v duchu sedě na lavičce chmuře se na svět. Vlak do Košic, kde si musím koupit mezinárodní jízdenku mi jede za dvě hodiny. Paní pokladní mi ani s pomocí tlustého jízdního řádu a silných brýlí nedokáže říct, jak se do Zábřeha dostanu. S depeší domů tedy ještě počkám. V hospodě si dávám čaj, kapustnicovou poljevku a pivo. Na čepu je Rebel z Čech. Je to radost. Sedět v teple na židli s nataženejma nohama a koukat se ven, jak je tam hnusně. A nemít žádný starosti s pohybem, spaním, jídlem, řečí, záchodem, penězi ... Ani pocit borce, co něco dokázal, není k zahození. Všichni potřebujem „sport" - ve kterém alespoň občas vyhrajeme.

Než sundám z Bičiklety sumky, tak ji vyfotím na finálním kilometru. Je obdivuhodně kulatý 1600 aniž bych to chtěl. Na 16 dní, docela slušný výsledek Zvláště pak vezmeme-li v úvahu, že je započítáno i den volna v čekárně, zahálečný den u Vasila a dva dny „vlakovnýho". O terénních vložkách , a vrchařských prémiích nemluvě.

Prší, stejně jako na začátku a stejně jako během celýho vandru vyjma posledních dnů. Nahlas Bičikletě poděkuju: „Díky. Držela jsi se statečně". Ještě že mně jediný defekt hned v úvodu v Humenném neodradil. Byla by škoda si to neprožít. A je po všem...

Do příručního zavazadla přibaluju drát na zajištění okna ve spacím voze a litr vína coby hypnotikum. Předpokládám totiž, že pojedu v 18.00 z Košic Šíravou. Což je spoj, kterej jsem si už doma pro tento případ zjistil. Plánuju koupit prostřední lůžko ve směru jízdy. Jsem mazanec. Proto taky z osobníku v Košicích vysedám poslední. Vlak kličkoval Zemplínem dvě hodiny. Byl to opuštěnej kraj. Při pohledu z okna skrz orošený sklo jsem si nedokázal představit, že tudy jedu na kole. Teď hýřím rekonstruované hale časem. Ale jen do chvíle, než mi paní u přepážky řekne, že mohu jet za pět minut. Tep se mi zrychluje tlačíc kolo s pytlem věcí na řidítkách podjezdem. Do odjezdu zbývá minuta. Je to radost sedět a nechat se kolébat v čalounění koženkovýho sedlala. Koukat se ven jak je hnusně a těšit se na rodinu, a další přestup... v Žilině. Ve Vsetíně si ke mně sedli dvě žáby. Jedou do Prahy do nějaký restaurace, kde se zaplatí poplatek 1500 Kč a může se sníst a vypít co hrdlo ráčí a břicho snese. Těší se na lanýže, ančovičky, henesi a saké a co já vím ještě. Doufám, že moje holky nebudou taky tak přitroublý a že ty peníze vrazí raději do těstovin na cestě skrzevá Evropu. Finančně to vyjde na stejno leč těch zážitků si „uvaří" více. V kupé nechávám pytlík Maďarských bonbónů co-by úlitbu bohům. Děckám beru každýmu dva. Víc jim z toho vandru nevezu. Pominu-li sám sebe. V Olomouci další přestup a pak už je Zábřeh. Je okolo 18.00. Na peróně táta s kamerou, aby zachytil radost dětí nad příjezdem tatínka. Ta už ale není jako minule, kdy byly dvě a o tři roky mladší. Výskali, tančili nad tátou. Teď holky svazuje tréma z lidí na ně čumící z oken, a Ondra si víc než táty všímá výpravčího. A spíš než štěstí z příjezdu táty prožívá neštěstí z odjezdu vlaku, do kterýho nenasedl. Děti mají v rukou praporky, kamera „vrčí" vše, jak za příjezdu tatíčka Masaryka.

První fotku vandru jsem situoval na nádru v Humenném k soše vojína Josefa Švejka a tak i poslední foto vandru je před sochou. Tentokrát J.E.Welzla. Na obou fotkách jsem to já. Jen na té druhé nejsem sám a snad i proto mám podstatně jasnější obličej...

P.S. Datum na fotkách neodpovídá skutečnosti na rozdíl od obsahu