Český ráj 2010 - rodinná dovolená

Ondra, Zuzka a Terka, Jiřa a Petr SKÁLOVI

31.7.2010

Červená felicie - combi (zapůjčená od rodičů) je narvaná k prasknutí zbytečnostma, pohádkovejma kazetama a entusiasmem který nesdílím. Kdyby bylo po mém, tak do doby než děcka uvezou spacák na nosiči, bych trávil tzv. „rodinné dovolené" na plácku za barákem a příliš se nevzdaloval od tepla krbu rodinného. Bohužel, Jiřa a děti zpracované její propagandou mne nutí k výkonům k nimž bych se normálně neodhodlal.

„Můžeme jet" hlásím do kuchyně která se zamravenčí pohybem natěšených dětí. Ty (a Jiřa) jsou poslední se do auta ještě vejde. Jinak všude, ale opravdu všude jsou nějaké věci. Na střeše věci které mohou zmoknout. Tedy: bedna plyn. vařič + servis jízdních kol + plavecký výcvik, bedna „hrnciáda", a stan. Na vozíku za autem čtyři (pouze) jízdní kola. Co je za mnou a okolo mne se mohu jen domnívat. Kdybych to měl prohlížet tak bych se neubránil selekci čímž by rodinná dovolená skončila ještě dříve než by stačila začít. Alespoň že neprší a nemá teplota všech je v normálu (vyjma té mé).

„Děti zamávejte domečku! Jedeme na dovolenou!" hecuju pacičky dětiček zatímco myslím na uvozovky nad slovem dovolená. „Tak s Pánem Bohem" řeknu (zaprosím) a odevzdaně zamávám.

Ze Zábřeha vyjíždíme směr Hoštejn. Matuška (MuDr.) je právě na lešení u své krychlovilky. S půdorysu nás má jako na dlani. Marně se skovávám za volant. Všiml si, a mává na pozdrav. Představuji si ptačí pohled do bedny s vařičem a hrnciády. Na sešněrovaná kola na vozíku. Taková snobárna! Teď už mě je všechno jedno... Ne tak docela.

„Zastav!" „Kde?!" „Tady!" „Proč?!" „Ondra bude, ne už, blinká". „Máme pěkné výsledky" ironizuju situaci. „Jsza sebou ne za hodinu si Ondra (poprvé) pozvrací ryfličky, bradičku

„Jsme v Ostrově za Lanškrounem a Ondra si (poprvé) pozvrací bradičku, ryfličky, a tričíčko. „Máme pěkné výsledky" ironizuju smrad v autě a útočím „proč jsi mu las-ka-vě nedala kinedril?" „Protože ještě nikdy v autě neblinkal!". „Malý děti neblinkaj, že ne broučku" to už mluví Jiřa k Ondrovi utírajíc mu grinty rozetřené po bílém obličeji. „Holky, vy jste dostali? (myšleno kynedryl). „Jo, Jo nám maminka dala" „Ale vypadáte jako by jste chtěli taky zvracet". (což se jim ani nedivím).

K bazénu v České Třebové dojíždíme se staženými okny větrajíc smrad k radost všech a hlavně Ondry.

Bazén je supr. Dvou hodinovka pro naši skupinu za 200 zdá se jako dobrá cena. Malý bazén, velký bazén, výřivka, sauna, a -hlavně- tobogán. Terka jezdí suveréně sama. Ondra jen v doprovodu. Zuzka vůbec. Jiřa dvakrát.

V podvečer nadopovaní (všichni a povinně) kynedrylem přijíždíme do Hradce Králové. Procházíme město, lezeme na věž a (hlavně) jdem k sestřence Janě na domluvenou večeři. Bydlí na „lepší" adrese nad Národní bankou. Dobře se to hledá.

Janinka je od srdce ráda že nás všechny (mne obzvláště J) vidí. Byt je vskutku pěkný velký asi jako ten náš, s tí rozdílem, že má ještě druhé patro do něhož se „vplová" po točitých schodech. Mám rád takové velké byty. Celkem nás tu je dvanáct (5+7) a můžeme chodit s rukama v bok křížem krážem aniž bychom o sebe zavadili. Koberec, stěny, sedačka, nábytek... vše je čisťonké, pro mé drobivé děti až moc. Na večeři dostáváme obložený tác a sebou neotevřenou konzervu co jsme si přinesli na ohřátí. Já důležitě vykládám Liborovi o Španělsku. Holky opečovávaj s nejmladší z nás Elišku. Ondra vytírá schody zadkem. Ženský si plácaj svoje nesmysli. Prýma podvečer končí. Není natahovací. Nemá-li se s toho stát španělské „albergues" musíme vypadnout. Schubrtovi díky! Máte to u nás!

Jedeme jen kousek, aby se někdo z nás (nikoli nad námi J) nepoblul. Ve Všestarech odbočuje z hlavní v naději že najdeme pole kde by se dal postavit stan.

„Holky, bude spát, a kdyby jste něco potřebovali tak zavoláte" říkám holkám uloženým vzadu v kufru. S dodatkem: „Nebojte nic se vám nestane". Podávám jim mobil, hladím po vláskách. Křest ohněm může začít. Mám dojem, že se trošku těší (což mne těší). ... hlavně že kazeťák mele pořád tu svou.

Ve stanu spím já, Jiřa a Ondra. Stan je to dost prostorný. Vietnamské šičky jej ušili tak, že se do něj vejdou tři s batohama, nebo čtyři co se maj hodně rádi J. Teoreticky bychom se tu (dva dospělci co se maj rádi + Ondra) tedy měli lehce vejít. Teorie je však jedna věc a praxe druhá. Ondra, usnuvší první, vůbec nerespektuje spací pořádek a překuluje se podélně, napříč a kdyby mohl tak i vertikálně. Kutálí se neomaleně tam a zase nazpátek jak sud od piva na korbě náklaďáčku. Prosíme, hrozíme, motivujeme... vše marně. Spící Ondra tak nás nevnímá. Hrát hru na škatulata mne už „neba" a tak strkám hlavu ven ze se tanu. Tam je místa dost. Je krásná čistá noc. Vlahý vzdoušek, moc príma věc. Koukám na nebe - pole hvězd (Compo stella)- a vidím UFO. Či něco na ten způsob. Vypadá to jako když se vpřed pohybuje prskavka. Sršení jisker. Trvá to půl minuty tedy docela dlouho na to abych se ujistil že bdím...

1.8.2010

Utíkám do krásnýho, vlahýho rána ze smradu stanu. Je mi jasný, že Ondra se pročúral až na podlážku. Teď už to je jedno. Zlobit se budu až vstane. Užívám si klidu s ceromonielem vaření čaje, než se rodinná mašinérie dá, spolu s kazeťákem, do pohybu. Vařím čaj, mastím chleby. Koukám na pole. Na chátrající družstevní budovy za plotem. Na tiše oddychující holky. Na nebe po kterém připlouvají gondoly horkovzdušných balónů. Pěkný, moc pěkný ráno.

Balónů přibývá jak hub po dešti. To je důvod všechny vzbudit. Holky se chlubí že se večer byli vyčůrat. Tak to jste lepší než jsem očekával.

Máme sbaleno, nakrmeno můžeme vyrazit směr Jinolické rybníky. Cílové to destinace.

Popojíždíme však jen kousek neb, jak se zdá, jeden z balónů se rozhodnul pro přistání sousedním poli. Vzhledem k tomu, že kolem krouží motorové rógalo, a pasažéři nám mávající setrvávají v koši, neřekl bych že jde o nouzový manévr. Skutečně se pořád zvětšuje, zvětšuje až z dvojím drcnutím dosedne mezi řepu. Čekal bych, že osm, deset lidiček uvnitř vyskočí, a půjde na vlak po svých. Omyl. Oni čekají, dokud nepříjede teréní auto s valníkem, nevyskočí z něj šest urostlých aby koš i s osazenstvem popřenášeli na silnici, a na valník, a teprve teď z něj osazenstvo s elegancí šlechty vystupuje neposkvrněnou nožkou na čisťounký asfal. I když burlakům napomáhal přihřátý vzduch v balónu musela pro ně být pěkná fuška. Pro „šlechtu" přijíždí kryté vozy. Ať žijí snobové!

Zdá se, že bude pěkně (vedro) a tak bez přestávek (a tedy bez blití) spěcháme ku Jičínu. Ať si dnešní den (který budem muset zaplatit) v kempu u vody užijem.

V Autocampu Jinolice za dvě noci platíme předem 700Kč. Poměrně dost peněz za sociální zázemí jež ustrnulo v době umakartové. Vzhledem k tomu, že je to vyváženo krásnou písečnou pláží a písečným dnem rybníka s extrémě pozvolným vstupem. Malebným panoramatem Prachovských skal v dosahu krátké procházky. Bude-li se dát koupat (a dle předpovědi dva dny určitě) lze cenu akceptovat. Bez koupání však zbytečný luxus. Nejsme tu náhodou Jiřa už tu byla... tak říkajíc za mlada...

Nachystám Jiře hrnciádu nutnou pro přípravu oběda a vrhám se s děckama do vody. Je supr. Terezka se snaží plavat bez rukávků zatímco my, neplavci, se babráme v blátě.

„Tati proč neumíš plavat?". „Protože když jsem byl malý chlapeček neposlouchal jsem tatínka". Edukuji já i když to není pravda. ( Jsem neplavcem díky mému postižení, které brání uvolnit svalstvo do té míry aby mezi sebe pustilo to nepatrné množství vzduchu potřebné k udržení na hladině). Když děckám skřehnou rty tak je vyháníme na deku. Jak neradi jdou ven, tak rádi, se placatí na dece. Hlavně na Ondrovi je vidět že si „dovču" dokáže užít. Jen mu Zuzka musí odhánět mouchy a stín přitom vrhat patřičným směrem. Po obědě do vody, a v podvečer do skal.

Přišli jsme moc brzo a pokladna ještě funguje a tak platíme vlezné. Z kempu to je do skalního města „Prachov" tak dvacet minut strmě vzhůru. Je to moc pěkné. Děckám (i nám) se to líbí. Skalní komíny skácené i doposud stojící. Rozeklané borovice v rozsedlinách skal. Šutr ve tvaru žáby. Horolezčata stojící na vyklanu. Ochozené obnažené kořeny. Ošoupané schody dolů a žebříky vzhůru. Stinné prolákliny i slunné písku plné „náměstíčka". Děcka šlapou jako by byly na pérko. Dobře to máma vybrala. Dohnala nás skupina hovořící zvláštním jazykem. Zkouším to: „Please, are you from Izrael?". „Yes". Mám radost. Ne jen z toho že jsem to poznal...

Po návratu holkám zbývá ještě dost energie aby si zadováděla s děckama na hřišti. „Moc je šetříme" komentuju to já.

Spaní máme nacvičené od včerejška. Jen Ondra dostává navíc plínu a zákaz válení sudů.

2.8.2010

Noc byla klidná, v tom smyslu, že se Ondra nepročůral skrz plínu, a snad vzhledem k únavě, „nešel na noční" válet sudy. Jinak neklidná vzhledem k hluku okolo tábořící omladině. Ta se západem slunce proměnila na grupu trepů-flamendrů a pařila až do rána na jedné velké „Disco under over night heven". To konstatujeme ráno u stolečku se snídaní. Jsme, hned po paní uklizečce, první ranní trempíci. „Tak kam dnes" ptám se Jiři třímající blanket s rozpisem možností. „Asi ten Rotštejn s kolama, a pak koupání". Rozhodnuto (nadšeným mlčením odsouhlaseno), jedeme.Ve vesnici pod Rotštejnem skládáme (a zamykáme) kola a pokračujem v jízdě do údolíčka kde na poli necháváme stát auto a po modré se začínáme dobývat kopec se zříceninou Rotštejnu na vrcholku. Je něco po desáté. Stezka vede jehličím voňavého borového lesa. Takové u nás nemáme. Děti se nechávají inspirovat předchůdci az borové kůry, klacíků, mechu, šípků, kamínků a dalšího lesního „smetí" staví chaloupky pro Lesní skřítky zatímco já s Jiřou si odskakujem na vyhlídku. Zkouknem údolí s klikatící se Jizerou (moc pěkné) a prcháme spět za dětma než-li je Ježidědek unese. Pěkná procházka pokračuje. Děcka spolehlivě nožičkama nabíraj výškové metry takže se as po hodině ocitáme na jakési mini náhorní plošině. Oblé hladké kamenné minipltny jsou oděleny více či méně hlubokýma proláklinama. Musíme je přeskakovat, a dávat pozor aby děcka někam nezaběhli, nezapadli. Konečně trochu vzrůšo. Z vyhlídek se díváme dolů do údolí kterým kolmo pojedeme. Je to Supr. Potkáváme též dvě mořské víli výrazně se podobající našim holkám a jednoho obra siláka. Jeho foto se však příliš nepovede. Za další hodinu jsme na udržované zřícenině Rotštejnu. Máme štěstí i smůlu zároveň. Neb skauti kteří tu jsou, se starají nejen o zábavu našich dětí, nýbrž i o schody. Ty (a potažmo naše tryčka) natírají luxolem. Členitou cestičkou sestupujem do údolí, ke kolům. Koťátka začínaj motat ťpičkama - a my taky. Ke všemu jsme podcenili jsme práci s mapou a musíme se kus vracet. Naštěstí kola máme u kiosku s limonádou která nám dodává ztracené kalorie. Dokud klesáme, jede náš peloton ve skupině. Jakmile však začneme jet po rovině, nebo nedej Bože dokonce stoupat (!) začíná Terezka (a sní i Jiřa) zaostávat zatímco Zuzka na špici poletuje jak motýlek. K oddychu zastavujem u kapličky vytesané do skály. Údajně tu měl kázat i Mistr Jan z Hus. Tak to už něco pamatuje...

Ke kolům na vozejk přidáváme dřevo, a v obchodě cestou kupujem párky. Voda pro děti ještě není příliš studená, a tak se stíhají i vyráchat. Po koupeli jsou jak pokropeni světsenou vodou.

Večer máme suveréně největší táborák. Děcka jsou tak ucaprtaní a že je vysiluje i poslouchání kazeťáku. Zavíráme je v autě a jdeme si na romantickou procházku mezi stany. Na pivo, a hlavně, skouknout trempisty nejvyhledávanější pořad - tedy předpověď počasí. Není příliš radostná, Lépe řečeno tragická. Večer mají přijít přílivo záplavové deště s následným ochlazením. „Placená dovolená" s koupáním zdá se končí. Preventivně kryju stan důvěryhodným igelitem.

3.8.2010

Ani ne po šesti hodinách dohání počasí předpověď. Blesky křižují oblohu. Vítr třepe, plácá celtovinou. Proud vody skrápí zemi. Mobilnější trempové berou nohy na ramena. Což jim závidíme. Taky bychom prchli. Nejrychlejší na startu je skupinka motorkářů nocující „pod šírem" Zabublaj potopě, a kempu na rozloučenou, a jsou v trapu. To my budem muset vytrvat do rána... Leje a leje a leje. Stanová podlážka se nezvykle vypoukla směrem vzhůru. To potůček plynoucí pod podlážkou. Ve vnitř máme (zatím) sucho. Ondra blaženě oddychuje...

Co teď? Řešíme ráno. Válet se v posteli (byť vodní) dlouho nevydržíme, to není šálek našeho čaje. Sbalit a být za dvě tři hodinky doma to není žádnej kumšt. Placený pobyt končí dnes v 10.00. Lépe však, přečkat někde (u Jany v Hradci) do zítřka (má být bez deště). Volíme druhou variantu a směle píšeme Janě nesmělou prosbu o azil a sušák. Odpověď ve smyslu: "Odbahníme, vysušíme, uložíme, ale až večer, přes den jsem s Liborem v práci v Jindřichově Hradci". Tož to je dobré. Jen se budu muset podívat kdeže je ten Jindřichův Hradec...

V plavkách přenáším děti do stanu k snídaní. Už skoro neprší. Balíme tak, že vše (krom dětí) nakydáme na vozejk.

Jičín je nasycen podobnými uprchlíky s volné přírody jako my. Procházíme podloubím na náměstí, lezeme na věž, korzujem po pěší zóně. Na oběd jdeme do samoobslužné jídelny, a pak do ševcovny plné interaktivních her. Člobrdo, pexeso, puzzle, kostky, stavebnice. Neméně interaktivní je obecní muzeum. Tu hrajeme loutkové divadlo, meleme mouku, poháníme kinematograf, stavíme dřevěný model Jičína, holky se převlékají do historických šatů. Mezi tím venku docela přestalo pršet a tak můžeme na hřiště s velkou pumpou a Archymédovým šroubem. Důmyslným to vynálezem posunujícím vodu vzhůru díky (napříč) gravitaci bez použití vztlaku či výtlaku. Nikdy jsem nic takového nevidět. Je to jednoduše a prostě geniální. Poledne se blíží ku konci. Je čas vyrazit na sjednanou schůzku do Hradce. Když Jičín opouštíme tak, s trochou nadsázky, připouštíme, že jsme rádi, že bylo tak hnusně a mohli jsme si jej užít. Dobře že jsme ráno neprchli. Umoudřené počasí, a brýle které si našla Terka nám dávají za pravdu. Jenomže nikdy nic není dokonalé a místo do Hradce, přijíždíme do Nové Paky. Je krásný podvečer a hrad Pecka nás (no mě moc ne) láká na zítřejší prohlídku. Plácek u hnojiště je free a tak volám Janě zda bychom s guláš na který nás zve na večer nemohli sníst zítra na oběd. Jistě že jí to je je jedno, hlavně že jej sníme. Stan stavíme, věci sušíme v zapadajícím slunci.

Ondra si na noc chytá velkýho lučního koníka a pak už je noc.

4.7.2010

Lezu (doslova a do písmene) do krásně mlhavýho rána. Procházím se po silnici, abych si nesmáčel kecky a koukám na sluníčko jež se klube na východu. Ptáčkové švitoří, rosa se třpití... nikdo ode mne nic nechce, mám rád tu osamělou atmosféru. Kostel, i hrad obce Pecka plují na mlžném baldachýnu. Neokoukaná ranní scenérie s hnojištěm za zády. Fotím stejně zuřivě jako v Dolomitech.

Holkám (a nikomu) se samozdřejmě nechce stávat, byť čajník voní ránu na pozdrav. Tak jim trochu vyvětrám... a jdeme na udržovanou polorozbořeninu Pecku. Meče, brnění, obrazy s tajuplnými pohledy, starý nábytek, naleštěné vrzající podlahy, vitríny s exponáty učený výklad, lízátka z kiosku kde nám hlídali batoh. To vše se nám líbí. Až na hladomornu na dvoře. Kdo se do ní pečlivě podívá, rozpozná na dně tak zelenkavého nebožáka, že sám se stane zelenkavým. Je škodolibě komické sledovat zvědavce jak se směle naklání, a v zápětí intuitivně odvrací pohled - aby se opětovně přesvědčili zda jej zrak nešálí. Měla by tu stát skrytá kamera.

Nemusel by bít špatný cyklosjezd podél říčky Bistřice. A koupání na hořickém bazéně také ne...Shodujem se s Jiřou. Jenže to stihnem guláš v Hradci... a tak směle nesměle volám sestřence Janince zda by onen oběd u ní na nás nepočkal do zítřka. „Ale jo" odpovídá a já si cením její trpělivosti (nejen) v hlase.

Na nejvyšší kótě (nad obcí Kal) sundávám děckám a Jiře kola a závistivě přeji šťastnou cestu.

Ač se máme sejít až před Hořicema potkáváme se na obecním pískovišti plným hraček na návsi Kalu. Autíčka, kyblíčky, lopatičky, různotvaré formičky a bábovičky..., ale hlavně místní holčina s koťátkem. O zábavu dítek je postaráno. Je to malá vesnička. Pár baráků. Jedno velké pískovíště s prolézacím „hradem", a kládou s volantem. Není tu ani obchod, ani hospoda. Po hodině začínáme mít hlad. Párky máme, polívku pytlikajdu taky. Jen pečivo nám chybí. Terezka dostává dvacetikorunu s tím že má jít s holčičkou a pokusit se u ní koupit nějaké pečivo u nich doma. Čekal bych že se bude vzpírat, stydět, smlouvat, ale vůbec ne. Po chvilce se vrací s dvacetikorunou, čtvrtkou chleba a bobříkem samostatnosti. Příště ji pošlem zas. Ale bez dvacetikoruny pro uzený J. Holčina dostává tatranku a já sundávám „hrncobednu". Bude oběd. Těším se s vůní párků vařených v pytlikové nudlačce a sleduju jak směrem k nám pochoduje kůň. Zatím co on je suveréní, jezdec vůbec ne. Kymácí se v sedle aniž by dokázal korigovat směr chůze koně. Což ještě nevíme. Kůň si to dusá hřištěm přímo ke mně. Mám uskočit? Asi jo. Koňská plec mne, a kopyta hrnec, míjí v řádech decimetrů, aby zmizel s přikrčeným jezdcem v houštině za námi. Uf! Děcka! Honem! Najíst a odjezd! Je tu nebezpečno!

Cyklisty nakládám před Hořicema. Zatímco Zuzka vytrvale krouží okolo auta na Terce je vidět že ji sjezd do údolí dokonale unavil. Vypadá jako by celo cestu musela tlačit.

D Masarykovy věže sjíždíme do Hořic. Vzpomínáme, že v přilehlém autocampu jsme byly před dvěma roky se Čtyřlístkem. Bazén se bohužel desifikuje. Místo koupání tedy bude chození p pískovcovém lapidáriu, po sošek plném hřbitově s impozantní portou ala vítězný oblouk.

Mám rád hřbitovní atmosférku. Zastavuje mne, zmenšuje. Líbí se mi všerůzná jména psaná všerůzným způsobem všerůznými jazyky. Líbí se to setkání s datumem který pamatuje válku... potopení Titaniniku, který si můžu osahat jak slzu zmzlou. Líbí se mi lidsky hrdé nápisy: „pan řídící", „strážmist", „žena doktora". Nutí mne to k zamyšlení. Co si asi na kyrys budu moci napsat já...my? Před hřbitovem obří socha Žižky. Zasloužila by si vyřezat z lipové džungle jež ji obklopuje.

Opouštíme Hořice. Je čas najít místečko k přespání. Navigace opět selhává a tak se vyvážíme do kopce ke stožáru vysílače do Chloumku. Pěkný lesík, výhled do údolí, loučka a ni ní rozmístěné opuštěné (tři) sochy dělají z místa romantický ostrov.

Sedíme u ohýnku, opékaje špekáček, když k nám přichází dvojice mužů. Mám za to, že majitelé louky. Vysvětluju. žádám o svolení. „Nechcete med" ptají se oni. Nevím jak to myslí. Beru stovku a jdu s děckama za nima. Pán včelař, ukazuje dětem spící včeličky. Kupodivu (děti) nepanikaří. Pán chce za kilo lepivého zlata 120. Co teď. Odpustí, neodpustí? Neodpustí. Nelení však jít pro těch dvacet korun s námi napříč loukou (což se mu teda divím).

5.7.2010

Do ranní obřadu vaření čaje zapojuji Terku. Dnes bude zvláště kouzelný neb máme med od včelaře a třezalku z meze. Je na ní (nás) vidět že ji to baví. Zdá se že bude další krásný den. „Sjezd do údolí by nemusel být marný" nadhazuju udičko u snídaně. Marně. Všichni mlčí jako ryby. Už abych nebyl jediným řidičem v autě...

V obci Skála se fotím s cedulí „SKÁLA". Každý nemá tak krásné jméno. Do oběda Hradec nelze (tentokrát) minout. Míjíme pole u Všestar, kde jsme spali první noc, silnici kde se nakládal balón. Tady už sme byly, hlásí kdosi vzadu.

Janinka (ne)překvapila a krom slibovaného guláše, připravila i zemlbábu co by dětské menu. Než se jídlo ohřeje tak se koupeme, desinfikujeme, deratizujeme, to abychom byly pro cykloprojížďku po Hradeckých cyklosteskách košér.

Hradec Králové je vskutku jako stvořený pro nás. Cyklo amatéry začátečníky. Rovinatá placka s atrakcema pro děti, s krásným parkem na soutoku Orlice a Labe. Sypané cestičky, rozkvetlé záhonky, tuším že i fontánka by se našla. Dřevěný kostelík (funkčně pravoslavný) převezený po 1 sv. válce z Ukrajiny coby památník obětem. Mohu dosvědčit. Pavučinama jest stejně opředen jako ty co jsem tam viděl já.

Proti toku Labe dojedeme „až" k mostku o který byla dle cedule za války prusko rakouské svedena bitva ukrutná. Tam Terezka vydechne jako by to bylo naposled. Vzhledem k výrazu jaký má ve tváři ji to věříme, takže dál jedu jen se Zuzkou. „Bohužel" po chvíli asfalt končí takže i my máme důvod se obrátit o 180 stupňů.

V Častolovicích krmíme kozy v zámeckém Zoo koutku a na hřišti pořádáme závody do nichž zapojujeme i ostatní děti. Rozděleni do družstev musí absolvovat dráhu, plácnout druhého a tak stále do kola. Spalovač energie.

Po hře děcka sotva pletou nohama. Na další výletování nemaj chuť. Lítostivě škemraj ať už jedem domů, do postýlek a (hlavně) za televizí. Zatvrzelé jádro (Jiřa) naší skupiny to však zamítá s tím, že bloček má ještě plný atrakcí. Když to děcka slyší blednou a hrozí omdlením.

Na noc stavíme pod lesem kousek před Chocní. „Nanoste dřevo! Vydělejte si podsedáky ať máte na čem sedět. Uděláme si závěrečný táborák!" velím drobotině zatímco s Jiřou přerovnávám auto do lůžkové úpravy, stavím stan. Děcka však samy o sobě nejsou sto sehnat pár třísek. Vážně nevím co je v té škole učej.

Párky se rožní nad plamenem a my zpíváme „Červená se, line záře... „ na víc se nezmůžem. „Tatí mě něco štípe" hlásí Zuzka. „Tak si to poškrab" odbudu malichernost. Po chvilce Terka hlásí: "Jé, po Zuzce lezou mravenci, takový malý, rezaví, helé! A kolííík!!!" přičemž se od ní štítivě odtahuje. Zuzka jak vystřelená katapultem se odděluje od země. Párek letí kamsi do kosmu. Natahuje moldánky že nemá párek, že nechce mravence přičemž se škrabe opíkadlem na lýtku. Den končí.

Přes celtovinu stanu je vidět světlo baterky. Srdnatě lezu ven, jištěn Jiřou v záloze. V domnění že ostražití vesničané viděli oheň na kraji lesa a přijeli jej uhasit. Je to však trošku jinak. Policejní hlídka při zajížďce do vesnice zahlédla odlesk odrazek a plechu auta v poli (havarovaného) a přišla se podívat jak se věci mají. Když zjistí, jak se věci mají odjíždějí s přáním dobré noci (a klidné služby). Tak to má být...

6.7.2010

Ráno mrholí takže snídaně ve stanu s „empé trojkou". Díky plánů plnému deníčku (Jiřa) máme program vymyšlený než by Ondra chleba sněd. V Chocni Gemag. Koupání v slané vodě Ústeckého kryťáku. A Hlavně návrat domů - dětem zajiskří očička s představy návratu do civilizace.

Bohužel Gemag má zavřeno. Takže s magnetkama si nepohrajem. No nic, o to déle se budem ráchat v Ústí... ani to však neklapne neb přes prázdniny jest zavřeno. Takže lezeme na kopec s rozhlednou... dokud nezačne krápat. Aspoň že ty houby rostou...

Program dne zachraňuje tobogán bazénu v České Třebové.

K našemu domečku přijíždím se spícím vozem. O čem se jim zdá? Zuzce o mravencích...Terce o vaření čaje vonícího třezalkou... Ondrovi o letu horkovzdušným balónem... Jiře o hromadě prádla...

Vím já...?