Schwarzwald a Dunajská stezka 2010

Petr a Jiřina Skálovi

...„Odkud to jede na Plzeň?!!!" hulákám podchodem na eiseboňáka labužnicky si hovícímu na ještěrce. „A čím chcete síť? Električků?" opáčí on. Prima fór...kdyby nám do odjezdu nezbývali dvě minuty. Řekl bych, že tu v pražském podchodu padá nejvíce časových rekordů na krátké tratě. I já jeden vytvářím. „Máme štěstí, má zpoždění!!!" volám na Jiřu lapající po dechu poté, co popřenášela kola a bagáž do podchodu za mnou, abychom ji zase vynesli vzhůru ke kolejím, kam právě přijíždí „náš" vlak do Mariánských Lázní. S mohutným „Uf" se boříme do zelené koženky. Smějem se na sebe. Jak málo nám stačí ke štěstí...chytit jediný spoj.

Vlak se vlní podél Berounky krásnou krajinou. Karlštejn. Řeka zlacená sluncem s jezy, oblými kameny, meandry a vodáky. Lesy obrůstající kopečky kolem. „Pojedem sem někdy s děckama" spřádáme plány do budoucna.

V Plzni už je tma, a za Plzní půlnoc. Na čerstvě zrekonstruovaném nádraží Mariánské Lázně vystupujem hodinu po půlnoci. Protáhnem se úzkejma dveřma na ulici a nádražák za námi cvakne zámkem. Jsme poslední z posledního vlaku.

„Nemá cenu chodit nikam daleko", říkám Jiře. Ta pokrčí rameny, jako že jo - co taky? Jdeme do parčíku naproti nádraží. „Nerada bych vytlápla psí hovno!" informuje mne má drahá polovička. „Kde by se tu vzalo?" šeptám do ticha jako bych měl strach, že mne někdo uslyší. „Spíš bych se bál těch lidskejch" řeknu a oba začneme větřit. Já už bych zaleh, Jiřa však stále ještě hraje na ohaře... nechám ji, času dost, utíkat není kam. Jsem rád, že mne nenutí stavět stan za čarokrásné noci.

2.7.2010

Ráno nás budí psisko na vodítku. Majitele na druhém konci vzdáleném snad třicet metrů úkorem není vidět. „Pozóóór Pééés!" křičí Jiřa potvrzujíc svojí pesofóbii. Vyskakuje jak péro z divanu svižně zahajujíc dnešní den. Pes zaskočen jejím „výpadem" bere nohy na ramena. Je krásné svěží ráno.

Minerálkou z pramenů vyháníme ospalky. Právě když přicházíme ke Zpívající fontáně začíná její představení. Z podzemí zní Vangelisovo Vyhnání z ráje. Vodní sloupce fontány se kříží, dělí, spojují, tříští, proplétají, mizí a zase opěvují. Moc se mi to líbí. Působí to na mne sugestivně. Přicházíme k ní kolonádou zalitou ranním sluncem a já si připadám vítěz z Nagána. Okolo stojí pár lidí. Jen dvě ženský nachází v sobě odvahu, nechají se zlákat a rozvlní své špeky. Přidávám se k nim. Třikrát se zohnu a dvakrát zakroužím pažema...Ať žije Tai-chi!

Paní z Anglie stojí na perónu, čeká na vlak do Plzně. Spoj však je nahrazen autobusovou dopravou, tak jí to vysvětluju. Nejraději bych šel s ní až před nádraží a posadil ji do busu, na to však není čas neb my jedeme vláčkem do Bečova. Odjíždíme, a paní tam pořád stojí jak pumpa. Bus jí ujede, vlak jí ujede, všechno jí ujede... Tak bych dopadl já, kdybych jel tím vlakem z Lionu. Zůstal bych trčet na opuštěném péróně...

V Bečově vylézáme z vlaku a prolézáme napřed pěknou zahradu, a pak i zámeček se slavným relikviářem Sv. Maura. Hezčí zlatá truhla. Jsem rád, že jsem ji viděl. Nicméně, kdybych se však sem přihrnul jen kvůli tomu, jako Ostraváci v naší skupině, tak bych těžko ukrýval své zklamání.

Stoupáme do kopce cestou k Lokti. Na vrcholu Jiře zasvítí očička nad šipkou k jakési rozhledně. To je její parketa. „Pojď, půjdem tam?" škemrá hláskem jeziňky. „Je to blbost! Je to do kopce! Je to daleko! Máme hlad!" odmítám rezolutně... a tak tam jdeme.

Kolo nadskakuje na kořenech křížící lesní pěšinku podél potůčku. „Fakt super" cedím mezi zuby tak, aby se to citlivé duše Jiři nedotklo. Pod finálním stoupání zamykáme kola a začínáme strmě stoupat. Poté co vylezem na planinu nad lesem se před námi vyloupne kamenná šroubovice Svatobranské rozhledny. „Super" volám tak, aby to slyšeli i ti vzadu...

Obědváme za 65 a spouštíme se k Lokti. Zříceninu po rekonstrukci prolézáme s papírem v ruce. Opět mraucám. Raději bych šlapal... „Ještě to museum tortury, informuje mne Jiřa (jakoby mimochodem) a já jen doufám, že neobjeví nějakou další komůrku, věžičku či okýnko... A tak sestupujem po schodech pod nízkým stropem do šera podzemí. Na stěnách „plápolající elektrické svíčky. Nevětraným vzduchem chodby se nese zvuk skřipce, chrastění řetězů, nářek mučených. V první kobce dobře živený sadista láme nebožáku prsty až kvílí zkřivenými ústy, v druhé mu láme kosti až krev teče (fakt doopravdy!), v třetím mu vypíchne oko a odsouzenec se nakloní k okýnku ve dveřích kobky, aby se pochlubil dírou do hlavy... „Tak to ne, na to nemám, čekám venku" oznamuju tentokrát skutečně rezolutně. Jiřa mne pronásleduje s jistým zpožděním: "Počkej na mě! Nenechávej mne tady!"

Do Varů jedeme lesem cyklostezkou podél Ohře. Krása, romantika, radost. První defekt (Petr).

Karlovy Vary. Hlava na hlavě. U pramenů, teplých jak čaj, štrůdly „spiťarů". Plakáty, billboardy, rozdávané papírové letáčky. Vše unisomo hlásá: Dnes večer začíná (ohňostrojem) Mezinárodní filmový festival! Tož to jsme si tedy vybraly.Na nádraží - dříve „a la Brusel" nyní „a la Ukrajina"- jež má nejlepší léta už za sebou čekáme na vlak do Chebu. „Vezme nám kola?" ptám se paní. „Nevím, když nemáte rezervaci...". Vlak je narvanej vodákama. Čpí z nich pivo, rum a dobrá nálada. Souprava v sobě nese známky dlouhého putování. Lahve, papírky, špína. A okny zapomenuté vesnice republiky

V chebském Kauflandu Jiřa kupuje večeři a já počítám cizozemské „Čechy". Je jich asi tak padesát procent. Nám ze Zábřehu se to o toleranci mluví..., když nemusíme nikoho tolerovat.

„Myslíš, že bude někomu vadit, když si tu postavíme stan?" ptám se kluka v mým věku ukazujíc přitom na pažit u rybníka na návsi vesnice. „Rybník patří strejdovi, asi by nebyl rád, jeďte za vesnici, tam je hřiště." Jenže za vesnicí hřiště není. Vracíme se k rybníku strejda nestrejda. Mokrým ručníkem stíráme těla (každý své J) a prcháme do stanu, než nás sosáci dostanou. Je to tu pěkné místo, škoda že neseberem odvahu jít proti bodlům a vyfotit si jej.

3.7.2010

Vstáváme brzy a jedeme brzy v očekávání teplého dne. Přes rybníčky, kterých tu je víc než vesniček prokličkováváme do CHKO Soos honosící se přízviskem „Island ve střední Evropě. V 7:00 je ještě kasa zavřená a brána poznání dokořán. Zamykáme kola a po dřevěném chodníčku s foťáčkem vyrážíme do bažin. Obklopují nás hordy komárů vyhládlých dlouhou nocí. „Pojď vrátíme se" smlouvám. Marně. Jiřa v kraťasech (chtivá po poznání) je nezastavitelná. Bažiny vyschli a proměnili okolí v měsíční krajinu posetou sirnými květy. Je-li v jamce voda občas to v ní zaperlí asi tak jako když si pšouknu ve vaně. O Islandu mám průměrné znalosti, ale řekl bych, že vidět to Islanďan tak pukne smíchy. Za největší atrakci tedy vyhodnocujeme jezírko u siřičitého pramene s pachutí zkažených vajec a „vůní" Velkých Losin. Jiřa nad ním stojí a volá nadšeně: „Tady to bublá!"

Stejnou cestou se vracíme k rybníku, u kterého jsme spaly, a kus za vesnicí „potkáváme" ono hřiště, podél kterého pokračujeme do Františkovejch Lázní. Krásné malé městečko. Chodníčky sypané pískem. Travička ostříhaná lépe než má hlava. Květinky jak vojáci v přesných tvarech. Fontánky zurčící slunečním dnem. Lípy s doposud svěží zelení. Palmy ve škopcích už venku. Na křižovatkách chodníčků načepýřené směrovky posílající lázeňské hosty k pramenům. S výrazem znalce ve tváři degustujem co se do nás vejde včetně vody z potoka. Dokud nás „sestřička" obsluhující měděný kotel, z něhož jeden pramen vyvěrá (a zapisující požití léku do karty pacienta) neupozorní na projímavé účinky některých z nich. „Hlavně pozor na Graubnera!" varuje nás se smrtelnou vážností a my zpytujeme zda už jsme nepožili... O kousek dál je socha Čůrajícího chlapečka, který neuroní ani kapku. Pinďoura má ohmatanýho dozlatova. Co sleduju ženské (a že jich tu je !) tak žádná neopomene sáhnout si na onen přívěsek. Pravda, zdůvodňují to jeho léčebnou schopností, ale kdo by tomu věřil. Když jej žužlaj s takovou rozkoší!

„Bolí mě zadek" hlásil mi sparing partner před Chebem. A tak zatímco obíhá krámy sháněje se po cyklošortkách, já se nechávám vtáhnout rytmem víření bubnů, žesťu a mažoretek neb jsme se strefili a na chebském náměstí je v plném proudu „Fižo". Festival plný lesklých trubek, hřmotných bubnů a důrazných rytmů. Tlačím se v davu u pásky, za níž se promenádují v naleštěném sevřeném šiku heligóny z celé Evropy. Pěkné a sugestivní. Zuzance s ambicemi mažoretky by tu vypadli oči z důlků. Jiřa má štěstí. Kalhoty kupuje za pět minut dvanáct (i v přeneseném slova smyslu) neb je sobota. Náměstí, do kterého se opírá slunko, se leskne plechem trubek a potem účinkujících. Prcháme k Jesenici, přehradě, kterou lze přejít takřka suchou nohou jak je plytká. Jiřa se koupe (?) a já jí závidím. Taky bych to chtěl umět.

Hospoda v Doubravě zklamala a je do 16:00 zavřená. Na rozdíl od sámošky (vypadá jako by se měla každou chvíli zavřít) vedené úslužnými Vietnamci. Kupujem a vaříme těstoviny. Jsme vděční i za to, byť jsme si poslední „český" oběd malovali v šťavnatějších barvách.

Poté co se otevře jdeme na pivo a na kafe. V telce probíhá MS ve fotbale s JAR. Právě hraje Brazílie vs Německo. Tam jedem (jako do Němec).

Proti rozvodí Baltsko - Černomořskému. Podél opuštěných vybydlených kasáren. Stále se horšící asfalt se rozdvojuje před hraniční čárou, aby podél „čáry" běžel na obě strany. jako had škrtič. Přesně jak nám cestu popisovali dole v hospodě: „Ta zpráchnivělá cesta vedla podél ostnatýho drátu". Po něm ani památky, jen ta cesta jak had škrtič běžící na obě strany tu zůstala. Kdybych tudy šel před dvaceti lety měl bych před sebou poslední dva kroky života. K orezlé oválné žlutočervenočerné ceduli, s dvouhlavou černou orlicí obkrouženou nápisem Bundes Republik Deutschland, vede už jen polní cesta. „Ať žije Schengen! Ať žije Evropská unie!" křičím do upravených polí vzrostlé pšenice. Vím příliš mnoho - o oné pomyslné čáře - abych si (to) její překročení neužil. Dělila zeměkouli na dvě planety. Jednou budu povídat svým dětem o „železné oponě" a oni mi budou rozumět, aniž by chápali... a já tomu budu výjimečně rád.

Mávnutím kouzelného proutku je vše jiné (pořád ještě). Zeleno čistě zelené lesy, hladký nalajnovaný asfalt, díky kterému se lépe jede. Z vylidněných vesniček zní zvuk píšťal, trubek a bubnů po každé vstřelené brance. Němci asi vyhráli. Jsem rád. Mám představu karnevalu, který nás čeká. A taky že jo. V městečku Tirschereuth se už fanoušci po zápase vyhrnuli do ulic. Mávaj vlajkama, trouběj, skandujou do vypití posledního piva. I my slavíme. Zmrzlinou z Plusu.

Stan stavíme na poli před Weiden co jsme se předtím umyli v kašně. Já bezostyšně, Jiřa cudněji. Ale to nic, časem se vypracuje....

4.7.2010

Časně ráno hrázděný břečťanem porostlí Weiden. Nikde ani noha. Jen metaři. Rachotí lopatama a šustí košťaty po dlažbě. Včera tu byl asi „fotbalfest".

Náhlým kopcem stoupáme vzhůru k první odpočívce. Na ní Jiřa vaří čaj z vody, kterou vylítala ve Weidenu od myče záchodů pod náměstím. Mastí chleby. A já lepím defekt od Kalovejch Varů.

Táhlý kopec vzhůru lesem, táhlý kopec loukou dolů. I když jedeme „po hlavní" silnici č.22, provoz veškerý žádný. Já bych raději jel více příhraniční variantu, na tu však není čas neb jsme se „nadrbali" prohlídkou Soosu, korzováním ve Varech, rozhlednou...Jiřa si libuje v cyklošortkách . Cyklistická radost.

„Dnes teda peče" shodujem se oba a klidíme se z asfaltu do stínu stromů. Na louce ve svahu (kde jinde tady) rozmotáváme kalimatky s nadějí, že usneme. Jsme mi to ale naivky. Horší místo jsme vybrat nemohli. Stín odpochodoval a slunko nás griluje na kalimatkách. Izolují-li proti zimě dobře, proti teplu vůbec. Leje z nás víc, než kdybychom jeli. Je kumšt udržet se na propocené kalimatce a nesklouznout. Na tělo se nám lepí mouchy, stébla trav... O odpočinek se vydržíme snažit jeden a půl hodiny. Poté sedáme na kola. Zítra to musíme vychytat. Za první zatáčkou se objeví vesnička s modrou lagunou veřejného koupaliště...budeme si muset opatřit automapu, kde jsou zachyceny.

Cpeme se hráškem nad Cham. Cíle dnešního dne zdá se bude dosaženo. Koupem se v řece Regen a prcháme bydlet za město, které nás trošku zklamalo. Vymotávka je komplikovaná objížďkou přes motorovou silnici. Dobře že je neděle.

5.7.2010

Jiřka zahajuje den tradičně make upem. Nechám se nakazit a pročísnu si kštici rukou. „Můžeme" hlásím. „Ha. Ha".

„Bude to nahoru dolů" varuju Jiřu před nástupem na špici. „Neumím jet pomalu jako ty". Tož dobrá. Přidáme. Podél Regenu, proti kterému jedeme, vede cyklostezka. Bylo by pěkné jet po ní. Potíž je v tom, že kličkuje od kostelíku k Božím mukám... Zůstáváme tedy věrni č. 22 směr Regen. Stejně jako včera. Táhlý kopec nahoru, kratší kopec dolů. Před Viechtach Jiřa v průzoru stromů zahlédne koupaliště. Je okolo jedné, máme vařit. Osoba platí 2e za 1 hodinu. Není co řešit. Z areálku se třemi bazény a vířivkou se nám nebude chtít.

A taky že jo. Přetahujem o hodinu, když už máme doplácet, tak ať si to užijem. Máme však štěstí. V kukani sedí jiný důchodce, my lupen nemáme, takže „Čus autobus!"

„To je poslední kopec! Teď už to bude jenom dolů" dopuju Jiřu optimismem. Před Regen míjíme odbočku na Deggendorf - možný únik do údolí. Děláme dobře. Městečko Regen nám spravuje náladu. Nakupujeme a popojíždíme. Do kopců, kam jinam. „To je poslední kopec, teď už jenom dolů!" ...já. Jiřa..."zase kecáš".

Slunce jde spát. Je čas si trochu zatrempovat. Končíme na posečené louce pod lesem s príma výhledem na kopečky Bavor waldu. Bodejď by ne, když jsme na Schonbergu. Jiřa dopisuje deníček, já vařím, slunko zapadá... Jak dva indiáni s plynovým vařičem a stanem s Lidlu.

„Honem! Pojď ven! lákám Jiřu. Podívanou na rojení světlušek bludiček ji přeci nemohu odepřít. Já v trenkách, ona v kalhotkách a podprsence (nebo ne?) běháme okolo stanu obdivujíc čarokráso. Jen jestli někdo neobdivuje nás...s triedrem.

6.7.2010

„Chci se jít vyčurat" mžourá na mne má amazonka. „No a co já s tím?" . „Jsou tam slimáci". "Tak je odšprtni". „Ale je jich tam moc". „Nech mě spát". „Dělééj! Já už vážně musím!". Samo sebou, že nemohu svůj dobrý skutek v 05.30 prodat příliš lacino a nechávám se ještě chvíli přemlouvat. Připadám si, ne, vlastně jsem nepostradatelný. Dělá mi to dobře. Modrá našeho stanu je dobrá. Pro slimáky určitě.

„Mlhavý ráno zvěstuje krásný den. Teď už to bude jenom z kopce!" zvyšuji optimismem morálku družstva na místo troubení „na steč!" polnicí. Moc se mi tomu však nevěří.

Šinem se do kopce (a la Červenohorské sedlo) zasekané do svahu lesa. Nalepení na svodidlo necháváme projet auto za námi čekající na příležitost. V tu chvíli se rachotem svalí na vozovku z levého (vyššího) břehu jakýsi sud od asfaltu, narazí do zadního kola toho auta. Zapotácí se, postaví nožičky a vystartuje až kopýtka zajiskří vstříc svodidlům. Opět náraz, po kterém se sud mění v gumu a protahuje se mezerou pod dosud rezonujícíma svodidlama. Celé se to odehraje asi tak tři metry přede mnou během dvou vteřin. Jiřa za mnou, mající od scénky odstup vydechne, lépe řečeno vyjekne: „Divočák". Máme holt na ty zvířata štěstí. Ted divočák, ráno slimouší svatba, a vloni v Hřensku jsme natrefili na jelena. Jeho mohutná postava, asi mé výšky, stála tiše ve stínu stromů s parožím (jak z Úsovského zámku) pyšně vztyčeným vzhůru. Půl minuty jsme na přelud hleděli, a protírali si oči, než přelud zadupal, vzal do zaječích, a my se srdcem v trenkách taky...

Za šikanou stojí auto. Pán jej starostlivě obchází. Chce se mi zavolat „Schwarze schvaine", ale neudělám to. Neb Jiřa by mne určitě okřikla pro moji výslovnost.

Radujem se z ranního krásna. Nad první vesnicí se fotíme. Paní venčící psíka je řečná a Jiře cosi dlouze vykládá. „Tak co?" ptám se následně. „Vůbec nic jsem nerozuměla..."

Umytí na záchodech, s kopcem pod koly klesáme k Dunaji. Radost. Radost. Radost.

... dole v údolí, světe div se. Třpytící se Dunaj. Objevuje se z nenadání za zatáčkou. Po kopcích, přes které jsme k němu doklopýtali, jsme z něj docela „paf" ( Jiřa trošku víc). Jak je velký a široký. Jaké lodě po něm plují...

V mě známém infocentru odevzdáváme foťák (kvůli nabití) a parkujem kola. Bohužel má známá neúřaduje a tak se před Jiřou nemůžu blejsknout coby všude známý světák. Vaříme na zapomenuté lavičce v ústraní a radujem se. Teď už to bude vážně jenom z kopce. Šrákání městem mne ubíjí, zatímco Jiřu nabíjí. Plýtvá bleskem a nenechá si svou marnotratnost vysvětlit. Pravdou je, že i mě se Passau líbí. Jsem tu po čtvrté, ale nikdy bych se sám o sobě nepřinutil si jej „prolézt". Zlacené katedrály, dlážděné náměstí, zdobné domy, ale hlavně soutok bahnitého Dunaje s ne o moc menším bratříčkem Innem.

Fotíme se (jediná fotka se kterou souhlasím) v místě jejich setkání. Potkávají se tu už stovky a tisíce let, a další stovky a tisíce ještě budou. Obě ty řeky znám. „Sjel" jsem je od jejich pramenů, a mám je rád za vzpomínky, kterýma mne přitom obdarovali.

Po levostranném cyklochodníčku opouštíme krásně romantický Passau. Nakupujem v Lidlu a prcháme. Můžem se jen domnívat, zda jsme ještě v Německu nebo už v Rakousku. Nikde žádná cedule. Ať žije Schengen!

Přívoz (docela drahý 4e za 10 minut jízdy) nás převáží do Rakouského Asbachu. Na loďce nejsme sami, ale jsme jistě nejmladší. Krom nás samí důchodci. Nemohou uvěřit, že sem lze dojet z „Karl Badu". Řeka meandruje zalesněnými homolemi, kola šustí po hlaďoučkém asfaltu, klídek, chládek, teploučko. Následně vyhodnotíme tento úsek jako nejhezčí.

Stan stavíme na plácku za campem s kolonií nastálo zaparkovaných autocarů. Divím se, že tu není „Camping verboten". Po řece pluje loď. Nad řekou kužel kopce, na něm v noci nasvětlený zámeček. Řeka šumí. Komárům smrdí náš repelent. Je tu krásně.

7.7.2010

V první vesnici museum rybolovu. „Škoda že je zavřeno" konstatuje Jiřa. „Vždyť ryby nejíš" na to já s očima v sloup. „No a co, do musea bych šla".

Zubujem se (každý zvlášť :-)) na záchodě benzínky, to abychom v Linz pěkně vypadali.

Jiřa to vzala hopem a přes přechod přešla, aniž by si všimla že já zůstal (pro červenou) stát. Koukám jak jede suveréně dál... to budou horké chvilky holka. Jako by ses neznala. Vloni jsi zabloudila v Děčíně na kuhovém objezdu...

„Naštěstí" mám defekt a tak nemusím po pamětihodnostech. „Nic moc" hlásí Jiřa po návratu. „Tady nemaj výlohy?" rejpu.

Po sypané protipovodňové hrázi do Mauthausenu. „Šel bych do musea" řikám a myslím to smutně vážně. „Tam nejdu". „Nedivím se ti, taky se mi ta moc nechce, ale měli bychom tam zajít...". Korigovaná řeka tu ztrácí svobodu, krásu. Před Billou mi Maďarští cyklisti dávaj kořalku z hroznů. Je ostrá až moc. Koupené párečky vaříme u kostela. Pak se odpoutáváme od Dunaje na Perg a v moc krásným Grien se k němu zas vracíme. I dnes pěkné jetí. Sbírám síly na lavičce zatímco Jiřa obíhá výkladní skříně. Dle mapy je před námi soutěska, do které je Jiřa jako divá - na rozdíl ode mne. V informacích nám její existenci potvrzují (bohužel).

Chůze není moje hobby. Zato Jiřa je bez kola jak šotek. Pobíhá. Nakukuje za zatáčky. S obratností kamzíka leze na šutry. S přilnavostí žáby skáče přes kameny potoka, kterým se já brodím s botama v zubech. S obtížně předstíranou nevolí žadoním o návrat ke kolům. K mé (tajené) radosti se po dvou kilometrech soutěska rozevírá do širokého údolí a z bystřiny se stává nudný potok. Ještě následný kilometr lobuji za návrat ke kolům marně. „Ještě kousek, ještě kousek..." žadoní Jiřa. Po pátém kousku se otáčím o stoosmdesátá stupňů. „Sraz u kol" volám přes rameno a to zabírá jako vždycky. Jiřa smutní nad předčasným návratem a já ji utěšuji jak krásně se nám podvečerním sluncem pojede...

8.7.2010

Večer jsme spočítali kilometry a vyšlo nám, že když natáhneme dnešní den mohli bychom zítra spát doma. Představa sprchy a dětí (nebo obráceně?) láká hlavně Jiřu a tak je iniciátorkou ranního vstávání. Nemám sílu jí sabotovat a tak vyrážíme dřív než krávy na pastvu. Do Ybbs přijíždíme přes Dunaj po starožitné přehradní hrázi. Velké lodě, velká zdymadla... za ní u neotevřeného kiosku se zástrčkou dobíjíme foťák a vaříme snídani. Já bych uvařil i nudle, ale Jiřa mrouce, že už se jí z vřetýnek kroutí uši. Holky prd vydrží. Dnešní oběd tedy v její režii.

Co jedem podél Dunaje cyklistů den ode dne přibývá. Jak už jsem se zmínil výše. Povětšinou dobře udržovaní důchodci v pestrobarevných dresech. Kolo z půjčovny s decentní vzorně uvázanou bagáží, z níž nevykukuje ani cípek kapesníčku. Na hlavě trvalá, na trvalé helma... ne, já se nesměji. Konstatuji a tiše závidím. Vyjma té trvalé bych chtěl taky tak jezdit v šedesáti, sedmdesáti letech. Melk jich je plný. V porovnání s nimi vypadáme s vlajícím ručníkem na zádi jak trhani. Budiž jim ke cti, že se na nás smějí mile jako by tomu tak nebylo.

Jiřa chce jít nahoru do kláštera. „Vždyť už jsi tu jednou byla" argumentuju já proti. „To neva. Pojď bude se ti to líbit" slibuje spiklenecky... a má pravdu. Vskutku pěkné zářící v slunku novotou. Omítky. Štuky. Dláždění. Fontánka. Palmy ve škopcích. Vše se koupe ve sluníčku a já musím přiznat že cesta vzhůru stála za to. Pěkné jsou i volně přístupné interiéry (ne všechny jsou free). Hlavně kaple - ale hodně velká (spíše kostel). Na to počasí máme letos vážně štěstí. Oskar dělá co může. Zahrady se rekonstruují a tak kde by se normálně platilo se teď neplatí.

„Je čas oběda, jsem zvědav co vymyslíš" rejpu. „Tak se zeptej kde je obchod s jídlem"

„Bite ich zůche gešaft mit líbe". Opakuji několikrát po sobě sestrojenou větu. Marně. Slečna nerozumí. Odchází. Tázavě se dívám na svou drahou, která mne uzemňuje: „Říkáš to blbě". „Tak si to řekni sama" urážím se já zvědav co bude následovat. Blíží se jiná ženská. Jiřa rudá až ke kořínkům vlasů ze sebe vyrazí: „Supermarket?" paní mávne rukou směrem, ve kterém skutečně obchod najdeme. Má prohra je dokonalá, já se však nevzdávám. „Jsem zvědav co vymyslíš, hlídám kola" hlásím před obchodem bojkotujíc nákup a přípravu oběda. Po chvíli Jiřa přináší gulášovku, housky, a... mašličky místo vřetýnek, takže mé vítězství není dokonalé... Jen nerad přiznávám „Es šmak gut!". Po obědě mi sparing partner usíná na lavičce, aby kalorie měli čas přejí do krve. A pak nemá mít z nažehlených důchodkyň mindrák...

Malebných vesniček a zámečků na řece přibývá. Kopce ztrácí na výšce a za Waisekirchem i na příkrosti.

Smrky,na nich nahrazují čím dál více vinice (výše) a sady (níže). Lezeme do vody, já na Adama. Jiřa mne s holou prdýlkou odmítá vyfotit. Škoda byla by to pěkná fotka. Pořád jedeme po cyklostezkách až do Krems, kde naposledy křížíme Dunaj po ocelové konstrukci mostu.

„Teď bychom měli zabojovat" hecuju Jiřu, zdá se, že to bude potřebovat. A docela se mi to daří, takže se dlouhou podvečerní jízdou Dolními Rakousy posunujem nečekaně až před Eggenburg. Což je slibná výchozí pozice pro zítřejší dobití státní hranice. Stan stavíme na poslední chvíli, na posekaném vojtěškovém poli pod lesem. Byl to dobrý den. „Zítra budem doma" esemeskujem rodičům hlídajícím naše děti.

9.7.2010

Vstáváme nažhaveni na steč. Shodujem se, že i dnes bude pařák a tak vyrážíme vstříc domovu, a dětem (hlavně Jiřa), než se Oskar rozpálí doběla. Jedeme po silnici 35. Sobotní provoz. Tedy dvě auta za hodinu. V odpadkovém koši nalézám noviny, z nichž pochopím že do semifinále MS se probovalo Německo, Španělsko, Brazílie a Holandsko (?).

Tož to je dobré. Zítra uvidím finále. Na hranicích není koho bychom požádali o foto a tak se na km. č. 677 fotíme samospoušťově. Je před polednem. Žaludky natěšené na mastnotu nás ženou do Znojma. V Kauflandu kupujem svačinu do vlaku. Na nádraží lístky a oběd. Do odjezdu nám zbývá něco času tak jdem do města. Máme (opět) štěstí a na pěší zóně probíhá nějaký folk fest. Jiřa je jak pokropená živou vodou. Shání něco pro děti v místních obchůdcích. Vůbec ji nepoznávám...

Před plánovaným odjezdem vlaku se nám samovolně zvyšuje tep. To už je instinkt zažitý zkušenostma. Cestovat s ČD a s kolem není jen tak. „Už musíte jít!" volá na nás labužnicky sedící na lavičce v chládku vestibulu) paní z poza okýnka. V nás hrkne. Buďto neznáme hodiny, nebo jim jdou ty jejich špatně. To je jedno, prcháme na perón. S ČD jedině s cestovní horečkou na max. Myslel jsem, že pojedem na Brno a jedeme na Břeclav, kam přijíždíme s tří minutovým zpožděním. Nikdy si na ten přestupový stres nezvyknu! Stíháme to o fous. V Olomouci už však ne. (Pravda je taková, že by se to stihnout dalo kdyby se můj parťák nestyděl otevřít klapačku a zeptal se dostatečně hlasitě). Trochu se za to na něj rozvzteklím, ale (snad) včas uberu. Tu už o nic nejde. Ani se nestihnem vydejchat a už nám jede další spoj. Na oprýskané bílé ceduli je napsáno Zábřeh.

V chládku domova se scházíme s mými rodiči, kteří před chvílí přijeli z chalupy z Potučníku. A protože babička děti bezostyšně chválí, dostanou za odměnu - JÍZNÍ KOLO! Co jiného by od nás mohly čekat...

Výše uvedenému příběhu předcházel ještě jeden zaznamenání hodný, ne méně šťastný příběh.

Ten jsme si prožili během tzv. zimní přípravy, kterou jsme absolvovali, vzhledem k mimořádným sněhovým podmínkám, v bílé běžecké stopě...

Již od rána 31.3 2010 jsme měli štěstí, neb jsme na poslední chvíli stihnuli zpožděný vlak. Vysedli jsme na Ramzové kde jsme nazuli běžky a začli užívat bílé nadělení. Přes Petříkov, na Smrk odkud jsme pokračovali přes běžecký okruh tzv. Malý Šengen na Paprsek. Radost. Radost. Radost. Tam jsme si objeli Kuní okruh, snědli polévku, a vzhledem k ne právě ideálnímu počasí se rozhodli pro návrat. Abychom se (už pokolikáté) nevraceli stejnou cestou, rozhodli jsme se pro sjezd do Lipová Lázně. Přes Travnou horu a Smrk jsme se dostali cca v 15.00 ke srubu U Matesa s rozcestníkem, kde Lipová ob.ú byla vpravo po cyklostezce, a vlevo (resp. rovně) byla Lipová žs. po žluté značená piktogramem jako běžecká trasa. Po zkušenostech ze Šeráku, kdy jsme sjížděli po nesjízdné cyklotrase, jsme zvolili jízdu po prošláplé žluté. S kraje bylo vše v pořádku. Postupně se však stopa vedoucí nesjízdným terénem ztrácela až se ztratila docela. Po pátém sundání už jsme běžky nenazouvali. Od té chvíle jsme se brodili sněhem jak opoždění turisti. Bez naděje, že stihnem plánovaný spoj, avšak s nadějí, že dojdeme svépomocí do cíle. Modrou odbočku vpravo do Horní Lipové jsme viděli, leč ignorovali v naději, že dále přeci jen bude terén sjízdnější. Přešli jsme Lví horu (aniž bychom si všimli označení) a nízkým asi 20-ti letým smrkovým lesem jsme se prodrali (stále po žluté - běžecké) do lesa vzrostlého dubového. V tomto lese jsme potkali trojčlennou skupinu, která šla z Vapenné, což nás zaskočilo. Nicméně jsme vytrvale sledovali žluté značení, jež nás přivedlo na zpevněnou úvozovou cestu stále mírně klesající. Obuli jsme tedy běžky (16.00) a sledujíce žluté turistické značení jsme se po ní, a stopách předtím potkaných osob, spouštěli dolů. Domnívajíc se že po ní vede běžkařská žlutá. Frčeli jsme s časem o závod. Minuli jsme vícemístný Land Rover zaparkovaný u otevřeného seníku s nápisem "Hajzlové Pytlácký", a po pár metrech přijeli na křižovatku. Na ní nám instinkt velel dát se vpravo, stopy předchůdců (kterých?) vedli vlevo. Poprvé jsme řešili kudy kam. Žluté značení se nám ztratilo nevíme kde. Nechtělo se nám vracet. Byla to možná klíčová chyba pro jejíž pozdější nápravu už nezbýval čas. Rozhodli jsme se pro jízdu vpravo. Překřížili jsme lanovku těžařů a přijeli k dalšímu rozcestí a dalšímu seníku (zamčenému). Dali jsme se vlevo z kopce dolů. Cesta v tom místě přestala být dostatečně vysněžená a tak co chvíle jeden z nás padnul na zem jak podťatý s toho, jak se mu lyže náhle zabrzdila o kamínky cesty. Nicméně jsme pořád klesali dolů, dokud nepřišlo mírné stoupání...To nás (mne) znejistilo. Nechtěli jsme vzhůru nýbrž dolů. Pravda, silnice mohla za zatáčkou nabrat správně klesající směr, ale taky nemusela. Stejně tak dobře se mohla rozhodnout překonat horský hřeben...rozhodli jsme se pro návrat k jediné jistotě - k onomu autu jež, jak jsme se domnívali, mohlo patřit jedině lovci. Myslivci který šel založit seno do krmelce...Chvatně jsme pospíchali zpět poháněni obavou, že se mineme. Auto tam doposud stálo, což nás sice uklidnilo, ale nezachránilo. Čas plynul (17:00) a pracoval proti nám. Rodiče hlídající naše děti se dotazovali na náš návrat, a my jim, ale hlavně sobě, nedokázali dát odpověď. Chodili jsme kolem černého Land Rower-u a volali. Napřed nesměle: "Auto!", a posléze hlasitě na plný pecky:"Pomóc!", nevím jak Jiřa, ale já vskutku do ševelení vloček, a smrákajícího se lesa volal jak o život, a prožil si zvláštní, skličující pocity, sebezáchovné pudy. Nikdo se nám neozýval, a my jsme nevěděli, kde jsme a kudy dál. Měli jsme sice sebou mapu, ale ta spíše připomínala dílo reklamního designéra, než-li kartografa. V ten okamžik (17.15) jsme poprvé vytáhli telefon. Zjistili jsme, že jsme v zóně Polského operátora (Plus), což nás znejistilo ještě více. Vzpomněli jsme si totiž, jak jsme se nahoře, na Malém Šengenu proplétali mezi hraničními kameny. A možnost přejetí do Polska se nám nezdála nereálná (navíc vzhledem k mapě). Vyťukali jsme 112. Ozval se polský hlas a já jsem mu nedokázal vysvětlit, že potřebuji spojit na HS Ramzová, aby mi poradili kudy se vymotat z úvozových cest. Dali mi však jinou radu, změňte stanoviště, aby jste byl zpět v síti českého operátora. Ve strachu, že lovčí odjede bez nás, jsme napsali následující vzkaz: "Ztratili jsme se zde cestou z Paprsku do Lipová Lázně. Naléhavě potřebujeme Vaši pomoc. Před odjezdem zavolejte prosím 776141649. Děkujem Skálovi 17.15". Dopsali jsme vzkaz (dopsala nám tužka) a ten zavěsili v igelitovým pytlíku na kliku vozu. A vydali se s lyžema na nohou hledat signál. Tentokrát jsme na křižovatce pod autem jeli vlevo. Ale jen kousek ve strachu z odjezdu auta a také z hloubky údolí, do něhož jsme se zadívali. Není to náhodou Polsko? Ptali jsme se sami sebe. V stráních porostlých sněhem pobělenými buky bez listí se jak žilnatiny zřetelně táhli po zbytek roku „neviditelné"cesty. Křížili se, proplétali, ztráceli a oběvovali... Chodit by se po nich dalo nekonečně dlouho...Vrátili jsme se k autu, schovali do seníku vyhlížejíc myslivce. Noc se blížila nezadržitelným tempem. Řekl bych, dostatečně bezpečné útočiště pro blížící se noc. Tu je na místě abych vyseknul pochvalu Jiře - že nehysterčila.

Nečinně čekat jsme vydrželi jen chvíli. Nic nám nebylo, nic nás nebolelo. Jen lehké oblečení pozvolna přestávalo hřát zpocené tělo...S předčíslím 0420 jsme zavolali:„Ahoj tati! Poslouchej! Úplně vážně jsem ve srabu. Cestou z Paprsku do Lipové Lázně jsme sjeli ze žluté turistické do nějakýho údolí. Nic nám není. Je tu i seník. Potřebuju od tebe abys zavolal horskou službu na Ramzové, dal ji číslo na Jeřu, to z kterého volám. Ať nám zavolají. Potřebujem poradit kudy dál. Rozumíš?". „Dobře. Hodně štěstí. Ahoj"... Táta samozřejmě neměl číslo na HS Ramzová, tak zavolal tísňovou linku 112 a ti skutečně zase zavolali nám - pro ověření, a přepojili nás na pracovníka HS Ramzová který (jak se domníváme) byl právě na Paprsku. Asi ne tak urovnaně jako nyní, nicméně s podobným obsahem jsem mu vylíčil co se nám stalo, a že potřebujem jediné. Aby dle mého popisu (domnívám se dostatečného) nám od svého stolu, ze své mapy poradil kterou cestou se na křižovatce dát, a kterou na té další atd...."Jediné co pro Vás mohu udělat je, že sednu na skútr pojedu po žluté na kterou se vy vrátíte a někde na ní se potkáme" navrhnul mi záchranář v 18.15... a já toto z povděkem přijal. Když jsme se rozhodli zavolat HS nemysleli jsme na záchrannou akci, že by pro nás jel někdo na sněžném skútru. A skutečně jsem se domníval, že můj popis putování z Paprsku je natolik detailní že v souladu s podrobnou mapou (z níž je patrno, kde žlutá splývá a vede po úvozové cestě, kde ji opouští, a kde ona úvozová cesta přichází k prvnímu rozcestí nad nímž jsme stáli) může vést k tomu, že nás záchranář zachrání „pouhou radou".

I když mi nebylo jasné jak se skútr proplete smrkovým mlázím, byl jsem rád. Bylo to řešení. Věděli jsme že poslední žlutá značka byla kdesi úvozové cestě na které nyní stojíme, a i kdybychom měli jít nekonečně dlouho. Okamžitě jsme začli balit běžky do sponek s vědomím, že tu spát nebudeme. Když tu náhle světelný kužel prořízli houstnoucí šero lesa. Auto! Záchranáři! To je teda fofr! Napadlo mne v záblesku posledních dojmů a zdrhal jsem na křižovatku, abych jej nepropásl. Auto to skutečně bylo, nikoli však záchranářů, nýbrž Víti Crzi který jel za kamarády (jimž patřilo auto u kterého jsme čekali na myslivce) do srubu v lese za námi. Byly jsme zachráněni. Poprvé, a snad i naposled, v životě. Takřka okamžitě Víťa zavolal 112, aby zrušili po nás pátrání a během 20-ti minut jsme byli na nádraží. A tak jak jsme den začínali úprkem na vlak, tak jsme jej i končili. Motorák (18.35) s řadou oken svítící do tmy skutečně právě přijížděl...

Už jednou jsem se ztratil. Bylo mi tehdy asi 10 let. Hrál jsem si s děckama v lese zatím co rodiče pracovali na poli. Bylo to v Orlických horách v době kdy se rodina spolu scházívala aby spolu pracovala. Zachránila mne tehdy tátova poučka. Ztratíš-li se běž dolů. Tam bude potok. Běž podél něho a dojdeš k většímu potoku, a ten tě přivede k lidskému stavení. Tato poučka platí, a bude platit dokud lidé budou pít vodu...

Bohužel není až tak použitelná v zimě kdy "jít dolů" kolmo na vrstevnice znamená brodit se sněhem, riskovat zaklínění nohy do neviditelné spleti větví, žblunknutí do potoka...

Aniž bych se chtěl či potřeboval obhajovat, domnívám se, že jsme se vzhledem k časové tísni rozhodli správně pro návrat k onomu autu, úkrytu seníku (byť oděni v lehké, propocené, běžecké oblečení) , stejně jako když jsme se rozhodli zavolat o pomoc ne jen do lesa, nýbrž i do světa.

Po návratu domů, jsme poslali Víťovi a horské službě děkovně - vysvětlující email s popiskem příběhu.

Ponaučení pro příště: vozte sebou sirky, mobil... a víru.