Rodinná dovolená 2014

26. 7. sobota

Terce končí skautský tábor na Olšanských horách. Dopadlo to dobře. Počasí jim přálo, pavouci je nesežrali a komáři se uprostřed vyprahlé pustiny nevyskytli. Jedeme si pro ni a její kamarádku Anetu. Otužilejší část táborníků má ještě možnost jet s Waopem na putování s batohem po Rychlebkách. To Fretka (Terka) ale nedá. Navíc, je akorát tak na čase, aby se nám vrátila i s věcmi domů. Potřebují totiž před rodinnou dovolenou přeprat.

30. 7. středa

15:00. Jiřa v práci vypnula počítač, zasunula šuplík, schovala okousanou tužku a zastrčila židli. Je čas pocestovat. Jakpak to ale letos dopadne?

16:00. Plníme Felícii, vozík i zahrádku na střeše auta. Máme s sebou dva stany, pět karimatek, pět spacáků, pět bicyklů, pět sad oblečení pro jaro, léto podzim zimu, a stejně tak pět různorodých sad obuvi a drobných kratochvilných předmětů. Ne, to ještě není všechno, ještě máme tři helmičky a dvoje cyklovybavení nutné pro přejezd Šumavy. Všech těch sad je taková přehršel, že v tom skvělém v pravdě rodinném autě nezbývá místa pro vzduch. Kam jen to všechno dáme? Jo!, pod nohy! Tam je ještě místa dost. "Pod brzdový pedál prosím ne", prosím, zatímco děti nosí a nosí. Věty důraznými: "Ne Ondro! Ptyrosauruse si vzít nemůžeš, máš echyrosaura! Terko, mohlo by ti stačit sedm knih. Zuzano, pexeso se do auta nehodí!", bráním prostor pro baterky, deštníčky, otvírák na konzervu, pasažéry a řidiče. Nedokážu si představit, že někde cestou píchneme a rezerva je až dole, až úplně vespod..., no nic. Nějak to dopadne. Vyrážíme. Otáčíme se před garážema dobrovolných hasičů a jedeme zpět kolem našeho Domečku. "Ahóój Domečku!!!", máváme mu a ..., brzdím. Dveře, které na týden opouštíme, jsou dokořán otevřené. Zvou k návštěvě kohokoliv a kdykoli neb my teď týden nebudeme doma. Ne, vše nejde naplánovat, já sám ve své podstatě jsem proti plánování, a mám rád improvizaci. Nicméně zavření, a zamčení, vchodových dveří bych náhodě neponechával...

Frčíme. Cíl dnešního dne je u Matyska v Praze v 21:00 se zastávkou v Kutné Hoře. Poměrně dlouho vydržím rodině tvrdit, že to stihneme. Kousek před Kutnou Horou svou slib ruším. Kostnice a chrám Sv. Barbory bude děti jindy... Na silnici jsme absolutně nejpomalejší. Předjíždí nás i ošuntělý náklaďák naložený žulovýma kostkama. Nevadí nám to. To co nám (mě) vadí, je hluk. Motor, Hurvínek a svištění zahrádky přepásané popruhy na střeše auta mi útočí na ušní bubínky. Už to vydržím, už jsme v České Třebové...

Plánovanou zastávku v Kutné Hoře ruším. Poměrně dlouho vydržím rodině tvrdit, že "to stihneme". Kousek před Kutnou Horou svj slib ruším. Kostnice a chrám Sv. Barbory bude děti jindy...Máme zpoždění. Před Prahou chválím svého navigátora s mapou na kolenou, a vzápětí svojí pochvalu beru zpět. Po neobvykle dlouhé jízdě tunelem se totiž vynořujeme na místo očekávaných Kunratic, ve Zbraslavi. Nedokážeme si to vysvětlit. Voláme Matyskovi, aby poradil kudy k němu do Kunratic. "Cože, kde že to jste?". "Ve Zbraslavi". "A co tam děláte?". "Přijeli autem"." A kudy,": "Takovým dlouhým tunelem". "Aha. Tak proto tady ještě nejste...". "Kam teď mám jet?", ptám se já s naivitou člověka, který si skutečně myslí, že informace: jsem někde na Zbraslavi, je pro kamaráda v Kunraticích dostatečně popisná. "Nevím", oddychne si unaveně do telefonu on. "Musíte se dostat přes Vltavu a pak nahoru přes Libuš do Kunratic". "Jo...já se někoho zeptám", ukončuju vzájemné trápení. Ve 22.00, po šesti hodinách jízdy a desítkách dotazů na pražany neznalý Prahy: "Kudy do Kunratic", se u něj pomačkaní jak pět cigaret soukáme ven do chladivé tmy z toho báječnýho auta. Ať žijí české dráhy!

31. 7. čtvrtek

Loučíme se s Matyskem. Vozík s kolama zaparkovaný na trávníku přečkal noc beze ztrát. Zapojujeme ho za auto a vyrážíme směr Český Kras. Matysek nás doprovází co-by před jezdec. Promotává nás dobrotivě Prahou, v obavě, abychom mu nevolali "SOS"z Tróje. "Dál už to znáte", řekne nám z mobilu na rozloučenou před Zbraslaví, přičemž v hlase mu zazní drobný smíšek. Míříme na Beroun a dále podél Berounky do Nižboru. Tam se rozdělujeme.

Jiřa a Ondra zůstávají na parkovišti u auta, zatímco já + Terka + Zuza jdeme na vlak. Potřebujeme se dostat do Roztok, kde nám mají někde pod mostem předat kanoi, kterou jsem si rezervoval přes internet. Na nádraží se dozvídáme, že na trati je výluka, takže nakonec jedeme busem. Škoda, vláček by nás totiž provezl pod kopcem, podél Berounky v úseku, který se chystáme splout, zatímco bus nás veze lesem přes kopec. Je to ten kopec, přeze který jsem jel nedávno na kole vraceje se z Krušných hor přes Křivoklát, Karlštejn a kraj mě milého Otty Pavla. Na kterém mě napadlo navrhnout rodině výlet do těchto končin. Vzít děti na loď mě napadlo až po Vltavě. Coby nabídku dalšího rozměru pohybu životem.

Kanoe na nás skutečně čeká pod železničním mostem. Přebíráme si ji spolu s třemi pádly a vestama, který si navlíkáme přes mikiny. Ne dnes není koupací teplota. Berounka je navíc nepříjemně bahnitě hnědá. Nasedáme na loďku. Špicí proti proudu, tak jak to dělají mazáci – kterými mi nejsme..., a tak ve chvíli kdy námi hne mírný proud řeky, se loďka rozkolíbá, holky vyjeknou, otočí se po mně a ještě více loďku rozkolíbají... "Né! Nevrťte se nebo se to převrátí!", prosím holky, který poslušně ustrnou uprostřed pohybu. Máme štěstí hnedle z kraje. Ode mne to byla blbost, startovat špicí proti vodě s takovou posádkou. "Hele to bude pěkná fotka", řeknu a zakočíruju kanoi do rákosníčka u břehu, z něhož se zvedne oblak havěti. Vyfotíme se s meandrem řeky a pustíme se rákosí. Paráda, pohoda..., dokud Terka nezačne ječet: "ÁÁÁ! PAVOUK!!!", a pádlem bít do boku loďky, a mrskat sebou jako rybka na suchu. "Nevrť sebou, vždyť nás převrátíš!". "Nééé. Ááááá. Pavouk!!!!", ječí i nadále Terka otáčejíc se neočekávaně na všechny strany. "Nééé. Nedělej to!!!", prosíme ji mi (já + Zuzka) s nejistotou v hlasech. "Hele. Terko! Támhle naproti zastavíme a já ho chytnu. Jenom se teď prosím tě nevrť, ať se to s náma nepřeklopí...", prosím nejistě. Holky dbají pokynů a zabírají tak jak mají uvědomujíce si zodpovědnost svých funkcí. Brzdíme u chatek u protějšího břehu. Terka skáče na břeh jako by vymrštěná neviditelným pérkem. Přidržuje loď, a teď i se Zuzkou ji za špagátek povytahují na břeh. Marně se snažím najít pavouka narušitele. Terka se nesměle přibližuje, "No tady", ukazuje na pavoučka velikosti svilušky mašírujícího si po laminátu. Pro jistotu otírám loď houbou i ze spod. Přestávku využíváme ke svačině. Z chatky, které patří lavička pod naším zadkem, nám nabízejí čaj. S poděkováním odmítáme – zdrželo by nás to. Ptáme se po hranolkách. "Za chvíli budete u jezu. U něj vlevo je restaurace Spálený mlýn". "Dobrá. Díky", děkujeme strkajíce kanoi do Berounky vstříc další plavbě: K hranolkům blíže! Od loďaře vím, že jez, co nás čeká, se jezdí vpravo, zatímco hospoda je vlevo a já si nedokážu představit traverz nad jezem s Terkou a Zuzkou na palubě. I Když, dle loďaře, za tohoto stavu vody lze tímto jezem projet kdekoli...

"Jez před námi!", hlásí háček za dalším meandrem. Voda se předním zklidňuje, rozlévá do široka. Řekl bych, že tu není o mnoho užší, nežli Vltava pod Karlovým mostem. Mlýn stojí na svém místě. V předzahrádce rozevřené deštníky, a shluk loděk pod ním u dřevěného mola signalizují: "Dnes otevřeno". Přístaviště loděk je však poměrně blízko hrany jezu a tak se opatrně suneme podél bahnitého břehu v naději, že to zapíchneme dříve - a zbytek dojdeme. Nakonec však zavelím. "Holky, hranolky budou jinde" a zavčasu stočím loďku k druhému břehu.

Nad Jezem kluci loví ryby. Koukáme z břehu do bystře tekoucí vody. "To splujeme bez problému, ale ne všichni naráz". Zuzka dobrovolně vyklízí háčkovské místo a Terka jej ochotně bez bázně přebírá. Vysvlíkáme se do plavek, vykládáme sud, Zuzce dáváme foťák, odrážíme. Jde to hladce. Od začátku, až do konce. Rozjetou kanoi dole elegantně přirážíme k břehu. Záříme nadšením. Těšíme se na fotky. "Ukaž, jak jsi nás vyfotila". "Jsem vás nahrála". "Výborně. Ukaž", těšíme se na nahrávku. Zbytečně, Zuza si nás moc přiblížila, a jak jsme se k ní blížili tak si nás neoddálila, takže jsme se jí nakonec nevešli do objektivu. Teď je z toho trošku smutná... Oblíkáme se a plujeme dále. "U první hospody zastávka", slibuju já, a taky že jo. Hranolky ale nedělají a zmrzlinu holky nechtěj, takže plujeme dál. Konečně Žloutkovice. Už hodnou chvíli je vyhlížíme unaveným pohledem. Moc to nepluje. Vůbec bychom se nezlobili, kdyby tu na silnici na nás čekalo auto s vlekem. To tam není. Překvápko se nekoná, zato maminka s Ondrou tam jsou dle plánu. Marně lákám Ondru do lodě. Ne, kolo za loďku nevymění. A tak my na loďce, a oni na kolech míříme společně k cíli (2km most v Nižboru), kde máme auto.

Nakládáme loď na vozejk, sdělujeme si dojmy. Zatímco my jsme splavovali Berounku, tak Jiřa s Ondrou vystoupali na nižborský zámek a navštívili sklárnu (tady dostali skleněné slony místo vstupenek) a Ondra jezdil dvě hodiny na cyklodráze hned vedle parkoviště, kde vyčerpal všechny svoje síly a proto padal a padal. Její muldy a oblouky mu učarovali. Projíždím si dráhu spolu s ním a dávám mu za pravdu. Je to "DOBRÝ".

V Roztokách vracíme loď. Jsem rád, že jsme to celkem pěkně zvládli, i když ke konci už nás bolely paže. Za odměnu stoupáme do kopce na Křivoklát pěkný z venku, pěkný zvnějšku. Jen to vstupné se nám zdá nepřiměřeně vysoké.

V podvečer se vracíme do Berouna, do (Jiřou) předem vytipovaného campu. Stavíme dva stany. Rodičovský a dětský. Je pěkně. Camp leží na kraji Berounky v čtvrti Pražské předměstí kousek před jezem, celkem blízko středu Berouna. A tak se tam ještě navečer ruku v ruce jdeme projít. Starobylé mosty, dláždění a náměstí. Vše pěkné čisté upravené nasvícené, provoz takřka žádný. Pozvolna usínající Beroun. Cestou zpět se stavujeme na pizzu Hawai. Príma den, večer končí.

1. 8. pátek

Vstáváme. Vaříme čaj. Snídáme. V campu nám, a pravděpodobně nejen nám, chybí lavička se stolečkem, kde bychom si moli sednout. Takže sedíme, na čem se dá. Já například na kanystru s vodou, který se pod mojí váhou neustále deformuje. No nic, alespoň se příliš nezdržíme.

Na kolech vyrážíme směr rozhledna Městská hora. Rozhledna je na kopci nad Berounem a tak kola parkujeme pod ní. Její bílá ocelová konstrukce ční z městského parku, jehož součástí je i mini ZOO s dvěma ospalýma medvědama. Divím se nadšení dětí (nejen našich) s jakým obíhají jejich výběh a stánek se zmrzlinou (tomu už méně). My rodiče jsme se sem nahoru sotva vyvlekli. Z rozhledny je pěkný výhled na Český kras. Sluníčko začíná svítit, dobře jsme udělali, že jsme vystartovali tak brzo. Za kauflandem je vidět koupaliště, po obědě bychom tam mohli vyrazit.

Nakonec se ale zatahuje a tak, ještě před obědem sedáme na kola a jedeme podél Berounky po cyklostezce směr Karlštejn (cca 15km), kde si dáváme za velice rozumné peníze velice dobrý oběd přímo v podhradí. U restaurace zamykáme kola a vyrážíme dobíti hrad. Šlapeme vzhůru uličkou obklopeni lákadly pro turisty. Chválíme: "...ještě že už maminko máme tak velké děti, že nežadoní u každého stánku – vyjma Ondry". Ze spodu je na hrad moc pěkné pokoukání. Je příjemně, užíváme si to.

Zpět jedeme stejnou cestou podél Berounky. Proti vodě nám to jede pomaleji, namáhavěji, a tak zastavujeme upocená těla a vlezeme do ní. Ne všichni, protože řeka není zdaleka průzračná a dno není vidět ani u břehu. Vstoupí do ní jen otužilejší z nás (Já, Zuzka, Ondra). Po návratu do campu si demokraticky odhlasujeme volný program: takže Zuzka s Ondrou zamíří na přilehlé dopravní hřiště, Terka ke knížce, já na pivo a Jiřa k plynové bombě.

Někdo hraje na kytaru. U několika stanů roubených kanoemi plápolají ohýnky. V jednotlivých stanech se rozsvěcují žárovičky. Stmívajícím se kempem začnou bloudit tlumené kroky, hlasy, světlušky čelovek. Hvězdy svítí tichem. Mám to rád. Máme to rádi.

2. 8. sobota

Jíme. Balíme. Platíme. Vyrážíme. Hlavní náš programátor výletu vytyčuje směr s mapou na kolenou: "Svatý Jan pod Skalou".

Před kostelem -klášterem benediktýnů - na prázdném parkovišti parkujeme. Svatostánek je ještě zamčený a tak po poradě s rozcestníkem začínáme stoupat lesem prudce vzhůru na vyhlídku nad ním. Tady stojí asi třímetrový kříž, kolem kus zábradlí a na něm jsou zavěšeny visací zámky "zamilovaných". Odtud, po vrstevnici pokračujeme dále po turistické značce směr Hornický skanzen Solvayovi lomy – Paraple (8km). Jdeme po červené nejstarší turisticky značená trase (Beroun – Sv. Jan pod skalou – Karlštejn) v ČR. Napřed cesta vede i nadále listnatým lesem, aby nás poté co se přehoupne přes hřebínek Českého krasu, přivedla na terasy opuštěného vápencového lomu. Rázem se před námi rozevírá prostor. Lesní krajina s měkkými barvami a přívětivou flórou clonící výhledům i slunci, se změní v přehlednou krajinu rozlehlého lomu ztvrdlou kamením.

Jeho zákoutí s ohništi, místy pro stan a svislými skalními stěnami jsou stejně romantický jako ty v okolí Vápenné u nás. Díváme se na terasu hluboko pod námi s nápisem "Lucie miluju tě" vyskládaným z jednotlivých šutrů. Házíme kamenem do zelenavého jezírka (louže) pod námi. Obdivujeme obří náklaďáky, podél nichž jdeme do skanzenu. I zde, však jsme příliš brzy. Čas si krátíme prolízáním rezavějící techniky, odlehčováním batohů baštěním svačin a psaním pohledů.

Terka veršotepka:

Jedem autem, busem lodí. Stany se nám vždycky hodí.
Pěšky vlakem na kole. Od Berounky na pole.
Na Karlštejn i do jeskyně, čas nám tady rychle plyne.
Jsou tu hezké vyhlídky, jeskyně i prohlídky.

Lom a skanzen spravují nadšenci milující kontakt s přírodou a technikou z ocele. Všeho tu mají do sytosti. Bagry, rypadla, vrtáky, dopravníkové pásy a hlavně, úzkorozchodná železnička, s vagónky a mašinkami co by se nám vešli do kuchyně. Díky tomu, že tu jsme tak brzy, můžeme vidět, slyšet, čuchat a případně i obdivovat, jak se jednotlivé motory orezlích dinosaurů s burácivým hřmotem poslušně rozbíhají pod taktovkou otylých pánů kluků v umaštěných montérkách s laclem přes vydutý pivní mozol. Vypadají dočista stejně jako mechanici v Pohádce o mašince. Jízda na vagónku taženou takovou potvůrkou (řidič ji řídí bokem ke směru jízdy) je hlavní atrakcí i tak celkem zajímavého, spíše však klučičího, skanzenu.

Cesta zpět (dolů) je pochopitelně snazší než opačným směrem. Kamarádsky se na ní zdravíme s řádkou lidí, i se Zábřežáky! Pachtí se a funí do kopce stejně jako my před třemi hodinami. Začíná být teplo, a tak jsme rádi, že jdeme směrem dolů a že náš výstup probíhal za dopoledního chladu.

Pijeme léčivou vodu vyvěrající ze skály u kostela. Vydatný pramen sytí ledovou vodou jezírko a zástup žíznivých turistů co sem přijeli, autem, busem či na kole. Kostel je mohutný a krásně tajuplný díky jeskyni ve skále, k níž je přistavěn a ve které si, svého času, poustevničil poustevník. Dnes jeskyně slouží co-by krypta pro ostatky duchovních hodnostářů – což ji na tajuplnosti neubírá, spíše naopak. Po modlitbě za rodinu se dávám do řeči s letitým pánem střežícím klid a mír tohoto místa. Moc pěkně mi přednáší. Má sytý moudrý hlas zklidněný životem. Postupně se kolem nás vytváří hlouček. "...na první pohled nehybná skála, k níž je kostel přistavěn, se neustále posunuje. Stavba kostela samozřejmě tomuto tlaku nedokáže čelit a tak se deformuje. Stěna přistavěná ke skále se od vzniku stavby vychýlila o 70cm..., ale už to je opravené". Nezeptal jsem se jak, čím. Jako silou lze těch neuvěřitelných sedmdesát centimetrů posunu zaretušovat tak, že to není nikde vidět. Po celou další cestu mi bude vrtat hlavou, co krom odstřelu může zastavit pohyb skalního masívu. Že by modlitba benediktýnů byla až tak účinná, se mi nechce věřit.

Větou: "Teď by jsme mohli jet do té Ameriky", vytyčí směr našeho dalšího výletu s postu velitele vozu Jiřa. Děti ožijí vizí Ameriky. "To je takoví lom", zkazí jim radost jejich maminka, a přesto tam jedeme. Cestou se konečně šilhající hlady stavujeme v nějaké vesničce nakoupit něco na studený oběd. Piknikujeme u stolu pod břízou. Lavice jsou přidělány ke stolu tak "důkladně", že fungují jako dokonale citlivá houpačka. Moc komické. Obzvlášť, když se kdokoli z nás náhle, bez varování tzv. pro "něco" zvedne a ten s jogurtem na lžičce se náhle propadne o třicet centimetrů. Dosti se tomu nasmějeme (vyjma maminky stírající jogurt kapesníkem z ráno nového trika).

Amerika stojí za návštěvu. Díra v zemi a jezero, v ní zrcadlící skály ji vůkol lemující, působí impozantně. Obzvlášť, když se ta díra v zemi objeví z ničeho nic před námi, do teď jdoucími po tuctové stezce od silnice (cca 500m). Dole se koupou nějací otužilci, a támhle má někdo stát stan. Věřím, že to je pro ty lidičky dole úžasně romantické a dobrodružné obzvlášť, když se to (prý) nesmí. Lepší pohled na tu scenerii asi bude ze shora dolů, nežli opačným směrem. Nevím nebyl jsem tam dole. Je to nepředstavitelně daleko.

Jiřa zkontroluje pohledem časomíru, mapu a pak mě: "Ještě bychom mohli stihnout ty Koněprusky". "Jo, proč ne", odpovím já, otočím napřed klíčkem v zapalování a poté vůz o stoosmdesát stupňů a jedem. Vracíme se do Berouna. (Byla chyba, že jsme tu v campu nenechali vozejk s kolama). Přejíždíme Berounku a pelášíme do 7km vzdálených Koněprus. Kupujeme lístky (340kč) a s poslední skupinkou odcházející v 17.00 se pečeme na sluníčku v teplákách před odlehlou vstupní brankou bez lavičky a beze stínu. A to vše s drobnou časovou rezervou. Cca po hodinovém putování podzemím plným krápníků a netopýrů, které pro veřejnost objevil čiperný klučina (nakonec se stal špičkovým speologem a šutroznalcem), se mžourající dostáváme zpět na povrch zemský. Pěknou procházkou míříme zpět k autu osiřelému na rozlehlém parkovišti. Jiřa už pro dnešek nemá žádný program, vracet do Berouna (proti směru zítřejší jízdy) se nám nechce, a tak vyrážíme k dalšímu cíli. A tím je: Orlík.

Upocení nakupujeme v Penny marketu v Dobříši nanuky, párky a těstoviny na večeři. Přijeli jsme sem přes zalesněný kopec patřící do pásma Brdského hřebene. Na několika místech by se dal postavit stan. My je však vždy minuli. Jiřa doufá, že v Dobříši bude kemp se sprchovou růžicí a plotem.

"V Dobříši končím. Kdo chce jet dál, musí řídit", řeknu unaveně před dobříšským Penny marketem. Zjišťujeme, že tu není nejen kemp (nejbližší u Orlíka), ale ani bazén. Místní se chodí koupat do rybníka. Zamíříme k němu.

Velký rybník se jmenuje Papež. Pro koupání veřejnosti má uzpůsobenou pláž, na kterou nás posílá rybář bobkující hnedle z kraje. Je půl osmé. Nikde nikdo. Lavičky, travičku, písčité dno a klidnou jemně zelenkavou hladinu máme se Zuzkou jen pro sebe. Ondra se k nám přidává až poté, co ho tam se žblunknutím hodím. Terka s Jiřou vůbec. Vadí jim živé kačenky. Dobrovolně hlídají deku, zatím co my se rácháme, odsolujeme, v teploučké voděnce. Paráda.

Rybář nám dává tip kde si postavit stan: "Občas, když tu jsou rybářské závody, tak se stany staví z druhé strany na tom poloostrůvku". Místo vypadá to romanticky. Míříme tam. Dříve, nežli zakempujem (stále je moc světla), se zdržíme na dětském hřišti na večeři. Vaříme "Mňamku" - těstoviny s vepřovkou a kečupem. Stany stavíme za soumraku na břehu rybníka. Vozík s kolama nechávám u stanů, auto odjíždím zaparkovat pod lampu na ne příliš vzdálenou ulici. Všude vůkol teplý klid a mír nehybný jak hladina Papeže. Žáby kvákají. Cvrčkové cvrkají. Komáři v míře snesitelné. Hvězdostroj nad námi počíná probouzet tajuplnou noc. Paráda na druhou...

"Mami, Ondra děsně prdí a smrdí", žalují nám ze stanu do stanu holky. Napřed děláme, že spíme, ale po třetí suplice je Jiřa (konečně) okřikne, zatímco já vydržím předstírat spánek i nadále. Žaloby na chvíli ustanou. Nicméně žehrání na smrad, původem Ondrův, se s děckého stanu line stále. "Ondráši! Neprď nám tady!", přikazuje mu Zuzka i Terka střídavě. "Vyvětráme!" rozhoduje Terka. "Nalítaj nám sem komáři!", varuje Zuzka. "Je mi špatně", hlásí mdle Ondrův hlas. Pak se ozve zvuk zipu a někdo se z děckého, za brblání ostatních: "Bacha, to je moje noha. Au, nestoupej mě na hlavu...." sune ven. (Ne, vskutku, stany nejsou zvukotěsné). Dělám, že spím. "Mami mě je..., blééé..., špatně...,blééé.", dokončuje Ondra před naším stanem vykonanou myšlenku. Jiřa střelhbitě opouští spacák stan (přitom mě kopne do hlavy), zatím co já - dělám že spím. Poté co má žena utře synátorovi papulu a uloží ho do stanu k holkám, s hlavou venku, se vrátí zpět (přitom mě kopne do hlavy) s informací, že Ondrovi je špatně – dělám, že spím. "Ondráši, neprď nám tady! Ondráši ty hrozně smrdíš!! Ondráši vypadni!!!", přikazuje mu Zuzka. "Mě je špatně", varuje Ondra sestřičky. "Mami mi ho tady nechceme! Hrozně prdí, smrdí a ještě nám to tady poblije", volají za stanu do stanu neztlumenými hlasy Zuzka Terka. Jiřa vystřelí ze spacáku, ze stanu - (přitom mě kopne do hlavy)- vytáhne "Ondrušku" ze stanu, a ten udělá do nočního ticha Blééé- Blééé- Blééé. Já? - dělám, že spím. Naslouchám nočnímu "tichu". Tichu, do něhož Ondra střídavě blinká, pofňukává a naříká. Jiřa ho utišuje, utírá, vyslýchá (co, kde, proč broučka bolí). Terka a Zuzka mi hlásí, že Ondra blinká... Představuju si, kdo všechno ty naše zvuky může slyšet. Rybáři, romantici na procházce, otevřená okna ze zástavby, kterou je rybník Papež obstoupen. Je vážně pěkná klidná noc... "Jdu spát k děckám", hlásí mi Jiřa (přitom mě kopne do hlavy), a já přestanu dělat, že spím. "Ne. Já jdu spát s holkama, ty si vem Ondráka sem", rozhoduju. Vylézám ven ze stanu do krásné noci prosvětlené svitem měsíce a hvězd, ozvučené kvákáním, cvrkáním, a Ondrou Zuzkou Terkou... "Tady, tady, tady a tady nestoupni, tam Ondra zvracel" varuje mne Jiřa. Prokličkuji mezi zvratky označenými kapesníčky svítivě bílými do dětského stanu, z něhož ještě předtím sundám tropiko, takže od hvězdné oblohy nás dělí jen průhledná moskytiéra. Je krásná teplá noc. Bléé, zvrací Ondra, "Co ti je Ondruško?", vyzvídá šeptem Jiřa. "Je mi špatně", přizná mamince on své tajemství pokračujíc v nepřetržitém nekontrolovaném pofňukávání. Naříká. Normálně, nahlas, jako by se nechumelilo. Nevydržím snášet představu, že nás někdo "odposlouchává", a tak prokličkuju mezi hromádkami páchnoucích zvratků zpět k rodičovskému stanu. Vlezu dovnitř (přitom kopnu Jiřu do hlavy) a znovu rozhoduju vztekle: "Hele! Ondráku! Zmlkni! Břicho tě bolí jenom proto, že se cpeš kokynkama a kečupem – dobře ti tak! Buď zticha! Nebo na nás někdo přijde!! Jiřo, ty běž k holkám, já budu tady s Ondrákem!". Jiřina se přesune přes pásmo zvratků do vedlejšího stanu a Ondra ven, aby udělal své: "Blééé" do nočního ticha. "Budeš spát venku!", přikazuju synovi vytahujíc karimatku Jiřiny ven pod tu krásnou oblohu do příjemně chladivé noci. Vidím v tom řešení. Venku ať si zvrací prdí jak chce... Ne však Jiřina. Asi po desíti minutách mi syna cpe do stanu, tvrdíce že prší. Neprší, tvrdím zase já..., ale to už stojíme venku oba dva, rozkročení nad pozvraceným Ondrou na pozvracené karimatce. Roztahujeme přitom ruce lovíce kapky deště. Marně, takže já s jednoslovnou větou vítěze: "Neprší!", překračuju synátora a chystám se vlézt zpět do stanu. "Počkej!", zadržuje mě, se zadkem venku, a hlavou uvnitř, Jiřina. "Ty ho chceš nechat venku???". "Jo!" "A proč jako nemůže spát s tebou???". "Je mu tu, na vzduchu líp!. Může si zvracet, jak chce, kam chce!". "Nemůžeš ho v těch blinkáních nechat ležet!". "Proč!?". "Nemůžeš ho v TOM nechat ležet!!". "Můžu!". "NEMÚŽEŠ!". "MÚŽU!". Nemůže tady takhle, zůstat ležet! Může se udusit blinkánkama!" "Blbost!", budu ho slyšet, až se bude dusit!. "Nebudeš!". "Budu!!". "...a bude mu zima". "Nebude, je teplo"..., nakonec Jiřa kapituluje a odtančí mezi zvratky do děckého stanu k holkám. Aby mne po chvíli zatřásla stanem: "Prší". Takže zase stojíme venku oba dva, rozkročení nad pozvraceným Ondrou na pozvracené karimatce. Roztahujeme přitom ruce lovíce kapky deště. A zase marně. Tentokrát však kapituluju já. S větou: "Neprší", překračuju Ondráka, který po celou dobu "rodičovské debaty" sténal na karimatce pod námi. Nejkratší cestou kráčím do děckého stanu zvratky nezvratky. Nemůžu se dočkat, až ta poblitá tajuplná noc skončí...

3. 8. neděle

Ráno vylézám ze stanu jako první. Právě akorát tak zavčasu, abych posbíral obsah balení vlhčených ubrousků, který maminka láskyplně postupně spotřebovala na očistu svého syna od zvratků, o chlup dříve než k nám dojdou městští strážníci ve slušivých uniformách. Jdu jim v ústrety. Nejen proto, aby si nemysleli, že se jich bojím, ale hlavně, abych jejich káravého pohledu a zpytavě nepříjemných otázek ušetřil svoji ženu. Jsou to uznalí hoši. Stany se tu na tomto místě skutečně staví, ale jen během rybářských závodů. Oceňují, že jsem auto nechal stát na silnici, rozdíl od rybáře, kterému to (poté) vytknou. Místo pokuty nám dávají velkorysou hodinu. Jak říkám, fajn hoši.

Balíme, uklízíme (i svinčík ne po nás) prcháme. U stolku prázdného bufetu kuchtíme snídani. Jiřa a holky mastí chleby. Já vařím čaj. Ondra ochable dřímá v autosedačce u Hurvínka. Obloha svítí šmolkově modrým ránem. Bude pěkně... snad!

Po snídani míříme do zahrady dobříšského zámku. Kašna kašní. Kytky barevně voní. Zeleň uklidňuje. Písek křupe pod sandály. Lidé v pěkných šatech tiše plují bludišti záhonů. Z reproduktorů umě skrytých v houští se linou líbezné tóny. Sedím na lavičce ve stínu, poslouchám prolínání melodických křivek jednotlivých nástrojů. Pokouším se uhodnout kdy, který nastoupí, a jak se projeví. Nikam se mi nechce. Je mi fajn, už proto, že mi nikdo nezvrací za krk. K pohybu se přinutím až na druhou, po půl hodině se opakující výzvu dětského posla - Zuzky: "Maminka ti tati vzkazuje, že už se chceme jet koupat". Z kostela naproti zámku, u něhož máme stát auto, se line zvuk varhan. Pěkně ustrojení lidé vcházejí do pěkného dne podávajíce si ruce na rozloučenou, rozdávajíc úsměvy. Docela mě mrzí, že nejsem mezi nimi. Je vážně pěkně.

Koupat se nejedeme na Slapy, kde má Matysek hausbót, nýbrž na Orlík. Je to více ve směru naší jízdy na České Budějovice. Po cca dvou hodinách jízdy brzdíme v campu Popelíky těsně vpravo za hrází. Předplácíme si jednu KLIDNOU noc. Stavíme stany, vrháme se do vody s přehradou na dohled. Slunko i camp slibují - pěkné koupání a pěkné kempování. Príma sousedi vedle nás jsou z, námi aktuálně prožitého, Berouna. Ondrovi je líp, a nám s ním. Během dne si vystačil s půlkou rohlíku, což jsem střežil pohledem supa. V podvečer se obloha kaboní. Dle sousedů má "něco" přijít. Obíhám stany s kladivem a propínám schlíplé stanové dílce. Kupodivu kolíků a šňůrek mám víc než dost.

"Dobrou noc", loučíme se navzájem předčasně kolem osmé večer. Začíná totiž pršet. Jiřina zazipává stan dětí. Ondra slibuje, že tu půlku rohlíku uchová v žaludku až do rána. Zuzana na něm navíc vymůže slib, že nebude prdět, a Terka, že se nebude roztahovat. Pak se ozývá zvuk druhého zipu, který mne a Jiřu odděluje od okolního světa. Docela jsem rád, že poprchává a nemusím stavět hrady z písku, házet balónem, odhánět mravence z deky, zakazovat Zuzce třetí zmrzlinu a Ondrovi odpírat tu první, potit se večer ve vydýchaným stanu... Potřebujeme nekonfliktní klid a mír a odpočinek. Nataženi na karimatkách, nasloucháme chladivým šumivým zvukům kapek, co dopadají, tříští se, a hladí náš stan z kauflandu za 500kč. Já poslouchám rádio, Jiřina s čelovkou v poloze "ON" luští křížovky. "Vydrží", ujišťuji svoji nejistou ženu do šepotu kapek a pro jistotu (pro případ hádky) - dodávám: "Pokud nezačne foukat...".

"Prší na mě", řekne směrem do stropu Jiřina, aniž by přestala tužkou křižovat papír. "Na mě ne", zalžu. "Na mě jo", trvá na svém ona. "Tak si lehni ke mně, na mojí půlce neprší", navrhnu splynutí na jedné karimatce. Tulíme se k sobě, máme se rádi (alespoň pro tuto chvíli). Ale ne zas tak, abychom dokázali strávit noc v mokrým spacáku na jedné mokré karimatce s rukama ve vzduchu. Takže po půl hodině mi má žena větou: "Jdu spát do auta", oznamuje kapitulaci. Konečně, pomyslím si, a zaujmu úhlopříčnou pozici napříč loužičkami. Jsou příjemně chladivé. Romantikou v kapkách deště celou noc nenaplníš.

4. 8. pondělí

Ráno je nejistý. Neprší, ale možná, že bude. Kapky deště se krásně shlukují na autě, na stanech, na kolách, na trávě, a krásně vsakují do bot, tepláčků mikinek. Čvachtajíc kalužinkami, brouzdajíce trávou balíme včerejší den zanechaný na dešti. Vše jím je poznamenané. Gulášovka v hrnci. Chleba. Svršky čekající na vozíku na slunce. Vše jaksi večerním deštěm nabylo na objemu. Spacáky, stany nelze uzavřít, do jejich původních obalů. Komínky oblečků v prádelních koších se samovolně promíchali v pestrobarevnou změť rukávů, nohavic, koupacích potřeb, hraček, trávy a jiných přírodnin. Kufr nejednou nejde dovřít. Ještě že máme za autem ten vozejk...

Kemp opouštíme bez deště, směrem ku hradu Orlíku. Tam nám mrholí na trička i bíle omítnuté hradní vížky. Pěkné, stejně jako akvaristická výstava, v nedaleké budově. Deštníky ale nevytahujeme. Ty rozevíráme až na Zvíkově do krásného mrholení. A v moc pěkném Písku, už je zase nepotřebujeme. Déšť tu totiž před chvílí skončil svoji životadárnou činnost. Procházíme městem dle plánku z informací. Jiřa s děckama obíhá obchody, zatímco já čekám na lavičce. Pěkné starobylé město.

Z Písku už nezadržitelně svištíme směr Maruškovic Nová Hospoda. Mezi panem Maruškou a mým tátou, kvete přátelství od jejich vysokoškolských let. Spona tohoto přátelství spolehlivě spojuje jejich rodiny a novodobě i rodiny jejich dětí. Přijíždíme cca v 14:00. Boucháme na letitá vrata pamatující víc nežli kdo z nás.

Otvírají se stejně vřele jako náruč a srdce strejdy Franty a tety Madly. Tiskneme si ruce, obdarováváme se srdečnými pohledy. Teta Madla nás uvádí do garsonky, v níž voní hrnec s pro nás připraveným obědem a čisté povlečení. Na šňůru do sušárny věší stan, aby nám stihnul uschnout před další výpravou. Jsme u dobrých lidí. Jsme zachráněni. ...na dvě hodiny. Pak nám (mě a Jiře) začne Šumavská rallye 2014.

8. 8. čtvrtek

20:30 Po čtyřech velmi perných dnech znovu boucháme s posledních sil na letitá vrata pamatující víc nežli kdo z nás. Napsat: Jsme rádi, že jsme u cíle je, málo výstižné...

Vítají nás naše děti, rodiče, teta Madla, strejda Franta a jejich děti. Psi Berský salšničtí velkej – Berny, malej zvláštně modrookej - Béďa. Radost uvítacího výboru je stejně těžko uvěřitelná jako popisek našeho putování. Jiře hrozí, že jí bude předán diplom za heroický výkon. Během naší nepřítomnosti Ondrův střevní katar proběhl střevy Zuzky i Terky a aktuálně prochází střevním traktem mé mamince opouštěje jej oběma konci. Zítra má jet domů osm hodin vlakem... brr...

Je deset večer. Sedíme pod pergolou uprostřed dvorce. Pijeme pivo, víno, hruškovicu, vodu zatímco Jiřa si užívá šumění sprchového koutu (miluje hebké teplo tekoucí vody až do zrůžovění), postele a povlečení. Tlumeně do tmy rozprávíme o všem možném, a v našem případě i nemožném. Táta hraje do kvákání žab (který Ondra se Šimonem chytají do kyblíků) na harmoniku. Je teplý krásný večer plný hvězd, pohody a lidské pohostinnosti. Moc, moc pěkné místo pro život je tahleta planeta.

9. 8. pátek

Loučíme se. Máváme. Odjíždíme. Těšíme se domů. Po pár kilometrech zastavujeme. Nikoli kvůli zvracení, nýbrž kvůli Třeboni. Právě tu probíhá klání myslivců trubačů, vábičů a psovodů. Město plné aut, návštěvníků, nejen v slušivých kamizolách a vyhřebelcovaných psích krasavců. Není kde zaparkovat, a tak to zapichujeme kousek u hřbitova. Věže města a Schwarzenberské knížecí hrobky jsou odtud poměrně vzdáleny, takže radím sednout na kola a projet si město cyklisticky. Přesvědčuji, argumentuji, zbytečně. Má rodina chce jít pěšo, zatímco já chci jet na kole, a tak se rozdělujeme. Já jedu na kole, zatímco oni jdou pěšky. Potkáváme se na přelidněném rynku. Přehlídka loveckých psů právě defiluje na vyvýšeném pódiu. Ve stáncích přehlídka loveckých nožů, dýk, trofejí a jiných věciček spojených s lovectvím, loveckým kulinářstvím, loveckou módou, loveckou literaturou... Není nože, či psa, který by se Ondrovi nelíbil. Procházíme pěkné, starobylé městské jádro, míjíme pivovar, navštěvujeme zámeckou zahradu, nádvoří, muzeum rybářství s expozicí živých ryb a po Světské hrázi rybníka Svět míříme ke Schwarzenberské knížecí hrobce. Zuzka s Ondrou začínají plést nožičkama. Tak je na střídačku dovážím k moc pěknému cíli. Hrobka je krásně zrekonstruovaná cihelná umně omítnutá stavba. Tak umě, že u mne laika vyvolává dojem, že je seskládána z dokonale opracovaných bloků pískovce (odborník to samozřejmě pozná hned). Kupujeme si za lidovou cenu lístky a jdeme na prohlídku začínající působivým kytarovým koncertem. Tóny a akordy Yesterday a Let it Be od Beatles zní chladem. Odráží se od mramorové podlahy, vitráží oken, "pískovcového" klenutí stěn. Klučina, vysokoškolák na brigádě, zajímavě přednáší. Výklad mu, a mě poslech, kazí mrouskající miminko, a tak jej i s maminkou vykazuje ven. Posluchače tento neobvyklý zákrok do lidských práv zaskočí a to v sále zašumí. Já jsem na jeho straně - jen bych volil jiné (diplomatičtější) prostředky ke stejnému řešení. Po přednášce sestupujeme do krypty plné rakví. Malých, větších i nepřirozeně obrovských. Každá rakev v sobě skrývá příběh života, zde tomu není jinak. Pěkně se to poslouchá, leckdy hůře pak prožívá. Míříme k autu. Já se Zuzkou jsme rychlejší a tak se stavujeme na obecní pláži. Lezeme do vody, lezeme z vody, a jedeme pro nanuky pro naši partu. Sraz máme u auta.

Další zastávku děláme v Jindřichově Hradci. Opět se rozdělujeme. Tentokrát na kolo sedá spolu se mnou i Zuzka. Jiřa, Ondra Terka zůstávají pěšáky. Já se Zuzkou si v informacích vyzvedneme mapku, projedeme město, vylezeme na věž a zbytek volného času strávíme na plovárně, kde právě probíhá něco jako dětský den. Absolvujeme spolu hula – hula kurz, vykoupeme se, sníme klobásu a míříme na sraz k autu. Paráda. Jiřa s Ondrou si zatím oběhli to co mi a ještě si přidali muzeum. Paráda. Utahaní unavení sedáme do auta. Zatahuje se. Zdá se, že bude pršet.

Prší. Leje. Je tma. Pomaloučku se suneme k cíli. Světla proráží bílou noční vodní stěnou. Přístrojová deska barevně osvětluje prostor auta. Děti spí. Já i Jiřa oči na stopkách. Konečně Svitavy. To už jsme doma!, pomyslím si.

"Tunel před Moravskou Třebovou uzavřen", hlásí nápis dopravního značení rozplývající se v kapkách na čelním skle. Objížďka vede po staré silnici. Dole (tam kde se podjíždí nová silnice) místo doprava jedu suveréně rovně..., po dvě stě metrech si uvědomuju, ...že, "Jedu proti směru do jednosměrky...", řeknu směrem ke spolujezdkyni, které se z tváře ztratí barva života. Brzdím. Nedokážu si to vysvětlit... Opouštím přívětivý interiér vozu do chladivé deštivé noci. Prší mi na záda. Za krk. Na zplihlé vlasy. Tatam je neohrozitelná jistota. Odpojuju vozík. Otáčím auto napříč. Jednou, dvakrát, třikrát a ještě jednou..., teď, teď už to vyjde... Vlasy, hlavu krk záda mám zmáčený deštěm..., zadek opocený strachem. Kmitám, abych to všechno stihnul dříve, než se na nás někdo přiřítí, je ve mně (v nás) malá, hodně malá dušička. Děti spí. Jiřa si kouše nehty... Couvám k osleplé siluetě vozíku opouštěné uprostřed jednosměrky. Znovu vyskakuju do deštivé noci..., zapojuju (a hlavně rozsvěcuju) vozejk, pořád nic nejede... Zázrak... Řadím a prchám z místa činu s dobrotivou Felicií a rodinkou v ní. Děti spí. Jiřa má nehty na rukou okousaný až ke kotníkům prstů. Barvy života se nám navrací. Ne na tuto dovolenou jen tak nezapomeneme... Díky Bože za ty dary!