Dunaj nás spojuje - Дунав нас спаја

Břeclav - Bratislava - Budapešť - Zagreb - Ljubljaňa - Koper - Pula- Rijeka - Senj - Bihač - Banja Luka - Novy Sad - Beograd - Sofie

14.9. - 12.10. 2017

Noc na tento vandr prospal jsem neobyčejně klidně, jako by špatné bylo pro letošek vybráno. To se mi noci před odjezdem s gradující tendencí obyčejně nestává. Vstávám 05:30. Půl hodiny před Jiřou, dle radiobudíku. Vedle něj mi leží lístek se vzkazem, který jsem si včera napsal: VLAK 06:30. Snídám osamocen v kuchyni s tikotem hodin. Ta životní chvíle má svoji neopakovatelnou atmosféru. Pozoruju posunující se rafičku po nekonečně kulatém ciferníku. Své myšlenky. Porovnávám sny se skutečností tvoříc realitu. Vždycky. Když hodiny natikaj do ticha, potřebný počet vteřin tak se zvednu, odrazím ze startovního bloku. Nakouknu do pokojíčku. Terčina postel je smutně prázdné hnízdo. Ptáčátko mi (čti: nám) letos vylétlo z hnízda, odlétlo do Litomyšle na peďák. Zuzce s Ondrou dává život zatím odklad. Spokojeně oddychují ve svých brlozích. Jemně, přejemně jako kočička hladí jazýčkem, si je pohladím na rozloučenou. Jen tak letmo, abych je neprobudil, a abych o to pohlazení nepřišel. Pak se na chodbě silně obejmu s Jiřou v županu. Je krásně hebká, voňavá, zvoucí, rozespalá. Jde mne vyprovodit, vyfotit, k brance. Tak se rozcházíme. Já půjdu na vlak a ona se obleče a do práce. Docela jí závidím. Tím výlet, který jsem si minulý týden vymyslel "Jugo 2017" pro nás začíná.

Cestou na nádraží potkávám na odřeným kole Zdenu Janíčka. Rychle si říkáme pár vět a spěcháme. On do práce, já na vlak. Docela fest mi závidí. Jsem rád, když mi někdo závidí. Posunuje mne to dál, tentokrát směrem k vlaku.

V Olomouci přesedám do krásné nové soupravy. Do Přerova musím stát, pak se mi uvolní místo. Koukaje na míhající se krajinu za oknem zase znova přemýšlím "kudy", když chci vidět: soutok Moravy s Dunajem, Budapešť, Istrii, Plitvická jezera, Bělehrad. Zpět bych se nejraději vracel ze Sofie v odsouhlaseném termínu do 13.10. To rodinně slavíme narozeniny (já + Ondra). Původní varianta výletu Ukrajina - Gruzie - Turecko, mi vypadla z hlavy, když jsme koncem prázdnin složili kauci na domek, který máme "dokoupit" do 30.10 roku tohoto. Nemám nervy na představu, že termín prošvihneme kvůli malému píchnutí do duše uprostřed Turkiye.

V Břeclavi vystupuju s dvěma cyklo veterány s e-koly. Jednomu je 75 a druhému 82 let. Fantazie. Dávám jim najevo své sympatie a slib: "Taky tak budu jezdit pánové." Před nádražím řada kol jako v Dánsku. Nádhera. Přesunuju se do "přednádražního" parku, abych tam přerovnal věci na kole (a v hlavě) tam, kam patří. Je krásně. Chtěl bych u toho být sám, ale asistuje mi přitom pomocník stráže městské police Břeclav "ušitý" z nejtmavější kůže jaká je v rodu Olahů k dispozici. Aniž bych ho o to žádal, vykládá mi při tom svůj života běh. Je o tom jak dříve dělal lumpárny, pak jej ale "osvítilo" on prozřel a uvěřil, a teď pomáhá policii a lidem. "A proč mi to vykládáš?". "No, abys taky prozřel", řekne mi upřímně, romským přízvukem. Sedám a jedu, aniž bych pochopil obsah jeho sdělení. Jestli je, nebo není, blázen. Zda mi chtěl vykládat o sobě, nebo o něm.

O kousek dál, za Lanžhotem, jsem u MÉ řeky Moravy. Z hraničního mostu je na její vody perlící pod jezem pěkný pohled. Za mostem, na slovenské straně sedám k odpočívadlu. Abych se převléknul do kraťasů a brašnám ulevil o jedno jablko. Cyklista dorazivši na staré plečce je český důchodce. Vychvaluje slovenské dráhy za to, že ho vozí na jízdenku řečenou "Ficka" pořízenou za 1e až na Hreběnok (ano, platí i na tamní zubačku). Rozumím mu. To se nemůže nelíbit. "Proč Ficka?". "Protože to zavedl Fico". Dále mi oživuje v paměti mé zážitky se slovenskou policí vymáhající na cyklistech mezi obcemi helmy - anebo pokuty. Úplně jsem na ně zabudol. Na SK budu jen chvíli, helma se mi kvůli necelé dvoustovce kilometrů kupovat nechce a na cyklostezce ji ani mít nemusím... "Budu tvrdit, že jsem o tom nevěděl", říkám koukaje na důchodce s helmou pod info cedulí cyklisty s helmou. "Tak na to zapomeň! Daj ti flastr za 15 éček a ani nemrkneš!!" "Tak pojedu po cyklostezce". "Jo to můžeš", řekne on a odfrčí zanechávajíc mne o samotě s jeho pravdou. Nepochybuji, že jeho pravda má větší váhu. Tady nejsem na východním Slovensku v Medzilaborcích. Tu Čecháčky bez helmiček žandáři proklouznout nenechají. Takže si velím: směr Bratislava po cyklostezce podél Moravy, namísto jízdy po hlavní silnici!

Jenomže cyklostezka je prach a bída. Po pár metrech po jejím kamenito-hlinito-drnitém svršku se vracím zpět na asfalt silnice. To nejde. To si tu helmu raději v bazaru koupím. Jenomže než se k nějakýmu bazaru dostanu, tak budu v Maďarsku. Obava se střetu s policií mi brání najet na hlavní přímočarou bratislavsko znojemskou silnici. Kličkuju podél ní vesničkama. 98% cyklistů má helmu tam, kde ji má mít. Párkrát zkontroluju povrch cyklostezky. Vždycky bída: kámen, hlína, hlína, díra, kámen.

K večeru děsně fouká. Zatahuje se, bude pršet. Po sto kilometrech jsem v cíli prvního dne, v Děvínské Nové Vsi. Campoviště si vybírám na navigaci. Na cyklostezce má být pod Cyklomostem Slobody hřiště. Jedu tam.

Ukryt před deštěm v zeleném suchu stanu, rozdělávám obálku "pro štěstí", kterou mne vybavila na cestu Terezka před odjezdem na intr. Krom přání šťastného návratu obsahuje i želvičku, tubičku s bílou emailovou barvou, papír s deseti nic neříkajícími slovy a výzvu abych ji zavolal, pokud soustavnost věcí nebudu chápat. Nechápu, a tak volám z mé cesty na tu její. Tubička barvičky mělo být vteřinový lepidlo. Sbírka slov se neváže k obsahu a je čistě náhodná. Želvička je pro štěstí. Aha, tak jo, prima, díky. Uvidíme se doma za šest neděl... Pokud to zítra nezabalím a nevrátím se přes most Slobody domů. Nikam, nikam se mi nechce. Ani tam, ani zpátky. Nikam.

Ráno mne při vztyčování těla bolí záda, a to tak, že hodně. Prohýbám je násilně za pomoci lavice pevně ukotvené betonem v zemi, a své pevné vůle pevně ukotvené ve mně. Nedokážu si tu bolest "zničehonic" vysvětlit. Spal jsem dobře, myšleno bezbolestně. V kříži mi začalo loupat, píchat, bolet až poté co jsem zvednul tělo. Čím to? Že by absencí druhé karimatky? Normálně si vozívám, pod tělo podkládám karimatky dvě, silnější a slabší. Letos jsem jako švihák lázeňský vyrazil pouze s jednou...Po protahovacím cviku jsem celkem "ready". Nechce se mi věřit, že by to bylo absencí druhé karimatky. Doufám, že si tělo zvykne. Nedokážu si představit, že takhle sám sebe budu lámat každé ráno.

Po perfektním asfaltu cyklostezky jsem za hodinu pod Děvínem u sobáše Dunaje s Moravou. Krásné místo, které jsem chtěl vidět. Nevěsta Morava tu vedle ženicha Dunaje na konci své poutě vypadá bezvýznamně, nicotně. Pod pomníkem Brána svobody snídám, vařím si čaj. Pomník obětem, které touha po svobodě přivedla na komunistické dráty - betonová pravoúhlá brána, se mi moc nelíbí. Ale místo je to pěkné. Teď ráno lidu prosté. Zalito měkkým ranním sluníčkem hladí duši. Myslím na Kralický Sněžník, kde moje Morava pramení. Na Hanušovice, Zábřeh, Litovel, Olomouc, Kroměříž a další města kudy protéká. (Zábřehem Morava neprotéká, neprotékala, a nikdy protékat nebude - snad). Na to jak jsem podél ní jel o prázdninách s rodinkou do Kroměříže, a před tím proti ní z Valtic, kde jsem byl s príma partou Selesiánů. Kochám se pohledem na věžičku Děvína vytrčenou na ostrohu. Jo je to tu pěkné. Jsem rád, že jsem se včera pohnul a jsem tu.

Po cyklochodníku zavěšeném pod dálnicí přejíždím na druhou stranu Dunaje - do Petržalky. Po vyasfaltovaném hřbetu hráze frčím dál. Do bratislavského starého města nezajíždím. Nechce se mi tam.

Poté co asfalt na koruně hráze, prokličkuje CHKO trefného názvu: Dunajské Luhy, změní se v přímku přímo lemující vodní dílo Gabčíkovo. Neustále, ale stále, se cyklostezka na vrcholu sypané hráze zvedá nad okolní krajinu. Neustále a stále se dívám do daleka před sebe, kde se zužuje, sbíhá, potkávají se krajnice. Napřed nad nízké jívy, a nakonec, dole u Gabčíkova, nad vysoké topoly.

V Gabčíkovu jdu na oběd. Dávám si menu za 6e. Supr jídlo, za supr cenu. Další restaurace mi bude přístupná až někde..., třebas v Bosně. Ale to nemůžu vědět.

I když mne za včerejšek i dnešek policajti několikrát minuli, tak si mé lebeně bez helmy ani nevšimli. Přesto mi vždy zabrnělo tam, kde mám šrajtofli. Znova na Slovensko bez helmy nepojedu, nepojedu, nepojedu. Vzpomenu-li. Kvůli té helmě, kterou nemám, při první příležitosti (Medveďov) bočím do Maďarska. Tam by s kšiltovkou na hlavě nemusel být problém. Uvidíme.

Do Gyor přijíždím proti své vůli po silnici zakázané pro cyklisty. Z ničeho nic totiž kus za hranicemi u silnice vartuje značka, kterou nemám rád, aniž by nabízela jinou variantu. S pomocí GPS navigace bych zakázaný úsek dokázal objet, to jo, ale za cenu kličkované - což se mi nechtělo. V Penny kupuju fazole, párek, pečivo, jablko, pivo. Za chvíli budu někde končit.

Po perfektním svršku cyklo chodníčku podél silnice č.1. přijíždím na poslední chvíli do Gonyu. Na travičce u lavičky nad řekou rozdělám stan a plechovku fazolí. Nikde nikdo. Nákladní lodě se za dusavého zvuku dieselu sunou kalným tiše plynoucím Dunajem. Měsíc, hvězdy, lodě svítí. Párky voní, fazole voní, chleba voní, pivo chutná. Rybář v loďce houpá lampičkou kousek od břehu. Něco ztratil? Láká ryby? Krásná noc tmavne krajinu. Všechny věci nechávám venku. Už teď se těším, jak si budu ráno vařit čaj a dám si rohlík s nutelou. Do stanu lezu jako zdravej člověk. Jestli mě zase ráno budou bolet záda, jako včera tak se picnu... doufám, že ne.

V noci začalo mrholit, a když zvoní budík tak taky mrholí. Překuluju se na bok - záda v klidu. Devátá je bez deště. Lezu ven, narovnávám se statečně vzdorujíc bolesti v kříži. Páteř si napravuji průhybem "vzad" zapřen o opěradlo lavice. Cele vnímám bolest a úlevu, kterou si způsobuji jejím překonáním větší bolestí. Vše co jsem nechal večer venku je nekompromisně mokré. Nejvíc mi vadí kšiltka. Budu muset jet v čepici.

Z hlavního tahu na Budapešť (BP) se odkláním ve směru cyklošipky udávající směr "Eurovelo 6". Věřím jí. Eurovelo šest! To má zvuk! Po deseti silničních kilometrech, za tratí odbočuje EV6 do leva na polní cestu rozmáčenou nočním deštěm. Řepná pole se radují, zatímco já si zoufám. Bláto se lepí na kolo, batožiny i na mne. Kdybych byl v Africe tak si to vyfotím a budu za borce. Takhle jsem za blba, který zase jednou naletěl cyklošipce. V první vesnici kde lze, její mazlavý povrch opouštím. Tím pro mne EV6 přestává existovat.

Myju se a snídám před záchodky pevnosti střežící Dunaj v Komárom - Maďarská strana Komárna. Pevnost vypadá mohutně. Podle cedule to je největší pevnost tohoto typu ve střední Evropě. Je to obdoba Terezína. Dinosaurus postavený ve stejné době "zaspal" dobu a nikdy neválčil. Nicméně já jsem rád, že tu stojí - kvůli těm záchodkům. Očištění, vyčištění, svačina s kafem... vše mi přišlo vhod.

Svižnou jízdu zasekávám v Esztergromi u ohromné baziliky na kopci nad šikanou, lépe: meandrem Dunaje. Až doma se dozvím, že to je největší maďarský, a dle Maďarů i středoevropský chrám. Docela bych tomu věřil. Ohromná stavba je vidět vážně z daleka. Její velikost ještě umocňuje mohutné opevnění, kterým je obehnána - stojí na místě bývalého hradu. A různé stavbičky, věžičky, kapličky, které ji přikrášlují. Pokus vlézt dovnitř vzdávám. Jednak se tam musí platit nemalé vstupné. A pak taky že to není na půlhodinu, kterou mám k dispozici - pokud chci dojet do Viszegradu. Prohlídka však to musí být překrásná, zajímavá a rozhledná. Na lístek je totiž možno vystoupat až na ochoz u kopule, ke zvonům. A tak se spokojuji s prohlídkou exteriérů. Pěkné, římsky monumentální. Ve Visegradu (alias Vyšehradě) nic není. Vyjma kostela - supr, a starého (jak jinak) nic moc hradu na kopci. Čekal jsem, že mne tu zdejší architekti udrží déle. Není však co očumovat. Dál jedu podél pravého tu dvouramenného Dunaje. Do Dunabogdány dorážím prchajíc před deštěm. Ještě neprší, ale bude. A nebo už vlastně začíná. Při první příležitosti odbočuju ze silnice na nějakou pastvinu. Urychleně zrychleně stavím Huskyho a nahrnuju do něj věci a sebe. Je v něm mokro od rána, ale to va/neva. To se vyvětrá. Úlevně poslouchám, jak kapky dopadají na vypnuté stanové plátno. Parádní pocit mi kazí jen představa, že mne ráno budou (ano budou, vím to) bolet záda a nikde kolem žádná lavička, o kterou bych se opřel a vyrovnal. Budu si muset začít vozit hůl.

Ráno prší. Do BP to mám 35, ale co tam, když prší? Kostru zvedám až kolem oběda s tím, že to dnes zapíchnu někde na jejím okraji a zítra si ji prohlídnu. Snad nebude pršet. Stan stavím u bezínky v Pomáz, protože tam je lavička a stoleček. Pumpař není vůbec rád a posílá mne pryč, na druhou stranu. Vycházím mu vstříc, ale když mu v deset večer skončí služba a spustí roletu, tak se přesunuju zpátky. Je to tam lepší - lépe vysekané.

Budakalasz, to už je vlastně Budapešť, je zasekaná autama. Několik kruháků za sebou se řada aut nehne ani jedním směrem. Mohlo by se zdát, že mi to nemusí vadit, ale vadí mi to, protože silnice je tak úzká, že se podél auta a obrubníku a popelnice neprotáhnu, ani když vydechnu. A tak musím na chodník mezi nerudné chodce. Nedivým se jim. Při první příležitosti se napojuju na EV6, pak už mi to frčí. EV6 mne sítí podjezdů, nadjezdů a zatáček provádí silniční, železniční, komunikační infrastrukturou města. Najet na stezku (občas) není špatný nápad.

O Budapešti nic moc nevím. Jen to co si pamatuju ze školy - že to byla dvě města Buda (Budín) a Pešť které vzájemně splynuly a vytvořili tak hlavní město Maďarska. Jak se blížím do centra tak přibývá slunce i krásných staveb a mostů. Z břehu na břeh. Ze hřbetu zeleného ostrova vyhřezlého nad hladinu macatého Dunaje na jiný ostrov. V historickém centru jsem přesně v poledne. Architektonická krása všude, kam se podívám. Užívám si objevitelské radosti a la Livingstone. Jsem rád, že jsem sem dorazil nepolíben jedinou BP fotografií. Navíc mi k tomu báječně hřeje záda slunce. Chtěl bych si město projít, ale jat strachem o zbrusu nové kolo časem pokřtěné na Éro si netroufám ho opustit na déle než vteřinu. Nedokážu si představit, že by mi ho zase ukradli. To by se má blbost stala dvojnásobnou, a to už bych asi neunesl. Když mám jít po schodech do kostela tak bezmála couvám, abych Authora Airline (odtud Éro) zářícího novotou nenechal bez dohledu... Paranoia at ultimo. Potřeboval bych se načas osvobodit od jeho doprovodu, ale jak a kde? Livrejovaní portýři vartující úslužně před vstupy Grand hotelů a Grand bank svorně kroutí hlavama nad naivitou mého pokusu nechat jim tam Éro stát. Jejich hraná úslužnost není pro mne. Náhoda mne přivádí před vchod do policejní stanice. Policajta vartujícího u vchodu se ptám, zda si tam to kolo u něj na dvě tři hodiny můžu nechat. Taky kroutí hlavou a spíše gestem, než slovy se mne zbavuje tím, že mne posílá za roh. Jdu tedy za roh, aniž bych pochopil. K mému překvapení je za vzdáleným rohem dlouhé budovy další (větší) vlez do policajtůry - a před ním řada stojanů na kola.

Vojca se samopalem na krku a granátem u pasu na sebe upozorňuju zdvořilým pozdravem a drobným pukrletem. Vysvětluju mu, co od něj potřebuju. Kýve hlavou. Mám si to zamknout mezi ostatní kola a nemusím se bát. Tři hodiny tu bude dozorovat on, nebo někdo jiný. To by se mi v Římě nestalo. Tam by se báli, že jim vezu bombu. Supr! Nevím komu se divit. Zda těm tady, či těm tam.

Éro opouštím s lehkým srdcem. Věřím, že ho nevidím naposledy. Za orientační bod, kde ho zase najdu, mi poslouží pomník padlým sovětským komunistickým osvoboditelům od německého fašistického jha. Jehož velikostí si Maďaři vykupují svoji fašistickou minulost. Zachraňují charakter.

Jak tak procházím Budapeští prolitou sluncem, tak se mi líbí čím dál tím víc. Krásné bílé stavby umocněné mohutnou řekou, přes kterou se klenou dlouhé kamenné, betonové, litinové zdobné mosty. Pěkné počasí, vše je super. Srovnání s Prahou rozhodně snese, a že je Budapešť hezčí než Londýn, za to dám ruku do ohně. Po čtyřech hodinách mám její historické centrum prošmátráno křížem krážem. Hladový jak vlk mířím zpět k bodu zakroužkovanému v infomapce. K mé úlevě od drobného napětí je éro na svém místě - paráda. Zase si marně zazoufám: Škoda, že obdobně ochotní, nebyly i obdobně lelkující vojáci v Římě... V parku u výše zmíněného pomníku padlých hrdinů lačně přesunu kalorie z cyklo brašen do žaludku a pak vyrazím. Dalším etapovým cílem bude po 150 km Balaton, alias Blatné jezero, které bych taky rád viděl.

Dopravním chaosem se proplétám ve směru šipek Erd a Shekesfekeshvar. V Erd v tesku kupuju večeři a cyklocomp. Ten co jsem si nainstaloval před cestou doma, totiž funguje a nefunguje zároveň. Čímž mne vyvádí z klidu po celou dobu co s ním jedu. Před instalací toho dalšího nového je potřeba do něj zadat obvod pláště z přiložené tabulky. Jenomže číslíčka v tabulce jsou tak pidi, že je nedokážu přečíst...Volám kvůli tomu Sandálovi do Denali.

Za Erd, v Tarnok, kde chci najet na silnic č.7 končím s dnešní jízdou proti své vůli, protože sjezd z kruháku na sedmičku hlídá zákazová značka nenabízející cyklistům jinou alternativu než návrat. Nerozumím tomu, protože dálnice vede o kus dál a "má" sedma mě měla přivést až k Balatonu... Jedu zpět - na hřiště. Jenomže hřiště v navigaci je autocvičiště ve skutečnosti. Utrmácen zážitky dne stavím stan v koutě pod břízou. Lavička stoleček nikde. Škoda. "Voco" si budu ráno rovnat záda? O břízu. Dle moudra: ráno moudřejší večera se vracím zpět na kruhák a ignorujíc zákazovou značku jedu dál po sedmičce. Objízdná varianta dle GPS navigace je pro mne nepoužitelně vzdálená. Potřebuju frčet. Snídám u bufetu z vlastních zásob forintů nemaje. V Gárdony koukám na supr vlakovou soupravu zvoucí k přepravě kol na lince BP- Szekesfekeshvar. Měl jsem využít jejích služeb a odpustit si včerejší vymotávku z BP. Székesfehérvár jest do češtiny překládán jako Stoličný Bělehrad. Což nechápu. Jakýpak Stoličný Bělehrad, když to je Szekeš...? A jakápak Soluň, když to jsou Thesaloniky...? Atd. Z těchhle překladů, kdy má každá ves jiné pojmenování v Česku, Německu, doma vznikají akorát tak zmatky. Na první benzíně v Szekešu zastavuju - prší. Na WC varnou spirálou vařím kafe - prší. Sedíc na paletě s dřevěným uhlím - prší. Zvedám kotvy - prší. Ptám se obsluhy - prší a má pršet - popršené tělo oblíkám do plastiku. Jedu. Balaton je na dohled, tam to někde zapíchnu. V Siofoku už podél něho jedu hezkou řádku kilometrů a níž bychom pro hustou zástavbu a neméně hustý porost rákosu o sobě věděli. Nakupuju - prší. Promočen zalézám se stanem pod rozkolenou smuteční vrbu. Dobré místo pro ilegalitu. Z vrstvy listí hnilobou metamorfovaného na humus vytahuju větve, plechovky, flašky, tvrdé nemetamorfující předměty. Jak si ustelu tak si lehnu. Bez toho neřádstva je mé lože přívětivě hebké. A mé svršky nevábně špinavé. V sedm, o dvě hodiny dříve než je tělo zvyklé, jsem zachumlán v spacák. Nechce se mi spát. Poslouchám maďarštinu z rádia. Během hodiny mé slechy nezachytí ani náznak nějakéhos známého euro slovíčka - jako bych poslouchal vysílání z jiné zemské polokoule, sluneční soustavy. I policie se tu řekne jinak než policie, je to: rendőrség.

Ráno tělocvičím bolestivě o prohnutou větev - dnešní bolest zdá se mi menší té včerejší. Že by vrstvou hebkého teplého humusu? Neprší - paráda, ale je kosa. Na zimní bundu, kulicha, rukavice. Kluk na benzíně je na zdejší poměry neobyčejně přátelský - nechává mne posadit ke stolku na židli, uvařit si jeho elektrikou svoje kafe. Jedno druhé třetí. Připojit se na wifinu, a tedy, vyzjistit počasí. Má být podzimně. Pršet, nepršet a foukat. Pro předpověď používám od Norska 2013 aplikaci yr.no. S jeho typy jsem spokojen, i když mi nedělá radost.

Jedu. Fouká studeně. Konečně z nepatrného vršku vidím "Blátatlon". Zda koukám na největší evropské jezero nevím, ale veliké jezero to určitě je. Vlny na něm mají bělavé hřebínky. O fotku zachycující rozlehlost hladiny se nepokouším. Jednak by se mi to nepovedlo, a pak taky proto, že bych si musel sundávat rukavice. Jsem rád, že neprší.

Cyklistiku zakazující značky jsou tu stále přítomné. Silničáři je sází i u silnic podřadných tříd, z nichž není úniku jinam než mimo asfalt silnice. Blázni cyklisti, kteří je poslouchají. A pak je tu ještě jeden druh značek, který mi nic neříká. Na jakoby tabuli oznamující začátek obce je napsán jakýsi vzkaz fantaskním písmem. Exotika se vším všudy. Pokus na domorodci vytěžit obsah sdělení takovéto značky dopadne vždy stejně - nic se nedozvím. Nač jezdit do Vietnamu?

Před Nagykanizsa (NK), před koncem dne se mrholení mění na déšť. Abych ušetřil zimní bundu pro ranní chlad přesvlékám se na krajnici do plastiku. O kus dál na mne auto zběsile troubí, zastavuje, spolujezdec mi ukazuje za sebe, otáčím se, tam na krajnici leží má krásná modrá zimní bunda. Nevím, jak se maďarsky řekne "Děkuji", ale jsem si jist, že mi rozumí i když mi nerozumí. Pěkné náměstí v NK mne nezajímá. Jedu na nádraží skonzultovat možnost návratu domů za pomoci vlaku. V hlavě mi totiž laškuje myšlenka podlehnout ranním bolestem zad s vůlí jim vzdorovat. Na nádraží nikde nikdo. A i kdyby jo, tak k čemu to? V Maďarsku? Tabule s odjezdy však mluví jasně. Dnes už nikam nic nejede. Zítra v osm můžu jet "přímovlakem" do Gioru odkud to je na Slovensko cobydup. Ráno rozhodne. V Bille kupuju párky a jedu ven z města. Vím, že ráno vlakem nikam nepojedu. To bych se sobě do očí nemohl podívat. Do těchto myšlének mi přichází sms od maminky: "Petre, severni vitr je kruty. Drz se!"

Stan plánuju postavit v lesíku za benzínkou u výpadovky do Chorvatska, jak mi radí navigace. Když tam dorazím, tak realita potvrdí její pravdomluvnost, jo byl to dobrý tip. Než v lesík zapadnu obkroužím před benzínou propagační kolečko. Na zastřešený suchý asfalt vykroužím krásnou mokrou osmičku. U slečen si vypítám vodu a následně jim vnutím k nabití svoje elektrožrouty. Za jejich blonďatýho kývání jim nechávám smotek kabelů a ebanku, mobil, oranžádu (navigaci). Doufám, že je jim jasné co s klubkem mají udělat. Kontrolovat tak velký holky nebudu. Potřebuju postavit stan, uvařit párky, navlíct suchý ponožky, spěchám... "Domlouváme se", že si to ráno vyzvednu. Věřím, že ráno to všechno bude naládované.

Ráno mi jiné holky fešandy elektroskrumáž vrací nazpět nerozmotanou, nenabitou. Nazloben na ně si nadávám, že jsem to sám nenastrkal do zásuvek. Vůbec nechápu co si husy mysleli, když to včera večer přijímali. Asi mi to vzali jako do úschovy. Vtipy o blondýnách musí kolovat i Maďarskem. Právem.

Dopoledne není, ale odpoledne už je pěkně - na kraťasy. Jak se blížím k hranicím přibývají reklamní tabule ve slovanské chorvatštině. Konečně si počtu. Na poslední maďarské "MOL" pumpě v Lentenye zastavuju. Je to ten typ mající přístupnou zásuvku zezadu na fasádě. Navíc je hned vedle lavička stoleček pro kuřáky. Takže přestávka na hodinu. Na záchodě peru smrdutou košili.

Na hranicích celníci, klid a mír. Maďarsko mám za sebou potřetí. Ani jednou mne nenadchlo. První dvě návštěvy byly čistě přesunovací - z Rumunska. Až letos jsem sem vyrazil záměrně - kvůli Budapešti. Což se mi vyplatilo. A Blátatlonu, což byl nesmysl.

Na Chorvatské straně hned od celnice cyklostezka. Dlabu na ni. Jedu po silnici a pak se na ni vracím - cyklistům vjezd zakázán. Stezka je dobrá, asfaltová. Táhnoucí se podél jabloňového sadu. Obtěžkané větve si ulevují upouštějíc z tenounkých větví své báňě a báňky pod sebe na zem. Strženým plotem lezu dovnitř. Beru tři koule. Při návratu ke kolu mne zahlídne traktorista. Zamáváním a úsměvem zlegalizuje můj lup. Radši bych si dal hrozny.

V Čakovec potřebuju nutně záchod. V hospodě je šedě nahuleno. Od stropu až po podlahu. Nemohu napsat jinak: vážně hnus. Chlapstvo co tam hyne "obdivuju". Zvenku hospody je zásuvka, takže se na záchod vracím ještě jednou pro hrnek vody a vařím si spirálový kafe (pro pomalejší čtenáře: kafe vařené el. spirálou). Rozvalen na lavičce si užívám jeho chutě, vůně a slunce tepla, beze čmoudu cigaret. Dobře, že u nás už je normální nekouřit. Před Varaždyn přejíždím docela vodnatou řeku Drávu. Je na ní vidět, že putuje, teče, rodí se v horách s veklým "H" na začátku - z Alp u Spittalu (taky jsem tam byl, heč).

Varaždyn je pěkný malý město. Velikostí, polohou, krajkovým kopců kolem se výrazně podobá Šumperku. Nevím, ale nemůžu si pomoct, ale mě se prostě v Hungárii nelíbilo i kvůli té pitomé řepné placatosti krajiny. S kopečky kolem (a sluníčkem nad hlavou) se cítím o poznání méně placaťatě. Nedokážu si vysvětlit včerejší nápad jít se dívat na vlak domů..., ani nápad! Z brašny vytahuju letitou pozohýbanou mapu, na kterou jsem se prošlapal Hungárií. Do teď jsem jel čistě a pouze dle navigace aktivované toliko na uzlech a jinak spící. Připadal jsem si jako automatický pilot. Radost z nudy zaháněné během šlapání čuměním do mapníku veškerá žádná. Teď si to vynahradím. Stále aktivní mapa tištěná na tisíciletém vynálezu importovaném do Evropy z Číny přitáhne mé oči magicky synergickým spolupůsobením žilnatinou utkanou s cest, řek, železnic. Uhrane mne magnetickým písmem pojmenovávající města, řeky, kopce. Nádherné čtení. Pro některé z nás, nikdy nekončící kniha.

Za Varaždyn přejíždím bezvýznamnou říčku. Jmenuje se Plitvica a vypadá jako Sázava v Lupěném. Peláší k jihu, zatímco já si mažu na sever. Zanořuju se do kopečků velikostí (700-1000), názvoslovím připomínající Beskydy, do nichž jsem se díval z Varaždynu: Ivančica, Gula, Vel´ky Obrlik, Vilinska Špica... Po ugrofinštině v maďarském podání mi to názvosloví zní nádherně, libozvučně, mateřsky mile, otcovsky jasně.

V COOPu coopuju nudle, pivo, mlíko a šlapu dál stále mírně vzhůru osamocen v osamocené krajině. Nádherný zážitek. Už za tmy dojíždím na vesnické hřiště nabízené mi k noclehu navigací. Počítám s tím, že tam bude lavička stoleček rovné místečko. Jo, vše tam je, a jako bonus střecha. Při čelovce za horského temného ticha si pod ní stavím stan. Ne, protože bych se bál deště, ale protože potřebuju, aby po třech deštivých vyschnul, vysmrádl, zlehkl.

Uložen ve stanu mobiluju s Matyskem, který toho času končí svoji yacht rallye po vlnách jadranu. Vzájemně si postěžujeme na počasí, on mi slíbí lepší, a já mu práci bez mzdy. Je to dobré. Máme se rádi.

Na dva dny dlouho před křižovatkou se bavím otázkou, zda jet doleva, či doprava. Skrze Zagreb, či ne? Nevím proč, ale Zagreb, na rozdíl od BP či Bělehradu, vidět nechci, nepotřebuju. Takže doprava.

V Zaprašič lezu do hyper moderního kostela. Hledajíc zásuvku, a cosi. Zásuvku nenalézám a ono "cosi" je v tom přísně geometricky omezeném prostoru přítomno v míře všudypřítomné. Takže zase lezu ven na žhnoucí sluníčko. Nádhera. Opékám se. Nahřívám se. Užívám si. Zagrebačka ulica mne přivádí na slovinské hranice. Na celnici zase celník. Zasalutuje mi, aniž by chtěl vidět pas. Zřejmě mu stačí má bílá kůže a úsměv.

Ve vsi za hranicemi kostel nádhera. Proč už takové neumíme? Všudypřítomné cosi tu je zkoncentrováno na zvýšenou míru. Vedle hřbitov. Vstup naň trefně hlídají dva smrtonoši. Metr dvacet vysoké, as dělostřelecké, projektily. Přes hřbitovní zeď na mne kouká kůň, jak chroupám jablko, poslední z těch včera sebraných. Dám mu ohryzek, který bych normálně dal sobě a on mi zato zastříhá ušima. (Svýma, pro čtenáře puntičkáře). Zastaveným časem se ke mne dokolíbá dědula s konví. Slovinsky se mne ptá (zřejmě), jestli nemám telefon. "Mám", odpovídám česky. Slovinsky mne o něj (zřejmě) žádá. Půjčuju mu ho, a pak mi ho vrací: "Nie viejem štelivo". (Zřejmě nezná číslo). Prostota s jakou se to děje se mi líbí, je nepopsatelná. Následně dědula, zase kolíbavě, odchází. Přemýšlím, zda mu došlo, že nejsem Slovinec. Přemýšlím, jak moc to není důležité.

O hodinu dál v Krško se přimykám ke krásné čisté, vodnaté, řece Sávě. Vyhlídnul jsem si ji na mapě, když jsem po ní surfoval očima, posunoval myšlénku: kudy kam. Vede přímo na sever. Počítám, že mi bude dělat společnici po dva dny. Dovede mne do Ljubjany, kde se od ní odkloním k jihu - k Istrii. Ale nevím, třeba jo třeba ne. V Sevica v Lidlu nakupuju fazole, párky, pivo, jogurt, pečivo, vodu. "Budeme končit", řeknu venku Éru. Dnes pět vět. Hovorný den.

Lesy kolem jsou pozemsky krásně husté, zdravé, dosud letně zelené. Podzimní barvičkové prokvétání dosud nezačalo - dočkám se později, až se šmahem fronty ochladí. A zima bude nejen mně, ale i listům stromů. Teď s tmou tmavnoucí se jednotlivé stromy mění v temnou neprůhlednou tmavou masu ořezanou hranou na dosud světélkujícím obzoru. Už za tmy dojíždím na vybrané hřiště v nějaké dědině. Tělo zrychleně omyju u volně přístupného kohoutku za poštěkávání vzdáleného psa. Vodu v Lidlu jsem nemusel kupovat. Je (mi) chladno. Suchý stan stavím na dlažbu sucha pod suchou střechu, aby Husky byl ráno bez rosy. Tedy suchý lehký parádní voňavý. Tomu dám přednost před spaním na trávě, i když mne za to budou při vztyčování těla bolet záda o něco více. Vím to stejně, jako vím, že obratle rozhýbu - rozlámu do ohebné páteře. Snad.

Mlhavé ráno obyčejně prognostikuje pěkný den. Doufám, že dnes nejinak. Jedu v bundě, čepici a rukavicích, a je mi akorát fajn. Sáva se podsouvá pod mlhou jako had pod překážkou. Přiživuje ji vydechovaným kouřmem. Stejně jako já. Nádherný čas. Dnešním ránem se jistojistě přiblížil barvíř podzim.

Za Zidani Most jsem spolu se řekou, silnicí a kolejemi semknut mezi kopce sahající k tisíci metrům. Já vidím tak dvacet, třicet vysoko. Sotva na vrcholky nižších stromů. Napájí mne duch místa. Silničky, kličkující spolu s meandry perlící Sávy a železnicí, co chvíle se ztrácející v tunelu, mostem křížící řeku mezi kopci. Do uší si pouštím jakési zajímavé povídání kohosi o čemsi. Přemýšlím nad tím a motám nohama. Jsem rád, že jedu sám a nemusím nikomu nic. Cestou míjím továrnu s výsokanánským komínem až do mraků - doslova a do písmene. Architektonicky se mi sem nehodí, ale nevadí mi. Protože nesmrdí a protože tomu nerozumím. Nedělám si nárok rozumět všemu. Stačí mi, že rozumím sám sobě, pár něčemu a pár někomu, anebo si to alespoň myslím. To dle toho.

Jak již neuvedeno - kopce kolem jsou tu příkře vysoké, lesy huňaté, a srážek v dnech minulých bylo dosti. O všeliké drobné vodopádky tedy bez nouze. Na benzíně u jednoho takového vodopádku se přesvlíkám do šortek. Mlhavé ráno sluncem proměněno na blankyt. Uvařil bych si kafe, ale nemám kam zastrčit el.spirálu, takže dopíjím včerejší petpivo. Lepší by bylo to kafe. Na benzíně v Litija jsem, co se kafe týče, úspěšnější. K WC tu mají nekrytý přístup z týla budovy. Ze zásuvky pro vysoušeče rukou vyvádím elektriku prodlužovanou ven za barák. Na trávník. Po kafi, kafi, tam zastrkuju ostatní elektrožrouty a tělo rozmotávám na karimatku. Se spacákem pod hlavou zahříván sluncem usínám - se uvádím do klidu - na hodinu. Počítám s tím, že mi někdo přijde vynadat a nebo taky ne. Jiné řešení mne nenapadá. Po hodině odpočinku zvedám kosti. Nikdo nepřišel, vše se "jakžtakž" dobilo. Za městem následuju přímý směr lesklé cyklošipky zatímco má silnice 108, po níž jsem dosud frčel, běží přes moji Sávu doprava. Z kraje to je dobré, pak špatné a nakonec zoufalé jetí. Po šotolině se drápu nahoru dolů zatímco silnice na druhé straně drží krok se stále stejnou vrstevnici. Rovná se: při první příležitosti, u dalšího mostu, se na stoosmu šťastně vracím. Ta se před Ljubljanou mění na pro cyklisty zakázanou silnici. Alternativní objížďka kličkuje mezi poli brambor, zelí a řepy ignorujíc vzdálenost k cíli. Jedu rovně.

Sáva Lujubljaní vyloženě neprotéká (pro křížovkáře: Ljubljaní protéká ř. Ljubljana). Mine ji při severním okraji. Takže. "Good bye Sáva". Kdybych u ní zůstal i zítra tak, dojedu k jejímu zdroji. Nádhernému Bledskému jezeru, které jsem už měl tu čest zhlédnout. Doporučuji. Skrz kostelík na ostrůvku, kopce kolem, barvu hladiny jisto jistě patří mezi ty nejhezčí alpské.

Ljubljanu chci vidět, takže jedu skrz město, historické centrum. Je pěkné. Snese srovnání s Olomoucí, Kroměříží, ale s Krumlovem či Prahou ne. Užívám si hemžení lidiček kolem. Líbí se mi sedět na lavce, pít pivo z Lídlu a koukat se po krásné architektuře, sledovat baťužkáře fotící desetkrát jeden barák. Proč ne? Že bych nechal Éro někde a šel někam, se mi nechce. Moc, a ani není kam. Hrad je daleko a vysoko, a to co tu je k vidění obhlídnu z mé sluncem zlacené, zadkem vyhřáté, příznivě anatomicky tvarované, lavičky. Lenóra mne lapila.

Z Jubljaně vyjíždím veden šipkami "Koper 100Km" po silnici 409, proti říčce Ljubljanica. Protože to je skrz kopce velikosti Jeseníků, nejsem si jist, zda tam budu zítra. Ale snad jo. Uvidíme, jak nám to pojede. V obchodech se ptám po plynové kartuši. Pět pokusů žádný zásah.

Za tmy dojíždím na vytipované hřiště. Problém, který mi GPS zamlčela: je tu hospoda s předzahrádkou kypící životem. Do hospody si jdu pro vodu (dostávám) a odpověď na otázku zda si tu smím postavit stan, zeltn, čádor, tent, šátór - nedostávám. Servírka neví. Chlap opilec mne bere kolem krku tak přátelsky, že mi ji div neoddělí od trupu. Mám jít s ním a ukáže mi místo pro stan. Dovláčí si mne o kus dál, kde stojí jeho kamión, jeho domek a jeho kůlna, u níž si mohu stan postavit. Ó to je dobré. Blbý je vyšutrovaný povrch, na kterém si mám dle jeho nabídky rozprostřít lože. Z toho už bych se ráno asi nezvednul, nejsem fakír. On trochu zklamán, že dostal košem, já šťasten, že jsem se jeho nabídky umocněné tiskem kravaty vykroutil, se vracíme na hřiště. On míří na pivo č. osm, já do zastřešeného koutku u tribuny. Dřív než si začnu vztyčovat huskyho a ohřívat oblíbené fazole a la tomato sous, nesu do hospody na nabití eletrožrouty. Zadozoruji nad tím, zda vše bliká tak jak má. Pak jdu s kartáčkem na záchod. Chtěl (měl) bych si dát pivo, ale nechce se mi v blízkosti mého fandy sedět. Potřebuju se najíst. Věnovat se sám sobě. A krásné noci. Rád bych to nechal nabíjet přes noc, ale pochybuju, že v sedm, osm, kdy budu zvedat kotvu, tu někdo bude. A tak se s vrchní domlouvám, že na mne zavolá, až bude končit. Je to prímově chápavá blonďatá as čtyřicetiletá vrstevnice. Ve 23:00 mne skutečně vytrhuje z dřímoty zatřesení na stan. Někdo mi od ní nese vše, co jsem si u ní před dvěma hodinama zanechal v mém pytlíku d rohlíků. Zpět si odnáší čokoládu a: "Chvala Vam!". Je to príma jet krajinou, kde vám rozumí. Kdepak Maďarsko! Nic vidět, nic rozumět.

Vstávám dle budíku v 6.30. Spal jsem dobře, klidně, bezbolestně, zatímco vstávám těžce, špatně a bolestně. Opřen o lavku propínám záda. Bolestí mířím proti bolesti. Funguje to. Přidávám kroužení pánví. Pozici: shybem blíže k zemi! Odkládám. Na později, až budu muset (balit stan). Dříve si to přikázat nedovedu. V sedm mám sbaleno a vařím snídani. V sedm třicet jsem hotov odjet. Hospoda na hřišti se otvírá. Měl jsem tam ty dráty nechat přes noc. Ale kdo to mohl tušit?

Vrhnika je na rovině, Logatec už méně a čtřistadevítka jde dle předpokladu stále vzhůru až do mraků. Obávám se, že dnes nebude tak pěkně jako včera. Na jednom z několika stoupání se potkávám s nákladním vlakem. Dvě el. lokomotivy táhnou řadu kontejnerů do kopce. Jistojistě si to šinou z jediného Slovinského přístavu Koper, který jim vyčůraní Chorvati na jedné a stejní Italové na druhé straně nechali. Je to tu hore dole. Na tom stu kilometrů do Koperu musím nastoupat 2773m a naklesat 3065m (teď už méně). A strojvůdce na tom bude taky tak. To je matika.

Vystoupal jsem do finské krajiny. Strkáno jen pár metrů. Jinak jízda. Nikde nic, nikdo. Jen příroda a mraky nade mnou, a voda, mokřiny kolem. Zajímavé jetí.

Kličkuju Postojnou hledaje místo pro velkou přestávku. Tělo mi hlásí, že stavu zvýšené únavy bylo úspěšně dosaženo. Nemám mu to za zlé. Dalo se to čekat. Přemlouvám jej k dvaceti minutové spolupráci na hledání místa k spočinutí. Domlouváme se, když nic nenajdu tak sebou plácnu, kde sebou plácnu. Hledajíc vhodné místo v uličkách potkávám "bibliobus", alias knihobus, alias pojízdnou knihovnu. Už jsem jednou jeden takovou busknihovnu potkal. To bylo LP2013 v Norsku. Vlezl jsem dovnitř a měli tam teplo a Čapka, a klučina knihovník mi dal na cestu kus sobího masa vysušeného sluncem. Tento bibliobus vozící pohromadě všechny spisovatele světa má zavřeno. Při pohledu na něj vzpomenu na Terku. Řekl bych, že tohle by ji bavilo. Vozit krásným busem, krásným světem, krásné myšlenky, za krásnými lidmi a k tomu hrát na flétnu. To nemůže nebavit.

Mé obvyklé tipy "k plácnutí" mi nevychází. Všude totiž děsně fičí. Stále chmurnější obloha a unavenější únava mne zahání do garáží nákupního centra. Jo, i tady se dá zregenerovat, ale to bývá až krajní volba. Bývá tam totiž ostražitá ostraha, špína, žádná krajina a tvrdá podlaha. Nicméně jisto jistě tam nebude foukat. "A já už nikam jinam nejedu!", takže jedu tam.

S tíživým pocitem - že naposledy zamykám Éro a jdu tonout mezi regály. Potřebuju oběd a tu plynovou kartuši, a možná že i plecháček, protože drátek držící ouško toho mého hrozí přetržením. Kupuju vše, vyjma toho plecháčku - zdál se mi drahý. Kout místa, kam mne zahnala nouze, není zas tak blbý. Nefouká tu, je tu elektrika a wifi. Takže, zatímco ležím, vaří mi elektrika dotažená prodlužkou od Kalouse až pod nos: kafe, oběd, kafe a dobíjí. Horizontálně uložen relaxuju zachumlán do všeho, co mám. Je mi teploučko heboučko. Usnul bych, kdyby kolem pořád někdo nechodil, nejezdil, nerachotil. A kdyby mi yr.no neradil, abych se zvednul raději dříve než později. Má pršet s nepřehlédnutelným srážkovým úhrnem. Nemám klidu řešíc v sobě dilema, zda za sucha tu "nahoře" někde zacampovat dokud neprší (když nebude tak je předčasný stop ztrátou času), a nebo sklesat deštěm co nejníže - bude tam tepleji. Po hodině nepohodlného nepokojného odpočinku se zvedám. Jsou dvě hodiny. Do Koperu - k moři, to je cca 50 z kopce. To bych mohl dát. Auta jsou mokrý, venku mrholí. Oblíkám se do igelit oblečku zakoupeného v pracovních oděvech za 200 Kč coby náhradu za goretex bundu za 6000. Prsty sunu do gumových rukavic. Navigaci i mapu schovám do sucha byť teoreticky to vše je vodě odolné - nebudu to potřebovat. Pojedu stále po jedné silnici č. 409. Takto vystrojen, vyzbrojen se nechávám vyfotit čtveřicí svačící salám na střeše auta. Jsou ze Španělska. Skládám jim před očima virtuálně své putování po Španělech. Čuměj.

Prší děsně, děsivě. Chladně, chladivě. Boty se mi proměnili na dvě konve. Svršky pod pláštěnkou na houbu sající pot, pod gumou rukavic je prstům zima. Když jedu do kopce, tak je mi teplo. Když frčím z kopce, tak se mi kdosi chce drkotat zubama. Když mám šlapat, tak se mi nechce. Šlapu, abych se zahřál a nenudil. Průtrž mračen se změnila na déšť. Před odbočkou na Škocjanské jame zaváhám, zda tam neodbočit. Určitě tam bude camp se střechou a možná i s volnou chatkou - Ó to bych si přál. Jenomže tento pokus by mne stál sešup o hezkých pár desítek výškových metrů, které - pokud by to nevyšlo- bych musel pro sebe zase vydobýt nazpět. Takže jedu rovně: Koper. Rozzlobil se na mne zub... Přesně nevím který z mích dolních levých. Zřejmě ten zdokonalený před dvěma lety korunkou. Bolí na skus, a nebolí jednoznačně. Bolí? Nebolí? Podezřívám se, že si bolest vymýšlím. Koušu naprázdno. Škrkám o sebe sklovinou, abych odhalil, co je pravdou. Je to "dobrá zábava" odvádějící mozek od pomyšlení na to, kde v tom hnusným mokrým počasí budu nocovat. Krajina, kopce kolem musí být krásné - pokud je vidět. Já vidím silnici, trávu a zevlující krávy. Celkem: dvacet třicet metrů vůkol sebe. Nic víc. Kdy překonávám sedýlko v sedmistech metrech nemám ponětí. Mlha, pro kterou není ani déšť vidět. V Kozina vydejchávám rozkročen nad štanglí pod střechou benzíny, do níž bubnují kapky deště. Lidi v autech na mne koukají jako bych byl z jiného, mokrého světa. Nemají zcela pravdu. Nejsem z jiného světa jistě. Z jiného těsta snad. Rád bych slezl z Éra. Vylil si vodu z bot. Vysvlíkl se z mokrého, posadil se na zadek a uvařil si litr kafe. Ale zároveň se mi do toho nechce, protože bych se musel znovu zvedat, převlékat, přemlouvat tělo rozumem. Uvažuju jako starý kůň, který neodpočívá vleže, pro obavu, že už by se nemusel zvednout. Má 409 jde zase nahoru, zatímco A1, s níž se neustále proplétá, mizí v dalším tunelu. Přál bych si jet po té dálnici střídavě běžící, po mostních pilířích nad údolím - kde ji podjíždím a tunely skrze kopce, které musím já přejíždět. Když už ne na kole, tak alespoň autem. Hrálo by mi rádio, hřálo topení a stěrače mi dělali cestu provazy deště. Jak píšu: zas tak jiné to těsto, z něhož jsem uplácán, to mé není. Jo to by bylo príma. Jen nevím, čím bych pak - připraven o intimní sblížení s krajinou, krávama, počasím a tričkem popsal bílý papír, život, který mám teď právě před sebou. Nevím, vážně ne, k čemu by mi taková jízda byla.

V Črni Kal už neprší nebo chvíli neprší. Nevím. Ale každopádně, já se opět blížím ku konci rezerv. Po celodenní hore dole jízdě s jedinou přestávkou si potřebuju odpočinout od kola. Zahřát se, žít jinak než pohybem. Nejlépe vleže, ve stanu, na suchém místě. Strhat z těla mokrý trenky, tílko košili, tepláky, ponožky, boty, rukavice. Vydrbat se ručníkem a zavléct se do suchých propriet, který si vezu pro druhé dějství dne v nepromokavých brašnách zabalený do nepromokavého igelitu. To životně důležité kritérium - aby to bylo suché a hřejivé je jediné, kterým své obaly posuzuji. Zda jsou strakaté či módní pro mě není vůbec, ale vůbec důležité. Móda, je dle mého soudu slepé střevo v projevu kulturnosti člověka. Slepá vývojová ulička - uvážím li kolik mnoho energie (v podobě oblečení, aut, nábytku...) padne jí za oběť. Nenávratně, neodvolatelně napořád. Osobně módě podléhám pouze pod tlakem mé ženy, která k tomu umně zneužívá okolností a zaklínadel. Byla doba, kdy jsem se tomuto bránil i v jejím podání. Dnes, po kapitulaci, již tak nečiním.

Lačně rozhlížím se po vísce vystavěné v příkrém svahu, křižovatce Črni Kal, kde bych tu hlavu složil? Vážně váhám, zda nejít do hospody nezeptat se na "volný pokoj" a vyřadit tak další nepsané pravidlo velkého učitele Honzy Vlasáka: za nocleh se neplatí. Nemůžu si pomoci od přiznání, že dříve (dnes, teď a tady) anebo později i toto pravidlo poruším (kdy, kde, proč?). Výhodou mi je, že aktuálně neprší a stavět budu suchý stan = suchý polezu do suchého, a mám novou kartuši plnou plynu, kterým si navařím čaje co studené tělo ráčí. Mraky si ulevily a vystoupaly poněkud výše. Díky tomu vidím kostel pod řadou vápenných skalisek nad ním. Pěkné. Všude kolem příkrý svah vylučující možnost stanování. Dětské hřiště je dobré, rovné, travnaté, ale pro můj účel příliš prťavé a okaté. Zabočuju do uličky. Vede z ní odbočka napříč vrstevnicemi k rozestavěnýmu baráku. Dýchavičně opírám kolo o barel na vodu. Je šest večer. Nikde nikdo. Dle lebedy je volně přístupná stavba opuštěna delší čas. Dveře zamčené. Obcházím ji. V její druhé odvrácené straně objevuji místečko pod střechou a la veranda čekající na mne nyní, později na letní piknik. Neváhám ani chvíli. Vracím se pro Authora a rumiskem jej vláčím k výklenku se stolkem. Bacha na dráty a hřebíky! Parádnější místo s výhledem na protilehlý kostel si stavbaři nemohli zvolit - jsem si nemohl přát. Kotlík přístupný dešti se proměnil v mobilní srážkoměr už v Maďarsku. 25 mm mi tam během pěti hodin nenapršelo nikdy. Nebylo tam zas tak špatně. Ještě v plastiku mokrý od deště stavím Huskyho. Čvachtá mi přitom v botech a z nosu kape, jak vodníkovi ze šosu. Stan je krásně, nádherně, voňavě suchý. Dobře, že jsme nocovali pod střechou, teď se mi to náramně hodí. Těším se do toho bejváku. Nepopsatelně. Teprve když mne zve svojí náručí, tak se vysvlékám. Převlečen za adamitu si vytírám kůži ručníkem. Stoupá ze mne smrad, pot a pára. Následně se zavlíkám do suchého. Na nohy nazouvám ponožky, podkolenky a přidávám maminčiny huňaté ponožky. Trenky, tílko, tepláky, tepláky, triko, triko, košile, mikina, bunda, kulich. Blahodárné teplo mne uklidňuje, naplňuje sebejistotou. Ztěžklé boty nechávám v koutě. Dobře, že jsem si letos vzal vysoké kotníčkové. Stavím na čaj. Vody nemám dost, ale mám štěstí. Čůrek z okapu mi jí do uříznuté petlahve načůrá kolik libo. Teplotně stabilizován lezu do své komnaty. Důvěrně známým, nejhezčím zvukem dne zadrhuju zip. Zase si gratuluju, jak je ve stanu nádherné sucho! Za důvěrně známého šustivého zvuku se zavrtávám do hebkého spacáku. Natahuju se na karimatku. Pod hlavu si dám jedinou možnou, volnou oblou věc - osvědčenou petku. Ležím, a užívám si. Je mi teplo i bez hnutí svalem. Nádhera! Uvolněně a přirozeně usínám. Vzbudí mně až hlad. Vím to a je mi to jedno. Teď potřebuju ležet, přijímat teplo a dýchat. Na nic jiného nemám energii.

Hlad mne vyhání ven do chladného příšeří. Vařím nudlovou polívku a v ní párky. Chutná to fantasticky - jak jinak, když to je slané a teplé, tak to nemůže zklamat. Pak čaj. Chutná fantasticky - jak jinak když je sladký a teplý. Mimo půdorys domu - venku - mrholí, prší, leje. Kopce kolem, temná masa. Mraky nad nimi kupovité vláknité trhance nedávající naději na změnu. Vesnice bez pouličního osvětlení. Okýnko, světýlko, život, sem tam někde. Přehlídka štěkotu se nekoná - pes stočený v boudě do klubíčka neštěká. Ševelící ticho, kam se člověk ztracený podívá. Dokrmen, předkrmen a vyčůrán se po čtyřech hrnu do teplé tmy stanu. Bylo by mi fajn - kdy mi svátek jídla svěcený kousáním nekazil bolavý zub.

Jaty nudou se mé čelisti, proti mé vůli, zaobírají neustále testováním bolavého místa. Už stokrát ji rozumný mozek přikázal, aby to tak nechali být! Ale ony se neustále musí třít o sebe, aby si dokázaly, že to bolavé místo je stále na svém místě! Měl, chtěl bych spát a nemůžu, protože svůj mozek neustále aktivuju tupou bolestí, kterou sám sobě, proti své vůli, působím. Nedokážu to obscedantní chování ovlivnit. Nedokážu svému jazyku zakázat nutkavou potřebu ohmatávat, prošmatlávat, olizovat bolavé místo. Nedokážu z mozku vyhnat dotěrnou otázku: co zub zítra? Bude lepší, nebo horší. Spraví to plomba, trhání zubu, či řezání čelisti nerezovou pilkou? Nebylo by mi lépe doma v blízkosti mého zubního medicinmana? Bolest zubů může být krutá. Ráno mne budou bolet záda a bonusově i zub. A já nemám na bolest nic, než odhodlání dokončit tenhle vandr. V lékárničce mám jen obvaz, náplast, oční kapky a hemoroidní mast... Víc ničeho nic. No nejsem já blázen? Sám sobě nebezpečný fatalista patřící do blázince? Hnán pochybnostmi lezu rozptýlení ven ze stanu. Černá krajina ševelí deštěm mírným stále a stejně vytrvalým. Poznám to. Vím přesně "jak" prší. Pocitem hříšníka si poctivě znovu drhnu zuby jat představou, že bolest ze zubu vydrhnu kartáčkem, jako skvrnu z koberce kartáčem. Po očistném čištění je zub ještě citlivější. Na opačnou stranu trávícího traktu si aplikuju hemeroidní mast. I s tímto koncem bych měl něco dělat. A vůbec! Se vším "JÁ" bych měl něco dělat!

Hrátkami se zubem se protloukám nocí, rozhodnut, že bude-li mne ráno bolet, (Ano bude, vím to), tak to zapíchnu, a pojedu domů vykonat generální údržbu zubů, zad, konečníku a všeho svého. Basta fidli! Konec debat! Škoda jen, že mi to nepadlo na rozum dříve. V Ljubljani. V Zagrebu. V Budapešti. V Břeclavi. A nejlépe - v Zábřeze!

Den mne budí rozedněním. Lezu ven. Bolí mne záda, bolí mne zub, bolí mne celý člověk. Kam se kouknu všude kolem: mokro, kouřmo, deštivo, chladivo. "Zabalím to", přikážu si zlomeně. Vlezu do stanu, vezmu telefon a zavolám to Jiře s prosbou, aby mi našla bus, kterým se přiblížím k zubařskému křeslu MUDR. Hoška a teplému měkkému loži s matrací pružinovou, obětím ženským. Odpověď je příznivá. Z třicet kilometrů vzdáleného Terstu jezdí bus do Vídně den co den ve 21:00. Tedy. Pokud s ním chci dnes jet tak ve tři musím z tohoto postu vypadnout. Uvidíme. Moc se mi nechce ustupovat bolestem, které se dají vydržet (zatím). A protože "zatím", volám zubaři Hoškovi, abych s ním zkonzultoval situaci/objednal se k drobnému křupnutí provázející extrakci násilné vyjmutí zubu ze sanice. Hošek diagnostiku po telefonu nekoná - ale asi váček, bolestivé případy denně do osmi hodin. Prognóza bolesti je všesměrná, řezání čelisti nerez pilkou však nehrozí. "Jak jste na to přišel". "Nevím". "Tak se toho nebojte". "Dobře. Děkuju. Nashledanou" (Stejně se pilky bát budu). Ležím, čekám a nevím na co - na své definitivní zlomení. Střídavě škrkám zubama, zda to není lepší a střídavě si to vyčítám a zakazuju - jak se to má zahojit, když tomu nedopřeješ klidu! A pak zas vrz, vrz, vrz - jo pořád to bolí... Jedenáctá je bez deště. Mrtvolně - bez chutě či nálady- vařím oběd. Času, vody, plynu dosti takže: těstoviny, vepřovka, kečup, cibule. To nemůže zklamat. Je to chutné, zato já jsem bez chutě. Navařil jsem toho klasicky normálně a snědl jenom polovic. Chce se mi nic. Jsem nervní, neposedný, nerozhodný, nesvůj, nezlomený, nalomený. Pohled do mračen dává mi naději tušit, že už se vypršelo. Potřebuju pohyb pro svaly. Podněty pro mozkovnu. Změnu v postavení obratlů. Potřebuju jet, abych byl zase svůj. Kudy kam se rozhodne později. Teď nutně a nutkavě potřebuju vypadnout. Teď hned! Teplé suché svršky měním za studené mokré. Ó, jak lehko se to napíše. Huskyho motám do úhledné ruličky spolu s karimatkou. Je krásně suchý. Gratuluju si k tomu, že jsem jej uchránil před deštěm během noci. Zbytek jídla nechávám v kotlíku na později. Co připrší, bude omáčka. Fotím a jedu. Črni Kal je dvěstě metrů nad mořem a třicet kilometrů od moře. Padám dolů jako meteorit.

Po hodině jízdy jsem na úrovni mořské hladiny. Vyčasilo se, vyjasnilo se, slunce svítí, vánek vane, na stromech visí z čista jasna zrající fíky. Boty, nohavice i košile je suchá. Neuvěřitelně suchá. Parády kopec. Jet do Terstu na bus se mi náhle nechce - ztráta času a mužnosti. Oči by chtěli vidět a svaly zdolat, Istrii. Zub mlčky souhlasí. Takže doleva.

Do Koperu na čumendu nezajíždím, protože při pohledu z kopce dolů do jeho centra nebylo vidět věží či kopulí. Vyhýbám se mu kličkou po obchvatu. Lidi, vývěsní štíty u silnice mluví italsky, slovinsky, chorvatsky, anglicky, všelijak. Nad městem jde silnice příkře vzhůru dlouhým táhlým stoupáním. Svou pomalou jízdou jsem vyplašil dravce přikrčeného v příkopě. Seděl tam na bobku do poslední chvíle, aniž bych o něm měl ponětí. Odrazil se, roztáhnul, zamával velikými křídli, a vzlétnul do výše..., v pařátech držíc kroutícího se metrového hada. Zastavuju, sledujíc nádherný výjev. Teď dravec (káně?) krouží nad údolím. Nad údolím, které jsem opustil, ve kterém se pevnina potkává s mořem. Had pod ním se stále zpěčuje sevření, z něhož není úniku. Kroutí se do smyček. Není to daleko, vysoko. Vidím každý pohyb. Krása. Nádhera. Krása. Naproti v kopci je Črni Kal, ještě víš žhnoucí slunce obklopené oblohou barvy blankytu. Let nad tím údolím musí být pro přízemního hada těžko pochopitelným zážitkem v poslední chvíli života. Krásně se na to kouká. Dobře že jsem se zvednul. Je vážně pěkně. Na zub ani nevzpomenu. Zapomnění, nejlepší analgetikum.

Na ještě slovinské benzíně si vařím spirálkafe, převlékám se do cyklošortek. Pak už je Chorvatský, Istrijský, Kaštěl. To už jsem rozhodnut, že do Puly nedorazím po "tourist road" trase lemující pobřeží tedy Umag - Novigrad - Poreč - Rovnij, nýbrž, vzdálen od pobřežního turismu opuštěným vylidněným středem poloostrova, který bych spravedlivěji, viděl v Slovinských, než v Chorvatských državách. GPS navigace mi slibuje, že budu-li se držet silničky 5209 na bezmála sto kilometrové etapě nastoupám 1780metrů. Bude to hore dole. Pojede-li mi to, budu v Pule zítra.

Uprostřed Istrie nic není. Kromě kopcovaté přírody. Stromy, keře, vinice, pastviny drobná políčka. Vesnice po dvaceti kilometrech, takže v Buje nakupuju. Vodu a něco na noc. Vařit nebudu. Stačí bramborový salát. Po zbytek dne si užívám jízdy po príma asfaltu obklopen teplým počasím. Z vrcholků stoupání v průhledech údolím, mezi stromy, koukám na ne příliš vzdálené moře zlátnoucí dopadem stále níž a níž se klonícího sluníčka. Rámus cikád vyplňující den utichá. Nahrazuje je štěbetání ptáčků. Pro mne exotika jako řemen. Jinak ticho a já. Při křížení říčky Mirna zaváhám, zda na travičce u ní nezůstat na noc. Ale komáři..., a do tmy mám ješte půl hodiny. Jedu dál. Sil mám na rozdávání. Po půl hodině zastavuju u opuštěné, zavřené restaurace určené k prodeji. Dle ostružiní už dlouho. Nikde nic, nikdo. Na dlažbě pergoly, pod střechou, stavím stan. V křoví za rohem objevuju ergonomickou plastovou židli. Paráda. Uveleben na ni koukám skrze tmu na vesmírně vzdálené hvězdy. Opatrně žvejkaný salát prolévám pivem. Nechybí mi vůbec nic. Zub bolí stejně jako včera, ráno. A nebo už ne? Nedokážu si upomenout, jak moc mi bolel. Každopádně na zubní urgenci to není.

Noc byla klidná. Nikde nikdo. Ráno bolej záda, jako vždycky. Krutě. Nedokážu si to vysvětlit. Spím jak mimino a když mám vstát tak zlazarovatím. Slunko svítí, vesele se na mě směje na pozadí blankytné oblohy. Ne, z toho pršet nebude. Vyperu si. Až bude kde.

Pokračuju ve výjezdu na kopec, který jsem včera přerušil. V údolí pode mnou se válí mlha. Dobře, že jsem tam dole, u té řeky, nezůstal. Při focení mlžného údolí mne náklaďák mine o pár decimetrů. Mojí vinou - vstoupil jsem kvůli té fotce o půl krok do vozovky právě ve chvíli, kdy se neslyšně "přiřítil" z kopce dolů. Chudák šofér! Nestihnul ani zatroubit. Bude (me) si to pamatovat! Dle GPS navigace má být na kopci vesnice Baderna s benzínkou. Směřuju k ní jako velbloud k oáze. Když k ní dorazím tak jsem zklamán. Jsou to samoobslužné čtyři stojany pod střechou. WC nikde. Automobilisty se ptám poitalštěně po "servíciu", tedy záchodech. Posílá mne do baru naproti. Maje rafičku v červeném poli jdu, běžím, tam. Servírka si mne nevšímá, ani podruhé, ani potřetí. A nebo všímá, ale nic proti tomu mému producírování nedělá podruhé, ani potřetí. Po půl hodině mám vypráno a v hrnku kafe.

Hledě do mapy hledám kudy kam dál z té Puly. Lépe řečeno kudy, protože v tom "kam" mám jasno - k Plitvickým jezerům přeci. "Vokrug" kol jadranu přes Rijeku se mi nechce. Raději bych se na druhou stranu moře přetrajektoval v linii vyznačené na mapě čerchovaně napříč Jadranem co by trajekt linka Pula - Zadar. Možná že by po té lince mohlo něco "chodit". V další vesnici, Sveti Lovreč obklopené vinicemi, mají na křižovatce infokancelář s dveřmi dokořán. Brzdím u nich. Info kancelář je spíše obecním skladištěm odkladištěm. Za stolečkem obklíčeným vším možným sedí kluk invalida na vozíku. V duchu zajásám s tím, že to je záruka obětavého přístupu, profesionality v oboru: hledání na internetu. Ó jak jsem zklamán. Hošan neví, nedokáže, nenajde vůbec nic. Tvrdí mi, že "Pula no ferry". Věřil bych mu to, kdyby mi to tvrdil sebejistěji. Když se však na něj koukám, jak neví, co má vlastně kde hledat, klikat, tak vlastně nevím, co si mám myslit. Z pochybností mne vysvobozuje přiduvší paní, se kterou tam má asi sedět. Během třech pěti minut mám, co chci. Trajekt Pula - Zadar má před sebou předposlední plavbu letošní sezóny. Vyplouvá zítra v 7:00. To se dá stihnout.

O desítku kilometrů dál se má 5209 potkává s D75 a mořem po norském způsobu, tedy fjordem, zaříznutým do pevniny poloostrova. Nerad sklesávám k mořské hladině. Vím, že to pak bude zase nahoru. Na nehnutém kalně hnědě zeleném moři se povaluje pár loděk. Srovnání s norským fjordem není na místě, ale fjordem se to asi nazvat dá. Lesy kolem jsou krásně huňaté. Od úpatí až po vršek. Z ničeho nic přibylo turistů, cykloturistů. Poměr normálních šlapacích a elektrických je dosud vyvážen. Nic proti el. kolům nemám. Pokládám je za príma dopravní prostředek. Pokud na nich sedí občan zvrásněný desítkami let života. Taky tak budu jezdit, až budu víc vzpomínat, než jezdit. Po mé D75 vede cyklo staza: "Staza Kapitana Morgana", to má zvuk. Proto těch cyklistů tolik. Většina z nich mi spřáteleně kyne, odpovídá na pozdrav. Jsme přeci jedna parta!

Kostelní věž vysoko čnící nad okolní střechy a krajinu vedle kostela ve Vodnjan těžko může zapřít strážní funkci. Za drnčení, řinčení a kosti třasení jsem k ní dokodrcal po dláždění z valounů. Otřesný zážitek, na rozdíl od kostela. Ne příliš vyzdobený svatostánek je nádherný, klidný a chladivý. Pietně se pomodlím za nezhoršení bolesti zubu a zad, slíbím dennodenní čištění. Pak se zvednu a odejdu. Aby mi mezi tím někdo neukradl kolo.

Na trávníku za městem se natahuju obklopen jogurty a banány. Odevzdav své starosti jinému, usínám. Mám čas. Do Puly to je deset z kopce dolů.

Po D75 rovné jako přímka stále mírně sklesávám do Puli. Města vyhlédnutého na mapě co mi visí v garáži. Rackové kroužící pod slunečnou blankytně modrou oblohou mi dělají ovace. Jo je to pěkný pocit. Přirážím k moři. Vonícímu smrdícímu šplouchajícímu vesmírně velikému rybníku. Koukám na tu krásnou krásu. Saju tu smrdutou vůni. Je to nádherné. Je ke čtvrté odpoledne, loď mi pluje zítra. Času mám tedy do sytosti. Přesto se hned hrnu do té části přístavu, odkud mám zítra zvednout kotvu. Mířím tam, protože potřebuju (zoufale) nabít své elektrožrouty. Mám představu, že je vnutím do okýnka prodavačce jízdenek, kde si je zítra před odjezdem zase vyzvednu. Bude-li se to nabíjet dvanáct hodin v kuse. Bude to akorát. Jen aby tam bylo otevřeno!

Kancelář, kde se prodávají lístky pro mou zítřejší plavbu: Pula - Cres - Mali Velky Lošiň - Olib - Molat - Zadar, má ještě chvíli otevřeno. Není to klasická přepážka. Je to klasická kancelář. Ťukám na dveře, vstupuju dovnitř. Mladá slečna s pírsingem v nose, uchu, a pro jistotu ještě v obočí mne ujišťuje o správnosti cedulky na dveřích, které jsem otevřel. Odpovídá: Ano. Plujeme. Ano. Zítra. Ano v sedm. Tak jo. Potřeboval bych nabít telefon a tak. Necháte mi to tu do zítra? Vyzvednu si to při placení lístku... "Ano..", řekne a rozpačitě mi ukáže bezradným gestem nacpanou zásuvku nekonečným počtem rozboček. Načež se já zatvářím ještě rozpačitěji nešťastněji než ona, a ona z klubka el. šňůr jednu vytrhne. Do uvolněné zásuvky vsunu já svoji prodlužovačku s roztrojkou na konci... Vyhráli jsme! Spokojeně se odměňujeme úsměvy. Jiného pro sebe nemáme. Slečna jde spolu se mnou ven z kanceláře zapálit si ubalenou cigaretu, ze které čouhají štětiny tabáku. Jsem rád, protože ji tím pádem budu moci ukázat svoji chloubu - naložené Éro. Když naň pohlédne, tak se zarazí. Napřed ona. A pak já. To je vaše kolo? Jo. Říkal jsem vám, že jsem tu na kole. To jo, ale nechtěl jste lístek pro kolo. No..., to ne", přiznávám já netuše problém, že zítřejší loď není trajekt v mém pojetí tedy loďka, co pojme auta, náklaďáky cyklisty, lidi. Nýbrž že to je jakýsi mezi ostrovní taxík řečený "katamarán", který zcela jistě nepojme navíc auto, náklaďák ba ani toto moje kolo. Nedokážu to pochopit, ale je to tak. "Ne. Nepříjemnost. Lituji, že s tímto kolem zítra do Zadaru cestovat nemůžete", říká do šplouchotu a vůně moře ta příjemná slečna jasně, zřetelně, nepochybně, zatímco vyfukuje nosem ústy dlouhý kouř, který hravě, odnáší, rozpouští svěží vánek. Věřím jí. Pochopitelně. Jiného mi nezbývá. Nu což, mám kolo, pojedu jinudy. Poté co slečna dokončí přeměnu tabáku v kouř a prožene jej tělem, jde mi vydat zpět mé elektrožrouty. Beru si je bohatší o jednu starost - kde je nabiju? Přístav nefotím - nevejde se mi do záběru a jediná výseč z celku, za celek nepromluví. To obecní záchodky se mi do záběru vejdou celé, i s okolím. Přesně takové bych postavil v Zábřeze, Šumperku, Olomouci, a tak dále.

Kousek od záchodků za větvovím parku prosvítá obrys bílé obloukovité stavby. Jak k ní mířím tak se zvětšuje a zvětšuje, až je nakonec velká k neuvěření, a já chápu cože to je za stavbu. Oněměle zírám na oblouky, arkády, etáže - kolosea! Vypadá nádherně, zachovale čistě. Nedá mi to, abych se ho nedotkl. Kvůli sobě, kvůli Římanům. Tím jeho prohlídka pro mne skončí. Jít dovnitř, vylézt na ochoz, představit si gladiátory zápasící v jeho ringu nemusím. To už pro mne není důležité. Copak ale stálo v Praze, když se tu bili gladiátoři? Řekl bych, že nic. Maximálně tam možná tesal kdosi jakýsi práh, a jinak nic.

Zastavuju, a jdu nakoupit. Do Lídlu. Dávám mu přednost před vším ostatním, ale nikterak zásadně. Kupuju, párky, pečivo, na večeři. Sušenky na jízdu. Pivo pro ihned. Potřebuju se zastavit a rozhodnout kudy uniknout z vrcholu trojúhelníku Istrie, v němž se v Pule nacházím, do Rijeky. Na pískovišti mám jasno. Po zvolené trase do Rijeky najedu 108 km a nasbírám "neuvěřitelných" 3350 výškových metrů. Nejvýš budu zítra v 1005 m.n.m.. Plechovku od piva pak nechávám sevřenu mezi víko a rám popelnice. Tady v Chorvatsku je totiž o "odpadkové" plechovky, petlahve, atp. sváděn (nejen) dětmi popelnicový boj. Je to totiž zpeněžitelný vratný artikl (cca 3Kč/ks). Pak se obuju do klipsen, opřu do klik, a hurá do toho. Jsem odpočatý. Těším se, jak mi to pojede.

Dotáhnul jsem to o kus dál, než jsem čekal. Ani pořádně nevím kam (doma zjištěno - Barban). Utrmáceně zastavuju u malé benzínky kolem sedmé. Půl hodiny před tmou. Zalíbilo se mi totiž místečko pod stromem vedle na měkkém vysečeném pažitu. Jdu za pumpařem na konzultaci. Je to dobré a ještě lepší. Šátór si tam můžu postavit. Vódu mi dává. Elektrožrouty přijímá, a za mého dozoru je vsunuje do jediné volné zásuvky pod regálem. Mám si je vyzvednout: "Jutrom". Kývu hlavou, že chápu. "Jutrom", tedy jitrem, tedy ráno. Všechno klape. Pro večerní vyčůrání nejdu na relativně vzdálenou benzínu, ale za podstatně bližší keříček. A tam, ve fůře smetí objevuji čtyřdílné molitanové plážové lehátko s drobným kazem ve švu. Okamžitě mám jasno, a zkouším, na čem dnes budu spát. Na super měkkém "sendvičovém" povrchu se mi leží suprově! Je to příjemně neobvykle měkké. Tetelím se na tom obláčku jako miminko v povijánku. Venku do teplé tmy září žlutě hvězdy a modře můj sluha - plynový plamen. Ohřívá mi párky a nudlovou polívku. Nádherná vůně. Nechce se mi spát. Chce se mi jen tak měkce ležet, tak měkce ležet (!), a jinak nic. Z klimbání za hranou spánku mne vrací zpět do reality pumpař. Volá na mě, nevím co. Vykukuju ven ze stanu. Do tmy tmoucí září jeho benzínka, kterou právě zatahuje řetězem. Gestem mi káže: pojď sem! Jdu, v ponožkách. Co může chtít? Zaskočen chápu, že chce, abych si vzal k sobě elektrožrouty. "Proč? Když jsme se smluvili na JUTROM?", ptám se smutně. Zatímco on vytahuje a cpe mi vše mé do náruče. Že by "jutro" znamenalo večer? Z gest nemám pochyb. Končí mu směna, zamyká budku, jede domů. Žadoním na něm, aby mi to tam nechal do zítřka, že mi to jeho kolega vydá. Kroutí hlavou, že ne. Sedá do auta. Odjíždí. Než zalezu do stanu obejdu bezínku dvakrát dokola, jestli není z venku nějaká zásuvka. Není. V ponožkách jdu smutně zpátky. Škoda.

Ráno v šest mne budí zvuk zprovozňující benzínu, rachocení řetězu. Koukám ven. Jitro je krásné, slunečné, nebolavé, parádní. Díky tomu děravému plážovému molitanovému lehátku. Než se zvednu k odjezdu, nesu pumpařovi elektrožrouty. Službu má jiný než včera. Není ani náznakem tak vstřícně usměvavý jako ten včerejší. Vymlouvá se, že to nemá kam strčit. Ale to vím já. Kouká na mne, jak mu jisto jistě ukazuju volnou zásuvku pod regálem - z toho už nedokáže vycouvat. Znovu si lezu na kutě. V měkoučku si vydržím rochnit do devíti, pak začnu pomalu snídat, balit, zvedat kotvu. V deset si beru elektrožrouty. Údržbář seřizující tankovací stojan mne posílá do Rijeky. Prý je nádherná. Nevím. Přes Rijeku určitě pojedu, to jo, ale že bych očekával, že tam tentokrát něco extra uvidím?

Za řekou Raša jde silnice nahoru z nuly na tři sta. Do Labinu. Pak zas dolů, pak zas nahoru. A tak pořád dokola. Nahoru se vleču jako šnek. Dolů brzdím jako ďas. Svého času jsme sem na Istrii skoro zavítali s Jiřou společně. Naštěstí jsme se kopcům vzdali už na ostrově Cres. Teď když tudy jedu vidím, jak šťastné bylo tehdejší rozhodnutí. Notný kus za Labinem se má D66 přimyká k tichému klidnému Jadranu. Mám jej po pravé ruce, stejně jako slunce. Úzká silnice přecpaná auty se táhne zasekaná do skály nad temně modrým inkoustem. V něm, kousek ode mne se v něm válí onen Cres. Pěkný kopec. Zase mi napadne: "Ještěže jsme tehdy zůstali na jeho druhé straně, přivrácené k autu". Cyklistů nikde nic. Nedivím se. Provoz na D66 je pro otrlé. Silnice bez krajnice. Držím se řidítek, koukám na svět skrze brýle, poslouchám sluchátka, polykám sušenky a kilometry. Paráda, nádhera, fantazie, radost z pohybu mi dává zapomenout na bolavý (?) nebolavý (?) zub. Občas spadnu spolu se silnicí až úplně k moři, do nějaké vísky. A tam je plno na druhou. Plavců v moři mnoho není, ale bronzu chtivých lapačů slunce si na plážích lebedí zástupy. Teď aktuálně tu je pěkný čas. Teplota mírně zvýšená. Sluníčko mírné. Vánek povívá palmama. Supr pohoda. Lovran. Ika. Ičici.Opatija. Volosko. Matulji. Rijeka. Ta všechna, na mapě sekulární města, tvoří jeden celek navlečený na moji D66. Hladově dojíždím do Lidlu ve kterém jsem za pomoci kola potřetí v životě. Mám z toho, sám ze sebe, dobrý pocit. Kupuju si regulovanou hromadu jídla - kilový bramborový salát a dvě piva. Zasloužím si.

Cedule uprostřed aglomerace mi hlásí, že jsem v posledním z výše uvedené skládačky. Projíždím Rijekou. Auta, křižovatky, autobusy. Pořád to je stejné jako poslední dvě hodiny. Tentokrát se však dívám víc doleva po městě, než doprava po moři. Vyhlížím "něco" - věže historického centra. Nikde však nic. Rijeka je skutečně i letos stejně pro mé oko nepozoruhodná, nezajímavá pro mozek. Zvednu-li hlavu ještě výš nad ni, tak vidím kopce a hory. Jsou šutrové, mrtvolně bělavé, jen sem tam se zelenají. Mají lehce nad tisíc. Abych přerušil stereotyp jízdy, odpočinul zadku, lezu do obchodňáku. Zatímco mi kolo hlídá securite man. Sháním se po večeři a ochranném skle na smartphone (oranžádu). Úspěšný jsem ve druhém "telephoneboutique". Na periferii města míjím lodní doky. Stojí v nich šedavá vojenská kocábka. O kus dál je nějaká ropná rafinérie, a nebo shromažďována, a nebo nejspíše obé zároveň. Z tenkého komína šlehá vysoký plamen.

Se soumrakem vzdáleným za obzor sjíždím z mé rušné D8 k moři do opuštěného tichého nic nedělajícího městečka Bakar. Moře šplouchá přímo do náspu silnice. Voní, nebo smrdí? Mě voní. Nikde nikdo. V baru beru vodu. V parku za ním stavím stan. Fouká neobvykle silně a tak huskyho proti zvyku kolíkuju do drnu trávníku. Jde to pěkně. V jeho předsíňce si při čelovce, v závětří vařím večeři - fazole párek. Vítr lomcuje stanovým plátnem a uvnitř bezvětrná pohoda. Když se nacpu, lezu ven vyčistit si zuby a zuba maroda obzvláště. Zdá se mi, že už nebolí. Pak se natahuju na měkounké blaho. Tři centimetry silná vrstva molitanu je k nezaplacení. Těším se, až budu ráno vstávat. Neobvyklý to zjev.

Budík v sedm ignoruji. Zvonění o půl osmé už méně. Kuka vůz popelářů v osm už vůbec. Nechám je vysypat popelnice a pak lezu ven. Je pěkně, krásně, ale větrno. Snídani nevařím. Zrealizuji ji až někde cestou. Potřebuju záchod. Zatím nenaléhavě.

Před Kraljevica, v Bakarac. Jsem kdys dětem zastavil, aby se semnou poprvé dotkli moře, z něhož vše živé vzešlo. Vím přesně, kde to bylo. Teď stojím přesně na tom samém místě a bezúspěšně hledám: kdy to bylo? Místo je stále stejně poutavé. Vzpomínám na jejich zářící oči. Nezapomenutelný zážitek.

Od rána mne trápí kruté větry, nikoli ty fazolové. Dřu proti tomu přírodnímu živlu s chodidlama mimo klipsny, protože nepřítel se co chvíle otočí a škubne mi rovnováhou nečekaným směrem. To pak zavrávorám, chňapnu po brzdách. Rozkročen doširoka vydejchám. Zapřemýšlím zda toho pro dnešek nenechat. Rozhodnu se že ne, že je ještě brzo, vyčíhnu vichr příznivějšího směru a pomaloučku, těžce vyrazím schoulen v aerodynamický tvar kupředu. Čumím metr před sebe, takže krásného pohledu z Jadranské magistráli na kamenitou, sluncem na kost vybělenou skládačku ostrůvků, vystrkující své hřbety z modravé hladiny, si mnoho neužívám. Taková "jízda" je plýtvání energií. Nic jiného.

Vesničky a městečka navlíknutý na magistrále jsou rozmazlovány turisty táhnoucími sem s celé Evropy. A podle toho taky vypadají. Všude neosobně uklizeno. Vypipláno, vyasfaltováno, využito, vylito betonem do posledního detailu, koutu, plácku - aby se turista cítil náležitě opečováván. I v úplně malé vesničce je velký sůpr márket s podzemní garáží. Jistě, Evropané dosud lapající slunce na plážích to hravě zaplatí. Nebýt toho vichřiska, tak by to byla čarokrásná etapa - to je ústřední myšlenka každého dnešního otočení ozubeným soukolím. Od rána do odpoledne, od odpoledne do večera. Zoufale pomalé těžkopádné sunutí vpřed. Po pravé ruce se mi placatí temně modré moře a po levé se až k mrakům příkře zvedají vysoké bělavé stěny kopců Velebit. Chci-li k Plitvickým jezerům budu se muset někde skrz ně prosmíknout. Mapa mi radí a tělo volá po nejjednodušší variantě: odbočím-li do vnitrozemí v Senj bude to 100 km daleko s převýšením 2800 m. A tak se v Senj pro letošek loučím s mořem, nadmořskou výškou nula, a kolem Senjské pevnosti začínám stoupat vzhůru. Má tvar kostky. Je pět večer. Za dvě hodiny soumrak. Za dvě a půl tma. Jasno je, že na noc zůstanu trčet někde v nějaké zatáčce. Těším se na to, až sebou někde praštím a tu myšlenku zrealizuju.

Napřed vede silnice podél říčky, kaňonem. V okamžiku, kdy říčku silnička opustí začne serpentínama stoupat napříč vrstevnicema kopce nade mnou, lesem.

Cestou několik vesnic existujících pouze na mapě. V reálu opuštěných životem. Staré kamenné baráky zarůstá všemocná flóra. Střechy bez údržby reznou, reznou až proreznou a neunesou ani sebe sama. Až sem tůristi peníze nevyvezou. Už několikrát jsem chtěl zastavit na noc, ale nebylo kde. Všude svah od zhora až dolů. Les prorostlí kopším. Jdu, jedu, jdu. Spíše jdu. Ufoukán dnem jsem se vyhrabal pětset metrů vysoko postrkován nadějí, že v osadě přede mnou Perdasi nějaký plácek bude.

A je. Rovinka je právě až u statku hned z kraje osady Perdasi. Pět chalup okolo zatáčky. Mám štěstí, venku na slabou žárovkou osvětleném dvorku, věší prádlo nějaká paní v obnošených, prací ušpiněných teplákách a mikině. Líbí se mi její garderóba. Rozhodně v ní nevypadá jako majitelka hotelu na pobřeží. Zajíždím k ní a vyjednávám místo pro "šátor". Celkem ochotně mi na první dobrou ukazuje, kde si ho můžu postavit. Nabrat vodu. Zastrčit do elektriky elektrožrouty. Paráda. Ležím na měkkém, zatímco stanem lomcují poryvy větru. Uvnitř nádherné bezvětří. Doufám, že se mi nebude chtít ráno kadit. Nemělo by, byl jsem odpoledne. To by tu byl svépomocí těžko řešitelný problém.

Ráno vstávám dle budíku, v sedm, abych nebyl za lenocha. O půl osmé jsem přemluven venkovnímy zvuky. A v osm jsem venku ze stanu. Pán v letech, kterého pokládám za tatínka oné paní jde ke mně. Za jeho uznalého pokyvování hlavou mu jmenuju města odkud jsem přijel - a ty kam mířím. Já mluvím česky, on chorvatsky. Docela si rozumíme. Vysvětluje mi, že ona paní je jeho žena. Nalívá rakiju. Naše pojmenování - sliva, zná. Ptám se po obchodě ve směru mé jízdy. Kroutí hlavou, jako že to je daleko. Oni jezdí nakupovat z kopce dolů - do Senj. To je pro mne vyloučená varianta a tak se ptám po chlebu, po jejich "kruh". Dává mi celý a nabízené peníze odmítá. Jako bych ani nebyl v tom tůristy ždímajícím Chorvatsku, kde se na kolem jdoucího žebravě kouká jako na chodící pokladničku. A tak sedlákovi třesu tlapou a platím: "Vy jste první kdo mi na mé cestě něco dal." Načeš se on zatváří krásně lidsky, dobrosrdečně upřímě, spokojeně.

Ze silnice, stále vzhůru, je krásný pohled na Jadran pode mnou. Vrchy a kopce kolem mne. Jdu, tlačím jedu. Ve stínu stromů mi je chladno. Libuju si jak jsem včera dobře pochodil s tím spaním. Jednak protože kolem široko daleko nic rovnějšího nevidět, že se mi konečně dosytosti naplnili akumulátory a pak taky ty lidi. K delšímu oddechu zastavuju až nahoře na kopci, v sedle. Vítr se tu žene nad moře rychlostí rychlíku. Vzal by mne s sebou, kdybych se nedržel Authora. Je tu rozbitá, opuštěná, hrozivě zdevastovaná, příšerně vypadající restaurace. Hosty opuštěna stojí na místě s efektním výhledem na moře skrz ohromná bezesklá okna kdys sahající od podlahy po strop. Naproti přes silnici je zschátralá strážní věž koukající stejným směrem - na moře. Opuštěná, ohlodaná časem, vypadá moc pěkně. Prolézám ji s napětím - aby mi mezitím, někdo nečmajznul nehlídané nezamčené kolo. Paranoia se vším všudy. Nikdo tu totiž není.

Za sedlem následuje krátký sjezd do opuštěných rovin. Nikde nikdo. Pole nikoho nezajímají. Řemeslníci měnící okna na baráku mne máváním přivolávají k sobě. Jedu za nima, je čas na pozdní snídani. Jejich elektrikou si vařím svoje kafe. U stolečku vystaven slunci dlouze snídám, svačím. Nikomu nevadím, to mi stačí.

Kopce kolem jsou oble Beskyské do 1000 m, nekonečně rozlehlé. Chtěl bych se držet nějaké řeky, říčky. Ale můj cíl mne nutí jet od jedné k druhé. Nahoru dolů. V některých vesnicích stojí rozstřílené ruiny domů. Bude jich přibývat s blížícím se Srbskem. Ale o tom nemám ponětí. Objev tohoto, mne teprve čeká.

Dusivý vítr včerejška ustal, takže jedu jedu jedu, letím jako nebržděný vagón. Užívám si lehkosti. Žádný z kopců, který mi stojí v cestě od řeky k řece mne nepřinutí slézt. To je príma. Vize, že bych dnes byl u Plitviček se zdá hodinu od hodiny reálnější. V Gorni Grabin Potok už to je jisté. Nakupuju na noc, protože počítám s tím, že dnes už se do žádného obchodu nedostanu. Za ním odbočuje z D52 doleva do lesů. Následuje sjezd k Plitvickým jezerům, k nimž přijíždím "zadními vrátky". Po silničce přepažené závorou. Nedbám jí stejně jako výstrahy: "VIDEOCONTROLA!".

Prohlídka Pl. jezer probíhá tak, že se špacíruje po chodníčku podél břehu a očumují se vodopádky a vodopády, které přepadají z jednoho jezera do druhého. NP Plitvická jezera je tedy vlastně kaskáda jezer nad sebou. To nejde absolvovat s kolem a tak Éro zamykám v křoví a ilegálně, bez vstupenky se vydávám na pochůzku po chodníčku. Jo, je to pěkný, ale zadarmo. Při představě, že dám Chorvatům peníze za pohled na ronící vodopádky stejně jako korejští tůristé, si klepu na čelo. A to si nemůžu stěžovat, že jsem přijel v období sucha. I tak, porovnávám-li skutečnost s reklamními fotografiemi profi fotografů z neobvyklých pohledů za neobvyklého vodního stavu, tak to je nic než zlodějský podvod. Zklamaně, že to nebylo to co jsem očekával a potěšeně že jsem ušetřil (cca600Kč), po dvou hodinách odemykám trpělivě čekající kolo a jedu bydlet - nevím kam.

Hotely a penziony lákající tůristy mne nezlákají. Potřebuji nějaký plácek, a to tak že okamžitě, protože soumrak dne si vezu na zádech. V reálu ani na GPS není moc z čeho vybírat a tak to zapichuju u opuštěné chátrající hřbitovní zídky. Nepředpokládám, že bych tu mohl někomu, že by mi tu mohl někdo, vadit. Navíc hromada tlejícího i nově spadaného listí je příjemně přívětivě hebká. Na několika málo hrobech obrůstající travou rudě mihotají plápolající plamínky svíček. Ptáčci švitoří. Márnice obestoupená vzrostlými cipřiši pod lesem skoro není vidět. Pohoda. Klid a smír je všudepřítomný.

Ráno lezu do krásného podzimu. Barevné, strakaté listí mi zapadalo stan. Tak jak to bývá, zničeho nic. Nechce se mi do té zimy a tak vstávání - odjezd, prodlužuju vařením pixli guláše, kterou si občas kupuju za odměnu. Je dobrej. Moc dobrej. Čekám až slunko povyleze a osuší mi stan, ohřeje den. Pomocí prstu a mapy plánuju další dny. Kam vím - zpět k Dunaji a následně do Bělehradu, který bych chtěl vidět, aniž bych věděl proč. Kudy nevím - ale ne moc přes hory, bude tam kosa jako dnes a čím dál tím víc. Výslednicí úvah mi je trasa dlouhá 616 km s převýšením 5183m.. Příští týden, na den přesně, bych tam mohl být. Uvidíme.

Je nádherně, krásně a teplo. V porovnání s včerejškem a především předvčerejškem, nefouká skoro vůbec. Kopce kolem jsou krásně jesenicky vysoké, lesnaté. Dlouhým sjezdem do nížiny je nechávám za zády. Užívám si to. Přede mnou je rovina a v ní celnice a za ní BiH. Bosna a Hercegovina.

Hned za hranicema minaret a pak v každé vesnici. Hned od hranic výrazný pokles "životní úrovně". Dal jsem to do uvozovek, protože nevím, co to vlastně znamená. Vesničky najednou kypí životem. Nářadí. Lidi. Povozy. Zvířata. Mini restaurace. Mini obchůdky. Maxi život. Políčka okupují ohnuté hřbety sběračů brambor. A nebo, dosud stojící šustící stvoly kukuřice. Life style, který v Chorvatsku, u nás, nevidět.

Po trochu zvětralém asfaltu dojíždím do Bihače. Prvního většího města Bosny. Lezu do info centra přilepeného k silnici, abych se zeptal na peníze - oficiální měnou je marka, ale platit lze všude eurem. Na počasí - má být pěkně. Prohlídnul si fotky z města - nic moc. Zvážil kudy kam? Rovinou či kopcem? Volím cestu přes kopec, na Bosenský Petrovac - po E716 podél NP Una.

V Bihač není co fotit. Až na krámek brašnáře. Fotku dělám pro radost kamarádovi brašnáři, který mi na cestu spíchnul brašny směle konkurující těm ORTLIEB. Bude-li se více snažit bude mu před dílničkou taky brzy stát takový mercedes. Nebude-li ovšem marnit čas charitativním šitím cyklobrašen...

Kopce kolem stále patří k pohoří se souhrným názvem Dinárské hory. Dinárské hory jsou vymezevy trojúhelníkem řek: Soča - Sáva - Velká Morava, které kopírují jakési tektonické zlomy. V labyrintu dílčích pohoří tohoto kmene se pořád pohybuju. S čistým svědomím bych po Dinárských horách mohl pojmenovat i tento zážitko spisek.

"Mám hlad!", ze žaludku se mi teskně ozývá. Hlava mi připomíná motivační slib ze Slovenska, že k obědu si v restauraci sednu: ...až bude levněji. Jsem v BiH. Není důvodu se "žinýrovat", a slib si nesplnit. Čoudící, vonící, griloviště přilepené k mé silnici a stolečkům lákají usednout k porci skopového. Restaurant, který jsem si vybral dnes griluje pouze pro uzavřenou společnost. Pro obsluhu grilu jsem však za exota a abych od nich neodjel s hladovým žaludkem a doma je nepomluvil, tak mi dávají chleba a podmáslí. Aniž bych je k tomu vyzval, aniž by za to něco chtěli. Jóó, tu nejsem v Chorvatsku. Grilovač mi předvádí "jak na to". V soli a koření a oleji a bylinkách atd... naložené maso se peče uloženo v litinové pánvi, přikryto litinovou pokličkou podsypáno a zasypáno žhavým popelem cca 2-3 hodiny. Abych viděl oč přicházím tak řezník, uzenář, grilovač, pohrabáčem odkryje s náležitou hrdostí jednu pánev. Zaplaví nás vonící čmoud. Grilovačovu bosenštinu, které nerozumím mi mladík překládá do angličtiny, které nerozumím taky, ale méně. Že to voní a vypadá moc pěkně pochopím i tak.

Mé podrážděné chuťové a pachové organeli mi velí zastavit o kilometr dál. U dalšího kouřícího komínku. Šašlik už sice nevypadá tak lákavě jako flák masa, nicméně mě se o kilometr dál nechce. Píchnutím prstu beru čtyři šišky velikosti klobásy a k tomu si dvěma prsty objednávám dva "garande" čaje. Když mám platit tak po mně restauratér, pro něhož jsem jediným zákazníkem, chce pět euro. To se mi zdá hodně. Domluvíme se na čtyřech. Nicméně i ty čtyři jsou hodně. Příště budu platit předem: dám dvě a vyčkám co se mi nabídne na talíř.

Táhlým kopcem táhnu na Bosanský Petrovač. Nikde nikdo. Jedna vesnice. Jinak pastviny a lesy, ale spíš ty pastviny. Navečer jsem v Petrovači. 55 kilometrů ukousnuto na jeden zátah. Pěkná jízda si zaslouží odměnu. Šel bych do restaurace, ale nějak mne žádná nepotkává. V supermarketu tedy kupuju guláš, pečivo, pivo, a vracím se zpět na benzínu s prosbou o přespání. Sympatičtí hoši mne nesympaticky posílají mimo areál benzínky, na pastvinu. V podstatě mi to je jedno, hlavně že mne nechají na WC spáchat hygienu a zastrčit elektrožrouty do zásuvky. Vzhledem k tomu, že jsem je včera u sedláka ládoval celou noc, tak to ani moc nepotřebují, ale to už je taková moje obscese - nevynechat žádnou, ale žádnou příležitost, protože kdo ví, kdy bude jiná?

Ráno mne budí krávy. Slyším je, jak s funěním okusujou silnými zuby drny trávy kolem mého stanu. Vypouští moč proudem. Upouštějí kravěnce. Zvuky jsou blíž a blíž. Mě se ale nechce prchat. Ležím, dokud mi nezačnou čenichama žďouchat do plátna stanu. To už musím ven. Aby mi nezavadili o šňůru, neprotrhli stan, nezkácely a nešláply na kolo. Zas tak unavenej nejsem. Venku je podzimní ranní kosa, na kterou nejsem zvyklej. Bunda, čepice, rukavice, dvoje kalhoty - a je mi fajn.

Ráno šlapu osamoceně zamlženou krajinou pastvin, lesů. Kopce kolem mají něco málo pod dva tisíce. Jsou to takové dokola kolem se táhnoucí obloučky. Oskar protlačuje skrz ranní mlhu louče paprsků. Věřím, že až se mu ji podaří rozpustit docela, tak bude pěkně a nádherně. Těším se na to. Vysvlékám se postupně, po čtvrt hodině. Lesy, pastviny, kopce. Nikde nikdo. Jen já, silnice a příběh poslouchaný ze sluchátek. Paráda. Nádhera. Relax. Přibržďuju ve vesnici na lavičce. Dal bych si kafe a tak jdu s prázdným hrnkem a elektrospirálou ke dvorku naproti. Je tam nějaký děda. Nerozumí mi ani slovo. Napouštím si vodu, spirálu strkám do zásuvky. S vařící vodou se vracím do pěti minut. Řekl bych, že otázku: "Kdo jsem byl a kde jsem se mu na dvorku vzal?", řeší děd dodnes. Nerozuměli jsme vážně ani slovo. Další kafe si vařím na WC benzíny. Tu už je vaření podstatně jednoduší. Stačí mi otevřít dveře na záchod.

Minarety střídají podstatně úhlednější kostelíky. Vesnici od vesnice. Z letmého pohledu se zdá, že to soužití tu funguje. Ale vím co vím, moc tomu nevěřím. Jsem rád, že můžu jet od minaretu ke kostelu a nikdo na mne nestřílí. Kvůli WC a vodě raději zastavuju u mešit - to mají muslimové dobře ošetřený. A kvůli sednutí na zadek zase v kostele - to zase mají dobře ošetřený katolíci a nebo tu spíše pravoslavní. Protože na lavice v mešitě nenarazíš. Tam se musí klečet.

Nahoře je podzim. Z barev kolem mi je zima. V Klujuč mám možnost, přimknut se k řece Sana, vyklouznout z těch kopců, a nebo ono vyklouznutí oddálit o jedno sedlo - k řece Vrbas. Je pěkně. Jede mi to, a tak se rozhoduju zůstat tady, v kopcích. Ale jen během dne. Na noc chci už být někde dolejc. Libuju si v tom, jak se kole mne mění krajina. Dopoledne jsem šlapal pastvinama. A teď, v druhé půli dne, šlapu krasovými kopci hore, dole, podél potoků. To je různorodost, kterou mám rád.

Za tmy a se světlama dojíždím do Krupa na Vrbasu. Po západu slunce se ochladilo pro mne nepříjemným způsobem. Jedu do campu vyznačeného na mapě. Potřebuju se vysprchovat. Bude-li možnost zaplatím si postel v chatce. Dvě stovky jsem ochoten do té rekreace vrazit.

Camp je volně přístupný, prázdný, opuštěný. Chatka nikde ani jedna. Škoda. Fakt bych ty prachy za noc na posteli směnil. Nikoho nevidět. Zajíždím k domečku, kde tuším sociálky. Dveře se otevrají po žďouchnutí. Svítíc si čelovkou postupuju chodbičkou. Po levé ruce mám řadu zavřených kabinek. Kdyby z nich na mne někdo juknul, tak bych moč ...a tak dále, jisto jistě svěračem neudržel. Napínavé ticho a tma všude kam píchnu loučí baterky. Za rohem chodba ústí do vykachlíkované místnosti. Prozkoumám ji světýlkem - umyvadla na jedné, sprchy na druhé straně. Na stěně vypínač. "Cvak". Světlo! Konec napětí. Mé střídmé zahulákání, aby se o mě vědělo, se odráží od modrých kachliček. Nikdo nic - jsem tu sám, snad? Otáčím kohoutkem u umyvadla studená voda teče - paráda..., a teplá taky fantazie.

Postavím stan, vezmu mýdlo, ručník, trenky, dokumenty, peníze, foťák a jdu se vykoupat. Je tak deset stupňů. Moc se mi nechce, mírně řečeno. Ale potřebuju to, mírně řečeno. Vysvlečen donaha si v té studené cizí ne příliš přátelské umývárně zaťapkané od bláta připadám obzvláště zranitelně. Má nahota mne zbavuje přirozeného sebevědomí. Nevím si s tím pocitem rady. V podstatě bych byl raději, kdyby teplá voda netekla a já měl sám pro sebe aliby proč se nekoupat. Jenomže ona teče - a krásně teplá. Teplá tak, až se z ní kouří. Vstupuju do proudu nádherného média. Blažené teplo mi smývá smradlavý, lepkavý, potěr. Už jsem to potřeboval, hlavně na zadku, a tam. Spěchám. Bojím se fantazie. Že někdo přijde a zavře mě tu, vybere stan, položí nůž na krk..., bu bu bu. Zlá neodbytná fantazie mi brání zůstat pod závojem teplé vody o vteřinu déle než je nezbytnost. Bojuji proti ní rozumem. Moc mi to nejde. Utírám se, oblíkám se, spěchám před neexistujícím nebezpečím a existující zimou. Ta na mne zle doráží. Cítím jak mé kouřící tělo, nezadržitelně pohlcuje. Mé tělo si bere okolní chlad. Měl bych s tím něco dělat. Spěchám s oblékáním, ale všude přítomná zima je dotěrnější, rychlejší než má termoregulace. Venku u stanu mi drkotaj zuby. Do předtím objevené zásuvky, zasunuju prolužovačku. Následně nořím el. spirálu do kotlíku. Že funguje mám odskoušeno. Čaj je hotový za "nekonečných" pět minut. Příště to musím udělat opačně. Napřed uvařím čaj, pak se půjdu koupat, vymrznu a zachráním se čajem. Na noc přesunuju stan pod přístřešek k sociálkám. Jednak, aby ráno nebyl mokrej od rosy, a taky proto, abych si do něho mohl zavést prodlužovačku. Luxus. Je středa, volací den. Jenomže telefonní hovor z Bosny ležící mimo EU je neskutečně drahý (50Kč/min). Takže jen sms: Krupa na Vrbasu /BiH/. hovor drahy. vse ok. ahoj.

Ráno je krásný, studený, mlhavý. Bude pěkně. Ležím ve stanu dokud to jde. Do devíti. Pak už nervozitu z nečinnosti nevydržím a začnu se zvedat. Vařím si královskou snídani - těstoviny s cukrem. Vrbas je pro dnešek mojí řekou. Vlévá se do Sávy, a ta zase do Dunaje. Protéká Banja Lukou, kam mne dnes dovede. Je krásná, čistá plná peřejí a tišin. Meandrů vytvořených krasovými kopci kolem. Musí být rájem pro vodáky. Konec konců, kemp na jejím břehu, ve kterém jsem dnes nocoval, je pro ně stvořený.

Z prkenné ohrady, kterou je obehnána pastvina sundávám černé tričko. Množství drobných šnečků, kteří v suché pasti uvízli svědčí o tom, že nikomu delší dobu nechybí. Je na něm Miloševič mířící do mne prstem obkroužený pro mne nerozluštitelným švabachovitou azbukou psaným poselstvím. Beru ho. Jako suvenýr. Rozporuplnost Miloševiče mi je známa. Jedni ho uznávají, a jiní jako já zatracují... to mi brání si triko z jeho podobenkou tady obléct. V Česku už to bude každýmu "šumák". Tam Hitlera v Srbském provedení ani nikdo nepozná.

Kus před Banja Luka mne vítá cedule v Republika Srbska. V další vesnici u kostela visí Srbská vlajka, jako bych ani nebyl v BiH. Jsem z toho tak trochu zmaten. Ptát se na výklad není koho. Doma, při psaní tohoto textu, mi to vysvětlí všeználek internet. Už tak malá Bosna je ještě rozdělena na dvě části. Tomu srbskému vklíněnci do jejího území se říká odborně "entita". Nevím proč.

Banja luka je krásné město. Mešity, kostely, náměstí, holubi, slunce, lidé, stánky, trhy. Co se jídla týče, tak tu jsem v mizerný čas. Od svačiny mám plný žaludek. Nikam se mi nechce. Zastavuju na náměstí. Čtyřčlená cigánská kapela (buben, trubka, housle, klarinet) hraje i na můj vkus příšerně. Ve všech směrech. Falešně, rytmicky, podáním. Muzikanti zvládají kouřit, hrát a zpívat souběžně. Vypadají jak parta ze sběrny druhotných surovin. Zápaďácky vyhlížející tůrista si je fotí, pak jim za jejich panáčkování něco vhazuje do pouzdra od houslí. Za stálého "hraní" se nad bakšišem postupně všichni nakloní jak nad kotlíkem guláše. Následně po sobě pokukují, pomrkávají, v duchu se dělí. Připádá mi to zoufale ubohé. Všechno. U báby zelinářky, u které jsem si kupoval jablko, zamykám kolo a jdu se podívat do bazaru. Koupil bych si do foroty náhradní rychlovarnou spirálu, protože tu kterou používám jsem si poškodil tím, že jsem si na jejím kabílku neopatrnou manipulací propálil izolaci. Ani po deseti pokusech nejsem úspěšný. Mají jiné, různé, zpravidla větší. Nedávají mi naději, že jinde pochodím lépe. Na výjezdu z města lezu do dílny, z níž čpí síra a jiskří svářečka. Drátek držící ouško plecháčku u korpusu se mi definitivně přetrhnul. Svářeč mi vysvětluje, že to je na sváření "ťénkoe". Perfektně mu rozumím, jako bych ani nebyl v Bosně. Město od města tu mluví každé jinak. Babylon světa. Balkán. Hrnek budu za chvíli potřebovat na kafe. Škoda, že jsem na něj nevzpoměl na tom bazaru. Takže lezu do obchodu. Za rozumný peníz kupuju plecháček označený čárkovým kódem ve smaltu 0,5 l. A ten nerezový zašívám na dno batožin. Doma si ho snýtuju.

Jedu, jedu, jedu pěknou délku. Pravoslaví všude kolem. Krásné kosteli obdivuju jen zvenčí. Maximálně se jim přiblížím na rychlou fotku a jedu dál. Frčí mi to, baví mě to. Toho elánu je třeba využít. Silnice se motá údolím spolu s kolejema a říčkou. Jedu proti její vodě.

S nocí na krku dojíždím do docela města. V toy toy budce u super marketu si ulevuju. A pak jdu nakoupit na večeři. Když vylezu ven, tak už to je na světla. Kluků na benzíně se ptám, zda si u nich nemůžu postavit stan - nemůžu. Policajta v uniformě co zrovna přijel natankovat se ptám zhruba na to samé. Odpoví mi pokrčením ramen, nasedne a odjede. Klukům ukážu, kde budu nocovat - za plotem benzíny. Moc se jim to nelíbí. Poradím jim: zavolejte policii a více se s nima nebavím. Počítám s tím, že nikoho a nikomu kvůli mně volat nebudou a že na mne během noční služby budou dohlížet, alespoň neoficiálně.

Z hlavní silnice R476 odbočuju na úplně vedlejší zapomenutou silničku. To je luxus, který si mohu dovolit jen díky GPS navigaci, která najde i poslední lesní stezku. V tom jí normální mapa těžko může konkurovat. Obzvláště ta má, zachycující celý západní Balkán. Od Řecka až po Rakousko. Od Itálie až do půli Bulharska, Rumunska. Kombinuju ty dva navigační prostředky dohromady. Rámcově jedu, plánuju podle mapy, kterou mám neutále na očích. Neleskne se. Nepotřebuju elektriku. Když se mi však silniční síť nyní nezdá dostatečně hustá, a nebo když chci večer najít plácek na spaní nebo během dne benzínu, tak sáhnu po GPS navigaci. Silnička vede absolutním krásným čistým venkovem s minimem asfaltu, betonu, plýtvání a přetvářky. Ve vesnicích jsou vidět lidi, zvířata, psi. Krásné lesy a krásná políčka s šustící kukuřicí všude kolem. Nádhera, klid a mír. Mezi vesnicema Raškovci a Ostružna Gornja se vzhled krajiny výrazně mění. Projíždím hnědouhelnou pánví. Pod skrývkou zeminy se v matičce zemi rýpou rypadla, bagry, náklaďáky. Hned vedle stojí elektrárna. Hodinu projíždím chomutovskem. Nepěkný pohled na svět mi nevadí. I takový patří k životu. V Sanari na benzíně si za asistence pumpaře vařím v novém plecháčku kafe. Lze s ním mluvit směsí slovanštiny. Má mě za cyklo star. Užívám si roli vítěze.

V Rudanka se napojuju na M 17. Měl bych jet doleva, s vodou řeky Bosna, ale omylem jedu doprava proti vodě. Zjistím to až po osmi kilomtrech, když dorazím tam kam nemám, do Duboj. Zlobím se. O těch pár kilometrů navíc mi nejde. Vadí mi školácká chyba, kterou jsem si to způsobil. Cestou ale zase bylo pár pěkných kostelů..., takže to zas taková chyba nebyla. Odpouštím si. Toho, že jsem v Duboj, využívám k tomu, že přes most přejíždím na druhou stranu ř.Bosny na vedlejší siničku. Na M17 je totiž děsnej frmol.

V čase oběda lezu do hospody. Vypadá pěkně. Udržovaně. Chlapi sledujou televizi, kouřej, pijou lahvový pivo. Normálka. Dávám paní 2 eurovou minci a přání: "Šašlik?", když s: "Da", kejvne hlavou, tak přidávám další: "Čaj?", Když se zase ona po své pokývnutí zeptá mě: "Kartófel?", tak kejvnu hlavou já. Jsme domluveni. Usazen v pohodlný posez v plastikové židli čekám na obědnané menu. Luxus, který mi cestování po zápaďácké Evropě odpírá. Užívám si to. Jídlo je krásné, teplé voňavé, stejně jako dnešek. Ten je taky: krásný, teplý voňavý. I to počasí si užívám. Všechno si užívám. Při jídle koukám kudy kam dál. Vzhledem k tomu, že bych potřeboval telefonovat s Jiřou, což z Bosny ani Srbska není žádná láce, jak už jsem si tu jednou postěžoval, pokládám za rozumné cestou do Srbska se ještě na skok stavit v chorvatském výběžku, který je vklíněn mezi Srbsko a Bosnu a zavolat domů za cenu místního hovoru. Není to ani trochu zajížďka.

Jedu, šlapu mírně a přesto frčím docela svižně. Jestli jsem to tu ještě nepsal - užívám si to. Kopce kolem ubraly na výšce. Teď jsou tak do pěti set metrů. Každým šlápnutím ubírám ze vzdálenosti 65 km, které mně dělí od Šamac, kde je hraniční přechod do Chorvatska.

Mostem přes moji starou známou Sávu opouštím Bosnu. Je už pozdní podvečer. Na světla to zatím ještě není, půl hodiny. Na druhé, chorvatské, straně je podstatně menší Slovanský Šamac. GPS navigací se nechávám přivést na hřiště. Nikde nikdo. Nikoho nezajímám. Za "docelavětru", v závětří baráku, stavím Huskiho. V jeho závětří, pak hladový jak vlk, vařím večeři. Pak teprve rozvalen na měkkém loži volám domů. Líbí se mi jak všechno do sebe zapadá.

Kout Chorvatska, ve kterém jsem se octnul je úplně jiný než to Chorvatsko jak jej zná euroturista. Působí na mne normálně, lidsky, osobitě, jihočesky. Života schopná příroda tu slouží i bez turistů života schopným lidem. Všude kolem řady hrušní. Z některých se plody žlutě sypou na zem. Na cestu si neberu víc než jednu. Za chvíli bude další vesnice. Do Vinkovci přijíždím podél řeky, a nebo závlahového kanálu. Nevím. Stojatá zelená voda se v něm nehne ani jedním směrem. Rybáři bobkující na břehu střeží tiše a pozorně své návnady. Nad hlavou mi neustále krouží několik čápů. Placatost jižních čech všude kolem. Zase jedu, jak jinak, po eurovelo č.6.. Jinak též po silničce šoustce nejnižšší třídy - 4221.

Na odpočívce ve Vinkovci stvořené pro cyklisty snídám. Pomalu a dlouze, tak jak to mám rád.

Za Vinkovci mne předjíždí obří traktor táhnoucí obří silážní vůz. Maličko přidávám, abych se za něj "zaháknul". Kdo neví, tak neví, že vír za vozem cyklistu prakticky táhne. Udržím se v něm 15 km, do Vukovaru. Kde hned z kraje traktor odbočuje.

Opírám Authora o tank střežící místní vojenskou posádku. Potřebuju si vykartáčovat prach z vlasů, vyprášit si tričko. Vojáka za branou se ptám jestli si můžu tank vyfotit. Velkoryse přikývne.

Nakupuju ve vukovarském kauflandu a kafe si vařím tamtéž u volné zásuvky za kafe automatem. Pak se na hodinu natahuju na pažit. Je krásně. Usínám.

Cesta od kauflandu vede kolem vukovarského nádraží. Je poničené. Rozbité. Rozstřílené. Vypadá jako kulisa z válečného filmu. Koukám na tu nádražní budovu převálcovanou granáty docela vyjeveně tím více, že jinak vše kolem je nové, upravené, zdobné. Chodníky. Ulice. Domy. Nikdy, nikde jsem nic takového dosud nepotkal. Předpokládám, že uchování této relikvie je záměrem městských architektů. Memento na válečný projev lidství v původním tvaru, působí varovněji než-li úhledně navršený vzpomínkový hrob s mosaznou ceduličkou. Obdobně působí i ohromná vodárenská (?) věž na kopci (kopečku) nad Vukovarem. Rozstřílená a podepřená lešením, vypadá jak vyhaslá, opěvovaná pochodeň. Omšelý nepochybně autentický nápis napsaný štětkou na zdi baráku: "Vukovar neće biti Вуковар", z něhož jako kapky slz stékají přebytky barev. Je tak dlouhý a špatně čitelný, že nejde vyfotit. Ale je tam. Bohužel.

O kilometr dál, v polích za městem, je velký vojenský hřbitov. Vlají nad ním fangle, moudra o míru a obětování - a hlídají ho dosud živí vojáci. Doma se dočtu, že bitva o Vukovar byla jednou z největších bitev války v Jugoslávii.

Jedu po D2, uzounkým kraťonkým výběžkem Chorvatska vklíněným do Srbska, jedinou silnicí na Ilok. Vinice. Sady. Vinice. Sady. Písčitá půda skýtá možnost hloubit do kopečků sklepy. Některé jsou pěkné, jiné zřícené, je to tu pěkné. Nad obecnou rovinu porostu občas vytrčuje plechový posed v barvě khaki. Pod ním zpravidla zaparkován džíp podobné povrchové úpravy. Khaki panáček z něho dalekohledem dozoruje nad Sbskem za macatým Dunajem. Katolík hlídá pravoslavného... křesťané. Křesťané? Balkán. Já jsem spíše prosrbský a protichorvatský. Píšu to tu doufaje, že to nebude přeloženo do chorvatštiny. Jsem rád za šťastný nápad nejet v Miloševičově tričku..., to by ten vojcl sletěl z posedu.

V Iloku kolem policejních hlídek jsem kolem čtvrté. Mám odjeto něco přes stovku. Jdu si pro večeři do obchodu. COOP má ve večerní slevě 50% grilovaný kuře. Polovic mi bude stačit. Přikupuju hořčici, pivo, pečivo a jedu to zbaštit poblíž k hradu vztyčenému nad Dunajem kdysi, kdysi dávno. Vypadá pěkně. Hrad je ale v rekonstrukci. Nepřístupně obehnán plotem. Od pohledu se nezdá, že byl poničen blbými lidmi. Spíše na něm zahlodal zub času zmlazující svět obecným, neideologickým zahlazováním projevů lidské činnosti. Sníst kuře jedu zpět na náměstíčko. Dokud je teplé. Náměstíčko je krásné, upravené, květinové. Ospale prázdné.

Kousek od hraniční čáry, celnice. Stojí tu bleděmodrý domek. Zaujme mne jeho cedule prozrazující Československý kolonizační proces tohoto koutu Evropy. Dům patří Slovenskému kulturnímu spolku Ilok. Berjem tedy za kliku branky, ále už je zatvorené. Čo se dá robiť?

K přejezdu z Chorvatska do Srbska slouží dlouhý most. Na každé straně vartuje jedna celnice. Tu Chorvatskou mám za sebou, tu Srbskou před sebou. Slunce, které mi dnes přálo, právě zpadá. Všude klid a mír, a ticho, a rozum. Nádhera.

Přejezd z Chorvatska do Sbska na mne působí stejně jako přejezd na Ukrajinu - index životní úrovně okamžitě klesá. Protilehlým ekvivalentem opraveného upraveného Iloku je rozpadající se Baska Polanka. Rozpad budov, silnic a plotů, zaneřáděnost ulic, na kterých psi pročichávají stokrát přebrané odpadky příkře kontrastuje se sousedským, lépe řečeno sousedícím Ilokem. Měl bych, ale nechce se mi ten čurbes fotit hned teď z kraje. Mám jiné starosti. Potřebuju vodu a místo na spaní. Pro vodu jdu ke světlu do automičky. Cigán v prací unavených montérkách mi dává vybrat zda chci pitnou/nepitnou. Beru 5 litrů pitné - pochopitelně. Ulívá mi z barelu a s cigaretou v koutku se na mne směje. Bude se mi tu líbit. Bude se mi tu líbit? Nevím, mám rád čisto a pořádek. Uvidíme. Potřebuju to zapíchnout - někde, tak prchám za město. Ke spaní - tu ve městě: v parku, na hřišti, či tak někde, mi chybí dostatek srdnatosti. Vyčítám si, že jsem nezůstal v tom Iloku. Smráká se rapidně rychle. Pořád rychleji přibývá tmy, na úkor světla. Z kraje vandru mi to nepřišlo. V těch posledních minutách dne si člověk uvědomuje, jak rychle den, a on s ním, stárne. Ze silnice odbočuju do lesa, že něco najdu. Palouk, či co. Shodou okolností, tam čeká jakási volně přítupná konstrukce se střechou nad vybetonovanou plochou. Kdyby k tomu vedla cesta, tak bych řekl, že to je kryté stání pro pět aut... Takto, bez cesty, ale netuším k čemu ten přístřešek obklíčený stromy ze tří stran, může sloužit. Čtvrtou stranou je přivrácen k přehledné louce. Pro mne to je v tuto chvíli dobrý "palouk". Chybí jen lavička, stoleček...

Ráno. Už jsem vzhůru a balím, když skrz louku k "mému" ležení přijíždí malý obstarožní renaultek původně červené barvy, velikosti "S". Poté, co z něj vystoupí dva chlapáci velikosti XXL s minimem tuku na těle, tak se jeho pružinám podstatně uleví. Z kufru vytáhnou motorový pily. Dolejou olej, benzín. Pilníkem přetahují řetěz. Jeden kouří, druhý ne. Kuřák má chuť se bavit. Ptá se. Ptám se. Vysvětluje mi, že to tady je střelnice a přístřešek je pro střelce, a střílí se támhle a zvedne ruku a ukáže přes louku dozadu. Jeho slovanštině je perfektně rozumět. Jeho kolega byl vloni na Slovensku. "Za rabotoj?". "Nět! Kak turist!". Snídani tradičně odkládám na pozdějc. Až bude lavička kafíčko a pod stoleček natažený nohy.

Po silnici č. 12, po níž shodou okolností vede i EV6 frčím na Novi Sad. Tam to mám necelých čtyřicet. Do Bělehradu něco přes sto. Krajina je výrazně zemědělská. Placaté pole s řepou střídá placaté pole s bramborama. Vše je v celku upravené a obdělané, i když ne s takovou dokonalostí jako u nás. Častěji než u nás se do obdělaného celku vklíní neudržovaný zarostlý pole lán. Nebo pole není využito od ouvratě k ouvrati, pro mladší čtenáře: od okraje po okraj, kultivar není zapojen po celé ploše. Životadárný Dunaj mi teče po pravé ruce za řadou stromů. Pole jsou na něj žíznivě napojena nesčetným šrafováním utkaným z hadic, trubek, rour. Hůře na tom, co se vzhledu týče, jsou rozvrácený, zaprášený, opotřebovaný vesnice. Na první benzíně zastavuju, zkoumám možnosti dle zažitého scénáře. Mám štěstí. Lavička, stoleček, na WC el zásuvka. Vařím kafe, snídám. Chlápkovi, který mi je sympatický tím, že mu jsem sympatický, ukazuju tričko s Miloševičem - aby mi přečetl a přeložil jeho poselství. Čte: Генерале бојиш ли се некохо само Боха више Нико. Překládá: "Generále, krom Boha se nikoho neboj!". Což jest obdoba poselství. "Gott mit uns", které měli fašouni vyraženo na přezce opasku. Myslel jsem si, že to tak nějak burcující bude. S plagiáorstvím nikdo nic nedělal. Ani Bůh. Kde je poptávka jei nabídka.

Novi Sad (NS) se pyšní krásnou pevností nad Dunajem. Abych ušetřil při placení jídla ve stáncích, lezu do směnárny. Za dvacet euro dostávám cca dva tisíce dinárů. Na pět dní mi to bude tak tak stačit. Rozšafnému placení obědů eurem je konec. Měnu co jsem dostal jdu hned vyzkoušet. Do stánku. Za housku velikosti malé pánvičky plněnou sekanou a zeleninou platím 150 dinárů, dle rozpisu na ceníku. Chvíli se bavím přepočítáváním kolik to je na naše a pak to vzdám. Když vím, že to stojí jako u nás a nebo míň, tak mi to je v podstatě jedno.

Za NS v Sremski Karlovci se odpojuju od Dunaje, zatímco šipka ve směru EV6 běží k němu. Nevěřím povrchu, na který mne posílá. Zůstávám na asfaltu silnice a začínám stoupat do kopce, který Dunaj obtéká. V Velika Remeta zastavuju u nádherného katolického kostela, které jsou v Srbiji v menšině. (Pravoslavný jsem v Chorvatsku neviděl ani jeden. I to je důvod proč jsem spíše prosrbský). Jdu dovnitř. Je přirozeně starobilý. Není náhoda, že jsem tu přibrzdil. Po dvou hodinách pohybu mne dohání hlad na jídlo a chuť na kafe. To je pořád dokola. Jediná kultůra dne. Buďto jedu, nebo jím, piju (vařím kafe), a nebo spím. Mezi to se mi už nic nevejde. Zásuvka je až u oltáře - pro mikrofon, reprobedny. Je mi to trochu žinantní vystoupat po třech schůdkách nad úroveň patřící prostému lidu. Vlést až takhle blízko na pracoviště farářovo. Jiné zásuvky však skutečně podél vlhkých zdí není. Nikde nikdo. Jen obrazy a sochy svatých dozorují nad tichým prostorem. Pro jistotu tiše propátrám prostor hlasem: "Haló!". Nic. Skutečně, nikde nikdo. Jsem tu sám. Je-li to v kostele možné. Poslušně, po ministransku poklekám, narovnávám se na tři kroky a zasunuju spirálu vsunutou do plecháčku s vodou. Pak zase "vycouvávajíc" poklekám před monstrancí na obětním stole před oltářem a usedám do lavice. Než voda dosáhne klokotu (3 minuty) přemýšlím a přemýšlím..., jestli někdo nepřijde a nevyhodí mne, a tak. Když se z hrnku začne kouřit: poklekám, beru hrnek, vycouvávám, poklekám - z úcty ke zvykům a s poděkováním, že šla elektrika. Než vyjdu ven žehnám se křížem svěcenou vodou z mističky u vchodu. Je to jediná svátost ("svátost"), kterou si dopřávám. Líbí se mi na ní, že je k mání pro všechny. Bez ohledu na intenzitu, druh jejich víry.

Obstojná silnice č.100 se mění na zoufalou panelku. Vyčítám si, že jsem nejel po EV6. Horší být nemohla. Když jsem "nahoře" - nahoře jsem dal do uvozovek protože to "nahoře" značí nahoře na kopci dvěstě metrů vysokém - tak je kvalita silnice výrazně vylepšena asfaltem. Frčím po něm dolů, ...a brzdím. Proti mně dvě pěkný holky, cykloturistky. Šinou do Německa (udělám Whou!). Nemají v plánu jet přes Čechii ale přes Rakouskou (Whou! Whou!). "A odkud jedete?", ptám se já. ""From Beograde", odpoví mi oni. "Od kdy?". "Od včerejška". "Už jste takto -by bike- někdy cestovali?". "Ne, to je náš první výlet". "Hmm..., jedete pozdě, bude vám zima", ujistím je já při představě sloty před kterou já ujíždím a které ony jedou vstříc. "Máme dobré teplé kabáty". Podívám se jim na brašny. "Kde?". "Tady", ukážou na malé uzlíčky na nosiči. Nechci jim to "nic" prohledávat, ale vaťák, který budou v alpském průsmyku zcela jistě potřebovat, se jim tam vejít nemůže. Nemíním je více zrazovat. Zkušenost je nejlepší učitel. Jsou mladé, odvážné a jsou-li i odhodlané, tak to i vydrží. Když je požádám o fotku, tak se nastilizují do nacvičené, rozverně veselé formace. Takže vypadají jak s cykloturistického časopisu. I já se nastilizuji pro jejich objektiv (mobil). Doufám, že ani zdaleka nevypadám tak rozverně. Mé image je zcela jiné: zarostlý vlk samotář! Jsem rád, že jsem holky potkal. Mám jistotu, že EV6 od níž jsem se odpoutal, byla horší variantou cesty na Bělehrad. Chvíli poté zastavuju, a fotím se, před cedulí obce jmenující se Indija. To má zvuk: Indija!

Po krásném cyklochodníčku frčím s větrem v zádech podél krásné silnice č.100. Na Bělehrad Vávro! Na Bělehrad! Když pojedu takto svižně, tak tam budu už dnes večer. Chci to, nebo ne? Není mi lépe zůstat na noc trčet někde v lese, mezi poli? Nevím a šlapu. Vítr mi krásně duje do zad. Chudák holky, ty dusí.

Silnice rovná a přímá. Vidím daleko před sebe. Tam se vpřed sune jakési dvoučlenné procesí s károu a vlajícím praporem. S podivností v hlavě se k zádům pochodující dvojice blížím. Dojíždím ji, zastavuju, zastavují se. Slízám. Dvojice je a jde ze Švédska - neuvěřitelné. Kolem světa - neuvěřitelné na druhou. Šli přes Česko a dosud mají českou verzi kartičky, na které své putování popisují. Krom popisu: odkud, kam, proč a jak, je na kartičce napsána i prosba o jídlo. Nerozumím tomu, byť to je v češtině. "Vy nemáte peníze?". "Ne". "A z čeho žijete?". "Z jídla, které nám dávají lidé", řekne mi on, zatímco já se dívám na ni. Slečna mi připadá těhotná, to se anglicky řekne "pregnat", ale nechce se mi na další podivnost upozorňovat - když to vidím. "A kde spíte?". "Máme stan nebo u někoho zazvoníme". "Jeden můj kamarád Petr Hirsch, taky chodí po světě pěšky. Byl v Římě, Compostele, Jeruzalému, prošel Skandinávii... taky chtěl obejít svět, ale nějak z toho sešlo. Neznáte ho?", zeptám se já a jim se rozjasní tváře, protože Hirsche znají. Máme společného kamaráda! Neuvěřitelné. Mé oči neustále připoutává bílý, snad ametystový, přívěšek visící jí na krku. Nakláním se k ní, beru ho mezi prsty... Nezdá se mi pravděpodobné, že by to byla miniatura toho, co mi připomíná. Chci se ujistit, a nevím jak se ona intimní část ženského těla, která nás muže tak fascinuje a vábí (obzvláště v jistém věku) pojmenuje anglicky. A tak se slečny ptám. Přiblble, prostoduše, přímočaře, přičemž svírám jako by mušličku na jejím krku stále v prstech: "Je TOTO, ono místo, kudy přichází na svět děti?". A podívám se z talismanu tázavě na ni. Přikývne, že jo s takovou přirozeností a moudrem, že mě se ten přívěšek najednou nezdá vůbec blbý, perverzní, obscénní, jak se mi původně jevil. Zrakem přejdu se na jejího dvoumetrového partnera. Lascivně se usměje. Sklouznu mu pohledem na krk. Nic tam nemá. Po drobném zaváhání jim dávám z měšce na krku dvacet euro. Já si to mohu zcela jistě dovolit a oni je budou zcela jistě potřebovat. Nejlépe na autobus do švédské porodnice. Nedokážu si představit míru odhodlání potřebnou pro takový podnik. Těhotná žena na pěším pochodu kolem zeměkoule! S mužem a ceduličkou, žádající přístřeší a ořechy!! Jsem malý, malý, a ještě menší.

Na okraji Bělehradu zaváhám, zda dojet do jeho centra na noc. Ano nebo ne? Nakonec se rozhodnu - že jo. Na GPS navigaci je totiž zakreslen velký park v místě soutoku Dunaje a Sávy. Počítám s tím, že se tam někde zašiju.

Soutok Sávy s Dunajem je velkolepě ozářen měsícem v úplňku. Vody dvou řek se sráží do nehybné hladiny. Symbolika řeky, co by plynutí času, zde neplatí. Zde je čas věčný. Neorientuju se, která je která. Ptám se. Zjišťuju, že soutok je ještě o kousek dál. Toto, že je jen samotný Dunaj s ostrovem. Nábřežní promenáda - bulvár Nicoli Tesli- je teď v teplé noci vyhledávaným korzem. Kupuju si vařenou kukuřici, přisedám si na lavku k dvěma kytaristům. Líbí se mi jejich brnkání, chraplavý hlas. Teplá slaná mastná kukuřice je výborná odměna. Mám pocit, že zpívají rusky, ale nevím. Nerozpoznám srbštinu od ruštiny. Rozdělávám si pivo a užívám si atmosféru toho místa. Zase jsem rád, že jsem tu, tímto způsobem. Slušně vypadající paní se mnou dává do řeči - obecné plky o cestování. Stvrzuje mi můj záměr se tu někde na noc zašít. Policie tu prý na to je zvyklá. Líbí se mi její bezprostřednost, smích, měsíc v úplňku, všechno.

Posunuju se dál k tomu soutoku. Ten je utopen ve tmě pod nasvíceným hradem, na který se mi už upřímně nechce. Jsem utahanej jak kotě. Zítra je taky den.

Stan stavím na předem vyhlídnutém místě. U lavičky na vrstvě listí. Bude měkoučko, heboučko, teploučko. Před "zálezem" si dávám lehkou večeři. Aby se mi ráno nechtělo kadit. Kam s tím tu?, by byl ráno neřešitelný problém.

Prší. Poslouchám. Usínám. Prší. Poslouchám. Usínám. Když spím takhle někde ne úplně odlehle, tak nezaříznu tak tvrdě, jak mi je zvykem. Nejtvrději spím doma v posteli pod peřinou s polštářem pod hlavou zamknut dvěma západy dvou zámků. To se spaním za stanovým plátnem v bělehradském parku s petlahví pod hlavou nelze srovnávat. V šest potřebuju čůrat. Močení mám vyřešeno tak, že čůrám do za tím účelem připravené petlahve - bažanta. Odpadá mi tím zdlouhavé obouvání vyzouvání postávání chládnutí a pohoršování u stromu. Takto si úlevnou potřebu odbudu pěkně v klídku a teple. Jen to trošku zasmrdí. Při té příležitosti vykouknu ven. Chuchvalce mraků hustě zkrápí zem životní nezbytností. Jediný človíček, kterého zahlédnu je nešťastník s polámaným deštníkem. Jinak nikde nikdo. "Br, v tom se mi nikam nechce", řeknu si nahlas a zalezu do tepla stanu, do tepla spacáku. V osm mne probouzí ticho bez deště. Měl bych být rád, ale nejsem. Mobilizuju v sobě síly. Lezu ven, koukám na oblohu. Pršet jen přestalo, zase bude. Je třeba využít příležitosti bez deště. Balit stan, věci v dešti to je ta nejmíň lákavá představa. A že by mne tu bělehradští nechali kempovat do zítřka, to je krajně nepravděpodobné. Taže: get up!

Balím, spěchám, aby mi nezačalo pršet do roztahaných hader. Putnik s polámaným deštníkem, který od rána kroužil kolem, doputoval ke mně. Od pohledu to je bezdomovec s letitou praxí. Ošuntělé sako, roztrhnutá nohavice, děravá bota, zarostlý obličej, týdny a měsíce špinavé ruce. Za dlouhými nehty černo. Ve chvíli, kdy hledám plynový vařič, který jsem včera jistojistě nechal venku u kola, mi začne tvrdit, jak mne zde celou noc hlídal, aby se mi něco neztratilo. Jenomže mně se právě něco ztratilo! Mám v případu jasno. Večer mi ukradnul vařič a teď si ještě žádá bakšiš za ostrahu!! Jsem na něho naštvanej, nazlobenej, nabroušenej. A k tomu to zoufale podzimní počasí. Kosa mi není jen díky tomu (všemu) co mám na sobě. Takže balit v podstatě ani není co. Když vařič najdu v brašně, tak se můj poměr k němu výrazně změní. Zaposlouchám se do jeho drmolení. Vykládá mi, že mu jako klukovi umřeli rodiče. A že až on bude mít čas pro "směrť", tak si vykope hrob: "Takový mělký", ukazuje rukama, lehne si do něj se skříženýma rukama a umře. Připadá mi zvláštní, že mu v celku rozumím, přestože jednotlivým slovům ne. Čekal bych, že se přidá k mému žehrání na počasí. Je na tom obdobně, podstatně hůře, než-li já. Já mám kulicha, rukavice a zimní bundu, proti jeho krátkému sáčku. Jenomže on je rád, že prší: "Už tomu bylo potřeba", řekne nějak a já mu zase rozumím, aniž bych věděl, jakou to bylo řečí. Aniž by si o něco řekl, tak mám potřebu mu něco dát, se s ním rozdělit. Peníze mu dávat nechci, neb drobné euro mince už nemám, a srbské papírky si šetřím, abych znovu nemusel do směnárny. Takže mu dávám kolínka (těstoviny), ty ale odmítá. Nemá si je na čem uvařit. Nemá vařič. Tak mu dávám půlkulový pytel sušenek. Když jej ode mne přijme, tak mi jej zase vrací - že to je hodně. Přemlouvám ho, ale on trvá na svém: "Éto mnógo". Pytlík rozdělávám a do jiného mu odsypávám. Při odsypání poloviny mne zarazí. Znovu mu je nabízím všechny, on je zase odmítá. Má filosofie je z jeho smyslu po nebažení po nadbytku dokonale zmatena, zahanbena. Když dopakuju začíná znovu pršet. Zlomeným deštníkem mne posílá pod střechu jakéhosi ne příliš vzdáleného stánku. Jdu tam.

Stánek je dřevěný, prosklený. Za sklem vevnitř je nepořádek, bordel, špína litinová lavička původem z parku a jiní dva bezdomovci povalující se na jedné velké dvoumatraci. Jeden něco píše tužkou, druhý si balí cigarety. Koukám na ně skrze sklo, aniž bych je zajímal. Pod rozpadající se střechou vytahuju vařič, chystám na čaj. Na plynu to vždycky, v porovnání s el. spirálou, zoufale dlouho trvá. Nicméně, teplý sladký čajík v kombinaci se sušenkama (viz výše) je příjemnou vzpruhou. Kdyby se tu objevil "můj" bezdomovec tak bych mu dal napít teplého čaje ze svého hrnku. Vím to. Nemohl bych jinak. Aniž bych prosil, klepal, žadonil, tak mi ti vevnitř otevírají dveře. Pochopitelně, že jsem rád. Pít čaj vstoje a čekat až přestane pršet je zdlouhavé. Lépe se čeká vsedě. Nejlépe pak vleže. Ptám se po elektrice. Není přítomna. Takže další hrnek, tentokrát pro kafe, vařím zase na plynu. Po očku sleduju ty dva. Zabořeni do matrace, obloženi svinstvem spřádají bezzubými ústy rozhor, kterému nerozumím. Řekl bych, že není o mě. Nerozumím tomu, proč si ten svinčík neuklidí, nevyhází, nenahrnou na jednu hromadu, do jednoho kouta?! Jistě. Odpadky jsou věci nečisté, a proto se jimi nebudou zabývat. Pohled na ně na mne působí hnusně. Není to tak, že bych se v jejich společnosti necítil dobře, protože bych se bál. Je to tak, že se v jejich společnosti necítím dobře, protože se mi ekluje ten bordel, ve kterém se rochní, žijí, hnijí. Jenomže, zatímco za oknem prší leje fouká vítr, tak tady v tom smrdutým hnízdě je sucho a lavička... Zatímco já sedím v suchu, tak "můj" ranní bezdomovec krouží v dešti parkem se zlomeným deštníkem. Jak říkám: Sputnik. Park je velký rozlehlý. Stromy vysoké daleko od sebe. Sleduji jeho pohyb skrz veliký okna. Soustavou cestiček se přibližuje, přibližuje..., až se nakonec přilípne jako můra na sklo a začne nás uvnitř teskně pozorovat. Připadám si přitom jak rybka v akváriu, nepatřičně privilegovaně. Chtěl bych ho vpustit dovnitř, ale nemůžu. Není to tady moje. A ti, kterým to tady toho času patří, jím evidentně pohrdají. Dávají mu najevo, že je z nižší kasty, hrubě ho odhánějí pryč a on se nechává, aby kroužil se zlomeným deštníkem po parku a následně se přilepil na pohled do sucha a nechal se odehnat... Je mi ho líto, ale nemůžu s tím nic dělat. Myslím na včerejší chodce. Kudypak vedou kroky jejich? Déšť polevuje, chce se mi vypadnout, jet. I bezdomovci, kterým dělám "společnost", se zvedají. Otvírají kufry, s vypáčenými zámky. Kufry, které nebalili. Šaty z nich jim padnou jako ulité. Nevěřím, že náhodou. Vlasy si přičísnou hřebínkem. Do podpaží, úst, vstříknou deodorant. Na čisté ponožky nazují čisté boty. Z ničeho nic vypadají desetkrát lépe než-li já, a tisíckrát lépe než-li Sputnik, který opět doputoval k ostrůvku sucha. Gestem mi pokynou, že soaré je u konce. Po zavření dveří a cvaknutí zámku je prosím o to, oč jsem se uvnitř neodvážil, o fotku. Kamarádsky mi zapózují před svým bungalovem. A hrdě vynadají lidské trosce se zlomeným deštníkem. I toho bych si rád vyfotil ještě jednou, ale odmítá mi to gestem, které nelze nepřijmout. Ten člověk má v sobě zvláštní fluidum. Nebo alespoň na mne tak působí. Zvláštně. Vyrovnaně. Klidně. Jedu. Za jiným příběhem.

Do Bělehradu jsem přijel, protože jsem ho chtěl vidět. A teď tu jsem a nechci ho vidět, protože počasí je pod psa. V pizzerii hlásající dobré ceny a "Free WiFi" si kupuju housku s čímsi a pivo. Je tu zrádně teplo. Topí. Radím se s yr.no.. Pršet bude určitě dneska, možná i zítra, a pak už by nemělo. Kdybych chtěl, tak bus do Brna jede za dva dny - v neděli. Je čtvrtek. Chci? Nechci? Nevím. Do cíle, který jsem si doma naplánoval: Sofie, to je přes Železný vrata kolem Dunaje cca 500 km horizontálně a 6700m vertikálně. Podtrženo sečteno. Ujedu-li denně sto a nastoupám-li 1200, budu v cíli v úterý a pak mi počasí i zuby můžou vlézt na záda. Je čtvrtek (stále ještě). Dojídám a nevím co mi libo. Pořád ještě. Dojím a vím. Jedu podívat se na Železný vrata. Tento kout Evropy bych chtěl vidět. Nechávám se vyfotit s jedinou pěknou budovou, která mi stojí v cestě ven z města (parlament). Hrad v dešti mne nezajímá.

Zastavuju se na bazaru u kouřícího kiosku vonícího smaženou vařenou, pečenou rybinou. Přes výdejní okýnko koukám do hrnce na polívku vypadající jako gulášová. Pěkné paní v pěkné zástěře na ni ukazuju prstem. "Čórba?", ptá se ona nejistě. "Čórba!", odpovídám já jistě, aniž bych její slovo kdy slyšel. Teplou polévku mi podává v krásně hřející plastové mističce. Plitkou plastolžíci odmítám, ale chci "chleb". Dostávám dva rohlíky a platím, snad necelou dvacku. Ale to je jedno. Polévka je výborná, chutná. Teplá, plná zeleniny, rybí mastnoty a rybího masa. Moje děti (ani Jiřa) by ji nejedli, dali by si hranolky. Opakuju si slovo: "Čorba". To si budu muset zapamatovat. Po polívce a dohodě s bufetářkou si zamykám kolo. A jdu se proběhnout mrholením po tržnici zasvěcené zelenině a rozličnostem nutných pro život a hospodářství. Pořád sháním tu varnou spirálu. Nádherných věcí přehršel. El. spirál několik velikostí od velkých až po největší, zatímco moji "nejmenší" nemají nikde.

Za hlídání kola dělám bufetářce další tržbu: kupuju si rybí řízek. Zase fantazie chutě, vůně, teplo. Jedinečný bělehradský zážitek na celý život nebo na dva řádky - ani ne.

Předměstí Bělehradu se zvedá, vlní spolu s kopcem nad ním. Vypadá jako jedna velká nekonečná vesnice. Drobné domečky, každá se svojí střechou jsou namačkány k sobě a na sebe, přes sebe. Vypadá to jako upačworkovaná deka. Silnice 153, po které B opouštím je úzká a rozbitá. Možná jsem měl jet po druhé straně Dunaje. Řidiči v autech, které by u nás už dávno nejezdili, tolerantní. Po promrholené hodině zastavuju pod střechou obchodo - hospody, protože mne upoutali WC dveře a následně el. zásuvka. Vařím si kafe, vyprazdňuju střeva, čistím zuby, nakupuju paštiku a pečivo. Svačím, koukám, jak prší. Faktický pocit chladu rozpouštěný čajem umocňuje představa, že na kopcích za nimiž na mne čeká Sofie, dozajista sněží. Jestli tam někde uvíznu na noc, tož to mi bude ouvej jako vloni.

Před Požeravac přejíždím řeku. Cedulka ji pojmenovává: "Велика Морава ". Jede mi to, dokud déšť nepřidá na intenzitě. Právě jsem u nějakého hnědouhelného lomu. Špíny, smradu, smogu kolem na dvě hodiny.

V šest večer mne dohání obvyklé, blízce večerní starosti: kdeže hlavu na noc složím? Neustálý dnešní déšť mi dokonale nahlodal morálku. Mám toho dost. Chce se mi zalézt do stanu lehnout a ani se nehnout. Rozhlížím se po mokré, promočené krajině. Vyhlídky na pěkné suché místo minimální, lépe řečeno, vůbec žádné. Kemp? Kde by se tu vzal?

K výdechu zastavuju na benzíně - pod střechou neprší. Vody plný kecky. Představa, že v tom hnusu budu někde stavět od rána mokrý stan a pak se do něj ve zmáčené pláštěnce nahrnu, a najednou "jakobynic" budu v suchu a v pohodě je bláhová. Pod střechou benzíny mne napadá řešení: stan postavím tady, pod střechou, a pak jej do sucha vytřen vynesu na déšť na támhle ten kousek pažitu za benzínou. Představu začnu realizovat ihned. Okamžitě, tak jak jsem: v pláštěnce, rukavicích, mokrejch botách s kapkou u nosu jdu za pumpařem, který mne sleduje z bezpečí vytopené kanceláře. Je ochotný a vstřícný, kýve hlavou: "Šátor móžno tam". Starost mi vypadává z hlavy. Jsem rád, že už nikam nemusím. V suchu pod střechou pumpy vztyčuju huskyho. Místa je tu dost, zákazník žádný. Vyděšeného pumpaře mé počínání vytahuje z kanclu. Důrazně mi vysvětluje, že to jsme si nedomluvili a já mu zase konejšivě, že "šátor", tu jenom postavím a pak si ho zanesu "TAM" - na to místo, které mi odsouhlasil. Úlevně mi děkuje za to, že si stan nepostavím přímo u stojanu. Pomáhá mi s prostrčením prutů. Mokrým plátnem to jde děsně blbě. Ručníkem do sucha vytřená stanová podlážka vypadá lákavě. Že venku, mimo střechu, prší, mi od toho okamžiku vadí podstatně méně. Z nejhoršího jsem venku. Na WC si vytírám tělo do sucha, převlékám se do suchého. Nádhera. Spirálou vařím kotlík čaje - fantazie, a i s ním zdrhám co možná nejrychleji bydlet. Díky suché podlážce mám ve stanu krásně sucho. Husky je dvouplášťový stan spíchnutý v Číně ze supr materiálu. I když svrchní plášť je mokrý jako hadr na zem, tak je stále zázračně voděodolný. A i když je vnitřní plášť mokrý stejně tak, tak je pořád paro propustný. To je taky důležité. Díky tomu mám ve stanu svoje teplo, a nikoli svoje vlhko. A tak si v suchu a teple užívám komfortního ležení, soukromí. Nedokážu si vysvětlit, že jsem kdysi dávno jezdil, dokázal přežít, na vandru přes pět tisíc kilometrů dlouhém bez stanu. Jak to, že už to neumím?! Je něco málo po sedmé večer. Spát budu dvanáct hodin. Těším se na tu dvanáctihodinovou směnu/změnu. Budíka si nedávám. Pro nedostatek pevné vůle.

Nevstanu v sedm, v osm, ale až v devět, a to jen protože mi je trapno být za pecivála, když kolem rachotí auta, život. Ranní bolest zad od nálezu druhé matrace na Istrii není tak dotěrná. Opřen o kolo ji každé ráno rozlámu na kousíčky. Ráno je bez deště a tedy pěkné, ale studené. Od úst se mi ale nekouří, zatím. Když pobalím, poskládám, zaroluju, přivážu, zavážu, přiřemenuju, spakuju, tak se jdu rozloučit s obsluhou, vyzvednout elektrožrouty. Pumpaři, který mne strážil celou noc, kupuju krabičku cigaret z jeho nabídky. Mají kolek jako u nás. Když se ptá, kam mám namířeno dále, tak mu řeknu po pravdě: "Sofíja". "Sofíja?". "Da! Sofíja!". "Sofíja overz planinu! Na planinách sněg!". "Chvala vam i stréčno". "Stréčno". Nevím, jestli si to nerozmyslím. Dokážu si tu kosu tam nahoře představit. Nejsem na ni stavěnej. Jakmile mi začne být zima na prstíčky, tak se mi začne stejskat po ústředním topení.

Po č. 34 dojíždím v čase oběda pěkným počasím z kopce dolů do Veliko Gradisko (VG). Dunaj, od něhož jsem se včera v Bělehradě odklonil zkratkou přes kopce, ještě nevidím, ale čuju, že není daleko. Ve stánku si kupuju plněnou placku. Koupil bych si i čaj, jenomže ten paní neprodává. Tak mi vaří vodu - zadarmo. Přikupuju si tedy ještě jednu placku. Je to dobré, teplé, zeleninové. V marketu nakupuju řádně jídla na 24h.. Dle mapy se do vesnice s obchodem dostanu až zítra odpoledne.

Tu ve VG mi začíná jízda podél Dunaje po Eurovelo 6. Na mapě to je značeno po asfaltce uzounké silničky, která za Golubac má být leckde prostřílená skálou. Bude to pěkné jetí. Vydrží-li počasí. Zatím je fajn.

Cigáni proti mně vezou dříví naložené na kočárcích. Každý kočárek z pěti obsluhují tři. Většinou ženy a děti. Není mi jasno, odkud to dřevo vezou, když všude kolem jenom pole, pole, pole. Asi z řeky. Jedu a do uší si pouštím cosi. Paráda, zábava, odměna. V Golubac jsem v podvečer. Obchody dosud otevřené. Přikupuju pivo, z čůrku vody prýštícího trubkou ze skály plním lahve. Trubka je obrostlá mechem a opatřená cedulkou: "Вода не пије".

Za Golubac podjíždí silnice, alias EV6 pod strážním hradem. Skály kolem vysoké. Abych dohlédnul jejich vršku, musím si notně zalomit krkem. Tunelem pod hradem pronikám do soutěsky Železná vrata, kvůli které jsem tu. Rumunsko srbská hranice tu běží středem řeky vymezené srbskými a rumunskými skalními masívy stojícími proti sobě. Daleko od sebe, po miliony let podél mocné řeky. Vypadá to efektně. Dunaj, zklidněný kaskádou přehrad níže po proudu nikam nespěchá. Naopak, lenivě se rozlévá. Hebce a žbluňkavě vlnami hladí břeh pod silnicí. Spíše než řeku, připomíná mocné jezero.

Zatímco bráška Dunaj nikam nespěchá, tak já se ženu vpřed. Užívám si pěkné jízdy v reflexní vestě. Stmívá se, za chvíli bude třeba někde bydlet. Než to ale někde zapíchnu, chci ještě pár kilo na tacho přidat. Doháním včerejšek. Moc míst k bydlení není. Vpravo skála šplhající do nebe a vlevo sráz k Dunaji. A tam kde je sráz příkrý jen trochu stojí chatka, srub, či takový nějaký plechový přístřešek chataře - rybáře. U jednoho z nich zastavuju, překračuju natažený drát - závoru. Jo tu by se to dalo..., v případě nouze, který ještě nenastal. Jedu dál.

Po deseti minutách jsem u další boudy. I tu by se to dalo zapíchnout, ale nechce se mi vstupovat do soukromí někomu. Znovu propátrávám GPS navigaci. Po přiblížení objevuju kemp umístěný na drobném poloostrově vstrčeném do toku Dunaje. Mám to k němu cca 7 km. Zajásám. Rozžínám červený světýlko na zadním blatníku, čelovku přigumičkovanou k hlavě a velím: "Jedu bydlet!"

Reklamní cedule "CAMP" vyvedená na prkně štětkou je jen jedna, v poslední chvíli před odbočkou. Po opuštění hlavní silnice mi šotolina pod kolem roztřese tělem, Érem. Hrkám, rachotím, drnčím. Stromy kolem cesty zahušťují tma je ještě neproniknutelnější. V lese dva domky se štěkajícími psy a tma. Nikde ani žárovka. Očekávám, že se mi kemp prozradí září žárovek, ale ne. Nic. Nikde nic.

Dle navigace je kemp pár desítek metrů ve tmě přede mnou..., ve skutečnosti tam je mrtvolná tma tmoucí. Vypadá to spíš napínavě, než lákavě. Vytrvalost mne vyvádí z lesíka na plácek v příšeří. Navigace nelhala. Kemp je na svém místě. Řada pěti chatek, sociálky a domeček recepce, kuchyňky, restaurace v jednom, tvoří jakýsi čtverec. Jsem doma, řeknu si pro sebe, a nahlas: "Hola! Hola!". Nikde nikdo. Ticho, šplouchání vlnek. Kuchyňka kempu pod pergolou je volně přístupná. Když do ní vstoupím, tak se rozsvítí světlo. Ztuhnu napětím... Světlo je ale ovládané fotobuňkou..., úleva. Nevím jestli mám být rád, že vidím kolem sebe, a nebo být nerad, že mne někdo může vidět. Světlo mi odkryje nepořádek kuchyňky. Vypadá to tu jak v katastrofickém filmu, ve kterém lidstvo chvatně opouští svá bydliště. Poházené nádobí, neumyté hrnce, špinavé utěrky, ve vypnuté lednici plesnivé zbytky v hrci, olezlé vejce. Vadí mi to (pochopitelně) překonatelně, protože voda teče a el.zásuvka je funkční a já nemám jiné volby. Fotím západ slunce. Zlatavá záře dnešního dne se ztrácí za mořem Dunaje, za kopci na západě. Oskar dává o sobě pořád ještě vědět, i když pro tuto šířku šel spát už před desíti minutami. Dnes bylo pěkně. Podle červánků soudím, že i zítra bude. Vařím párky v nudličkové polívce. Blízkost rumunské mobil sítě mi zajišťuje laciné spojení s domovem. Volá mi táta. Přesně mu popisuju, kdeže to jsem. Najde si to na netu. To je díky moderním technologiím možno. To co naštěstí (dosud) net neumí je zprostředkovat zážitek z místa. Chuť, vůni, teplo párku s hořčicí. Barvu nebe měnícího se na noční oblohu. Větřík šustící listím. Šplouchání vlnek. Pach rybiny. Pohled na čím dál tím méně zřetelné obrysy okolních kopců. Odplatu za překonaný den... To všechno saju do sebe usazen v plastikovou židli. Jestli je sprcha funkční mne ani nenapadne zjišťovat. Na to je velká kosa. Lezu do stanu. Odměřuju si dávku spánku. Budíka dávám na půl sedmou. Takže deset hodin klidového režimu. Rád spím.

Ráno lezu ven jako vystřelený pérkem. Večer jsem totiž nechal u zásuvky nabíjet elektrožrouty. Zabalil jsem je sice do té nejhnusnější utěrky, která byla toho času na tom místě k mání, ale stejně... co kdyby u nich byl někdo dříve než-li já? V denním světle vypadá kemp podstatně méně tajuplně nežli v noci. Lépe řečeno, vypadá pěkně. Když dojdu s čůráním až k vodě, tak tam objevuju pohozený kotlík a následně o kus dál trojnožku. Těžkám komplet v ruce. Je to kvalitní materiál, poctivá práce. Hmotnost a rozměrnost nálezu je tím jediným, co mne zdržuje od toho, abych si to odvezl domů jako suvenýr. Nakonec se rozhoduju, že ho sbalím. Tři dny ten trempský skvost uvezu. Pro sebe. Pro Ondru. Pro vzpomínku. Vůbec se přitom rozhodnutí necítím blbě zlodějsky. Kdyby kotlík vysel spořádaně nad ohništěm. Kuchyňka byla uklizená. A byla tu kasička pro samoobslužnou platbu, tak bych zaplatil a s poděkováním odjel, ponechávajíc vše na svém místě. Ale když si ten kotlík odnese první větší voda, a nebo hastrman? A v lednici jsou zbytky? A záchodky zavřené? To mi pak je těžké odolat pokušení a dodržovat vyšší principy mravní.

Chvíli před osmou kemp opouštím. Předpokládám, že spolu se mnou tu končí letošní sezóna.

Podzimní ráno je studené. Jedu svižně, v rukavicích, kulichu a bundě, abych se zahřál. Sluníčko je pořád ještě někde za kopci. Kopec, který není probourán tunelem, nýbrž nese silnici po svém hřbetě, mi stran tepla přichází vhod. Příkré stoupání mne prověřuje a prohřívá. Na jeho vrcholu zanechávám Éro u krajnice a jdu si pro fotku. Je na ní opuštěná kůlna a Dunaj směřující do Kazaňské soutěsky, kde se scukne ze stovek na desítky metrů. Jeho tok zpomaluje, až zastavuje, obří, svého času největší Evropská hydroelektrárna a přehrada stejného názvu: Železná vrata, níže po toku. Vlevo je Rumunsko a Karpaty. Vpravo Srbsko a Stará planina. Nahoře nade mnou slunce. Za mnou Dinárské hory. Bude pěkně.

Při focení fotky dozoruju nad vzdáleným Érem. Obíhá ho, oňufává pes. Bojím se, že po něčem chňapne a kolo se mi s řachnutím skácí. Takže hřbitov, který jsem měl při focení za zády, neprolézám. Vypadal unaveně, opuštěně, neudržovaně. Kdysi bleděmodré plechové kříže pohltila, pokroutila, oněměla rez. Žulové náhrobky vykřiveny dosud promlouvají k živým bukvami. Zídku rozvrátil zub času. Poklidný tok rozpadu narušuje jen několik málo hrobů vzdorujících poločasu rozpadu posledním zbytkem sil. Vesnice, ku které přináleží je sama hrobem. Není-li koho, kdo by v ní žil, pak ani není koho, kdo by se o její hroby staral. To je jednoduchá rovnice. Mladé to táhne do měst. Všude. Nemám jim to za zlé. Nejsem jiný.

Do Donji Milanovac přijíždím v čase kafové přestávky. Na návsi pár stánků jako o pouti. Vše co prodavači na pultech nabízí, se nějak váže k životu vesnice. Ovčí rouno, med, soška vyřezaná ze dřeva, kus šutru ze skály, nůž vsazený do kozího rohu - levnější, do jeleního - dražší. Prodavači by prodávali, ale nemají komu. Divím se jim, že tu stojí. Pro koho? Ráno v kempu jsem využil situace: přístupu k elektrice, a kolínek si navařil do foroty. Jíst se mi nechce, ale odpočinout si zadkem od kola jo. Jistotně mířím ke kostelní věži. Tam bude vodička, travička, lavička. Kostelík je pravoslavný. Z venku nemnoho, zevnitř pak velice, velice zdobný. Vystlán koberci, vyzlacen zlatem, vyzdoben ikonami vypadá pohádkově nádherně. Ze stropu visí nádherný koráb lustru. Pochopitelně taky zlatý. Užasle nad pokladnicí, v níž jsem se octnul, žasnu. Liturgie pravoslavná, je jiná než naše katolická. A tak tu není to u nás typické uspořádání: obětní stůl, stojící proti řadě lavic. V Moldávii jsem byl jedné účasten. Pravoslavní se kolem popa přednášejícího písmo shlukli. Při obřadě obcházeli místnost. Líbali, hladili artefakty, kterým já nerozumím. To nebylo lze s pouhé návštěvy, bez výkladu, pochopit. I já člověk snad moderní obdivuju, nechávám se ovlivnit tou krásou kostelíka ve vesničce s 3000 obyvateli. Otázka mi napadá obvyklá: Jak asi musel reagovat člověk před dvou stem let, když uviděl, sáhnul si na nemožné? V kostele nikdo. Jdu si pro hrnek, vodu a spirálu. Zásuvek podél zdi tu mají nespočet. Kafem provoňuji venkovní altán. Je nádherně. Teplo. Jasno. Slunečno. Po jednom, přidávám druhé. Dojídám ranní kolínka a u studny za pomoci písku a sena drhnu kotlík. I po měsíčním putování se mi jeho hliník leskne novotou. Stál i s pokličkou jak nerezový tlakáč - nepochopitelných šest stovek. Dobrá investice. Když jsem hotov k odjezdu, přichází ke kostelíku z ničeho nic početná skupinka evidentně cizozemských tůristů. Paní v letním klobouku s širokou krempou a vlajících šatech se semnou dává do řeči. Angličtinou mi odpovídá na otázku, kdeže se tu vzali. Jsou Američané, ona z Arizony, a putují výletní lodí po Dunaji. Viděli Vídeň, Budapešť, Bělehrad... Jo, Dunaj nás spojuje. Posílám ji do kostela. Bude koukat. Takový kostelík v Arizóně nemají ani jeden, to se vsadím.

U stánků na křižovatce, před hodinou zívajících nudou, probíhá čilý směnný ruch. Stánkaři se dočkali. Americké dolary se mění za srbské drobno radosti, tak to má být. Rouno do Ameriky nikdo nepotáhne. To dá rozum.

Cedule za vesnicí mi vzkazem: "Srečan put" přeje šťastnou cestu. Zkráceno do slengu: "Sréčno". Je mi to hladivější než "Good bay!". I proto se mi tu líbí.

Silnice, po které jedu, se odpoutává od Dunaje podél zátoky. Na jejím konci se doní vlévá nějaká řeka. Mocný vítr mne silně žene přímo vpřed, do hor, směrem na Sofii. Na konci zmíněné zátočiny přejíždím dlouhým mostem onen přítok. Teď bych se zase proti tomu větru měl dřít, a nebo využít jeho fuku, odpoutat se od Dunaje vjet do kopců Staré planiny. Když pojedu proti větru větřisku, uvidím tu nejlukrativnější, nejzúženější část Dunaje a do hor odbočím zítra. Když si to odepřu a pojedu do hor, tak mám zajištěno spojenectví větru a počasí. Po zralé úvaze, kterou vyřeším během jízdy, bez zastávky odbočuju do hor. Jsem rád, že je pěkně a že mne vítr sune vpřed, aniž bych musel šlapat. Více mi netřeba. Připravuju se tím o dílek soutěsky, ve které za Římanů stával Trajánův most. Most, který svojí celkovou délkou 1135 metrů představoval největší soudobý most. Toto prvenství si podržel po dalších více než tisíc let, ačkoli byl zničen již ve druhé polovině 3. stol.. Jeho artefakty jsou v přilehlém muzeu. (Pokud čtenáři připadám chytrý tak pozor, vše chytré co tu je, je opsáno a zjištěno až zpětně, doma, při psaní tohoto textu).

Vítr mne tlačí vzhůru do kopců. Kolem žloutnoucí bukové lesy. Podzimek na dosah, kolem všude. Vesničky vypadají jako vystřižené ze skanzenu. Hlavní stavební materiál: dřevo a mazlavá hlína. Na dvorcích životodárný nepořádek prozobávaj, prohrabávaj jejich uživatelé: lidé, slepice, ovce, krávy, psi na chrastivých dlouhých, krátkých, řetězech. Ploty se tu moc nestaví tak jednou za sto let, a dle toho po zbytek století vypadají - symbolicky. Pořád si v hlavě vezu obrázek toho krásného, nádherného interiéru kostelíka. Hliněnost domků navyšuje jeho zlato třpyt. Všichni venku - něco dělají. Kolem dobytka. Kolem pole. Kolem domku. Kolem sebe. Líbí se mi to. Vesniček dnes je vzhledem k přívětivosti krajiny víc než včera, ale pořád celkem málo. Povětšinou proti říčce jedu sám mezi lesy. Občas zahlídnu bunkrovité stavbičky z cihel. Mají tvar milíře. Středověkého transformátoru dřeva na uhlí bez užití miliónů let. Napřed mžourám do daleka a váhám, cože to vlastně tam pod lesem je. Když mi však dá silnice sjet až k takové báni, tak mám jasno. Ano skutečně, jsou to milíře. Většina z nich vyhasle čeká na obživení ohněm. Dál cestou mám štěstí. Několik oživlých dýmících golemových hlav vydechuje ze země oxidy síry a dusíku a jiné v kotoučích. Nemohu nezastavit, neopřít Éro o kůl a nevkročit do ohrady, ve které jeden z takových čmoudících smrdících bunkrů stojí. Ovce se shrbeně věnují okusování poslední letošní, třikrát opasené trávy v jejím protilehlém rohu. Čekal bych, že u milíře někdo bude. Ale ne. Nikdo tu. Škoda. Milíř má tvar půlkoule o průměru cca 3 m. Nad ním je pochůzná střecha. Když na ni pohodlně vystoupám po dlouhým nájezdu, tak se koukám na velikou "pokličku", kterou je ze shora uzavřen plnící otvor. V jednu chvíli se vítr otočí a zahrne mne čmoudivým smradem. Rozkuckám se a skrz uslzený oči netrefím skrz čoudu oblak na čerstvý povětří. Ze zajetí jedo plynů mne vysvobozuje až vítr z jiné strany. Prchám do bezpečí, než se vítr zase otočí.

V Donja Bjela Reka v obchůdkohospodě "MIX" se vším nakupuju na noc. Přes pult zarovnaný zbožím si objednávám: "Špek. Hleb. Čaj". Při vyřčení slova "čaj" odtajňuju plecháček v ruce. Prodavačka je absolutně chápavá. Vyzve mne jen k tomu, abych jí ukázal, kolik toho špeku chci. Ukážu si asi tak na třicet deka. Pak mi do plecháčku z kohoutku natočí na kafe dosti teplé vody. Z dalšího regálu podá chleba. Na kalkulačce vše sečte a cenu mi ukáže. To by se mi v Tescu, a tak dále, nestalo. Líbí se mi tu. Pod střechou u stolu s lavicí spořádám půlku správně slaného špeku, chleba a dva hrnky čaje. Když se zvedám tak přichází pětice chlapů ve věkem a prací unavených šatech. Tři vrásčité a dvě mladé tváře. Jsem rád, že jsem stihnul pojíst bez nich. Mám rád u přežvykování klidnou samotu. Na stůl roztahují svůj nákup: pivo a kořalku ve dvoudecovejch skleničkách. Nabízí mi pivo, to nechci, a kořalku, jo tu si dám. Je to klasická vodka. Moji dnešní cestu z Dobré znají. Dokazují mi to její charakteristikou: "Hore - dole", rukou značící gesto není potřeba. Hore dole je prostě hore dole tady i u nás "v Češku". Metrů nasbíraných za dnešek mám cca 1500. (hlt kořalky) a odjetých kilometrů cca 100 (hlt kořalky). Než odjedu, jdu koupit hlt kořalky v plastikové dvoudecce, kterou po sobě, krom (snad) dobrého dojmu zanechávám u stolu. Po zaplacení mi zase ubude z hromádky dinárů. Budu ji muset doplnit. Od chlapů se odpoutávám zvoláním: "Stréčno na Zaječar". Mávají mi těžce upracovanýma dlaněma. Ve svých upracovaných šatech vypadají nezávisle sví. Jinak to nelze nazvat. Mám tak hodinu a půl. Cestou někde to zapíchnu.

Krajina se změnila - pozvolné kopečky porostlé buk lesy vystřídány za vápenatá příkře lomená skaliska. Po stromech ani památka. Kopce porostlé pichlavou klečí se rýsují na pozadí podvečerního nebe. Mají něco málo přes tisíc metrů. Nejvyšší z nich Stol (1190) mám po pravé ruce. Že bych cestou k večeru narazil na nějaký kemp je vyloučená věc. Kdo by tu co kempoval? Vzhledem k množství šutrů všude volně rozsetých po kraji nemůžu nechat hledání plácku pod záda na poslední okamžiky dne. S čelovkou zpravidla všechny šutry nepřátelské vůči ležícímu tělu těžko odhaliti. Těsně před samotným koncem dne zůstávám na opuštěném asfaltu odpočívadla. Jsem za to rovné placaté místečko vděčný. Je nejlepší z toho, co mi příroda nabízí.

Skrz otevřený vchod koukám ven do otevřené šutrovité krajiny pod tím Stol-em. Nikde, široko daleko ani louč paprsku. Jen nahoře na Stolu svítí cosi červeně. Včerejší noc jsem trávil na dočista jiném místě, jiné planetě. Ta rozmanitost mne baví, očarovává. Kdybych jel autem, tak by mne minula. Tahle, vydupána ze země, na mne působí stvořeně, čarovně. Rozhycován, rozpumpován dnem, nechce se mi spát. Hvězdná nebesa nade mnou září, září a září. Myslím na konec výletu. Dva, tři dny (?) pohybu v takovéto a vyšší krajině a jsem doma. Jsem rád, že jsem dnes dojel až sem. S podporou větřiska to nebyla taková robota, jak jsem se obával. Jen aby vydrželo počasí... Myšlenky mi skáčou z jedné na druhou v krátkém sledu, tak jak je přinášel nejen dnešek. Tak jak jej přináší myšlenky na zítřek. Duši mi netíží zhola nic. Zato do boku mne spravedlivě tlačí skrze vrstvu matrací několik přehlídnutých "kamínků". S tím teď už nic nenadělám. Jak si lehnu, tak se nehnu.

Ráno budík 6:30. K ranní bolesti obvyklé -zad v kříži- mi křižují tělem bolesti z neobvyklých směrů. Od lopatky, kyčle, styčných ploch těla s plochou zeměkoule. Jak si kdo ustele tak si lehne, dere se mi vyčítavě z mozku na rozum, zatímco se morálně přemlouvám, fyzicky přelamuju směrem ven. Venku krásný studený tichý čerstvý den. Ticho. Ptáci mlčí, jako by nebyly. Neobvyklé. Zavlíkám se do bundy, hlavu strkám do kulicha, ruce do rukavic. Na teploty, při nichž se mi kouří od úst, nejsem zvyklý. Mlžný ranní opar rozpouští slunce, zatímco já balím rosou zmáčeného huskyho. Bude pěkně.

Krátkým, ale příkrým sjezdem sjíždím k ř. Bórská. Mlha. Mlha. Mlha. Les. Les. Les. Kosa. Kosa. Kosa. Dřevěný vesničky stlučený z prken obmazaný hlínou. Vyhlíněný ulice, vyjma té hlavní, po níž jedu. Živí lidé. Sypající slepicím, štípající dřevo. Živý skanzen. Na poli kouřící hnůj trhají vidlema z vlečky za samočinně popojíždějícím traktůrkem, rozhazují v kydancích kam dohodí. Nepředstavitelně těžká práce. Vykydat, naložit, rozházet... Ne, nechtěl bych to dělat, tu žít déle než na pohled. Ovoce nikde. Hrušně, jabloně, švestky, cokoliv. Nic takového nikde cestou. Dnes, stejně jako včera i zítra. Nevím proč, ale vysvětlit se to asi nějak dá. Místem to není. Toho je kolem všude dost. Na vině budou zimy. V zimě tu musí být řádně zimě. Před Zaječarem se má ř. Bórská vlévá do ř. Timok. Zní mi to po indiánsku: "Timok", teď bude "mojí" řekou a silnicí zase č.35. V Zaječaru se rozděluje Timok na Bílý a Černý. Můj bude ten bílý. Za Zaječarem už mi je teplo od slunce, od kopce. Zastavuju na benzíně na snídani, na převlečení. Vařím dva hrnky XXL velikosti. Sladký kafe a rohlík s nutelou to mám rád. Infrastruktura WC je dobrá. Umyvadlo, špunt teplá voda. Věřím počasí = peru malý věci a jedny dlouhý kalhoty. Naposledy. Pak už budu doma a vandr roku 2018 Jugo bude realitou minulosti. Je to možné? Asi jo.

Místy širší, místy užší údolíčko svírá Bílí Timok, koleje a moji třicet pětku dostačující kvality. Etapovým cílem mi je 40 km vzdálený Knjaževac. Našteluju si do uší sluchátka, zapnu náhodný výběr, usadím sedinku na sedátko, vklíním pravačku do klipsny, vyhodím blinkr pohledem, rozjíždím se. Jedu pomalu a vytrvale. Soustředěně zevlujíc kolem sebe, do sebe. Slízám jen jednou, před hospodou. Otvírám dveře, vstupuji do příjemného tepla. Topí se tu. "Dobrý den! Čórba jesť?". "Nět. Šášlik jesť". "Chvala Vam! Stréčno!". "Stréčno!". Šteluji sluchátka do uší, sedinku na sedátko, pravačku do klipsny. Šašlik nechci. Čórbu, teplou mastnou polívku, tu bych si dal.

V Knjazevac jsem pod kopci 1700 - 2100 vysokými. Leží na nich sníh. Konec srandy. Jak já nemám rád zimu! Vůbec! Sofie je na jejich druhé straně. Při vaření kafe na benzíně mi přistane podnosem výkvět šikovnosti zámečníků. "Hybridostroj" jsem říkal složeninám: motoru, kabiny, nákladní korby a čtyř kol propojených dlouhou traverzou, když mne předjížděli a míjeli cestou. Chlapíka, co z něj vylezl, se foťákem ptám, zda si jeho stroj mohu vyfotit. Dovoluje mi to, přičemž ale zapomíná, že dnes nejel na pole, či do lesa, ale na nákupy, a že mu v kabině zůstala sedět jeho mu drahá polovička. I já si jí všimnu až poté co od ní stojím na vzdálenost dvou metrů. Ozývá se, nadává, chce utéct z kokpitu vozu, jenomže se jí nějak zasekává otevírací mechanizmus. Tázavě pohlédnu na chlapíka s otázkou "Co teď?". Směje se na plné kolo. Srabácky zvyšuju odstup od vozu, zatímco pasažérka trhá klikou u dveří. Fotím, ať si bába nadává.

Maličko a cudně se vnořuju do města kvůli směně valut a pozdnímu obědu. "Menjálnica" tu je na každým rohu. Měním deset euro. Zítra budu v Bulharsku. Čórbu nikde nenabízí. Takže zůstanu u oblíbené placky "Pljeskavice" plněné sekaným masem. Dávám si dva kusy. S nacpaným břichem se vracím zpět k benzíně a odbočuju doprava na vedlejší silničku 221, která mne nejkratší cestou převede přes hory do Sofie.

221 je vedlejší silnicí. Hlavně pro silničáře. Její děravost, záplatovanost, zpráchnivělost o tom svědčí. Vesničky jsou pořád stejné, z mého pohledu prvobytně pospolné. V jedné se zastavuju u svébytného projevu životních schopností vesnice - rachotící, kouřící stavení je zvenku opředeno soustavou vzájemně proti sobě běžících širokých řemenic. Z násypky se na náklaďák sype šrot. Zaujme mne to, zastavím, ale fotku já blbec neudělám. Směrovka určená výletníkům mne láká k monastýru Sv. Trojice. Má to být 500 m. Podlehnu lákadlu, odbočuju z hlavní silnice, jedu na exkurz. Nuda. Na monastýry je Rumunsko. Ale je tu jabloň. Beru tři kusy. V Jalovik Izor nakupuju na večeři: špek+hleb+mustard. Za čajem mne prodavačka posílá do restaurace vedle. Ve vytopené restauraci mi dojde jaká je venku zima. Objednávám dva velké čaje a zůstávám venku, abych si nezvyknul. Pěkný den končí zataženě. Ochlazuje se. Doufám, že nebude pršet. U posledního stavení si žadoním o vodu přes plot. Když mi ji pán přinese tak se napřed z pet lahve přede mnou napije: snad abych mu věřil, že není otrávená. Navenek kývu a uvnitř vrtím hlavou.

S myšlenkami na noc, dojíždím k celkem pohlednému dvoj vodopádku. V Plitvicích jsem takový neviděl. Kdo chce úplně k nim, musí po kládě přes říčku. Nejdu. Nejsem dobrodruh. Je tu takové jako by tábořiště. Ohniště, stůl, drnité plochy pro stan kolik chci, popelnice, na konci louky kadibouda. V Chorvatsku by to vypadalo docela jinak: placené parkoviště, buřty, WC, dřevěný chodníček schůdný jen se vstupenkou. Tu tato varinta se mi líbí více. Přesto však, kvůli těm drnům. Kousek ještě popojedu.

Nakonec zastavuju na vrstvě tlejícího listí pod větvema na okraji pole. Je to kus od cesty. Ráno budu mít mokré boty od rosy.

Vykukuju ven. Autorácký Éro poslušně čeká na svým místě. Zvedám se. Balím. Jedu. Snídani zrealizuju cestou. Až si bude kde sednout na zadek.

Večer nepršelo, a ani dnes nebude. Silnička je uzounká. Domečky skanzenovitě dřevěné. Zděné čistou cihlou jsou v menšině. Den se vybarvuje do modra. Paráda. Zastavuju chlápka. Dle spz auta je místní a dle foto výbavy to je machr na focení. Chtěl bych se nechat vyfotit. Je z New Yorku from "jůesej". Povídání o rodině je v první lekci, takže to mám docela nacvičené. Jeho otec je přímo odsud, maminka z Rijeky, on sám už je USA-manem, auto má půjčené od strýce, u něhož bydlí. Vychvaluje, pochvaluje, chválí údolíčko světa, kterým jedu, v kterém jsme se potkali. Souhlasíme spolu, že to kolem je " naturel lovely". Zná to tady. Líčí mi barvitě, jak silnice dál bude semknuta v kaňon spolu s říčkou. V kaňonu možno vidět orla nebo anděla. Ta slovíčka si jsou tuze podobná a ani mávání rukama - křídlama nedává jasno. Ten i onen je mají. "Road" bude "Up", a pak "Down". Těším se na oba směry. Up i down. Silnice je dobrá. Fotku jsme zamluvili.

V Pirot jsem v čase oběda. Peněz mám jako želez, takže polovinu peněženky měním za plné menu i s polívkou. Pak jízdou "přes" prohlídnu město. Zaujme mne hrad obehnaný hradbami a plavecký bazén. Na hradby hradu nemám náladu, to si raději sednu. Na bazén bych si skočil. Vykoupat dozajista potřebuju. Jenomže na to mi je zima. Na pumpě za městem zjišťuju, že do Sofie to je devadesát. To je Supr. Při té informaci mne zasvrbí chodidla. Budu-li tam dnes, což je reálné, pak je reálné, že zítra budu v busu, a pak je reálné, že pozítří budu doma... Je to vůbec reálné? Pirot leží v rozlehlé rovině 350 m vysoko. Kopce, kterými je rovina obkroužena, stojí v uctivé vzdálenosti. Středem roviny vede silnice - dálnice rovná jako přímka. Autoplachty nesou zhusta popisky psané azbukou, latinkou i turečtinou. Já frčím podél dálnice po vedlejší silničce. Vítr se mi opírá do zad, jako by chtěl, aby reálné stalo se skutečným. Dost mi to jede. Užívám si to. Úrodnost půdy prozrazuje její barva. Tady je antracitově černá. Malé traktůrky ji obracejí malými pluhy na malých políčkách. Vlastnictví je vymezeno mezemi prorostlými křovím. Prvorepublikové hospodářství. Po pětatřiceti kilometrové jízdě jsem v posledním městečku Srbska: Dimitrovgrad. Projídám zbytek peněz: klobása, chleba, čaj. Při placení si za spropitné beru čajovou lžičku na památku. Je dlouhá. Praktická.

Na výjezdu z města míjím nevelký tábor bez pochyb utečeneckého lidu. Je plný černochů, černošek, černoušků, všichni do jednoho jsou ve svých životech obehnáni plotem. Nikdy v životě jsem neviděl pohromadě tolik černočerných černokožců. Ani v Maroku. Tam byli Arabové - vyšší kasta Afrikánců. Silnice, z níž do tábora vhlížím je o něco výše, než-li tábor sám. Mám přehled bílého sáhiba. Podlouhlé bílé unimobuňky slouží za WC, sprchy, prádelny. Čtyři velké vojensky zelené podlouhlé stany za ubytovny. Pestrobarevné prádlo přehozené přes plot schne na slunci větru. Řekl bych, že tam je tak 200 černých dvounohých mravenečků. Byla by to pěkná dokumentární fotka, ale připadá mi trapné fotit ty lidi za plotem jako zvířata v ZOO. Tak si to "vyfotím" jen do sebe, pro sebe.

Před hranicí řada kamiónů. Turkové, Bulhaři, Srbové, Rusové, Rumuni - Balkánci. Západoevropan ani jeden. Na výjezdu bez problému, na vjezdu drobná komplikace u okýnka: "Ty jedeš do Sofie na kole? Tak daleko?". Za hranicemi stejná řada kamionů čeká na vjezd do Srbska. Jistě. Kapacita utečeneckého tábora má omezenou kapacitu. Měl jsem si ho důstojně vyfotit a odjet. Trapnost, netrapnost.

Na Bulharské straně nepokračuje dálnice dálnicí nýbrž silnici E80 s konfortní krajnicí. To mi vyhovuje. Co kamión, to pomocná tlaková vlna s "pusch up" efektem. Kopce kolem jsou zase na dosah. Rovinu jsem nechal za zády. Sunu se vzhůru do sedla, za kterým je už jen sjezd do Sofie. Představa zítřejšího návratu mne činí nenasytným po jízdě. Jistotu, ale ještě nemám.

Sofii jsem si za návratové město nevybral náhodou. Denně z něj totiž odjíždí alespoň jeden spoj do Prahy. A zítra, ve středu, pak dokonce tři! To už je důvod pro vykřičník. Teď už to dobře dopadne. Klid se mi rozlévá tělem. I kdybych nestihnul zítřejší bus, tak stihnu ten další, a ono se zase nic nestane. Vědomí tohoto pořádku mne nechává klidným. Jedu, šlapu, peru se s kopcem, a to je vše co pro zítřejší odjezd dělám. Baví mně to. Do uší mi hraje hudba a myšlenkami kolují projeté kilometry. Běží si svým tempem. Jednotlivé vjemy se překřikují jako by soutěžili o důležité postavení v mé hlavě. Urovnávám je do řádky. Všechny jsou důležité. Mám na tu inventuru čas, po zbytek dne, bytí. Pořád je budu přehrabovat, rovnat do přihrádek podle témat: spaní, lidé, ovoce, cesty, země, kopce, jídlo, zvířata, řeči, čas..., a srovnávat zpět do časové osy tak, aby vedle stály, seděly, ležely tak jak vedle sebe stály, seděly, ležely, když se děly.

Jsem za kopcem. Název stepní krajiny opasený kozami Planina je přiléhavý. Je to vážně planina. Nikde nic. O čtyřicet kilometrů dál a o dvěstěpadesát metrů níže pozvolným klesáním je Sofie... Na vzdálených kopcích obkružujících údolí, ve kterém je Sofie uložena, sníh. Hlavně na těch jižních kopcích přináležejících k pohoří Vitoša. Deset z jejich štítů má nad dva tisíce. Kousek od Zábřeha je Vitošov se svým kopcem. Co má s Vitošou společného Vitošou?

Zastavuju na benzině v Dragoman. Tentokrát ne na kafe - na to při trapu není čas. Za cenu místního hovoru volám Jiře, že to dnes asi dotáhnu do té Sofie, a že bych zítra mohl sednout na bus. Ať mi najde nějaký a pošle mi to esemeskou, že si to večer přeberu.

S myšlenkama výše uvedenýma jedu do tmy a pak ještě hodinu po tmě. Svítím, blikám, v reflexní vestě za širokou krajnicí oddělenou od jízdního pruhu reflexníma žabkama nastřelenýma do asfaltu. Je to bezpečné jetí? Řekl bych, že jo. Připadám si jak velký tirák, jak půlnoční kovboj. Do uší mi stále hrají Terčiny nahrávky. Supr čistě. Supr zážitek. Pocit. Takže jedu, jedu, jedu a nebo spíše letím, letím, letím až do Bozhuriste, to už jsem na předměstí Sofie.

Sámošku stíhám na poslední chvíli. Kupuju párky, pečivo, pivo a za odměnu čipsy. Mám je rád, občas (jednou ročně) se jejich chutí odměním. Kupoval bych si je častěji, ale bohužel častěji si nevytvořím ten správný důvod. Obava, že mi někdo šlohne něco z kola nebo kolo celé, mne popohání k rychlému tempu. Lidí kole obchodu bylo jako much a tma kolem jako v pytli. Ideální podmínky.

Z Bozhuriste to je do centra Sofie 12 km. Není důvod natahovat dále krok. 130 je už tak pěkný výsledek. Na GPS navigaci vybírám plácky. Líbí se mi ten mezi kostelem a hřištěm. Není to daleko, jedu tam. Už bez světel, abych nebudil pozornost. Cestou se zastavuju v křoví. Potřebuju vyprázdnit střeva. Tu je příležitost, která se nemusí opakovat.

Park u kostela je dobrý tip. Vysekaný hustý trávník, dobré lože. Pouliční lampy v přiměřené vzdálenosti - akorát aby mi svítily a nerušily mne ze spaní zároveň. V jejich svitu, na lavičce a u stolku si ohřívám párky, vypíjím pivko, natahuju nohy. Tiše převaluju v sobě pocit: Jsem v Sofii, na konci tohoto výletu. Je krásná, jasná, teplá noc. Hvězdy svítí nádherně, neměně a zase jinak než-li včera (včera nesvítily). S každým posunem se ta hvězdná krajina mění. Jediná noc není stejná. Recituju si verše. Nohavicovu Kometu... Vydejchávám tempo dne, výletu. Nechávám se plnit poklidem. Jsem rád, že jsem tu sám. Nikoho, než-li sám sebe, k tomu netřebuji. Ani po telefonu. Vůbec. Cítím jak chládnu. Dechem okolních kopců posypaných sněhem. Jsem 500 m vysoko. Řekl bych že Sofiie je z těch velkých hlavních měst, nejvýše položena. (ano je). Za šera vzdálené pouliční lampy zahajuji večerní rituál: rozbaluju huskyko. Je mokrý od ranní rosy. Vztyčuji ho, podlážku vytírám ručníkem. Zítra ho (ručník) zahodím a pozítří budu spát ve své posteli. Neuvěřitelné. Když mám vše nakramařeno dovnitř, přijíždí ke kostelu auto s nápisem "SECURITAS". "A jejda", řeknu si pro sebe. Když muži vystoupí, aby si zapálili, tak jim jdu statečně v ústrety. Nač se tajit? Diví se, proč jim to vykládám. Divím se, že se diví. Jako by nepřijeli kvůli mně! Ne, skutečně ne. Přijeli hlídat ten kostel. "A to tu budete přes celou noc?". "Da, čerez nočju". "Nu vot, charašó. I pasmatrýtě požálsta tákže moj šátor?". "Da. Pasmatríme". "Spasíba!". "Ne, náda! Spakójno addycháj!".

Ráno okrasný, jasný, čistý. Vstávám o půl osmé. I bez budíku. Bus mi sice jede až o půl páté, ale déle se mi ležet nechce. Vařím poslední snídani tohoto vandru - nostalgie. Poté jdu do kostela. Je pravoslavně zdobný. Hlídačka uvnitř chce vlezné. Kroutím hlavou - jako že ne a ona kroutí hlavou jako že jo. Když se tak častujume gesty tak se dovtípím a vyjednám to: "Děngy, Nět!". Je z toho krátká, ale nutná návštěva.

Cestou do města se zastavuju v pneuservisu. Půjčuju si profi nářadí a potáčím šrouby, který budu muset na nádraží povolit. S pidinářadím co si vezu, by to mohl být problém. Hlavně u pedálů, ty bývají utažený fest. A já navíc nikdy nevím, na kterou stranu se povolují, když každý na jinou. Ale už jsem to vychytal: hřebíkem jsem si vyryl na kliku šipečku. V drobnou zápletku se promění shánění ruličky streč fólie. Povede se mi to až ve třetím obchodě. Přičemž pokaždé trnu, jestli mi během nakupování někdo neukradne kolo osaměle čekající před obchodem. Anonymních lidiček, potencionálních zlodějíčků, je všude plno a s Authora dosud září novota. Pro mne nově i vzpomínka, zkušenost. Za celou dobu žádný problém, ani jeden defekt, spadený řetěz, nic. Po takovýchto zkušenostech pak nevolejte do světa: Cesta daleká s Authorem neleká!

Na hlavní bus nádr Sofie - Serdika Bus stacione- přijíždím kolem 12:30. Slunko pálí. Od minule se tu změnilo k nepoznání. Podobalo se to Brněnské Zvonařce, doslova. Velká vysoká vzdušná vstupní hala působí rozlehle. Kam se na ni hrabe Florenc! Připadám si ztraceně.

Než se však stihnu nadechnout, zorientovat, ihned, okamžitě, bez vyzvání ke mně přistupuje malý, do sněda opálený, chlápek v delší dobu neprané košili. Budu mu říkat Čipes. Podobá se mu. Na košili má jakousi visačku zavěšenou na záclonové žabce. Přátelsky, usměvavě a profesionálně mně zdraví nacvičeně deseti evropskými pozdravy zároveň, aby nezdržoval. Vybírám si z nich: "Ahoj, kam jedeš?". Není to česky, ale zní to tak. "Brno, Česká republika". "Máš jízdenku?". "Ne". Čipes reaguje okamžitě: "To jede ve tři a o půl páté. Kdy chceš jet?. "O půl páté". "Tak pojď, jdeme koupit jízdenku". "Co s kolem?", zeptám se ho držíc Authora za řidítka. "Nechej ho tady. Nic se ti neztratí". Zamykám kolo k lavičce a jdu. Čipes mne vede kousek mimo budovu, vedle do řady kiosků (dopravních kanceláří). Vítězoslavně mne předává slečně za přepážkou. Očividně se znají, a očividně upravená, navoněná slečna nad mým zprostředkovatelem ohrnuje nos. Nevím, co mu v bulharštině říká, ale vidím, jak to říká - pohrdlivě. Komplikace nastává ve chvíli, kdy se mne zeptá na počet spoluzavazadel a Čipes jí vyzvoní to, co já bych zamlčel, že mám kolo. Tato informace přeruší do té chvíle stereotypní jednání biletářky. Zpozorní a řekne: "Jestli máte kolo, tak to bude problém. Kola nevozíme., ...musím zavolat bosse". Znervózním a škaredě se podívám na Čipesa. Pohledem mu vyčítám, že jí to vykecal. Neoficiální cestou se kolo vejde do busu spíš než tou oficiální. Zatímco slečna volá, já jsem poprvé nervózní. Sbalení a odjezd měl být rutinní nacvičenou záležitostí. Pokud boss řekne: "NO!", bude všechno jinak, jak? K mé radosti je má záležitost vyřízena pozitivně. Platím 47e. Slečně se zamlouvá až třetí bankovka. Ty ostatní jsou pokrčené, špinavé, nedůvěryhodné. Čipesovi dávám vrácená tři eura. Venku se mu to zdá málo - jak jsem očekával. Chce přidat. Smlouvá o prémie: že má děti, že mě pomohl, a tak dále. "Nepotřeboval jsem tvoji pomoc, ale díky. Za půl hodiny tvého času to je až dost", trvám na svém důrazně. Kolo je k mé úlevě na svém místě. Divím se své blbosti (naivitě), že jsem kolo tam v té nádražní hale opustil. Kdyby Čipes byl s někým domluvený..., tak moji letošní blbost mohli kleštěmi umocnit. Co bych si vzal na ochrance procházející kolem? Velké nic jako v Římě, slušně řečeno. S kolem po boku. Jízdenkou ve váčku na krku, ujištěn informací, že mi to kolo vezmou, jsem v klidu. Absolutně. Nevím, co by se muselo stát, aby můj přesun domů nevyšel.

Přesunuju se co nejblíže nástupiště, odkud mi to bude dle numera na lístku odjíždět. Je to dobře zastrčené - až vzadu, v koutě. Napřed vytahuju svačinu a pivo. Potřebuju se najíst a napít a užít si ten okamžik života.

Dávám do pakování. Vše ven z brašen. Co můžu, a dokážu, tak zahazuju. Teď je k tomu jedinečná a jediná příležitost. Přetřásám důvěrně známé oblečení. Přebírám věcičky. Využívám situace. Doma si to vzhledem k příběhu, který budou ukrývat, k nim nedovolím. U molitanového lehátka zaváhám. Ne, to nedám! I když tuším domácí konflikt: na co to je! Rozmontované Éro svázané lepící páskou pokládám na igelit plachtu, na karimatku. Zbytkem věcí plním brašny. Následně lepící páskou stahuju plachtu, do jednoho tvaru, kterému však chybí pevné sevření. Od toho mám tu střečku. Vždy se zatím našel někdo, kdo mi s tím pomohl. Tu se k tomu nikdo nemá. Nevadí. Balík vzniklý obmotanou strečkou vypadá dobře, pevně, čistě. Nic se z něho nesype, nečouhá. Na závěr k tomuto balíku přidělávám popruh - abych to mohl nést přes rameno, a abych to mohl k něčemu zamknout. A je hotovo. Jednotlivé kroky si průběžně fotím - abych jednou věděl, jak jsem to dělával. Tím končí příběh tento, a začíná jiný. Tak to je spravedlivé. Tak to má být. Díky za ty dary!

Jo ještě něco Authoráci díky, že:

CESTA DALEKÁ S AUTHOREM NELEKÁ