Několik jezer alpských (2006)

Úvodem

...když jsem se vloni vracel kvapíkem ze Svatýho Mořice, neb se má rodina otřásala - bez přítomnosti muže „na place"- v základech. Měl jsem pocit, že nelze mé vandrování skloubit s konzistencí hovínek mých dětí. S propíchnutým bubínkem (bohužel ušním) Zuzanky. S teskněním Terky. Nefunkční (starou dobrou) Tatramatkou. A ukradenou houpačkou. Když se k tomu všemu přerušilo spojení s domovem (starým špatným) mobilem, a nepodařilo se ztracené spojení navázat Visa kartou, změnil se kvapík v cval a já odročoval myšlenky na další vandrování na dobu, až děti budou dělat "pěkné šišky" samy od sebe a nikoli s pomocí endiaronu.

Nicméně mám asi (zcela jistě) světovou ženu neb mé nesmělé občasné špitnutí slůvka "vandr" nechápala jako provokaci, a aniž bych musel výrazně zvýšit frekvenci cest s odpadkovým košem (jež měli býti na dlouhou dobu mými jedinými cestami) přistoupila na myšlenku, že bych mohl jet příští rok (2006) opět „někam" (myšleno v dobrém). A ne jen to! Ale i na delší dobu - (tedy měsíc, myslel jsem si v duchu). V tu chvíli jsem si začal myslet, opět, na Norsko.

Jenomže Norskfjordy jsou destinace, jež pod 2 - 3000 km, s jednosměrným počunkem, těžko pořídím. Což znamená zabušit na vrata přípravy a neběhat toliko s košem, či pro "blešky endorfínky".

Vždy, když začnu běhat, po období "neběhání", tak se rmoutím nad rychlou ztrátou kondice a raduju nad jejími rychlými přírůstky. Začínám na 2,5 km a postupně si zvyšuju. Měsíc před vandrem přestávám běhat. Tomu říkám, že "ladím formu". Před Norskfjordem bych rád končil na 8,5 až 9,5 km denního běhu, či alespoň v režimu dva dny běh jeden den volno. Četnost běhů je zde na úkor jejich intezitě a délce, ale zároveň ku prospěchu učení schopnosti regenerace svalů - kteréžto dávám přednost před vlastní muskulaturou. Možná je to teorie. Nevím, jsem běžec samouk. Když jsem před vandrem 98' začínal běhat, tak mne táta častoval větou: "Viděti Petra běhati, brzký konec světa očekávati". Tehdy i teď se nad tou "hříčkou" usmívám. Trefně mě vystihuje. Celej tady ten systémek zimní přípravy podporuju zapisováním uběhnutejch časů do kalendáře. Mám z těch zápisků dobrej pocit, když jich je za sebou tolik kolik jich má být. To, že je dán den běhu dopředu, mne zbavuje nutnosti "jít běhat pro chuť". Že se zpravidla i z takového běhu vracím s pocitem "dobře jsem si zaběhal" je dílem endorfínků, počasí, dobrých bot a dalších věcí, jež se ale zpravidla vyskutují tak nějak volně přístupně, takže se mi ten dobrý pocit z běhu podaří uhnat - ulovit docela často. Časomíru během běhání nesleduju. Jednak běhávám v zimě a za tmy - před večeří, a číslíčka prostě nejsou vidět, ale hlavně mi je jedno zda jsem na mezičasech lepší či horší. Vždy běžím tak, aby se mi lokomoce těla zdála přiměřená situaci. Přičemž slovo lokomoce si zaslouží zvláštní pozornost. Nevím co o tomto heslu praví "Ota", ale pro mne se při lokomoci tělo dostává do souhry svalů. Není to tak, že se rozběhnu na vlak a lokomoce je zde. Při běhu na vlak se o ni mohu pokoušet, ale rozhodně se jí nedočkám v té dokonalosti, jako na prvním kilometru. V tuto chvíli už je tělu, a všemu co k němu patří, dostatečně jasný, že se bude běžet někam dál, a že jedině lokomocí, tedy "naprogramováním se" na ten správný poměr mezi: intenzitou nádechu, a svaly na stehně - jež mají donést nohu co nejdále, a svaly na lítku - jež mě mají, pod patřičným úhlem, odrazit co nejvýše, a srdcem - jež musí bušit dostatečně rychle, a mozkem - jež jediný má představu co všechny tyto součinitele běhu ještě čeká do konce. Naskočí-li lokomoce, je vyhráno. Jako vedlejší produkt pohybu v tu chvíli přichází blešky endorfínky. Což též není samo sebou, a je třeba též se to učit. Ale to už nevím jak. Útlum endorfínek na mne přichází zpravidla 800 m před cílem. V tu chvíli už zpravidla běžím lokomocí víc než půl hodiny a něčeho se mi začne nedostávat - respective, zatím vždy to byl kyslík, což mozek zachraňuje hlubším dýcháním, což ale stojí tělo energii, a krvinky další kyslík, jež pak chybí ve svalech. Loď se v tu chvíli začíná potápět. Dle mé teorie (to celé je má teorie) je v tu chvíli endorfín vystřídán adrenalínem, jež mě dokáže - v součinnosti s lokomocí - posunout až do cíle, kde opět endorfínky získaj navrch. Ty se pak prolévaj tělem poměrně dlouho poté, co jsem se osprchoval, a vyvolávaj ve mě optimistický nálady a uvolnění. Nic víc, nic míň.

Přípravu Norskfjord jsem ukončil předčasně v únoru 06. Běhal jsem tehdy do Nemile po trati: novinový stánek ČSA, hráz Oborníka, Nemile, prostředničkou do Zábřeha, k bazénu, napříč parkovištěm Billa k ul. 8.října, po ní na ul. Křížkovského, jež mne přiváděla k stánku ČSA. Tuto trať dlouhou 7.5 km jsem v tu chvíli běhával obden. Někdy rychleji za 38:00, jindy pomalejc za 40:00. Ty časy nebyli omračující (borec by to uběh za 25:00), ale mě (Viděti Petra běhati...) uspokojovali. Byli vždy uměrné okolnostem. Nicméně zpět k tématu. V únoru 06 zavládlo tušení, jež se později potvrdilo. Ano! Budeme mít další miminko! Byl jsem rád, a jsem zvláště rád poté co se z toho vyklubal kluk - však byl taky v plánu, ale až po Norskfjordu.

Do tréninkového kalendáře jsem si tehdy lakonicky napsal obligátní: "Stačí kapka, a je z tebe taťka".

Tělo si žádalo dál své blešky, a tak jsem běhal (oněch 7,5 spíše za 40:00 ) více pro ně, nežli pro "bušení". Bylo mi jasný, že momentálně je téma vandr třeba uložit k ledu. Nicméně má láska mi iluze nevzala zcela. Šlo o to, jak jí bude během těhotenství. Jako mezní byl stanoven případný, okolnostmi podporovaný 14-ti denní vandřík termínem návratu: polovina července. Pak budem v třetím trimestru a taťka - to jako já - musí být doma. Aby rovnal děti do latě, a zvedal těžká břemena.

Nevěděl jsem zda pojedu, a ani kam pojedu. Do rak. Alp se mi (počtvrté) nechtělo. Na Ukrajinu mě nechtěla co-by více otce pustit Jiřa (do Čopu vlakem). Vše ostatní je pro mne a) moc daleko neb rámcově odmítám mimorepublikové dopravní prostředky b) málo cizojazyčné c) na NorskFjord bude navíc moc brzy...

O tom kam, se rozhodlo na pohřbu mé babičky Emilky Skálové. Bratránek Míla Sršeň se svou milou pojede 20.6.2006 na poznávačku Itálie, svým stříbrným vozem, a je ochoten převézt mne a Bičikletu z Prahy k Lago di Garda. Bingo! Když to domlouváme tak se mne zmocňuje cyklistické vzrušení. Zvedá se mi tlak až mne pálí uši. Jen aby Jiřa nezačla trpět nevolnostma...

"Obdenně" jsem doběhal duben, a kousek května. Opět spíše pro radost neb bušit "na vrata" kvůli 1500 km už nemělo smysl. A začal "ladit formu" na vandr, který jsem nijak blíže nepřipravoval, ale měl spojovat co nejvíce jezer alpských.

Drobnou komplikací, která by se ale měla dát lehce překlenout mohla být má návštěva 22.6 na Úřadu práce, jež mi za sedm let evidence žádnou práci nenabídnul.

A tak jsem 1.6. navštívil pí. Krňávkovou, kontaktní pracovnici. No zkrátím to. Návštěva přeložit nešla - údajně kvůli počítači (ha, ha). Navíc jsem se měl „dobrovolně" přihlásit na jakési školení ECF v termínu 21.6. Tedy den po odjezdu! O školení nikdo nic neví. A nebo ví, ale nepoví. Jedinou informací mi je papírek o velikosti obalu od žvýkačky s olomouckou adresou ECF. Zástupce vedoucího Mr. Hekele také neví nic bližšího. Mé argumenty proti „nutnosti" mé účasti, postavené na mém vysokoškolském diplomu, „smetává ze stolu" arogantní výhrůžkou, že jestli se nezúčastním budu vyloučen z evidence (a strany - dodávám si v duchu) podtrženou zvýšeným hlasem. Smiřuju se s tím, že nikam nepojedu a myslím si něco o úředním šimlovi - či spíše volovi, debilovi kreténovi. Co teď? Mám se vzdát? Zimní přípravu hodit do koše a nebo jít za ředitelem Antlem? To už je přesluhující starší pán který stěží udrží moč i pero. Nezpůsobím mu srdeční příhodu svou smělostí? Ne, nemám povahu chartisty. Letos se vandrovat nebude...

Ve středu 14.6. k nám přijela teta Marta. Je evidovaná na šumperským pracáku a též je hnána na školení ECF (na 20.7). Pěkně jsme si tehdy na darmojedy zanadávali.

V pátek, 16.6. dopoledne, jsem zavezl mé rodiče, holky Vlčkovi a Terku do Olomouce. Startuje tam jejich bus směr pláže Monte Negro (též Černá Hora). Smutním nad tím, jak by se teď, když bude Terka deset dní pryč, ta má cesta hodila. Kdyby alespoň pršelo...

O víkendu volám Mílovi, že asi nepojedu, neb mi okolnosti nepřejí. Říkám asi, protože mně napadlo, že bych se mohl pokusit na adrese ECF (viz žvíkačkový papírek) domluvit a absolvovat to školení v Šumperku, po návratu, 20.7. Což ovšem neřeší mou návštěvu na pracáku 22.6. Přes víkend si preventivně, nachystám cestovatelský věci na hromadu v garáži. Co kdyby to vyšlo... a celej víkend si vyčítám, že mne to nenapadlo dříve. Zvláště, když jsem v pátek byl v Olomouci.

V pondělí 19.6.2006 v 8.00 jsem na Úřadu práce Olomouc, kde má sídlo - kancl ECF. Informace je pro mne tristní, školení se mohu zúčastnit na ÚP Špk., ale je to DNES V 10.00 !!!!!!!! Z budovy vypadnu s bezduchým výrazem. Nikdo mi nevysvětlí, že to nikdo v Zábřeze nevěděl (jest pobočkou Šumperského). Navíc, kdybych se tu stavil v pátek, mohl jsem dnes být účasten školení v Špk.. Ale takhle? Nicméně se rozběhnu a stihnu tramvaj a tím i zpožděný vlak do Zábřeha. Vše přijímám nezúčastněně jako film v televizi. Sice jej sleduji, ale netýká se mne. Dle průvodčí mám mít v Zábřehu přípoj na Šumperk, ale máme zpoždění... Šumperína tam čeká, a já v 9.50 vystupuju z vlaku a prchám na pracák. V 10.08 se podepisuju na evidenční list.

Recyklace nás nezaměstnaných na pracovníky tkví dle slečny v nácviku obsluhy PC. Konkrétně nás spasí program Word a Out Lock tedy, schopnosti, jež mají čtyři žáci z pěti na místní zvláštní. Mě, a všem ostatním kývajícím je, jasno, že jediní koho ECF spasí zaměstnáním je ta slečna, její nadřízení a moloch zvaný pracák, jež si může přicpat břich ze státního programu snižování nezaměstnanosti. Že ruka ruku myje je tzv. nabíledni (co to je za slovo?). Dnes se jedná toliko o nábor, kdo chce, může se přihlásit u stolečku. U stolečku stojím absolutně první. Jako vzorný jdu příkladem. Slečna ještě něco žvatlá, častuje mne letáčky, ale to je mi fuk. Mám potvrzení pro Krňávkovou a více mi netřeba. Že bych se dostával „zpět do hry"? To by mi ještě počítač pí. Krňávkové musel přeložit termín... Jen aby tam byla...

11.15 jsem netrpěliv u ní. Třepu jí potvrzením od ECF, žádám opětovně pokorně a milostivě o tu změnu. „Proč" ptá se ona. Netroufám si přiznat se, že jedu na 14-ti denní All Exclusive cestu po jezerech alpských. To by úřednice nemusela vydejchat, a tak lžu o kamarádovi, co mne sveze na Šumavu. "Bude Vám vyhovovat 15-tého září?". "Bude!!!". A jsem venku aniž bych se zeptal "co na to počítač?". Pí.Kr. si tím ode mne kupuje jakýsi odpustek, dělí se tímto - s posluchou, o svou kořist. Je to systém odkoukaný od komunistů, kteří to viděli jinde. Ví, že se jí to v budoucnu může hodit, to až si zas bude jiné ECF (respective to samé leč přejmenované) chtít zaparazitovat, a budou k tomu potřebovat duše, jež dodají Pí. Krňávkové a spol.. Ruka ruku myje...

No a tak to funguje. A já to píšu, abych si připomněl na jaké mozaice náhod tento vandr stál. A taky do čeho (koho) se strkaj peníze. Všichni mají činnost a to je důležité. Je to důležité? Neodpustím si na tomto místě, když hodnotím, co-by uživatel, ÚP, ještě další zkušenost.

Po šesti letech se objevilo na nástěnce volných míst místo, jež by mi pasovalo. Bohužel jsem se to z oné nástěnky dozvěděl pozdě, a tak jsem při nejbližší návštěvě požádal pí. Kr., zda by nemohla v takovýchto - jednou za šest let se vyskytujících případech, použít telefon. Neb proto, snad, si vyžádali mé číslo. Ne, nedostalo se mi omluvy. Naopak, byl jsem poučen pokáráním v tom smyslu, že cituji: "..nebydlím tak daleko abych si tu nástěnku nemohl přečíst sám. A že vyvěšování seznamu volných míst jest dostatečně informativní". Pak je ovšem otázkou, zda by celý tento systém nenahradila dostatečně zručná, a proškolená (aby nedala papír opačně) špendlířka, jež by jednou týdně, na úřední desku obce, přišpendlila, spolu s jinými i seznam volných míst. To bych se u té tabule potkával s pí. Krňávkovou stejně tak jako s panem Hekelem. Byly bychom kamarádi a chodily do parku za Antlem, který by nám tam jistil lavičku na sluníčku...

Do ČSOB pro pojištění a eura klusám ve 13.00 s bankovkou 5000 Kč. Tolik jsem ochoten si pro sebe usurpovat ze společného. Standardní pojištění od 21.6 do 7.7.2006 kupuju za 255Kč. Za zbylých 4755 kupuju 160euro (e). Jednu stovku + "drobnější" bankocetle. Tu stovku bych ale rád přivez zpět. To bude železná zásoba na vlak či jiné nenadálé výdaje. Povezu s sebou ještě jednoho Palackýho, ale ten bude skutečně pouze na vlak.

Věci potřebné složené v garáži na igelitu dle letitého seznamu, rovnám do pytle od osiva. Kontrola je pečlivá. Nebude něco chybět? Určitě jo, ale důležitých 5P mám zcela jistě. Pět pé : Pojistka, Pas, Picikl, Peníze, Primus.

19.06.2006 v 16.49 mě fotí má skvělá, báječná a zulíbaná Jiřa se Zuzkou v náručí. Pod zadkem jí visí pemprska (Zuzce, nikoli Jiře) na hlavě plátěný klobouček. Osm kilo radosti, něhy a štěstí ( v případě Jiři přidej padesát).

Na Praha-Libeň mne přivez Galán včas. Míla na mne čeká, je krásnej podvečer. Dál už se nemůže nic stát. Hekele a ECF je daleko. Zítra startuje vandr Několik jezer Alpských

20.6. Praha - Prosek

Přesto, že ráno je krásné, obloha vymetená, tak v naší partě (Milan, Šárka, Petr) nepanuje příliš veselí. Míla má starosti, kterak vše naložiti do Octávie. Nemají toho mnoho, avšak má-li se tam vejít můj picikl, pytel a ještě naduté brašny, tak toho místa nezbývá mnoho, ani na tak málo věcí. Strašíme Šárku, že si bude muset nechat doma hygienický kufřík, ale ta se nechytá. Bolí ji v krku a večer měla horečku. Nakonec ji utěšuju tím, že si vetknu blatník mezi žebra, a že se tam ten kufřík určitě vejde. Mě též není do zpěvu. Jako vždy i nyní na mne přišla tíseň. Co já vím co se stane? Stojí to vše za to, co opouštím? Nicméně je to stejné jako vloni, a předloni a předpředpřed... Už aby byly kostky vrženy.

Míla by vyrazil, aby se vyhnul ranní špičce, Já bych vyrazil, aby byly kostky vrženy, ale Šárka to komplikuje úklidem bytu. Utírá prach(!) v celém bytě (!) neb co by si řekla kamarádka, jež jí bude zalévat květiny. A tak jsme vysály, vytřepaly povlečení, napastovaly parkety (to už kecám) a vyrazily. Bylo - je osm třicet středoevropského času.

Milan řídí, já se potýkám s blatníkem a Šárka naviguje. Lago di Garda? Pořád rovně odpovídá s úsměvem, všem nám je líp. Šárka má též na starosti pitný režim a bere svou funkci smrtelně vážně. Musíme se s Milanem napít pokaždé, když se napije ona (Milan aby neomdlel teď, já až budu šlapat). A je to na mne dost často neb mé tělo není vyprahlé večerní horečkou. Jedeme na Plzeň a Mnichov přes Rozvadov. Před Mnichovem pauza na jídlo. A tradá dál na Innsbruck. Silou oktanů devalvujem kilometr, kopec, vzduch okolo. Míjíme jistě spoustu zajímavého, ženouce se jinam. Je to jako když přišli běloši do Ameriky a začli střílet bizony opakovačkama, místo aby je strefovali šípama a kopali na ně jámy. Puška zdevalvovala hodnotu bizona. Motor pak cestování, jež se změnilo v dopravování. Chlubíme se, kde jsem cestovaly, ale není to pravda. My jsme se tam tudy toliko dopravovaly. Cestování autem, je stejné jako cestování raketou. Takhle si filozofuju cestou a jsem rád, že se vezu...

Po drobném zakufrování jsme konečně zastavily v Riva di Garda. Vyjímám opatrně blatník vetknutý mezi játro a slinivku, a protahuju kosti. První kontakt s domorodci - carabineri je "debata" (v mém podání zkrácená na tříslovnou větu), zda se může stát u krajnice, je-li tato vyznačena modrou barvou. Je to blbost, která by mne nikdy nenapadla, ale "segnora" zametající chodník nás od ní sebejistě vyhání. Samo sebou, že jsme stáli "bóna". Paní dělala vlny - asi jí ten chodník patřil.

Smontovat Bičikletu plánujem někde za městem. Jak jsme ale vyjeli z Riva tak jsme vjeli do tunelu. Po jeho projetí je silnice č.42, přilepená na skále, že není kde zastavit, a je-li, tak tam někdo stojí. Asi po půl hodině pomalé jízdy, v takto se neustále opakujícím prostředí, se naskytne možnost. „Tu mi zastav!" velím já. Milan ji však mine, hnán srdečným pudem "bratránkozáchrany". U dalšího fleku už jej přemluvím. Kroutí nade mnou hlavou. "Tady?". "Tady chceš vážně vystoupit?" . Skutečně mi nevěří, že bych mohl být takový blázen a dobrovolně opustit v „mezitunelí" azyl vozu.

Během smontovávání biči jsem stále ještě přemlouváním hnán k zodpovědnosti, soudnosti a co já vím ještě k čemu. Milan za Šárkou mne přemlouvaj. „Alespoň za támdle ten tunel...". Je to od nich pěkné, upřímné, ale pro mne tak trochu úsměvné. Jsou v tomto mém oboru absolutní neználkové. Skromnost mého vybavení, je toho až moc na můj vkus, jim ubírá rumnělku z tváře. Ty nemáš stan? Kde budeš spát? Co jíst? Jak se dostaneš přes ty tunely, jechž jsme za tu chvíli projeli snad šest? Co když se ti něco stane? Že máš 160e? To je k smíchu (a to neví, že stovku chci přivést domů)! Do Švýcarska? To nemůžeš myslet vážně? Víš jaký jsou tam kopce!!! "Vem si ode mne alespoň zbytek coly" říká Šárka a dává mi zplundrované zbytky pitného režimu party (foto 18:37.). Na otázky odpovídám huhláním a pořád se musím usmívat. Skutečně jako malé děti.

V 19.16 za asistence Milana a fotoreportérky jsem sbalen a naposledy vyzván, abych si to rozmyslel. Za týden se tudy Milan bude vracet, a nabízí své služby pro případ "emergenci". Doufám, že taková situace nenastane, nicméně s rukou podáním příjímám. Hlavně proto, že je zataženo, a šlapat deštěm to já nerad. Budu-li potřebovat pošlu SMS a sejdeme se nikoli tady, ale v čekárně, již jsme kousek před tím minuly. V ní se dá čekat i několik dní - když na to přijde, na patníku nikoli.

A tak mi zamávaly, zablikaly, zatroubily, a já si konečně šlapu po pravém břehu Gardy. Původní představy,vystoupat k jezeru nad Gardou, se vzdávám. Tělo není rozhejbané, a je čisté. Navíc je celkem pozdě a, a to hlavně, dnešek nemám ještě zdravotně pojištěný a to je moc a moc špatně. Proto popojíždím jenom kousek a bivakuju na asfaltě v koutku u zídky nějakýho Yacht clubu. Je zde možnost sprchy, ale mé tělo je čisté, a voda studená.

Na večeři vařím 1/3 vepřovky s těstovinama z Proseku. Pak se projdu po břehu a fotím (f.20:45). Po hektickém včerejšku to happyend se vším všudy. Je sice zataženo, ale teplo. Asfalt mne hřeje do zad. Je mi fajn.

Kdyby pršelo schovám se k rezavé loďce.

21.6. Lago di Garda (Benaco), Lago di Valestino, L. di Idro (Eridio)

Ráno vstávám okolo sedmé. Bude pěkně. Vařím těstoviny + zbytek vepřovky + čaj. Dost vydatná snídaně, ale nepřecpávám se. Co nedojím nechám v kotlíku. Do dne. Je lépe jíst častěji a méně.

Pokračuju s úžasnou jízdou po pravé straně Gardy po 45. Atmosféra ne jen tunelů, ale celé silnice je úžasná a těžko popsatelná (f.08:32 vedle mini tunelu je odbočka k vesnici ležící nad ním). Díky komplikovanosti silnice, zde nejezdí žádné tiráky, jen náklaďáčky do velkosti Avie, a tak je celkem i bezpečno. Mám na sobě reflexní vestu v níž doma chodím běhat. Jsem rád, že jsem si ji vzal sebou. Jen škoda fíků, na něž jsem zde moc brzy.

V Gargano (73m.n.m.), odbočuju doprava. Do hor nad Gardou. Dokud jedu městem tak tlačím. Jednak (hlavně) to je prudce vzhůru, a pak taky můžu zevlovat na jezero. Když to občas střihnu domorodou zkratkou mezi zatáčkama, tak je to skutečně "střecha". Chodník na takové zkratce je vždycky se zábradlím. Vede okolo vrátek ke kamenným domečkům s vlnitou pálenou taškou na střeše a okenicema místo oken. Čím dál - a víš - od jezera, tím více jsou zchátralé. A to se mi moc líbí. Je to takovej přirozenej stav věcí. Nepořádek. Ale bez plastů, igelitů, a pévécé. A v duchu domu se ujímaj, a rozrůstaj kytky a keře a nakonec i stromy. To podle toho co jim majitel dovolí. Ač cedulka "Atention al cane" tedy "Pozor pes" - to dá rozum, je téměř na každé brance, tak štěkot psa neslyším ani jednou.

Za Navazzo (f.10:32) silnice dostavá rozum a je jetelná. Vede národním parkem Alto Garda Bresciáno. Stala se zní pěkná, stejnoměrně stoupající, silnička čtyřmetrové šíře. Zařezaná do kopce, nad řekou. Všude kolem strmé kopce, porostlé zelení všeho druhu (f.11:18). Konečně se za zatáčko objevila přehradní hráz Lago di Valvestino. Vyhlížím ji nedočkavě už hezkou chvilku. Chvilku u ní spočinu se skupinkou motorkářů a šlapu dál. Z horního konce si ho fotím (f.11:46). Silnice vystoupala pověrně vysoko nad lago a tak se fotka povedla. Jsem rád, že jsem nahoře, a že dál pojedu skopce s větrem o závod. Sluníčko totiž začíná pálit.

Vyhlížený, a toužebně očekávaný horizont, však né a né přijít. Naopak. Silnice pořád vstoupá vzhůru do kopců. Dle mapy vysokých 1300 - 1800 m.n.m.. Navíc si nejsem jist, zda na jediné křivatce, jsem pokračoval správně rovně. Je vyloučeno, že správně bylo doprava? Vždy, když se v kopci, mezi větvema stromů někde přede nade mnou zaleskne svodidlo, nevěřícně kroutím hlavou, že nemůže patřit mě. Zatím jsem se však vždy s ním potkal. Začínám tušit, že zlom přijde ve vesničce Zumie. Začnu ji přezdívat Zombí. Bude stát Idro, k němuž se tudy propracovávám, za to? Navíc mi došla voda a není kde nabrat. Slyším-li blížící se auto, opřu kolo o skálu a čekám ve střehu (až se objeví v šikaně) s prázdnou petkou. V tu chvíli začnu gestikulovat jak šašek, že je prázdná, a že umírám žízní. Na tohle divadýlko mám tak deset vteřin, a ne každej ho zřejmě chápe. Vychází mi třetí pokus. Zabraly turisti z Německa. Vodu ani limo nemaj. Zato mne plní nadějí že "Zombí" není daleko. Což je však značně relativní pojem. Vážně se začínám proklínat (za nápad jet tudy), když se silnice začla kroutit ve stoosmdesáti stupňových zatáčkách. To jsem vážně nečekal. A to je ten hlavní problém. Špatná psycho příprava, se tomu říká odborně...

Konečně jsem se dohrabal do Zombí. Je 13.00 a nařizuju si hodinový klid na kalimatce u pramene s vodou. Liduprázdná vesnice je jiná než dolní Gargnáno. Jsou tu bíle omítlé farmičky, a domky jaký se staví u nás s moderní krytinou na střeše. Maj tu očividně víc místa.

Hodina mi stačila k tomu, abych se dobil. Vesničani mě navíc ujistily, že za vesnicí je "passo" a za ním nic jiného než klesání k Idru. Dotlačil jsem se až nahoru. Skutečně. Je tady dřevěná tabule s názvem průsmyku (nevím proč jsem si ji nevyfotil, ale troufám si tvrdit, že na ní byla nadmořská výška rovnej 1000).

Výškový metry ztrácím klesaje k Lago di Idro (f.16:02). Na jeho břehu za oblázkovou pláži na lavičce v parku konzultuju s mapou kudy dál K L. di Iseo. Zjišťuju že to je přes kopec, což ulehčuje rozhodování. Iseo nebude. Do Bérgamo, kam jsem se chtěl přes něj dostat, pojedu skrze Brescia.

Zaslouženě šlapu co to dá s vodou v řece o závod. Jedinou zastávku dělám u odbočky doprava, u zkratky přes kopec (jak jinak), přes San Eusebio. U kopce není uvedena nadmořská výška, ale já ji tipuju na 700. Jsem teď asi na 250. Ne, nepojedu tam. Teď mi to jede, a to je taky radost. Zaklesnu do klipsen vezu se dál s vodou do Salo, kde jsem spět u Gardy. Dřu se celej den, a jsem pouze 15km od Gargnána kde jsem byl ráno. Tak trochu absurdní věc. Mrzí mě vynaložená energie, ale těší mne co jsem viděl, a jak si teď frčím. A protože už to nezměním tak se opírám do pedálů a myslím na šlapání. Rytmicky, dlouze, stejnoměrně. Často řadit, dobře dýchat, nezevlovat po krajině. Do Bresčiči to je teď, ze Sala asi 40km. To nemám šanci dojet, ale rád bych co nejblíž.

Do Rezzato přijíždím už zvolna. Tady, asi 10km před Bresčií, plánuju zakotvit.

Rozkramařil jsem se v parku u kohoutku s vodou. Během vaření jsem se umyl. Pěknej klidnej podvečer přišla rušit mládež s kazeťákem. Stříkaj po sobě, a občas i pomně (omylem) vodu s toho kohoutku. Nakonec to nevydržím a balím si věci.

Křižuju už půl hodiny bezradně městečko, všude to má nějaký mouchy. Vracím se tedy do parku ale omladina stále chce žít. Kalimatku rozmotávám u živýho plotu před rodinným domkem. Začíná se už stmívat a tak už snad nebudou vylízat, utěšuju se ležíc na kalimace v trenkách a košili. Nerad bych se stěhoval podruhé. Jde-li někdo okolo, tak světácky zdravím "Bóna Séra" v domnění, že přeji dobrý večer či alespoň něco na ten způsob (doma mě to pak trápí neb se ve slovníku dočtu Dobrý večer = Buena notte). Ale je to jen dvakrát. Vybral jsem si dobře.

22.6. Lago di Garlate, L.di Leco

Ráno v 6:30, když mám zbaleno, a čekám až vychladne čaj se u mne stavuje vysoký starší pán v tílku s bílým knírkem a hranatejma brejlema na orlým nose. Vládne anglicky, tak si docela povykládáme. Je stejně jako já rád, že si může oprášit svou angličtinu a tak plácáme o všem možným. Nakonec se zeptá jestli něco nepotřebuju. Říkám si o jabko a chleba. Přináší mi k tomu ještě půllitrovou krabici mlíka. Hledám co bych mu na plátku dal ale nemám sebemenší ptákovinu (krom lopatičky na zmrzlinu jež jsem sebral včera ze země pro její reflexní barvu). Pro tyto případy drobných almužen sebou vozívám propagační letáčky Zábřeha. Letos jsem je ale v předtartovní shonu zapomněl a tak si alespoň třepeme pravicema, a -z popudu pána- se i objímáme na rozloučenou. Vím, že se to tady tak dělá a líbí se mi to (na Sicílii mne ještě poté políbily na tváře).

Vařím až v Bréscia u kašky z bílýho (snad) mramoru z něhož je zde vše kamenné krom obrubníků. K snídani, obědu i svačině budou poslední těstoviny s Billa-Prosek s cukrem a margarínem. Vždy mi to chutná a mlíko od pána k tomu pasuje.

Po cestě do Bréscia se stavuju na hřbitově. Taky vypadá jinak než ten náš. Snad aby ušetřily místo, tak urny s popelem zazdívaj do hřbitovní zdi. Nakonec na ni přišroubujou pamětní desku a je hotovo. Je to přehledné a snadné na údržbu. Nejvyšší patro je tři metry nad zemí, tak tam maj takový knihovnický schůdky s dvěma kolečkama a zábradlíčkem. Pěknej hřbitov. Vše vysypáno bílými kamínky. Zeleň reprezentují kulturní keře, květiny a trávy.

Projíždím centrem Brésčie kvůli pamětihodnostem. Je to trochu zdržovačka, a na velkejch kočičích hlavách nepohoda. Nicméně kultura je též důležitá, a je to i trochu blíž.

Za Bresčií mi začne přední kolo nezadržitelně měknout. Zastavuju hned pod mostem. Je tu stín a nedaleko benzínka kde se pak můžu umýt. S běhounu pláště vytahuju zlomek špony. Jde to hladce. Mám s toho radost.

Do Bergáma to je po dálnici 49km. Já to budu mít obkličkou kousek dál. Ne o mnoho. Je to tady placatá krajina, placatá rovina. Průmyslovej kraj. Zpracování kamene, výroba cementu atd.. Tovární skanzen s komínem vyzděný s cihel s klembovejma okna, není vidět. Všechno to jsou montovaný haly smontovaný s termopanelů. Čekaj u nich tiráci různejch zemí. Občas i někdo od nás. Je tu poměrně hodně černochů. Rozšlapal jsem se a tak míjím hnědou směrovku k L.di Iseo (15km) aniž by mne napadlo tam bočit.

V Bergámo jsem v jednu hodinu. Už mi kručí v břiše a těším se na jídlo i následnou siestu. Vybírám si pro ni ne právě ideální místo v boční uličce nedaleko kostela. Je totiž kousek od náměstíčka s vodou. Vím to, ale dál se mi nechce. Nemůžu se dočkat až sebou blaženě plácnu na kalimatku. Do vrat na konci uličky chodí spousta různobarevnejch a různověkejch dětí. Většinou na sobě maj žlutý trička s křesťanskou symbolikou. Když se ony vrata otevřou je vidět dvůr na němž se honěj děcka. Jako mravenečci přenášej lavice, židle, stoly. Asi něco chystaj.

Asi ve tři se zvedám. Je třeba popojet. Rád bych dnes dojel do 50km vzdáleného Lecco. Tlačím kolo přecpanýma uličkama a slyším jak na mne chlapi od zahradního domku volaj :"Holand! Holand!" já se bráním, že ne že "Čeko, Čeko" a nechápu jak si to mohli myslet. Vysvětlení je prosté. Mám na sobě, krom trenek, transparentní vestu v oranžové, tedy Holadské, barvě. Právě probíhá MS ve fotbale, pořádané Německem, a dnes hrajem s Itálií důležitý zápas. Neštengruju je, že vyhrajem. Místo "fórza čeka" volám: "Fórza squadra azůra".

Bergámo opouštím předměstím, kde jsou stále ještě olympijské symbůlky a směrovky. Asi se též zapojilo do loňského soutěžení. Okamžitě se mi to tady asociuje s vítězstvím "Káti" Neumanové. Byl to trhák a pak "doják", při němž se mi ještě teď svírá hrdlo.

Je tropický vedro. Nad silnicí se tetelí vzduch. Digitální teploměry hlásají 33 stupňů. V tom mi opět ujde kolo. Tentokrát zadní. Bohužel pro mne, jsem někde mezi poli. A nejbližší stín je tak dva kilometri přede mnou v Brivio. Dávám se do opravy. To už není taková pohoda jako dopoledne, už pro to, že jde o zadní kolo. Klíč ležící na asfaltě se nahřál tak, že téměř (to potrhuji) nelze vzít do ruky. Krůpěje potu se mi vyráží s kůže aniž bych se namáhal. Je to rozhodně horší než když jedu.

Odbočil jsem s 342 vpravo do hor, na vedlejší silničku, jež stejně jako 342 míří do Lecco (214m.n.m.). Už na dohled L.di Garlate, z něhož vytéká ř. Adda podél níž údolíčkem jedu zjišťuju, že jsem někde ztratil lžíci. Mohlo to být tam jak jsem opravoval. Používám ji totiž jako jedno páčidlo při sundávání pláště. Ale asi ne, jsem si téměř jist, že jsem ji strkal do postranní kapsičky na její místo. Každopádně ji budu muset oželet. Škoda jí. Koupil jsem si ji ve druháku. V šumperským bazaru za 12Kč. Byla velká, ocelová s emblémky. Na rubu měla nápis "sdělano v USSR" a sjezdila se mnou už kousek Evropy. Na tomto vandru jsem sní chtěl oslavit desátý tisící mimo republikový vandrovní kilometr. Spolu se zavírákem od dědy Skálovýho, a medvídkem od tety Miluš (ztracen a zázračně nalezen na Sicílii - nyní pevně přidrátován na krk Bičikletě) patřila mezi mé vandrovní stálice. Neb oblečení průběžně zahazuju a nalézám nové. Vařič mám od loňska nový made in USA. O původní mapník jsem přišel vloni a co dále jiného bych s sebou mněl vozit?

Tu lžíci, jsem začal hledat abych zahnal hlad, a teď nemám čím bych do kotlíku hrábnul. Mohl bych sice jít do marketu či restauránu a lžíci koupit, ale to je pod mou důstojnost. Na to je času dost.

U benzínky v mém směru jízdy zastavuju abych koupil benzín do vařiče a umyl si ruce. Je to malá čerpačka s jedním človíčkem a tedy předpokládám alespoň s jednou lžící. Využívám jeho ochotu komunikovat a bez okolků začínám kombinovat slovíčka vážící se k tématu: Perfavóre = prosím, Instrumento = nástroj a Manžáre = jídlo. Dělám přitom pohyby rukou, jako že něco nabírám z imaginárního hrnce. Pumpař myslí jídlo, a posílá mne do „alimantary" (potraviny). Kroutím hlavou "No, manžáre. Instrumento per manžáre!" říkám a ukazuju si na pravačku v níž by mněl být ten instrument. Nechápu, jak tu pantomimu nemůže nechápat, a jak se jí může nesmát. Má v tváři tak soustředěný výraz, že se usmívám spíš já. Po chvíli přijíždí zákazník a on má práci. Mezi tím co obsluhuje, jsem si vzpomněl na zmrzlinovou lopatičku nalezenou včera. Když ke mně přijde spět má ji již v ruce a ukazuju na ten instrument s dodatkem: "Grande!". Kamarád pochopil téměř okamžitě. "Á KJUKAO", říká (nebo tak něco) s rozjasněnou tváří, a já opakuju po něm, jako bych věděl, co to říká. Má představa, že teď půjdem do kanclu a vytáhnem ze šuplete příborník vyjme z něj stříbrnou lžíci tu mi strčí do kapsy a zamává, se nenaplňuje. Vysvětluje mi, že ňáký metry sinístra je maket, tam tuty "kjukao". A na papírek mi napíše nějakou větu z níž jedno slovo vypadá jako "kjukao". To abych nemusel být za herce. Jsem tam kde jsem byl. A nebo o kousek dál. Slovníku nemaje vím jak se řekne lžíce. Vyhlídky na získání lžíce s pěkným příběhem zdají se býti pasé. Ale nebyl bych to já. Druhý pokus získat "Grande kjukao" činím u zcela stejný benzínky na druhým konci vesnice (v protisměru). Pumpař mi zamával, a já se toho chytil. Nicméně ani on nemá pro mne „Instrumento per manžáre grande kjukao". Posílá mne však naproti do baru řka: "Bar. Tuti grande kjukao". Poděkuju, a nevím co si počít. Nedělá mi problém svést gestikulační bitvu o lžíci s pumpařem co vidí, že jsem cesťák na kole. Ale otevřít dveře do restaurace a požadovat "grande kjukao" aniž by za mnou stála Bičikleta to mi je vyloženě nepříjemný. To není role kterou bych dobrovolně přijal. Nicméně se mi nechce zradit pumpaře, jež mi chce pomoct, a nejít tam. A tak, tlačen jeho pohledem, protínám paprsek fotobuňky a vstupuju do baru. Osazenstvo sleduje fotbal Itálie vs. Česko. Tatam je má sebedůvěra co jsem měl u pumpy. Cítím se jak nahý v trní. "Perfavore, grande kjukao" žadoním u pultu a ukazuju na lžíci ležící ve dřezu. Pikolík mi ji podává. Než ji příjmu ukazuju mu šrajtofli řka: "I can pay" a v duch si dodávám: " Ale to bych nerad". Snad to byl čtenář myšlenek, a nebo cesťák či co já vím, každopádně platbu nepožaduje. A tak si odnáším "kjukao" koupenou za "pět prstů" a to jejich "Grázia prégo". Já mám radost a pumpař, co mi zatím hlídal kolo, má taky radost jak dobře mi poradil. Zamával jsem mu na pozdrav, a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružstvíčku. Škoda jen, že jsem neměl nějakou tu drobnost. O čem se bude dnes večer v baru mluvit? O Čechovi, jež si nechtěl koupit lžíci a přitom machroval, že ji může zaplatit...

Do Lecco přijíždím okolo šesté. V Alimentáry dělám "velký" nákup neb kupuju tři položky: Limo (0,54e), Mlíko(0,59e) a Vřetýnka (0,38e). Městečko leží trochu bokem silnice mně se nechce zajíždět si, a tak se stáčím doleva k Malgrate na břehu jezera Lecco. Fouká silnej vítr a tak když jedu přez most tak raději slízám. To abych mohl včas zachyti něco (hlavně mapník), co by dostalo křídla.

Sleduju ekvilibristy co se prohání po hladině stojíce na minisurfu. Pohání je vítr dmoucí delta křídlo (má nafoukanej obvodovej rám proti splasknutí), a který maj uvázaný za bedra. Směr jízdy se ovládá šňůrama, co borec drží ve volných rukou. Pěkně se na ně dívá. Dnešní vítr zřejmě není běžná záležitost, neb i teď, když není tak úplně teplo se sem, na dostatečně prostornou startovací pláž, sjíždí stále další a další serfíci.

Pěkné bezvětrné místečko jsem si našel ve slepé uličce u zadní brány, nějaký továrny.

Uvařil jsem těstoviny a teď se placatím. Je mi fajn. Vše funguje tak jak má. Zatím i spojení s domovem kde je pohoda.

23.6. Lago di Como (Lário), L.di Lugano (Ceresio) a L. di Varese

Ráno opět věští krásný den. Po snídani (zbytek od večeře + čaj) o níž se dělým značně skoupě s kočkou. Vyřazuju: monterkovou blůzu, pepito košily a pepito kalhoty, prostě zimní doplňky. Končí v koši.

Od sedmi ráno šlapu podél jezera Lecco po 583 (f.07.41). Nejsou tu tunely jako u Gardy, tedy ani adrenalin. Tím více pokoukání. Zalesněný kopce padaj do jezera z výšky 2000 - 2400 m.n.m. Popisovat je opět marné. Nefouká jako včera. Jede se suprově. Moc príma ráno.

V osm jsem o 20km dál. V Bellagio. Místní pekař právě vynáší svůj voňavý artikl před krám. To je šance, kterou nelze minout. Ještě jsem ani nedobrzdil a už švitořím: "Perfavore antiko pane". Vyšlo to na plné čáře. Dostávám plnou tašku včerejšího pečiva aniž bych musel sáhnout do peněženky. Jako bonus radu kterak k přístavu. Škoda, že nemám ty brožury... Neskonale se těším na oběd. Koupím, či lépe seženu, mlíko a udělám si pochoutku - rohlíky + mlíko + cukr + margarýn.

Trajektuju se přes Como, jež je propojené s Leccem, do Cadenabbia. Dvacet minut jízdy za 4.1e. Cena jako na kolotoči. Ale zážitků daleko víc. Motory mírně vibrují trajektem, a dělaj zvukovou kulisu kolíbavě vánkové atmosféře. Fotím jako blázen nechávám se fotit jako cyklovandrovník - námořník (f.10.13).

Když chci k Varese mohu jet lehčí variantu tedy vpravo. Nebo těžší přes Lugáno tedy vlevo. Volím těžší, přes hory 1600 - 2000m. vysoké, přičemž průsmyk jimiž se pod vrcholky prosmýknu je pochopitelně níž. Stoupat začínám na 214-ti výškových metrech a sleduju jezero pode mnou. Jsem moc rád, za volbu jet tudy, i když se řádně potím, především kvůli slunci (dnes bude opět řádný hic). Ty pohledy do údolí jsou úchvatný. Takže tlačí celej kopec. Až nahoru.

Na břehu L.di Lugano v Porlezza jsem akorát na oběd. Neb nebyla možnost sehnat mlíko na farmě, musím jít utratit koruny do krámu. V chlaďáku je přehršel mlík různých barev. Ač jsem vybral nejlevnější mám platit za krabici 1.38e. Za to byly včera dvě! Nicméně platím. Ale kdyby se za mnou nedělala fronta, žádal bych slevu! Je zajímavý, že na účtenkách je stále přepočet na liry. Dnes 1e = 1936,27 lir.

Vařím v parku na břehu jezera Lugáno v němž jsem se předtím "odsolil". Jsem docela zklamán s kvality pečiva. Nedá se srovnávat s naším. Jsou to nafouklý prázdný bubliny. Nerozlamují se, ale rozdrobují. I tak mi je fajn.

Jezero Lugáno objíždím po pravostranné 340. Mířím do stejnojmenného Švícarského města. Na hranicích si mne skoro nevšinou, a jsem ve Švícelandu, a pak ještě kousek, a jsem v Lugánu. Silnice mne přivedla nad město, a tak jej mám pod sebou jako na dlani i s jezem. Z místa kde stojím se dívám na bazény jež jsou umístěny na střechách domů. Některé zanedbané, některé vypuštěné, jiné s třpytící se vodou a lehátkem. Kde je volné místečko tam stojí větší či menší květináč s kytkou či dřevinou.

Klesám dolů. Serpentiny jsou lemovaný sem tam palmou. Silnice samo sebou perfekt. Jemně si přibržďuju ve sjezdu...lahůdka.

Dole ve městě je frmol chaos chvat. Silnice se rozšířila v jakousi třídu, přičemž po levé ruce, za zeleným pásem parku je jezero, kde se neustále střídá pláž a přístaviště jachtiček, a po pravé ruce bulvár s patrových domů s mohutnými zdobenými průčelími. Architekturu doplňuje množství soch. Nejvíc se mi líbí realistická skulptura ve tvaru hlavy černocha. Snad litinová, hlava je asi 5m vysoká a leží jako na pravým uchu. Protože je dutá, lze jít volně dovnitř. Vypadá úžasně. Nemůžu si ji vyfotit. Stojím totiž na červené inhalujíc čmoudíky. Škoda.

Jsem zpět na břehu jezera od něhož jsem se silnicí a městem odklonil. Vyhlížím, a už vidím most, jež mne přes něj dle mapy má převést. V tom místě je nádraží a nad nádražím na pilonech je dálnice. Vše je tu propletený, stěsnaný na místě. Technický řešení, skloubení všech cest mi bere dech. Onen "most" přes jezero je pro mne grandiózní dílo. Převádí na druhou stranu čtyřproudou dálnici, dvoukolejnou železnici, a „vedlejší" silnici na níž se pinoží človíček Petříček. Chtěl bych to vyfotit, ale nemá to vůbec cenu. Hodnota toho je v tom atmosféře díla jako ceku. V tom jak se mírně pohupuje. V tom jak fouká vítr a pomáhá rackům plachtit. V tom, že mi vše funguje a slunce hřeje do zad ...

Rozšlapal jsem se, a v devět jsem u L. di Vareese.

Nabírám kurz „kohoutek". Bohužel pro mne je vyschlí. A tak se jdu zeptat ke dvěma holkám na „fontán per apa potábilea". Normálně přede mnou utekly, a tak vařím z jezerní vody.

Zdá se že bude tropická noc na kraťasi...

24.6. L. di Magiore, L. di Mergozo, HUSA

Noc mi "zpříjemňují" letky komárů, a tak musím do tepláků. Snahu zdecimovat jejich početní přesilu nemám, ale když mi prevít vytrvale bzučí u ucha, tak to nevydržím a s chutí ho rozmáznu - prevíta. Musel bych být ortodoxní Buddhista věřící v reinkarnaci, abych nepodlehl lovecké vášni. Vytrvale se pokouším o spánek. a vytrvale mi něco leze, po tváři, proužku lejtka mezi teplákama a ponožkou, a uchu. Je to k zbláznění, a tak raději usínám.

Pupínkový kroužek nad kotníkem, mezi ponožkou a nohavicí, není to nejhorší co mne ráno potkává. Přestal mi tož fungovat vařič řečený HUSA, neb pochází z USA.

Vodě odolávající cukr v „čaji" ještě rozmačkat lze. Těstovinám změknout však poručit nedokážu. Mám naštěstí ještě několik bublin tvarem podobných housce. Rozdíl od skutečných housek je zásadní: zatím co ta naše od Vašíčka, po vytvrdnutí, může posloužit co by kladivo, či zakládací klín k Tatře. Na zdejší pseudo housky stačí vrhnout přísnější pohled a už se sypou. Chtěl jsem si je nechat a požužlávat cestou, ale člověk míní a husa mění. Husu jsem si pořídíl, když mi její ruský mosazný předchůdce Péťa, o velikosti protitankové miny, dosloužil. To jsem se vracel s Turecka. A uměl jsem s tím zařízením zacházet. Teď jsem bezradnej jak před sudoku. US návod mne varuje, abych se nepokoušel o "rozbor", nejse-li vyškolen pro toto. Odsuzuje mne do role, jakého si plniče zásobního tanku, a ovladače On - OFF ventilu. Pokud jsem dementní, a i tak (proto) přístroj nefunguje, tak bych měl volat do Washingtonu "for help"... Nemám tak vysoký kredit a tak se pokouším o zázrak. Pravděpodobné smítko uvízlé v trubičce nedokážu vyfouknout. Potřebuju tlakový vzduch, což by neměl být problém.

Mířím na Laveno. Mezi mou silnicí a Varese je 300m široký pruh rákosí a mokřadu. Farma na komáry.

V příkopu leží černá motokrosová helma. Dost zachovalá. Mohl bych ji vzít a zkusit sní handlovat jako v Řecku s deštníkem. Má ale absolutně nejhloupější tvar koule (co čekat od helmy), a není též úplně nejlehčí. Tak ji napichuji na patník a frčím dál, než se probudí sosáci.

Trajektuju se přes L.di Magiore do Verbania. Zalesněný kopce 1500m padaj strmě do jezera 200m.n.m.. Tiket za 3,90e, bez tiketu nelze. Opět supr - jak jinak. Je asi půl devátý.

Cestou konečně narazím na pneuservizzo. Napjatě čekám co s té trubičky vyletí. Jestli komár, tak ho zatahám za uši. Nic. Nejde to. Zkouším trysku prošťárnout drátkem s lanka. Ale tryska je snad mikro tryska. Drátek do ní neleze. Potřeboval bych mikrodrátek. (Do Péťové trysky bylo možno zasunout špendlík - na což taky zašel).

L.di Mergozzo je malý a pěkný, s pěknou okolo vedoucí silnicí. To mne však nezjímá. Kručí mi v břiše, a jestli se do dvou hodin nenajím tak omdlím. V Mergozo jsem našel dílnu s mladíkem mýho věku. Spíš ukazuju, než vysvětluju. Ani jemu se to nedaří profouknout. Nicméně přináší odněkud mikrošťourek. Ocelový trn o průměru vlasu. Jásám. Vítězství na dosah! Omyl. Chce totiž abych si trisku propíchnul sám. Jinými slovy, abych tam ten šťourek zalomil já a ne on. Pro mně, co-by člověka diskynetika, to je ale vyloučená věc. Já nedokážu navlíct nit do jehly, pakliže není ševcovská. A to o nic nejde. Tady, v případě neúspěchu, hrozí KATASTROFA! Bez vařiče nemůžu existovat. Je to druhé srdce vandru. Při loučení, se mne Milan zeptal co je z toho všeho, jež mi pomáhal věšet na kolo nejdůležitější. Vařič. Zněla jednoznačná odpověď (po dokladech a penězích). Vaří jídlo, suší ponožky, hřeje. Vařič, nahradí jediné. Hromada peněz. Působí uklidňujícím dojmem, když hoří, září a syčí do ticha samoty. Je to věc do té míry důležitá, že si vozívám náhradní. Tj. hořáček na plynový cartuše zn. Camping Gas. Jež lze leckde koupit. Letos jsem ho ale bohužel zapomněl doma ...

Naštěstí není chlapec "nedovtipa" a bere riziko zalomení na sebe. Povedlo se. Šťourek vyšel z trysky stejně dlouhý, jako při cestě tam. Bohužel, ani to nepomohlo. Pomohl až (telefon do USA? Nikoli. Zázrak? Nikoli?) důvtip. Ital pochopil význam zdánlivě nesmyslného háčku na druhé straně té trubičky. I vzal klíšťky a táhnouce za háček, vytáhnul z trubičky jakousi strunu. S jejím vytažením se vytáhlo zřejmě i smítko neb trubička byla opět průchozí. SlÁVA!!! BOHUŽEL!!! se nám (mu) nepodařilo natlačit tu strunu spět.

I tak zářím jak betlémské světlo. Na klukovi je taky vidět, že je rád, že si může jít po své práci. Něco bych mu tu nechal, ale opět nemám co. Tak si beru adresu, že mu pošlu čumkartu ze Zábřeha.

Má radost však netrvá dlouho. Při vaření, se to opět ucpalo. A tak odšroubovávám znova tu prokletou trubičku. Zapomněl jsem ale odpustit tlak, a tak mi při tom benzín stříknul do oka. Pálí to jako čert. Zasažené oko, slzí řeže a pálí. Slepcem na dvě minuty neb nedokážu otevřít ani levý. Vrávoravě se sunu ke skále o níž se opírám. Slepec na kole bez vařiče, absurdita. Jo, tak to cítím. Jediná voda, kterou mám, je ta teplá osolená s kolínkama v kotlíku. Takže si sliním na psty Beru si sliny s pusy a ještě více provlhčuju oko. Přiřeďuju jeho obsah, až jej velmi, velmi postupně dokážu otevřít. Trvá to však „nekonečně" dlouho. Pak už to je „dobrý" do té míry, že můžu jít, rozmotat kalimatku, dát si ruly spacáku pod hlavu a smírně přijímat kopance dnešního dne. Naštěstí mezitím kolínka tak říkajíc „došla", a já se můžu konečně alespoň najíst. Svět je hnedle veselejší. Zdá se, že pojedu dál.

Drzost, jít znovu opravovat, nemám. V campingu radí kde se dá koupit "gas store for capmping". Buďto v 2km vzdálené Graveně, a nebo taky v Domodosola kam mířím. Tam je to 35km, ale do osmy večer, kdy se šop zavírá, tam musím být.

Údolí řeky Toce, jímž šlapu, se sice střídavě rozšiřuje a zužuje, ale stoupá rovnoměrně, bez nepříjemnýho vlnění se, kol špičatých červených skal. Stromy, jež se dokázali ujmout a vzrůst ve skalních štěrbinách, vypadaj efektně. Zvláště, když u nich šumý stužka vodopádku. Dohromady se to jmenuje Praco Nazionale d. Valgrande a "top" jeho kopců je ve místně obvyklých 2000 m metrech. Provoz je minimální. Souběžně, po druhé - levé straně řeky, vede dálnice. Řečiště Toce je široké, ze 2/3 vyschlé, a mosty ji překonávající pěkné - mnoha obloukové a kamenné. Je teplo a trápí mne žízeň tak si to ve Vogogna hrnu ke krámku s pentličkama místo dveří. Venku stojící bicykl, s elegantně uchyceným rezervním pláštěm na zadních brašnách, dává tušit, že uvnitř je kolega cyklovandrovník. Je to tak. Kolega je nemluva a tak kupuju 1,5l limo (0,5e) a frčím dál. Tentokrát s dálnicí po pravé ruce.

Směrová šipka, bez omezení cyklistů mne na „kruháku" posílá doprava. Rozum mi radí jet rovně, ale není se koho přeptat a tak se podvoluji šipce. Bohužel. Neb jsem se tou odbočkou dostal na dálnici. Kde už samozdřejmě značka, cyklistům chodcům a povozům vstup zakazující je. Nechce se mi jet, tím přivaděčem, 2km spět na kruhák, a pak vpravo. Přeci jen to je po dálnici i pro mne o něco blíže, rychleji snáze... A tak šlapu co to dá k nejbližšímu sjezdu, jímž je předměstí Domodossola. Je to 6km.

Tirmani za mnou troubí i když jedu po krajnici co nejblíž svodidlům. Mám při tom pocit lišky, honěné psem norníkem, zavřené do chodbiček labyrintu nory. Ale není to tak zlé jako v tunelu (bez chodníčku). Tam je místa ještě míň, a zvukový válec mnoha násobně děsivější. Nejvíce se obávám (po policii) defektu. Krajnice není nejčistší, a cyklista lepící duši na dálnici je snadnou kořistí. Kamiony mi vytváří příznivý vítr do zad a tak šlapu jako stroj udržujíc rychlost na 28km/hod. Na 30km/hod zrychluju po adrinalínové injekci, jež mi "vstříkli do žil" carabinéři v bílo modrém autě jedoucí v protisměru. Mám obavu, že si mne všimli, a vydají se mne stíhat až se někde budou moci otočit. A tak kmitám nožkama, abych byl u sjezdu z dálnice dřív než mne dostihnou. Už to není daleko. Konečně uvolněně sjíždím ostrou zatáčkou silnice opouštějící dálnici. V tom potkávám kolegy (jejich) v protisměru. Nepochybuju, že norníci dostaly echo, a jedou si mně chytit. A skutečně. Jak mne zmerčili hodily tam zpátečku a brilantně mně dohnali. Zastavují mě, ale já vím že už jsem -tak trochu- mimo jejich kompetence. Samozdřejmě mi vyčítají, že jsem jel po dálnici. Nezapírám. Vím, že vědí a že přiznání je polehčující okolností. Hájím se, že to byl omyl nikoli úmysl, který jsem při první příležitosti odčinil opuštěním dálnice. Na všechny obvyklé otázky odpovídám pravdivě, jen datum příjezdu jsem si posunul o týden dopředu. 100 km denně, v zdejším členitým terénu by (mě) nemuseli věřit. V této obecné debatě se mne ptají, kde mám v pase vízum pro dlouhodobí pobyt. Tak to je pro mne vážné nóvum. Byl jsem v Italské republice již třikrát před érou EU, a nikdy jsem nic takovýho nepotřeboval, a nyní, když jsme EU, potřebují štemplík? Z následného dialogu mám pocit, že blonďatá dlouhovlasá policistka s níž, naštěstí, vedu dialog v engliš, neví že Republica Czeca je taky v EU. Je to vůbec možné, nebo mne zkouší? Nakonec, poté co si od kolegů vysílačkou nechali prolustrovat můj pas, mne propouštějí se zdviženým prstem, sympatickým zasalutováním a úsměvem. Jako bonus dostávám vodu z policejní chladničky. Dopadlo to pro mne dobře, jako zatím každé mé setkání s policií. Každopádně jsou carabinéři rafinovanější než soudruzi z turecké Trafic police, jež mne potkala na dálnici v Turecku. Tehdy maník ve voze neváhal, zastavil v levém protisměrném pruhu (!), stáhnul okýnko, a cosi na mne volal. Nevím na co, ale kýval jsem tak dlouho dokud neodjel, neb se k němu zezadu přiblížil truck.

Krám v Domodósola kde lze koupit vařič "fornello" jsem našel snadno. Nelze jej velikosti Globusu minout.

Ze dvou variant vybírám menší (11,9e). Navíc kupuju náhradní kartuš (1,19e), 1kg kolínka (0,45e) a mlíko (0,45e). U pokladny platím 15,28e. Peněženka "krvácí". Takovou sumu jsem jednorázově vydal naposled v jižní Itálii, když jsem si kupoval lupen na trajekt do Řecka. Nicméně jsem rád, že tí mé trampoty s vařičem, snad, definitivně končí. Jen aby měl prodavač pravdu v tom, že kartuš lze koupit "evrywhere". V mém přesvědčení se dá skutečně "evrywhere" a navíc levně, koupit jen benzín (nehleďě na jeho výhřevnost). No uvidíme.

Venku se zbavuju benzínu ve flašce (akce kjukao) a Husu pohrdavě strkám do krabice od plyňáku. Možná by se vyplatilo poslat ji poštou domů, a tak hledám její úřad aby mi cenu té služby nacenil. Chodec mne ale informuje, že už je zavřeno (od 17:00).

Jsem v Domodósola (270), mám vařič, vrátil se mi zrak, policie mi odpustila. Co více si od dneška přát, a tak hledám místo k přespání. Počasí se nezdá jisté, možná v noci přijde bouřka, a tak by to chtělo mít na noc střechu nad hlavou.

Nacházím ji na výpadovce v patrovým domečku u mostu. Vypadá jako přízemní, ale má šest pater, přičemž přízemí je u řeky, a mý šestý v úrovni mostu, k němuž je bezprostředně přilepenej. Půdorysně má 8x8m, přičemž polovinu zabírá schodiště, druhou polovinu místnůstky různě zaneřáděné. Je to vlastně tajuplná věž.

Ležím na spacáku na horní podestě v úrovni silnice a dívám se střídavě ven a na vařič. Vlahý vítr mi fouká do tváře. Noc pomalu vítězí nad dnem. Jsem happy jak děcko s lízátkem po trhání zubu.

25.6. Simplionpass

Večer skutečně bouřilo a tak střechy kryté placatým kamením jsou mokré. Dnes mám v plánu opustit povodí jadranu a přehoupnout se přes Simplionpass definitivně do Švýcar. Přičemž "lano houpačky" je dlouhé 1735m.

Sinice na Brig č.9 měří 63km a odklání se od Toce, doleva. Do zalesněné soutěsky vytvořenou říčkou Diveria u jejíhož přemostění jsem dnes nocoval. Zapomenutý údolíčko. Tak mi to připadá. Jsem v něm sám, a ještě víc sám když se za nádraží Bertanio (568), vnořily koleje do jícnu tunelu. Na seřadišti aut čekající na vlak jež je proveze tunelem 20km dlouhým pod horou, je i pár náklaďáčků. Zvažuju, zda se nevnutit na jejich korbičku. Ale to bych si asi musel koupit bilet na vlak, a to je proti vandrovním podmínkám, a tak šlapu dál. Jetelnou silnicí se dostávám na Italsko - Švícarskou hranici do Grongo(855m.n.m.).

Patřím ke generaci, jež zná úřednické obstrukce spojené s přechodem hranic, toliko z vyprávění. I tak cítím jako dar tuto svobodu cestování. Jsem vděčný za to, že jediným napětím je, zda najdu pas v brašničce. Do Simplionu zbývá 22km.

Od hranice silnice už není pro mne jetelná, a tak většinou tlačím. Už proto, že je tu hodně galerií, v nichž je přeci jen málo místa pro dálkoplaza obtížně držícího glanc. Silnice vede pod skalníma stěnama, z nichž padaj občas vodopádky. Jsou neskutečně vysoký a hladký stěny. Bez keříčku, stromku či jeskyně. Tmavě černej kámen jim dodává majestátnosti. Ani se to nepokouším fotit. Připadám si jak Guliver v říši obrů.

Nedalo mi to, a zanechav Bičekletu svému osudu, jdu po turistické značce podél, a nad, dravou řekou, jež pramení někde nahoře. Voda v ní spěchá přes šutry. A vytváří mimoděk čarokrásný pokoukání na vodopádky, peřeje, tůně a tišiny. Místa obtížně přístupná jsou jištěná lany, tam kde je nutno jsou železný lávky. Voda šumí, žbluňká, klokotá, aby se jinde utišila a nechala zaznít jiný zvuky hor. Je to moc supr. Jsem tu úplně sám a myslím na Jiřu. Někdy ji sem musím vzít...

Zatáhlo se, je čas oběda a jsem u velký stavby velikosti hangáru. Do jejích útrob je vstup volný. Jsou tu záchody a expozice popisující geologické, vlastivědné, historické, meteorologické a všeliké jiné vlastnosti tohoto místa. Začal jsem vařit oběd venku, ale musím se pro déšť přesunout dovnitř. Nicméně „vařbu" nechávám venku. Nerad bych aktivoval místní hasiče prostřednictvím přecitlivělého čidla. Jednu ze zásuvek v koutě, jsem zvolil pro dobití telefonu i foťáku. Jediné co zde chybí, je nějaký stolek, židle či něco na ten způsob. Není mi totiž příliš po chuti, že musím ležet na kalimatce, jíst, a nechat se okukovat asi 8 lidma co se přišli skovat před deštěm tak jako já. Je to radost, když se to (dobíjení a jídlo) tak skloubí.

Je po dešti, jsem odpočatý a sytý, a svěže vyrážím. Vodopádků pršících ze skalních stěn po dešti přibylo. Vodu na prostém kameni nemá co zadržovat, a tak je to tak trochu vodní svět.

Před další přeháňkou se skovávám v galerii. Teď už to ale radost není. Alespoň, že jsem se včas vsoukal do připraveného plastiku. Brání mne před chladem a vodou. Vyhlížím nějakej náklaďáček či auto s přívěsem. Teď v dešti bych nepohrd, a zdevalvoval Simmplion silou oktanů (abych se sparafrázoval). V mračnu nade mnou stejně nic vidět není, a abych si dokazoval jakej jsem kabrňák s toho jsem už vyrost. Navíc nejsem nikde organizován a mohu si určovat pravidla tady té rallye, jak mi je libo. Jenomže taxi nejede a tak postupuju galerií v duchu Verneovského "Mobily at Mobily".

Vím o sobě, už asi pět let, že jsem neléčený astmatik. A tyto obtíže mne potkávají právě TEĎ. Ve chvíli, kdy to nejméně potřebuju. Co bych dal za lék, jež by my pomohl naplnit plíce vzduchem, aniž bych se zakuckal! Je absurdní, že mne tento můj neduh, jež mne trápívá asi 3x za rok, přijde potrápit zrovna sem. Tu v horách, kdy je po dešti vzduch jak v solné jeskyni pln ozónu mé plíce žehrají na jeho kvalitu!

Obloha se vyjasňuje stejně pomalu, jako já se rozdejchávám. Začíná se mi to stoupání opět líbit. Silnice nyní stoupá vytrvale a stále stejně prudce. Pořád tlačím a nevadí mi to. Časový limit 20:00 na vrcholu (nutný pro časný sjezd do údolí) stihnu, a tak není kam spěchat. Možná, že jsem zde mezi těma velikánama (2800) naposledy a tak se rozhlížím, koukám a fotím (f.17:38 - to už je pár metrů pod "vrcholem") jak se přede mnou hora rozestupují, a jak se na planině pode mnou objevují domečky o velikosti cigaretových krabiček.

V sedle si oblíkám znovu plastik a přes něj ještě reflex vestu. A po vrcholové fotce se začínám spouštět dolů, směr Brig.

Mává na mne od kamenného stolu, jeho osazenstvo. Jsou to Italové a viděli mne asi před třema hodinama, jak se přetlačuju s kopcem. Maj stolek plnej jídla, a niž bych je musel trknout, nandávaj mi na plastovej talířek jakousi směs rýže kukuřice a oliv s kouskem masa. Talířek mi dávaj sice plnej, ale je malej a tak je to spíš na chuť než najezení. Krom obligátně posunkama zdělitelných věcí, si nemůžem říci více, neb já neumím italsky a oni zase ne anglicky. Nicméně poděkovat a rozloučit se umím. Na vrch přidávám ještě přání "Forza Itália!" To ještě nikdy nezklamalo.

Spouštím se dolů jemně si přibrždujíce. Silnce povětšinou krytá v galerii přez niž přepadávaj stužky vodopádů (f.19:00,:01a09) je zařezaná do kopce 3000m. vysokého porostlého klečí. Na hlaďounké silnici jsem sám. Taiwanská Bičikleta (Author Horizont) si vrní a poslušně reaguje na citlivé přibržďování. To je radost, jež mi můj první vandrovní bicykl (Favorit Rokycany) odpíral. Ten měl tuze neúčinné brzd. Na sjetí takovéhoto kopce by se musely předem připravit. Kopce kolem nasvětlený zapadajícím sluncem. Klidno "venku", klidno "vevnitř". Skutečně, opět supr zážitek.

Nebyl by problém, doklesat až do Brygu (681). Ale, raději se rozhlížím po nějakým „vesnickým" přístřešku na spaní, skryt před případným deštěm. Povedlo se mi najít takovej domeček. Je sice před dřevo zpracující továrničkou, což není ideální - neb si potřebuju uvařit večeři, ale je tu i zásuvka na 220, což se bude hodit mm bateriím, jež ještě stále mohou absorbovat.

SMS posílám domů, s připomínkou "zítra popelnice!" a Milanovy. Tomu děkuji, za „týlové jištění", jehož se tímto vzdávám jsa za kopcem. Milan je právě na nějaké kopuly v Římě. Žasnu nad mobilem. Vím že "primitivní" žárovku vymyslel Edison, ale o stvořiteli mobilu nevím nic. Budu se muset někde přeptat ...

26.6. Le Leman

Ranní hygienu páchám v Brig, jako většinou, u „prameniště". Tak říkám místu, kde voda zurčíce natéká do kamenné nádrže obdélníkovýho tvaru. Prameník tedy není kašnou na náměstí. Nýbrž legitimní zastřešený zdroj ledové pitné vody v místě kde voda prostě „je".. Bývají často, s lavičkou, nedaleko silnice což je supr, neb v nich mohu průběžně svlažovat. A nemusím po nich pátrat.

Spolu s kalně zelenou řekou Rooten, jež se o pár kilometrů dál jmenuje Rhona klesám údolím končícím jezerem Le Leman. Po pravé ruce obdivuji kopce 2500 - 3000 vysoké Berner Alpen a po levé ruce ještě o 1000 vyšší Walliser Alpen, k nimž patří slavné kopce alpské jako Matterhon, Monte Rosa a nakonec i Mont Blanc. Ale všechny tady ty kopce nemám šanci vidět, neb jsou skryty za menšími, ale též pěknými. Nicméně mi lichotí, když míjím ve Visp směrovku na Zermatt s dodatkem Mattrhorn.

Před pekárnou se projevuje má slabá vůle a jdu si koupit chleba. Pokus koupit starý chleba nevyšel a tak platím 2,3e za kilový komisárek jež sním před obchodem na lavičce. To je taky chutná kombinace: chleba + margarín + cukr.

S klesající nadmořskou výškou přibývaj vinohrady, hlavně na jižních svazích Berner Alpen. Jsou to krásné zahrádky vrstevnicovitě osázené révou. Jednotlivé, ale poměrně rozsáhlé, vinohrady jsou odděleny úzkýma cestičkama, nebo strouhama. Ve svahu se občas zabělá kaplička či Boží Muka. Je to jako bych se díval do zelené pavučinky.

Před obchodem, kde jsem si koupil limo je popelnice s hlavou koně jež má u nozder obláček s nápisem "Merci". Není to poprvé, co jsem se s takovou pokladnicí setkal. Z jejích útrob jsem si vaseparoval plnou igelitku jež si cením na 150km. Největší radost mi dělá vánočka s uřízlou patkou a zabalený rohlík plněný čokoládou.

 Rovinku do Martigny musím tlačit, i když to je stále mírně s kopce, kvůli protivětru. Ale beru to sportovně, neb vím, že se za chvíli otočím a vítr bude můj kamarád.

Co bude na večeři je jasné. Zbývá dokoupit ingredience a tak poprvé navštěvuji obchod ze sítě Migros kde kupuju 1l mlíka (1,35 CHF), 500g margarínu (2,00CHF) a 1,5l limo (0,75). Vše nese nepřehlédnutelný nápis Migros.

Za Martigny se vítr utěšil - je to plichta, ani kamarád ani nepřítel. Je pěknej podvečer, klidno "na kole i na duši" a tak se mi i jede. Za cíl dnešního putování, si vybírám 30km vzdálený St. Maurice.

Omyl jsem tělo v nějaké novodobé fontánce na předměstí neb prameníky jsem neviděl a hledám místo k přenocování. Na pěší zóně v předzahrádkách restaurací vyčkávaj fandové fotbalu, neb za chvíli začíná mač Švícarsko vs. Ukrajina. Zvou mne na pivo. Unaveným pohledem odmítám. Je půl deváté, mám si najít vhodnej plácek na spaní, a neodolatelně se těším na večerní menu: pečivo ve sladkém mléku maštěné margarínem...

27.6. Lac de Léman, Lac de Neuchatel

Noc byla klidná. A tábořiště, v parčíku u fontánky v níž jsem se včera (a dnes ráno) myl zvolené šťastně. Neobtěžován deštěm, komárem či kýmkoli jsem v něm spokojeně strávil noc spánkem spravedlivého.

Nyní ráno v 7.00 spokojeně šlapu dál, směr Lausanne. Spánkem zregenerované tělo lehce popohání Bičikletu kupředu stále mírně klesající silnicí. Ranní slunce nasvětluje okolní hory krášlené zapomenutými chomáčky mlhy. Silnice patří jen mně, a traktoristům opětujícím má pozdravení. Je mi opět krásně klidno.

Jezero Le Léman, též Ženevské, je údajně největší sladkovodní reservoár v Evropě, nevím. Vyčetl jsem to s bedekru sebraného ze silnice. Tak nějak podobně ty "nej" i vnímám. Každé jezero je něčím "nej" - a jde toliko o to ono „nej" najít, a vyzdvihnout nad úroveň konkurence.

Kol tohoto jezera, stejně jako kolem ostatních, krouží po krásně heboučkých cyklostezkách cykloturysti. Dal jsem jim přezdívku "čípscyklo". Jejich kola se skvějí krásným lakem, a rozměrné mnohadílné cyklobrašny krásným tvarem s barvou udávanou výrobcem. Zásadně nepoužívají „igelit taše" a „gumicuk", bez nichž bych se já neobešel. Čípscyklo jsou různě věkovití, pohlaví obého. Jsou důkazem jak kvete obchod s péčí o cyklisty. Předpokládám že náplní jejich brašen tvoří brambůrky, bedekry, a papírové kapesníky. Přesunují se tzv. po vlastní ose s campu do campu neopouštěje vrstevnici břehu jezera. Já s nima moc "nepeču" neb jich je přemnoho a čeho je moc toho je příliš, i když přiznávám, že to je pěkný cyklodůchod.

Zdánlivě podobný cyklo pár potkávám 2x ve Vevey. Napřed jsme se jen minuly, ale podruhé už se dáváme do řeči (f. 9:45). Ukazuje se, že jsem se zmýlil v odhadu. Peter a Helen jsou Francouzi, a jsou na cestě do Číny. "To, je crazzy" reaguju já. "Když potkám Francouze, tak je na cestě do, a nebo z Číny", a doplňuju to „svým" příběhem dvou francouzů, jež u mne spali jedouce s Číny. Má Bičikleta vypadá jak závodní sporťák vedle jejich naložených kol které bych nedokázal do té Číny ani dotlačit. Ptám se, nač mají takovou "grande bagaž". Odpověď si nechávám několikrát artikulovaně vysvětlit. Tu "grande bagáž" nevyplňují bedekry, ale lana (!), a jiné horolezecké potřeby. Neb Petr s Helou jsou totiž také horolezci, a moc se těší, jak si své samo o sobě "nudné" cestování zpestří „skálolezením „ - hlavně v Rusku. Mluví dál a já nepřestávám vycházet s údivu jakých „blaznovství" jsou lidé schopni. Toto je jejich první cesta (!), a od západního pobřeží Francie sem, jim to trvalo tři měsíce(!) ! A celkem svůj „trip" mají rozpočítán na pět let - což odpovídá jejich tempu. Na rozloučenou jim dávám adresu - ať se staví, nebo pošlou cílovou čumkartu. Marně však čekám na stejně srdečné gesto. Odpouštím jim, vždyť po prvních čtyřstech kilometrech, to jsou ještě zelenáči.

Do Lausanne (485m.n.m.) mne přivádí krásná silnice. Vlevo jezero, vpravo kopce posázené vinohrady za nimiž se občas, v údolích, ukáže dálniční most na vysokých pilonech. Je chvíli po dvanácté, a začínám mít hlad. Tělo si též žádá odpolední siesty, a tak hledám parčík kde bych přečkal odpolední dusno. Zároveň odbočuji doprava na Yverdon (435m.n.m), čímž opouštím břeh jezera a začínám stoupat do kopce. Z nevinného Lausanne, se líhne úporně se bránící "město v kopci". Teprve po hodině vytrvalého tlačení, se dostávám do centra, kde s sebou mohu v parku plácnout na zelený pažit. Jsem docela "vyplivnutej", kdybych tušil, jak moc to bude do kopce, tak bych to nechal po obědě. Jen díky pečivu od koně jsem dokázal posunout vaření na 14.30. Ležíce na kalimatce pod stromem u fontánky, pozoruji velmi mladou nastávající maminku. Tichým, pomalým až obřadným krokem se pluje parkem s dlaněma přitisknutejma na sotva se vzdouvající bříško. Láskyplně při tom myslím na svou ženu Jiřu. Ta je doma taky "s bříškem" velikosti bubnu. Pochybuji však že má čas jít si "zaplout" provoněným vzduchem Wolkrova parku...

Konečně jsem dotlačil na vrchol "města v kopci". Je tu Olimpijský stadión, velké parkoviště, a letiště pro sportovní letadla. Než jsem sem dotlačil Byčkletu, musel jsem nasbírat odhadem alespoň 500 výškovejch metrů.

Ty metry postupně ztrácím cestou č.5 zemědělským krajem na Yverdon. Marně pokukuju po farmách vyhlížeje příležitost s cílem od místního sympatizujícího farmáře vyžebrat kalorické plnotučné mléko, a tak v prodejně Migros kupuju petku coly (0,75CHF) a 750g spirales (1,00CHF) Tedy takřka za ceny zábřežského Lidlu.

Pro objetí jezera Neuchatel si volím cestu po západním pobřeží, zdá se mi malebnější. To už ale dnes nestihnu, a tak se začínám ohlížet po hnízdečku.

Našel jsem jej u zdi moderního kostela v Grandson. Nedaleko je prameník což jest ideální. Sedím v něm čeře nohama vodu. Paní co si pro ni přišla se smaltovanou konví, se přirozeně ptá jestli není "fresch". "Je" přiznávám já. Po celodenním šlapu, a i chvatu, mi to setkání s paní v zástěře a zvukem konvičky s níž jde zalít v podvečer macešky ke kostelu, symbolizuje splynutí s časem místem a vůlí. Kdybych sem přijel autem, a potkal se sní ve stejné situaci, neměl bych s toho setkání ten naplňující pocit, že patřím právě sem...

28.6. Neuchatel, Lac de Morat, Bern

Večer jsem se musel stěhovat kvůli dešti pod střechu kryjící kostelní vchod. Měl jsem předtuchu a už předem sbalený věci. Tak to nebyl problém. Neměl jsem obavu, že by mne v jednu ráno přišel někdo vypakovat. V poklidu jsem tam dospal až do kalnýho rána.

Měním plán. Po západním pobřeží Neuchatel nepojedu. Je mlha jak mlíko, a tak se vracím na Yverdon, a po východním pobřeží Neuchatel směřuju k Lac de Morat.

K němu přijíždím a je krásně tak moc, že se v něm koupu. Očista celého těla mi prospěla. Tělo si ji žádalo a od vděčuje se mi příjemným pocitem voňavé, nelepkavé kůže. Římské lázně by mi neprospěly více. Během koupání jsem navařil, a teď se placatím na kalimatce před rozloženou mapou. Musím se definitivně rozhodnou kudy dojedu k Bodensee. Díky tělesnému blahu a optimisticky se tvářícímu počasí, volím podstatně obtížnější alpskou variantu před tou nížinnou.

A tak šlapu na Bern. Cestou jsem minul letiště, z něhož právě startovala stíhačka. Takovej rámus jsem si ani nedoved představit. Vyfotil jsem si typický stavení (f.15:53) a dřevěnej most s príma atmosférou (15:53) a už jsem v Bernu. Docela pěkný město, se spoustou kašen. Zběžně jsem jím projel, udělal pár fotek, a už šlapu dál abych si zlepšil denní kilometrovej průměr, zhoršený trablema s vařičem, a Simplionpassem. Rád bych nocoval v Thun.

Včera v Lausanne jsem dojed pečivo. Nechce se mi platit 2,5e za komisárek, a tak jsem se rozhodl oprášit strategii nákupu těsně před zavírací dobou (zde v 18:00). A tak šlapu, abych byl v Kiesen včas. Je totiž 17:45 a nerad bych klepal na zataženou roletu. Dle tabule, je Kiesen partnerským městem obce Želiv. To ale není pro mne (zatím) důležité. Ptám se na BackeraiStube. Je to poslední dům vpravo.

Slušně zdravím paní prodavačku jež smetá drobky z regálu. A větou prostou: "Can I bay here same old breat?" přecházím rovnou k věci. Paní nerozumí, zato její manžel, asi 55-ti letý vysoký bělovlasí muž, ano. S rozhovoru jež zapředem vyplývá, že je to 14 dní, co se vrátil z České republiky, ze Želivy. Moc se mu u nás líbilo a tak zbytek rozhovoru, krom stručného popisku mé cesty, věnujem komplimentům čí "country" je hezčí. O placení nechce ani slyšet a jako bonus, k tašce různověkého pečiva, přidává páru klobás "made in home". Opět mne mrzí, že mu nemám co dát na rozloučenou, když mi venku mává. Jet bez propagačních materiálů se prostě nedá. Asi to bude šesté "pé".

Do Thun (560 m.n.m.) přijíždím akorát, o osmé hodině. Čas najít si místečko, a nakrmit bříško. Počasí se opět maličko kazí a tak bych raději přístřešek, což je vždy komplikovanější. Při jeho hledání, učiním objev. Ve velkém kontejneru, přistaveném k domu z něhož se kdosi stěhuje, jsou vyhozeny věci nepotřebné, a mezi nima i několik desítek skleniček s marmeládama, sošek, a různejch cetek. Nález přichází právě v době, kdy mi dochází cukr, a marmeláda jej dokáže nepochybně skvěle nahradit. Jen sklo, je zbytečně těžký obalový materiál. Řeším to tím, že obětuju, 1l. ešus na čaj a po okraj jej plním směsí marmelád. A tu na místě, sladím kolínka fíkovou. Bohužel, čeho je moc, toho je příliš, a je to i na mne až příliš sladké. Nicméně se sebezapřením kalorickou pumu dojídám, byv ulepen "až za ušima". Krom marmelád přibaluju ještě do nalezených novin sošku kačenky, a dvě bonsai misky. Budou to príma pamětní dary.

Zvedá se vítr, zatahuje se a já ztrácím důvěru v krycí schopnost větvoví nade mnou. Balím "kufry" dřív než bude pozdě a dobře dělám. Objevuju totiž lepší přístřešek - novostavbu v níž si můžu ustlat na polistyrenových plotnách.

Při vybalování zjišťuju, že pérka jež měla držet pokličku na „marmeládovníku" povolila a část marmelády se mi vylila do brašen. Nekleji, nenadávám, všechny útrapy přijímám se stoickým klidem. Mám to v povaze (alespoň si to p sobě myslím). Naopak s radostí se dětinsky raduji. Naštěstí, je v místnosti sud s geniálním rozpouštědlem - vodou a tak s její pomocí, dávám vše více měně do pořádku.

29.6. Thuner See, Brienser See, Lunger See, Sarner See Alpnacher See, Vierwaldstatter See, Luzern

Večer bouřilo a já se radoval, že jsem se překyblíkoval jinam. Bylo by mi krušno. Balím bez snídaně, neb nechci řemeslníkům zavazet, a tak jsem v šest "on the road".

I teď ráno není počasí horské cykloturystice nakloněno. S kopců kolem, jež dle mapy maj mít 2 - 3000 metrů vidím sotva spodní půli. Příliš to nepotvrzuje správnost včerejšího rozhodnutí jet horama. Vracet se do nížin už nebudu. Jedu osaměle po severním břehu vlnícího se Thuner See. Je to tu podobné Gardě, ale silnice vede nepoměrně výš nad jezerem, a tunelů je nepoměrně míň, a skála po mé levé ruce je nepoměrně strmější, a nepoměrně míň zelenější, takže to tu vlastně vypadá nepoměrně jinak, ale trochu stejně. Během poklidného šlapání se krmím houskama s Kiesen a vyhlížím horu, když se mraky rozestoupí.

Asi po 12-ti kilometrech mne upoutal poutač u stylového chodníčku, zvoucí k návštěvě Beautshohen. Nevím kam jdu, ale chodníček vytváří pěknou stezku ve skalní stěně. Na mnoha místech stezka můstkem překonává bystřinu, jež nad ním tvoří vodopádek 3 - 4 metry vysoký. Nakonec osamocen přicházím k "přístěnku" z něhož se vchází do zamřížované, a teď ráno uzamčené, jeskyně. Pěkný pokoukání doplňují samorosty, vyřezávaný zvířata, fontánky s vodotryskama atp.. Nicméně, vzdálen od Bičiklety dále než na dohled, se cítím nesvůj a tak tento vertikální svět vody, zeleně a skal opouštím bez zdlouhavého zevlování.

V Interlakenu (567) vařím čaj, posílám pohled panu Hoškovi a fotím (f.9:16). Jsou na ní tři zdejší velikáni, z leva. Legendární Eiger 3970 - jež pro světové horolezectví objevili Čechoslováci Radan Kuchař a Zdeno Zibrin, a pro mne čapkovský Ota Pavel. Monch 4099 a nejvyšší železniční stanice Evropy Jungfrau 4158, na niž se šplhá opěvovaný celoskleněný Alpen Expres. Na fotce je taky vidět ubývající nej... ledovec mezi Jungfrau a Monch.

Počasí se podstatně vylepšilo, a sním i má nálada. Pokračuju, po drobném bloudění severním okrajem sousedního Brienzer See. Ve svitu slunce se jeho hladina smaragdově zelená. Mám jej jako na dlani i s trajektama po něm plujícíma. Škoda jen, že toto vyjasnění nepřišlo před hodinou, když jsem fotil "Mladou slečnu".

Stoupajíce do Brunigpassu (1008) obdivuji vodopád na protější straně údolí. Je zřejmě i na zdejší poměry něco extra, neb k němu míří směrovky pod různými ůhly. Dokonce je i na mé cestovní mapě. Jmenuje se Oltschibachfall. Soustředěně stoupám sbírajíce výškové metry nad údolí dvou jezer. Je to radost. Jde mi to dobře, ale provoz je až příliš hustý, neb tudy vede propojka mezi dálnicema, abych si mohl zastavit kde chci, na což nejsem zvyklej. Kazí to dojem z jízdy. Má-li kamion za mnou strach mne předjet, přichytím se pravačkou k dostatečně vysokému svodidlu, a nechám jej i s ocasem osobáků za ním, projet. Je to taková "live" jízda zručnosti. Trucker to zpravila ocení pohlazením klaksonu a já si připadám náramně důležitý. Baví mně to. Stejně, jako se zdravit z čípscyklisty jedoucímy s kopce v protisměru.

Fotím se nad Lunger See ( f.14:09). Těším se, až se dole v Lungeru naobědvám. Navíc se zatáhlo, mírně ochladilo a začalo foukat.

Šestý smysl nezklamal a do pro mne uvolněného přístřešku pro auto, bubnují kapky, a snad i kroupy. I průtrž mračen má svou atmosféru. Obzvláště, když jste skovaní pod plechovou střechou, sedíte na kalimatce. Z venku, do stehen, vás hřeje plný kotlík dobrot a ze vnitř pocit dobré volby. Letní bouřka funguje jako u nás. Rychle přijde, rychle odejde. Čekám ještě chvíli, než odteče voda ze silnice, a pokračuji dál. Směr Luzern.

Sbírám kilometry. Kolem jezer Sarnen a Alpnacer se jen tak mihnu ač nejsou o nic horší než ta předcházející. Mám našlápnuto a tak jsem poměrně brzy na břehu Vierwald See. Pro cyklisty zde udělali lávku vysutou nad vodní hladinu, kopírující jezero vpravo a silnici vlevo. Vypadá to moc efektně, ale jetí po tom není moc příjemné, neb prkýnka tvořící podestu jsou kousek od sebe a tak to na nich drncá. Navíc to není moc široké a dva čípscyklo se míjejí s orosenými čely. Zvláště, mají-li vzadu ještě takovou plácačku vyzývající k bočnímu odstupu. A tak střídám chodníček a silnici.

Luzern. Kopce okolo připomínají barvou i rozeklaně špičatým tvarem Dolomity. Vlajky visí všude, i na kostelích. Bloudím si Luzernem a hledám, nač by mé oko spočinulo. Moc toho není a tak se vracím dolů, spět k jezeru, kde povečeřím (19.42). Sleduju přitom měnící se odstíny kopce přede mnou v slunce západu. Fotící Asiaty atp. Nakonec nevydržím a taky jednu fotečku udělám..

Omyl jsem tělo pod kohoutkem, sedím na lavičce a poslouchám dixilendovou kapelu hrající na zahradní párty. Esemeskuju s domovem, kde též vše klape. Je mi fajn, ale bylo by mi lépe kdyby tu byla Jiřa se mnou ...

Se spaním si starost nedělám. Nemyslím, že by večer mnělo pršet, a plácnout sebou mohu kdekoli deště se „nebojsa". Ale raději bych dál od jezera, kvůli komárům.

30.6. Zuger See, Zurichs See, Zurich

Noc na pažitu u zdi paneláku v Kussnacht proběhla hladce. Vaření snídaně odkládám na příhodnější místo. Nejlépe k prameníku se stolečkem.

Děti, co teď ráno potkávám, jdou do školy. Většinou maj na krku pověšenou reflexní placku velikosti podšálku. Vypadá to jako medaile, a když to maj na krku všichni, tak s tím vypadaj jak ovce. Možná to je povinná výbava dětského chodce, stejně jako helma dětského cyklisty. Nevím. Každopádně, je ale jasno, a reflexní plošky nemaj šanci konkurovat slunečnímu jasu.

Ranní jízda po východní straně Zuger See je opět odměnou pro cyklistu. Klidno, jasno, fotogenično. Kopec Seeboden na (f.8:55) je vysoký 1798m a dle mapy i na něj vede úzkorozchodná dráha. Rozum mi nad tím zůstává stát. Pod ním je sedýlko tvořící rozvodí, mezi „včerejšími" a „dnešními" jezery.

V Zug už dýl nevydržím čekat na prameník se stolečkem, a vařím si snídani, na lavičce u baráku přiléhajícím k silnici. Vařím celodení stravu, těstoviny s marmeládou a margarínem. S kotlíku švihácky zavěšeného pod nosičem je budu průběžně uždibovat celý den, dokud to nesním (a nebo neztratím lžíci). Mám těstoviny rád, pro jejich chuť.. a taky cenu.

Od jezera šlapu na Baar, a dále na Zurich po silnici č. 4. Před Zurichem provoz houstne. Silničáři postavily dálnici na pilony do řečiště řeky kopírujíc její tok. Má "čtyřka" se proplétá mezi nima, křížíce často řeku. Čím blíže Zurichu (nebo už to je Zurich?), jsou komunikační hadi více a více propletený, spletený, a zkřížený. Projíždět tady tím technicko -stavebním žijícím unikátem je pro mne skutečně zážitek.

Zurichem projíždím, aniž bych udělal jedinou fotku. Oko nemá nějak na čem spočinout. Zurich see je od mé sinice oddělený zástavbou, skrze níž jsem se několikrát marně snažil k němu dostat. Provoz a frmol vůkol mi berou jakoukoli radost s "šlapu". Neustále musím sledovat směrovníky. Ptát se. Vymotávat se směrem na Konstanz. Ale ne po motor way, a to je, i pro místní, oříšek. Nicméně se mi to povedlo, a v předměstí Glattbrugg, už mám jasno. Nervovou soustavu jsem sladkýma kolenama asi uklidňoval tak dlouho až mi došly. A tak v místním Coop kupuju 1kg jinejch za 1.4CHF, tedy asi 20Kč.

Při první příležitosti je vařím. Foukající vítr mi to ale komplikuje, a tak zavírám vařič do telefonní budky. Je to úžasně praktické. V jednoduchosti je genialita. Pán co si přišel zatelefonovat, je tolerantní, a vůbec mu to nevadí. Jen nesmí hovořit moc dlouho, aby se mi nerozvařily nudličky...

Kalimatku si rozmotávám pod jabloní za Frauenfeld, kde jsem se po dnešním parnu opláchnul v kašně. 20 km do Konstanz bych ještě ujet, ale potřebuju se zamyslet nad mapou. Domů posílám, po úvaze, slib, že do soboty budu doma.

1.7. Boden See

Ráno si ilustrativně fotím tábořiště (f.6.35). Bude krásně. Je mi fajn. V noci jsem se rozhodnul pro změnu. Nepojedu „Husovu" Kostnici, ale Romanshorn, kde se přetrajektuju. Kilometrově to vyjde nastejno, ale zážitkové trajektorování bude delší. Konstanz, a Rýnské vodopády, nechám na jindy. Rád bych někdy jel "Francii" a dalo by se to spojit. A tak se řítím po 14 sbíraje kilometry. Ve vesnicích jimiž projíždím, zřejmě probíhá sběr starého papíru. Ten je vyrovnán v komínku, větším či menším - dle velikosti domu, na krajnici a čeká až přijede náklaďák s partou děcek, jež jej nahází na korbu. Čtyři rovnaj, osm hází. Je pěkně, provázky se netrhaj, maj z toho príma kolektivní zábavu. Mimo vesnice předjíždí oni mne - mávající, ve vesnici, zase já je - mávajíce. Je to oboustranná radost

Krajina je zemědělsky rovinatá a tak bez problému v Armiswil u směrovky se symbolem trajektu bočím do leva na Romanshorn.

Tiket se kupuje až na lodi. Je o něco větší, než ty předcházející (loď, tiket je stejný), ale tvarově stejná. Připomíná pramici s kajutou ve velkém. Na jedné straně se „odpíchne" (odborně odrazí), a na druhé, ve Friedrichshafen, „zapíchne" (tedy přirazí) aniž by se otáčela. To se od dob převozníka Proška nezměnilo. Lísky prodává lodník se strojkem jaký mají průvodčí Železnice Desná. Mohu si vybrat čím budu platit volím franky. Mám platit 16.20CHF, ale mám toliko 15CHF a tak doplácím 1e. Pokus, že nepotřebuji tiket, dělám více méně ze sportu. Dostávám jej. Je 9.55hod.. Vychutnávám si poslední, a nejdelší, plavbu vandru. Plavbu napříč Bodensee. Jsem suchozemec, a tak se mi vlny zdají velké, vítr silný, pohupování paluby exotické, plachetnice jež potkáváme krásně ladné, vzducholoď na nebi nezvyklá. Pobíhám po palubě jako Všetek, zatímco, místní zívaj v autech ve strachu aby je neofouklo. Na „šífu" je i restaurace. Tam čumákovat nejdu. Raději si skočím na záchod, ať mám o starost míň. Proslavené Bodensee je pro mne po klenotech co jsem viděl "pěkný rybník" na rovině. Toliko na východní straně u Bregenz lze tušit srpeček Alp. Jinak je cele obklopen Vysočinou

Upadl jsem do osidel celníka, chce vidět pas což nebude problém, najdu-li jej a pokud mi v silném větru neuletí. Za celnicí se osádka naší lodi selektuje na Švícarské šetřílky, jež se řítí do chřtánu Ipermarketu COOP, a zbylou hrstku turistů, jež míří vstříc německému dobrodružství. K těm patřím já.

Bodensee je poslední v řadě a tak od něj posílám čumkarty kamarádům, a známým, před nimiž se chci, přiznávám, tak trochu blýsknout. Po odeslání pohledů mi zbejvá (krom železité 100e zálohy v knížečce pasu) v šrajtofli 9.72e.

Projíždím "Fridrichův přístav" (402). Potřebuji koupit rezervní bombičku plynu (kupuji za 1,19e) a mapu Německé spolkové republiky (nekupuji) a tak se vydávám na cestu domů bez ní.

Mířím na Ravensburg (484) perouce se s větrem, ubíraje výškové metry z rozvodí Dunaj - Rýn. Krajina je ovocnářská, výrazně třešňová. Svůj příjezd do tohoto třešňového království jsem si nemohl načasovat lépe. Pokušení plynoucí ze střapců visících na dosah ruky je pro mne nepřekonatelné. Napřed si je trhám přímo do pusy. Později techniku lupu zdokonalím. Třešně trhám do kotlíku, a jím během jízdy, či odpočinku.

Kaufland Ravensburg, je postaven na pilonech, takže pod ním je parkoviště. Do patra jezdí výtah. Já jdu ale po schodech v naději, že si zde koupím mapu. Na mapu mám spoustu nároků. Kvůli mapníku nechci "skládačku". Musí být v měřítku, nejlépe, 1:200 000. Musí uvádět alespoň u některých měst nadmořskou výšku. Musí v ní být zaneseny sedla a průsmyky. Měla by mít zeleně obtažené silnice jež stojí za projetí. Musí to být ne jen silniční, ale alespoň částečně vlastivědná se jmény řek, pohoří a hor. Neměla by být v kroužkové vazbě. Nesmí stát příliš mnoho... Těch nároků je moc, nejsou však až tak výjimečné. Takřka všechny, krom měřítka 1: 300.000, splňuje mapa "Volk". Je na ní protitržně předtištěna cena "nur" 4,95e. Přibírám k ní 1kg balení vřeten (nur 0,58e) a tak mi na Deutschland zbývá nur 3e.

Jedu stále německou Vysočinou, po OberschwabiseBarockstrasse. Ničím zvláštní mi nepřipadá. Nedivím se tomu, neb zde se takřka každá silnice nějak jmenuje lákaje tak mototuristy k projetí od „A" až do „Z".

Vystoupal jsem do krásně, plynule se vlnící vysočiny. Je podvečer a sklánějící sluníčko vybarvuje pozadí. Osvětlené vlnky kopečků spolu se stinnými údolími vytváří z krajiny plastickou mapu. Je absolutní bezvětří, klidno. Jedu sám, svým tempem, když chci tak slezu. Pohoda, klid a mír vládne nad touto krajinou a vším, co se na ní hejbá.

Slízám z kola před stavením, u něhož stojí traktor, z jehož řidičem jsem se před chvílí na silnici pozdravil. Hned ze silnice jsou vrátka do chlíva s pěti stračenama, v nichž se s oním řidičem, klukem mýho věku, zdravím. „Bitte wasser", „oder milch" dodávám už méně sebevědomě. Mezi tím přišla mladá paní s malou holčičkou. Já jsem pro ně stejné zpestření jako oni pro mě. Zběžně popisuju svou cestu, ale dělá mi problém německá výslovnost názvů italských měst. Jsme mladí, usměvaví a přátelští. Do 2 l petky dostávám mlíko. Mám částečně upřímnou snahu platit, neb část rozhovoru byla o těžkém životě na „landgutu" - statku a nemusím se nechat živit, nicméně mne těší, že platit nemusím, a tak si před nima z petky připíjím „auf freundschaft".

Popojíždím ještě o dvě vesnice a kotvím na hřišti před Badwaldsee. Pršet nebude, před rosou ochrání větvoví. Bezstarostně tedy plním břich sladkejma vřetenama a tučným mlíkem. Je v něm tolik životodárné energie, že kámen do něj ponořený se v něm do rána zazelená. Sleduju při tom marné počínání dvou holek, jež se asi 150 m ode mne snaží postavit stan. Přijeli fialovým autem a zápasí s celtou už půl hodiny. Situaci jim komplikuje vítr, jež v tom místě fouká víc, než by si přála. Zřetelně slyším, jak se jedna z nich hezky česky ulevuje kletbou: „Já se na to můžu vys......". Už už se jim chystám jít na pomoc, když v tom přijíždí auto s partou kluků a sudem piva. Jsou tedy místní, a já mám snad sluchové halucinace. Jinak si to nedokážu vysvětlit. A nebo platí - přání otcem myšlenky?

2.7. Dunaj, Waldsee, Ulm

Ranní Waldsee spíše než do kategorie jezer Aplských patří mezi jihočeské rybníky. Žáby tu kvákaj stejně naplno jak šustící rákos. „Alpenland" už mám za zády. Plný břich od včerejška mi vydržel 20 km až do Biberach. Zde u hřbitova Wehrmachtu vařím vřetena slazená zbytkem marmelády vyškrabané z brašny. Drtivá většina těchto vojáků zde spící věčný sen o míru padla v Rusku, sem tam nějaký ve Francii. Decimujícím dojmem působí jmenný, abecedně seřazený seznam padlých s místní adresou a číslem popisným. Nepředstavitelně decimující. Rozhodně tyto seznamy nelze srovnávat s našimi seznamy padlých v 1. světové válce. Jež můžem číst u nás vtesány v žulu či častěji v pískovec...

Během vaření inventúruju. Mám ještě na dvakráte cukru a dvě kostky masoxu. Zahazuji košili, tepláky, trenky a troje ponožky. Nechávám si jeden exemplář textilu od každé položky. Jen ponožky si nechávám dvě. Neb do jedné se těžko dvě nohy vejdou. Jsem spokojen. Všeho je akorát. Jedině cukr mi bude chybět. Není důvod k zoufání.

Rovinou přes Luapheim přijíždím do Ulm. Po cestě jsem si ve vesnici vyfotil hnojiště s malým jeřábem, mezi jehož nohy upnul majitel transparent burcující veřejnost, že Bundes Deutche Milch Bank platí zemědělcům 40 centů za litr mlíka. Kdybych to věděl dříve, tak bych si mlíko v krabici nikdy nekoupil a statkářům hrdě platil padesáticentem s výrazem Španělského granda.

V čekárně před Ulm na mne čeká svačina v pytlíku i s pitíčkem. Nechávám ji do Ulm. Tam budu odpočívat.

Jsem v Ulm. Ve městě, z něhož včera odjel bus stavící v Mohelnici. Nemrzí mne, že jsem jej nestihnul. Nebere totiž kola a lístek se kupuje předem. Víc mne zajímá co skrývá pytlík, který rozbaluju pod katedrálou. Housky se salámem jsou dle tuhosti, asi od pátku (je neděle), a tak nedůvěryhodný salám zahazuju a housky baštím. S konzumací takto balených a sebraných potravin nemám nejmenší problém. Netrpím totiž stihomamem, že mi je kdosi podstrčil aby mne otrávil či „onemocněl". Dál pojedu podél Dunaje. Docela se těším na Dunajskou cyklostezku a hrady, jež ji údajně zdobí. No uvidíme.

Místo hradů zatím potkávám jen mešity. Ve vesnicích a městech je vidět víc Němců snědých, černovlasých s turecky prdelatou postavou a rozpláclým nosem mezi černýma očima, než-li oněch modrookých blonďáků. Mám na Turky a jejich pohostinnost dobré vzpomínky. Od těch, co sedí venku, na svých židlích před panelákama a domkama, se pokusím vysomrovat hrst cukru do nádobky někde nalezené. Nemohu si jen vybrat toho správného.

Myji se v kašně. Blíží se konec dne. A Turek co sedí na lavičce se zajímá, a tak mu říkám o cukr. Bohužel není místní a mě mrzí, že jsem zapomněl i těch pár tureckých slovíček, jež jsem kdysi uměl. Zapůsobilo by to. Posílá mne do cukrárny. To se mi nechce. Akce „cukr" zůstane na zítra.

Nocuju pod stromem u prázdninově opuštěné školy v Dillingen.

3.7. Podél Dunaje

Krásný vlahý ráno mě láká do sedla. Pokud nebudou problémy a urazím dost kilo tak budu pozítří doma. Ejchuchu! Ejchuchu! To je lákavá představa. K cíli mi má pomoci silnice č. 16. To je ideální spojnice dnešního startu a Regensburgu, k němuž se chci co nejvíc přiblížit.

Kraj třešní pominul. Tu jedu na hrášek. Smíchán a uvařen s těstovinou je výborný. Takové menu i pěkně vypadá (na což nejsem až tak zvyklý).

Cukrem jsem se nechal obdarovat od selky se sekačkou za plotem. Pravda, musel jsem ji trochu popostrčit, ale nakonec mě tyglík s logem McDonadl z poloviny naplnila. Je to Němka, říkám si v duchu hledě do spora naplněného válečku. Nicméně hlasitě „Gruss Gott Fílen Dank" posílám přes plaňkový plot.

Dunaj zatím nic moc. Línej, bahnitej, meandrující. Kolem sebe tvoří mokřady plný rákosí, za nimiž jej lze toliko tušit. Zámek, hrad či zřícenina zatím ani jedna. Krajina se mi nelíbí, a tak se věnuju cyklistice. Klesám s vodou opíraje se do pedálků. Je to príma. až do Donauworh. Dál do Neuburg má „moje 16-tka" status „autobahn". Naštěstí více méně souběžně vedou vedlejší žlutě značené silničky. Jsou sice klikatější, ale dá se to. Komplikace mi začínají v tom Neuburgu. I dál je 16 totiž autobahn. Tady ale nejsou tu souběžné žluté silničky a tak mi nezbývá než se vydat po klasické cyklostezce. Na té to nikdy neodsejpalo a neodsejpá to ani tady. Klikatící se polňačka, mizerný značení, čas plynoucí mi deptá nervy. S povděkem potkávám čípscyklo s vojenskou speciálkou doplněnou o GPS. A hlavně (následně) směrovku na Neustat. Odtud už zase je 16-tka free. Dnes už toho ale moc nestihnu. Musím ještě na druhý dnešní nákup těstovin. Po něm mám hotovost 2,10e (+reserva), a to je dobré.Nocležiště hledám obtížně, vysoko na kopci nad řekou. Vyhnala mě sem panická hrůza z komárů, jež si už na mě vyzkoušeli své sosáky. Silnice, po které jsem přijel na kopec, náhle končí na vojtěškovém poli. Mě už se vůbec nechce dolů a tak si kalimatku rozmotávám na slepé silničce. Nepředpokládám (a doufám) že by sem někdo v noci jel. Leda milenecký pár toužící po vůni vojtešky.

4.7. Regensburg, Cham

Zřejmě se mi povedlo komárům utéct i s pachovou stopou, neb noc proběhla hladce. Vstávám brzy. S rozedněním.

Ženu se po 16. Je sice free a souběžně s ní vede dálnice, ale i tak je na ní provoz nad očekávání hustý. Auta šoférované inteligenty netroubí, řidiči jsou ohleduplní. Párkrát zkouším sjet na chodníček cyklostezky to když vede podél silnice, ale vždy se mi to vymstí tím, že se onen chodníček odkloní do vesnice a já mám problém se dostat přes škarpu spět na 16-tku. Tak toho nechávám. A jedu jak dráha podporován větrem do zad a příznivým sklonem silnice. Filozofuji si zda by bylo možné spočítat ekonomiku mého pohonu (tedy co sním ku co přivezu) s konkurenčními náklaďáky. Dnes je poslední „šlapací" den. Potřebuju se co nejvíce přiblížit státní hranici takže šlapu, šlapu a šlapu. Jde mi to dobře. Je sice až moc teplo, ale to je lepší než déšť.

V Regensburgu vařím těsto s dvěma kostkama masoxu. Není to žádná kalorická bomba, ale šmak to má. Kalorie v krvi mi nahrazuje adrenalin. Či jak se jmenuje látka, jež mě žene neustále vpřed bez pocitu únavy. Jsem rád, že zprávy z domova jsou příznivé a nestresují mě, že nejsem jinde než bych měl být. Tento můj návrat nelze s tím loňským srovnávat. Regensburg prohlížím jen tak zběžně z kola. Vzpomínám, jak jsem přes něj s Milanem a Šárkou před nedávnem jeli. Bylo to stejné město jiného obsahu...

Po 16-tce stoupám Bavorským lesem do Chamu. Je to do kopce. Normálně bych už několikráte slezl, ale jedu domů a tak se nešetřím. V Lídlu v Cham kupuju poslední těstoviny. Na dnešní večeři, zítřejší snídani a oběd, který možná nebudu potřebovat. Po zaplacení mi zbývá 1,1 e. Tu reservní stovku asi vážně ušetřím napříště.

Celý vandr je jakási „realityshou", v níž se snažím vyjít s minimálními náklady. Ve své podstatě to je „podfuk" hra, díky které poznávám, že jsme sice země hor, měst, jezer a aut, ale hlavně, že jsme Zemí lidí. Jistěže, mohl bych si vše soběstačně koupit lžíci, mlíko, chleba, cukr, ale to bych pak projížděl Zemí bez lidí..... Při vandrování Zemí lidí stačí pak skutečně hrstka mincí a poučky, jež se učí na základní škole. Tedy: přijdeš-li tak pozdrav, chceš-li tak popros, dostaneš-li tak poděkuj, odcházíš-li rozluč se, rozděl se, neper se, neškoď, pomáhej...

5.7.2006 Domažlice, Zábřeh

Probouzím se za svítání v čekárně, k níž jsem dojel včera za asistence blikačky. Hraniční přechod Furth in Wald - Folmava, Česká Kubice. Spouštím se dolů do Domažlic. U prvního obchodu zastavuju a kupuju si vepřovou konzervu, rohlíky, hořčici a pivo. 1,1 e co mi zbyly, dávám ušmudlaným chlapům, jež venku cucaj pivo. Úlitba bohům a pravidlu „rozděl se". Blíží se konec Vandru po několika jezerech alpských. Byl pěkný. Jako ostatně vše vykoupené odvahou, pílí a elánem. Zimní příprava se vyplatila. Cítím, že bych jej mohl jet ještě jednou - opačně. Tacho se zastavuje na číslíčku 1449 km.

Vlakem přes Plzeň a Prahu mířím k domovu. Vlak před vjezdem do Zábřeha jede okolo zahrádkové kolonie „Bagr", kde má latifungie i můj táta. Vyhlížím jeho zahrádku. Mává mi vlajkou na pozdrav. Ví, že ve vlaku někde sedím a tak mává dokud vlak nepřejede.

Jiřa na mne čeká s o něco větším bříškem na peróně, a děti v bezpečí podchodu. Já se na ně těším, ale ony se těší rozhodně víc! To je pískání, skákání a tetelení se kolem tatínka! Zuza už nemá plínu a Terka je do bronzova opálená. V plátěných šatečkách s „pupinkama" na hlavě, moc jim to sluší! Skutečně nepředstavitelná nehraná dětsky upřímná radost prýští z každého jejich pohybu a pohledu. Zuzanka nesmyslně brebentí zkomolenou větu, jíž jí máma vysvětlovala proč nejsem doma: „Vláčkem, nakolem!, víš?". Příště, bude-li jaké, toto naše setkání musí někdo nahrát na videopásek pro chvíle budoucí.....

....a to je ta má Země lidí.