Údolím řek 2012

9. 5. - 9. 6. 2012, 2756 Km

Ahoj přátelé a kamarádi!

Dohnal jsem zanedbané, a před odjezdem na Istrii, se mohu věnovat slíbenému - tedy podrobnějšímu popisu mého jarního vandrování z Francie. Pojmenoval jsem jej Údolím řek 2012 neb tématem této jízdy bylo shlédnout co možná nejvíce údolí a (hlavně) kaňonů kolem řek. Takže, a tedy:

Údolím řek 2012

V podvečer 9.5 2012 nasedám na vlak s loučící se rodinou. Odjezd vlaku mne odtrhává od nejistých, a v případě Zuzky přímo uplakaných, očí. V hlavě mi po nich krouží klasická otázka: Zda to, za čím odjíždím stojí za to, co pro to opouštím. V Praze za pomoci bratránka Milana přestupuji na bus dálkové linky Przemysl - Barcelona. Bus je zpola prázdný a tak pro mne a Missiona rozloženého do krabice je dost místa. Dalšího dne, v 21.50, jsem v Avignonu. Složení kola pod zářivkou, noční prohlídka historického jádra, noc na břehu řeky Rhony s výhledem na siluety věží obehnaných zubatým hradbovým a světlo slunce zrcadlící Měsíc, mne zbavují pochybností, zda zde být či nebýt.
Začínám se těšit...

12.5 se zakusuju do první porce kilometrů východním směrem proti ř. Durance. Tam, kde se její přítok, řeka Verdon, musela prokousat Provensálskými Alpamy jež krmí její řečiště. Kaňon, kterému Francouzi dali přídomek "Grand" je důkazem, že se jí to povedlo. Krásné počasí. Supr asfal mírně stoupající vzhůru. Podvečerním tichem předoucí Mission. Hlava střídavě zakloněná vzhůru, a poté zas skloněná dolů shlížejíc do různobarevné různotvaré rokliny. Borovice prokazující života schopnost na tom nejméně očekávaném místě. Zvonění zvonce zdobícího ovčí, kozí, kravskou šíji... To vše je Grand kaňon du Verdon, kterým mne, po neméně romantické noci, celkem lehce vyvádí do Col de Luens. Za ním mne čeká další údolí, respective další kaňon. Tentokrát řeky Var. Ten už není z vápence, ale z "čehosi jiného", a tak jeho stěny nejsou romanticky rozeklané, nýbrž příkře stepilé, tmavé. Celkem frekventovaná silnice se na několika místech provrtává skalní stěnu, zatímco zpěněná voda pádí kolem dokola, aby se na druhé straně tunelu opět setkala se silnicí. Ona, stejně jako doprava, a stejně jako já, pádí směrem dolů. Směrem k Azurovému pobřeží.

O tom, že má skutečně barvu azuru se přesvědčuji v Nice. Kde mi romantiku skal takřka z ničeho nic nahrazuje ta přímořská. Rackové, lodě a loďky, pach rybiny, palmy lechtané vánkem, turisté... Pro mne, kluka z Jeseníků, exotika jako řemen. Počachtám se ve vodě, z pláže seberu oblázek vytvarovaný do srdíčka a učiním pokus navštívit Monte Carlo. Musím napsat "učiním pokus", neb 16km dlouhý úsek dělící Nice od království Monackého (odkud jsem chtěl dětem poslat pohled)  je nad mé, hlavně duševní, síli. Civilizace (čti: doprava) v tomto úzkém místě roviny oddělující moře od hor totiž zuří tempem pro mne neúnosným. Zbaběle tedy otáčím na západ, směr Cannes, a podél krásných rudých tufových zvětralin na St. Tropez. Kde se opět, zbaběle, od moře odpoutávám vyhýbajíc se tak aglomeracím Touloun a Marseille.

Cestou za dalším údolím, a za další řekou, protnu starobylé Aix, obkroužím (již navštívené) Montpellier, vystoupám kopec (sedýlko Col de la Cardonille), za níž už je údolí řeky Herllaut. Které už není tak hluboké. Zato v něm jsou ukryty časem zapomenuté vesničky se svými políčky, a dlážděná městečka dokazující řemeslnou zdatnost dávno zemřelých kameníků. Přes zalesněné smyčky  Col de la Sareyrede se přehupuju přes páteřní pohoří nár. parku Cevennes jeho na západní stranu, a do světa jiné vegetace. Z ničeho nic, krajina vypadá jako u nás v Jeseníkách nad 1100m.n.m.. Kleč, a nízké křoviny nahradily vzrostlý les ze strany přivrácené k východu. Ale jen několik výškových metrů, než se klesne do údolí ř. Doube. Klesám s ní až k jejímu soutoku s řekou Tarn, do města "velkého mostu" Millau.

Vítr a déšť, během tam strávené noci prokáží, že "nepromokavý stan" je stejná reklamní utopie jako "nepotopitelná loď". Využívajíc ranního světla se za mrholení přesunuju pod most (nikoli ten známý). Potřebuju usušit. Sám sebe, a stan. Což se mi daří za pomoci teplé polívky celkem rychle. Naopak smělost vydat se do deště v sobě nenaleznu tohoto, a ani dalšího dne. "Venku", což je eufemismus pro pojem mimo suchý pudorys mostu, je totiž, lidově řečeno "hnusně". Co deset minut kontroluju počasí vystrčením hlavy zpod krovek stanu. Prší a fouká. Začínají mne mrzet vyhozené tepláky a mikina v euforii teplých dnů. Pro vodu a na záchod, chodím přes silnici, kde kempují movitější trempové s karavany. Pára jim stoupá s komínků, a mlží se jim okna, to mě ne. Mám obavu, že příjde policie a řekne: "Zde není místo pro kempování...". To se však nestane. Naopak. Paní venčící pejska mi zašustí na stan: "Pane není vám zima?". "Ne", odpovím já. "Tak já vám přinesu alespoň kafe...", a skutečně jej přinese. A není sama. Hnít ve stanu, číst všeobecné zdravotní podmínky, šťourat se jazykem v zubním novotvaru po vypadené plombě vydržím na jednom místě dva dny a tři noci. Poté si tělo bezpodmínečně žádá pohyb! Elán mu vydrží 50km do Severac. Kde mokré tělo a zubní sklovinu drkotajících zubů zachráním ve stanu postaveném opět (kde jinde) na suchém místě. Tentokrát příjde policie...

Dalšího dne se mraky roztrhají a vysvitne slunce. To už však jsem já mimo (prý kouzelné) údolí řeky Tarn, jež mi tím pádem i na druhý pokus uniká. Celkem všedním údolím řeky Lot směřuji na Mende. Nad nímž vystoupám na v mlze skryté náhorní plato. V krajině shrnuté dávným ledovcem nemá oko na čem spočinout. Plitká jezirka, nízká kleč, pastviny obehnané drátem, sem tam usedlost a všudepřítomná vlká mlha... Nemohu se dočkat až sklesám z té žulové kostky, do tepla rovin, kde nahřeju tělo a koupím tepláky. První se mi povede v interesantním Le Puy do té míry, že koupi tepláků optimista ve mne odkládá.

V Le Puy končí "to hlavní" co jsem chtěl vidět tu ve Francii. Takže následuje zrychlený přesun zemědělskou krajinou po trase: Vichy - Nevers - Auxerre - Troyes - Verdun - Trier.

To už jsem v Německu a meandruji s řekou Mossel viničnou krajinou. Řady hlav révy vinné se táhnou od úpatí, až co to jde nejvýše. Za pomocí  mini taktůrků co vypadají jako by vypadli s krabice lega je o ně pečováno i na zcela "nepřístupných" místech ve shlucích čítající  několik jedinců. Zdá se, že čím více je svah strmý a kamenitý, tím větší má z něj vinař radost, a hodnotu. Malebnou krajinu učesanou řádky solitérů napnutých na konstrukci, zdobí drobné cestičky a sakrální stavbičky, ale i pořádné hrady. Nejhezčí z nich, Cochemburg připomínající náš Karlštej, nelze minout. Vše uvedené střídají malebná městečka z pestrobarevných hrázděných domečků, jako by navlečena na "pentli" Mosseli, po níž plují lodě výletní i nákladní. Slunce svítí, občas sprchne, proužek cyklostezky podél chodníčku mírně klesá do Koblenz, k soutoku s Rýnem.

Tam přijíždím právě ve chvíli, kdy se tu chystá maraton na kolečkových bruslích. Hemžení vysportovaných čistě vypraných vesměs usměvavých postaviček ladně se pohybujících na ševelících kolečkách "in line" bruslí je příjemnou změnou. Oni zdraví mne. Já zase je. Repro soustavy chrlí decibely zformované do hitů. Kdo tu není ve sportovním musí mít mindrák..., i to je fajn zážitek patřící k cykloturistice.

Na Německém rohu, jak se nazývá místo soutoku Mosseli a Rýna, s jezdeckou sochou a la Žižka, obracím ze severního směru na východní. Teď už pojedu jen proti vodě. Napřed Rýna jež je tu (do Weisbadenu) neméně atraktivní pro oko diváka. A poté proti Mainu, u nás známého jako Mohan, až do dalších hor, tentokrát už Krušných. Přes vybombardovaný a znovu postavený Schweinfurt, architektonicky cenný Bamberg a domovinou vonící Bayreuth.

Nad ním vystoupám k Fichtelbergu k malému neznámému neoznačenému potůčku, jehož vody spěchají z kopce dolů, stejně jako já, na východ k řece Eger neboli Ohře. No a pak už je Česko a Cheb. Kde mi maminka řekne do telefonu: "Dětem se po tobě hodně stýská". Což,ve spolupráci s přeháňkami posledních pěti dnů, nočním deštěm a deštivou předpovědí, zlomí mé předsevzetí dojet symbolicky až domů.

Takže ráno 9.6. 2012, v Plané u Mar. Lázní, na kilometrovníku č. 2756 sednu na vlak. . A já & Mission přijedu domů vlakem. Tím se vandr  Údolím řek 2012 završí.

Chudší sice o v Millau ze zubu vypadenou plombu. Přesto však bohatší o nescizitelné zážitky. Vítězné pocity a la Tour de France.  Zkušenost, že jedny dlouhé cyklokalhoty jsou na takovou cestu málo.

Vám všem přeji šťastné návraty z vašich cest. Pro motivaci přikládám pár fotografií. Více jich naleznete (snad již brzy) na mém webu: petrskalaevropou.nebesa.cz. Váháte-li, zda jet či nejet. Tak přestaňte. Bát se nemusíte, neb:

"CESTA DALEKÁ S AUTHOREM NELEKÁ"