Španělsko 2010,
aneb měsíc bez hvězd, bez stínu...

Skála Petr

I. Cesta tam

Myšleno do království Španělského, jež mi vyšlo, coby výslednice požadavků: aby se vandrování mohlo odehrát v měsících duben, květen, aby to po „víkendovkách" posledních let bylo „trošku dál", aby to (opět) nestálo moc peněz. Neteř Pavla se navíc na studijní pobyt v rámci programu Erasmus nedostala do Francie nýbrž do Portugalska. A tak chrastím rotopedem ve španělském rytmu. V televizi přitom sleduji zimní olympiádu ve Vancouveru. Panují tam žalostné zimní podmínky (na rozdíl od těch našich). „Velké sny potřebují hodně energie" je to pravda a čezácká reklama, jež se co chvíli blejskne na obrazovce. Mám rád hesla a tak si to zapamatuju. Během šlapání sleduji olympiádu (jinak ztráta času). Krásní lidé. Vysportované postavy. Pestré barvičky. Uklizená sportoviště uprostřed přírody. Až se v tom olympijská myšlenka ztrácí. Pokládám to za padělání ochranné známky. Stejně jako nápis „hraj fér" na dresech co hrají za miliony. Olympiády mají patřit dětem, sportovcům bez honoráře, bez publika... Přemítám též nad tím, jak se tam s kolem dopravím. Vlak odpadá stejně jako loď, zůstává tedy letadlo (to bych letěl s cyklokamarádama Zdeny Janíčka na Madeiru), a nebo kamión jedoucí tím směrem. Což bych bral více. Uskrblit pár tisícovek. Mít prima zážitek z jízdy kamiónem. Což je snem každýho kluka co viděl Šimona a Matouše jet na Rivieru. Sedět vysoko nad silnicí, řídit velký auto, mít chlupatý ruce a dlaně jak lopaty... A tak se pídím a poptávám. Většinou marně. Většina kluků jezdí Německo, Anglii.. případně „blízké" okolí. V „Nord sudu" mají dokonce brát s sebou spolujezdce zakázáno pracovní smlouvou. Naštěstí se znám s Hakošem, Kozlanský Roman, a ten se naštěstí zná s autodopravcem Marcelem Hubáčkem. Vyšlapal mi u něj cestičku a tak jdu v lednu zaklepat na dveře jeho kanceláře. Kromě jména, vím o něm jen to, že má prý na čtyřicet kamiónů, že „jezdí" Španělsko, a že o mne ví.

Klepu na dveře a očekávám, že mi otevře prošedivělý distinguovaný pán v obleku (s kravatou), zlatých brýlích, a lakýrkách. Bude sedět za upraveným stolem se zlatou lampou. V kanceláři vystlané kobercem bude akváriu s rybičkama, květinový stolek a sedací souprava z kůže... Nevím proč, ale mám takovou představu. A tak - když otevřu na vyzvání dveře a za stolem z masivu, na kterým se pro vrstvu papírů neudrží hrnek s kávou rovně, sedí harleyař z Bronxu jak hora - mi spadne brada. Doslova a do písmene, aby tam zůstala hodně dlouho. Odrbaná „džiska" s lebkou chrlíci oheň natažená přes odřenou koženou bundu, vlasy barvy havraní se slívaj přes ramena na záda, tvář neholená, ruce jak lopaty. „Dobrý den" zahajuji připraveným a připadám si jak Hurvínek v dračí sluji. „Nazdar! Co chceš, kurva" zachrčí. Zní to jako Harley. „Já jsem Skála, a potřeboval bych se dostat s kolem někam na jih Francie, nebo až do Španělska. „Španělsko? To jezdíme pondělí, středa, pátek. Kdy bys´ chtěl jet?" „V dubnu" řeknu zaraženě. „Tak si pak zavolej" řekne Marcel, vztyčí se za stolem - a nade mnou. Podá mi vizitku, a já padám.

V polovině března volám a jdu se domluvit. Abych si nepřipadal úplně blbě nesu sebou pět litrů slivovice. Neb co jiného? Studentská pečeť kazí zuby a peníze charakter. „ Kdy chceš jet?" „Po Velikonocích". „S kým může jet ten kluk s kolem po Velikonocích do Španělska, někam k Bilbao?" ptá se Marcel dispečera do telefonu... „Pojedeš s Krejčím, jede do Bilbaa, tady máš číslo a domluv se". „ „Díky! Ahoj!" zdravím rovnostářsky Marcela, jež mi svojí medvědí tlapou třepe pravicí div mi nevykloubí rameno přejíc mi originální „S kurvy štěstí". „Tak a je zaděláno" řeknu si v duchu. Odjezd za 14 dní.

Martin Krejčí je asi mýho věku, v uchu náušnice, bříško se začíná kulatit. Zmoudřelý frajírek. „Přijď sem ve dvě ráno v úterý po velikonocích. Vem si spacák a něco na jídlo na dva dny. Kolo naložíme ráno" říká mi v otevřených vratech zatímco se chlapy za ním, v zamaštěných montérkách, rejpaj v modré obludě, která nás odveze do neznáma. Chtěl bych se ještě zeptat na pár věcí jako: bude lednička?, bude vařič?, bude mikrovlnka?, bude cestou obchod?, ale to už nestihnu. „ Ahoj v úterý" zní už z poza vrat. Mám z toho dvojaké pocity. Dnes je pátek, řeknu si v duchu. Radost z toho nemám...

Je velikonoční pondělí. Baťůžek Ondry se vesele naplňuje cukrovím všeho druhu. Má z těch žní upřímnou radost. Vše odpírané se teď na něj sype z hůry. Malý zázrak. Mně nalijí malou štamprdli do velké skleničky a popřejí šťastný návrat. Každá z těch štaprdliček se mi vzpříčí ve staženém hrdle.. Odpoledne se pak se mnou přijdou rozloučit rodiče. Táta nás fotí. Zachmuřen mi vrací fotoaparát: „Nezapomeň, že už není rok 1997". Je to přesně ta připomínka, na kterou jsem myslil, když jsem - stojíce jak narcis před zrcadlem - rentgenoval své tělo otázkou „Vydrží?". On to však teď myslí jinak. Myslí to jako apel na to, že už nejsem sám jako tehdy, když jsem se chystal na obdobně dlouhou cestu. Co na to odpovědět?

 Pak přijdou kamarádi. Ozorovští a Vodičkovi. Přinesou šampáňo, že si jej po návratu vypijeme. Oni jsou veselí a milí. Já jsem smutný klaun, který musí na scénu i když se bojí neúspěchu. Pak odejdou a já si vyfotím děti, a Jiřu do foťáku. Terka mi dá pro štěstí sošku pejska, Zuzka nakreslí obrázek a Ondra dá pusu. Večer jim říkám pohádku a hlavně slibuju, že se určitě brzy vrátím. „Jako vloni, pamatujete?". A tak děti zaspí můj odchod a já jsem rád, že to není jako vloni, kdy se loučení s nimi změnilo na tryznu. V setměle opuštěné kuchyni jim na papír píšu jedním tahem básníčku na rozloučenou, na vysvětlenou, na omluvenou...

Ahoj děti! Ahoj Jiři!
tak jste tu zas zbyli čtyři.
I to však není vůbec málo,
jak by se Vám zprvu zdálo.

Já odjel jsem na kolečku,
hledat kamsi osmou tečku.
Hledat krásu v širém světě,
 jež doma nikde nenajdete.

Ať se Vám tu pěkně daří.
A společně hospodaří.
Ať ráno se Vám pěkně vstává.
A sluníčko Vám hřeje záda.

Když kamarády budete.
A vždy cestu k sobě najdete.
Pak rychle uplyne ten čas,
kdy PĚT nás bude zas

Váš Taťkus Líbající Děkující
5.4.2010 23:00

6. dubna 2010 úterý po Velikonočním pondělí.

Čas ukrojil něco málo z druhé hodiny sotva narozeného dne. „Půjdu" řeknu Jiře a ta se na mne podívá pohledem ptajícím se po zítřku. „Jo, až se oblečeš vstanu" řekne věcně. Vzácně. A stejně tak věcně, vzácně, proběhne rozloučení venku na schodech. Když se za ní naposledy ohlédnu, nemůže mne, ztraceného ve tmě vidět. Stojí na schodišti schoulená do županu, uprostřed světelného kuželu mi připomíná se svěšenými rukávy sošku madony v hávu na Božím muku.

Pryč je sebevědomí, víra v úspěch. Chtěl bych se vrátit a nevrátím se. Jednak jsem takový, a také proto, že do tohoto příběhu je zapojeno až příliš mnoho lidí. Authoráci, jež mi dali na cestu zbrusu nové kolo (typ Mission) na základě iniciativy mého ortopeda MuDr. Matušky.( Poděkoval jsem jim tehdy emailem, v němž jsem se chtěl podělit o pocity, jež ve mne jejich dar, resp. ocenění, evokovalo.) Roman Kozlanský, řečený Hakoš, jež mi zprostředkoval u autodopravce Hubáčka místečko v kabině pro mne, a na valníku pro kolo. Kamarádi, kteří se mnou loučili ani ne pře dvanácti hodinami. Byli veselí plní nadšení pro věc. „Závidíme ti" říkali a já se na ně koukal bez jiskry v oku. Co my závidíte? Tu nejistotu ve všech směrech? To odloučení? A aniž bych se zeptal, znal jsem jejich odpověď, řekli by: „...ne, tu příležitost...". To všechno jsou otázky, a protiklady jež se mi nyní v bludném víru točí hlavou zatím co jdu sám setmělým opuštěným Zábřehem tam, kde nasednu do kamiónu, jež mne přenese, tam odkud se budu vracet svojí pílí, svojí silou...

„Ahoj" zdravím Martina do černo černé noci. „Mišáka" přivážem k ohromnýmu elektromotoru na poslední paletě. Do lednice v kabině narovnáme proviant. Marťas natočí motor a jedeme. Ceremoniel odjezdu netrvá déle než pět minut. Ulice Zábřeha jsou pusté, a okna setmělá jako má nálada. V zatáčce U Bastily vyhlížím okno rodičů. Budou svítit? Nesvítí. Připadám si jak kosmonaut v raketě, která jej odnáší mimo sluneční soustavu. Každý rok to je stejně - jiné.

V kabině s námi ještě jede Jarda alias Bezdomovec. Vezeme jej do Hradce, kde Jarda přesedne do svýho kamionu, aby vyrazil do polského Štětína. Šoféři vedou šoférské řeči šoférskou hantýrkou. O tom jak musí šetřit s naftou a co všechno má vliv na spotřebu. O tom kdo a kam jezdí, a co kdo kde ulomit, utrhnul, rozmlátil. Ty řeči jsou stejný jako když jdu s klukama po fotbalu na pivo a nekonečně rozebíráme zda nahrávka šla či nešla do nohy, zda se měla hrát šajtlí či placírkou. Stejné jako když u piva po ping pongu řešíme komu vycházelo podání, a kdo by se jak mohl zlepšit, kdyby držel jinak raketu... Jsou to řeči sice malicherné leč pojivé. To je to co my na cestách chybí. Podělit se o zážitek z průjezdu zatáčkou, kde bylo „naštěrkováno"... Trpně naslouchám těm řečem, kterým mohu rozumět, avšak nemohu porozumět. Jdou mimo mě, zatím co ležím na pryčně vzadu za sedadlama. Mě, jako setrvačníkem hnaný, se mi točí vír starostí a pochybností v hlavě. Dělám dobře? Proběhne vše tak jak jsem si naplánoval? Kolik je neznámých, s nimiž se během následujících dnů budu muset vyrovnat? Budu na ně stačit? V zemi kde se nedomluvím? Neopouštím něco možná na vždycky? Nevím. Nevím. Nevím. Hradec Králové, Praha. „Vstaň, tam nemůžeš za jízdy ležet" budí mne Martin. Po probdělé noci svítá. A tak sedím, koukám ven a je mi zima. Plzeň. Obleču si mikinu, a je mi pořád zima zatímco Marťas je v tričku a lehké bundě. „Je mi zima" řeknu nakonec a Martin mi poradí: „Otevři si topení".

Po osmi hodinách stavíme v Německu na odpočívadle. Bezpečnostní přestávka. Martin si vaří kafe, na mne jaksi zapomene. Její vůně a dusno v kabině mne vyhání ven...

Heilbronn. Přístav na řece Neckar. První zastávka, na které skládáme. „Destař" je černej jak bota. Umí rusky neb, jak říká, tam studoval vysokou školu. Jinak je z Etiopie. Na rozloučenou zdravím „Alejkům salam" a on mne vyvádí z omylu. Etiopie je křesťanská země... Tak „Grys Got!"

Pak další přestávka, už ve Francii. Vedle nás stojí žlutě natřené kamiony v terénní úpravě s nápisem „Expedice Holandsko - Afrika". Vzpomenu přitom na dva trabanty co projeli Afrikou do Kapského města. To byly borci dle mého gusta. Borci, kteří z minima dokáží vytěžit maximum... Jedeme dál, palet na korbě ubývá a vzduchu přibývá. Pak spíme a zase jedeme. Motor takřka není slyšet, rádio hraje, polykáme kilometry. Proti tomuto komfortu je rodinná, deset let stará felda, asi tak na úrovni MB 1000. To co ujedem za hodinu, pojedu já jeden den. Opouští mne chmury začínám se těšit.

V písečných rovinách okolo Bordeaux se mihneme kolem poutníka. Batohem vysoko narovnaný jej zatlačuje do asfaltu. Určitě jde do Santiága de Compostella, jako já, pomyslím si. Nedokážu si představit, že bych teď vysednul a pokračoval pěšky. Nemyslitelná věc.

Bilbao. Skládáme poslední paletu, já bych tu měl vysedat. Martinovi ale přišla SMS, že zpět poveze ocelový pruty odněkud za Santanderem. I další noc strávíme tedy spolu. Na rozloučenou pijeme dva Šeráky. Zítra den „D". Den výsadku.

9.4.2010 10:00

„Tady někde mi zastav" řeknu a vysedám za Torrelavega. Marťas mi pomůže složit Mišáka z úplně prázdné korby. „Drž se" řekne, nastartuje a odjede. Co taky?

A já osiřím na krajnici. Jsem jen já, kolo a mapa, kterou mi daroval Martin na rozloučenou. Jeden zážitek, cesta kamiónem napříč „prťadílem" Evropa právě skončil. Je to sugestivní sedět v kamiónu, dění před sebou mít jako na dlani. Motor takřka není slyšet, sedačka se příjemně pohupuje, rádio hraje absolutně čistě, námaha spojená s dopravou sebe sama veškerá žádná. Ta jistota, péče a samozřejmost s jakou se to děje deformuje člověka. Dělá z něj cukrovou vatu.

Je krásně. Jarně - letně. Kopretiny, pampelišky, sedmikrásky v květu, zeleň voní svěžestí jara, ovocné stromy bez listí dopují pupeny. Jsem rád, že jsem uniknul ze šnečí ulity, kde ponorková nálada začínala vítězit nad přátelskostí. Pokud ještě před chvílí jsem si to mohl rozmyslet, a nechat se přivést domů, tak teď už ne. Na to myslím, zatímco roztáčím kola jež hladí hladký asfalt, duši. U první čekárny zastavuji, abych si udělal pořádek v hlavě a z mapy v kroužkové vazbě silné jak telefonní seznam, vytrhal pouze listy, které budu potřebovat. „Kdybychom jeli na východ, tak jsme někde u Moskvy" řekl mi Martin na rozloučenou. Teď na to myslím. Je to sice daleko, ale já bych raději ještě dál. Do Portugalska. Věřím si. Navíc mám jistu peněz na účtu, co by zálohy, v případě nouze. Neudělám -li chybu, povede se to. Vír pochybností rozřešením v hlavě ustal. Cítím se vyrovnaně, uvolněně, sebevědomě. Před čekárnou je na zemi kachle se symbolem mušle hřebenatky, doplněné šipkou. Vyznačuje cestu pro pěší poutníky „pelegrínos" do Santiaga. Koukám na ni, žužlám Studentskou pečeť a myslím na toho s rancem na zádech. Až se tudy povleče bude mu hej. Chtěl bych být u toho. Aspoň kus mu pomoci s báglem. Poplácat jej po zádech. Rozlomit čokoládu...Převlíkl jsem se do cyklistických kalhot, založil první list do mapníku a s radostí v těle se opřel do pravého pedálu. Na tacháku samé nuly. Jakže byla ta čezácká reklama? Jo už to mám „Velké sny potřebují hodně energie". Tak ať ji mám... A taky štěstí

II. Cesta do Santiaga de Compostela

Santillana del Mar. Starobylé městečko poslepované z kamení, dlážděné kočičíma hlavama velikosti koně. V ofice de la turismo se představuji jako „pelegríno", do Santiága. Od slečny chci, aby mi vystavila „Credential" tedy průkaz poutníka, do něhož si budu během mé poutě sbírat razítka, a na základě kterého bych se mohl v poutnických ubytovnách „albergue" za levno vyspat. A v cíli pak dostat pamětní list. „Bohužel, zde není místo, kde můžeš dostat credential, to musíš do Santanderu". „Do catedráli". „Aha, to se mi ale nechce - vracet se zpět, napište mi tedy prosím na tento papír ve španělštině, že jsem poutník do SDC (Santiago de Compostella) a že potřebuji razítko pro potvrzení vykonané poutě", říkám, zatím co podsouvám paní obrázek s kytičkama, který mi na cestu nakreslila Zuzanka. Slečna chápe a píše: "Este hombre va hacipa Santiago de Compostela necesita hacerse la credencial para hacer el camino y poder hospedarse en albergues para peregrinos" a doplní to krásným kulatým razítkem. S pousmáním děkuji. Můžu vyrazit. „Na pouť!" zvolám parafrázujíc Švejka. Napřed však ještě sejmu z kandelábru vyhlédnuté parte funebry, oznamující úmrtí La seňory Doňa Esther Martínez Alfonso. Bude to další kousek do mé sbírky. Není v tom nic morbidního. Parte tu, a v Řecku stejně jako v Turecku mají pěkně zdobná.

Cesta ze Santiliany: pobřeží blankytně modrého moře, které je od obzoru k obzoru zarámováno blankytem nebes. Na hladině se občas zabělá hřebínek vlnky, jež se vymanila z hladiny vzdouvající v pravidelných intervalech jak duchna spáče. Užívám si pocit uspokojení. Satisfakce.

„Bude to stát za to" říkám si v duchu myslíc na prožité rozpaky. Kvetoucí oleandry, palmy ohýbané větrem, rybářský vesničky s bárkama topícíma se v bahně neb moře v odlivu je nechalo na holičkách, aby potěšilo racky, co si v tůních zobáky loví nešťastně uvízlé rybky. Vše je pro mne nové, exotické, vonící romantikou dálek, jež nelze uzavřít do „plechovky" řádků textu. Dopoledne bylo pod mrakem, teď je krásně a já se raduji. Plníc plíce ozónem a krev endorfínem ze svalů lačnících po pohybu.

Slunko se začíná klonit k obzoru. Je čas začít si dělat existenční starosti bezdomovce. Sehnat vodu. Ubikaci.

Po hlaďoučkém asfaltu přijíždím k hospodě. Jdu dovnitř pro vodu. Na zemi se válí nedopalky, papírky, pytlíky, ubrousky, účtenky. Nevídaný nepořádek. Jen tam, kde se nejvíce chodí, je ulička „prošlapána" až na linoleum. Nad bar pultem visí 3 - 4 kouřem pozlacené, uzeninou vonící, vepřové kýty. Vypadá to pěkně, až na ty mouchy, co lítaj okolo. Chlapovi za barem podávám petku s českou vinětou. Kouká na ni, pak na mne. „Io čeko. Perfavóre agua potábile". Chlap mi vrací plnou petku, aniž by cokoli řekl. „Albegue?" ptám se. On mi však nerozumí a tak poprvé vytahuju Zuzančin výkres s překladem. Chlap se rozvykládá, začne mi něco vysvětlovat. Šermuje přitom rukama, koulí očima. Hospůdku opouštím, aniž bych cokoliv pochopil. Hlavně, že mám tu vodu. Se spaním to nějak dopadne.

Kalimatku se spacákem rozmotávám o kus dál u nějakýho muzea za vesnicí. Stan jsem si letos opět nevzal. Bude-li nejhůře dokážu snad najít v případě ono albergue. Dnes to ale nebude potřeba. S musejní střechou nad hlavou. Zjišťuju, že jsem u Martina nechal hrnek a čelovku, s níž jsem ještě před „nedávnem" proplouval setmělým Zábřehem... Zdá se mi to neuvěřitelně snadné. Byl jsem tam a jsem tady. Jím, přemítám a cítím, jak se ochlazuje. Přioblíknu si rukavice, čelenku stáhnu přes uši, a usnu. Kostky byly vrženy Césare...

10.4.2010

Vstávám. Je po dešti. Díky krempě střechy nad vchodem do musea jsem registroval jen jeho ševelení a vlhkost, kterou obohatil vzduch.

Tak nějak přímořské počasí popisoval Marťas. Je pěkně, zatáhne se, vyprší se, je pěkně... Teď už bude někde ve Francii s 24t železa na korbě a zítra, pozítří doma. Vůbec mu tu blátivou střední Evropu nezávidím. Já mám blankytné nebe nad hlavou a příběh návratu před sebou. Je mi krásně. Vyloženě se těším až pojedu dál. Balím nocležiště, vařím snídani. Zlehka protáhnu šlachy a jedu. Dál. Kopce po levé ruce mají k tisíci metrům, přičemž jejich výšku násobí blízkost moře po pravici. Já se pinožím na cestě vpřed po pásu placaté pevniny mezi tím. Tu nelze zabloudit. Silnice věrně kopíruje terén, udržujíc si přibližně stále stejnou vzdálenost od pobřeží Costa Verde. Studený vítr mne nutí jet ve flaušce . Fouká mi do pravého boku. Pokoj od něj mám jen, když se vnořím mezi baráčky vesniček, které jsou odděleny rovinami pastvin, na nichž se schovat není kde. Je to tu Bohem zapomenutý kraj pastevců a zemědělců, přičemž z jejich usedlostí ve stavu rozkladu lze poznat, jak se jim asi ekonomicky daří. Stejně jako u nás se tu staví májky. Exemplární kousek se španělskou vlajkou na samém vršku si fotím jako kuriositu. Nedokážu odhadnout, jak je vysoká, nicméně ty naše, smrkové, předčí snad i dvojnásobně. Nejen kvůli její výšce, nýbrž i kvůli větrům, které zde u moře lze očekávat, musí být kumšt ji dobře ukotvit. V Llanes, se chystám na první nákup. Dříve, než zámkem obepnu odpadkový koš, jej cvičně secvaknu. Ze zámku přitom vypadne vložka a je s ním ámen. Tož to bylo tedy štígro. Ještěže jsem si to zkusil takříkajíc nanečisto. Budu to muset zařadit mezi preventivní úkony. Koupit nový je záležitostí několika minut.

Kopce nalevo se pořád zvyšují. Údolí, kterýma je vidět do vnitrozemí, odhalují kopce „nadosah" Picos de Europa, vysoké až 2500m, doposud pokryté sněhem.

Když jsem se chystal do Španělska, nemyslel jsem, že bych tu mohl uvidět sníh. Když jsem z okýnka kamiónu před Bilbaem zahlédnul cosi bílého na stěnách hor, domníval jsem se, že se jedná o „bílé" skály. „To je sníh", říkal mi Martin, a já se s ním přel, že jde o skály z Dolomitu. Teď už není pochyb. Byl to sníh. Je úžasné, že můžu fotit (už v tričku) bílé svahy hor v tuto chvíli a za malou chvilku si budu smět udělat snímeček kvetoucího oleandru nad bouřícím mořem či žlutě kvetoucí řepky. Navíc jsem měl úžasnou kliku s tím zámkem. Mám tedy úžasný den.

Projíždím ospale opuštěnou vesnicí. Do silnice zívají dokořán otevřená vrata chlívů, jejichž osazenstvo bylo vyhnáno na pastviny přiléhající ke skále, k moři, k vesnici. Dva kluci postávaj u silnice. „Perfavóre leche", žádám je o mlíko šermujíc petkou. Řehtaj se div že se udrží na nohou. Pak jeden odejde a přinese mi vodu. Kroutím hlavou opakujíc „leche, leche", a oni se zase řehtají jako bych jim pověděl nejlepší španělský vtip. Znervosňuje mne, jak se smějou, ale já se tak snadno odradit nedám. Modeluju si na lebce rohy a dělám „Bůůů". Což je rozesměje ještě víc. Plácaj se rukama do stehen. „Leče? Leče?" ptaj se mě přitom. Kývu hlavou „lehe nebo leče" to je snad jedno, né? Mlíko, které mi nakonec s pohasínajícím úsměvem jeden z nich v petce přináší, je „leče". Varuje, že nesmí zkysnout, neb by mne bolelo břicho. Odjíždím. Můžu se jen domnívat oč jsem si vlastně řek...

Ve vesničkách se začali objevovat zajímavý dřevěný domečky „na muřích nožkách" z kamene. Řekl bych, že sloužili jako sýpky, či sušárny. Ty nově postavené však slouží za nostalgická piknikoviště.

V Ribadesella přejíždím úžinu moře po dlouhém mostě. Bárky pode mnou se, stejně jako včera v tento čas, válí v blátě jako husičky střelené do boka (čarostřelec cílí na oko) loďka s vesly - křídly - složenými. U beziny nechám orazítkovat Zuzčin obrázek. Pak si tu myju tělo a doplňuju vodu. Albergue hledat nebudu, někde zakempuju nezdá se, že by mělo pršet, ale stříšku nad hlavou bych rád měl.

Blížím se pomalým tempem k opuštěnýmu stavení, jehož vzhled už z dálky hlásá pocestným možnost přespání. Při pohledu dovnitř mi však je jasný, že jsem se zpozdil nejmíň o dvacet let. Na propadlých stropech se mezi sebou pere sytě zelená vegetace. Kopřivy, kapradí, osiky. Mám však štěstí, o kus dál je jiný opuštěný statek. Má sice zatlučené okenice a dveře, ale pod zastřešeným zápražím je místa dost. Navíc tu stojí z kamení vyzděný stůl i s lavicí, od něhož je pěkný výhled dolů na Villaviciosa, jež se už topí ve stínu skal. A na moře, jež zatím ještě nasvětlené vytváří jakýsi protiklad tmě pode mnou. Je 14 stupňů, ochlazuje se, ale bude to tu supr. Naproti je ještě malý domeček, něco jako výměnek. Na rozdíl od statku má vybouraný dveře a tak můžu nahlídnout dovnitř. Chodbička, kuchyňka a malá ložnice s torzem drátěnky a nábytku. V kredenci v kuchyni je ještě zbytek vybavení. V šatní skříni visí kabát. Nedivil bych se, kdyby budík zazvonil. Připadám si, jako bych chodil někomu po bytě. Beru si extra velkou lžíci. Na památku a pro strýčka příhodu. SMS s domova: Tady strašná zima, proti včerejšku ochlazení o 10st. Delší procházka. Myslíme na tebe.

11.4.2010

Ráno je mlhavě kalný. Viconsínu pode mnou není vidět. Silnice stoupá do kopce, noří se do listnatého lesa. Jiné tu zřejmě nebudou. Jedu s blikačkou spíše z preventivních důvodů, než že by si to situace vyžadovala. Tu ten jejich les, vypadá docela jinak než ten náš. Většinu v něm tvoří listnaté stromy s kopinatými listy. Větve, ne příliš rozvětvené, upouštějí na silnici „bukvičky". „Projít se lesem", tak jak to děláváme u nás tu není možné. Vegetace v něm rozpoutává konkurenční boj už od nejnižších pater, kde převládají po prsa vysoké kapradiny, ostružiny a všeliké jiné „ostnatošlahounovité", nad něž se po oněch listnáčích pnou popínavky a liánovky, a teprve nad nimi je jakýsi volný prostor, až po, k sobě doléhající a proplétávající se, větvoví. Je to běžný les, jak poznám později, bez jakéhokoli vzácna. Mě však voní exotikou. Stejně jako ptáci. Ty sice nevidím, ale slyším jak plácají křídli, pokřikují na sebe. Ve vesničce opuštěné se snažím od děduli s chlívkem vysomrovat „leče", marně, dostávám „pouze" vodu nicméně díky za ni.

Cesta mne, stejně jako včera, vede oblastí skalních věží, které vypadají jako by byly stvořené z pórovité pemzi (odborně - tuf). Už včera jsem projížděl Reserva nacionale Sueve, kde jsem si je naštěstí vyfotil. Vypadají efektně, zvláště ve spojení s hladkým asfaltem, jež se mezi nima, a já s ním, kroutí.

Přehoupnul jsem se přes kopec a pode mnou se na sluníčku vyhřívá Gijon. Jedu z kopce dolů odlesněným svahem a musím si občas přišlápnout, aby mi to trošku jelo. Přetlačovaná s větrem končí až dole ve městě. Dvouproudé jednosměrky zapasované mezi domy, jež jsou tak natěsno, že mezi sebe nepustí světelný paprsek, náznak větru. Je to záměr, řekl bych. Evokuje to ve mne pocit myšky sevřené bludištěm. Já tohoto bezvětří využívám a vařím si na lavičce oběd sledujíc, jak paní krmí smečku koček. Písečná pláž, kterou se Gijon může chlubit není taky samozřejmostí. Zapromenáduji si a s větrem v zádech jedu dál. Do vnitrozemí. Na Avies.

Kotvím v dřevěné čekárně nad Soto de Barco. Není moc prostorná, ale já se uskromním. Radost mi dělá její lavička, na které může zadek spočinout poněkud komfortněji. Mohl bych jet ještě dál, ale osmdesátku mám odjetou a já si nechci přivodit nějaké zranění v krátkozraké honbě za kilometry. Na lavičce je mi fajn. Nacpal jsem se těstovinama tak, že se nemůžu zohnout, abych si obul vyzuté boty. Čekárně jsem se chtěl vyhnout, na druhé straně, že bych kvůli tomu nespal, to se taky říct nedá. Píše mi domov.

Tady zima a déšť. Děti jak utržení ze řetězu, už aby usnuli. Já si píšu o předpověď počasí.

12.4.2010

Ráno balím dřív, než přijdou děti, chtivé vzdělání, čekat na bus. A taky než zmrznu. Večer bylo 13 st. a teď je určitě míň. Studený vítr funí od moře a já vzývám slunce jak Inka. Během dne se otepluje, já postupně „odhazuju" zimní doplňky, nicméně vítr od moře funí pořád. Místa, mezi kopci po levé, a mořem po pravé straně ubylo. Stejně jako rovinatých úseků. Má šoustka se proplétá mezi sloupy, jež podpírají šumící dálnici. Svou výškou by hravě trumfli ty v Nuslých. Závidím dálnici její linii, jež jen ostentativně kříží myšlené vrstevnice, s nimiž tu já bojuju prakticky neustále. Objíždím zátočiny, stoupám, klesám přes kopečky. Je to lákavá představa. Jet v jedné úrovni, z výšky vidět moře, kopcem se provrtat tunelem a nikdy nemuset slézt, brzdit. Je to lákavé, nicméně to nejde a já jsem rád, že silnice, kterou jedu má supr povrch nezkažený zimními výtluky.

Je před obědem, budu vařit, hodilo by se mi mlíko, jež se ostatně hodí vždycky. „Perfavóre leče" prosím paní v modrém plášti stojící u dveří chlíva, jež bezprostředně ústí na silnici. Přičemž zřetelně vyslovuji „če". Kývne, odejde s mojí petkou, aby mi ji bělající se vrátila. Nabízím jí peníze. Nechce. Chci si ji vyfotit. Nechce. Utíká zpět mezi zadky krav:„No dinero! No foto!". Tak ji „platím" propiskou s Welzlem a poděkování. V Ribadeo jsem se díky cyklochodníčku octnul na levé straně před mostem, jež mne má převézt na druhý břeh zátoky. Je to vlastně ani ne metr široký chodníček podél silnice, na mostě, kam cyklisté nesmí. Je dost dlouhý na to, abych šel pěšky, a dost úzký, na to aby se po něm s naloženým kolem dalo jet. Nicméně se o to snažím s jednou rukou na řidítku, a jednou na zábradlí. Už po pár desítkách metrů mne jímá hrůza z hloubky pode mnou za zábradlím (jež se díky tomu, že sedím na kole octnulo asi na úrovni loktů). Instinktivně se od levostraného zábradlí snažím oddálit, to však brnknu o to na straně pravé. Zakličkuju, přikloním se k levé straně, podívám se - nechtě- dolů a udělá se mi špatně. Tak se mi to stane 2x 3x po sobě. Zastavuju, abych slezl, to bych se ale musel natlačit na zábradlíčko vlevo, naklonit se nad něj... už s té představy se mi dělá nevolo, a tak cupitám na špičkách po chodníčku, štangli mezi nohama. Pode mnou v hloubce vplouvají loďky úžinou na volné moře... Normálně strachem z výšek netrpím. Nicméně tu, už jednou jím zachvácen, se ho nemůžu zbavit. Až poslední metry s pevninou dole pod mostem si troufám normálně dojet. Jsem z toho zážitku tak vyklepanej, jak startka. Uklidňuju se čokoládou „blacou" (nejlevnější bílá čokoláda 100gr za 0,3e) a přísahám si, že příště slezu hned v úvodu. V Ribadeo si jdu do „parafarmacia" nechat orazítkovat „památníček" slinu na zeptání se po albergue polykám. Jsem v městě, tu se jistě něco najde.

A taky že jo, v parčíku tu mají príma besídku. S dřevěnou podlahou a střechou do všech stran. Na lavičce plánuju vydržet do tmy, ale nedá se to. Profukuje tu šíleným způsobem. Potřebuju se zadekovat dřív než zmrznu, jak sobolí trus. SMS domov: Počasí jsem zjistila Asturias má se oteplovat a polojasno. Dnes palouček a teď se koupeme.

13.4.2010

Skrzevá (mě) exotické stromy prosvítá slunce. Asi jsem zaspal uvažuju mžourajíc očima kolem sebe. Prkenná podlaha mne hřála jak Honzu pec a záda mi srovnala lépe než Kosmodisk. Bude se mi po tobě stýskat říkám si v duchu jdouc si ji vyfotit. Včera jsem to pro málo světla nestihnul, teď však to bude príma snímeček. Plánuju si. Marně, neb aparát se vzpírá vysunout svůj objektivek. Marně jej hřeji na těle, přemlouvám. Vzdorujíc potvrzuje to, co my hlásil už včera. Baterie je vybitá. Škoda. A tak ani nevařím, abych ušetřil čas. Sedám na kolo s tím že se najím, až budu dobíjet.

Zastavuju u benzínky. Obsluze cpu památníček kvůli razítku a gestama s aparátem v ruce prosím o zástrčku. Vedou mne ven, kde pod výkladní skříní je dvojzásuvka, takže tam můžu píchnou i mobil. Své drahocennosti zakryju igelitkou, postavím před ně kolo a jdu za roh benzíny vařit. Je to dost daleko od výdejních stojanů s explosivním varováním. Je tam výhled na moře, a tři kanály (modrý, zelený, žlutý), na kterých jediných se dá sedět. Jinak tu není nic, než asfaltová rovina prostá laviček, pařezů či padlých kmenů. Pro táboření tedy vyloženě nevhodný plácek. Vybírám si ten modrý, sedám si na něj, pouštím plyn, škrtám, stavím vodu na polívku husťajdu. Utěšeně se nahřívám na slunci a zbytkem tepla nad hrncem... dokud nezaujmu jednoho čerpadláře. Rychlými kroky chvátá ku mě. S očí mu přitom srší hromy a z úst blesky. Hřímá na mne, pouští hrůzu a já neví za co. Vždyť jsem se přeci zeptal? Poznenáhlu rozpoznávám, že křičí něco jako „fuero, fuero". Asi mu jde o ten vařič, na nějž ukazuje. Pálím si prsty o kotlík. Vařič vypínám a hájím se tím, že to je daleko, a za rohem. On, nyní již klidnější my však ukazuje nápis na „kanále" na kterém sedím. Je na něm napsáno „gasoil - repsoil". Nejedná se tedy o kanál, nýbrž o cosi co nějak souvisí s podzemními tanky na benzín. Omlouvám se a dle smíchu maníka soudím, že vše je mi odpuštěno. Nicméně bych své „kučináre" potřeboval dokončit a tak krčím rameny rozhlížeje se kolem sebe - kde? Pumpař mi bere kotlík z ruky a odnáší do kanceláře, aby mi jej po dovaření přinesl spět. Nacpal jsem se a trávím. Chtěl bych jet, ale taky chci, aby baterky nasály co nejvíce neviditelného zázračného v přírodě se nevyskytujícího fluida. Je to dilema. Jet, či obětovat čas pro dobíjení. I do budoucna budu přestávky plánovat do míst kde lze dobíjet, vařit a odpočívat současně. Kde však najdu takové místo? Na loučení s pumpaři jsem si ze slovníčku který jsem si pro španělsko připravil (papír s vypsanými výrazy) slovo „sentimos" (omlouvám se). Co mi řikaj oni nevím, ale řekl bych že to je něco jako „Rádi jsme tě viděli, ale už nejezdi"... pyromane.

V zátoce Viviero marně hledám přívoz. Trajekt zřejmě supluje dálnice spojující oba břehy, a pro těch nemnoho nedálničních aut a cyklistů se nevyplatí. Musím tedy dokola kolem.

Při jízdě sever - jih mi fouká do zad tak, že musím brzdit do zatáček. Druhou stranu zátoky jedu opačně a z přítele je nepřítel. Vydrží- li i zítra dout tímto směrem (na Santiágo), nechám se tam zafouknout. Uvidíme.

Silnice se zvedá vzhůru, dálnice zmizela v chřtánu tunelu. Holý svahy krytý kobercem sežvejkanejch trav. Sem tam nedopasek či ohradník, za kterým se jen ztěží schovám před větrem severákem. Je to tu jak u Bernartic nad Hanušovicema. Jen dole místo rybníku žbluňká móře.

Zatáhlo se. Sem tam kapka. Teploměr v cyklocomputeru ukazuje nesmlouvavě 11. Den končí, bude hůř. Je čas myslet na zadní kolečka a tak tato vesnička je pro dnešek poslední. Je to pár baráčků u silnice. Psi štěkaj z nudy i na mravence. Natož pak na mne. Nikde není komu bych položil otázku po albergue. Navíc „mušlí" stezka tudy nevede, poslední značky jsem viděl dole v Loiba, kam by mne asi poslali, a tak končím v čekárně. Je to ale taková ta moderní potvora z oceli a plexiskla mající vytvořit iluzi ochrany před deštěm, před větrem. Je postavená ve svahu kopírujíc jeho sklon. Do toho, aby byla až k zemi, jí chybí asi decimetr, kterým bude večer foukat do uší a téct voda za krk, bude-li pršet. Navíc je nedůvěryhodně plytká. Ve všech směrech má daleko do ideálu zděného čekacího domečku s možností přespání. A tak si tu pouze vařím a pak se přesunuji pod přístřešek u opuštěnýho domku. Od silnice jej odděluje pouze zelený trávník, a ode mne ostych - jež je odbouráván potřebou někde přečkat noc. Prkna křížem krážem rovnám tak aby byla souběžně s páteří a co možná nejtišeji se soukám do spacáku. Nejbližší stavení je tak na třicet metrů. A na rozdíl od štěkacího psa o mne buď nevědí, nebo jim nevadím.

Mobil pípnul domov se hlásí:" Zametla jsem chodník a zjistila že nebyla zamknutá kotelna. T. byla u nové kámošky a u nás Anička. Holky se strašně hádají a perou. " Shrnuto. Vše ok...

14.4.2010

Během spánku mám strach překulit se na druhý bok, abych nezavdal bonzáku od naproti záminku. Rozštěkal by opět celou vesnici.

Svítá tu asi o hodinu později, a stejně tak zapadá slunce, a stejně tak později se snídá, obědvá a večeří. A tak „on the road" vyrážím o něco později.

Pastviny nahradil onen listnatý les který tu mýtí, řežou na dvoumetry a na autech odváží kamsi do daleka. Od rána mne už minulo nejmíň pět oblud naložených tyčovinou, což nejsou zrovna fajn společníci. Zvykl jsem si na větší prázdno na silnicích.

Marně vyhlížím davy pelegrínos putujících do Santiága tak, jak se o tom píše na netu. Jednak to je asi tím, že se do SDC blížím z ne příliš fregventovaného směru (hlavní „tah" z Francie, z Lurd, jde přes Irunea/Pamplona a Burgos) a též protože jedu po silnici, zatímco stezky - značené mušlí hřebenatkou s doplňující šipkou, případně i kilometrovníkem - poutníků vedou přímočaře lesy a pastvinami. Nicméně přesto jsem už nějaké pelegrínos s dlouhou holí, slamákem a báglem potkal. Jednotlivci, či dvojice, všeho všudy tak deset lidi. Teď se s jednou dvojicí potkávám u krámu. Pán francouz, paní španělka. Oba kolem padesátky. Vyzvím pouze tolik, že minulý rok cestu započali, a letos ji dokončí. Bueno Camino! Přejel jsem kopec a pode mnou leží Ortigueira se svojí zátokou. Na protilehlé straně je dle mapy městečko Mera. U benzíny se ptám, na přívoz. Bohužel jsem si tuto otázku do svého výtahu španělského slovníku nezapsal a tak to zkouším v angličtině. Ač slůvka „ferry, boat, a shif" žmoulám a ohýbám v ústech jak žvýkačku, nikde mi nerozumí. Info je zavřené, a tak projíždím přístav s nadějí, že zahlédnu nějakou šipku. Marně. Jó, kdybych chtěl přes moře vlakem, tak to bych mohl, ale lodí? To kde pak. Stejně tomu je i za dalším kopcem v přístavu Freol, proti němuž - na druhé strany zátoky - leží A Coruňa. Mám však štěstí, pumpař mi porozumí - a odpoví. „No". Zdráhám se tomu uvěřit, nicméně se mi nechce zamotat se do sítě uliček Freolu jen proto, abych našel oficinu dela turizmo pro ověření a tak po obchvatu a po svejch pologaluskách míjím Freol. Fouká mi do zad, a tak mi to jede až do nejzazšího místa zátoky, do Betanzos, kde bych měl tomu vichru místo zad nastavit čelo - což se mi vůbec nechce. Navíc je už podvečer a do velkýho města A Coruňa vzdáleného 13km se nějak zvlášť nehrnu. A Coruňa je prvním bodem obratu v mém putování neb leží v samém levém horním cípku pomyslného čtverce tvořící Pyrenejský polostrov. Z A Coruňi už nepojedu na západ nýbrž na jih. Navíc v A Coruně zpíval můj kamarád „Ozák" a já bych mu tudíž rád odtamtud poslal pohled. Dnes však už ne.

Zítra mu pro něj sfouknu. Plánuju si, zatímco rozbaluju kalimatku a vařím u zdi jakési haly. Je krásně, pršet nebude. Stačí se uklidit před větrem a bude se mi tu spát jako v bavlnce. Plánuju si sedíc na smotku spacáku, soukajíc do sebe sladký kolínka - večeře za 1,3e včetně krabice mlíka. Jen, aby to nevadilo těm odnaproti, co bydlej v krásným domečku skrze jehož žaluzie sálá hřejivý teplo domova.

Pohled na hvězdy mi ruší pouliční lampa. Koukám střídavě na ně, a na měsíc, sledujíc jak přes ně přechází stíny mraků. Šinou se pomalu, unaveně do vnitrozemí, jako by za sebou táhli celý svět, celé nebe. Zítra mám jet proti té přesile. Vsázím na to, že i vítr se jednou unaví.

Občas mi pod hlavou zašustí igelitka - polštář, napěchovaná oblečky na den. Je mi dobře jako člověku, který ví kam jde, co chce, co má proto udělat. A to vše je v jeho moci. Vybral jsem si dobré místečko. Pod stříškou, na betonku hladkém jako dlaň.

Nestihnu ani usnout, nebo jsem už spal?, když u mne brzdí auto se zřetelným „Guarda civil". Lampa svítí. Hvězdy svítí. Měsíc svítí. Auto svítí. Baterka svítí. Oči mi svítí. Vystřeluju ze spacáku jak na pérko natažený čertík. „Io va Santiago, Io pelelegrino" Vysvětluju, že jsem poutník do Santiága, coby důkaz ukazuju památníček, pasport... „Maňána Santigo", řekne po chvilce jeden, doplňujíc pochopitelné slovo gestem mávnutí rukou směrem, kde je Santiágo. „ Sí" kývu hlavou opakujíc po něm dokonale „Maňana Santiago..." Jen mne mrzí, že jeho břiskné písknutí neumím napodobit. Mezitím druhý z dvojice vezme za kliku od dveří, jež jsou dva tři metry ode mě, a kvůli kterým tu je ta stříška. Vezme za kliku a... dveře se otevřou. Půl vteřinu koukáme na sebe jako mloci. Nedá mi to, a v ponožkách se jdu i já nahlédnout dovnitř. Když jsem si tu stlal, nenapadlo mne otvírat cizí dveře. Proč? Baterka policajta krájí tmu v prázdnotě na nesmyslné bloky. Šmátrá po vzdálených zdech. Nic tam není, přes klenutý strop ze sklolaminátu matně probleskují kaňky hvězd. Krčím rameny na znamení, že jsem o tom neměl tušení. Asi je na mne vidět že nelžu, neb policajti přizvednou za štítky placatý čepice a opakujíc „Maňána Santiágo" nasedaj do zeleno bílého auta.

Teď už mne nemůže nic ohrozit. Filosofuji si ve spacáku myslíc na to, zda mne ti odnaproti „natřeli" či nikoli. To by se ale policajti otočili a jeli zpět. Nevím, a je to jedno.

Prší. Napřed kap - kap, pak kapky - kapky. Stáhnu se hlouběji ke zdi. Pokud by pršelo rovně dolů, tak by stříška nade mnou stačila. Nicméně fouká a vítr zanáší na mne ne jen kapky, nýbrž i vodní mlhovinu vzniklou od toho, jak se ty kapky tříští o beton metr ode mne. Neváhám ani chvíli a stěhuju se za dveře. Ze strachu, aby mne tu někdo nezamknul dávám mezi dveře kotlík se zbytkem večeře doufaje, že na mne upozorní. Pouť do Santiága to není holt Matějská filosofuji si, zatímco si převlíkám mokré ponožky a kutloším se do ještě teplého spacáku. Déšť bubnuje do sklolaminátu a já si ležím pěkně suše. Malý velký zázrak. I přes napětí, kde se vlastně probudím, usínám lehce jak šípková Růženka.

15.4.2010

Budí mne instinkt vstát raději dříve než později. Rozkoukávám se a zjišťuju, že to je tělocvična. Branky v koutě. Síť na volejbal na hřebíku. Zmatek čar narýsovaných na betonu, ve kterém se vyznají jen zasvěcenci. Sportovci, by pro mne možná mohli mít pochopení. I když se mi nechce opouštět teplo spacího pytle , tak jej přece jen opustím, abych se porozhlédl po zásuvce. Žádná tu však není, venku mrholí, a tak se vrtám zpět do spacáku. Usínám.

Déšť ustal na rozdíl od neúnavného (bohužel) severáku, jež žene karavanu mraků naložených vodou směrem na Santiágo jako by to bylo lehké chmýříčko. Kdybych chtěl jet do A Coruňi musel bych jet přímo proti němu. To bych musel být blázen. „Ozákovi pošlu pohled ze Zábřeha a nechám se zavát do Santiága", říkám si pro sebe nahlas usedaje na kolo. V tělocvičně čekárně jsem vydržel do desíti, v naději že se stíny nade mnou přetáhnou a objeví se blankyt. Teď už mi je blbí tu dřepět. Co bych řekl karabiněrům?

Mapa říká, že do Santiága to je 80km s převýšením 400 - 600 metrů. Mění se počasí, měním ponožky. Šlapu si ani nevím jak a jsem u letiště „Santiágo". Po mé silnici teď vede Cesta Sv. Jakuba a tak míjím několik poutníků. Rytmicky se houpající záda, batoh, pláštěnka. Nevidím jim do tváří neb „jdeme" ke stejnému cíly. Není jich až tolik, abych všem nemohl pokynout při míjení na pozdrav. Později zjistím čím to je. Je už okolo půl páté, což pro poutníky začínající den s úsvitem, je nejvyšší čas začít se zajímat o střechu nad hlavou resp. volnou postel v albergue.

V propršených uličkách se snažím doptat nikoli na Of ičina dela turizmo, nýbrž na Ofičina dela pelegrinos. Někdo ví, někdo neví, a tak přenáším kolo do schodů, a drkotám s ním ze schodů starobylého centra města. Občas mi něco vypadne z brašen, chci něco vyfotit, schovávám se před deštěm v podloubí domu. Poznávajíc tak Santiágo.

Mišáka parkuji u hromádky poutnických holý za vratama ofičiny. Vedle, na lavičce, sedí muž 60 - 70 let, a batoh. Šedé vlasy, šedé vousy, vytáhlá postava, ušlé zaprášené boty a zvláštní klid. Zavřené oči, ruce s prsty prolnutými složené na břichu. Nohy v teplákách natažené až k domovu. Nezdravím jej ve strachu že poruším auru, která z něj sálá.

Jdu po vrzajícím dřevěném schodišti, do patra, ve směru šipek. Nespěchám, abych si tu chvíli užil, jako bych měl strach, že ji vyplaším, odeženu od sebe. Myslím na to, že si jdu pro list poutníka, což je jeden z cílů putování. Proti mně sestupují ti, kteří onen blanket před pár minutami, či vteřinami, dostali. Jsou různí. Velcí a malý. Tlustí i tencí. Žlutí, bílí, i černí. Staří i mladí. Zarostlí, rozcuchaní, ošuntělí. Všichni zářící, jak maturanti nad vysvědčením.

Vystál jsem frontu pěti lidí a sedím před slečnou. Ta mne nechává vyplnit řádek okýnek. Na blanketu mám číslo 29. Jméno, pohlaví, země, místo „startu", způsob dopravy (pouť lze vykonat pěšky, na kole, či na koni) a důvod - píšu „religious" neb jsem s internetu poučen že to mi zaručí hezčí diplomek než-li bych napsal „sport", i když obé je pravda ne jen u mne. S obtížemi sobě vlastními, kontrolován údivně nechápavým pohledem slečny, se mi povede nasypat kostičky písmenek do kolonek. Doufám, že to je poslední psaní na mé pouti. „Please Credencial", žádá slečna a já jí podávám obrázek s kytičkama, se vzkazem ze Santiliana del Mar, ozdobený desítkou razítek. Co razítko, to vzpomínka, příběh, člověk. Slečna se zarazí, a s omluvou se odchází poradit kamsi vedle. Třebas mi ten diplom ani nedaj, říkám si bez náznaku lítosti. Po chvíli se s obrázkem vrátí, vyžádá si pas a rozevlátým písmem vypisuje do latinou psaného textu diplomu mé jméno a datum. „Nemůžete tam napsat, že jsem jel na kole Author?" ptám se slečny. „to bohužel není možné" odpovídá slečna anglicky se shovívavým úsměvem. Škoda. Kdyby to bylo možné, dal bych tem diplom Authorákům, co by prima suvenýr s cesty na kterou mě, neznámému, darovali kolo. Na diplomku formátu A4 je svatý Jakub s dlouhou poutnickou holí, ke které je přivázána tykev na vodu.

Opouštím kancelář, a proti mně po schodech stoupají další poutníci, každý svůj batoh, svůj příběh, svůj motiv. Pán na té kamenné lavičce dole v průjezdu, pořád ještě rozjímá. Závidím mu, jak se cele dokáže oddat svým myšlenkám, svému světu. Oddělit se od pozemstva. To mi nejde. Ještě mám asi málo odjeto, odžito...

Zevlovat po křivolakém, schodů plném městě, skrápěn deštíkem se mi nechce. Kupuju pohledy, v info ofice známky, a jdu ke katedrále Sv. Jakuba - patrona námořníků a poutníků. Poděkovat a očumnout největší kadidelnici světa. Šipky „Catedral St. Jacob" mne předvádí sebejistě před dvouvěžatou katedrálu na vydlážděné náměstí. Katedrála vypadá přesně jako na fotkách. Jen žlutý lišejník, kterým je její kámen porostlí je tu, v reálu, více zřetelnější. Celkem omšelá budova, nevybočující z průměru ostatních, říkám si v duchu stoupaje po schodišti. Pán u hlavní chrámové porty mne ale posílá pryč. Nejsem sám. Sešlo se nás tu, v daný okamžik povícero, a tak se vysvětlení nedostalo až ke mně. Možná je plno. Nevím. Není mi to nijak zvlášť líto. Jen mne mrzí, že nepřivezu panu Hoškovi svatej obrázek od Sv. Jakuba, jak jsem si předsevzal.

Protože je po devatenácté hodině, neprší a já ráno lenošil a mám před sebou ještě dvě hodiny jízdy, tak prchám z města s věžemi za zády, a diplomkem přepečlivě uschovaným v dobré společnosti map.

Opírám se do pedálů v naději, že se mi podaří přehoupnout se přes kopečky, jež mne dělí od Atlantiku do slunce západu.

Marně, je to moc do kopce na tělo znavené zážitky dne, a tak končím v profukovací čekárně na křižovatce dvou silnic. Fascinován překrásným slunce západem. Společnost mi dělají plzáci španělští.

Včera jsem usnula než mi přišla sms. Pozdravuje tě Lenka Oz.,Zdena cyklista, brašnář a Jarda. Terka se naučila uzel a tak ti hned chtěla volat. Hledali jsme tvoje gumáky. Děda s Ondrou sázeli hrášek a byly od bláta až na hlavě. Pořád prší. Pá.

16.4.2010

Naproti čekárně je domeček a teď, ráno, u něj zastavila dodávka vonící pečivem. Paní vyskočila, tašku s rohlíky pověsila na kliku branky. Než nasedne jsem u ní (to jako u té paní :-)) A ta mi prodává voňavoučký vekochleba. Výborný ráno!

Moře za horizontem kopce ještě vidět není, k němu mi zbývá ještě třicet. Je pěkně, pěkně mi to jede, mám se pěkně. Cedule u silnic napsané spisovnou španělštinou jsou „poopravovány" štětkou do místního nářečí, jež je občas doplněno zvoláním po nezávislosti.

V Noya jsem zpět u Atlantiku. Bočím doprava na Cée na Cabo de Finisterre alias Konec Světa. Čeká mne dle mapy hezkých 90km členitým pobřežím. A skutečně. Je to krásné. Za včerejšek co jsem moře, pobřeží, rybáře, atp. neviděl mi to stihlo zvzácnět. Jedu, raduju se s krásna a myslím na Velkého učitele Honzu Vlasáka, který touto cestou jel také, dlouho přede mnou. Jemu tu pršelo, funělo, hnusnělo. Já mám krásno kam se podívám. Ono vědomí, že jel tudy, kudy teď jedu já má pro mne zvláštní význam.

Kopečky nade mnou jsou posety špejlátky s větrníčky. Je to nekončící řada větrných elektráren.

Hned z kraje Ceé je továrna, jak s pera Julia Vernea. Kouř, pára a čmoudíky se řinou v kotoučích z různě vysokých komínů a komínků. Z jednoho k nebi stoupá plamen. Špína, prach, hluk, doprava. Divým se Španělům, že si takovou hrůzu dokázali postavit na tomto místě. Kdekoli ano, ale tu? Pokus vyfotit si peklostroj vzdávám, škoda akuenergie.

Ptám se na albergue. Ukazují mi směr, nicméně mne varují, že už bude plno, že mám jít do hotelu. Opilec mne tahá za rukáv ať jdu spát k němu. Co možná nejtaktněji „vřelou" nabídku odmítám. Někde však na noc hlavu složit budu muset. Během dne dvakrát sprchlo, v noci se bude as taky sprchovat, opustit asyl města a přespat v lese pod širákem je tedy čirý nesmysl a utratit love za hotel zbytečná rozmařilost. Nezbývá tedy, než pročenichat město. Napřed si ještě ale uvařím večeři.

Milostivá tma činí z míst, kde by se spát nedalo, místa lákající k přespání. A tak se zašívám do koutku pod střechu, před krámem, prodávající vše od kamene. Mišáka stavím za svou hlavu, a jako myška (lépe řečeno krysa) se zipuju do spacáku.

17.4.2010

Během noci o mne nezavadil nikdo ani pohledem, nebo si toho alespoň nejsem vědom. Ráno, v 7.00, mne „budí" rachocením a blikajícím majáčkem popeláři. Ani ti si mne nevšimli. I tak vstávám byť je ještě tma jak v pytli. Nevařím. Jednak se tu nedá (to by byl vrchol drzosti), a též proto, že potřebuji dobít baterie, které musí být dnes spolehlivé. Fotím si nocležiště pro vzpomínku a vyrážím za dalším dobrodružstvím směr Konec Světa.

Cestou předjíždím pelegrínos, kteří si svoji pouť do Santiága prodlužují o 150km až na Finisteru, a jejichž pěškotrasa se nyní, za Ceé, kryje s tou mojí cyklo. Maďarský pár, spal v Cée v hotelu neb albergue už byl obsazen. V cíly Finisterra budou zítra. Je to ještě 25 km a přespat se tam nedá. „To já tam budu asi za dvě hodiny", říkám co možná nejpokorněji. Nerad bych, aby to vyznělo jako chlubení, jak snadno se oproti pěšákům dokážu přesunovat z místa na místo.

Baterie si nechávám dobít v hospodě ve vesničce Finistera. Zatím co si venku vařím snídaňooběd na přepravce od Coly. Marním čas. Zdržuje mne to, ale nemůžu jinak. I tak jsem u majáku na konci světa dříve, než-li stánkaři, těžící z turismu.

Pod majákem, stojícím na ostrohu pevniny je sráz porostlý drny trav, o jehož úpatí obnaženém na skálu se rozbíjí s nekonečnou tvrdohlavostí moře. Kousek od majáku je do země zatlučený kůl s nápisem „Mír může zvítězit" (pokud si to doma dobře přeložím), u něhož, poutníci zanechávají kousek sebe. A tak tu je z těch bot, tkaniček, bund, čepic, reflexních vest a cigaret docela čurbes. Nezamlouvá se mi to, a ani ten nápis se mi nezdá dvakrát trefný, nicméně asi něco bych tu zanechat měl, a tak plivnu na zem, abych nezklamal autory myšlenky.

Je tu do skály vsazená bronzová deska s bustou mořeplavce Colona, tedy po našem - jak jsme si to zkomolili - Columbuse. Údajně tu sedával nahlížeje za horizont moře do Indie. Aniž bych to chtěl nějak zlehčovat nikterak mne tato pověst, báchorka, nedojímá. Spíš mne těší fakt, že i tu někde je otlaček tenisky mého velkého učitele Honzi Vlasáka. Je to pro mne příležitost pokusit se zameditovat podobně jako pán v průjezdu. A tak sedím na šutru, bagruju kolínka z kotlíku třídíc myšlenky a pocity na jednotlivé hromádky. V duchu jimi míchám jako skořápkář, odklápím jednu po druhé v naději, že pod některou je víc pravdy, než-li pod těmi ostatními. Nevím, čeho se mám dobrat. Vím jen, že je mi dobře, že jsem tady. Jsem už na odjezdu, když se zastavuji s šedivějícím Francouzem. Jmenuje se Ježíš, a neumí vůbec anglicky. Zato umí obstojně kreslit a tak mi vykresluje, že jede z jiného poutního místa z „Fátimi" domů, kde se ožení a vyrazí se svou ženou na cestu kolem světa. Plánuje jet přes Českou republiku a tak mu dávám adresu, aby se stavil. Nicméně nevěřím moc tomu, že může jet kolem světa někdo, kdo nezná anglicky. (O to větší bude mé překvapení, když se tak skutečně stane a on se u mne staví)...

I já si beru jeho adresu, neb vracet se budu přes Francii, i když jeho vesnice leží mimo moji plánovanou trasu.

Přes vesničku Finistera se vracím nikoli po silnici, nýbrž po stezce značené pro poutníky. Vede uličkama a rybářským přístavem s jedním krátkým opuštěným molem. Vedle hromady smradlavých sítí je hromádka škeblí, hnědo medově zbarvených hřebenatek, velikosti dětské dlaně. V Santiágu se prodávají za 5e a tu je rybáři nabízejí zadarmo. Ale jen těm, kdo jdou pěšky. Beru si těch suvenýrků deset. Pro Jiřu. Pro děti. Pro rodiče. Pro sebe. To aby nás ochraňovali na cestách někam, a životem.

Ujíždím silnicí, kterou jsem přijel. Docela mi to fičí, když mi pokyne a zamává opálená paní atletické postavy. Tlačí právě proti mně kolo obložené brašnami do kopečku, z něhož sjíždím. Ač se mi nechce, brzdím více méně ze zdvořilost. Vracím se zpět k postavičce. Bude to Španělka, co jede z vedlejší vesnice a chce si potřást rukou s opravdickým světoběžníkem jako je Petr Skála. Holedbám se v duchu vraceje se zpět k ní. Za pravdu mi dává proutěný košík vetknutý mezi řidítka. Kdo to kdy viděl! Cykloturističit s proutěným košíkem! Ha! Ha! Ha! Směju se v duchu i v reálu. S pocitem hvězdy, co právě spolkla moudrost světa. Avšak jen do chvíle, než se osůbka rozvykládá. Musím si to nechat dvakráte zopakovat. „Skutečně říkáš že se vracíš po dvou letech z cesty kolem světa do Anglie"? „Yes" ztvrzuje mi to a já smekám kšiltku až k zemi. Připadám si jak vejtaha. Prchám pro fotidlo a tu svěží padesátnici s postavou cukrové třtiny si fotím na památku - a pro ponaučení. Rozpráví mi o cestování po světě, a jména zemí mě vonící dobrodružstvím sype z rukávu s lehkostí světoběžníka. Sem se přikulila z Porta, kam já jedu a na mapě mi ukazuje místa, která jsou „bjůtifl", a místa kde je „mač trafik". Je to pro mne úžasné setkání. Stejné jako když by se podprůměrnému houslistovi podařilo setkat s Paganinim a on byl nejen ochoten se s ním bavit a sednout a nakonec i podat ruku. Astrid mi dává adresu, na které můžu její fotky vidět www.cyclingfullcircle.com. Je na nich vidět, že nezalhala ani slůvkem.

Den končím v Muros v čekárně s výhledem na zátočinu moře, na které plují pontony, pod nimiž jsou na řetězech, či lanech zavěšený pneumatiky, v jejichž vzorku rostou a boptnaj škeble dokud je rybáři nevytáhnou.

18.4.2010

Ráno si fotím komfortní ubikaci na památku.

Plním hygienu a při zakládání mapy do mapníku zjišťuju, že díl mapy číslo 7 chybí. Dokud tedy „nepřejedu" na č. 17 (který zase mám) pojedu dle rozpisu mapových čtverců. Nemělo by to být nic těžkého. Důležité je mít moře po pravé, a stromy po levé ruce. Nikoli obráceně J.

Dobíjím baterie v infocentru Noia, a vařím u kostela. Kolem mne palmy a plodící pomerančovníky, jejichž koule chutnají jako „nedobré" pomeranče v našich obchodech (dobré pomeranče si místní kupují). Tu, na západním pobřeží je o poznání tepleji, než-li na tom severním.

„Pontevedra, Portugal?" ptám se místních. Než se prokoušu na hlavní, budu se muset ptát raději více než méně. Hned za Noia se dostávám do zajetí šipek, z nichž žádná neudává směr na příliš vzdálenou Pontevedru.

A tak tvrdnu dokud nepojede motorista, který zastaví a poradí větou: „Next pueblo Bexo", jež mi voní indiánkama Karla Maye, ve kterých též byla puebla místo měst. S povděkem proto opět přijímám křižovatku, kde se opět napojuji na „Careteru Red no. 550" se směrovkama „Pontevedra" velikosti školní tabule.

Den končím na koberci, před Pontevedra, pod střechou zavřenýho obchodu s nábytkem. U kohoutku se opláchnu a napojím. Voda v kotlíku bublá. Zbývá jen spokojeně usnout.

19.4.2010

Při ranním focení zjišťuju, že mám upatlanou čočku (nejen v kotliku) a tak v Pontevedra si jdu do optiky s prosbou o její přeleštění. Paní mi věnuje firemní hadřík napuštěný leštěnkou, nechá se na zkoušku vyfotit a krásně se u toho zasměje. Hnedle je den veselejší.

Jedu na Vigo. Město, které znám z Verneovky. Tu kotvil kapitán Nemo se svým Nautilusem, zatím co já tu chodím po Carerfouru shánějíc kartuši plynu. Ostraha mne sice s kolem vyhnala za fotobuněčné dvéře, nicméně slíbila, že mi na Mišoňa dohlédne. Tak jsem v klidu.

Při vaření na jediné volné lavičce ve stínu se u mne zastaví kluk mýho věku s kudrlinama na hlavě a nákupní taškou v ruce. Nezná anglicky, já zase espaňol, a tak si vykládáme rukama nohama. Než odejde, vyloví z tašky vakuované párky a šunku. Dává mi je řka: „supr hombre numero uno", mne píchne do hrudi. To potěší.

Za Vigem sjíždím s caretery neb provoz na ní nebezpečně zhoustl a životnost cyklisty na ní se nepočítá na hodiny nýbrž na minuty. Poradila mi to Astrid. Směrová šipka navíc ukazuje k městu St. Tecla. To už mám na mapě (list č.15) a dle Astrid tam funguje „ferry", přívoz, jež mne převeze do portugalského Caminha. Tento úsek Astrid popisovala jako „bjůtifl". Měla pravdu. Sluníčko, moře, palmy, vánek, píseček, exotický kytky, žádný a nebo pomalý provoz. Víc fotím než jedu.

Na noc si zastavuji v opuštěné čekárně za Baiona, s mořem za zády. Zatím co se mi vaří voda na večeři dělám si malou romantickou procházku po pobřeží. Slunce zapadající za obzor moře tam, kde je až Amerika. Vlnky a ševelící písek. Devatenáct stupňů. To je romantika, kterou severní pobřeží bez slunce západu, zmítané studenými větry nemůže nabídnout. Domů, a Pavle, hlásím že v Portu budu ve středu.

20.4.2010

Jízda po pobřeží je vskutku „bjůtiful" a přívoz do Portugalska též funguje v podstatě za babku. Krajina je tu jiná. Zelináři sklízí pórek, ranný brambory, nějaký melounky... Fóliovník střídá políčko s hlínou barvy antracitu. Hřbety, na nich sehnuté, mají na sobě vybledlá trička roztrhané tepláky. Jsou to krásně přirození venkovani bez zájmu o image, a sexapeal. Na odpočívadlech u silnic mají stánky, kde prodávají to co vydobyli ze země. S tím je spojen „svinčík" z bedýnek a torz větrem rozcupovaných stánků. Mezi tím pobíhaj psy, děti, kočky a potkani. Tam stojí traktůrek bez kapoty. Auto bez dveří veze na korbičce babičku s motykou. Koník táhne dřevěný vůz a děda na kozlíku je stejně vděčný jako ten v Rumunsku.

Viana do Castelo. Esponsende. Póvoa de Varzim. Blížím se k Portu. Měl bych tam dojet až zítra, nicméně zástavba kolem mne houstne, stejně jako mraky nade mnou. „Hodilo by se mi, kdybych mohl přijet už dnes" esemeskuju Pavle na mobil s portugalským číslem. Odepisuje mi: "Ok, 21.30 na stanici metra Sao Joao". „OK" odepisuji já. Krev se mi plní nervózou, jak to najdu.

Azura, Mindelo, Vila Cha, Labruga, Lavra, Prefarita. To jsou vesničky před Portem, které se pospojovali do jedné ulice, jež končí před letištěm. A tedy v Portu.

Náklaďáci. Osobáci. Svodidla. Podjezdy. Táhlá stoupání. Připojovací pruhy. Odbočovací pruhy. Smog. Hluk. Prach. Smetiště podél krajnic, z nichž cení zuby vybělená lebka psa.

Rád bych se někoho zeptal, ale není koho. Jsem uprostřed plechové kaše, kterou míchají nažehlenci co zajímám jen potud, že na moji adresu zatroubí či zaklepou si na hlavu. Kdeže jsou ti venkovani s pórkem jako dětská ruka silným! Mám jejich traktůrky rád čím dál tím více!

Sesedám u autobusové čekárny. Je první známkou pěší civilizace. Uklidňuju se čokoládou a zjišťuju nejen, že zastávka Sao Joao skutečně existuje nýbrž, že dle kilometrovníku od ní nejsem ani příliš vzdálen. Po chodníčku, který je tu přimknutý k magistrále se vydávám hledat někoho, kdo by mi mávnutím ruky vytyčil směr.

Klukovi venčícímu psa nutím marně otázku „Please, wher ist statione Hospital Sao Joao". Krčí rameny, dívajíc se na mne s nepochopením. „Sao Joao" opakuji tedy alespoň vyjadřujíc bezradnost pokrčením ramen. Opět nerozumí, a tak mu ukazuju papírek, na který jsem si to přepsal. Jeho rozjasněná tvář, rozjasňuje tu moji. Řekne něco jako„Soužoaou". Vyřkne to jako otázku, i když to je správná odpověď. Kývu hlavou dodávaje mu chuť do dalšího vysvětlování. Z gest tuším, že musím zpět na silnici a pořád rovně, pořád rovně.

Že jedu správně si kontroluju na každém bus grafikonu, na nichž se kilometrovníky do cíle zmenšují a zmenšují až jsou na úplné nule, a já na stanici Hospital Sao Joao.

Posílám Pavle sms „jsem na místě" a domů:" jsem v Portu čekám na Pavlu". Čekám, a místo radosti nad tím, že budu mít postel, sprchu, a sporák, a češtinu, a zadek na čalouněné sesli, jsou mé pocity smíšené. Mám pocit, že se vtírám někam, kde o mne nestojí. Což vyplívá s emailové přípravky... „Kdy můžu přijet?.. No jak chceš. Kde se potkáme?... to je mi jedno, vyber si. Jak dlouho se budu moci zdržet? ... jak budeš potřebovat" No uvidíme...

Pavla přijíždí žlutým vláčkem metra, jež tu vyhřezá na povrch. Září jak sluníčko. Srdečnost, jak ve filmu z třicátých let. Moc mi ta záplava emocí, polibků, objetí, otázek a úsměvů nesedí. Taky jsem se tak častoval s kamarády v jejím věku, říkám si v duchu opětujíc srdečnost, jež ze mne snímá předešlé pochybnosti.

Jdeme už stmívajícím se a nakonec setmělým Portem do bytu, který mají pronajatý kousek odtud. Abychom se vyhnuli všude přítomným schodům musíme oklikou okolo baráčku se zřícenou střechou a kozím chlívkem, pouliční lampy v nedohlednu. Pro osamocenou dívku z česka stezka odvahy.

Do třetího patra paneláku vynáším kolo na rameni zatímco Pavla jede s brašnama výtahem. Byt má tři velké místnosti, jednu malou, koupelnu s WC, kuchyň a balkón a bydlí v něm dvě holky z Česka, dva kluci z Turecka a jeden z Portugalska. Kdyby měl radiátory pod oknama, a v oknech neměl žaluzie do sebe vzájemně zapadající dokonale jak plovoucí podlaha (a z klícky učiní světlu a teplu nedobytnou pevnost), vypadal by podobně jako u nás. Byt sehnala Pavla - na inzerát - a kluky taky - na inzerát, aby jí pomohli platit nájem. A to poté, co byla v Portu měsíc, a co jí „vybouchnul" původní nájem... má se čím chlubit. Je hodinu před půlnocí a Pavla dává péct kuře co jsme koupily v krámě cestou. „Není už pozdě?" ptám se. Později zjistím, jak jsem mimo. Půlnoc tu vnímají jako poledne. Kluci ještě ani nepřišli „domů". Sprchuju se, peru věci, předávám Pavle „kosmetický balíček", který jí posílá máma z Čech. Nad každou lahvičkou září tak, že si dělám výčitky svědomí, že jsem těch nesmyslů nevzal více.

Natahuju se na kanape oddávajíc se hřejivě teplému obětí čalounění a deky. Nedokážu myslet na nic jiného, než-li na to jak sladce se mi bude spát.

V PORTU

Pavla se ujímá průvodcovské role s vehemencí sobě vlastní. „Vláčí" mne po městě vně zdobeném kachlíky s modrým potiskem, a uvnitř zlatem. S Pavli čiší energie, chuť o poznání, já bych dal přednost odpočinku v horizontální poloze. Řekl bych, že to je na mne vidět, nicméně nechci zradit průvodcovské ambice neteřinky.

Na večeři nám vaří Martina, Pavlinina spolubydlící, rýži s krevetama. Holky používají inteligentně příbor, já neiteligentně, nicméně o to účinněji ruce. Z ubohého tělíčka s nožičkama, očičkama, tykadýlkama a krustou krunýřku je třeba vyžďobat maso, jež by se za nehet vešlo. Zlatá vepřovka!

Zatím co Pavla ještě spí, tak jí opravuju zpřelámanou šňůru u žehličky. Na to mé opravárenské schopnosti a nářadí stačí. Poté vyrážíme do města, směr exotické skleníky. Z nichž se nakonec vyklube zimní stadion. Při cestě zpět na základnu nasedneme ale do busu, který nás odváží někam úplně jinam. Bus je nacpaný tak, že leckdo stojí na noze, která není jeho. Pavla sedí vpředu, zatímco já stojím asi tak v polovině. Tím se protlačuje chlápek s odznakem. Revizor! Sleduji ho jak vyzívá Pavlu, ta ukazuje „režíjku". Ten však kroutí hlavou, Pavla něco vysvětluje. Koukám na to, aniž bych si uvědomil, že druhý revizor, zezadu přistupuje ke mně. Drcá do mě legitkou s fotkou, sahám pro svůj lístek do zadní kapsy cykklodresu, měli by tam být dva celodenní. Jeden včerejší, a jeden dnešní. Nahmatávám však pouze jeden. Krevní oběh mi zamrzá, až zamrzne úplně neb je to ten zohýbaný včerejší tiket. Podávám ho chlápkovy zoufale brousíc pohledem po podlaze busu ...a mám štěstí, na místě, kde jsem stál předtím na zemi jedem tiket leží. Dva dlouhé, rychlé kroky rozhoupaným se busem a mám ho! JE TO ON! Sebejistě podávám, teď už správný lístek revizorovi, jež samozřejmě během těch dvou vteřin zdržovací „fintu" prohlédl. Směje se na mne dobráckým úsměvem člověka, který „ví své". Promne dva prsty, jako že počítá bankovky, vztyčí ukazovák, jako pozor, s dodatkem: „Dinero". Cítím jak se mi krev dává opět do pohybu, odkrvené tváře začínají prokrvovat. Pohled se vrací k Pavle, kterou jeho kolega nepřestává masírovat. Vážná tvář - jeho, nervózní gesta - Pavli dávají tušit, že ona správný lupen nenašla. Než můžu vyzjistit oč kráčí bus zastavuje a revizoři (a my s nimi - bohužel) vystupujeme na zastávce. Nemá cenu, abych s mojí znalostí angličtiny vstupoval do rozhovoru. Slovní zásoba Pavli je proti té mé asi tak desetinásobná, nehledě na její schopnost slova rovnat a ohýbat tak, jak by to udělal Shakespeare. Obsahu nicméně rozumím. Režíjka, kterou Pavle vystavila fakulta, platí jen pro určité pásmo, a bus do kterého jsme nasedli (ne vlastní vinou, nýbrž na základě rady) nás odvezl mimo něj. „ Zaplatíte pokutu 500 euro" řekne revizor s naučenou strohostí. Pavle vyhrknou slzy z očí a mě spadne kámen ze srdce, že jsem ten svůj tiket našel. Mimoděk se mi tvář roztáhne do úsměvu jako bych dostal dýchnout rajského plynu. „To je hloupost. Nebyl to úmysl. Kde bych vzala tolik peněz?! Jsem studentka, bez příjmu!?" brání se Pavla pokutě a slzám. Dělá to dobře. Tím lépe, že to nehraje. Oči nateklé od pláče, zarudlí nos, rozcuchaná hříva vlasů. Na revizory to naštěstí působí. Mám pocit že jí uvěřili, nicméně do očíslovaných dokumentů už vypsali Pavliny nacionále, a tak jí radí mírně tichým hlasem chtěje uhasit požár, jež zapálili: "Běžte do dopravní kanceláře, a tam podejte toto vysvětlení. Řekněte, že jste studentka bez příjmu, že se jedná o první chybu... uvidíte, že to dobře dopadne." Pavla je ale k neutěšení. „ Chtěla jsem jet do Barcelóny! Nepojedu! Chtěla jsem leťet na Kanáry! Nepoletím!" V dopravní kanceláři ji němí úředník dá blanket, na který má popsat co a jak se přihodilo. „Stačí to tak" ptá se Pavla anglicky. Mim zvedne ramena, vezme si blanket, úklonem hlavy a gestem vše urovnáno, naznačí že může odejít. Pavla neví co si myslet. „Běž. Řekl bych že věc je vyřízena" radím jí já strkaje ji skrz prosklené dveře.

Doma jsou po našem návratu tentokrát všichni. Místnost, ve které přespávám je společná a tak se v ní mísí snědí dlouhovlasí Turci, kudrnatej Portugalskej elegán, dvě „šťabajzny" z česka. Jsem mezi nima. Ač věkem ne o tolik starší, historicky z jiné doby. Když oni řeknou svobodná Evropa napadne je volnost. Mohli jsme být ve Francii, jsme v Portugalsku. Na víkend letíme do Španělské Barcelony, a pak na týden za kamarádkou co má narozky do Londýna. Řeknu-li já Svobodná Evropa, napadne mne štvavý vysílač se znělkou valících se bubnů...

V 00:16 dopisuju email shrnující dosavadní průběh cesty. Zábava kolem mne v plném proudu. Zítra, vlastně ještě dnes vypadnu. Nebo se normálně nevyspím.

23.4.2010

Myslel jsem, že holky vstanou, aby do mne strčili správným směrem. Jsem to asi naivka chtít, aby se vyklubali před půl desátou. Mě už se dýl ale čekat nechce, mám-li někam dojet, a tak sedám ke stolu a píšu děkovně - rozlučkové řádky. Pod dopisem jim nechávám po pěti eurovce coby příspěvek na vodné stočné. Nejen s osamoceného odjezdu, nýbrž z celé rekreačky mám divnopocit, že mé původní obavy byly oprávněné. I když je pravda, že oč jsem si řek, to jsem dostal - a nebo právě proto? Že marně budu čekat na sms „dekujem, stastnou cestu prejeme, v zabreze se setkame" mne v divnopocitu, ještě více utvrdí a způsobí že s Pavlou nikdy nezapředeme společnou řeč na onen čásek.

Vymotávám se s Porta směrem na Gondomar a je to jako v jiných „milionových" městech. Čím dále od centra tím méně cyklo silnic a tím více dálnic, obchvatů, mostů a tunelů.

Co jsem vyjel drobně mrholí. Zákon přitažlivosti. Když podruhé během jedné hodiny navštěvuji jeden a ten samí kruhový objezd u stadionu AC Porto vzdávám naději a splývám s východním dálničním proudem. Asfalt příjemně vytrvale stoupá, kmitám nožkama, abych co nejdříve sjel na cyklošoustku k rio Douro. K řece proti, níž chci proniknou do poloostrovního vnitrozemí. Minulo mne policejní auto, ...a nic se nestalo. Což se divým neb zákazovou značku pro cyklisty, kterou jsem ignoroval hned za kruhákem u staďáku nelze přehlédnout.

Sjíždím serpentýnama k řece, která mi bude dělat společnici následujících pár dnů. Pár stovek kilometrů. Ve Foz do Porto (přístav Porto) byla rozplizlá a líná. Na svých vlnkách kolébala s křehkou něhou petlahvový svinčík. Se starostlivostí kačeny o kačenky, jej shlukovala do tišin. Předpokládám, že tady to bude jiné - když vidím srázy okolních kopců. Tady bude frčet jak Šikanzen.. Jaké je však mé zklamání, když k ni sklesám. Řeka, ne širší než Labe v Hřensku, olejnatě stojí nebo se dokonce posunuje do kopce! Koukám na ten úkaz nedůvěřivě a přemýšlím, kdo je blbý, zda já či ona. Nechce se mi věřit, že by příliv (pokud vůbec je čas přílivu) dosahoval až sem. Spíš je ve hře nějaká přehrada obracející zelenkavý tok proti kopci.

Mám vyloženě dobrou náladu. Přestalo pršet. Odpoutal jsem se od kanape. Vracím se domů krásnou silnicí podél krásné řeky. Pekaři, co mne minou před vesnicí, a které já naopak minu ve vesnici, mi kynou na pozdrav. Zkrátka radost. Čistá cykločundrácká radost, která se nedá koupit, zvážit, ukrást. Lze ji jen zažít, prožít, udělat (si). Výše zmíněné pekaříky dojíždím v čase oběda v Santa Miguel do Mato. Jeden obíhá baráky a na kliky věší pytlíky s objednaným pečivem. Druhý čeká u auta na zákazníka. Mám chuť na dobrodružství, tak jdu za ním, aby počastoval poutníka chlebem. Nevím jakou vůní láká bodlák čmeláka, pekařské auto cykločundrystu však vábí silou feromonů.

„Santander, A Coruňa, Sasntiago, Finisterra, Pontevedra, Vigo, Perfavóre pane, no dinero". Loudím chleba na neoblomném prodavači. Směje se, plácá mne po zádech nicméně zůstává nad věcí. Není to žádnej měkejš a trvá na svým, že si mám chleba koupit. Hra ho baví stejně jako mne loudění: „no dinero". Neúspěšné smlouvání končí tím, že si alespoň, pro vzpomínku, pekaříka vyfotím a o sto metrů si chleba (dráž) koupím v krámu, abych uhasil vábení feromonů.

Cestou se předjíždím s „hrbáčem". As padesátiletým borčusem. Přihrblá postava, zřetelný hrb na zádech, rozcuchaná kštice, tvář zarostlá strništěm, vytahané neprané triko, se soliskem na zádech... Je mi sympatický. Tak nějak budu já jezdit v padesáti, přeji si v duchu a zvolňuji tempo, aby mi stačil. „Nezlob se, ale musím sebou trochu mrsknou" říkám hrbáčovy na rozloučenou. Vím, že mi rozumí, i když mi nerozumí. Zvláštní stav mysli. Zastavujeme. Podáváme si ruce. Objímáme se na rozloučenou jak lidé, kteří k sobě cítí víc než je běžné. Ještě se mi to nikdy nestalo, abych se tak s někým sblížil během pěti minut.

Odfrčím tempem ne příliš ostrým - to abych nezarmoutil. Mám radost, když mne hrbáč dožene při vaření obědovečeře. Jsem rád jako by mne dohnal kamarád z dětství, i se svým dětstvím.Douro už hodnou chvíli teče správným směrem, skály všude okolo, supr asfalt pod kolem. Supr jízda pokračuje. Stále vzhůru přes přehradu, na které kotví jachty a jachtičky přetažené vyxlajvantem. Řekl bych, že čekají na sezónu, aby se po řece spustili dolů do Porta.

Uprostřed řečiště plují poloprázdné lodě s pasážéry. Jsem rád že nejsem mezi nima. Ty pohledy na řeku, ze silnice vystřílené do srázu skal jsou jedinečné. Podél řeky se na zoufale úzkém proužku země ještě tísní páteř železnice, která co chvíli zmizí v tunelu. Je to efektní etapa, kterou se odpoutávám od moře, které už plánuji nevidět. Budou-li všechny dny jako tento jistě mi jej vynahradí.

Silnice se zařezává serpentinama do svahu. „Mohlo by stačit", říkám si v duchu v obavě, že hodlá stéci vrchol 970m vysoký. Je to pořád vzhůru. Dochází mi energie určená pro tento den.

Nedospalý, unavený zážitky dne se zašívám na verandu opuštěnýho (momentálně) stavení, přetažený jak budík.

Sedím na špalku, přihřívám obědovečeři, a čtu sms od Jiři:

„Tady jasno, ale zima. Ráno mráz. Ondra má průjem a rýmu, Zuzka kašel. Dnes šli po obědě, Ondra byl s dědou na bagru a Terka teď spí u babi. Přečetl sis email od dětí? Pozdravuje tě Donati"

Sedím na tom kusu dřeva a přemítám. Ten plačtivý email od Terky mám v živé paměti ...tatínku, moc se nám po tobě stýská, je nám smutno, kdy se nám vrátíš?" Pohnul mi osrdím, když jsem jej četl. Hýbe mi osrdím i teď. Těžko budu na něj zapomínat. Jeho obsah umocňuje vzdálenost, která mne od Terezky dělí. V duchu si představuji na mapě Evropy tu cestu, která mne čeká, abych Terezce splnil její přání, a byl u ní. Přičemž neměnná vzdálenost jest umocněna proměnnou jízdního kola, větry, dešti, kopci... Euforie dnešního dne, kde jsi? Připadám si osamoceně, jak provazochodec na laně. Utěšuji se emailem od Jiři: „...pěkně si tu cestu užij, já to tu zvládám dobře..." vím že to je spíš než pravda, výraz péče o náš vztah, to však momentálně nechci slyšet. Jediné co můžu dělat je, že z haciendy nad řekou Douro pošlu ještě jednu esemesku: „Děti, mám vás moc rád, Jiři děkuji ti za to co pro mne děláš a moc tě za to miluju".

Zašitý do pytle jako Edmund Dantes, přemítám o životě. O cestě domů. Rozumím, co mi píše Terka, rozumím, co mi píše Jiřa, a chtěl bych aby oni rozuměli mě. Mě, že i když jim dávám za pravdu, jsem rád, že jsem tady, sám a tak daleko. Budu muset vepsat do příběhu. Aby věděli že to vím, abych věděl, že to vědí... Až si příběh budu přepisovat z paměti pro chvíle až budu hrbáčem. Abé Faria

24.4.2010

Ložničku, kde jsem spal si fotím tradičně ráno. To abych večer nepopouzel, a též že ve dne jest více světla než v noci. Divím se tomu, že někdo může nechat zapříst pavučinama okenice tak krásného domku na tak krásným místě. Aspoň že posekaj trávu a rosa mi zmáčí pouze kecky. Je zimně mlhavo. Sluníčko vysušuje chomáče mlhy. Ponožky už mi taky uschli. Soudím, že bude krásně. Fotím strom druhu, který nahradil ty pružné listnaté „olše" ze severního pobřeží. Takováto koruna na takovémto kmínku by neměla přežít tamní větrobití.

Kopce mezi nimiž se rio Douro kroutí jsou stále častější učesány „na pěšinku" vrstevnicemi vinohradů.

Před Peso Régua potkávám cyklotuřana v dresu. Je to Francouz, samozřejmně že Clód. Jede z Paříže do stejné „ Fátimy", co jela Astrid. I kdyby mi to neřekl, pochopil bych to z tabulky (Paris - Fatima) zavěšené na štangli. Docela príma nápad, takto se zviditelnit. Jede po éčku (E82), přes Vila Real. Stěžuje si na provoz a s úsměvem popisuje kopce.

Nahoru - dolů. Tak tu do Porta je klídek, a více méně budeš zaslouženě klesat k moři. Já jedu po své žlutě značené šoustce na Sao Joao da Pesqueira. Na E82 se napojím až v Zamora. „Arevoá" Clode. Pařížskou adresu z vizitky asi nevyužiju, nicméně díky za tip, taky si takové příště vyrobím.

Před hospodou - barem - se v dřevené kádí v síťce provlňují ryby. Pokud může být úhoř silný jak paže a dlouhý 80cm, tak to byl úhoř silný jak paže. Ale pochybuju.

Držím se řeky, abych nezabředl do křižovatek města Peso Régua. Přes stařičký most se dostávám na pravou stranu. Souběžně s ním vede na pilířích elegantní dálniční monstrum mizící v tunelu. Silnička, pro kterou jsem se však rozhod je uzavřená přenosnou značkou s vyznačenou objížďkou. Byl bych blázen kdybych se nezeptal (když je koho) a tak jdu za chlápkem opřeným o hospodu. Je o dvě hlavy větší, a o třicet kilo těžší. Stojí a mžourá na mně zamlženýma očkama. Křivý se mi pusa, tak jako normálně, když se jej ptám:„Via Sao Joao da Pasqueira libera da bicikleta?" Opakuje žvatlání po mě napodobujíc moji křivohubost. Nevím co mne vytáčí víc. Jestli to, že se mi posmívá, nebo to, že mi nechce odpovědět. Opakuje se to dvakrát, třikrát. Už to chci vzdát, když vychází ze dveří jiný chlápek. Ten má zjevně míň popito, a víc pochopení. Kýve hlavou jako že „sí, via libera". Jen co naberu s rychlostí sebevědomí křiknu (tiše) za sebe „Loco", blbče.

Krajina se jednoznačně změnila. Z pastevecko ovocnářsko lesnicko vesnické s občasnou petkou ve škarpě. Na křišťálově čistou vinohradnickou. Kam až oko dohlédne - a foťák dofotí - vinohrady zpevněné olivovníky. Od úpatí až k vrškům 800m vysokým. U nás nepředstavitelná věc - réva vinná na Skřítku. Je úžo podvečer. Sluníčko klonící se k západu dělá z krajiny plastickou mapu. Je teplo, teploučko. Krásně klidno, na těle i na duši.

Dotlačil jsem do Ervedosa do Douro. V hospodě si pítám vodu a v pekárně chleba a mlíko. To mi paní prodává i když jej nemá v ceníku neb jej přinesla z těstárny. Děkuji po jejich „Obrigado, obrigado". Díky Bohu že je normální Nevěřím, napříč zkušenostem, že bude večer pršet, a tak si stelu na trávníčku pod širákem za nějakou budovou. Není tu signál a tak doma nebudou vědět co se mnou je. To je blbé.

Probouzím se s trhnutím s pocitem, že přes mne přeběhnul pes. Rozhlížím se a skutečně jeden vychrtlec stojí tři, čtyři metry ode mne Dvě vteřiny se na sebe oba stejně překvapeně koukáme. Pes pak prokáže rychlejší reakci a odběhne do tmy. Lehám si a koukám s očima dokořán. Noc je křišťálově čistá. Černočerná obloha je poseta Lustigovými démanty noci. Hledám souhvězdí, které znám (tedy Velký a Malý vůz). Zdají se mi pootočená. Je to noc, která zastavuje čas. Ponouká myšlenky přesáhnout rámec pozemstva... dokud pidi vesmířan normálně pozemsky neusne.

Ondra včera nakreslil sám první postavu. Docela se mu to povedlo. Terka šla sama od sebe pro Zuzku do školky a chodí ke kamarádkám až na severák. Je teď nějaká samostatnější. Přijeli další kolotoče na jarmark. Ještě že teď budou holky chodit samy do a ze školky když budu doma s Ondrou, aspoň tolik neprojezdíme.

25.4.2010

Ráno vstávám a vyrážím bez snídaně. Potřebuju dobíjet a plánuju spojit obé. Po démantech noci ani památky. Jen vzpomínka na ni. A ten pocit jak se mi tlapky zapichují do těla. Sám sobě nevěřím. Je to vůbec možné? Že by se mi to zdálo? Každopádně psisk (to je krásný tvar) tu je více než jinde. Hlídají vinohrady postrádající hlínu. Jsou jedno velké šutroviště. Musí to být supr asketa, ta réva, že dokáže v tom kameništi žít a plodit přesladké Portské. Malý zázrak přírody (má-li příroda „malé" zázraky). Pro víno znalce z Česka by to sem byl príma výlet. A nejen pro ně. Busů s vínoturisty mne včera minulo několik. Nezúčastněně koukali na mne jak na krajinu kolem. A nebo zúčastněně, ale tak nějak málo, nezplynutě, nezžitě.

Lezu do benzín pumpy. Smotek kabelů v jedné, foťák v druhé ruce. „Perfavóre elektrik?" Zarostlý chlápek mi, tradičně, nerozumí, kroutí hlavou „No dinero". Domnívá se, že mu chci aparát prodat. Je to vždycky stejné. Kroutím hlavou „No dinero, elektrik, en čufe", což jak jsem již dříve vytušil je zásuvka. Posílá mne ven, k umývárně. Tam je „en čufe". Vařím, dobíjím, nikam nespěchám. Jen sednout si není opět pořádně kde. Dovybavení benzínek lavičkama s opěradlem bych zavedl jako povinnost. Pumpař nemá co dělat, celkem vzato tu chcípnul pes. Za dvě hodiny co jsem postával střídavě nad vařičem a nad foťákem, jestli bliká, přijeli dva vinaři s valníčkama.

Jsem v pekárně v Sao Joao. Mám platit dvě éčka leč v peněžence mám pouze 1.53. Co teď? Že by paní odpustila? Kdepak! Musím doplatit. S kreditkou ať na ni nechodím. Posílá mne do bankomatu. To je teda nátura, říkám si v duch rozvazujíc si botu pod jejíž vložkou mám 1/3 rezervy, další 1/3 je v druhé botě a poslední 1/3 byla a už není v peněžence. Vím co bude následovat neb rozvázat si boty se rovná otevřít konzervu smradu. Za všeobecného zájmu vyjímám peníze zalepené v igelitu z boty řka: „Mio bancomato". Prosím si nůžky, abych jej rozstřihnul, nemají - tak nůž. Prodavačka sleduje moji nezručnost, konečně ji dochází trpělivost, a splacatěnou ošlapanou igelitovou schránu načíná. Během zlomku vteřiny jsem nejbohatším čekatelem ve frontě...

Silnička široká tak pět metrů vytrvale klesá zářezem údolí k riu - a já sní. Ač nechci. Měl bych jet, dle mapy, po hřebeni na Villarouco. Zastavuji ojedinělý auto a šofér potvrzuje, že jedu blbě. Radí pokračovat a jet přes Vale de Figueira a Olas, cesta tam prý je, i když krutě strmá, byť není na mapě. Je tu pěkně, sluníčko hřeje, nechávám si poradit a špekuluju nad tím, kde jsem udělal botu. Žádnou odbočku jsem totiž nemíjel (ale asi jo). Kopce kolem jsou famózně kostrbatě strmí. Zářezy údolí se do sebe zaplétaj jak prsty na rukou. A nejsou tak pečlivě udržovaný jako za Pesou. Ruiničky, nekonečné kamenné zídky porosté pícháči, vykotlané olivovníky vše po kupě dává krajině primovní atmosféru zapomenuta. Sem bus turisti s kešeněm plnejma ještě zřejmě nedorazili. Leží to tu ladem pro potěchu objevovatelských choutek cyklovandráčků.

Dole u řeky si připadám jak na dně Macochy. No to přeháním, ta sevřenost není tak dokonalá nicméně slunka si tu asi moc neužijí. V prázdné hospůdce si ověřuji, zda v reálu je asfalt tam, kde na mapě absentuje. Kývou že jo. Sklonem předloktí a koulením kukadel stvrzují, že zatraceně strmí. „Ho! Ho!" holedbám se v duchu, na strmý asfalt jsem já specialista!

Sklapne mi hned za šikanou. Takovou strmost asfaltu jsem ještě neviděl. Strmý asfalt v Julkách, který má v mé stupnici strmosti plný počet bodů, se rázem propadá pod průměr. Převýšení metr na metr (takřka), říkám si v duchu supíc do kopce. Po deseti krocích zašlajfuju, provětrám nozdry, zatajím dech a poposunu se o dalších deset kroků. Mezi tím vilně ,po očku, šmíruju za sebe nepojede-li nějaký dobrák, aby mne po nakloněné rovině vyšleproval k nebesům. Jsi na šikmé ploše kamaráde. Kdyby se stoupání ještě zvýšilo, musel bych snad našlapovat napříč. Tam, kde sněží alespoň jednou za sto let, je takovéto kopírování terénu nemyslitelné. Portugalci si s tím ale hlavu lámat nemusí. Zato musí být výborní vrchaři.

Na odpočívadle s výhledem na přehradu Valeira regeneruji tělo, ždímu triko, a pigmentuju kůži. Nechávám se vyfotit od důchodcovského páru. V Ladroweru přifrčeli až z Irska. Věřím jim, že to musel být príma zážitek. Taky bych se chtěl s terencem projet Evropou. Snad později, až benzín půjde dolů. Zatím budu ojíždět galusky.

Krasojízda opuštěnou krasokrajinou pokračuje. Teploměr mi ukazuje příjemných pět a třicet a venkovanky chodí v očekávání sněhu. Jednu z nich si fotím. Měří tak metr třicet a já mám strach jí říct, aby posečkala. Je tedy v chůzi. Za ní, s patřičným odstupem ji stíhá její „starej". Tak ho fotím taky, aby mu to nebylo líto.

Líbí se mi ta atmosféra ospalé vesnice Horta v času siesty. Rozpadlých baráčků tu je řekl bych, víc než u nás. Jako by kubík zdiva měl menší hodnotu. Stejně jako střech bez komínů.

Napíchnul jsem se na E802 a provoz nepříjemně zhoustl. Devět kilometrů to budu muset vydržet, pak bočím doprava (do kopce) na Torre de Moncorvo.

Pologaluska se mi zařezává do tekoucího asfaltu. A bude hůř... měl jsem vyjet dříve. Kamínky na ni přilepené by rády zacinkali o blatník. To bych se ale nesměl vytrvale ploužit vzhůru. U studánky se koupu. Ráno byla sprcha u pumpaře hned vedle záchodové mísy. Kdybych si řek, nechal by mne vyráchat. Nač se však máčet hned zrána? Teď, před spaním to je jiná.

Překonávám Sierra do Reboredo s kopci do 1000metrů. Rio Douro sieru obkličuje, cesta podél řeky však nevede, tak musí přes vysočinu.

Byv vykoupán se bráním zpocení. Kliky jen tak lehce pootáčím ve směru jízdy, div že se nezastaví úplně. Dnes byl další den krasohled. Nechce se mi nikam prchat.

Na mapě mám koleje, v reálu však vytrhané. Místo nich je dle značky cyklo, a dle kobilinců, koňo stezka. „Jel bych po ní, ale cesta je zlá" zapěji na její písečnou adresu. I dnešek mne plní radostí ze života.

Projíždím plantáží dubu korkovníku. Portugalsko je v tomto, stejně jako v chlastu, na světové špici. Strom je kůry zbavován jednou za sedm let. Vypadá pak zmrzačeně. Až se o tom dozví teroristi z ultra greenpeace, budeme si víno špuntovat plastem, nebo palcem (každý svým - v lepším případě :-).

Podvečerní atmosférka. Oskárek uléhající do kolébky z červánků. Já se vznáším nad stínem v údolí. Mraky „řasy" prognostikují krásný zítřek. Na silnici ani živáčka, jen já. Ptáčkové švitoří, pologaluska šustí, cvrk (i cvrček) přede, přesmýknutý řetěz cinkne. To není chvilka poezie, nýbrž pravda, pro kterou jsem málem zapomněl shánět ubytování. Fotím slunce západ a vím, že mám posledních deset či patnáct minut, než bude tma jak v pytli. Rychle střízlivím.

Spáti dnes lze kdekoli, déšť neočekávaje, nicméně pro vodu musím do civilizace vesničky Carvalhos. Sprintuju, abych tam byl včas. V hospodě na záchodě pod pidikohoutkem plním alespoň zpola zlomenou láhev. To je málo, ale víc do ní nedostanu. Vím, že budu mít večer žízeň jako velbloud. Na vaření (a čištění zubů, to je stejná voda těstoviny s příchutí fluory jsou výborná věc) se též něco spotřebuje. Ukazuju pomačkanou petku se zlomkem vody pikolíkovi u baru a ten mi ji plní čůrkem z pípy. „Obrigado, obrigado, buena noche" děkuju a prchám do hrubostavby před vesnicí, kterou jsem si už předtím vytipoval. Bez okounění lezu dovnitř v poslední půl minutě šera. Betonová podlaha, příčky bez omítek, bez dveří, otvory bez oken zaručující dostatečnou ventilaci. Vše perfekt.

Plynovej vařič svítí modravým plamenem v koutku. Vařím pro změnu vřetýnka, s čokoládou blankou, margarínem a cukrem. To je kombinace, která nikdy nezklame. Přecpán se s hekáním překuluju na kalimámu. Oknem bez okna táhne vzdoušek. Je mi fajn.

Dnes poslední Palouček. Dostávali peníze za úkoly a pak si mohli nakoupit v obchůdku. Ondra měl největší radost z foukačky a holky z laku na nehty a přívěsku panenky. Konečně hezky, k večeru déšť.

26.4.2010

Ráno se natěšeně zvedám. Nesnídám, to plánuju spojit s dobíjením. Zběžně nahlížím do vedlejší místnůstky, zda jako neměla komfortnější výhled a mimoděk ustoupím o dva kroky neb v koutku je deka a polštář po nějakém nocležníku. Ještěže včera spal jinde! A nebo jsme o sobě nevěděli?

Po silnici jde kmet Portugalec. Motyku přes rameno, v ruce džbán z plastu. Obnošený sako, sešlapaný botky, ošmatlaná čepice „bekovka" na hlavě. Jde ve směru mé jízdy a píská si písničku. Líbí se mi to, tak zvolňuju tiše, abych nerušil a poslouchám. Má to svoji atmosférku. Zastavím a gestem si říkám o fotku. Děda vypne hruď a sebevědomě zapózuje. Vše. Jak je oblečen, reaguje a hlavně jak se dívá a staví k tomu focení mi připomene mýho dědu Skálu. Oba jako by vzkazovali světu stejné moudro - nechte si své trendy a já si ponechám svůj život. Vyzvídám, že jde z pole, kde si byl nakopat brambory (v džbánu).

Je pěkně. A bude pěkně na věčné časy (plánuju). Je tedy čas se zbavit zimních doplňků a tak ve vesničce zastavuju, abych tam v čekárně zanechal krásný modrý overálek a rukavice. Tepláky s vložkou si ještě ponechám do Pireneí a čelenku taky. Spím-li v čekárně přetáhnu si ji přes oči a přes uši a nevidím, neslyším.

Housenky se tu spojují, snad, aby si dodali odvahy, do vláčku za sebe v pokusu přejít vozovku. Já se jim vyhnul, náklaďák s pískem však už nikoli.

V příkopě už se chystá další, ještě delší, expres. Sebevědomě veden mašinfírou na vozovku. Jak to asi tak může dopadnout?

Kopečkům dochází dech. Už nečlení krajinu na tolik údolíček a silnici na tolik kliček. Po vysočině mířím na Megadouro a Miranda do Ouro. Zapadlejší vesničky tu jsou poskládány z domečků slepených z kulatých valounků, jak je řeka předpřipravila. Střechy mají vlnité všemi směry. Většina má dveře a jedno či dvě malá okýnka. Některá jen ty dveře. Bouchám na ně, že bych jako rád vodu. Ale hlavně bych chtěl načumnout dovnitř. Žádné se mi však neotevřou, a tak si nejsem jist zda to nejsou chatky lufťáků.

Do Mirandy přijíždím okolo páté. Docela mi to jede. Tu na levém břehu ria Doura končí Portugalsko a na pravém začíná Španělsko. Na veřejném záchodku, za pomoci ručníku a mýdla, zbavím tělo brusné pasty a je mi fajn jako nikdy. Vím, že už se mi nikam nebude chtít a tak jdu hledat infoofice, abych jim vnutil dobíječky a nabíječky nejlépe přes noc. Bohužel mají jen do 18.00. Škoda. To by vyléčilo mé neustále „too low batteri".

Je tu krásně. Dole pod městem přehrada, nad ní se vypínají věže hradiska. Slunko, chládek romantika. I tu by se Jiře líbilo. Škoda že tu není se mnou. Na to myslím zvláště pak večer. Když se rozsvítí pouliční lucerničky a výbojky reflektorů nasvětlujících kostel, korunu hráze přes kterou zítra zmizím do Španěl, masív skalní stěny z níž vystupují tvary netušené, zelenkavou hladinu přehrady. Luna svítí, hvězdy jiskří, milenci se svetry přes ramena se vodí za ruce, vánek vane... Romantika kam se podíváš, zvláště pak, máš-li ji s kým sdílet. Spát jedu tam, kde jsem večeřel. K posezení do parku pod hradisko. Ke kohoutku s vodou a s komáry, které zažene repelent Alpa. Vtírám si jej do vlasů, a chlupů na ruce. Tam se jej absorbuje nejvíc

Odedneška mám paragraf na Ondru, ale skoro nic mu není a sedíme na písku. Včera měl teplotu a chodil pořád čůrat. Holky byly na divadle v Letohradě přijeli až v 19. Zuzka jde ve čtvrtek do muzea Šp. Na pravěk. V pátek Terka zpívá v KD a v sobotu je jarmark. Pozdravuje tě Donati.

27.4.2010

Ráno balím. A Prchám do Španěl. Tok Doura mizí v kaňonu kde se silnice neprotáhne, takže jej opouštím i já. Sraz máme až v Zamora.

Silnice je nečekaně přímá. Deset kilometrů bez zatáčky není žádná rarita (obecně) ale tu jo. Nejsou tu žádné kopce. Krajina jak plotýnka, na které živoří tráva, kterou spásá dobytek. Bermillio de Sayago. První Španělská vesnice. Včera jsem nedobíjel tak dnes musím. Rád bych to zrealizoval tu, spolu se snídaní. U paní pekárničky si kupuju chleba. Opět mne přilákala jeho vůně silou feromonů. Doňa se nechá vyfotit (což je vyjímka) a pro čokoládu mne posílá do merkáda za roh. Jdu tam. Pro čokoládu „blanku" (Chocolate blanca - bílá čokoláda) a se svitkem kabelů. Paní nechápe, pán se brání. Tomu se zase bráním já: „no dinero, en čufe, perfavore" tedy po našom: "nechci peníze, zástrčku prosím". „Tož to ja, žes to neřek dříve synku" řeknou (zřejmě) a vše přijímají s chápavým úsměvem. Na oplátku jim dělám kšeft a ty blanky kupuju hned čtyři. Vařím snídaňooběd, abych využil čas. Přesto mne jeho ztráta mrzí. Dvě hodiny nudy, a i tak budu muset zítra zase dobíjet. Přístrojky si beru, fotit se paní odmítla, nicméně „el kuňo" tedy razítko do památníčku mi dala.

Přičemž, za památníček už nemám Zuzčinu kresbičku, s níž jsem jel do Santiaga, nýbrž regulérní credencial, který jsem si plánovitě koupil za 0,5e v kostele v Portu.

Ze Zamora jedu zase podél řeky. Na Toro. Zemědělský kraj, pšenicí lán. Je to tady taková rovinatá placka 650m vysoko. Přijíždím na křižovatku, kde do sebe žďuchli dvě auta. Plechařina. Je to druhá nehoda na mé cestě. Ta první byla na dálnici. Od tahače se odpojil návěs a sjel do příkopu (naštěstí). Dálnice, proti nám, stála a my frčeli. Tu zácpa nehrozí.

Přede mnou se objevuje Toro. Město na pískovcové skále. Město je zubaté, barvy pouště. Skála zbrázděná erozí. Vypadá to efektně, impozantně. Když přijedu pod skálu udělám pokus jít (bez kola) po chodníčku, co vede bezprostředně pod ní.Po pár metrech obracím na zpět. Už jsem jako ti motoristi. Bez kol ani ránu

V ulicích města je živo. Chlapy, 50-70 let, hrajou nějakou hru. Spočívá v tom, že hází váleček (kus trubky 30cm dlouhý) na trn vzdálený cca osm metrů, když odhází všichni jdou k trnu, každý se chopí svého válečku a hází k druhému trnu, tam kde stáli prve. Nikdo z nich nekouří, nikdo nic nepije. Jen si hrají. Vyfotím si je a oni mne nechají si jednou hodit (heč :-).

Na náměstí je živo. Děcka se honěj, po svejch i na kole, ženský plkaj, chlapy se špacírkama taky. Je to běžně podvečerní obrázek. Lidé tu žijí více venku. Díky počasíčku si to můžou dovolit. I když házet trubkou tam a zase nazpátek bychom mohli i u nás, a neděláme to. Asi jsme fakt jiní. Ani kašen, ve kterých se dá umýt znavené tělo poutníka, nemáme tolik.

Kupuju mlíko a za 1e litr piva v plastu. Je vyloženě dobrý. Nejlevnější víno je tu levnější než nejlevnější limonáda. To jen tak pro informaci. Já nekupuju jedno ani druhé. Jezdím na vodu, případně mlíko, případně pivo.

Je pěkně, je mi pěkně. Silnice je supr. Frčí mi to. Do Tordesillas to je 60, což nemám šanci ujet. Nicméně rád bych utrhl co nejvíc. Tak šlapu chladivým podvečerem tak, abych se už nezpotil. Dle mapy moc vesniček cestou není a v reálu taky ne. Pršet však nebude, střechy mi netřeba, tak o nic nejde. Slunce se kloní k západu čím dál více a stejně tak oslňuje řidiče spěchající proti mně. Nemám z toho dobrej pocit a tak se klidím. Odbočuju k osamělé hale v poli. Rozmotám kalimatku, sedám na zídku a koukám jak se na stmívajícím se nebi vynořují jednotlivé hvězdičky. Z jakých dálav přicházíte? Společnice moje? Kam se na vás hrabem!

Dnes jsme byly v knihovně Terka se s kamarádkou nemohla ve škole dostat ze záchodu. Zachránila ji učitelka a školník. Zuzka je čím dál tím víc ubrečená, nechce k nikomu chodit, akorát si skočí pro Sabču a jsou u nás

28.4.2010

Ráno je lákavý. Saju do sebe, jak houba, atmosféru vlahého chladného slunného jitra. Pohodičku zdobím, jak dort třešničkou, sladkým čajem. Mezi tím si vyfotím nocležiště, což se včera bez světla nedalo. Budu si jej pokud možno fotit vždy. Na památku a taky, aby se mne následně doma při psaní (tohoto) zážitkopisu evokovali vzpomínky. Přijíždí dodávka a veze klíče od dveří, u kterejch jsem spal. Chlapík v montérkách mne zve dál s gestem mytí rukou. Dobrej nápad. Zuby v teplý vodě jsem si už dlouho nepucoval. V prázdný hale je řada sudů od oleje, papírový pytle naplněný něčím lehkým vyrovnány do dvou metrů, podél stěn... nezajímavý normál.

V Tordesillas přeci jen dobíjím. V baru, zatímco svačím na lavičce.

Dle mapy, bych do Valladolid měl dojet po E80. Za Tordesillas však z ní je tzv. Autovia. Bezradně stojím na krajnici netroufaje si na ni vjet i když zákaz vjezdu tu není. Vypadá dočista jako dálnice. Dva pruhy tam, dva pruhy zpět, mezi tím svodidla a pásek keřů mezi. Tu cyklisté jistě nejsou vítáni. Dilema řeší cyklista v protisměru. Přes rachot aut nemá cenu naň volat. Tak jedu. Lépe řečeno svištím. Auta vytváří příznivý vítr, asfaltek jak smetanový jogurtek, krajnice uklizená... není to až tak nebezpečné, jak se tvrdí. Nevýhodou je rachot a randál. Už se nikomu nedivým, že nechce bydlet u dálnice. Po pěti kilometrech odbočka do kempu. Vraťjara se ptám: „Autovia libera per bicikleta?". Ten kýve hlavou, jako že jo.

Včera, v Toro, jsem měl jet přes kopečky na Medinu de Rjoseco. Nechtělo se mi přes dvěstěmetrový převýšení a teď za to pykám strojovým tempem. Nalevo auta, napravo svodidlo, mezera a plot proti králíkům. To je asi tak vše, co můžu obdivovat. Poezie je u Mediny.

Změklo mi zadní kolo. První defekt je tu. Dal si rekordně na čas, za to však přichází v nejméně vhodnou chvíli. Auta sviští, slunce peče. Naštěstí o kousek dál je odstavný pruh rozšířen. Tak tam myšáka tlačím. Po mně tu zastavuje dodávka. Kluk, mýho věku, vystupuje aby se vyvenčil. Taktně jej nechám dokončit louži a jdu za ním zneužít situace. S pohledem plným beznaděje ukazuju na prázdný kolo. Gestikuluju něco v tom smyslu, že já Valadollid, on Valadollid, my Valadollid. Kluk má fištron a já štěstí. Otvírá vrata, (bedny od masa pečlivě srovnány u kabiny mi cos připomenou) a pomáhá mi naložit maroda kolo. Chtěl by si vykládat, neumí však anglicky a má italština - tak trochu příbuzná španělštině - zas nestačí na improvizovaný rozhovor v hlučné kabině. Často ji nepochopí ani Ital v lesíku tichém. Amigo se mnou obkrouží „čitu Valadollit", vyplivne u benzíny na obchvatě směr Palencia, potřepe pravicí a popřeje „bueno camino". Víc pro mne nemůže udělat. To neva, díky za těch dvacet kiláků a ten pocit. Lepím mu za to na skříň samolepku s logem Zábřeha. Ujišťuje mne že tudy „Palenča, no problema".

Píchlý kolo jdu lepit do stínu pumpy. Obsluze se marně snažím vnutit nabíječky. Venku na zdi je však jedna bezprizorní, tak ji zneužívám. Dobíjím, opravuju kolo a vše nutné odkládám na plechovou „truhlu". Obsluha to asi uvidí v kameře, a důrazně mně žádá, abych to z té bedny oddělal. Pokud to chápu jsou vtom nějaký protipožární věci. Mají to ti pumpaři ale svízel s těmi cyklisty, až mi je jich líto. A to jsem jim ještě nezačal drobit na vozovku, o možnosti vařby nemluvě.

Stojím před napojovacím nájezdem na autovia směr Palencia. Jede-li dodávka zvednu palec. Spolujízda mi zachutnala. Nikdo však nereaguje. Samí bezfantasijní. A to jsem na dobrém fleku - kde auta ještě nesviští, mohou zastavit, a vědí kam chci (budiž jim polehčující okolností, že jsem jim dal příležitost pouhou čtvrthodinku). Po autovia se vzdaluji od Valladolid a ria Duera. Do Miranda de Ebro, 160kilometrů, pojedu proti toku Ria Arianzón. Tam už budu pod Pyrenejema.

Ač na nájezdu ve Valadollid zákaz cyklistů nebyl, na těch přípojkách, který míjím jsem jej zahlíd. Mám z toho špatnej pocit. Stejně tu však není jiná alternativa šoustky a tak se opírám do klik. Svištím si to dvacetpět, předjíždí mne auto za autem, a jedno z nich je policejní. Přesviští okolo spolu s ostatními anž by naznačilo nevoli. Uleví se mi jako v Portu. Asi je to vážně legál. Pak jej vidím stát na mostě. Sledují triedrem provoz. Jímá mne předtucha špatného. Do Palenči mi zbývá as pět kilometrů. Tam sjedu na šoustku do hor. Guarda trafik mne předjíždí a s blikajícím nápisem stop zpomaluje na moji rychlost. Jak psíka na neviditelném vodítku mne vyvádí k benzíně. Zastavují, lustrují pas a žádají pokutu za jízdu po autovia. Bráním se tím, že ve Valladolid zákaz cyklistů nebyl, a stejně tak v Tordesillas. „Jedeš s Tordesillas?" „Ne, s Toro". „Ale to je 80kilometrů po autovia! Pokutu 300e budeš muset zaplatit!". „Já jsem se ale ptal, hlídače v kempu, říkal - libera. Nemám tolik peněz". „Nemáš tolik peněz? Říkáš, že se vracíš z Composteli, přes Porto. A nemáš diplom pro poutníky (svěřil jsem jej Pavle) a ani peníze? To přece není možné, cestovat bez peněz! Ty nám lžeš!" Opouští mne jistota, že toto setkání s policií dopadne stejně dobře jako setkání s dopraváky během předchozích putování. Začínám jim věřit, že to myslí vážně. Váhám zda trvat na svém nebo přiznat lež. Jsem měkejš a cudně přiznávám: „Mám peníze" a ještě cudněji dodávám: "Ale ne pro vás". Formuluju poněkud nekulantně svoji výpověď, jež na jejich tvářích vyprovokuje náznak úsměvu. „Musíte nám zaplatit, pokud nezaplatíte, naložíme vás do našeho auta, odvezeme na policejní stanici, a trip tím skončí". Řekne jedem, zatímco druhý v kufru vozu velikosti Lady Nivy začne přerovnávat věci. „Tak dobře, můj výlet, trip, končí tak či tak" říkám mírně nazlobeně. Jen tak, abych je nenaštval úplně, a aby si zároveň mohli myslet, že to myslím vážně. Po půl minutě maj trojúhelník, lékárničku, a ruční svítilnu srovnánu v úhledném komínku. Těší mně že nezačli sklápět sedačky, to bych asi vážně sáhnul do levé boty. S tesknivým pohledem jdu za nima „s prosíkem". Je ve mně malá dušička, ale jiné východisko není. Sklopit sedačky zas tolik práce nedá. Vehementně opakuju, že jsem to nevěděl, že v Tordessilas jistě žádná značka nebyla (a ona tam skutečně nebyla). Že vrátný v autocempu mne řekl e „autovia libera" (a on mi to skutečně řekl). Slibuju, div si nekleknu, že už nikdy ve Španělsku nebudu jezdit po „autovia". Pro obměkčení ukazuju fotky svých dětí. Vím, že nic z toho je nemusí zajímat, leč taky vím, že nic jiného (ve spojení s jejich neochotou sklápět sedačky) mne nemůže zachránit. „Dobře, ale pokud Vás dnes ještě uvidíme na autovia bude to pro Vás zlé. Pojedeme za tebou, po dvou kilometrech je sjezd, na kterém opustíš autovia. OK!?" „Jistě, jistě, jistě" přísahám a slibuji div si při tom neolíznu ukazovák s prostředníkem pravé ruky a nevztyčím je k nebi.

Na sjezdu se s nimi loučím zamáváním do zpětného zrcátka. Padá mi přitom kámen ze srdce. Přísahám si, že už nikdy více. To ještě nevím, co mne čeká za chvíli. Po třech kilometrech je silnice zatarasená. Asfaltéři mne posílají na autovia. Tam by mne však nedostali ani párem koní. Víc věřím policajtům, s nimiž jsem měl před chvílí „tu čest". Jedu tedy dál rovně, je to na Palencia, takže se určitě nevzdaluju. Přijíždím k nějaký továrně. Nikde nikdo, jen v trávě vyšlapanej chodníček směr Palencia. Jdu po něm. Na zmrzlinu do Palenči.

V marketu si jí za 1,2e kupuju půl kilovej kyblík. Olizuju lžičku a je mi fajn z toho, jak mi prdelka povoluje. Měl jsem vážně nahnáno.

Kotvím v první vesničce směr Burgos, po šoustce 617 na Satudillo. Večeři vařím v parčíku a spaní plánuju u domečku o kousek dál. Jsou to sice záchodky, ale zezadu by to nikdo nečul. Už se smráklo je čas se přestěhovat k domečku. Při rozbalování kalimatky a spacáku mne obklopuje roj komárů. Je jich taková síla, že raději prchám. Nenajdu-li něco jiného, vrátím se. Štěstí mi však dnes přeje. U paneláku pod borovičkou je volno a bezkomárno.

29.4.2010

Jedu liduprázdnou, vlnící se zemědělskou krajinou. Vojtěška, pšenice, vojtěška, pšenice... Na oběd kupuju těstoviny od karavanistů, peníze nechtěj, že jsem„pelegrínos". Navíc mi nutí rajčatový „sous". Zdráhání přijmout ho ale „přepísknu", takže jej nakonec vážně schovaj.

Dobíjím u benzíny zatímco svačím. Vojtěška, pšenice, vojtěška, pšenice, mírně vzhůru mírně dolů. V polích domečky z vepřovic. Propadlá střecha, vysleplý futra, okenice, bez (jako ta rostlina, po níž kýchám) v kuchyni. Čekají na recyklaci zaoráním.

Frantíci, cyklotuřani na cestě do Fatimy. Sákryš, snad jsem něco nepropás.

Burgos. Město s katedrálou z bílého šutr. 910metrů nad mořem přeplněné poutníky. Prochází tudy hlavní - Francouzská- poutní cesta do Composteli, počínající v Lurdách, kam mířím. (Nastoupit na ni lze kdekoliv minimálně však 200km před cílem). Oficina de la pelegrinos pod katedrálou, kde si razítkují (i) credncial je jimi přeplněna. Nedokážu si představit albergue, které je pojme. Já se po něm nepídím. Ti co se vrací nemají nárok. A je pěkně. Užívám si. Atmosférku města. Že jsem tu na kole. Pokynutí, pousmání poutníků, turistů, prodavačů losů (poukázky na naději prodávají přímo na ulici) žebráků, co se nechtěj fotit. Posílám čumkarty a prchám směr Logroňo, ještě se dá kamsi dojet.

Mimo historické centrum je veta po pohodičce. Semafory, křižovatky, směrovky, smog, špína, hluk, bez možnosti se koho zeptat. S podivem kvituju, že mi zastavuje první auto, ptám se: " Logroňo?" Máchaje rukou před sebe. Spolujezdkyně kroutí hlavou. Ve snaze mi poradit se jí div nezasukují ruce. Chápu jen, že musím pod most pro vlak... kdybych si troufl na autovia, byl bych venku raz dva...

Zatáhlo se, začíná průtržově pršet. „Né, já nechci zmoknout!" křičím do větru, obracím do protisměru za vstřícného zpomalení aut. Prchám zpět pod střechu parkoviště k továrně co jsem míjel před chvílí. Právě včas, abych se skryl před hlavní sprchou. Kapky velké jak hrnek s uchem (skoro :-) bubnují na střechu tak, že přehlušují hluk z továrny. Mám radost, že jsem v suchu. Zdá se, že tu zůstanu trčet přes noc i když komfort to dvakrát není a romantika už vůbec né.

30.4.2010

Fotím neromantické nocležiště s neromantickou továrnou a vyrážím na cestu vstříc Paso la Pedraja. Mraky nad hlavou se protrhávají, silnice bez kaluží, optimismus ve mne. V la Pedraja (1150 m.n.m.) jedu mrakem. Z Burgosu jsem se sem vyšvihnul ani nevím jak. Tímto sedýlkem se dostávám do Pyrenejí, k pramenům Rio Elbro. Což je pro Španěli řeka „numero uno", která svým tokem pod Pyrenejema kříží (bezmála) celý poloostrov. Sbírá vodu z hor a zásobuje jí vytrvale a celoročně nížinná vysychající místa.

Na silnici znatelně přibylo cykloturistů. Je jich tolik, že už nezastavujeme, abychom poklábosili. Pokynem si, usmějem se na sebe, případně křiknem „Buéno camíno! Pelegrino!" Jedou do Composteli. Proti mně. „Camino de Santiago" (Svatojakubská poutní stezka), značená pro pěší není pro ně (nás) bičiklisty vhodná. Jsou ve skupinách, i jednotlivě, staří i mladí, moderně barevní i omšele zkušení, s brašnami (ti omšelí) s batohy (ti barevní), fousatí či holobrádci. Lidé

Před Belorado se k silnici přimyká polní cesta, po které vede „camíno". Krok za krokem se po něm vstříc cíli sunou mravenečkové obtěžkání batohy a příběhy, jež je ponoukli, aby se tu sešli. Jdou pospolu v molekulách, které se rozpadají, spojují, vzájemně prolínají. Závidím jim ten sborový výkon. Musí zažívat těžko zapomenutelný pocit sounáležitosti. Když jdou. Když si credencial šperkují razítečkem z kontrolního budu (v kostelíku přivázáno na provázek). Při společném spaní, vaření, lepení puchýřů a vět na ubytovnách... Závidím jim to. Já bych toho hlemýždího sunutí vpřed nebyl schopen. Nedokázal bych v sobě najít dost energie - aby svaly vydrželi, odhodlání - aby se vůle nezlomila. Jdou jako by zpívali společnou píseň. Jdou a jdou, všichni jdou, a všichni jinak.

Dle toho, co a jak sebou vláčí. Odkud jdou a kolik mají času. Co mají na nohou, kde je potkám. Mladí svižně kmitaj až jim hůlky zvoní. Dokážou jít a kouřit (obdivuhodný výkon) volám na ně italsky:

"No fumáre, no cantáre". Usmějí se vtipu. Je mi z toho príma. Že pochopili. Že mne aspoň na chvilku vzali k sobě do party. Že nejsem tak vytrvale sám (ne že bych si stěžoval). Tito „Hi - Tech" poutníci svižníci dohánějí ty starší, ty s velkými těly na tenkých nožkách, ty nesvižné, které bych si dokázal představit všude jinde jen ne na „camínu". Ty mám nejraději neb ukrajují z cesty způsobem jakým bych to činil já (pokud vůbec). Volám na ně: „Ultreia, bueno camíno" (Stále vpřed, štˇastnou cestu) a oni se pousmějí úsměvem tažného koně. Tu by měl stát Pier Cuberten a rozdávat placky,

Santo Domingo de la Calzada starobylé městečko postavené z pískovce z jakého je v Hořicích hlavní hřbitovní portál..

Uličky jsou tak těsné, že jimi taktak projede malý náklaďáček. Z balkónů zavěšených nad ulici by si lidé mohli podat ruce (skoro). Jdu po (proti) šipkám a přicházím k albegue. Se ví, že musím načumnout a stylově orazítkovat credencial. Za postel se platí 5 či 7e, ale mají plno, místa se rezervují. Tak si tu alespoň vyfotím vstupní halu a botárnu, v níž by se má pachová stopa ztratila jako prd.

Frčím, sklesávaje k rio Ebro, směr Nájera. Krajina zčervenala všudy přítomnou červenou. Červená hlína. Červený skály. Červený prach. Krajinou se rozprostírají pole a vinice s linkama závlah (otevřené betonové žlaby na nožičkách).

Jsem v Nájera. Je čas uvařit obědovečeři a z racionálna to též spojit s dobíjením, alespoň tak jsem si to nalinkoval. Marně se snažím vetřít v elektře s nabíječkou. Celkem nerudně mne posílaj pryč, do albergue. Marně argumentuji „No sueno, elektriko". Prostě mám vypadnout. Dívám se za to na ně škaredě, ale to je jediné co asi tak můžu dělat. „Zuche sie Albergue?" ptá se mne paní venku. „Nain, ich zuche elektrik" vysvětluju se smotkem kabelů v ruce. „In albergue haben elektrik, um die ecke". „So danke, alles gute!"

Za rohem domu je vydlážděné prostranství s lavičkama, z něhož se vstupuje široce rozevřenými dveřmi do přízemní ubytovny. Vládne tu docela chaos vzájemně se proplétajících lidí, jazyků, pachů, potřeb, pohledů, úsměvů, úsluh. Ten nese chleba, ten holící strojek, ten (to jako já) zůstal trčet mezi dveřmi, stojí a rozkoukává se zatím co jiní se protahují ven, a další dovnitř. Mraveništi za pultem recepce velí dobrovolnice z německa Ulrika, která mne ochotně zbavuje starostí o baterie. Spolu s ní se za pultem motá, a to doslova a do písmene neb napadá na nohu, ještě jeden čahounek. Na lavičce vařím těstoviny a v nich párečky. V duchu blahořečím paní, které jsem nebyl lhostejný a ponoukla mne nahlédnout za roh. Je okolo páté hodiny. Poslední ušlí poutníci přicházejí, ti co přišli před nimi opouštějí česlo úlu v trepkách krokem vzlétajícího opeřence. Je na nich poznat, že před chvílí ze sebe shodily všechnu zátěž, a všechno, aby se nadechli k dalšímu.., aby se v těch trepkách, z nichž vykukují prsty, a náplasti, vrátili z mikro nákupu na zítřejší let. A šli spát neb poutník vstává se sluncem a uléhá se slepicema. Je to pěkné místo. Pod červenou skálou, za pásem zeleně řeka s bělavými hřebínky. Taky se vyzouvám, abych zapad J. S nataženýma nohama, s nabíjejícíma se bateriema, s vařící se vodou, sledujíc cvrkot kolem, jež se děje v němé pospolitosti, mi je fajn. Naproti mně sedí holka. Dlouhé vlásky, útlá ramínka, oku lahodící oblé tvary, krásná kůže. Vyloženě pěkná holka si jemňounkým pilníčkem na nehty zpracovává vložku do bot... to je albergue Nájera.Čahounek, co napadá na nohu, jde ke mně. Nemyslím si, že by měl vrozený handicap - to by měl tu botku více opracovanou. Spíš měl donedávna sádru a teď se reflexivně bojí došlápnout, nebo si jen natlouk. Nabízí mi, zda se nechci vysprchovat. Neberu to osobně. Nemyslím si, že bych právě jemu smrděl. Jo to je dobrý nápad, jen co pojím. Nemůžu se dočkat teplé vody. Ta bohužel neteče, avšak ani ta studená není tak úplně studená, abych do ní s mírným sebezapřením nevlez. Mydlím se od hlavy až k patě. Pečlivě na místech která se běžně na světlo světa nedostanou. Zaslouží si to hlavně konečník, Achilova to pata každého cyklisty. Šlapu po svrškách, který chci vyprat. Bezfosfátové praní. Za tři minuty je vykoupáno, vypráno. Do kasičky, papundeklová krabice na pultu recepce, vhazuju dvě eura. Tolik platil Marťas, když se koupal cestou někde na benzíně, dost na to, abych mohl mít ne jen čisté tělo, nýbrž i pocit. I za přespání se tu „platí" formou daru. Beru foťák a procházím si albergue v roli dokumentaristy.

Ložnice je jedna velká místnost, pro 80 spáčů. Spí se na palandách, dohromady - muži i ženy (zpravidla každý na své posteli :-). Když to uvidím přestane mi vadit, že mají plno. Zato kuchyňku, a jídelnu tu jim závidím. Před Albergu si fotím Ulriku. Mluvíme anglicky nikoli proto, že by jí němčina nešla. Nemáš rodinu?. „Mám. Jsem tu jako dobrovolnice na dva měsíce. Rodina mi chybí, ale albergue to je čas pro mne - time for me". A ty?. „Se mnou je to stejné" odpovídám ukazujíc přitom fotky „My trip ist time for me". Škoda, že nevím jak se anglicky řekne „jsme sobci". Smutně bychom se tomu pousmáli. Čahounek se mi omlouvá, že nemají pro mne volnou postel. „Odpouštím" mu snáze, než si myslí. Prchám spát někam do přírody. Ahoj Nájero!

Není až tak bezmračno, abych si troufnul spát bez střechy nad hlavou. Takže jedu a vybírám. Moc není z čeho. Spíš odkládám čekárnu za čekárnou. Nakonec mám však štěstí a náruč domečku ve vinohradu, krytého tabulí vlnitého eternitu (druhá schází), jest poutníku dokořán. Zatahuje se. Ochlazuje se. Prší se. Byl to dobrý nápad neprat teplé tepláky...

1.5.2010

Chybějící vlnovkou mi prší do bejváku. Vše vlhne. Ne moc. Né náhle. Ale pomalounku, jako když se houba nasává. Nedá se s tím nic moc dělat, je lepší to zaspat, tak spím. Prší i ráno. Tak spím. Mám za sebou 1800km a nárok na odpočinek. Nepřestane-li pršet zůstanu tu do zítra. Škoda, že tu není zásuvka. S nudlema vydržím, s vodou však ne, tak věším kotlik pod okap. V poledne mě dovolenka přestává bavit. Vzhledem k tomu, že přestalo i pršet není co řešit. Balím kufry, fotím domeček .

Zbývá se probahnit k silnici. Je to asi tak třicet metrů a schopnost toho, co dává sílu révě růst a rodit, ulpívat, je úžasná. Ve finále mám boty kolaťoučké jak Hurvínek a zmazán jsem jak cihlář. Kvituji, že Myšák nemá klasický „véčka", nýbrž kotouč a oblepený kola se nezadíraj (o brzdy nýbrž o blatník). Vytvářím váhový rekord.

V Logroňo smívám blátivost v kašně a přejíždím rio Ebro, malou říčku a mířím do hor směr na Iruňa/Pamplona. Počasí není zlé. Střídavá oblačnost bez deště. Žádná jistota. Poutníkům, jež se šinou v nepřetržité karavaně protivá mě tato zataženost vyhovuje. Spát budu jedině pod střechou. Zregenerován dlouhým spánkem a nečinností jedu až do tmy. Když už není zbytí končím ve skleníku před Puente la Reina. Je tu od sluníčka teplá hadice s teplou vodou. Ten den nebyl až tak špatný.

Zapínám telefon v naději, že něco přijde z domova. Marně. Tak volám. Jiřa si stěžuje že jí nic nechodí. OK, ve dvanáct se budem prozvánět. Mlasknem do telefonu a hovoru konec. Energie je hrozně vzácná.

2.5.2010

Šlapu a tlačím. Proti průsmyku Pedron, proti vychřisku severáku. Potkávám poutníky. Chytří důchodci jsou a jdou z Francie. Vezou si svoji „grande bagáž na růdlu. Oceňuju je samolepkou Zábřeha a poplácáním po zádech. Pak si oni vyfotí mne, a poplácají po zádech, abychom se rozešli stejně tiše a skromně jako jsme se sešli „Bon voage!" Nepřestávají se mi ta setkání líbit.

Dlouhým sjezdem sjíždím do Iruňa a bočím o devadesát stupňů směr Jaca. Tradičně se zamotávám do nadjezdů, podjezdů, obchvatů, s nimiž si nevím bez autovia rady ani pomoci. Šlapu po ní, teď naštěstí s větrem v zádech, odhodlán ji při první příležitosti opustit. Na mostě visí kamera a ve mně je malá dušička, že teď sedá guarda trafic do Nivy a jede mne lapit. Možná že jo, já však mezi tím stihnul přijet ke sjezdu a opustit vinilově hladký černoasfalt.

Vítr, co mne dopoledne dusil, mi teď pomáhá. Žene mne vpřed, jak papírovýho čerta přes průsmyk Loiti. Pyreneje jsou tady. Za ním se silnice prudce láme dolů. Frčím. 35, 40, 45km/hod. To už je docela fofr, ve kterém se jen modlím, aby se něco neuvolnilo z brašen a nezamotalo do drátů. Poryv větru a skopec mne rozjíždí během dvou vteřin na 55km. Jak na horské dráze. Strachem se mi tají dech. Doslova a do písmene. Chtěl bych se chytit něčeho pevného, ale nic tu není. Jen vzduch, kterým letím proti své vůli já ...a zázračné kotoučovky, jež zpomalují zběsilou jízdu, zběsilý tep. Miluji své brzdy! V účinnosti, tichosti, nenáročnosti, věrnosti. Vím, že už nikdy jiné chtít nebudu.

Podvečerním tichem přijíždím k přehradě, a městečku, Yesa. Kdyby mi to někdo tvrdil dopoledne nevěřil bych mu. Nicméně zázraky se dějí, a na kole zvláště, a já jsem tu. Mohl bych popojet ještě kousek, nicméně tu stojí bezprizorní ruinička hotýlku, nabízející bezplatně své služby. Prodírám se ostružiním do její přízně. Pár škrábanců a roztržená košile za príma pohled na jezero stojí. Vzadu je vybourán kus zdi, takže se dá vlézt dovnitř. Je to docela barák. Schodiště, místnosti, střepy, čurbes, zbytky lidské (naštěstí nikoli kosterní :-). Přízemí je bobřík odvahy. Druhé patro Bobr. Bobr, na kterého nemám zuby - což si nemohu přiznat, a tak se s malou dušičkou vracím, že prý, aby mi někdo nečórnul kolo (ha, ha kdo asi srabe).

Vařim z vody z petky, co jsem našel ve škarpě a je mi fajn. Jen domov nepíše tradiční story.

3.5.2010

Noc byla klidná. Na návštěvu mi nikdo nepřišel.

Jezero de Yesa objíždím po severním břehu, po careteře numero 240. Provoz příjemně minimální. Raduju se s pohledů na ledovcově zelenou přehradu, z něhož nesměle vyčumují tu větší tu menší ostrůvky. Vše má příjemně oblé tvary. Jako když si Ondra modeluje pískoviště.

Dobře, že jsem zůstal spát v ruiničce. Tu u vody už nic není. Přesně, jak to předpovídala mapa. Jen silnice vykružující oblouky zátok. Ty menší přehupsnem mostem. Krajnici lemuje dosti častá značka. Obtěžuju se zastavit. Piktogramek - vypadá to jako klíště a nebo přílivová vlna, a nebo obé. Každopádně je lepší prchnout. Směr Puente la Reina de Jaca. Tam, za 60km, se budu muset rozhodnouti, zda přes Pyreneje do Francie. Či dále Španělskem.

Těžko se rozhoduju. Srdce by chtělo doleva, přes kopce do Lurd (jak bylo doma vysněno), mozek však velí doprava, do Španěl. Ani ne tak sníh, jimiž se bělají hřebeny Pyrenejské, jako spíše mraky, které si o ně pářou těžká břicha, mne ponoukají: "Jeď vpravo, tu je zima, tu je mráz, tu se ptáčku neschováš".

Už tu, na jižní straně, je mizerně (chybí mi ten svetřík, odfouknutý fénem optimismu v Portugalsku), natož pak na té severní. V duchu si představuju bílý vír hnaný sinoptickou mapou z Biskajskýho zálivu. „Asi né" řikám si nahlas, jako bych se chtěl ujistit, že rozhodnutí nejet do hor je správné. Poutníčci se též vytratili z camína, z něhož je cudná pěšinka u silnice. Po ní se dá dojít do Lurd. Já však měním plán a mířím na jih. Směr Hueska!

Klesám ze sedla směr Hueska a krajina mne odměňuje. Čistopestrobarevností řek, skal, přírody. Zvláště za Embase (přehrada) de la Peňa je krajina vymodelována v roztodivné tvary

Silnice, uzavřena do kaňonu řeky Galego, kličkuje zasekána do skály nad burácející řekou (vyznívá to, a je to, až kýčovitě krásné). Lze-li krásu měřit počtem zmáčknutí spouště foťáku, pak následujících deset kilometrů stojí na špici. Přestože bych mohl jet jdu pěšo a fotím a fotím a fotím...

Ještě že mám dobito. Rudě zbarvené skalní věže. Peřejnatou řeku. Kamenné zídky obepínající sady broskví a oliv. Stržené mosty. Vláček, jež se provlní kolejištěm nade mnou bohužel vyfotit nestihnu. Krása, krása, krása. Ej!, tu by se líbilo Jiře.

Babral bych se tu do nekonečna nicméně je čas se někam pohnout.

Celý den jedu v dlouhejch kalhotách a bundě. Počasí nejistý a v noci tomu nebude jinak. Ráno bude deset celsiů.

Cestou do Hueska marně po něčem pátrám. Už dvakrát jsem opustil přístřešek neb se ukázal pes (přístřešek pro auto), či majitel (areál autoscuoli). Před Hueska prozkoumávám ruiničku. Ta by šla, sešlapaný plot dokážu překročit, ale Myšáka přes něj nedostanu.

Cítím jak mi studený větřisko krade teplo a zima prolízá tělem. Mám nepříjemnej pocit, kdy tuhnou napřed prsty, nohy, záda, svaly. Nikoli pocit náhlého ochlazení, nýbrž pocit vychládnutí. Potřebuju teplo! Potřebuju jídlo! Potřebuju střechu na noc! Ale rychle! Bude tma! To mě nyní stresuje, jitří sebezáchovno. Zajíždím mezi paneláky, kde tolik nefouká. Stavím vodu a pak na sebe oblíkám vše co můj mobilní šatník nabízí. Včetně plastiku do deště, gumovejch rukavic a čelenky přes kšiltku. V koutku mezi panelákama jímám zbytky tepla nad kotlíkem. Otázka tepla vyřešena. Lidí kolem moc nechodí. Těch několik na mne kouká ze zimních bud s despektem. Ptám se po albergue. I když se to opakovaně snažím vyslovit jinak tak kroutí hlavou. Buďto nerozumí, nebo odpovídají „ne, není tady". Spíš však mám pocit, že jim jde jen o to se mé dotěrnosti zbavit. Stepuju nad kotlíkem a nemůžu se dočkat až to teplo pode mnou, spolu s teplejma nudlema, vsaju do sebe. Lituju svetru ponechaného v Portugalsku. Budu si muset nějaký opatřit.

Je to povznášející pocit blaha cítit teplo šířící od kotlíku, rozlévající se přes konečky prstů, jícen a žaludek od celého těla. To sedativum mne uklidňuje, posiluje, dodává ztracený optimismus. Cukr v nudlích uklidňuje nervy. Teď už jde jen o to vydržet do rána.

Do profukovací čekárny MHD na ulici se nechce. To až v nejkrajnějším případě. Při hledání čehosi lepšího jsem se prokřižoval až do tmy, a nějaké lepší čtvrti. Místo paneláků bytovky do čtverce, uprostřed lavička, keříčky, útulno. Tu čekají na mne, a jako myška si stelu v koutečku pod zataženou oblohou s tím, že bude-li pršet stáhnu se do loubí kolem.

Než se zazipuju do spacáku musím se ještě vyčůrat. Tu se mi však nechce. Může se někdo koukat, a mohlo by ho to pobouřit, tak se vracím na ulici. Mám štěstí, nikdo kdo by mne odradil skropit kmínek stromečku tu není. Je 22.30 a je 10 celsiů.

4.5.2010

Balím se, prchám. Zůstal bych tu déle, ale není tu zásuvka a já potřebuju dobíjet.

Mířím tedy k benzíně, kterou jsem včera míjel. Je ještě zavřená, nicméně venkovní zásuvka mi je k dispozici. Oživuji baterie pro případ, že by byl supr den. Po půl hodině přijíždí „amígo". Oddělal ceduli, zahájil provoz. Jdu za ním s kartáčkem a pastou, posílá mne na záchod, na kterém se topí! Nemít venku na zemi foťák, tak se tu zamknu.

V oficina de la turizmo se ptám po předpovědi počasí. Neopustila mne totiž ještě myšlenka přejezdu Pyrenejí, spojená s návštěvou Andory. Korektní a usměvavý pán mi tiskne předpověď na následujících pět dní. Tu má být jako včera. Zamračeně, nejisto. Do hor, kde bych se šplhal nad 2000metrů, tedy nemá smysl jezdit. Nejlépe je na pobřeží středozemního moře. Valencie hlásí jasno 25 celsiů, Barcelóna už méně, ale ani to není špatné. „Jedu tedy Barcelónu" řeknu si nahlas, abych se ujistil, abych slyšel jak to zní. A nezní to špatně. Mapu mám však jen na první stovku kilometrů, další potřebné díly mapy zůstali v Santilianě v koši (hlavně že jsem se odlehčil o tři listy A4). Jdu tedy zpátky do kanceláře, abych vyškemral nějakou mapu pro další cestu. Dostávám pěknou mapku Španělska a ujištění, že tu žádné „albegue per pelegrinos" nejsou neb camino tudy nevede.

Vítr i skopec mne žene vpřed. Jedu co to dá a tak se večer můžu zapíchnout do rozestavěné haly před Lleida. Tu je o poznání (o dva stupně) tepleji než včera. Jsem rád že jsem inteligentně ustoupil od cílů vysněných doma v teple duchny. Zodpovědně posílám sms k domovu, odpověď však žádná. Nepříjemná to věc.

5.5.2010

Večer pršelo, ráno je studené, ale pěkné. Zemědělskou krajinou klesám vstříc hradbám hor až do Montblanco. Vařím oběd, vyhřívám se na sluníčku. Dochází mi plyn, dávám novou kartuši a ptám se černochů zda nevědí, kde se dá koupit. Krčí rameny nicméně se mne ujímá maník v červené mikině. Ukrajinec, který tu pracuje. „Ty mo´j slovanský brat" řikám mu s úsměvem. Popisuju svoje loňské „putěšstvie pa ukraíně" a jsem rád, že si můžu protáhnout mluvidla, aniž bych musel nekonečně brousit výslovnost slov, u nichž si nejsem jist významem. Alex pracuje na stavbě silnic, ale udělal si něco s rukou a tak pozítří předčasně (po půl roce) letí domů. Vede mne k obchodu pro kartuši a ještě do jiného, kde by mohli mít „pneumátiku"pro Mišáka. Do kopce se však šrákáme zbytečně. Nemají. Do Tarragona radí jet póezdem, neb kopec je tam veliký. Pojedu přes kopec „patamu što mně nráviťsja paguljať na veloke". „Sčastlivo Alex! Ščastlivo Pétěr!" Loučíme se před dílnoobchodem a jdeme si každý svou cestou „poznamenán" nečekaným setkáním.

Po rozloučení si vyčítám, že jsem mu neřekl o nějaký svetr. Určitě by mi pomohl.

Z průsmyku Col de Lila uvidím poprvé moře. Tentokrát středozemní.

„Když jsem tě v Portu opouštěl nemyslel jsem, že tě ještě uvidím" vzkazuji mu do větru a jsem rád, že jsem tu v teple a slunci.

Sklesávám si krásnou silnicí radujíc se s pohodičky podvečerního ticha.

Na noc si stelu pod fíkem s tím, že bude-li pršet uklidím se do vyhlídnuté čekárny. Plácek je plný šutrů opracovaných do kulata.

Chodí mi od tebe stále stejná sms. píše mi domov. ...mohu spát klidně.

6.5.2010

Budím se v čekárně, kam jsem se přestěhoval kolem druhé hodiny ranní, kdy spadli první a poslední kapky. Kdybych nebyl měkejš a vytrval, nemusel bych se po celý zbytek noci potýkat se světlem zářivky, hlukem aut a pocitem, že přicházím o jednu podfíkovou noc. Řidič busu může za to (vzbuzení) je taktní a ani nezatroubí. Tradiční zahájení dne focením nocležištěš se nekoná pro vybité baterie. Snídaně tedy až u zásuvky. Děsně mně ta nesvoboda a závislost na elektrice štve. Určuje mi, kde budu vařit. Kde odpočívat.

Uždibuje mi z drahocennýho času, kdy svítí slunce, dá se jet a já musím někde trčet uvázán k zástrčce, abych zítra řešil stejnej problém neb víc než dvě hodiny viset nad zásuvkou nedovedu. Teď ještě navíc to prozvánění...

„Perfavóre, en čufe, elektrik?" ptám se v benzíně obsluhující slečny, která nademnou opovržlivě zvedne ret. „No" říká nesmlouvavě a aby dodala na důrazu ukazuje mi na dveře. Nemá cenu cokoli dělat. S neochotou čokla se sunu ven. Potřebuju dobít sebe jídlem (zvláště po probdělé noci) a baterie ( před Barcelónou). Nevím, kde je další benzína. Za rohem či o deset kilometrů dál? A přitom má zásuvku bruneta na baráku zvenku! A ani o tom neví. Mám dostatek smělosti, abych ji (zásuvku) zneužil proti její vůli. Vše nainstaluju tak, abych pokud možno nezavazel, nicméně i tak zabírám kus chodníčku. Pumpařka kolem mne chodí, cení zuby, kdyby mohla kousne. „Fifteen minuts" volám za ní, ve snaze uklidnit situaci. Zbývá uvařit teplou snídani. Ale kde? Tady na benzíně? Že bych nejedl to též nepřipadá do úvahy a tak stavím vařič s párkama mezi paletama vzadu (přičemž jsem propátral okolí, zda tu není modrý žlutý či zelený kanál) A prchám zpět k fotoapárátu, a prchám zpět k vařiči. Osciluju tak dokud se mi voda (polévka) a párečky neohřejí do vlažna. Pak si konečně můžu sednout na obrubník a začít je lovit. Pumpařka sleduje, jak se mi přitom svalovým neklidem komíhá tělo a vyhrožuje, že zavolá policii, že se tu nesmí vařit. Jsem z ní docela vytočenej. Vadí mi, že na mne zírá, že mne nenechá dobít, uvařit, najíst, žít. Vždyť ji nic nedělám. Vadí mi, jak si na mne vytahuje triko. „No cučináre, manžáre! Dos minutos!" Říkám jí tak nahlas a zřetelně, abych ze sebe dostal vztek, kterej na ní mám. „Fuero", kterej jí pochopitelně popichuje nejvíc schovám do brašen. Odchází s tím, že jde zavolat policii. Docela jí to věřím, ale ustupovat se mi taky nechce. Svižně tedy dojídám párky a srkám teplou vodu. Balím, odjíždím, aniž by dos minutos uplynulo.

Pojíždím pobřežím costa Daurada. Vlevo skály, vpravo moře klidné jak Lipno v zimě, nad ním sluníčko. Souběžně s vedlejší, za kopcem, je dálnice nesoucí břemeno dopravy Valencie - Barcelona. Tu po šoustce zasekané do skály se plouží jen místní a cyklisti. Do pelotonku patnácti jsem se zamotal nikoli vlastní vinou při jednom sjezdu. Dokud jedeme z kopce dolů stačím s nima držet krok, na rovině už to je horší. Saju vzduch a s povděkem kvituju kopec (alibi), pod který přijíždíme. Ohlídnou se, zamávají. Všem je přes šedesát. „Nevadí mi ten kopec, ale ten vzduch co hrnu před sebou", volám za nima česky lapaje po dechu.

Nicméně s tím dobíjením se něco musí dělat, ta nacuclá elektrika mi stačit nebude, a tak ve Vilanova i la Geltrú nutím elektroniku slečně v infoofice. Hladce se domlouváme na dvou hodinách. V „merkado de la bičikleta" kupuju plášť. Pán doporučuje Michelin TransWord za 15e, jediný, který má v mé velikosti v nabídce. Říká že, v Compostele už byl 6x. „Pěšky?" ptám se jej uznale plácnutím do stehen. „No, con Biči". Tož to ja.

V parčíku vařím obědovečeři. Nezapšklí dědulové se špacírkama a ve svetrech klábosej. Barevní (zeleno červeno žlutí) papoušci, velikosti kosa, obletujou šošolky palem, v nichž maj asi hnízda. Ještě že jsem nejel do hor...

Před Aldou, kde jsem byl nakoupit, potkávám cykloabého - Španěla Miguela. Má vpředu hřebenatku a tak se ptám, zda jede do Santiága. Kroutí hlavou „Kam tedy jedeš?" sázeje přitom na rukoitalštinu. „Do Indie, cožpak nevidíš mé květy?". „Hmm", kývu uznale hlavou a začínám válet naučené fráze v angličtině. Abé však nerozumí zhola nic. Ptám se: "Lui no parlo englis?" „Un poco" na to abé. „Tak to budeš mít diffičíle", řikám mu česko italsky. „Buena fortuna!" já na něj. On na mě „Bueno camíno!"

Vyzvedávám si elektro a „platím" čokoládou Blankou. To aby měla fúrie z benzíny vztek. Není to první čokoláda, kterou za dobití platím. V baru v Burgosu jsem taky nechal jednu neb, když jsem si pro fotidlo přišel barman začal krčit rameny. „No camera. No Camera", přičemž to dělal tak, aby pobavil pár lidiček co tam seděli. Já to pochopil a začal volat o něco hlasitěji než normálně mluvím."Polícia! Polícia! Guarda civil!". Mělo to úspěch. Já dostal cameru a za barmanem jsem se vrátil s čokoládou co-by ocenění smyslu pro humor.

Krasojízda po silnici, pod níž se v hloubce bělá krajkou moře, pokračuje. Silnice se proplétá s kolejema, jež co chvíle mizí v tunelu, aby se se mnou na druhé straně kopce potkali. Tam, kde se silnice skloní až k moři jsou mola, u nichž jak psíci vyšňoření před výstavou čekají na vodítkách jachtičky. Velké či malé, všechny krásné, čistě vymydlené.

Jak se blížím k Barceloně plechová kaše kolem mne houstne. Na úzký proužek země, mezi mořem a skálou, znenadání, jako by se skála rozestoupila, vyhřezá dálniční čtyřpruh. Auta, stroje, cyklisti, lodě, letadla, vše směřuje jedním směrem. Jedním asfaltem. Na Barcelónu!

Aniž bych o to stál, zaplétám se do toho víru, z něhož není úniku. Tak tu by se Jiře, která vloni v Mělníku dokázala zabloudit na kruhovém objezdu, nelíbilo. Křečovitě svírám řidítka směr centrum. Původně jsem si myslel, že se vyspím před Barcou, ale teď se kvůli tomu vracet nebudu.

Konečně chodník bez svodidel. „Tak jsi v Barcelóně", řikám si nahlas nechávaje posvátna slova doznít. „Centrum?" ptám se kolemjdoucího. „Tady je centrum", odpoví mi a já se smutně dívám na betonové moderny kolem piaca de Espanya.

„Jsem v Barc. Moc se mi tu nelíbí. Všude samí beton" esemeskuju domů a vyrážím hledat park, kde bych přespal.

Na lavičce sedí ošuntělý bezdomovec vyschlej jak treska. Vařím si večeři, jím a vůbec ho nezajímám. Tak se chová slušný člověk. Za celou dobu se vůbec nepohnul. Místo na spaní jsem si už vyhlídnul. Kousek odtud. Čekám než se setmí. Mezi tím se treska zvedla, aby se s ohromnou taškou kamsi odšourala. Taky bych měl s sebou cuknout, než bude úplně tma.

Pod vyhlídnutou stříškou si na rozmotaném koberci hoví tři houmeless a „má" treska. Tož to budu muset jinam. Místa je všude dost, ale stříška je pouze jedna. Vsázím na to, že nebude pršet a když, tak že se někam přeposunu. Kousek odtud je busnádr oplývající střechama.

7.5.2010

Dobře to dopadlo. Z mraků plujících po hvězdném nebi nic nevypadlo. Toho času kolegové houmeless dospávají na tépichu, zatímco já se cpu nahnědlými banány jak opice neb jsem jich včera večer koupil dvě kila za čtyřicet centů v krámku na ulici.

Svého času jsem viděl fotky domů od architekta Gaudiho, jež se obešel bez vinklu a olovnice. Dle toho všechny jeho baráky vypadaly jako vlnící se móře. Rád bych je vyděl v reálu, a když už jsem tu, bych se taky rád dotknul Now Campu. Svatostánku to španělských tifossi, kde válí místní jedenáctka. Před chlapama na fotbale, bych si pak mohl vytahovat triko. Kdo z nich byl na Now Campu? Takže hledám infocentrum a WC neb banánový přetlak...

Město teď ráno, vypadá docela jinak než za dvě hodiny kdy se zaplní baťůžkáři, úředníky, dětmi a psy. Tento čas patří uklizečům, zahradníkům, zásobovačům a probuzeným bezdomovcům, co se šťáraj jednou rukou v nose a druhou v koši. Což bych já neuměl (nedokážu dělat dvě věci současně :-).

Paní v infoofice my dává citymap se zakroužkovanýma Gaudiho barákama. Není jich zas tolik, jak jsem si myslel, tři nebo čtyři. Navíc celkem blízko u sebe, takže je dokážu zhlédnout všechny. Zato Now Camp je „z ruky" za městem. Tož triko si vytahovat nebudu. Škoda, že jsem tu mapu nesehnal dříve. Musel jsem jet totiž kolem.

Před kostelem, kam mne poslala infoúřednice pro razítko do credenciálu, mne oslovuje Slovák. Klučina, mladší než já, jde do práce. Nemá moc času jen tak na poplácání po zádech: „Si naozaj dobrý chalan". Kostel je zavřený, razítko, které by mělo viset na provázku nikde. Nu což.

Ulice tu mají obdivuhodně přímé. Vesměs jednosměrné zacpané autama stojícíma na nemyslitelných místech. Přecpané silnice, přecpané chodníky. Pro cyklistu dilema. Jet po silnici a nic nevidět anebo se šourat s pěšákama? Úzkostlivě dbát, aby se do nikoho nevrazilo, drncat se podchodama...

Křižovatkama jsem se prokousal k těm barákům. Každý se nějak jmenuje. Casa (dům) Amátiler, La Pedraja, Asia.... a všechny vypadají skutečně jako by byli narýsována podle větve před objevem pravoúhlé soustavy. Je to přinejmenším zajímavé, ne-li pěkné, pokoukání. Jen nábytkářům a podlahářům se to musí zdát jako zlý sen. Zedníkům taky, nicméně všechny ty obliny jsou z betonu a vylít šalunk betonem zas až takové umění není. Před každou z Gaudiho staveb je frontička a kasička. Možno tedy nakouknouti dovnitř. Taky bych nakouknul, ale zadara, a bez kola.

Nejúžasnější je Casa Sagrada Familia (Sv. Rodina). Je nejvyšší, největší (a to není dostavěná ) umístěna do parku s jezírkem. Nejpůsobivější. Svačím u pískoviště pod ní a jsem rád (bez přehánění), že ji můžu vidět na vlastní oči.

Vstupní portál mi připadá jak chřtán žraloka z Hičkokovejch (nevím jak se píše) Čelistí, a zakřivené homole věží jak koruna zlé královny. Přičemž pátá, nejvyšší, se teprve bední. Zástup turistů pomalounku se sunoucí dovnitř je nekonečný neb se neustále doplňuje z pestrobarevnejch autobusů všech možnejch espézetek. Ty zastaví, vyplknou obsah a uvolní místo pro další bus. Další přicházejí od nedalekého metra. Jeden tu je též na kole. Čeština zní přímo vedle mne. Marně čekám na „ahoj". Asi maj mindrák, že taky nepřijely na velocipédu... Přes silnici je „krámek" s fanouškovskýma věcma. Šály, houkačky, dresy. Kopačky, píšťalky, paruky, odznaky, balóny... Vše v barvách FC Barcelóna. Kdo chce, může si nechat na záda vytetovat Ronaldina, či objednat nový lak na auto. Samozřejmě v barvách klubu. Koupil bych Ondrovi dres, kdyby za něj nechtěli tolik. Tak kupuju alespoň pohledy a pryč z toho mumraje.

Barcelónu opouštím, jak jinak, po Autovia, oddělené od okolního světa půl oblouky. Svědomí mám čisté, cyklostopka tam nebyla. Je to takový půl tunel hrůzy, kde rachotí vlak, náklaďák a moje strachem drkotající zuby. Je bez problému jet po krajnici stále rovně míjen nepřetržitým řetězcem aut. Děs mne však jímá, když se zprava (kde je ten vlak?) přidá pruh odbočovací nebo připojovací. A já se tudíž octnu v onom chumlu kde zprava i zleva, zepředu i zezadu jsou vzájemně se předjíždějící osobní i nákladní potvory. Někdy se ty pruhy přidávají hnedle dva. To zapomínám že mám hlad a chce se mi z ničeho nic čůrat. Stejná mizérie to je, když potřebuju odbočit vlevo, zatímco hlavní tah běží rovně. Obě ruce mi přitom můžou zdřevěnět. Levá - jak s ní mávám, pravá - jak křečovitě svírá řidítko. Připadám si jak Chaplin v Moderní době. S člověkem se tu nepočítá. Není to však tak nebezpečný jako v Zábřeze na Sušilově ulici. Tam mi myškující auto škrklo zrcátkem o řidítko...

V Mataró se konečně dostávám na šoustku, kde si cyklista nepřipadá jak exot. Odtud už můžu jet podle mapy od Martina a né podle té reklamní co mi dali v Zamoře. Ta je spíše pro majitele golfových holý než pro cyklisty.

Na písčitých plážích Costa Brava po pravé ruce se zlatí písek, bělají vlnky a modrá moře. Sem tam náruživý milovník slunce placatící se v lehátku. Luxus, který sever země v této roční době neposkytuje. Ve vodě nikdo, tak nebudu za excentrika. Fotím a jízdou směr Gerona spaluju adrenalin, jimž je tělo z autovia doposud nasyceno.

Půda je tu rozparcelována po centimetrech čtverečných. Volná příroda tu je zastoupena jen zcela nepřístupnými svahy, na nichž bují tráva a borovice. Všude jinde, beton, písek, asfalt. Při zajíždění k benzíně pro vodu přehlídnu kanál s chybějícím roštem. Přední (lehčí) kolo s odpruženou vidlicí pecku snese, na rozdíl od toho zadního, na kterém praská plášť, duše. Aniž bych se ptal půjčuji si klíček od WC. Zásuvka tu je. Dobře, že jsem ten plášť koupil do zásoby. Chválím sám sebe. Vyměňujíc jej za ten bouchlý, sleduji, kdo si co odnáší z WC. Zákazník vede obsluhu, aby jí ukázal foťák a mobil na zemi WC. Jdu tam taky, abych vysvětlil, že to je moje. Aha, kýve paní hlavou a bere si věci k sobě. Tož tak to má být. To si zaslouží propagační letáček Zábřeha a tužku jako bonus.

Je 18.00 a já se odpoutávám od moře. Uvidíme se až ve Francii.

Stoupám strmě vzhůru. Kopce jsou 400-800 metrů vysoké. Sem už se nikomu nechce. Jen ptákům a prostitukám, co postávaj u krajnice v rozestupu pětiset metrů. Velký malý, tlustý tenký. Pro motoristy udělaj bublinu ze žvýkačky. Pro mne se i zavlní. Heč. Dva mlaďoši v pasatu, co mne před chvílí minuli, právě nakládaj jednu z nich. Černošku. Nebrojím proti tomu. Nejsem moralista ani puritán. Ať si kluci užijou. Spíš bych jim poradil. Aby tu krásně tajemnou knihu života nezačínali číst od konce, protože se tím připraví o nejvíce objevitelskou cestu života.

Nevěřil jsem, ale jsem v Gerona. Mám sám ze sebe radost. Barca, vymotávka, defekt, dobíjeníčko, pak ty kopce, blouděníčko před Geronou vesničkama, to abych nemusel za soumraku na autoviu. Jo dobrej den to byl.

Pršet nemusí, ale může. Zima tu bude určitě. Tak brousím po okolí hledaje střechu. V betonovejch prefabrikátech by to šlo, kdyby neměli spáry tak nahusto... lepší to bude v zádveří toho opuštěnýho obchodu.

Už se nemůžu dočkat a načnu konzervičku rybek. Rybí konzervy jsou to nejlevnější co místní řetězce nabízí. Omyl místo rybiček jsem si koupil nakládaný škeble. Chutnaj jak houbičky a k bagetě se hoděj asi tak jako okurka.

8.5.2010

Ráno v 7:20 si fotím nocležiště a je ještě tma. Blesk zvýrazní reflexní proužek nalepený na Michelince. Dobrá to věc. „Dnes se rozloučím se Španělskem" říkám si nahlas.Začínám se těšit domů. Slíbil jsem, že do června to stihnu, mám na to dvaadvacet dní, což je akorát. Nevím přesně kolik to je kilometrů, řekl bych tak 1300 až 1500. V Gerona kupuju pohledy, abych ohlásil Matuškovi, Autorákům a rodině, že přejezd Španělska se blíží ku konci. Než těch pět pohledů napíšu jsem od soustředění zpocenej víc, než když jsem se hrabal sem nahoru.

Ve Figueres je to samá socha a obraz od Dalího. Moc ty slátaniny co maj oko místo pupku, a banán má barvu pomeranče nemusím. Tak nějak kreslí Ondra. Rozený impresário.

Trh na náměstíčku končí. Stánky se pakují. Neprodaná zelenina jde do stoupy. Dostávám meloun, se kterým se vypořádávám na náměstí se zajímavě vyvedenou podobenkou. Teprve doma zjistím, že tvář patří Dalímu - který se tu ve Figueres narodil.

Hrom burácí kapky se sypou na zem. Opírám kolo o svodidlo, přehoupnu se přes něj, že se schovám pod strom, ale už to nemá smysl. Zmáčen od hlavy až k patě přicházím na parkoviště plné tiráků. V botách mi čvachtá. Ruština, španělština, němčina, maďarština... vše tu zní pod jednou střechou. Óda na radost, na pohyb, svobodné Evropy (kéž by jí to vydrželo). Vyprší se a jedu dál nejistým počasím. Vstříc Francii.

„Jsi Čech?" ptá se mne kluk jdoucí po silnici v protisměru. „Jo". Pepan je taky trucker, a taky trčí dole na tom parkovišti neb ve Španělsku je dnes státní svátek a kamióny maj stopku. Na rozdíl od svejch kolegů, jež zalezlí v kabinách sledují filmy na DVD. On holduje „geotačingu". Což znamená, že si na internetu najde GPS souřadnice nějakého místa, kde jiný člověk zanechal krabičku se vzkazem a papírkem, na který se může podepsat. Sám též může takovéto schránky zakládat, a jejich souřadnice zveřejňovat na onom webu. Mě se to zdá ujetý, abych se ploužil někam lesem kvůli krabičce od mýdla, ale proč ne. Je to hra v přírodě, a s pohybem, a tudíž OK. Jeho GPS přístroj mi spočítá kilometry k domovu. Údajně je jich 1452.

Spouštím se do Francie z mraků a kopců Pyrenejí. Jsem rád, že je deštivo jak je. Alespoň mne nemrzí, že jsem se nepřekonal a v Punte Arenas nejel doleva do hor.

U kiosku vyměňuju zadní duši, defekt. „Le pli?" -déšť, ptám se stánkaře. Krčí rameny. Ví toho asi tolik kolik já. „Lanéž", ptám se, abych zamachroval. Kroutí hlavou a směje se. Rozumí vtipu. Zas tak zle aby sněžilo není.

Šlapu na Perpignan, a hlavně do nížiny. Z těch zimomřivejch kopců se mi dělá husina po celým těle.

Den končím v zádveří opuštěnýho obchodu. Obávám se, že bude pršet. Kousek ode mne je kiosek s hranolkama s vrčícím agregátem. Normálně bych šel škemrat o pronájem zásuvky. To by však za friťákem nesměl stát týpek s buldočí šíjí, zlomeným nosem a jizvou na tváři. Doufám, že nejede non stop a umlčí ten křáp.

Vařím fazole s párkem, To je špica jídlo. Udržet přitom sliny na bryndáku je výkon prakticky nemožný. Domov hlásí vše OK. U mě prakticky taky, byť se to celkem sukovalo. Déšť, vítr, kopec. A 16 celsiů taky není na zpocení. Ale co. Mám si stěžovat? Vždyť mám co jsem chtěl.

Ležím břicho jak buben. Těším se až začnu ventilovat, to bude úleva! Vzpomínám na prožité. Rovnám si v hlavě, co bych chtěl ve Frankraichu, jak říkaj němci, projet. Lurdy a Carcasone vzhledem k objížďce Pyrenejí zůstávají na jindy. Most v Milau. Údolí řeky Tarn. Návštěva kluků nad St. Etiene, co se u mne stavovali cestou z Číny by se však zvládnout dalo. Bude-li pěkně přejedu Alpy do Švýcarska. To nemůže zklamat... Zdá se, že možnosti Francie předčí představivost. A to už je co říci.

9.5.2010

Vstávám. Fotím a jedu. Bez vaření. Potřebuju dobíjet, do města to je deset.

Není až tak časně, nicméně je neděle a Perpignan je opuštěný, jak Londýn při náletu. Nabíječky vnucuju v pekárničce (nic mi nedali) a když si chci otevřít konzervu rybek (atůn je tuňák) zjišťuju, že nůž není tam, kde by měl. Vařič nechávám vařičem a kolmo prchám tam, kde jsem před deseti minutama škrknul o stojící auto. Není to daleko. Neuvěřitelná věc. Nůž od dědy tam, na přechodu leží. Padá mi kámen ze srdce. Nerad bych přišel o nůž, ale hlavně o vzpomínku na dědu. „Příště zůstaneš doma", říkám na jeho adresu. A prchám zpět k vařiči.

Snídám, měním pozdravy a mapy. Ta co si vezu z domova (předloňský dárek od Jiři) mi začíná až v Narbone. Tedy po šedesáti kilometrech. Věřím, že budou bezbludné neb souběžně by měla vést dálnice. Jen je škoda, že se bez ní nemůžu vydat po vedlejších - hůře značených - podél moře.

Jedu placatou liduprázdnou celkem nezáživnou krajinou. Pole, vinohrady, pole, vinohrady. Vpravo (dle mapy) je moře s modrou oblohou, vlevo (dle mapy) kopečky vlnité zalesněné, silničky. Od zapletení se do nich mne varují mračna nad nima pozvolna se nadsunující nad můj zátylek. Kvůli nim se přikládám k trase, kterou mi zaesemeskoval táta, podél pobřeží. Agde - Sété - Montpelier - Avignon - Pont du Gard. Byly tu předloni coby busturisti.

Pecháček má den. Dnes druhý defekt, mrholení, podvečer. Nemám další duši, kterou bych v případě defektu vyměnil. A tak končím jízdu v Nissan lez Ensurne. Budu muset doplnit zásoby černých duší a koupit přední plášť. Běhoun je v pořádku nicméně v jednou místě povolilo plátno a dělá se boule. Nevím čím to, snad tou prdou, jak jsem najel do kanálu. U kašny lepím, vařím, čistím zuby. V plastiku. Je patnáct celsiů, sedím v podloubí a skrz kapky sleduju pusto prázdno hnusno. Za celo dobu prošli dva deštníky.

Byť je ještě relativně brzo, jdu bydlet pod jiné podloubí stranou. Zakutlošen do spacáku sleduju kapky tříštící se o zem. Třikrát kolem mne prošli čísi kotníky. Je to přinejmenším jiný pohled na svět. Za „mlada" bych v sobě rozpaky těžko hledal, teď byv otec třech dětí, už je v sobě mám. „ „Bon suár, mesié" přeje i drobounká důchodkyně v zimní bundě venčící psíka. „Mersí madam" odpovídám zdvořile s úklonou hlavy. Její přání mne uklidňuje, že až zas tolik nechuti vyvolávat v okolí nemůžu. Zřejmě jsem příliš sebekritický.

Než usnu přestává pršet. Kéž by se vycedilo a já si zítra mohl zpívat „Ó sóle mio".

10.5.2010

V Bezires potkávám poutníka „svižníka" Hřebenatka na krku, batoh na zádech, mapou... „Vado Compostela?" ptám se uznale. Odpovídá francouzky něco jako „bien". Kdybych uměl, tiše hvízdnu - neumím. Já mám najeto 2700, do Composteli to bude asi tak 1000, varuju nesměle čmárajíc číslovku na mapník. „Bien" odpovídá Francouz a chůzí prstů po mapě informuje že jde (a je) z Holandska. Fakt škoda, že neumím tiše hvízdat.

Vracím se k moři, směr Agde. Silnici brousí různě věkovité karavany. Stařečkové mají racionální tvar unimobuněk s čelním sklem tvarem a velikostí připomínající ping pongový stůl. Karosérie těch nejnovějších naopak připomíná přepadávající vlnu. Vzadu si vezou mopeda a vevnitř kamna, záchod a postel. Každý se nějak jmenuje. Samosebou, že nejčastěji kýčovitě jako Pláž slunce či Nádherná dovolená. Soutěž o originalitu pojmenování kukaně u mne vyhrál název „Tremp". Momentálně předsezóně si je užívají hlavně důchodci. Pán řídí, paní plete a počítá... ne jen oka. Je jim co závidět. Stejně jako já se radují ze sluníčka, z moře. Jsou evidentně přátelští. Pousmějí se, slušně uznale pozdraví jako první...

Notuju tu o slunku a jedu v šortkách (as po týdnu)po takzvané mořské kose. Stejně jako u Finistery tu mají ty pontony s těma škeblema. Pohodička a teploučko rozdmýchávají ve mne optimismus do vínku mi daný.

Stojím ve štrůdlu aut na červené v Motpellier. „Castries?!" volám na kluka, co se tam proplétá mezi autama. „Helé, von chce na Castries! To je rovně né?" volá zase ten kluk na holku sedící ve stínu pod stromem s dvěma vlčákama. „Ty jsi Čech?" ptám se ho nedůvěřivě a stejně tak nedůvěřivě kouká teď on na mne. Teprve poté si všímá vlajky mezi řidítkama. „Co tady děláš ty vole, na kole?" začíná náš rozhovor. Oni jsou z Olomouce a Francií se protloukají jak se dá, tedy i žebraj (což dělají právě tady obcházeje auta s plechovkou). „To tu dělá každej, říkaj jako své aliby a maj pravdu. Žebráků uvidím ještě hodně. Viděl jsem i mlaďochy, jak si před Marche házeli balónkem a vybírali do klobouku. Počasí? „Všichni řikaj, že je letos nějaký divný. Místo, aby od moře šlo slunečno a teplo nad pevninu, tak se sem nad moře, tlačí hnus z pevniny. Ujišťují mne, že to není normální, že se to musí změnit. No uvidíme. Ahoj!

Přední plášť je s každou odjetou desítkou kilometrů horší. Přelepuji místo páskou a je po pohodové jízdě. Nevím, proč jsem si nevzpomněl v Montpelier. Teď už je pozdě. Marché du veló má bít dle místních až v Nimes. To dnes nestihnu.

Řekl bych, že bude pršet, somruju se tedy do čekárny. Je velká a prostorná. V noci skutečně přichází nejen déšť, nýbrž i bouřka. Vítr ohýbá stromky do oblouku. Popelnice se převrací, svinčík kutálí po zemi, igelity nabíraj výšku jak papírový draci. Narychlo schovám to, co by mohlo uletět mně. Mám štígro, že má bouda nestojí čelem proti dešti. I tak se „záplavová vlna" dostává dovnitř. Naštěstí tu je lavička, dost široká na to, aby se na ní dalo ležet a dost vysoká na to, aby se nepotopila. Navíc ji projektoval inteligent a vyspádoval ji dozadu, takže na ní lze sedět (ležet v mém případě) bez potřeby kurtny.

11.5.2010

Dvacet kiláků do Nines jedu se staženou prdelkou. Páska se už prošoupala a trhlina v plášti nevěstí nic dobrého. Do obchodu jdu s jasnou představou, že chci Michelin Trans Word. Nemají, nabízí jinej. Pán říká že OK. Nevím, chtěl bych tu Michelinku, tak se ptám po jiným obchodě. Vysvětluje mi to, odcházím, odjíždím a pak se zase vracím. Je to moc komplikovaný, hledat druhej velošop a těch 1300 kilásků, jež mne dělí od domova na té Číně taky odjedu. Před obchodem je koloseum s toreadorem. Nechávám se tam fotit. V Info ofice nutím elektroniku a klidím se někam do ústraní hrát si na mechanika a kuchaře.

Stojím před přechodem, ptám se chodce: „Park?" vtom zaznívá výstřel. Na zlomek vteřiny chodci ustrnuli v napjetí co se stalo. Vím to jen já a ten chlap, o kterého se pokouší infarkt. Bouchla mi přední pneu. Ze mne šílený anděl strážný už déle nevydržel a uštědřuje mi lekci. Díky Ti za ni.

Vařím a spravuju na schodech u baráku. Škoda, že nemám foťák, byla by to pěkná fotka. Myji se v infoofice a ptám se po mapě Francie. Nemají. Neodbytně mne zasypávají prospektama včetně těch s lyžema. Ve mně klíčí sebevědomí, mindrák zpustlíka je zažehnán, asi vypadám jako ostatní motorizovaná veřejnost. Dal bych jim čokoládu, ale když nemaj tu mapu tak je to za tužku. Navíc mám pocit, že tu ve F je dráž než ve Šp. Tam jsem za 0,4e kupoval 10dkg bílé mléčné, tu je za 0,42 jen hořká, a tu já nemusím.

Jsem před Pont du Gárd zalezlej v telefonní budce a čekám, až přestane lejt. Dobře, že jsem zachránil tu bagetu přichycenou gumicukem. Byla by tak pro kačeny. .

Další bouřka mi posílá první navštívenky, To už jsem na místě. Inteligentně prchám na záchodky, než se zaplní těma, co jim to pálí pomaleji. Nezdá se, že by mělo jen tak přestat, tak vytahuju nabíječky a vařič. Tátovi posílám sms: "Jsem Pond du Gard, skryt před deštěm na WC. Vařím nudle. OK." I když přestalo setrvávám, dokud neodtečou potoky z pískem sypaných chodníků. Boty a nohy mám jen jedny. Pro nezasvěcené, Pont du Gárd není via nýbrž akva dukt.

Opouštím malý velký zázrak. Mraky jsou tak nizoučko, že si (v naivitě že se to povede) fotím jejich struktůru. Podobá se cukrové vatě. Táta radí jet na Avignon. Na to ale dlabu. Tam je shon. Jedu přes kopečky na Bagnols sur Léze. A dobře dělám. Tůristy nahradilo pusto, prázdno, čarokrásno. A karavany vojenských transportérů. Když je slyším, tak se klidím. Nehodlám svěřovat svůj život intuici řidičů, jež mají k dispozici průzor velikosti širšího pravítka.

Pršelo a bude pršet, a jestli né, tak ať jsem jelen, nebo raději, vodu a současných 15 celsiů, milující mlok. Což komplikuje bydlení.

Není kde. Není kde. A tak se nezván somruju do kůlny bez dveří. Mám z toho blbej pocit. Horší než, když jsem v čekárně. Nejlepší to je pod stromem. Chovám se jak myška. Nekýchám, nevařím, jen si občas pšouknu. Je tu i zásuvka, tak tam, než usnu docela, strkám potřebné. Škoda, že nemám odvahu to tam ponechat přes celou noc. Umolousaný spacpytel má (už delší čas) naštěstí snadno přehlédnutelnou barvu lesně betonovou. Korespondence s domovem nezvykle dokonalá

Včera T nebyla ve škole protože jí bylo špatně a tak dnes dopisovala dost úkolů. Byly jsme přát u Pel. K narozeninám. Teď žehlím. Koupily jsme kecky a papuče do školky. Pohled přišel a poslední 4sms taky. Pa

Mlasknu do vzduchu. Den dokonán jest.

12.5.2010

Probouzí mne vítr deroucí se dovnitř otvorem místo dveří. Prší. Svítá. Bude tak pět, půl šesté. Seberu odvahu...a zůstanu ležet. Ať si mne zavřou za potulku, v tomhle nikam nejedu. Toto přesvědčení mi vydrží půl hodiny. Škrábu se ven. Šlapu mezi hoblinama převlíkajíc se ze spacího, nesmí zmoknout, do nespacího, asi zmokne. Svetr. Musím si pořídit svetr. Jak se jen řekne po jejich svetr? Takový silný svetr, to je krásná věc. S roláčkem a až pod zadek. Být tu Šrámek, tak o něm složí sbírku básní. Nejhorší je pohnout prvním atomem v těle. Pak už to je řetězová reakce.

Jedu v plastiku a gumovejch rukavicích. Neznamená to, že jsem v suchu. Znamená to, že jsem větru odolný (vyjma bot). Což je dost, abych přežil. Radost a potěcha z jízdy veškerá žádná.

S hlavou v kapuci uši naslouchaj monotónnímu šustění v rytmu v jakém točím nohama. Moc príma muzika. Nápaditá as jak techno. Tak jedu celej den proti kopci, proti větru. Nalevo kopce, v mlze, napravo kopce, v mlze, mezi tím Róna. Čekal bych, že bude mocnější.

„Salam alejkům" zdravím sněďocha v turkrestaurantu. Kebab napíchnutej na tyčce omamně voní. „Alejkům salam" odpovídá obsluha. „Au". Posledním tureckým slovíčkem, které si pamatuju si říkám o vodu. Pro pořádek mu přes pult podávám obě petky. Usměje se a prohodí něco čemu nerozumím. „Mersí" děkuji neb turečtina mi došla a prchám do zimy, než se rozehřeju. Nepotřebuju kebab. Potřebuju střechu nad hlavou, kde se převleču (škoda že nemám svetr) a zregeneruju nad vařičem. Nejvíc se těší zkrabatělé prsty u nohou na ponožky. Suché, hebké a voňavé. Těší se, až se zbaví ztěžklejch kecek, do nichž během dne steklo vše. To co na mne padalo seshora. To, čím mne kdo počastuje z boku. Být tak Fráňa...

Brzdy kvílí napsat nemůžu neb kotouče Mišáka nekvílí (jen když je mokro a nebo ráno po rose, tak si tiše hvízdnou), tak tedy vehementně brzdím u velkoprostorového stánku u silnice. „Čekáš tu na mne", špitnu směrem k němu a utřu si dešťovku s tváře.

Komfort se vším všudy. Teplá dřevěná podlaha, střecha kompakt, dveře na kliku... kvituji že nevozím stan.

Do Valence mi chybí deset a do odjetí třech tisíc dvacet kilometrů.

T šla k babi a ta byla s dědou v lese. T. na to zapomněla a čekala tam asi půl hodiny než ji tam našla pí. Ficnarová a zavolala mi. Pak šla do skatu a já na O. besídku ke dni matek. Nasadila jsem přísadu. Pa

13.5.2010

Špatné svědomí ani nic jiného mne ráno nežene pryč, tak oddaluju styk (čti vztyk! :-) a převlek. Večer jsem esemeskoval domů dvanáct stupňů. Takže oblečky budou vychlazené jak kuřátka v masně. Nedokážu se ztopořit k tomu, abych si zkusil jaké to je. Srabácky se rozhoduju, že pojedu ve spacím. Nezmoknu-li dobrá volba, zmoknu-li večer mne čeká ozajstný srab. Při focení budky si uvědomím, že včera byl smutný rekord. Ani jedna fotka. Ujel jsem stodvacet kilometrů neznámou krajinou, aniž by bylo nač zacílit objektiv. To se mi nestalo ani v dobách kinofilmů, kdy fotka měla docela jinou hodnotu. A vyfotit pětkrát tu samou skálu jen proto, že se posunul mráček na nebi bylo rovno rozmaru.

Ve Valence jdu do Supermarche rozhodnut koupit svetr, či mikinu. Za atrapu tepla chtěj 20e. Tak zas tak špatně na tom nejsem. Místo toho kupuju kartuši plynu. V městském parku pak fotím to, co by mohlo být vidět, kdyby bylo vidět.

Tam v těch kopcích leží Le Puy, odtamtud je značené Camino.

Pro mne nepředstavitelná věc.

Neprší, zato fouká. Cpu si kuličky z toaleťáku do uší neb hlava začíná bolet. Funí tak, že mám obavu vytáhnout nohy z klipsen. To, aby mne vítr nenadzvedl. Naštěstí to je vítr stále stejného „ksichtového" směru, který pouze dusí, neshazuje. Nevím, proč jsem si myslel, že mi půjde na ruku a bude mi foukat od moře teple do zad.

Čím rychleji plove Róna, tím pomaleji jedu já. Mám permanentní pocit, že mi kolo nedává to, co do něj vkládám. Což už se dlouho nestalo, povětšinou to je opačně. Po osmdesáti kilometrech jsem strhanej jak péro od budíku, a to bych měl dnes přes kopec v mlze bočit za klukama. Sorry hoši na to nemám. Navíc nevím, zda šest let stará adresa je aktuální, zda budete doma. Že by jste byli rádi o tom žádná.

Jediné co potřebuju je kouteček, klídeček, teplíčko. Vše nalézám u univerzity ve Vienne s horko těžko uhájenou stovkou. Liduprázdno, stříška nad hlavou. Nefouká tu. Skoro teplo. No teplo mám spíš ve fantazii neb 12celsiú navíc nestačí. Co bych dal za těch patnáct, nad nimiž jsem u moře ohrnoval nos! Jen solární lampa kazí dojem. Dobře se však dá u ní vařit a číst v mapě. Beztak jí brzo dojde dech. Bude-li zítra pěkně odbočím doprava na Grenoble, ne-li jedu rovně na sever, na Lion.

Dnes šla T. ke kamarádce. U nás byla Anička a tak si hráli na doktorku a já okopávala. Zítra je Majáles ale má pršet. Prší denně, ale jen dop.Topíme ostošest. Pá

Solární lampa svítí ještě ve dvě ráno. Není snad lunární? Mám ji přímo proti tváři a ni čelenka přes oči nezabrání, aby mi její luxi nekazily spánek. Se sebezapřením nejvyššího stupně se hrabu ze spacáku a navlíkám na ni igelitku. Brrr, to je zima. Kdepak Grenoble.

14.5.2010

Solární lampa vydržela svítit celou noc. Asi nebude až tak solární jak vypadá.

Mraky nad hlavou mi vyplavují z hlavy nápad jet na Grenoble. Do Alp se tady asi též nepodívám...

V Lionu kupuju nahnědlý banány. V Portugálii a Španělsku měli ještě jeden druh banánů. Byl větší a chutnal trošku jako hruška. Ten zde nevidno. Zamotávka do silnic se nekoná neb podél Róny vede „cykloroad". Do mé Róny se tu přidává Jednička (řeka se totiž jmenuje Ain). Na ostrohu pevnůstka bránící město textiláků (pořád ještě?). Pěkné

Myslím na F.A. Elstnera. Též se řítil Lionem spolu se svou ženou a synem v mini autě Aero - Minor. Spěchali do Marseile a k rovníku, a zpět. Cestou se museli prokousat Saharou. Pouští, ve které se teď exhibují mnohatunové kolosy jištěné mnohačetným týmem mechaniků v rallye Dakar (No teď už ne. „Dakar" se přestěhoval do jižní Ameriky). Ti všichni zůstávají ve stínu jeho a autíčka s obsahem 800ccm vážícího pár metráků. To byly řidiči s nimiž se my, naloženi do čalouněných postelí na kolečkách, nemůžem rovnat, ať se holedbáme vteřinama jak chceme.

Pod pont du Garique Masarik oblíkám plastnik bundu. Mrholí. Tělo chladne, na rozdíl od nohou. Z nich se mrholky stačí odpařit. Počasí mne, řečeno mírně, sráčkuje. Míjím krajinu, kopce, aniž bych je dokázal vidět, natož pak vyfotit. Čumím do země a šlapu, jak na rotopedu. Po mé pravici jsou koleje. Pro rychlovlak T.G.V.. Vypadá jak Pendolíno. Po levé mám řeku, a dálnici, a dvojkolejnou nákladní trať, a motorovou silnici. Doprava tu, v údolí, zuří na plný pecky. A já s ní z ní...

Vracím se pro papírek. Mám štígro pětieurovka. Bude se hodit.

Při opírání kola mi praskla klipsna. Už jsem to očekával. Bylo to na spadnutí. Jen jsem doufal, že to bude tak blízko, abych to dokázal dojet bez ní.

Jdu za servisákem, beru jej za rukáv a ukazuju problém. Krčí rameny a já gestama předvádím sváření. Zdá se, že pochopil a vede mne někam... do kanceláře k slečně, abych udělal objednávku. No to snad ne! Lakýrník u konkurence po deseti kilometrech už je rozumnější. A pecičku dělá automaticky. Když jdu za ním s peněženkou tak zvedá ruky, utíká do kouta. Ne, neboj, nechci ti platit, mám v peněžence samolepku s emblémkem Zábřeha...

Na krajnici leží červená mikina, a černej svetřík (ten má ještě visačku). Mikča by mohla mít delší rukáv a nemůže tu ležet moc dlouho. Není (skoro) vůbec přejetá. Svetr je na tom ještě líp (co se týče toho přejetí), ale je tak na Jiřu. Beru ho taky. Při nejhorším se do něj narvu taky, a když né udělám s ním Jiřce radost J.

Večer v Mácon těžím z nálezů. Je jedenáct stupňů. Když jsem byl malej, tak mi máma, bylo-li pod deset, zakazovala kolo. Brzdím tedy u „Marche" a pídím se po něčem, co se dá ohřát. Párky jsou bezduché, fajn. Zapojuju fantasii a kupuju konzervu 840gr za 1.3e. Je na ní kačena a tak to snad nebudou škeble.

Ohřívám si ji v bezvětrné čekárně na popelnici, ač normálně jím na stříbře a moučníková lopatka je mým nejoblíbenějším nářadím. Papíry, igelity, civilizační šum lítá okolo. Plamínek se (skoro) ani nehne. S nadšením jaké prožívá Ondra při rozbalování vánočních dárků zírám do konzervy. Skutečně je v ní fazolo kačení směs! Voní skoro jak ta Svatoštěpánská.

Na nocležiště mne přijela zkontrolovat policie. Svítí si na mne baterkou jak na plaza. Mladší z dvojice umí anglicky. Je s nima ještě slečna, jež staticky sleduje, jak zákrok dopadne. Ukazuju pas, vysvětluju, slibuju... odjíždějí s planou pohrůžkou: "Tomorow".

Zuzka místo Majáles měla maškarní. Já po obědě hlídala O. měl 39,1. Terez spí u babi Dnes pršelo celé dopoledne, hlídají se řeky kvůli povodním. Cos odjel jsme na kole nebyli kvůli počasí. Zuzka vzkazuje že jí je smutno že v MŠ skoro brečela.

15.5.2010

Fotím nocležiště a prchám k domovu dříve, než přijede patrola z Gandarmerie.

Na záchodcích se myju a tankuju vodu na čaj. Jsou fakt veřejné. Tak veřejné, že pány močící je vidět z ulice. Z nedostatku jiného fotogenična si to fotím. Baterie je plná už třetí den bez dobíjení! Alespoň nějaké výhody má to nefocení.

Ty esemesky jak Ondra marodí a děcka brečej o tatínka ve spolupráci s ledovým protivětrem a krajinou zahalenou do mraků mi děsně nabourávaj morál. Mé odhodlání rotopedit dál Francií slábne a slábne až dopoledne zeslábne docela. Sednu na lavku, na které nejmíň fouká, vezmu mobil a píšu Martinovi. Jsem už totiž nad Lionem v úseku, po kterým jsme jeli. Esemeska: „Nechce se ti udělat dobrý skutek a přibrzdit mi? Dojedu kam si řekneš. Jsem v Tornos nad Macon?" letí vzduchem jako poselství prohry. Nevím co mám chtít za odpověď. Spíše tu, že mne zítra někde nabere neb mé zklamání bude vykoupeno radostí Zuzanky, Terezky a Jiři... Mobil pípá, Martin píše: "Zůstal jsem doma, jel místo mne někdo jiný, zavolej si Hubáčka, zlom vaz!". „Díky" odpovídám obratem. Je sobota, kamióny nejezděj. Hubáčkovi volat nebudu. Zas takový srab nejsem. Stavuju se však na nádraží. Bude-li lupen za dva litry pojedu vlakem. Pán pokladní nezná anglicky, paní v řadě jo. A tak to málo slov překládá. Vlak do Pragues mi jede za dvě a půl hodiny tedy 14:29. S přestupy Dijon, Belfart, Mulhouse, Beele, Frankfurt, Norimberk bych tam mohl být zítra 16:54. To zní lákavě. „Napište mi to prosím" zdržuju dál u přepážky, řada za mnou začíná remcat. Nedivím se, je to komplikovaný případ. „A cena?". 236euro, tedy 6000Kč. „Chcete lístek? překládá paní. „Ne, děkuji, ještě si to rozmyslím", nechávám ji přetlumočit ačkoliv vím, že je rozhodnuto. Nic mi není, nic mě nebolí. Šest litrů si odpracuju. Budu doma sice o týden později, zato však bude na Ježíška.

O půl třetí stojím u tratě. S nachystaným foťákem. Má jet „můj" vlak. Nejede a nejede. Dochází mi trpělivost, tak si fotím pro památku panáka označujícího místo smrtelné nehody. Tito lemují francouzské silnice, coby účinné memento mory. Leckde jich je nahloučeno povícero (nejvíc sedm). Zranění mají rozpolcenou leb, mrtví křížek na hrudi.

Když schovám foťák projede „můj expres", aniž by zamával. „Bon viages la Pragues", hlesnu tiše za ním. Má to svoji atmosférku... nechat si ujet vlak.

Z mapy zjišťuju, že mi přejmenovali řeku a že z Rohny udělali Saone.

Zastavuju ve vesnici. Mračí se. Zdá se, že bude pršet a tu je príma čekárnička. Ochrání mne před větrem, před deštěm. Těch pár kilometrů, který bych mohl ještě ujet mi nestojí za riziko mokrého hřbetu. Lavička v ní mne přesvědčuje o správnosti volby. Odesílám sms k domovu. Odpověď žádná.

Myju se v kašně. Zuby trnou, ruce křehnou, mýdlo, zubní pasta voní jarem. Tu svěžest miluju. Nikde živáčka. Jen čúrek vody zmítaný větrem a já. Do spacáku se šněruju, aniž bych čekal na setmění. Je sobota, busy nejezděj. Náves stále liduprázdná. Usínám ještě za světla, ani nevím jak.

„Bum bum". „Bum, bum". Budí mne nějaké zvuky. Kaštany padaj na střechu (ha, ha v květnu!) pomyslím si v polospánku utěsním spacák a chci spát sladce přesladce, když „bum, bum" a otvory pro okna vletí do čekárny kámen. Narazí na zeď, pod kterou ležím a dopadne na zem. Je velký asi jako ořech, a není jediný. Zamžourám po podlaze a uvidím jich povícero. A už letí další. Teď už jsem docela vzhůru. Jitřím smysly. Něco se děje. Chvíli je pokoj, a pak zas „bum bum". Nechce se mi tomu věřit, ale někdo po mne hází kameny. Tak to se mi ještě nikde a nikdy nestalo. Už letí další „bum, bum...". Co můžu dělat? . Mám jít ven? Zahulákat? A nebo doufat, že to blbečka přestane bavit. Volím druhou variantu. Už proto, že se mi bytostně nechce z tepla spacáku. A tak si alespoň rozepínám spacák - kdybych potřeboval vyskočit - a hlavu sunu pod lavičku. Asi si vážně začnu vozit tu helmu. Nebojím se ani tak toho, že mi něco udělá, jako spíš toho, co mi může udělat. Řekl bych, že „jen tak" provokuje a těší se, že jej budu honit. To mne ani nenapadne. Jednak jsem bez šance, a ještě se mi tu něco ztratí. Nejhorší představa je, že nabere (či naberou) z nedaleké kašny do všudypřítomné igelitky vodu a hodí mi ji dovnitř. Spacák bych na těle neusušil. Ta představa mne staví do pololehu, polosedu. Koukám do okna opřen o loket napružen jak čertík v krabičce. Když mám loket otlačenej od betonu celej dřevěnej, a mám pocit, že hra skončila, prorýsuje se silueta „útočníka" proti světlu pouliční lampy. Malá hlava, vlasy na ježka, odstáté uši. Zlomek vteřiny se na sebe koukáme, než nám to oběma dojde. Klukovi ale dřív. Jen slyším, jak mastí pryč. „Zmetku zasranej! Čuráku pojebanej!" řvu za ním, co my hrdlo stačí. Kluka odhaduju tak na třináct let. O něco klidnější sunu hlavu zpět pod lavičku mezi prach a špínu. Nic z toho mi nemůže vadit. A je klid. Poměrně dlouho. Dokud ten parchant s hrstí kačírku nevběhne dovnitř, nehodí je na mne a neudělá strašidelný skřek. „Jdi do prdele!" řvu na něj a soukám se zpod lavičky. To už je ale klučina v trapu. Nevím co mám dělat. Nebojím se, ale spát nemůžu. Sázím na jedinou svou přednost. Tedy že, na rozdíl od něj, tu budu muset být až do rána. A tak mžourám z okna a filosofuju si na téma: „Máš tohle zapotřebí?". ...dokud neusnu.

16.5.2010

Fotím si Alkatráz pro vzpomínku na blbečka.

Takovej pěknej domeček, taková to mohla být pěkná noc... No nic, život jde dál a cesta taky. Jedu na Dijon, ale jen chvíli. Pak dávám Saoně „arevoá" a bočím doprava s přítokem Doubs na Besancon.

Počasí zpřívětilo a s ním i vše ostatní. Jsem rád, že jsem nejel tím vlakem.

U památníků padlím leží věnce a vlají fábory. Zřejmě v souvislosti aktuální připomínky konce II.sv. války. Většinu podstavců „zdobí" sloupečky mrtvých ze čtyř válek, jež Francie vedla za posledních (ani ne) sto let. I. Světová (14-18), II. Světová (39-45), Válka v Indočíně (1950) a Alžírská válka (1958). Frantíci tedy nejsou žádní beránkové. Pán z bradkou mi překládá nápis do angličtiny, něco jako „můžeš odpustit, nesmíš zapomenout". Nezní mi to moc smířlivě...

Za Baume les Dames najíždím na cyklostezku. Nikde nikdo. Klid po těle i na duši. Slušivě zelená krajina jako u nás.

17.5.2010

Do čekárny se hrnou školáci. Resp. chtěli by, ale není kam. Já a Mission jsme si ji zabrali večer pro sebe. Po včerejší bezesné noci jsem poněkud zaspal slunce východ o půl šesté (ve Španělsku ještě tma). S omluvou se klidím. Děcka jsou taktně neteční. Měl bych si ten dřevěnej domeček vyfotit, ale nechce se mi divadlo protahovat.

Za Belfortem uvidím prvního a posledního, stopaře. Jsou na vymření víc než cyklisté.

Dnes bych už mohl volat Hubačkovi jestli nechce udělat charitu. Mám však před sebou vodopády na Rýně, kteréžto bych rád viděl, takže krizový scénář odkládám „ad akta".

Do Basel jsou dvě cesty. Podél kanálu Rýn - Rhone, přes Mulhouse (přes který jsem se šinul s Marťasem). Anebo přes vysočinu. Volím méně konfliktní vysočinu.

Svahy vlnovky, silnice had lesem, had polem, had hrází rybníka, had pastvinou... Na nich kralují bíle posvátné krávy národního plemena Charolé. Počasí na dlouhý kalhoty. Slunko vyjde, slunko zajde. Fotit by se dalo, kdyby bylo co. Do Altkirch přijíždím v dobrém čase. Konečně zas trochu cyklistiky v nekonfliktním počasí. Francouzké dobrodružství se chýlí ke konci. Je čas to zvěstovat domovině. Kupuju tedy pohledy a hledám místo, kde bych je napsal. To pro mne není snadná věc neb, na rozdíl od jiných, kterým stačí zeď, kapota auta, popelnice, já potřebuju pevný stoleček, o nějž mohu zpevnit své neposedné tělo.

Vybírám si jeden z mnoha opuštěných na náměstí. Pikolík se ptá, zda-li něco chci s naivitou vlastní jeho řemeslu. Kroutím hlavou ukazujíc na pohledy. Píšu a tělem mi kmitají cukatůry . Potím se na zádech a na čele od toho, jak se soustředím, a „zevnitř", z toho jak na mne lidi zevlujou. Nikdy si na popularitu tohoto druhu nezvyknu. Po posledním „Cesta daleká s Authorem neleká" mi pikolík přináší štrůdl zabalený v ubrousku. Říká že nemusím platit...

Do švýcarsko-francouzsko-německého Basel přijíždím šupito presto po 120 km okolo 19:00. Na lavičce před budovou University Julius Verne si vařím párky a zvažuju, kde spát. Zdá se, že by nemuselo přímo pršet a tak jdu (poté co se náležitě setmělo) se zašít pod předem vyhlídnutou polostříšku s tím, že bude-li pršet budu muset obejít barák a schovat se pod střechu nad schodištěm z druhé strany. SMS mi nepřijde žádná. Zítra zavolám.

18.5.2010

Déšť nepřišel. Obchvatu baráku nebylo třeba a tak si co-by nocležiště fotím polostříšku.

Zakládám nový svazek map a po dlouhé době se zase těším. Tentokrát na Švýcarsko.

Švýcarsko si myslí, že je solitér a tak nechává vartovat celníky „na čáře". Nevím, jaký to má smysl, když tramvaje jezdí tam i zpět dle grafikonu. „Bázl" jak říkaj místní (jak kteří) je fakt kosmopolitní město. Jedno velké albergue, kde si podáváj ruce všechny barvy kůže a rozumí si všechny jazykové, co jich jen Evropa má. Osou města je řeka Rhein ( počeštěle a tedy špatně Rýn), do něhož se tu ve městě vlévá „čurda" Birs.

Já plánuju jetí po cyklostezce podél Rýna. Až k odbočce na Zurich. Tam, se budu muset rozhodnout, zda neodbočit za kamarády. Na rozhodnutí mám šest hodin. Volím levostrannou, tedy německou, variantu. Důvod? Eurozóna.

Vaření jsem odložil na příhodné piknikoviště které podél takto frekventovaných cyklostezek bývají. Tu jich je přehršel, takto časně zrána všechny volné. U každého je nerezová kadibudka. Což se mi bude hodit neb cítím, že po třech dnech se opět blíží má hodinka.

Vařím raňajky a volám Jiře. Domlouváme se na prozvánění. Moc se mi to nezamlouvá, neb to je další spotřeba elektriky a další dobíjení, ale co naplat... Mezi tím mi bublá v kotlíku čaj a ve střevech cosi hrozící explosí. Usilovně hledám papír na zadek a nemůžu jej najít. Přemlouvám svěrač, aby vydržel ještě tři vteřiny... Konečně se ženu ke kadibudce natěšen budoucí úlevou. Beru za madlo, ale dveře drží jako by byly zamčené. Ale oni jsou zamčené!!! Příšerná situace. Po asfaltovém chodníčku cyklostezky se míhají bruslaři, pobíhaj slečny v trikotech, vozí děcka v kočárcích... Že bych stihnul vyfoukat čaj, sbalit a odjet k jinému zařízení podobného typu je vyloučeno a tak prchám k třicet metrů vzdálenému korytu Rýna, abych po něm poslal pozdrav do Amsterodamu. Mám štěstí. Není tu žádný rybář, ani pejskař a hladina je poměrně nízko, takže skrčen za břehem nejsem prakticky z cyklostezky vidět. Trenky zachraňuju za minutu dvanáct. Příště budu muset toaletu vyprubovat. Jestli je tam ručník, mýdýlko, a tak...

U levostranného přítoku (řeka Aare) bych měl bočit na ten Curych. Chtěl bych a nebočím. Jednak by to byly další dva dny zdržení, ale též proto, že bych se zababral do kopců. A na to není počasí.

Stezka přejíždí Rýn zprava doleva, zleva doprava. Z Německa do Švýcarska, ze Švýcarska do Německa. Švýcarští celníci sledují - televizi a můj pas nechtěj vidět, ani když jim jej nutím. Dobrá rachota. Ve Waldshut přejíždím do Němec. Abych si nakrátil kličku Rýna. Z koše u čekárny „šůlbusu" vytahuju tři jogurty a nějakej dresing na špagety. S jogurty se vypořádávám na místě, dresing bude na večeři. Cyklista, co u mne zastavil tvrdí, že i on jede do Composteli. Nevím, nechce se mi mu věřit. I tak „Bueno Camino!"

Dříve, než bych se nadál jsem nad Neuhausen. A tu by přeci už měla být ta padající voda! Původní představa byla, že se k ní prokoušu až zítra. Asi mi to docela jelo. Nepršelo, nic se nesukovalo a výsledek se dostavil. Jen by mohlo být tepleji. Poslední dvě hodiny dojíždím v gumovejch prsťákách. Vodou nasáklé cyklorukavice neměli šanci uschnout, tak jsem se jich ještě ve Francii zbavil. Už po loňské Ukrajině byly jeté. Žádná škoda.

Šipka „Rainfaal" je na každém rohu. Mám štígro. Mraky se rozestupují právě ve chvíli, kdy se chystám fotit. Zapadající slunko je barví dozlatova. Světlo nemůže být lepší.

Na vyhlídce se nechávám vyfotit od slečny s psíkem. Dává si záležet. Neodbude to a povede se jí hezká fotka. Pak mi radí, že se to dá objet, a kudy sejít dolů k vodě. Docela jsme požvejkali. Díky.

Serpentýnkama po sypaném chodníčku scházím dolů k burácející vodě. Mišák, čeká zamčený ke svodidlům nahoře u silnice. Zážitek „sáhnout si"na vodopády Rýnské stojí už za pár kroků. Dole se řeka lámající se prakticky do pravého úhlu točí ve vírech dokud se nezklidní. Tam sedí, stojí rybáři (momentálně dva). Stojícího oslovuji s rozmarem člověka, který je rád na světě: "Sie sind Fischer". „Ja" odpovídá mi on, přičemž je na něm vidět, že se mu ta „hra" líbí. Chtěl by si vykládat. Na to však má němčina nestačí. Navíc mne začíná tlačit čas, neb za hodinu bude tma a já musím sehnat vodu, a vařit večeři, najít střechu...

Vodu nabírám na samoobslužném parkovišti karavanů. Vhodíš minci, otevře se závora, vypadne ti lístek (mě ne já ji objel). Záchody, a umývárna volně přístupná, sprcha na jedno eurové mince. Od Najera, kde jsem se koupal v albergue, jsem se nesprchoval. Už několikrát mne napadlo smočit tělo v řece, ale nikdy jsem odhodlání nepodpořil skutečnou silou. Vždy bylo hnusně. Ani teď není na koupání. Snad ráno by se dalo...

Špatně jsem si poklidil rukavice gumovky a jednu jsem ztratil. Ať si to vyčítám jak vyčítám prsty zebou pořád stejně.

Situace je kritická. Do patnácti, dvaceti minut bude tma a já nemám, kde hlavu složit. A to nejsem vybíravý.

Odbočuju k rampě. Tu by se dalo. Když přerovnám opatrně tiše hromádku palet, tak na mne nebude ani moc vidět. Přerovnávám tedy komínek, zacházeje s každou tak, jako by byla z porcelánu a vařím přitom vodu na těstoviny dole na asfaltě pod rampou. Slintám šilhám hlady. Nemůžu se dočkat tepla a chuti neznámého dresingu. Má sice dva roky prošlou lhůtu, ale to nic.. Neobtěžuju se jít vodu slít do trávy za obrubník (dal jsem jí zbytečně mnoho) a slívám ji přímo na asfalt k autu pod rampou, a ta se rozlívá do veliké louže. Dresing kolena zušlechťuje vůní, mastnotou a chutí. Supr! Supr! Supr!

19.5.2010

Sotva se ráno vyhrabu ze spacáku přijíždí auto. Zastavuje na parkovišti. Leze z něj klučina, mladší než já. Řekl bych, že přijel do práce. Jde přesednout do auta pod rampou. Zdravím jej pohledem. Pak, jako by si to rozmyslel, stoupá po schůdcích, zatím co já balím spacák do ruličky. Klíďo piďo. Jako už mnohokrát předtím předpokládám, že i jemu bude stačit ujištění o pěti minutách. Dívá se na mne škaredě, verbální láteření, které se mu hrne z úst mne zaskakuje. Nadává mi kostrbatou němčinou, jako bych se dopustil zločinu proti lidskosti. Myslel jsem, že mu vadí, že jsem tu spal, ale proč se tedy pořád chytá za nos? Ještě včera jsem nikomu nesmrděl. Chápu to, až když ukáže na kaluž na asfaltě. Mezitím mizí ve dveřích, aby se vrátil s kýblem plným vody a koštětem. Dochází mi, že si myslí, že jsem se mu vychcal přímo pod dveře auta, do kterého chtěl nastoupit, ale nemohl neb tam bylo... Má to logiku. Nedivím se mu. Se studem mu beru kýbl a koště z rukou a šůruju asfalt, že kdyby mohl tak zbělá. Junge nade mnou mi zprotivuje němčinu. Takhle mi nadávat Ital, tak je z toho melodická píseň. V podání Němce to je chrčení převodovky. Dílko desinfekce zakončuji oplachem zbytkem vody z kýblu, zatím co mladík stojí na rampě nade mnou nepřestávaje hrčet. Stydím se tak, že se nezmůžu ani na „schuligen sie bitte", když mu vracím kýbl. Kluk schová kýbl za dveře, vezme papíry, pro který si zřejmě přijel, nasedne do auta a mírně mi pokyne. Tak to se mi ještě nestalo, aby mne někdo tak zostudil. Řekl jsem si „opřesdržku" a dostal ji i s kopancem. Oprávněně.

„Na tohle už nemáš věk" promlouvám k sobě zatím co se zestárle vzdaluju od rampy, aniž bych si ji vyfotil. Byt to před patnácti lety, pustil bych to z hlavy a jednoduše jel dál, teď už ale je (pro mne) jiná doba. Vlasy mi začínají řídnout. Mám ženu a tři děti. Realitu ve střední Evropě. Životem zažitý kredit, pod který nejsem ochoten klesnout. Na bezdomovce jsi sem ochoten hrát jen do té doby, dokud na mne nikdo nekřičí. Nezostouzí. Nehází kameny... Už to, jak na mne ten šulin házel šutry, bylo na zváženou, a teď tohle. Navíc, vše co mám na sobě trpí tím, jak s tím vymetám prach čekáren, přístěnků a závětrnišť podél cest. Spací tepláky dávno ztratily svou pestrobarevnost. Díra propálená vařičem jim též nepřidává. Umolousaná bunda. Vše by se dalo vyprat, ale uschlo by to asi až doma. O spacáku nemluvě. I tělo by si více odpočinulo, kdybych sebou měl stan. Nehledě na to, že bych mohl jet kolikrát více neb bych nebyl nucen kotvit v čekárně z obavy, že jiné nocležiště nebude...

U paní v trafice se pokouším rozměnit pětieurovku. Zachvácen morálním desaterem, jsem zatoužil po očistě těla i ducha v umývárně caravan cempu. Tvrdí mi, že eura nevede neb jsme přece ve Švýcarsku, kde se platí jejich franky. Nechce se mi tomu věřit. Spíš má strach, že jsem si tu pětieurovku nakreslil pastelkama na novinovej papír. Mám sice jednoeurovou minci, ale bude to stačit? Jedu to vyzjistit, dokončujíc okruh kolem vodopádů. Fotím dokud to baterie dovolí.

Stoupám po písečných serpentýnkách v naději, že tu najdu ztracenou rukavici. Mám štěstí. Prsty pravačky už mne zábst nebudou.

Stojím před automatem v naději, že z návodu vyčtu, jak dlouho mi poteče voda za jedno éčko. Nikde to ale nepíšou, tak do sprchy nejdu. Morální desatero prohrálo boj s racionálnem. Vše je na mincomat. I zásuvky. Takže si ani nedobiju. Z komínků třech karavanů stoupá pára s plynových topidel. Závidím jim tak, že si přísahám, že se ze mne stane polepšený caravanista, jen co se vrátím domů...

Svitek kabelů strkám do zásuvky na kavárenské předzahrádce čekající nejen na hosty, nýbrž i na židle. Náladu mi zlepšuje teplý čaj a kluk co hraje naproti na akordeon. Stačí se najíst, stačí se dobít a hned je veseleji. Potřebuji se rozhodnout kudy dál i když jsem v podstatě rozhodnut. Švýcarskou mapu, které jsem si moc neužil měním za Deutschlandfahrekarte (miluji německé složeniny). Jedu k Dunaji.

Na rozvodí Rýn - Dunaj mne nečeká ohňostroj, ani značka.

Citlivě smáčím podrážku boty v řece (abych se nemusel zohýbat). Jsem totiž v Donauschingen a na mostě nad řekou velikosti Moravské Sázavy u červenýho kostela v Zábřeze. Z cedulky vyčtu (snadno neb jsem zdatný němčinář, ha - ha), že to pode mnou je Junge Donau". Ne dojatý nejsem, jen jsem rád. A to není málo.

Jedu po třicet jedničce z kopce dolů. Před Immendingen mne dohání mraky a déšť. Škoda. Je okolo šesté, dalo by se jet. Ale ne v plastiku. Na to už je pozdě.

První déšť přečkávám pod střechou krytého parkoviště u rodinného domku, kolem kterého jsem po cyklostezce frčel. Pak si jdu do gasthausu pro vodu a na záchod, abych nepotřeboval až se někde nakramařím. V zrcadle zkoumavě prohlížím své dvojče. Nezdá se mi až tak zpustlé. Jen si příště musí vzít nůžky na zkrácení kníru, jež mu začínaj přerůstat rty a který si neokouše jako nehty (včetně těch na nohou :-).

Za deště v plastiku zajíždím do čekárny. Na to, abych měl výčitky svědomí je dost prostorná a venku příliš hnusně. Za domkem v baráku probíhá zkouška dechny. Činely, trubky, bubny, harmonika, klarinet. Jde jim to moc pěkně. Bdít vydržím do pološera okolo deváté. Na to, že pořád leje je tu živo.

Na návštěvu za mnou přicházejí dva. Párek kolem třiceti. Ze slušnosti vstávám neb cítím, že nepřišli čekat na bus, nýbrž pokecat. Nevěří mi, že jedu z Composteli. Což se jim nedivím. Nejsem prototyp sportovce, jež udělá ve Španělsku kliku, aby se poté vracel do Česka přes půl Evropy. Přesvědčí je až credencial z Porta. To s nima hne. Dají se do vykládání, z něhož chápu, že i oni před dvěma léty šli z Burgosu do Composteli. „Proč spíš tady, nemáš stan? ptají se oni. „Ne ukradli mi ho" lžu. Po ranní lekci si už nechci připadat jako bezdomovec. „Morgen regnet?" ptám se já. „Ja, mormeren regnet" odpovídaj oni. Teď jdou do hospody, ale slibují, že až se budou vracet tak se pro mne staví. A skutečně, o půlnoci mne budí kroky. Jsou to oni, přišli mi nabídnout postel a sprchu. Já se však odmítám vzdát vertikály v teple spacáku. „Gutten schlafen" volám za nima a sladce znovu usínám. Po chvíli se vrací kluk a přináší mi „brot mit wurst nach fristick". Možná tím chce odčinit skutečnost, že upřednostnil pivo před svátostí poutníka

20.5.2010

Ráno skutečně „régnet". Měním tedy hřejivou mikču za studivý plastik. Už si ani nevzpomínám, kdy to bylo naposled. Jo, včera. A kdyže jsem naposledy viděl svůj stín? Před měsícem? Fotkou se loučím s čekárnou a posteskem s pocitem suchých ponožek. Další pocit sucha si prožiju až večer.

V Tutlingen (645m.n.m) opouštím cyklkostezku přes nádražní halu. Zug nach Ulm odjíždí za půl hodiny. Nemám zájem. Za Tutlingen Dunaj dále parádně meandruje. Mapa napovídá, že cyklostezka by mohla být krásná - pokud by bylo možno něco vidět. Já tudíž napřimuji přes kopečky. Ptám se slečny: "Weg nach Ulm, bitte?" zrychlila krok a už jsem ji více neviděl. To cestáři, jež rozkopali celé město jsou srdnatější. „Ulm?" ujištují se a já kývu hlavou."Hundert kilometr" varují. Stále kývu. „Geráde, rechts und geráde, geráde, geráde!". "Geráde kamaráde" říkám na místo pozdravu. Řekl bych že porozuměli.

Spěchám s vodou. A tak jsem o půl sedmé v Ulm. Nechávám se vyfotit u kašny v plastiku a s doplňky proti dešti. To aby mi nebylo doma líto, že jsem tak pospíchal domů.

Přejíždím do studentského města Neu Ulm. Ve chvíli, když se chci nasomřit do rozestavěné haly, tak se tam objevuje hlídač. Dobře že tak, ušetřil mi starosti s balením. Vařím a převlékám se v čekárně. Čekám až se setmí a já se budu moci uložit do výklenku před dveře kostelní moderny. Bití hodin se obávám zbytečně. Po 22.00 se nekoná.

21.5.2010

Fotím si na památku místo přečkání noci a svištím dál podél Dunaje.

Už jsem se tudy jednou vracel, a tak vím že už mne „nic" nečeká. Ke štěstí mi postačí, když nebude pršet.

Před Ingolstadt zakufruju jako minule. A to jsem se tak snažil!

Končím v Neustadt an der Donau. Městečkem zní rock. Kluci choděj v tyrolskejch kraťasech se šlema a „padacím mostem". Holky v halenách s rukávy do koule a zelenejma sukněma a la cibule. Napřed mám za to, že se jedná o výjimku, ale ne, je to úplně normál. Folklórní živel na rockfestu.

Stelu si za Billou u domečku s popelnicema. Bude-li pršet zalezu dovnitř. Přes karavanu mraků prosvítá měsíc bez hvězd...měsíc bez stínů.

22.5.2010

Vstávám okolo páté. Fotím a prchám váben domovinou.

Tentokrát nikoli na Regensburg, nýbrž na Landshut.

Mám totiž sraz s rodiči, rekreujícími se, toho času a shodou okolností na Šumavě, na hranicích ve Strážným. Esemeskuji jim, že večer bych mohl být na čáře. „To nemůžeš stihnout" volá mi táta (čímž se mne nabubřelého velkocestovatele dotke). „Tak zítra! Ahoj" končím hovor z čekárny.

V Landshut sjíždím k řece Isar podél níž se svezu až k Dunaji. Jedu po šoustce podél řeky. Provoz minimální, neb souběžně vede dálnice. První defekt, druhý defekt. Pecháček má zase den. Vyměněné duše nelepím. Mám ještě jednu funglovku. Vítr a touha po domově mne žene vpřed. U silnice se prodává „Špargl". Asi to tu frčí neb je stánek vedle stánku s touto jedinou zeleninou.

Platting. Tak tak se stihnu schovat před kroupo dešťobitím do čekárny. Nevadí mi to. Střízlivě si přiznávám, že táta měl pravdu a dnes bych to stejně nestihnul. A v tom připadku je jedno zda přicestuji zítra 8.30 či 20.30. V klidu dojím jogurt z Lidlu (ve slevě 33%), dožvejkám rohlík, počkám až voda odteče, potěším se s duhou... Teď už vím že se vracím domů. Užívám si to.

Do tmy zbývá půl hodiny a já jsem ve Vilshofen. V narvaných barech se sleduje nějakej mač.

Tápu městečkem hledaje místečko, kde strávit noc s deštěm. Jak by to bylo snadné, kdybych měl stan! To bych spal na břehu Dunaje. Na zeleným pažitu. Takhle končím v zádveří před školkou. Světlo s čidlem vyřazuji tím, že naň věším čepici. Modlím se, aby někdo nepřišel a slibuju si, že víckrát bez stanu nejedu.

23.5.2010 neděle

Ráno jedu bez snídaně. Potřebuju dobít baterie, abych mohl pořídit fotky s poslední „frontieri".

A tak v infocentru Passau (313m.n.m.) žebrám naposledy o elektriku (postarší úřednice je jedna velká ochota), a mizím najít koutek, kde bych navařil a posnídal. Po dvou hodinách se vracím pro své. Je čas odstartovat závěrečnou etapu. Ke svému si žádám ještě razítko do Credencialu z Porta. „Was ist das? ptá se postarší úřednice. „Maine wanderbuch aus Portugal, stadt Porto". „Main Gott aus Portugal? Fahrad?" Přesvědčuje se zda rozuměla správně. Kývu hlavou jako že jo. Teď už mi to nepřipadá až tak nemožné. Zbavuju se všeho (ne) potřebného. Jsou to stokrát pojmenované věci...Nejvíc mi je líto tepláků s propálenou nohavicí. Zasloužili by si čestnější konec.

Užívám si stoupání do kopce a CZ na směrovkách. Je mi báječně. Nestresuju se, (jako obvykle) že nestihnu první vlak. Nic nebolí. Večerní předpověď počasí mne už nemusí zajímat. Je mi báječně do té míry, že zvažuju zda stylově nedojet až do Zábřeha. Mám přeci k dispozici ještě pět dní. No ne?

Cestička k domovu známě se vine,
hezčí je krásnější nad všechny jiné.
I kdybys ve světě Bůh ví kam zašel,
Tudle tu jedinou vždycky bys našel.
I kdybys ve světě, špatně se míval,
Touto jedinou vždycky si zpíval

V Philppsreuth (974) oblékám „parádní"dres (jinak jedu ve flanelu), ve kterém jsem se naposledy nechával fotit v Portu.

Rodiče v červené felícii mne přehlídli a tak se musím vracet za zatáčku, aby táta zachytil můj příjezd na kameru. Mámě se koulí po vráskách slzy. Nikdy jsem si nevšimnul, že jich má tolik. Asi jí přibyly, díky mě... za poslední měsíc. Táta zahraje na harmoniku Nemelem nemelem... Jsem doma.

Víš že vybuchla sopka a čtrnáct dní nelítala v celé Evropě letadla? Víš že spadlo letadlo s celou polskou vládou a nikdo nepřežil? Víš že večer hrajeme na MS v hokeji finále s Rusama? - Ne nic z toho nevím.

Večer to mistrovství vyhrajeme. S Růžičkou na trenérské lavici, a Jágrem na hrotu prvního útoku. Oběma to přeju. Myslím na Prahu. Jak se plní křikem „Jsme mistři! Jsme mistři!" Nebude to pravda. Mistry bude těch dvacet borců s plackou na hrudi. Ti ostatní budou za křiklouny a čumily. Dokud si sami neuhájí svoji placku...

Další den jedu domů. Za rodinou. Vlakem. Předpověď počasí a zahozené věci ve mne hnuly svědomím. Za oknem se míhá krajina, města, silnice, benzínové pumpy. Nad Shelkou svítí žlutě Svato jakubské logo ve tvaru mušle hřebenatky. Z vlaku jsem asi jediný, kdo v něm vidí víc než žlutě svítící reklamní poutač. Ach Bože jak rád se vracívám!

Zúčastnění: Ondra, Terezka, Zuzanka a Jiřa už na mne čekají. Zase se máme o něco víc rádi. Konkrétně o 4300 kilometrů. Láska se rodí z nedostatku a hyne na přebytek... řekl moudrý a něco na tom bude.