Francie, Wales, Irsko, Skotsko, Anglie

14.5 - 24.6 2015

Francie

Květen 2015: v hlavě mi řetízkují otazníky, zda vyrazit tam: kde mne nikdo nečeká, kam jet nemusím, kde budu sám, kde to neznám... Jediné co v květnu 2015 vím je, že nic nevím, a že jsem zimní přípravu neodflák.

...úterý: otazníky a skládám (s Jiřou a Standou Friedlem) uhlí.

...čtvrtek: otazníky a zubařka mi nasadí korunku.

...pátek: dopoledne vyházím otazníky z hlavy, ... a kupuju si e-ticket do Paříže. Kliknutím myši je rozhodnuto. Zda a kam - letos. Otázka začím zůstane prozatím vyset ve vzduchu.

Odpoledne jedeme na rodinný cyklo výlet na Bozéňov - chytat raky. Během návratu při popostrkování synka (abych zrychlil už tak svižnou jízdu z Bozéňova dolů) se mi Ondrovo přední kolo zasekne o můj pedál...Zlověstně, studeně, zarachotí, zakřoupne, zadrhne kov o kov. Po tisícině vteřiny to trhne. Napřed v kole... a pak ve mně, jak v plné rychlosti, elegantní šipkou opouštím sedátko kola, a po krátkém stavu beztíže během letu v parabole..., tvrdě přistávám na asfalt. Bok odřený, kyčel naražená, a pravá ruka mi před očima rudne, natéká, modrá. Ještě před vteřinou jsme frčely z kopce dolů a teď se tu s Ondrou válíme na asfaltě. Obtížně, rychle, bolestivě se zvedáme. Ondra se omlouvá. Jiřa se blíží, zastavuje. Rukama ohmatává, třese synkem. Mnou otřásá pohledem a výčitkou: "Věděla jsem, že to tak dopadne..."

...sobota: ráno nemůžu pravačku tvarem připomínající přifouknutou gumovou rukavici sevřít v pěst. V osm hledám (a nalézám) pomoc u branky MUDr. Juráska. V deset jedeme na výstavu modelů do Olomouce. Večer balím do krabice kolo a smíšené pocity. Nacvičeně sestavuju partu osvědčeně ošoupaných věcí. Novotou září jen stan Husky ultra. Stál desetkrát více než ten, s kterým jsem jel vloni. Slibuju si od něj, že mne nenechá "ve štychu". Že pro něj, tak jako pro levnějšího bratříčka s kauflandu, nebudu muset hledat ochranu před deštěm.

...neděle: s rukou pomazanou mastí a omotanou obinadlem jdu na fotbal. Proběhnout se, přijít na jiné myšlenky a odhlásit se z těch dalších. Aleš mě požádá, jestli bych jeho známé - sběratelce, cestou nesbíral prázdné čajové obaly. "Jo, proč ne", ochotně souhlasím, aniž bych tušil, jaký to bude "oříšek".

...pondělí: jdu na pinec. Libor by chtěl jet se mnou. Proč ne?

...středa: Libor volá, že nepojede škoda. Škoda.

...čtvrtek: den "D". Opět se mi tradičně vůbec nikam nechce. Opět jsem naplněn směsí obav, nechuti rozhejbat tělo a tentokrát i nedůvěry v pravačku. Přelévám tu směsku do Jiři, která mne s ní posílá "k šípku". Nedivím se jí, že ji mé skuhrání leze na nervy. Už abych se dal do pohybu.

Na nádraží mne, tradičně, veze táta. Pomáhá vyložit krabici s kolem. Tentokrát ji (krabici) nemám, na podvozku z koleček od in-line bruslí, nýbrž na kolečkách původem z hračky - golfáčku Zuzi. Vše přestane jít dle plánu, když mne po pár metrech v zábřežské nádražní hale předbíhá jedno z koleček podvozku krabice. Ta se okamžitě odmítá pohnout z místa s osičkou zapíchnutou do spáry nádražní dlažby. No to snad né! Při zkoušce po garáži (1,5m sem 1,5 m tam) mi to jelo tak pěkně! Jiřa utíká do auta pro dvě třináctky, zatímco já přešroubovávám matičky na osičkách. Potí se mi záda, třesou ruce. Obrnou, a nervositou zároveň. Vlak mi zpožděním dává desetiminutovou šanci. Naštěstí! S úlevou nakládám kolo, nasedám do vlaku, nervozitu nechávajíc na peróně. Mávám z okna. Rodičům. Jiře. Se Zuzkou a Ondrou jsem se rozloučil už ráno svým: "Do školičky pro jedničky", před jejich cestou do školy. S tím, že se uvidíme o prázdninách. Zuzce se chtělo brečet. Ondrovy taky. Mě taky. A Terce vůbec, je zrovna v Paříži. S rozjezdem vlaku se bortím do sedačky. Jsem rád, že přetržení pout k chalupě a rodině mám za sebou. Neumím to. Praha - přestup na metro. Praha - přestup z metra na Florenc bus. Tam mě další kolečko zrazuje tím, že se rozláme na padrť dvanáct metrů před autobusem Eurolines. Sunu, tlačím, vláčím, nesu, krabici těžkou jako cent s někým po asfaltu. Úlevně ji vsunuju do kokpitu busu. Uf! Bořím se do čalounění busu. Zítra ráno budu v Paříži, kde pojezd krabice nebudu potřebovat. To je jediné co vím. Dál jsou to jen představy, chiméry, očekávání. A já a lidé a cesta a počasí a cizí země a tisíce neznámých... Začínám se těšit. Nic horšího než upadnuté kolečko u krabice na Zábřežském nádru se mi nemůže stát. Jisto jistě! Jisto jistě?

Ráno 14. 5 2015 vystupuju z busu v Paříži spolu s novomanželským párem ze Šumperka. Přesedají tu na jiný bus, směr Bordeaux odkud chtějí mašírovat do Santiaga de Compostella. Dávám jim na mne kontakt, že si po návratu z cest uděláme u mě "cestovatelské scuk". (Neozvou se). V ústraní, u popelnic, kompletuju Mišoně, zatímco halou zní, graduje, hit mé zimní přípravy "Take me to church". Připadám si jak na startu na olympijském ovále a přitom jsem všem ukradenej. Jo, ta chvíle, kdy jsem na kilometru, metru nula má svou atmosféru - jen pro mne. Zahazuju jednu ze dvou mikin - zas tak zima tu není a vyrážím vstříc dobrodružství.

Včera tu byla Terka se školním výletem. Počasí není ideální pro brouzdání městem. Mraky clonící slunce mi hrozí deštěm, takže se zastavuju jen před mohutně znějícím Notre Dame, abych Terce poslal sms do Londýna, a mířím na nádraží Austernitz odkud chci, stejně jako vloni, vystartovat směrem na Orleans. V automatu si kupuju lístek, čekám na vlak, cpu se dovnitř, bořím se do sedačky. Uf! I poslední přestup se zdařil. Uf! Uf! Uf!

Nádraží v Orleans je prakticky v centru. Dvě zatáčky a jsem u katedrály - tam co vloni. (To jsem ale vystoupil o zastávku dříve - omylem. Letos už jsem holt mazák a vystoupil jsem na konečné.) Dnes Francie slaví státní svátek - Na nebe vzetí Ježíše Krista. Orleans je vyzdobený fanglemi, a obchody jsou zavřený. Nevadí. Mám makovec ze zábřežskýho Penny marketu. Nechám se vyfotit na startu před hlavní katedrálou (Sv. Kříže) a lezu do ní, hnán nutkavou potřebou modlitby. Katedrála je nevyfotitelně krásně nazdobená. Květinové koše, květiny v květináčích, kytice ve vázách, miskách, na stolech, na kamenném sloupoví, dřevořezbách, za rámy obřích obrazů. Moc pěkné. Vloni jsem odtud dojel na jih do Maroka. Letos jedu na sever a mohlo by to být snazší. Uvidíme.

Spouštím se k řece Loira pod městem. Zatahuje se, prší, leje. Zachraňuju se u benzíny, kde vodu na čaj dostávám s úsměvem. Zírám do deště a srkám teplý čaj. Včera samozřejmost. Dnes poklad. Ó já se mám. Po půl hodině přebíhám deštěm silnici k rampě protilehlého (zavřeného) obchodu. Rozmotávám si karimatku na papundeklový karton, který tu zanechal spáč přede mnou. Po dnešní "pokřivené" noci v busu, a včerejší nervózní noci v posteli, se slastně natahuju. Fouká mi do tváře. Zavírám oči. Zavrtán do spacáku usínám. Je mi fajn. Líp než v posteli.

Šlapu mezi městy Orleans a Angers, v nádherném údolí podél nejdelší francouzské řeky Loiry. Moc o tomto koutu Evropy nevím. Vím jen, že se sem jezdí "čumákovat" na zámky. Jedu s vodou, stále mírně z kopce dolů. Střídavě po silnici a cyklostezce sypané kamínky. Od zámku k zámku. Podle pohlednice, kterou jsem si koupil první den v Orleans. Když "touristbyro" bylo zavřené.

Na pohlednici oněch zámků září devět. Ne všechny lze spojit jednosměrnou cyklojízdou. Takže jich nakonec uvidím "jen" šest: Amboise, Villandry, Usse, Blois, Chaumont a Angers. Nemá cenu popisovat každý zvlášť. Zdobné střechy s komíny a věžičkami kryjí zdobné členité zámky obklopené udržovanými parky. Z každého dýchá historické bohatství Francie. Do každého se platí vlezné, které se mi nechce platit. Stačí mi pohled z venku. Už to, že jedu tak krásnou krajinou mne naplňuje radostí ze života. Jsem rád, že jsem tu. Tři stovky dlouhý kilometrový úsek projíždím za tři dny s radostí člověka zrozeného pro pohyb. Radost mi nedělají jen ty zámky, ale i krajina. Mocná řeka a její mosty. Zelené kopce a mezi nimi drobounké vesnice. Vinohrady formované přírodou a lidmi. To vše je přirozeně krásné a čisté. Omšelé, a udržované zároveň. A je to i země lidí. Milých, usměvavých k cyklistům přátelských. Když mi vítr shodí kolo tak nešťastně, že se mi ulomí nosič na kotlík, v prvním servisu mi jej opraví. Když si mladík se mnou neví rady a nedokáže vysvětlit, kde je fontánka, tak mi dojde koupit do Carerfouru vodu. K tomu je tu infrastruktura připravená na turismu. Tedy spousta laviček, záchodků, odpočívek u silnic s posekaným trávníkem, lavicí se stolkem. V každé větší obci lze nalézt veřejné tábořiště s možností postavit bezplatně stan na, zpravidla, pěkném klidném místě v blízkosti kadibudky. Jo, moc pěkné jetí. Jedinou komplikací je počasí. Déšť střídá slunce absolutně nevypočitatelným způsobem. Třikrát v hodině se balím do igelitu a třikrát v hodině se z něj soukám.

Třetí den mne dohání slib, že se budu ptát po čajových obalech. Po prvních pokusech začínám tušit, jaká bude svízel tomuto slibu dostát, a nějaký ten pytlík od čaje přivézt. Vždycky to je totiž stejný: Potkám hospodu. Zabrzdím. Slezu. Opřu kolo. Posbírám do hrsti neukradnutelné věci (dokumenty, peníze, foťák, mobil). Zamknu kolo. Vejdu dovnitř (všechny nekuřácké). Vyčkám chvilky, kdy personál "nic" nedělá a v tu chvíli mu řeknu školní angličtinou předpřipravenou prostoduchou větu: "Dobrý den. Jsem sběratel z České republiky. Mohu zde dostat prázdný pytlík od čaje?". Po té větě se na mne obsluha zpravidla podívá pohledem, při kterém si připadám jako bych přišel do zeleniny a chtěl šlupku od banánu. Přidávám tedy slova, gesta, dovysvětlující, že: nepotřebuju - nemyslím přímo pytlík od čaje, ale tu obálečku, do které se ten čaj vkládá. Přičemž takovým pytlíkem, obálečkou, mávám číšníkovi před očima. Načež zpravidla číšník zavrtí tiše hlavou uzavírajíc tuto kausu a otvírajíc mi dveře ven - z nichž já uctivě vycouvám. Venku odemknu kolo. Poschovávám věci. Rozjedu se, litujíc času. Po každé návštěvě v cafeterii jsem skeptičtější a skeptičtější, čím dál tím méně sebejistý. Čím dál tím více pochybující: o správnosti věty - výslovnosti, o své důstojnosti. Čím dál tím více si připadám jako žebrák, který se vydává za sběratele prázdných, a přitom žadoní o plné, čajové pytlíky. Po každém marném pokusu (denně pět) čím dál tím více rozumím neochotě číšníků "se mnou zabývat", sahat kvůli mně do koše pro (mokrý, špinavý, zmuchlaný) odpadek. Čím dál tím víc rozumím jejich rovnici: chci-li od nich "čajový pytlík" pak oni ode mne chtějí "2e". Jo, kdybych sbíral pivní tácky, korkový špunty..., to jo to by tu chápali, to tu frčí. Ty tu mají pro sběratele přímo předpřipravené. Ale prázdný pytlíky od čaje?! To od nich nikdo dosud nechtěl! Až teď! To musí být úchylka!

V Angers končím krasojízdu podél Loiri a odbočuju na sever směr Douvres. Směr Caen. Směr Normandie. Směr pláže pamatující vylodění spojenců v roce 1944.

S větrem v zádech peláším pěknou silnicí zemědělskou Francií. Vítr, déšť, slunce, vítr déšť, slunce. Šestý den vandru nepřízeň počasí nevydržím - nejsem mlok, a v Decathlonu přikupuju pogumovaný kalhoty do deště (17e). Sedmý den, před Caen, jdu spát za deště, spím za deště a ráno padají kroupy. Při první příležitosti brzdím u Carerfouru. Do tepla, a pro gumový rukavice s teplou vložkou. Jsem v Normandii.

Příjemné teplo infocentra cítím i přes pláštěnku. Než si vyberu ten správný letáček s mapkou, je pode mnou pěkná loužička. Pochopitelně, že i tu se ptám po čaj pytlíku. Paní rozumí, chápe, je vstřícná, bohužel místo čaje, tu pijí kafe. Takže zase nic. V letáčku jsou zakreslený musea, hřbitovy. Linky podél moře obtahují pláže: Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword, na kterých se vylodili spojenci. Památných míst je tolik, že nemám šanci je obkroužit. V podstatě k tomu nemám ani důvod. Jsem tu, abych viděl "to místo". Abych věděl "kde to bylo". Abych se zahleděl do stejných vln, prošel se po stejné pláži jako "oni". Abych se na tom místě, na chvíli zastavil. To je celé. Nic víc. Nic miň.

Jak se přibližuji k pobřeží, tím více je krajina posetá památníčky, tanky na podstavcích. Z informačních cedulí mluví mezinárodním jazykem fotky o tom, co se právě na tomto místě událo.

Ráno v dešti, a teď v slunci jedu proti mořem vonícímu větru. Směr Juno beach, která je druhou pláží zprava - po Sword. Je široká asi 10km a rozkládá se kolem malé rybářské vesničky obklopené písečnými dunami Courseulles sur Mer. Udělalo se krásně. Procházím se po pláži, sbírám mušle, které zpěněné moře vyhání na písčitou pláž Juno, spolu s chaluhama, kamínkama a plovoucí plastovo polystyrenovou kaší. Náhoda přede mnou vyplavuje as jako velký talíř velkou krabí ulitu. Je absolutně nepoškozená. Beru ji pro Ondru. Užívám si tu chvíli.

Kousek od moře stojí velký kříž roubený francouzskýma a kanadskýma vlajkama. Tam v obranném betonovém bunkru, je návštěvnické centrum. Jdu tam. Uvnitř je přehlídka vojenských suvenýrů. Tanky, letadla, lodě atd. v miniaturní podobě. Válečné výjevy ve fotografiích či vyvedené uhlem nebo olejem. Lákadla a hračky pro malé velké kluky. Pohlednice s mrtvými, živými, šťastnými i nešťastnými obličeji. Suvenýry pro turisty. V zadní části bunkru je musejní expozice. Když do ní chci vstoupit, jsem mladíkem taktně poučen, že potřebuji biletku. Zdvořile a úsměvem poodstoupím. Ne, do musea nemusím. Shodou okolností prakticky vzápětí poté, aniž bych tak zamýšlel, do tohoto musea vstupuju zadními - východovými- nikým nehlídanými dveřmi. Válečné děje jsou tu promítány mě neznámým způsobem na sklo, které stojí v prostoru. Na každém skle běží jiná filmová smyčka. Teče na nich krev. Umírají lidé. Mírumilovné moře, kterým jsem se před chvílí brouzdal, na místo mušlí vyplavuje bedny, helmy, mrtvoly. Ve vitrínách pak, patřičně časem ohlodány, jsou zbytky, důkazy, toho dění. Zbytky výzbroje, výstroje. Lebka s vetknutou polní lopatkou... Sedím, a koukám na to. Mám čas.

Než návštěvnické centrum opustím (i tu pijí jen kafe), vložím do knihy návštěv Ondrův obrázek znázorňující vzdušný souboj. Připíšu k tomu vysvětlující text: "Tento obrázek nakreslil můj syn Ondra, pro vzpomínku na mrtvé vojáky. A já jsem ho sem přivezl na kole. Petr Skála". Vzhledem k mé měkkosrdcatosti a porci filmů, které jsem před tím odsledoval, mám při tom dojímavý pocit.

Po dvou hodinách si vyzvedám u kluků v půjčovně surfů mobil a jedu dál. Směrem na Arromanches les Bains. Je krásně. Slunce svítí. Jedu po zelenkavé náhorní plošince třicet metrů nad mořem, pod níž vpravo je 10, 20, 30 metrů je úzký pruh pláže, a pak už jen moře, moře, moře s bělavými hřebínky vlnek. Odkud nepříjemně studeně fouká. Jedu v mikině a teplákách. Silnice se mi vlní pod kolem.

Zastavuju v okrouhlé prosklené budově zářící novotou nad Arromanches. Za skleněnými vitrínami je krásně teplo, a bezvětrno. Je to kino. Na běžné LCD televizi běží ukázka promítaného filmu - bez zvuku. Polo hraný dokument vypadá pěkně, ale do kina se mi jít nechce. Ale taky bych si docela rád na oběd sednul na nějaké bezvětrné teplé čalouněné místo..., a tak si za příjemných 5e kupuju lístek s představou, jak se v přítmí zabořím do sedadla s houskou v jedné a čokoládou v druhé ruce. Deset minut poté vcházím do kinosálu spolu se školním výletem anglicky mluvících as dvanáctiletých dítek.

K mému zklamání nevstupujeme do klasického kinosálu s plátnem, před řadou sedadel, nýbrž do okrouhlého sálu o průměrů cca 25m. Stěny tvořící kinosál jsou rozčleněny na výseče 5x4m. Řady sedadel tu jsou nahrazeny řadama zábradlí, o které se lze opřít. Jediná sedátka jsou po obvodu. Okamžitě jedno zabírám. Představení začíná, když potemnělý sál prozáří vlajka fašistického Německa zdobená svastikou. Vlaje na všech výsečích současně. Esteticky krásná vlajka se jakoby třepotá ve větru, zatímco já koušu do housky. V rychlém letu následují dokumentární záběry poznamenané časem vedoucí k nástupu fašismu v Německu. První sv. válka. Poválečný hlad, chaos, bezvládí, nezaměstnanost. Inflace. Hlad. Poté se na diváky ze všech stran dívá střídavě A. Hitler a lidské masy zfanatizované jeho rétorikou. Gesta, hlas, dikce, to vše mi připomíná prokurátora Urválka. Následuje Křišťálová noc a zabrání Českých Sudet pak zazní rána jak z děla až mi zaskočí, a na plátně je vyhlášena válka Polsku..., Franci..., Anglii..., Rusku.... Německé vlaječky se rozlézají po Evropě, severní Africe. Děje se na jednotlivých výsečích odehrávají každý zvlášť, a nebo, se vzájemně prolínají. Vzduch kina resonuje s obrazem. Výbuchy granátů, bomb, výstřely děl, doplňují obraz. Nevím. Nikdy jsem neslyšel, jak zní výstřel z děla, ale tu, v uzavřeném sále to jsou opravdové "pecky". Velikost, všude přítomnost filmu a hlavně zvuku, působí autenticky. Děcka se chytají za uší, já přestávám žmoulat rohlík, a všichni si společně reflexivně trháme hlavama. Vždy jednotně, ve směru odkud zazní zvuk ohlušující exploze. Reproduktory a obraz nás přenáší do bitevní vřavy, aniž bychom opustili svůj reálný život. Proti své vůli, my co jsme seděli, stojíme na nohou vtaženi do děje. Poté přichází záběry z vylodění, postup spojenců a důsledky Hitlerovské totální války vedoucí k totálnímu zničení Německa. Do tmy tmoucí, do nejhlubšího ticha jaké jsem kdy slyšel, začíná něco nepatrně hučet. Sotva slyšitelné nabírá postupně na síle... a pak to hučí, hučí, hučí. Čím dál tím víc. Přímo nad námi. Ano, jistě. Bombardéry nám táhnou nad hlavama tmou kina. Je to úžasně sugestivní zvuk, při kterém mi (i teď když na to vzpomínám) běhá mráz po zádech a naskakuje "husí" kůže. Do hukotu letadel se přidává divné svištění... zakončené ohromnou, nečekanou, nepředstavitelnou DETONACÍ. Při první s sebou trháme..., ale v zápětí na nás dopadá druhá, třetí, desátá, stá. Sousto mi uvízne ve staženém hrdle. Doslova a do písmene. Nedokážu ho posunout staženým hrdlem, ať dělám, co dělám. Ne pro strach, ale pro tíseň. Poté, stejně pozvolna, tmu kinosálu začnou prozařovat plaménky, které se s časem mění na plameny. V tu chvíli stěny kolem mě hoří a já jsem vprostřed hořícího města. Byť stojím na koberci a necítím ohně žár ani pach, tak jsem vprostřed na mne se řítících městských zdí. Obraz v nadživotní velikosti mne provází ruinami domů, z nichž vyskakují hořící lidé, ulicemi na kterých leží. Vidím na nich každý detail. Maso, kosti, zuby, krev, hnus. Zavírám oči. Ale uši zavřít nedokážu. Hukot ohně. Řítící se domy. Předení letadel. Vybuchující pumy. Štěkot houfnic se dere do mne. Proti mé vůli. Je to hrozné. Je to strašné. Je to děsivé. Děsně děsivě děsivé, tísnivé představení. Na jednom plátně se ruinami měst potácí zaprášení starci, ženy, děti. Na jiném pak umírají vojáci. Na dalším spojenci osvobozují mrtvoly v koncentračních táborech. Uprostřed toho děje stojím já neschopen sevřeným hrdlem polknout sousto. Nejde to. Pořád ještě nedokážu polknout. A pak zase tma, a míru milovné ticho, do něhož začnou znít housle. Dojemné, tklivé, skličující fantasticky krásné housle. S jejich tóny se na plátně rozbíhají dojemné záběry na mrtvé - kteří jsou zahrabáváni, na živé, kteří se setkávají. V nadpřirozených velikostech se kolem mne střídají ustrašené, vyděšené, hladové obličeje, slzy, které pro své slzy vidím čím dál, tím více rozmazaněji... Normálně regulérně nezadržitelně se mi z očí kutálí slzy. Slzy jak hrachy. Slzy dojetí, zmaru, tísně a lítosti nad bezedným utrpením, kterého jsem svědkem. Nemůžu se dočkat, až to skončí...

Úžasně emotivní představení končí záběrem do sluncem prozářeného parku bezejmenného Evropského města, kde barevní kluci poslouchaj kazeťák, tančí hip-hop a balej holky. Sálem zní potlesk šesťáků, zatímco já si - otočen ke zdi, stírám z obličeje slzavý závoj. Pokradmu se dívám kolem sebe. Ne, stydět se nemusím. Uvaděčka otvírá dveře sálu. Vypouští nás ven. Vcházíme do sluncem, teplem zalitého proskleného vestibulu. Kloníme hlavy, zvlhlé oči k zemi. Nikdo nešvitoří, se nepožďuchuje. Děj představení nás má stále ve svých spárech. Sedám si do křesílka s houskou v kapse a soustem stále v hrdle proti velkému oknu od stropu až k zemi. Koukám na moře a Děkuji, že to byl jen film.

Kolem tanku na podstavci se spouštím na náměstíčko Arromanches. Je krásně jasno. Gold beach je lemována mírumilovnou krajkou utkanou z mořské pěny. Dále v moři leží torzo betonového mola sestaveného během vylodění. Turistů jako máku. V opuštěné uličce se nechávám vyfotit u opuštěného nápisu, k němuž jsou přikresleny dvě siluety školaček. Vypadá to, jakoby právě teď čmáraly na zeď své, mé, naše, vaše, jejich moudré přání: "Prosím ne více válek". Fotí mne americký turista s krásnou černoškou po boku. Svěřuju se mu: "Zatímco u tanků, děl, výsadkových člunů je tlačenice o fotku, tak tu se s nikým tísnit nemusím. Trochu smutné". "Yes", odpoví mi on.

Po zážitku z kina nemám chuť, sílu a ani motivaci pokračovat v jízdě na další pláž - Utah. Už teď jsem zažil válku více, než jsem očekával. Více, než jsem sto unést. Otáčím tedy k moři zadní odrazku a jedu na Byeux.

Jedu mezi většími menšími přepečlivě střiženými hřbitovy. Hroby jsou na každém jinak upravené. Někde se bělají kříže, jinde náhrobní kameny... ležící, stojící srovnány uniformě do řad, zákrytů, šiků. Na některých hřbitovech jsou na náhrobcích jen jména s vojenskou hodností. Na jiných jsou do kamene vtesána filosofická moudra stavící smrt v boji nad život v porobě. Jsou to pěkná slova, ale umírat bych pro ně v jiném koutu světa tisíce mil od domova neuměl, nechtěl. U některých křížů, hvězd Davidových leží drobný dětský výrobek s věnováním. To nějaká školní třída si vzala "patronát". Kontrast dětského výtvorku a náhrobku na mne působí melancholicky mile. Představuju si ručičky, prstíky svých dětí jak hnětou pro někoho cosi, a pak na stužku píší JMÉNO, a poté to pietně přinesou až sem, na to krásné smutné místo, kde ten skutečný člověk sní svůj poslední sen o míru, lásce, rodině, cestování... O tom všem co já díky jemu mám. A nebo alespoň, pokud to sám nezorám, díky sobě, mohu mít. Po zážitku z kina věřím v opravdovost, s níž ty dárky byly vytvořeny, přineseny, položeny. Stejně jako ten Ondrův. Jsou důkazem naplnění citátů pod nimiž leží: "On zemřel, aby jsi ty žil", "Zemřel mlád aby navěky žil v našich srdcích", " Ve chvíli kdy na nás zapomenete, tu budete vedle nás" atp.. Těchto hřbitovů tu je více než hodně. Bodejť by ne, když na úseku několika málo desítek kilometrů, během pár dnů zemřelo a bylo zraněno na 200 000 kanadských, amerických a australských "solders".

Le Mont St. Michel je architektonický skvost, který mi stojí v cestě cestou do Bretaně. Přijíždím k němu v podvečer. Po třech vydatných přeháňkách je mrazivě jasno. Díky ledovému větru, který rozhání mraky. Zámek na pomezí Normandie a Bretaně postavený na skále obklopené mořem vidím z daleka, od Avranches, protože moře moc překážek zraku neklade. Jedu k němu. Napřed vypadá jako rozhledna sesazená z Ještědu na mořskou hladinu. Čím více se přibližuji, tím více se jeho obrys - tvořený z věžiček, ochozů cimbuří- více a více od uniformní ještědské rozhledny liší. Blížím se k té kráse krásným podvečerem důkladně chlazen větrem. Když jsem na přístupovém molu, zazvoní mi telefon. Volá Jiřa, že nefunguje bojler. Než do sluchátka dovykládám instrukce co a jak dělat, aby teplá voda zase tekla, mám prsty zkřehlé zimou. Funí tu vážně nepříjemně. Lezu do hradu, prolézám podhradí. Bez vstupného. To (8e) si musí zaplatit jen ti, co chtějí do zámku. Po hradním ochozu obcházím komplex zámku sedícího na žulovém ostrově. Kde jen to je možné, tak je hotýlek s pidi okýnky. Restaurace s pidi stolečky. Obé samozřejmě, za maxi ceny. Zcela zdarma jsou "jen" ty fantastické výhledy, pohledy, průhledy na zámecká kamenná zákoutí na pozadí moře a zapadajícího slunce, na zákoutí. Břečťan přivinutý ke kamennému rohu. Nejsem tu zcela sám, ale žádná tlačenice se nikde nekoná. Obdivuju fešně nastrojená děvčata v lehkých šatech, s nimiž si pohrává ledový vítr. Zatímco já mám na sobě tepláky, tepláky, triko, košili, mikinu, bundu, rukavice určené k pletí záhonu a směnil bych kšiltku za kulicha. Je tu na větrné hůrce vážně kosa, a tak po příjezdovém molu, zase mizím. Proti mně jdou podstatně tepleji oblečení Korejci s foto výbavou pro noční focení, s níž mohou udělat přiložený snímek.

Zadními vrátky vstupuju do campu. Nikde žádný stan zato autokarů jako máku. Opatrně cinkám stanovýma tyčkama, abych náhodou někoho neprobudil. Opatrnosti zřejmě není dost a z vedlejšího karavanu leze ven penzista v opotřebovaném pyžamu. Ze schůdků karavanu mne němčinou informuje, že každý kdo chce v campu campovat musí zaplatit v pokladně u vjezdu. Dělám, že nerozumím. Předpokládám (mylně), že zaleze do budky na kolečkách k telce a křížovkám, a dá mi pokoj. Jeho pořádkumilovnost ho však nutí sestoupit na pečlivě střižený pažit. V papučích přichází ke mně a znovu a důrazně adresně opakuje svou větu. Pohybem ruky směrem k recepci zdůrazňujíc slovo: "Zahlen". Tu i já pochopím, že musím reagovat. A tak přehrčím: "Herr. Ich frčen zí ganze nicht". Jenomže tím se staříka jen tak nezbavím. Začíná mi tvrdit, že prostorný obdélník obehnaný krásně střiženým živým plotem je jeho. Nevěřím mu to "ganz majn". Kecá. Místa tu je na tři karavany. Ale hádat se s ním taky nechci. Vším co dělá, mne přesvědčuje, že, hnán nesmyslným smyslem pro spravedlnost, je schopen v těch pantoflích a pyžamu dojít na vrátnici pro posily. Kapituluju. Balím polo rozbalený stan a přesunuju se vně campu. I tam je zelená na kraťoučko střižená travička.

Jedu Bretaní. Zítra - pozítří, to podle toho jak mi to pojede, opustím Francii a nemám žádný sběratelský úlovek. Zklamán neúspěchy volám Alešovi, aby mi do francouzštiny přeložil výše uvedenou větu. Nejsem si totiž jist, že mi vůbec rozumí. Věta mi přijde, já ji přepíšu na papír a k ní přilepím pro vysvětlení ukázku. ...a zase nic. Prázdné pytlíky od čaje jsou prostě ve Francii úzkoprofilové zboží. Šlapu směrem na Roscoff. Což je poslední - nejzápadnější - přístav Francie, z něhož lze plovat do Anglie. Od včerejška vím, že do - nejjižnějšího anglického přístavu - Plymouthu mi to pluje pozítří ve tři odpoledne. To se dá stihnout.

Do Roscoff přijíždím obklopen poli. Pěstuje se na nich cibule a ještě jiná, mně neznámá rostlina. Doma mi internet prozradí, že to byl artyčok a že mi nemohl chutnat. V carerfouru si kupuju na místo oblíbených fazolí v rajčatové omáčce obdobně lacinou velkou pixličku Ratatouille. Bagety, dvě piva, párky a kilovku brambor salátu na šestihodinovou plavbu.

Po nákupu jedu do přístavu. Právě tu probíhá festival Kubánské hudby. Dvacetičlenná kapela fouká, buší, brnká, chrastí nástroji, a do toho ještě španělsky zpívá. To aby se mi v ústraní pěkně vařil oběd. Čekám, co mi vypadne z plechovky. Vyklepnu z ní takovou lečo směs. Zeleninové jídlo z vařených rajčat, paprik, lilku, cuket a cibule s chřestem a malými bramborami. Přidávám párek. Nemůžu se dočkat teplého jídla.

Po tisícovce kilometrů a deset dní poté co jsem v Orleans sednul na Missiona, jsem v cíli francouzské etapy, přesně jak jsem si předpovídal. Jedu dle plánu. Užívám si atmosféru cílového místa. Lidé mne sympaticky okukují. Tak jako všude, i tu mám pocit, že autenticky vyhlížející Myšoň dobře doplňuje můj opršelý zevnějšek. Takový dojezd mé "tour" mi je po chuti. Několik z nich se dá se mnou do žoviálního žvatlání. Patří k nim i Katrina Sloan. Je tu na výletě se svojí dcerou. I jí nacvičenými větami nad mapkou popisuju příběh své cesty, ukazuju rodinnou fotografii, mluvím o sobě, své rodině, tak jako ona o té své cestě, rodině, životu. Každé slovo, věta zpevňuje most mezi námi. Je na ní vidět, že mi upřímně závidí mou cestu. Říká, že to je "Big project". Odpovídám upřímně skromně: "I´dont know". Sama od sebe mi píše na papír svou adresu. Bydlí kus za Plymouthem. Teoreticky bych se u ní mohl stavit - pojedu kolem. Ale nevím. Nic neslibuju.

Dvě hodiny před odplutím stojím před pultíkem Britanny Ferries a cca za 1526 Kč si kupuju lodní lístek. Pěkná prodavačka v pěkném kostýmku po mně chce občanku. Rozvazuju si tedy levou botu, zpod vložky vyjímám ID card a se zdvořilým gestem, že: "trochu smrdí" ji podávám přes pult. Fešná prodavačka ji přijme dlouhými nehty beze známek odporu. Naopak - usměje se profesionálním úsměvem, aby poté vyťukala cosi na klávesnici. Dostávám lístek a ptám se, zda je na lodi sprcha. Nedokáže mi odpovědět, ale osprchovat se můžu i tu - za peníze. "Pro sprchu počkám na loď, jsem na cestě teprve deset dní", odpovídám já kostrbatě, načež si vyměníme chápavé úsměvy.

Spolu se mnou čekají na vpuštění do lodě holky cyklistky. Chtěl bych si s nima povykládat. Ale jim se do rozhovoru se mnou nechce. Zřejmě nejsem jejich typ.

První mou "lodní" starostí je oběhnout zásuvky a strčit do nich MP3 přehrávač, telefon, nabíječku monočlánků. Na lodi jsou zásuvky v provedení euro i british. Hned poté mažu najít sprchy. Jsou pěkně zašité až dole u garáží. Tři kóje zejí prázdnotou. Zrcadlo přes celou stěnu zrcadlí jen mne a vzorně obloženou místnost kachlíky. Koupelnu 5x8 metrů mám jen pro sebe. Slastně na sebe pouštím litry teplé vody. Souběžně peru tepláky, triko, trenky, šlapajíc po tom všem chodidly. Voním se, mydlím se pěnivým mýdlem. Po deseti dnech zase ve sprše. Paráda. Paráda. Paráda.

Nahoře, na lodi se opět potkávám se Sloan. Předvádí a učí mne karetnímu kouzlu. Já ji pouštím z MP3 přehrávače nahrávky. Zuzka hraje na kytaru, Terka na flétnu a Ondrův pláč nad tím, že nechce utírat nádobí. Poslední nahrávka má největší úspěch. Pak se společně koukáme na představení kouzelníka. Je to vystoupení pro děti, ale tleskají všichni, i dospělí, když se v kouzelnické krabičce ztrácejí a objevují předměty, mění barvy a vlastnosti. Na lodi, na této stejně jako na všech dalších, je samoobslužná jídelna. S pocitem paběrkujícího hladovce získávám první pytlíky od čaje na odnešených tácech. Hurá. Hurá! Hurá! S prázdnou tedy domů nepřijedu! V ústraní se natahuju na koberec. Boty igelitku pod hlavou. Záda mi masíruje mírné chvění rezonujícího ocelového trupu. Mírně se pohupuje v rytmu vln. Koberec je příjemně měkký, teplý, laskavý. Usínám..., pochopitelně.

Velká Británie

Ve Velké Británii, v hrabství Devon, v Plymouthu, kotví loď o hodinu později, než by "správně" měla. V Anglii jsou totiž oproti SEČ o hodinu později. Celníkovi se nelíbí má občanka. Někam s ní odchází, aby mi ji posléze vrátil s: "Welcome to England". "Thank you", děkuju mu já za otevření vrátek do Anglie. Připadám si přitom jako mistr světa amoleta.

Počasí v podvečerním Plymouthu je přesně takové jaké mi předpověděla ve Francii Katrin jedním slovem: "Worse" - horší. Jsem v bundě, flanelce, triku, s knoflíčky a zipy nadoraz, kšiltkou naraženou na uši. Od moře funí nepříjemně studeně. Mraky cloní oblohu stejně dokonale jako kapuce mou hlavu. Řekl bych, že není víc než patnáct stupňů. "Tak jsi v Anglii", řeknu sám sobě nahlas přejíždějíc silnici ve směru šipky zprava doleva. Nezvyklé jetí začíná. Nebude to tak obtížné, jak se budu obávat. Naopak. Co-by cyklista slízající, tlačící, nastupující vlevo, si jízdu vlevo oblíbím. Ne s jízdou vlevo nebudu mít nejmenší problém. Nejkrizovější chvíle budou nastávat ve chvílích, kdy bezmyšlenkovitě budu odněkud odjíždět, např. z parkoviště před obchodem. To se zhusta budu ocitat tváří proti plechu kapoty a usměvavé řidičce. Nějakou chvíli nezvykle budou na mne působit auta, náklaďáky, kde na místě "řidiče", bude prázdno. Jedinou "komplikací" bude, že si budu muset koupit zpětné zrcátko, neb to mé, levostranné, tu bude mimo hru...

Rozhlížím se po obzoru města s horizontem moře za zády. Pátrám po věžích, které, zpravila, prozradí, kam jet čumákovat - historické centrum města. Nic takového ale není vidět. Nemám mapu Anglie a Plymouthu už vůbec ne, a tak zabíjím čas posunováním sebe sama ztracen v opuštěných nehezkých ulicích nehezkého města.

Vítr bezcílně prohání po opuštěných ulicích odpadky - a mě. Nikde nikdo. Dnešek má před sebou poslední dvě hodiny světla. Nebaví mě to bloumání odnikud nikam. Jsem na hraně rozhodnutí, zda někde zalézt do tepla stanu - ale kde? A nebo jet dál - ale kam? Mám představu, jakým směrem chci jet (moře vpravo), ale bez mapy nemám ponětí kudy to je. Potřebuju informace, mapu, nejlépe GPS. ...a tak bloumám. V duchu mi k tomu "hraje" skupina Team: Bloumám si cudzím mestem...

Ne zas tak velká náhoda mne přivádí k hospodě. Chlapy sedí na pivních sudech, a hulí. Z triček s krátkým rukávem jim vyčuhují potetované paže, krky, hlavy. Každýmu. Je jich asi sedm a všichni do jednoho mají nějaké modré ornamentální zdobení kůže. Je mi z těch krátkých rukávů zima. Vytahuju adresu Sloan, a ptám se na cestu. Ne že bych chtěl ještě dnes k ní dojet, to ne, ale kousek popojet v jejím směru bych mohl. Vybírám si jednoho z nich.

"What?", zeptá se mě on pivním dechem. V tu chvíli uslyším poprvé angličtinu od rodilého Angličana. Zní trochu stejně a hodně jinak, než jsem na ni zvyklý z magnetofonového pásku. Dvakrát, zřetelně opakuju svou otázku, kopírujíc fonetiku paní z kazety. Jsem přesvědčen, že správně, dokonale perfektně. Věta: "Prosím vás, kde je cesta na Exeter", není totiž vůbec těžká. Odpovědí mi je žďouchnutí rukou a otázka: "A hele, jakým ty vlastně mluvíš jazykem?". "Doufám, že anglicky". "Ha. Ha. Ha. Anglicky teda nemluvíš!", uzemňuje mě pivní skaut k pobavení ostatních. Břicha se jim třesou smíchem. Cítím se blbě, ztraceně, nejistě, chce se mi čurat. "Ne, nemluvím", dávám smutně za pravdu potetované pivní postavě s býčí šíjí, přičemž jí strkám před holou hlavu s obrázkem hada papírek s adresou Sloan. To musí pochopit i bez angličtiny... Pochopí, a začne klít, chytat se za hlavu, chodit okolo mě, jako bych byl přelud. Z doprovodných gest chápu, že to je hrozně daleko. Čemuž přisvědčuje i parta válící se smíchy na sudech. Opakují nějakou číslovku (zřejmě) a slovo "majls". Vysvětluju jim, že mi je jedno, kolik to je "majls", jen chci vědět, kudy se mám z tohoto konkrétního místa na ten Exeter dát zatímco oni ze sebe sypou nadávky, který se u nás čmářou na zeď, a který jsem já naživo nikdy neslyšel. Znějí opravdově, plně, šťavnatě. Asi bych se s nima nedomluvil, kdyby se mne neujal kluk v otrhanejch riflích. Jeho sluch je ke mně vnímavější, a řeč okleštěná od nadávek zní prostě: "Dnes spánek - v parku (tam). Zítra Exeter (tam)". Dobře. Asi jo. Opakuju po něm: "Dnes spánek v parku (tam) a zítra Exeter (tam)". S petkou sebranou na ulici si jdu kobercem napříč nekuřáckou hospodou (pubem) pro vodu. Místností duní hudba. Před výčepákem, s řadou pivních pák, je položený lino pocmrndaný pivem ze sklenic naplněných rezavou tekutinou takřka po okraj. Pěnová pivní čepice, se tu nenosí. Podrážkama botasek se přilepuju na upatlaný lino. "Please wather", křičím skrze randál natahujíc přes pult ruku s petkou. Dostanu ji až poté, co jsem malou starou ženou třikrát opraven ve výslovnosti slova "wather". Třikrát to musím zakřičet jinak, než vodu dostanu. ...a tak tomu bude pokaždé, když si v hospodě půjdu pro vodu. Pokaždé mne budou nutit, abych to řekl správně, a přitom oni sami to slovo pokaždé budou žmoulat jinak. To dle toho, kde budu. Irsko, Skotsko, Walls, Anglie. "Wather", stokrát jinak. Nicméně po průtazích "vótrrr", skutečně dostávám. Po půlhodině konečně jedu campovat do nedalekého Victoriina parku. Prší - anebo bude pršet, jak jinak. Of corse.

Ráno v parku je bez deště. Bude pěkně. Pejskaři venčí psi. Sportovci sportují. Pár děcek v uniformách mašíruje do školy. Posprejovanej vlak křížící park po viaduktu brzdí před nádražím. Vstávám. Vařím. Snídám. Na lavičce na slunku. Paráda. Balím. Jedu. Klasika. Jedu sehnat mapu, bez ní nikam nedojedu.

Info ofice je "open", je v části města zvané Barbican (odtud vyplouval Darwin na Galapágy) a je open až za hodinu a tak se projíždím ranním sluncem čtvrtí, která je docela jiná než-li ta, do níž jsme včera připluli. Je podstatně hezčí - turistická. Neodolám lepkavé lákavé vůni linoucí se z pekárny a poroučím si komisárek, přímo z pece. Při placení se mi (poprvé) protočí panenky. Platím 4 pounds za odvážený komisárek. Odhaduju to na 3/4kg. Krouživý pohyb zornic se mi ustálí až v informacích, kde za autoatlas Anglie platím dvě (zlevněn z osmi) libry (libra a pounds je to samé, ale jinak - Great Britain Pound = Libra Velké Británie). Starší paní za přepážkou je ochotná. Tiskne mi podrobnější mapku místa, kde najdu domek Katrin. Teď, s mapou v ruce už vím, že se tam stavím. Pojedu totiž okolo. Po A38.

Je pěkně, v tuto chvíli. A 38 vypadá jako dálnice do Olomouce. Dva pruhy tam, dva zpět. Po krajích svodidla, uprostřed svodidla. Jedu vlevo. Mám pocit, že jedu po dálnici, ale nejsem si vědom, že bych někde ignoroval nějakou dopravní ceduli. Později se mi tento komfortní druh silnic tu v Británii zažije. Cyklisté na nich nebudou vítáni, ale taky ne perzekuováni. Na příhodném místě ji opouštím odbočkou do městečka, kde bydlí Katrin Sloan. Trhám kytku, abych nedorazil jen tak s prázdnou. Jsem zvědav, jak to u nich bude vypadat. Na lodi mi Katrin připadala jako dáma z vyšší třídy.

Název ulice sedí, číslo na oprýskaném baráku taky..., a tak otvírám branku. Vstupuju na ne právě upravený dvorek. Dětská kola, trampolína prozrazují, že tu bydlí děti. Okolo opuštěné králikárny procházím průchodem do zadní, zahrádkové, části dvorku. Na trávě na dece tam sedí Katrin s nějakou kamarádkou. Směje se, zvedá se, podává mi ruku, zve mne dál. Bezprostřední vstřícností rozpouští ve mne pochybnosti, zda pozvání vandráka na "lunch" bylo formální či srdečné. Kamarádka nás vyfotí, a poté se rozloučí. Mne Katrin zve dovnitř. Domek je malý, maličkatý. Procházíme obývákem do kuchyně. Spací místnosti jsou v patře. Rozhlížím se kolem sebe. Všude kam kouknu se válí -evidentně delší dobu- předměty, ponožky, knihy, nádobí, zbytky potravin, prázdné obaly, tašky... Ne, moc uklizeno tu nemají.

Katrinin kuchyňský koutek vypadá jako po flámu party hipíků. Z upatlaného hrnce na plotně mi má hostitelka nabírá na talíř rýži a na pánvičce vytažené z dřezu rozdělává nějakou zeleninovou pixlu. Nevadí mi to. Naopak, líbí se mi to. Líbí se mi, jak jsem byl náhodou usazen do této skutečné kuchyně, v níž je vše, tak jak to bývá. Nehrané. Přirozené. Živé. Omastek na pánvičce prská, zatímco se mnou trpělivě konverzuje (pochopitelně anglicky) její syn Tom. Oběd je chutný, vydatný, zeleninový. Na rodinnou nástěnku za něj připichuju Zuzančino výtvarné dílko. Fantasy dílko vytvořené žehličkou a voskovkami. Má oprávněný úspěch. Vypadá moc pěkně. Sloan mi vaří čaj, který si nechávám přelít do dvou hrnků, abych jej nevyžbrndal. Učiní tak, s milou přirozeností. S jednoduchostí člověka, který se neptá, a pomáhá. U čaje si protahuju jazyk požvatláváním blábolů. Docela mi to jde - pokud se bavíme o tom, o čem chci já. Katrin mi dává telefonní číslo, abych jí dal občas vědět jak můj "big project" probíhá. Každou neděli večer ji tedy budu posílat shrnutí uplynulého týdne. Po dvou hodinách se zvedám. Z branky, na první křižovatku jedou se mnou. Moc milé. Sloan´s famyli thank you!

Večer jsem za kopcem v Exeter. Je stejně špinavý jako Plymouth. I tu vítr roznáší křížem krážem odpadky. Po upravené Francii se mi na to špatně kouká. Jestli se to nezmění, tak se mi tu nebude líbit. Spát jdu do parku. Taky se jmenuje po Viktorii.

Během balení stanu konverzuju s pejskařem. Má čas, a ochotu, lámat se mnou věty typu: "Váš pes je malý a bílí. Můj stan je zelený a malý také". Atp...Využívám jeho času a ochoty k lekci angličtiny. I proto jsem sem přijel. "Elderlyman", jak mu říkám, se mnou dvacet minut vydrží vést takovýdle stupidní věty k oboustranné spokojenosti. "Goodbay", z jeho úst zní docela jinak než z těch mých, ale pochopit se to dá.

A38 se změnila na skutečnou dálnici. Takže odbočuju na Tiverton. Střídavě prší, a svítí slunce. "Little bit rain, little bit sun", přesně dle předpovědi penzisty.

V Tivertonu nepochopitelně celkem svítí, a tak suším, větrám zatuchlé věci, tělo, ponožky. Vařím oběd. As šedesátiletá paní (dcera) si ke mně na lavičku "odkládá" svoji obtížně chodící, as devadesátiletou maminku, aby si mezi tím oběhla obchody. I tato dáma v letech v klobouku ochotně reaguje na mé komunikativní pokusy. Vypadá jako postava z knihy Agaty Christie nebo paní Kotůlková. Na drobounké hlavě má naražený slamák, který si musí, zákonitě neustále, přidržovat. Napudrovanou pleť rozráží rtěnkou obtažená ústa, kterým je perfektně rozumět. Odděluje od sebe "zakulacením" jednotlivá slova stále se přitom usmívajíc. Rozumím jí. Ne, docela všechno, ale vím, že mi říká, že před čtyřiceti lety i ona byla v Edinburgu, že to je moc hezké město, a že, tento víkend pojede do Londýna na narozeniny královny... Na rozloučenou jí pomáhám zvednout se z lavičky. Zatímco se odšourává opřená v rámě dcery a o hůl, přidávám v návalu konverzační euforie perličku: "Hellou, wery Old wohmen!". Obrací se na mne pomalým táhlým potočením celého tělem, a s úsměvem odpovídá: "Hellou young boy!". Pak usedá do auta, a autíčko mi s máváním s ní odjíždí před očima. A s ním i tento příběh, aby udělal místo dalšímu. Olizuji lžíci. Obouvám boty. Balím věci. Jedu.

Po dlouhým mostě, překonávám mořskou zátoku Mouth of Severn oddělující Bristol od Newportu. Po kladině zavěšené na lanech nad mořem jdu pěšky neb vítr mnou nebezpečně cloumá. Lodě plující pode mnou vypadají z té výšky neobvykle prťavě. Jak modely, i když jsou hódně velké. Zásobují nedaleký 1,5 milionový Birminghem. Velkou hnědou skvrnu na mé mapě, které se hodlám vyhnout přes Black Mountains.

Drobounkou silničkou, údolím, podél říčky Wye se nořím do Walesu. Místní vlajka tu vlaje na každým plotě. Obdobně tomu bude i v Irsku a Skotsku. Místní velština bude soupeřit s nadnárodní Angličtinou. Obdobně tomu bude i v Irsku a Skotsku. Lidé budou mluvit s evidentním přízvukem, takže jim budu spíš nerozumět, než rozumět. Obdobně tomu bude v...

U obchodu potkávám partu Australanů žoviálně lízajících zmrzlinu. I oni vystartovali v Plymouthu (z letiště) a i oni jedou na sever. Moc jim nerozumím. Nechápu, proč mi zdůrazňují, že jsou z Perthu a jedou, do Perthu. Nevím, proč tomu, že se navrátí domů - do Perthu, přikládají takovou důležitost. Abych doložil, jaký jsem neználek zeměpisu, přidávám k jejich, svůj rým: "Vy jdete z Petrhu do Perthu. A já zase ze Zábřeha do Zábřeha".

Australanů je cca osmičlenná slušně svižně jedoucí skupinka. Vždy, když si myslím, že jim ujíždím, tak mne doženou. Potkáme se, za ten den několikrát. V údolíčku Wye, je totiž několik zajímavých klášterních zřícenin, u kterých se každý zasekne. Jeden z nich si s sebou z Austrálie přivez i rozkládací trojnožku, na kterou si sedne pokaždé, když se skupina na některé zadrhne, a ho to "neba" (a šetří nohy). On je má krevní skupina.

Nečekaně často křížím, či jedu podél, nějakého vodního kanálu. Většinou jsou tyto stavby opuštěné, zapomenuté, rozhlodány zubem času. V některých se však voda dosud líně pohybuje navzdory vrstevnicím a údolím. Dříve to byly důležité dopravní tepny. Novodobě slouží coby lákadla pro turisty, které vozí uzounké podlouhlé loďky po mostech přes údolí. Věřím tomu, že to je zajímavý zážitek. Plout lodí nad údolím po "železničním" mostu.

V Chirk řeším nad mapou dilema, zda jet doprava na Liverpool, což se mi i s úctou k Beatles nechce, anebo doleva na Holyhead (přes NP Snowdonia) odkud lze plovat do Irska. Po krátké rozvaze se sušenkou a mraky volím odbočku do leva. Do kopců! Do přírody!

Jedu stoupám, stále mírně vzhůru čím dál tím více opuštěnější krajinou. V obchodech, v nichž znatelně podražilo i na Anglické poměry, se ptám na další obchod, hnán obavou, že mi sušenky do něj nevydrží. S nadmořskou výškou se ztrácí lidé, stromy, klesá teplota. Krátké rukávy však stále zůstavají. Lidé jsou tu neuvěřitelně otužilý. Přibývá ovcí, mnoha směrných větrů a opuštěnosti.

Stejně jako většina rozlohy Britských ostrovů se národní park Snowdonia vyznačuje téměř nulovým zalesněním. V nižších polohách rostou ještě normální (listnaté) stromy, které ale záhy a postupně nahrazují menší dřeviny, a ty zase, o něco výše traviny, mechy a lišejníky. Nejvyšší zaoblené vrcholy tvoří pouze kamení. A to nejsem zas tak vysoko ( do 800m.n.m.). Z nějaké cedule vyčtu že Snowdonia je třetím nejnavštěvovanějším parkem v celém Spojeném království, a že tu je nejvyšší hora nejen Welsu ale i Anglie - Snowdon 1082 (nevím, zda metrů a nebo yardů over sea). Krajina tu je protkána žilnatinou potůčků, potoků, říček a řek. Vodopádky, peřejky. Bažiny, jezera, jezírka. Pěkné, koukavé. Přeháňky, deštíky, deště. Studené, nepříjemné, nečekané i očekávané. Dalším krajino tvorným prvkem jsou ploty nekonečně lemující silnici. Řady kamení, čtvrtící, dělící, krájející krajinu na pastviny.

Díky tomu, že jsem si "odpustil" Liverpool, mám tři dny čas prokličkovat se Snowdonií ležatou osmičkou. Mám štěstí a na krajnici potkávám kulicha. Neváhám ani okamžik a zvedám ho ze země. Už týden se nemůžu dočkat, až mi zahřeje uši něco jiného než mé dlaně.

Večer stavím stan pod bukem na návsi samoty. Bez deště. Než však stan dostavím, mrholí. Do stanu, na bundu, na záda, na ponožky. Kapky skrápí vše, co vytáhnu z nepromokavých brašen. Do večerního kuropění svítí pár okýnek. Podvečerem voní kouř ze spáleného dřeva stoupající z komínků. Opět budu spát v teplákách, teplákách, tílku, triku, flanelce, mikině, bundě spacáku. Navrch, na hlavu, si tentokrát dávám kulicha. Ležím poslouchám píseň deště hranou na stanové plátno. Líbí se mi to, obzvláště, když Husky nade mnou drží ochranný příkrov. Ležím si v teple, suchu, zatímco za mikroplátnem venku, mrholí. Jo, jsem rád, že letos nejedu se stanem proti komárům za 500 Kč z Kauflandu.

Před další nocí jsem v Bangor. V Aldi si přikupuju teplý plstěný rukavice. Po celkem pěkném dni, když jsem sklesal opět k moři, mne dohání večerní déšť. Takže stan stavím za deště pod Britannia bridge napnutém přes mořskou úžinu. Vypadá pěkně. Klenutě. I za deště. Kousek, na dohled, je další most Menai. (foto z netu). Na kterém je jednosměrný provoz, a to tak, že dopoledne je otevřen pro provoz od severu k jihu - a odpoledne naopak.

Ráno fouká, mrholí. Nikam se mi nechce. Ale budu muset, pro vodu. Voda mi sice šplouchá kousek ode mne, ale je mořská. Se sebezapřením lezu do deště. Gratuluju si, pokolikáté už (?), k šťastné koupi nepromokavých neprofouknutelných kalhot a nově též, větou: Díky Bože za dary, k předvčerejšímu nálezu kulicha. Ve všem co mám mi je v podstatě teplo. Ať si funí leje, jak chce.

Ráno mi s balením stanu pomáhá pejskař, který se přichomejtnul právě v čas, když jsem povolil kotvení stanu a vítr mi stan slisoval napřed do úzké trubičky, a poté, když jsem z něj vytáhnul tyčky, tak jej proměnil na draka. Prťavá bestie vrčí, štěká, kouše..., pokouší se ňafnout po plátnu. Děsím se toho, že se mu to povede tak volám: "Atention your dog!"

Názvy vesnic mi ani náznakem nenapovídají, že jedu pořád ještě Anglií. Připadám si spíš jako ve Finsku. Kakofonie písmenek Velštiny, která se diametrálně liší od Angličtiny, se přenáší i do řeči místních. V Holyhead si za 1454 Kč kupuju lístek do Dublinu. Hurá do Irska. Tam jsem ještě taky nebyl...

Irsko

Na lodi není sprcha, a tak se zavírám na prostorné WC pro handicapované, abych si tu v klidu a (hlavně) teple obtáhnul tělo trenkama. Šedivě zbarvená voda, kterou z nich pokaždé obtáčce vyždímám, mi dává zapravdu, že už bylo na čase setřít tělo žíňkou. Chtěl bych si i vyprat víc než ty trenky, ponožky, tílko. Ale smočit "velký prádlo", flanelku a tepláky, nerisknu. Za hodinu je budu pravděpodobně opět potřebovat.

Do hlavního města Irska -Dublinu- připlouvám, po tři a půl hodinové plavbě mlhou a Irským mořem, kolem sedmé. O Irsku nevím zhola nic. Jen to, že jsem tady ještě nebyl. Mylně Irsko pokládám za součást Británie. Že je Irsko samostatný stát, se dozvím v prvním obchodě, kde zakroutím hlavou nad cenovkou v eurech a nikoli librách, a kohosi se zeptám: "Why?".

Dublin se podle cedule Irsky řekne jazykolamně: Baile Atha Claith, a Irsko irsky je Poblacht na hÉireann. Jaká bude příbuznost Irštiny a Angličtiny? Žádná.

Jedu podél osy města. Tu tvoří mořský záliv a nebo už řeka (?), s řadou mostů za sebou. V jednom místě odbočím k vysokému štíhlému stožáru převyšujícímu střechy domů. Stožár se jmenuje Dublinská jehla a stojí na místě památníku admirála Nelsona, který zničila IRA. Jo, je to zajímavá tyčka (kužel), ale památník Nelsona by se mi líbil více. Jehla upoutá každého, řekl bych, že info office nebude daleko. Jdu tam. Vyzvědět, co mohu od Irska očekávat.

V tourist Info vládne uvolněná atmosféra. Připadám si jako bych vstoupil do gymlpácké třídy o velké přestávce. Všude kolem omladina. Posedávající, postávající, opírající se o zeď zaujatá rozhovorem, knihou, mobilem, plechovkou piva. Slečna se zelenočervenooranžovou hlavou mi skrz žvejku zamotanou mezi zuby rozpačitě radí, kudy kam a proč mám dál táhnout Irskem. Hlavní Irskou atrakcí je dle jejího názoru Dublin, kde teď právě jsem, a který, dle mého názoru, žádnou velkou atrakcí není - kam se hrabe na Olomouc, Kroměříž o Krumlově nemluvě. V itineráři mám pro Irsko vyčleněno deset dní. Které tu můžu, ale nemusím strávit. Rozhodnutí, kudy kam pojedu si nechám na večer. Teď, se svazkem brožur, potřebuju prchnout z nezajímavého města.

Venku pátrám po flecee rukavicích. Před vstupem do "íčka" jsem je zanechal lehkovážně položené na brašnách a teď jsou v čoudu. Vítr mi je odfouknul a zastavili se až v kalužině. Paráda. Co není přivázané, to sebere vítr. Jinak je pěkně, jasno na zimní bundu.

Veden mapkou se snadně promotávám půlmilionovým Dublinem. Na stadionu se právě rozjíždí rockový koncert. Jedu přímo kolem epicentra. Asfalt mi resonuje pod kolem ještě další dva kilometry.

Za městem vítr duje svobodnou silou. Fouká opravdově. Intenzitou, proti které nelze jet. To nejde. Fičák ohýbá stromy, třepotá vlajkami, smýká cyklisty. Že bude s deštěm, o tom není pochyb. Do večera chybí ještě dvě hodiny, které bych rád strávil poklidnou jízdou, a ne bojem (s protivětrem).

Hnán myšlenkou, že dnešní den potřebuju někde zapíchnout, brousím zrakem po aglomerační krajině. Jo, tu za tou benzínkou by to šlo. Pak je kruhák, a za ním další... Když si jdu na benzinu pro vodu, tak mi opět nutí správnou výslovnost slova "wather". Mám chuť je poslat do háje, ale protože tu vodu potřebuju, tak to jedno jediný slovíčko vyslovuju opakovaně po nich tak dlouho, dokud obsluha fast foodu není spokojena, a prázdnou petku ode mne nepřijme. (Už) vím, že si (i) tu děkují slengovým "fenx". Místo toho trvám na svém pečlivém oddělení slov školním slovosledem: "Fenk jů fór jór wather". To aby věděli, že jim na tu jejich lingvistickou ostražitost házím bobek. Kousek opodál, pod jakýmsi valem, který poměrně výrazně brání plácek před větrem ze dvou větrných stran, stavím stan. Jdu spát. Vykoupaný, odpočatý, natěšený. Na Irsko. Jaké asi bude?

První den v Irelandu se budím v šest, když se skrze plátno stanu začne dovnitř vkrádat nový den. Větřisko třepotá stanem, zatímco v mé bublině je teploučké, heboučké, bezvětří. "Ne, v tom nepojedeš", přikážu sám sobě nahlas, a znovu usínám schoulen v prenatální klubíčko, vychutnávajíc slastný nedostatek pevné vůle! Usínám, do osmi. To už se musím ven vyvenčit. Fouká. Vlajky se třepotají, topoly ohýbají... Ne, v tom nejedu. Přitáhnu stanový šňůry a vlezu si dovnitř, do teploučka, heboučka... Usínám. V deset se budím na snídani. Funí. Usínám. Ve dvanáct za okny bílý den. Probouzím se přecpán vyspáním. Ven lezu hladový po pohybu. Vně stanu však funí větřisko. S: "Ne, v tom nejedu", se zasunuju zpět do futrálu...

Nad mapkamai, letáčkama, brožurama kuju plány kudy, kam Irelandem. Infoslečna mi včera zakroužkovala několik rozeklaných útesů na pobřeží Atlantiku, které dle fotek stojí za to vidět. Věřím jí. Na obrázcích z vrtulníku vypadaly efektně. Jenomže já nemám ani vrtulník, ani loďku - abych bouřňáky na nich viděl z tak efektních pozic, jako fotograf. Takže mne ta místa nějak obzvlášť netáhnou. Ve tři si jdu protáhnout kostru a jazyk: do fast foodu pro "wather" a na záchod. Na chees burger, větší párek v rohlíku, za 120kč si nechávám zajít chuť. Ať si voní, jak chce. Nežiju, abych jedl. Je třeba rozhodnout co s dneškem. Zatím ještě nepršelo. Ale vlajky sebou třepotají, topoly se ohýbají pořád stejně... Jsem rád, že jsem to večer zapíchnul na poměrně dost (pro lidi i vítr) zastrčeném místě, a přitom blízko záchodu, vody a jídla. S: "Ne, v to nejedu", si předepisuju den volna. Boj s nečinností bude pro mé tělo menším utrpením než boj s větrem. O riziku pádu nemluvě. V lehu se totiž špatně padá.

Po zbytek dne dělám zátěž ve stanu, dopínám šňůry a poslouchám. Svist větru. Irštinu z rádia podobnou Pákistánštině. Nahrávky neznámých těžko uvěřitelných příběhů zapomenutých hrdinů z MP3 přehrávače... U každého si uvědomím, jak moc se mám(e) dobře. Zatímco si tiše přeju, aby Husky vydržel poryvy větru, plánuju, kudy překřížím Ireland. Plánuju to, i když vím, že stejně nic nevymyslím. Protože větřisko za mne rozhodne: kudyma se zítra vydám - a zda vůbec. Alespoň, že mám toho kulicha. Chyběl by mi k bundě, mikině, flanelce, triku, tričku, tílku, trenkám, teplákům, teplákům, ponožkám, ponožkám. Ne, není mi zima. Ó, já se mám. Ještěže jsem si na tý lodi nevypral...

Ráno lezu z kriminálu rozhodnut pohnout kostrou za každou cenu. I kdybych měl jít pěšky. Nuda je nuda. Větrné indikátory - vlajky lemující benzínu - se na stožárech sice pořád třepotají, ale už zdaleka ne tak usilovně jako včera, a co hlavně - třepotají se jiným směrem. Ukazují mi, kudy se vydat. Nechávám si od nich poradit a ustupuju z plánu objet ostrov tvaru elipsy po obvodu. Namísto toho zamířím do jeho vnitrozemí. Že tím přijdu o Cork a pár stovek Irských kilometrů (tu se měří v kilometrech) mi vadí pramálo. Natáhnu to jinde. Balím, jedu. Sbohem a šáteček, díky bylo mi tu fajn.

Důkazy síly včerejšího větru lemují silnici. Převrácené popelnice. Rozmetané odpadky. Zulámané větve. Směs listí a papírů nametená do závětrných koutů čekáren. Fouká pořád, ale zdaleka ne tak jako včera. Den volna bylo dobré rozhodnutí.

V Tallaght mne oslovuje ojedinělý cyklista, starší pán. Poptává se odkud kam a jak jedu and so on. Nechává mne komolit angličtinu a přitom se tváří, že je vše "ou kej". Závidím mu jeho neoprénové rukavice a teplou zimní bundu. Přátelský Thomas mi dává telefonní číslo na sebe, a svého přítele - Čecha pracujícího v Irsku. Prý že kdybych něco potřeboval. Jo, díky. "Fenx"

Zastavuju před Teskem. Potřebuju koupit kartuši plynu, kterou jsem včera vyvařil. I to byl důvod zvednout kotvu. "Jsi z Česka?", oslovuje mne slovenštinou Michal, který v tom Tescu pracuje. Jsem mu vděčný za oslovení. Potřebuju se vykecat. Ze zážitků, z mlčení, z Angličtiny, ze samoty. K mým stížnostem na počasí Mišo jen přikyvuje. Je tu třetím rokem a pořád to tu je pro něj jiné než doma - na Slovensku. Žádné zimy, žádná léta. Stále plus mínus stejně. A k tomu pořád prší, pořád fouká. A počasí se pořád mění. Dvakrát za hodinu, dvacetkrát za den. "Včerejší vítr však byl i na místní poměry silný. Kvůli němu byla včera oranžová výstraha". "Co to znamená". "Stupeň nebezpečí plynoucí z počasí. Varování. To je tady v Irsku charakterizováno třemi barvami: žlutou, oranžovou, červenou. No a včera byla oranžová výstraha. Tedy, druhý stupeň nebezpečí". Všude se to hlásilo. Visely (oranžový) vlajky. Kdo nemusel, nikam nešel...". "Aha", kývu hlavou tak trochu nedůvěřivě, protože včera foukalo, to jo, ale že by to bylo na výstrahu... A, nebo, jsem si stan postavil vážně dobře "za větrem". Po vykouřené cigaretě se otvírá Tesco. Loučíme se podáním ruky. Mám pocit, že mi Michal tak trochu závidí, že se do krásné Československé kotliny za nedlouho, (na rozdíl od něj) navrátím, zatímco on tu pravděpodobně "skysne" na celý život. Má tu holčičku s nejistou ženou v nejistém počasí... Slovensko je pro něj nepředstavitelně daleko. Pro plynovou kartuši mne Mišo posílá do obchodu Woodie´s, takže do Tesca ani nejdu a jedu přímo tam.

S čepicí přes uši, jedu ve směru, který mi umožňuje vítr. Po N52 křížím Irisch island na Limerick (tu Luimneach. Irština s angličtinou skutečně nemá mnoho společného). Kam oko dohlédne všude šťavnatě zelená vlnící se krajina. Vlnící se větrem, kopci. Krajina rozparcelovaná na pastviny, v nichž krávy střídají ovce a tak pořád, pořád, pořád dokola. Když se objeví kůň, zajásám. Změna!

Pastviny vystřídali rašeliniště. Jedu Rejvízem. Rašelinu tu dobývají rýčem, nakládají do koleček (případně na valník) a poté ji někde suší pod střechou. Anebo ji těží strojem, za kterým zůstávají ležet "hovinka" briket. Že to je rašelina, to vím, ale že se dá používat i k vytápění to nevím. Pochopím to, až poté, kdy se kohosi v obchodě na to (nad balíkem divných, rašelinových, briket) kohosi zeptám. "K čemu to je?". "K topení". Proč je do briket vytlačen nápis "COAL" (uhlí), když to evidentně s uhlím nemá nic společného, se zeptat nedokážu. Vysvětlení, čím topí místní, mi vysvětluje, proč se tu tak čmudí z komínků rodinných domků. Nebýt všudypřítomného neustálého větru mydlícím krajinu, města, ulice, tak se místní udusí kouřem. Rašeliny je tu v Irsku (i Skotsku) tolik, že tu mají i tepelnou elektrárnu spalující rašelinu. Musí to být laciné narýpat si topení na zahradě, na poli, v lese, kdekoli.

N52 mne přivádí do městečka Tulach Mhor, po němž je pojmenována irská whisky poangličtěná na Tullamore. I ta má údajně cosi společného s rašelinou. Projíždím městečkem s očima dokořán, abych snad nepřehlídnul něco, co by stálo za vyfocení. Ale nikde nic. Je to absolutně fádní nezajímavé tuctové městečko.

Doma, cestou z Bozéňova naražená ruka pořád pobolívá. Pořád ještě nedokážu přehodit pohybem palce a musím to drobné hnutí prstu suplovat puštěním řidítek a páčkou hnout ukazovákem. Teď se ke všemu v mechanice přehazovací páčky cosi začalo zadrhávat. Pohyb páčky šel pořád tíž, a tíž, a teď už nejde vůbec. Páčka se zasekla a přehazka ustrnula na nejmenším klečku. Zastavuju v autoservisu, abych si půjčil nářadí. Po oddělání krytky mi je příčina jasná. Korálek ukončující lanko se nějak zašprtnul v mechanice. Lanko samozřejmě... nemám. Jezdím přeci na Authoru. Do nejbližšího velo servisu to je patnáct kilometrů. Ještě že tak.

Mechanik se podobá Mariánu Švecovi, i ochotou. Zanechává rozdělané práce a jde se mnou k Mišoňovi, protože mu (pochopitelně) nedokážu vysvětlit, že mi "prdlo" lanko v "irišgličtině". Když vidím, jak je mechanik šikovný, nechávám ho vykonat dílo do konce. Za lanko chce 5e. Za půlhodiny práce nic. Platím 10e, a nechci nic nazpátek. Jsem rád, že lanko vyměnil za mne. Určitě by mi spadla na zem nějaká těžko nahraditelná titěrnost z mechaniky přehazovačkové páčky.

V Luimneach (Limerick) mám cestu napříč ostrovem za sebou. Dál je jen moře až na dno slané vody a pak New York a stáda bizonů. Sháním se po elektrické redukci z Britské na Evropskou rozteč zásuvek. V honosném šopu, neustále pronásledován "securitymanem" plastové nic kupuju rozmařile za 8 liber. Svému nohsledu se vůbec nedivým. Z pláštěnky mi kape voda, a z nosu kapka sople. Kdyby věděl jak se mi z vyhřátého šopu nechce ven! Nakonec boj asertivit vyhrává. Bodejť by ne, když je na domácí půdě.

V Gaillihm (Galway) bych měl bočit doleva do Connemara NP, kde jsou ty pozoruhodné útesy. Já však bočím doprava na Roscommon. Útesy neútesy. Mrholí a fouká. Moře? Brrr! Ani za nic!

Hnán větrem se zapichuju do liduprázdných mokřad nasáklých rezavou vodou. Je to tu zapomenutý kout světa, patřící přírodě, nemnoha lidem a milionu hmyzáků. Jakmile se zastavím, přilétají na mně hodovat roje komárů, mušek, jepic a co já vím čeho ještě. Tři, čtyři vrstvy oblečků, kšiltku, sosáčkem nepropíchnou. O to usilovněji doráží na obličej, uši a případně zadek (když ho musím ukázat světu), přivábeni mým pižmem. Zajímavé je, že vždycky přesně vědí, kde budu tábořit a už tam na mne čekají - hovada.

Husky (stan), se kterým jedu, má dvě slabiny. První. Při provlíkání prutů se v místě potkávání takřka vždy tyčky do sebe a do látky zaklesnou tak, že je musím vytáhnout ven a začít znovu. Vítr nevítr. Komáři nekomáři. Déšť nedéšť. Nedokážu se naučit grif prostrčení tyček tunýlkem vytvořeným šičkou v Číně v tenounké tkanině na první pokus. Samozřejmě, že ve chvíli (vždy) když spěchám nejvíc, tak se to zasukuje taky nejvíc. Nejhoršími hmyzími trapiči jsou drobounké mušinky. Večer chodí spát později než já. A ráno zase vstávají dříve než já. Od rozbřesku se v ranním chladu tetelí, rojí, radují ze života v tepelné aureoře šířící se vůkol mého stanu. Obléhají ho s jistotou dobyvatelů, že dříve či později bude muset hradní pán pevnost opustit - pak se na něj vrhnou a nalezou mu do uší, očí, vlasů (to hlavně), nechají se vdechnout nosem. Platí na ně jediný recept. Za neustálého podrbávání sbalit mokrý stan do jakéhokoliv tvaru a ZDRHNOUT!. ...jenomže jak se ráno začnu hejbat, tak se mi obvykle zachce kadit po večerní okultní večeři, která mi je hlavním jídlem. Je to boj. Svěrače řitní s mušinkama.

Druhou slabinou Huskyho je tenkostěnná podlážka. Nebezpečně tenká je kvůli váze. Je tak tenoulinká, že se obávám jejího protržení o kámen, klacík. Proto už asi deset dní jedu s kouskem silážní plachty v brašně s tím, že si na nějaké farmě vyžebrám větší díl "this". Teď takový igelit vidím. Válí se "bezprizorně" u stavby. Zakrývá hromadu písku. Slízám. Volám. Nikde nikdo, ani štěk. Beru nůž a z plachty špinavé od písku a bahna si odřezávám potřebný díl. Kecky mám obalený jílem, a vůbec celej jsem jak čuně. V tom přijíždí ryšavý fousatý majitel v rozhrkaném offroadu. Vím, že se svýma pěti lekcema angličtiny nemám šanci vysvětlit, proč potřebuju kus z jeho plachty a tak vysvětlení zužuju na nejzákladnější: "I need only it". Nečež Ir kývne a začne mne zasypávat chrčivě kostrbatým jazykem. Irštinou. Chvíli se snažím tu kostrbatou chrčivku pochopit, ale nemá to absolutně smysl, a tak mu vstupuju gestem dvou myjících se rukou do chrčení. A on pochopí... Natahuje hadici, půjčuje mi koště, mává, chrčí mi na rozloučenou. Máváme si. Víc si říct nemusíme.

S Info tabule před WC u jezera Loung Machean pochopím, že se tu dá (pochopitelně) hodně dobře rybařit a že jsem přejel hranice do Severního Irska. Netuším, že Severní Irsko je odděleno od Irska a včleněno do soustátí Velké Británie a tak nerozumím nenadálé proměně vesnic, asfaltu, domů. Veřejné záchodky, udržovaná odpočívadla u cest, angličtina. Nic z toho jsem v Irsku nepotkal. Což neznamená, že to tam není.

Enniskillen. První město tak trochu s nějakou architekturou, kterým tu v Irsku jedu. (opět) Vymrznutý ranní jízdou jdu (opět) do obchodu. Od Francie ve své podstatě mrznu, protože dvoje tepláky si rezervuju na spaní. A tak mám na jízdu jen jedny nohavice. A to je málo. Kombinuju je sice s igelit kalhotama do deště koupenýma ve Francii, ale v tom se za "bezdeště" moc jet nedá. Že šustím do kraje, mi nevadí. Nepříjemný mi je, že neodvětrávám, a večer pak smrdím i sám sobě. Když to jen trošku mraky dovolí, tak na cyklokalhoty oblíkám cyklokraťasy, které bych tu jinak vůbec neužil. Ale není to ono. Zebe mne od kolen níže. Pne mě to přes zadek a v rozkroku. Vím přesně, co potřebuju. Zateplené dlouhé cyklokalhoty dole s gumičkou z Lidlu za 350,-. Takové jaké se mi hřejí doma ve skříni. Takové jaké šetřílek ve mně odmítnul koupit ve Francii za 1500,-. A tu zatím za ně chtěli 2500,-. Všechny jsem vždy vrátil zpátky do regálku s tím, že si to budu vzápětí vyčítat, až začnu šustit silnicí a smrdět sám sobě... A teď v Enniskillen je v honosném dvoupatrovém sport shopu náhodou mají. Po 70-ti procentní slevě stojí 35liber! Dosud mi ještě nebylo nikým vysvětleno, že Severní Irsko není Irsko a tak se sám pro sebe divím proč liber? Když jsem ve stejném státě včera platil v eurech... Ale o to nejde. Fouká, je mi zima, potřebuju kalhoty a levněji už nebude. Zkouším si je v kabince, a i když nemají dole gumičky, tak si je nechávám na sobě. Jak jsem krásně čisťoučký! Mám pocit, že se lesknu! Venku fouká a mě je teplo. Obmyká mne krásné hřejivé čisťounké voňavoučké teplíčko. Je to úžasný pocit.

Před nocí jdu do obchodu nakoupit. Neprší, ale bude. I v tomdle krámě jsou ceny v librách. Mám čas. Je tu teplo a tak si (konečně) nechávám vysvětlit, proč jsem předevčírem v - Irsku - platil eurem a dnes - v Severním Irsku- platím v librách. Shop asistent mi to vysvětluje. Jsem (dnes) v Severním Irsku, které je součástí Británie na rozdíl od Irska (včera), které je samostatným státem. Aha. Proč? Ptám se dál. "Becose, They are stupid people". Na noc kotvím na golfovém hřišti. Samo sebou, že ne někde u jamky, ale naopak, na nejvzdálenějším místě od ní. I tu je nizoučko střižený zeleňoučký husťoučký pažit. Neprší, a zdá se, že ani nebude. K večeru bylo celkem pěkně. Ale jak bude za hodinu, to si jen tak nedůvěryhodně tipuju. Jistojistě však vím, že zítra skoncuju s Irskem. Co nevím je, zda pojedu na Belfast, a nebo na Larne? Nevím. Zítra, na křižovatce, se rozhodnu.

Ráno mě budí sekačka. Slyším ji, ale nedokážu se zvednout, dokud se můj stan neoctne ve středu soustředných kruhů, které kolem mne opisuje. Lezu ven. Zdravím "Good morning master". Zelený mužík zalepený od trávy slézá ze stejně zalepeného stroje. Mluví moc pěkně. Rozumím mu, a vyvracím mu, že jsem "homelles". Abych ho ujistil, že nejsem žádný pobuda, tak se ho následnou větou ptám po záchodě a po počasí. Záchod není daleko a počasí má být lepší. Pak se zeptám, proč je Severní Irsko oddělené od Irska? "Becose they are stupid people".

WC je v centru areálku poskládaném z nízkých budov za branou s nápisem Golf Club Antrim. Areálek, stejně jako WC je volně přístupné všem, kdo přijdou. Veden šipkou s piktogramem nacházím v ústraní malý domek s WC a zázračně teplou vodou. Jak se zdá, dnes bude po dlouhé době skutečně pěkně. Drhnu si zuby, ruce, myju hlavu. Se sluncem nad hlavou a hlavně teď, když mám další teplý cyklokalhoty, tak můžu ty starý jetý blátem vyprat. Třítýdenní směs prachu, potu a oloupané kůže znova a znova barví vodu do šedo černa. Bude-li zítra zrovna tak, vyperu i flanelku. Záchodů tu je víc, ale umyvadýlko jen jedno. Uživatelům toalety pochopitelně vždy úslužně uvolním místo, pokud jen naznačí svůj zájem. Teď se mne nějaký ptá, jestli se nechci vykoupat - rozumím-li dobře. Pochopitelně, že odpovídám:"Yes". Načež mi on odpovídá nesrozumitelným způsobem do zvuku fénu, kdeže se to mohu vykoupat. Třikrát se ho do zvuku sušiče lačně ptám: "CO?", protože mu krom slova "dveře" nerozumím. A on mi vždy nesrozumitelným způsobem odpoví: "..............dveře..............". Počtvrté, to už je půlkrokem venku, nevydrží moji natvrdlost, a skrytě - tak aby to ostatní neviděli, ukáže rukou na to, co mi říkal a já pochopím, co to bylo. Říkal mi: "Bathroom. Second door left". Beru mýdlo, spací flanelku (na utření) a jdu tam. Kradmo otvírám "secon left door". Dveře bez nápisu. Dveře, v nichž sice nemám co dělat, ale taky dveře, za nimiž by měla být sprcha. Nejistým krokem zloděje začátečníka lezu do čtveraté vykachlíkované místnosti s lavicemi a háčky na oblečení po obvodu. Jsem v šatně. Nikde nic. Nikde nikdo. Udělám tři kroky, podívám se za roh. Fakt. Sprcha! Otevřu vodu a na plastovou vaničku sprchového koutu zabubnuje čůrek vody (bohužel) studené vody. Nechávám ji téct a s uspokojením cítím, jak se sice neochotně, ale nezadržitelně mění na teplou. Její příjemnost ve mne rozpouští nepříjemné představy. Konec váhání. Vysvlíkám se, lezu do sprch koutu. Nechávám se hladit leštit lechtat konejšit teplou vodou po těle. Po třech minutách však nad slastným pocitem zvítězí obava, že někdo přijde nebo mne tam zamkne, a vyťapkám ze sprchového koutu ven. Účelu bylo dosaženo. Cítím, jak voním. Sám sobě voním. Ručníkem z háčku vedle umyvadla si narcisticky hladím svaly. Mám z nich radost. Venku si sedám na lavičku nasvícenou sluníčkem. Je krásně teplo. Po kolika dnech? Nemám tušení, že mi v tu chvíli začíná nádherná řádka dnů zalitých sluncem. Pochopitelně, zcela dle Murphyho zákona: oteplí se, když si koupíte něco teplého drahého na sebe. Stříhám si nehty. Žvejkám rohlík s nutelou a skrze sluneční brýle koukám na golfisty. Jak já miluju teplý počasí! Postaví si míček na takovou špičku a pak do něj udeří vší silou. Takže míček letí, letí a letí. Nepředstavitelně daleko. Přes celý stadion a snad ještě dál. Všichni ti, kteří spolu hrají (tedy tři čtyři golfisti) odpálí míček z jednoho místa jedním směrem a pak si ty míčky jdou najít a znovu do nich švihnou. A tak se menšími a menšími, přesnějšími a přesnějšími údery přibližují míčkem k cíli - jamce. Ve speciálních botách, kalhotách, svetrech kšiltkách se čisťounce, neupoceně, uhlazeně pohybují jak bílé labutě po měkoučkém greenu. Hole si vezou v ručních vozících poháněných autobaterií. Nikdy jsem golf neviděl in natura a tak na tu zábavu koukám, hřejíc se na lavičce. Čekám, až mi uschnou vlasy a já budu moc znovu zpotit své voňavé tělo. Je krásně, voňavě, teple. Pohledem hledám gentlemana, který mi prozradil ono tajemství. Nemohu si však uvědomit jak vypadal - a tak se zubím na všechny. Nejstarší golfistkou je vrásčitá babča. Sedí na elektrovozíku se stříškou a hulí cigaretu za cigaretou. Na tu se směju marně. Tváří se stejně otráveně jako její cigareta. Golf je sport vážně pro všechny. Po dvanácté zvedám kotvy. K moři to je "pade".

Zatímco nohy točej klikama, oči bloudí po mapě mezi řidítky. Zvažuju, zda jet na Larne či Belfást. I to rozhodování mám rád. Do Belfástu se mi nechce - je to velký město, ale určitě tam bude víc spojů, než z Larne - kam se mi chce, ale nerad bych tam čekal dva dny na molu. Vyčítám si, že jsem se nezeptal někoho ve městě anebo na benzíně, už včera cestou. Teď se blížím ke křižovatce, na které už musí padnout rozhodnutí a možností "se zeptat" pochopitelně ubývá geometrickou řadou vyjádřenou liduprázdností kopečků. Škoda, že ovce nepromluví. Ale je to fuk. Krajina, den, počasí, Já vše je fajn.

Kilometr před rozhodující křižovatkou lezu otevřenou brankou na udržovanou zahradu. Za oknem, od stropu po podlahu, se prohýbá stůl jídlem. Kolem sedí pěkně ustrojení lidé. Pán v obleku leze ven. Radím se s ním, zda jet tam či tam. Neví. Je tu na narozeninové párty u své maminky. Internet tu není. Bydlí 120 kilometrů odtud (ve značení vzdáleností se Sev. Irsko shoduje s Irskem). Posílá mne k sousedům. Ale pozor je tam pes! Jdu tam. I sousedovic brána je dokořán. Pes na řeťezu hrozí, že vytrhne skobu ze zdi a pak mě sežere i s kolem. Dráždit ho pachem středoevropana vydržím tři vteřiny. Pak nazouvám nohu do klipsny s tím, že se pojedu potrápit s Glasgowem. V tu chvíli však přijíždí borec v kabrioletu. Podle něj to z Larne pluje co 4 hodiny. Není co řešit, jedu na Larne.

Padákem dolů klesám okolo šesté po E01 - do Larne. Fičí mi to. Dnes bylo krásně. Je to radost. Larne je krásně jednoduchý. Jsem rád, že jsem se nejel zamotat do Glasgow! Larne je architektonicky stejně strohé jak všechna ostatní irská města, takže žádná zdržovačka. S nákupem rybiček, pečiva a cibule se hrnu dle obřích šipek "Ferry".

U přepážky nikdo, za okýnkem mladá paní. Za 140 minut trvající plavbu do Skotska chce 34 pounds (1231 Kč). Jo čekal jsem to. Trajekty jsou hrozně drahý. Jako by pro ně neplatilo, že doprava po vodě je tou nejlevnější. Platím kartou, dostávám lístek, úsměv a informaci, kterou si nechávám napsat na papírek. Do zvednutí kotvy zbývají dvě hodiny. Lístek mi je vstupenkou do "hogofogo" čekárny. Rozškublé tenisky zabořuju do koberce. Televize po obvodu baví čekající sportovním přenosem - golfu, větší nudu jsem nezažil. Sunu do elektriky své elektro žrouty a jdu na záchod vyprat košili. V čekárně je mi, uvyklému na venek, teplo, takže, když košili vyperu a navleču na sebe na tričko, tak já nezmrznu a ona skoro uschne. Vracím se pro ponožky - náhradu za chybějící špunt v umyvadle. Bublinkově pěnivý obsah umyvadla barví flanelka klasicky: napřed do hněda, pak do šeda a při dalším cyklu vůbec... Košilka září voní radostně do světa. Nedaří se mi ji tu však vyždímat tak dokonale jako venku, kde bych ji mohl navlíct na roh řidítka a kroutit s ní obouruč. Nato abych si ji oblíknul, je mokrá až moc. Věším ji tedy na židličku a lehám si za fikus na měkoučký koberec s budíkem u ucha, protože vím, že usnu jako vždycky, když si během vandru kdykoli a kdekoli lehnu. Budík mi u ucha zvoní zbytečně. Neusnul jsem, kvůli capartům co mi běhali kolem hlavy. Zato jsem poslal sms Katrin (druhou v pořadí neb je neděle) s tím, kudy šli mé kroky v uplynulém týdnu. Odpověď opět žádná. To je divný. Čtvrt hodinu před vytažením kotvy aktivuje čekárnu gong s hlášením, že je čas se zvednout. Padesátka čekajících a já se hrneme k východu. Mí spolucestující samozřejmě odevzdávají kufry zřízenci na vozík výměnou za lísteček. I mě bere zřízenec kolo z ruky. Chvilku se s ním přetahuju o řidítka, než pochopím, že pasážeři pojedou k lodi autobusem, zatímco jejich zavazadla (a kolo taky) ve zvláštním náklaďáčku... Tak to prr, nic proti tomu, ale napřed si musím chvatně vybalit rohlíky, rybičky, cibuli, margarín, nabíječku, košili, tepláky, baterky, foťák...! Zatímco to všechno chvatně cpu do igeliky, u které se mi samo sebou utrhlo ucho, chlápek v helmě nade mnou trpělivě stojí. Držíc Missiona za roh mi říká něco v tom smyslu: "Don´t efraid boy. The boat will not leave without you becoce you are veri important persn". Chvatně odpovídám: "Yes, I´m hopeing", oblíkajíc si přitom mokrou flanelku, na suché triko. Potřebuju, aby uschla.

Autobusek městské dopravy nás veze ke vzdálené lodi. Promotává se s námi přístavním bludištěm. Na kole bych to ujel, ale pěšky bych to jít nechtěl, je to vážně kus světa. První lodní starostí tentokrát není sprcha, ale zásuvky. U stolečku v jídelně je zásuvka dle britské normy - takže tam bude stanoviště mé a telefonu. Na záchodě u umyvadel pak je zásuvka dle euronormy. Tak tam zanechávám nabíječku AA baterek pro foťák. Do kelímku se zbytkem margarínu vyklápím rybky v tomatu, na leták loupu cibuli a začínám drobit na stoleček. Udělal jsem blbost, že jsem si menu nepřichystal už dřív. Je s toho totiž docela čurbes.

V jedenáct je ještě světlo, a břehy Skotska na dohled. Kolébání lodi zpomaluje, až se zklidňuje docela. Lodní gong hlásí, že do cíle zbývá deset minut. Proud pasažérů mizí ve výtazích, na schodištích, směrem ke garážím. Já zůstávám světácky klidný. Mám to přeci nacvičené... Uklízím po sobě svinčík, ale moc to nejde. Záplava drobků a cibulových slupiček na mne žaluje. Příště si musím koupit chleba a cibuli oloupit venku - pořád se mám co učit. Přidávám se k chvostu proudu truckem mazáků jako já. Jsme holt zvláštní sekta. Jdeme okolo WC, kde by měla být má nabíječka. Měla. Ale není. Fakt. Vážně. Skutečně! Není!! Rozhlížím se, prohrábávám koš, hledám, pátrám, ale nikde nic! Nadávám. Nadávám si, vyčítám si, že jsem tu ládovačku nechal na tak blbým místě. No fakt! Debilnější místo jsem nemohl zvolit. Zásuvku u umyvadla! Zásuvku, u které je vždycky jeden sám a má jistotu, že není nikým kontrolován! "Kurva! Kurva! Kurva! Jsi debil! Debil! Debil! A dobře ti tak!". Na chodbičce se ještě ujišťuju, zda jsem hledal na správném WC. Je to tak. Široko daleko žádné jiné není. Prohledávání mne zdrželo, takže jsem daleko za posledním. Což mi zřízenec dávává na srozuměnou: "Go! Go! Go!" Zdrhám po schodech dolů. První patro garáží - ne to není ono. Druhé patro garáží - jo to je ono. Běžím v řadě mezi nastartovanýma autama vstříc otevřenýmu chřtánu lodi, kde tuším autobusek. Tam musí stát, protože přijel jako poslední. Snad... Jo, je tam a vypadá, jako by měl už už odjet. Naskakuju do něj na poslední chvíli. Skládací dveře za mnou zaklapnou a autobus vyrazí dříve, než dosednu na sedačku.

V sedačce busu zpytuju svědomí, že jsem nabíječku nechal na tak blbým místě. Na záchodě! To tam je sebevědomí světáka. Jsem jelito!

Přesně ten chlápek, co mi kolo bral, mi ho vrací. Rád bych se zdržel v čekárně, abych si do brašen naházel věci z igelitky. Ale jsem zní vyhnán, stejně jako ostatní. Smíme si převzít jen své věci a vypadnout. Jistě. Péče o zákazníka skončila. Zastavuju se hned ve veřejně přístupném vestibulu. Přerovnávám věci na Mišoně. Jdu s petkou na záchod pro vodu. Jakmile totiž vyrazím, budu potřebovat co nejdříve postavit stan. Na záchodě tradiční komplikace. Kohouteček je nízko nad umyvadýlkem. Vracím se tedy zpět do vestibulu, kde prodavačce jízdenek vysvětluju, že potřebuju vodu. Celkem ochotně se zvedá. Námořník co mi bral i vydával kolo mne sleduje z protilehlé strany. Přes místnost na mne volá: "Nezapomněl sis něco na lodi?". "Ne, ale ukradli mi tam nabíječku. Takovou stříbrnou", nato já, aniž bych si chtěl, či mohl stěžovat - neb jsem vůl a dobře mi tak. Mezi tím přichází biletářka s úsměvem a vodou. Námořník na ni volá něco, čemu nerozumím, a ona mi podává skrze okýnko nejen vodu, ...ale i moji "silver" nabíječku. Fenx za vodu. Fenx za nabíječku. Please o fotku. Biletářka se přimkne k námořníkovi a já udělá cvak a znovu "fenx". Za půl hodiny skončí den, a začne nový. Skotský.

Skotsko

Rozradostněn návratem nabíječky opouštím přístavní budovu chvilku před půlnocí. S jedinou starostí - postavit někde poblíž stan.

Přístav Stranaer, kde jsem přirazil ke Skotskému břehu, je absolutně mimo město Stranaer. Krom mola a přístavní budovy nikde nic, ani obchod. Jenom silnice, kruhák, a dětský hřiště s gumovým povrchem a pak už jen potemnělá silueta kopce na slabounce světélkujícím pozadí. Elegantním obloukem se vracím zpět pod lampu a v brašně hledám čelovku. Za chvilku utonu ve tmě tmoucí. Hledám ji zbytečně, protože nedojedu dál než na to dětský hřiště. Je to totiž přívětivě rovná teplá měkká ploška. Stavím stan, koukám střídavě na hvězdy a nasvětlenou loď co mne přivezla zrcadlící se v černočerném absolutně nehybném mořském rybníku. Je teplo. Nezdá se, že by mělo pršet. Je mi krásně, klidno - na těle i na duši. Jindy, když zatmím, v tomto čase chvatně spěchám, jak se nemůžu dočkat, abych už už sebou plácnul a ulevil nohám. Schoval se do tepla, pod střechu. Teď ne. Dnes byl "easy day", takže nespěchám. Naopak. Okamžik "přistání", bivaku, si po zážitky nabytém dni vychutnávám. Exhibionisticky si užívám, jak mne z okýnek aut sleduje několik čekatelů na trajekt. Připadám si jako unikát. Předůležitě provlíkám pruty, vztyčuju kopuly, přerovnávám, rozmotávám, přerovnávám, vycpávám polštář (futrál na spacák). Jo, narcisticky si užívám své jinakosti, autentičnost okamžiku. Těším se z přítomnosti. Mám za sebou Irsko a před sebou zítřejší Skotsko. Jako gurmán na bůček se těším, až se do něj zítra zakousnu. Ty kopce kolem na pozadí širého pole hvězd vypadají interesantně ladně. Měkce plynule. Ne, s těma nebude problém. Lezu dovnitř stanu. Těším se na důvěrňoučké šustivé heboučko teploučko. Mé tělíčko má rádo tu příjemnou chvilku, kdy se položí na znak na pohostinný spacák, na polštář. Chvíli zůstávám ležet naznak. Líbí se mi, jak se uvolňuju, zastavuju, chládnu jak máslo. Přes ztmavlé stanové plátno se rýsuje rozmazaně zeleně, červeně, bíle osvětlený obrys trajektu co mne sem přivez. Do uší mi žbluňká moře a zní nahrávky Terčiné flétny a Zuzčiné kytary. Mám to rád. Po chvíli se ozvou startující motory aut. Trajekt, který mne přivezl, se chystá přijmout kolonu aut směr Irsko. Zavrtávám se do spacáku. Je mi příjemná zima. S klimbání mne vytrhuje mocná siréna. Loď zvedá kotvy. Vypínám MP3 přehrávač, mozek. Spím. Spím. Spím.

První ranní pohled patří jako obvykle nebi. Je modré. Nádherně přesvědčivě důvěryhodně modré. Další, řádce zamlžených aut, karavanů, náklaďáků, dřepících vyřádkovaných na parkovišti. Čekají na loď. S plecháčkem a kartáčkem s odměřeným hovínkem pasty jdu na stejný záchod, kde jsem včera pokusně tankoval vodu, do haly. Je tu celkem plno. Šouravým krokem si zpět nesu půllitrový hrnek vody. Není tak teplá, aby obarvila čaj, ale je dost teplá aby rozpustila kávovinu "Caro". Obloha je sympaticky přesvědčivě šmolkově modrá. Nikde se nehne strom, větev ani lísteček. Stejně jako včera. Neuvěřitelné! Fantastické! Krásné! Vydrží-li to do deseti, vyperu mikinu. I když ji v soukromí (co nejvíc) nosím cedulkou ven (naruby), abych lícní stranu udržel pro veřejnost ve snesitelné čistotě, tak i přesto je ostudně flekatá. Od rybek v tomatu, šmouhatá od čekáren, jetá potem a zubní pastou. Balím stan. Spacák. Cirkus. Sedám na Mišoně a vyrážím. Po N77. Na sever. Víc nevím. Nepotřebuju vědět. Je mi pěkně. Jako sportovci, který potřebuje běžet, na startu dlouhého běhu pro radost.

Krásná silnička se vlní zelenou krajinou podél moře. Vlnkovitě se v něm odráží slunce. Nádherně. V Ballantre, první vesnici dneška míjím obchůdek Bricc, z něhož použitý "tovar" přetéká ven na parkoviště. Že by bazar? Tam by mohli mít mikinu! Brzdím, lezu dovnitř. Skutečně. Na ramínkách v řadách tu visí halenky, bundy, košile. Dětské, dámské, pánské. Nevím, jak se anglicky řekne mikina a tak se vracím pro tu moji, abych pokladní vysvětlil, že potřebuji: "This". Paní v černém je ochotná, snaživá, vstřícná. Běhá a hledá tak dlouho, dokud mi na šestý pokus nepřinese kus přesně dle mých představ. Modrou středně teplou mikinu mé velikosti na zip. Není na ní cena, a tak se po ní ptám. "One pound", řekne a jedničku mi napíše na lísteček. "Ou kej", odpovídám světácky a platím za ni jednou mincí ve tvaru pětiúhelníku. Jako bonus přidávám svou starou flekatou mikču. Když si řeknu o fotku tak ochotná blondýna sezve všechny z obchodu k focení. Je úžasně akční, vstřícná, usměvavá. Vysvětluje, že se jedná o charitní obchod. Dobrovolníci tu bourají kapitalismus. Dobrovolně prodávají dobrovolně darované věci za dobrovolné ceny.

N77 nevede stále podél moře. Dosti často tu totiž pevnina vbíhá do moře prstem poloostrova. V tu chvíli se stužka asfaltu šplhá pastvinami vzhůru k nebi a já po ní jako po žebříku. Z hřbetu polostrova jsou krásné rozhledy na moře, na pevninu, na svět. Nikde nikdo. Jsem tu sám za sebe díky sobě pro sebe v krásné čisté voňavoučké mikině uprostřed krásné čisté voňavoučké kvetoucí přírody. Fantastické. Nádherné. Nenahraditelné - alespoň v mém životě. Klesám dolů. Brzdím. Zastavuju u supící cyklistky. Tlačí proti kopci kolo obložené bagáží, a za ním ještě táhne vozík se stříškou. Je jí tak padesát plus. Zpod helmy, trička, rukavic se jí po stárnoucí kůži řine pot. Naběhlá žíla na spánku. Je na cestě 14 dní a jede do Snowdie. "Jo tam jsem byl. Pěkné". Zanaříkáme si na počasí. I tu bylo minulý týden hnusně "wery bad weather". Nakouknu do vozíku - a tam pes. Vzrostlý retrívr krásné zlaté srsti. Patnáct kilo živé váhy + vozík. Rád bych si tu lásku k psovi vyfotil, ale v kopci mi nestojí kolo. "Proč máš s sebou toho psa". "Je to můj přítel". ""Proč nejde pěšky? Má nohy.". "Je to můj přítel". "Pes a vozík, to je těžký. To tě zničí." "Ne, je to můj přítel". "Tak jo. Bay!".

V Girvanu nakupuju v coopu. Nechám tam 150 kaček za mlíko, těstoviny, cukr, margarín. Nemůžu se dočkat, až budu vařit. Shodou okolností, které člověk nemůže naplánovat, kousek odtud posádka v nouzi potopila ruský křižník Varjang. (Na místě je nejen anglický, ale i ruský text, a tak to vím. Bylo to v roce 1912). Je tu lavička, stoleček, pohled na modré moře, pod jehož hladinou leží (snad) onen vrak. Na moře, z něhož vylézají zelené hřbety ostrůvků. Šutry velikosti paneláku. Vařím, cpu se, inhaluju slunce, raduju se. Není kam spěchat. Šoulat se budu do desíti a světlo bude do jedenácti - doufám. Mám to rád.

Koukám do mapy. Potřebuju se rozhodnout kudy kam dále. Teoreticky, dle plánu z domoviny, bych měl jet nejkratší cestou na Edinburg. Tedy v Ayr, co za chvíli přijde, doprava. Nevím kam jet, ale vím, že se mi nebude odtud chtít. Díky tomu, že jsem zkrátil Irsko, mám pár dnů navíc. Na rozmyšlenou mám ještě třicet kilometrů.

V starobylém Ayr už mám jasno a odbočku na Eidnburg ignoruju. Jedu na sever na Stevenston, vstříc ostrovní krajině vykreslené na mapě.

Na sklonku dne jsem dochvátal před závoru ve Steventsonu. Za níž končí silnice - v moři. Věřím vrátnému, který ji hlídá z budky. Skrze okýnko mi říká něco v tom smyslu, že "today no ferry to Brodick, tomorow ferry to Brodick possible". Kývám hlavou a nechávám si napsat na papírek zítřejší trajekty. Protože skotangličtině nerozumím, a do hrající televize už vůbec ne, a protože to do rána zapomenu. Touto informací končí má dnešní krasojízda. V duchu jsem si ještě plánoval, jak si počkám na trajekt, přeplavím se a ustelu si na ostrůvku. No nic budu muset přespat tady a tak posílám vrátnému skrz okýnko dvě prázdné petlahve. Opět mne nutí vyslovit "wather", jinak než "wather". Nerozumím tomu. Proč jsou ti Angláni k mé angličtině tak povýšení?

Teď v podvečer od moře, ze severu od Hebrid, nepříjemně fouká. Včera taková zima nebyla. Pohledem hledám nejbližší závětrné měkoučké místečko od místa zítřejšího startu. Kokon složený ze stanu a karimatky rozmotávám na nepříliš vhodném místě. Je tu sice travička zelená, ale taky vítr, který se poryvem zmocňuje stanu i karimatky. Jsem to ale zelenáč! V jedné ruce mi vlaje obří bublina nafouknutého stanu hrozící rozškubnutím, v druhé karimatka, zatímco obal na kokon -igelit pytel- peláší po silnici kamsi do nekonečna. Strážce závory sleduje drakyadu na vzdálenost 150 metrů. Jo, je to napínavé! Nejen pro mne a švy stanu. Tu to nepůjde, konstatuju přikleknut na chumlu. "Jedu jinam", velím. Další pokus dělám na křižovatce. V koutě vytvořeném ze dvou, potkávajících se, plechových plotů. Jo, tu už to půjde.

Ráno mám leháro. První trajekt zvedá kotvu 7:00 - to je pro mě moc brzo. Další v 9:30 - to už je reálnější. Ležím kousek od včera opuštěné silnice. Teď od rána na ní, za obrubníkem, tepe život. Kolem jsou asi nějaké fabričky a sklady, které žijí přes den a spí v noci. Dopravní chaos před stanem zaobrubníkem mi je lhostejný. Nemá na mé soukromíčko ve stanu žádný vliv. Ani když venku za stanem čůrám na plot. Nikdo ani nezatroubí. Jo, je to super mít stan. V 8:30, po snídani lezu ven na další čůrání. Balím, plivu napěněnou pastu tak, abych si pokud možno nepoplival čisťounkou mikiku (pasta totiž příšerně barví), těším se z krásného rána. Obloha je azurově modrá, nikde se ani lístek nepohne. Paráda.

V 9 si za stovku kupuju lupen. Posazen na tyčce čekám na odplutí. Líbí se mi, jak to do sebe zapadá. V 9:30 se přívoz rozvibruje směrem k Arranu.

Na trajektu je veliká jídelna. Její pohostinnosti, která není v ceně jízdného, využívá většina pasažérů. Porce: smažené vejce+čočka+chleba přijde na dvě stovky. Dal bych to taky, kdyby toho bylo víc, a tak si v jídelně aspoň strkám do elektriky MP3 přehrávač, sbírám čajové pytlíky a lezu ven - na vzduch. Koukám na moře, vzdalující se pevninu racky. Vnímám pohupování lodě, vzduch, zvuky. Námořníci, co před chvílí navigovali, rovnali auta, odpoutávali rozhýbávali loď, ji teď zeleno, bílo modře válečkem, štětkou štětcem natíraj, natíraj a natíraj. Vzduch voní mořem a acetonem. Námořníci na sobě nemají pruhovaná trička, ale reflexní vesty s pěkným logem. Chtěl bych tu vestu mít - na památku, jenomže oni si mne, polušně sedícího za páskou "nevstupovat" nevšímaj, nevšímaj a nevšímaj. Chvíli předtím než se ozve hlášení: "Už tam budeme. Řidiči k autům" přestanou šmudlat loďku. Strčí štětce do kyblíku a zmizí v podpalubí. Zůstávám sedět. Koukám na přibližující se ostrůvek. Je krásně zelený, krásně kopcovatý. Počítám, že to tam bude pěkné.

Větou: "Nevyměnil by sis se mnou na památku dres" vyzívám námořníka v helmě, podávajíc mu mou reflexní vestu, ke směně dresu. "Budu ji mít na památku", dodávám na vysvětlenou. "Yes", směje se tomu nápadu on s tím, že to je jak při fotbalovém utkání. "Yes" směju se tomu já s jeho reflexní vestou zamazanou od barvy v ruce. Mám to rád.

V nové reflex vestě vylézám na ostrůvku Arran ve vesničce Brodick. Jdu do infocentra. Potřebuju si ujasnit kudy kam a proč. Nejen tady na Arranu, tím jen projedu, ale "kudy kam" celkově - ve Skotsku, chci-li být v určitý čas (23.6) na určitém místě (v Londýně). Info office je naplněn turisty s hůlkami. Jasně. Je krásně tak hurá do přírody. Za stolem sedí starší paní - bílá jak křída a sličná slečna - v barvě mahagonu a vlasy spletenými do copánků. K mé radosti na mne vychází ta sličná slečna. Ptám se jí kolik kilometrů to je odsud do Edinburgu, a poté do Londýna. Odpovědí mi je číslovka, která mi nesedí. Aha je to v mílích a tak si žádám ještě převod na kilometry. Výsledkem je slabá tisícovka. "Oukej, fenx", děkuji nádherné gazele, na jejichž tmavých očích, bílých zubech, plných rtech, lalůčcích zdobených zlatem, splývavých copáncích mohu oči nechat. Tisíc kilometrů. To je deset dní. Je devátého, takže ještě dva dny se tu můžu zdržet a dva dny budou rezervní. Taky jde o to, jak se rozhodne Jiřa. Zda spolu někam na nějakou cyklojízdu pojedeme či nepojedeme. Když jsme se v květnu loučili tak jsme se shodli a rozhodnutí odložili "na pozdějc", ...až jak bude v práci, počasí, s dětma... Teď už bych to potřeboval vědět, jenomže ona se pořád nedokáže rozhodnout (a to je rozhodný Rak, a nikoli váhavá Váha, jako já). Dle posledního -nedělního- hovoru to vypadá, že spíše "NE", neb Česko je sužováno vlnou "nesjízdných" veder.

Mohl bych, ale nechce se mi, Arran objíždět pobřežní cestou. Zas tolik času pro něj nemám. Rozhoduju se pro nejkratší (22km) průjezdní variantu "přes kopec" -k dalšímu trajektu - do Coillemore. Neuvidím sice zdejší hrad, ale zato popojedu na sever. Svěží vzduch mi plní plíce, vysvlíkám vrstvu za vrstvou. Nikde nikdo. Jen úzká silnička a já, kopečky a špagát natažený z ohradníku na ohradník.

Při čekání na trajekt Coillemore se seznamuju s Číňanama. Jsou přátelští, usměvavý, milý. Protahují si záda cviky a řikaj tomu, že cvičí tajči. Napřed vykreslí ve vzduchu imaginární kruh, který potom rukou rozpůlí. Jednu půli dají na jednu a druhou zase na druhou stranu. Mají k tomu takovou průpovídku o "wather" melounu v angličtině. Jsou komunikativní. Nedá mi to, bych se i jich nezeptal zda-by pro mne neměli prázdný obal od čaje. Mají a pochopitelně plný. Dávají mi dva s tím, že to je čaj sesbíraný v Indii v nadmořské výšce 2000 metrů "over see". Řekl bych, že děkuji - po jejich (čínsky) se řekne: švej, nebo šej, nebo šuj, nebo šaaj... A tak to zkouším tak dlouho, dokud nezaberou. Nejblíž je, zdá se mi: "Švej - švej".

Po uzounké hlaďoučké B8001 šlapu skandinavsky neanglicky čistou přírodou. Všude kolem je jaro. Nezvykle skutečné slunce. Vše, tedy i já, je díky jeho energii svěží, zářivé pestré, optimistické, životaschopné. Tráva, květy, cvrlikající ptáci kroužící střídavě nad řekou, lesem, mořem, pastvinou. Jedu fantastickou jízdu, při které mne znovu potkávají ti Číňany v autě z půjčovny. Zdraví mne palcem zdviženým vzhůru. Ó já se mám.

Na dalším odpočívadle peru. Ponožky, trenky, dlouhý tepláky, takže mi za zadním kolem vlají nohavice. Není to moc chytré, protože mi hrozí jejich zamotání do špic. Ale líbí se mi to. Zdá se mi to elegantně tulácký, vandrácky nespoutaný. Však se jen tak vleču - na sever, pořád na sever.

Pomalou jízdou podél tu sladké, tu slané vody, sbírám kilometry fotek. Přestávám se orientovat v tom, zda se dívám na moře, řeku či jezero. Skutečně se v tom všudy přítomném množství vody ztrácím, stejně jako v tom, zda dlouhý most, po kterém jedu, je přes říční deltu, anebo mořskou zátoku. Skutečně nevím, zda jsem na malém ostrůvku - a za zatáčkou bude další most, anebo na pevnině. Měřítko mapy, podle níž jedu, nedokáže pojmout členitost krajiny. A, upřímně řečeno, mě to vůbec nevadí. Ba přímo naopak. Vyhovuje mi to, a láká k objevování. K jízdě za odpovědí. Co bude za další zatáčkou, mostem?

Hodinu za hodinou. Kilometr za kilometrem (resp. míli za mílí) se krajina mění. Zvedá. Zatímco ráno byl největším kopcem krtinec, teď jedu sevřen kopci se sněhovou krustou. Nedokážu z mapy vyčíst jak jsou vysoké, protože nevím, zda výškový údaj na mé mapě udává výšku kopce nad mořem v metrech, anebo yardech. Nevím to, a i to mi je jedno. Rozhodující pro mne je, že jsou krásné a že to ušlápnu.

S končícím dnem se ochlazuje. Citelně. Oblíkám zateplený cyklokalhoty, rukavice, kulicha. Chvátám s blikačkou a čelovkou v pohotovosti. Stmívá se tu sice pomalu, ale jistě. Rád bych, došlápnul do Fort William. Ne kvůli nákupu, ale kvůli civilisačním vymoženostem. Jsem si jist, že tam bude stoleček a trávníček střižený na krátko. Když do F. William přijíždím, tak už okna svítí skoro do tmy. (Až ráno mi prozradí, na jak pěkném jsem spinkal místu). Teď, v tuto chvíli nevidím nic, než odlesk měsíce v nehybné, dle čuchu mořské, hladině, protilehlou siluetu kopce, osvětlené městečko za mnou a modrý plamen hořáku olizující hřejivě kotlík. Už se taky lačně olizuju. Budou fazole, budu prdět. Ó, já se mám. Díky Bože za ty dary.

Ráno - lépe řečeno v deset, koukám, kdeže jsem to spustil kotvu. Místečko to je skutečně pohodově krásné, nebeská modř bdící nad čarokrásnou čistou Zemí slibuje pěkný den. Neubráním se pochvalnému "whou" na adresu velkého Manitoua co ji vymodeloval, i svoji. Sám sebe chválím, že jsem tu a tady. Mám ze sebe dobrý pocit "whou".

V deset už je celkem cvrkot. Pobíhající sportovci, promenádující důchodci, pejskaři, chodci jdoucí odněkud někam, děcka ve školních uniformách. Balit v jedenáct je skutečně poněkud trapné... Dle počtu pohybujících se trekařů, karavanů, Harleyů, dle obchodů s batohy, holemi, šusťáky je celkem malé městečko Fort William velkým střediskem cestovního ruchu. Vzhledem k poloze se není čemu divit. Má moře, stejně blízko jako hory posypané sněhem. I když celkem spěchám, abych dohnal ranní leháro a někam stihnul dojet, odbočuju ke kostelíku. Nedá mi to tam nezajít. Je malý, prťavý, skromný, zastrčený za rohem obchodňáku, obehnaný zahrádkou. Seskládán s kamení a porostlý lišejníkem na mne působí přitažlivě moudře. Postavený je zcela evidentně v dobách, kdy tu slovo "turismus" mělo prázdný význam. Stál by za fotku, ale vím, že vše vyfotit nejde a tak beru za ochmatanou, vyleštěnou ocelovou kliku a otvírám dřevěné, nezvykle nízké dveře. Musím se sklonit. V strohém chudém kostelíku, postrádající vnitřní zdobení, je letité ticho, klid a mír. Letmo, pohladím zadkem lavici, zavřu oči, semknu ruce a už zase otvírám dveře do sluncem zalitého dne. Potřebuju pelášit, chvátat, jet. Mám zpoždění. Preventivně nakupuju v Lidlu sušenky, pečivo a nutelu na celý den. Na večeři si budu muset ještě něco přikoupit. Když nebude kde, tak namočím železnou zásobu - vločky. Ale to bych nerad. Mám je totiž pěkně vodotěsně zagumičkované na dně brašen, a než bych je našel tak si raději popojedu do obchodu pro pixlu fazolí.

Po A86, podél kolejí a řeky Spean jedu na Spean Bridge. Je to úžasný úsek krásnou čistou krajinou. Kolem mne jsou zelené kopce, bílé hory a za mnou moře a F. William. Fotím si missiona na pozadí té krásy, ale můj foto přístroj není schopen pojmout to co vidím (a tak si nepomáhám přiložení fotky z netu - je na ni Fort William a plácek u moře, na kterým jsem spal).

Že, ve Spean Bridge bylo za druhé světové války výcvikové středisko pro elitní jednotky "Comandos", pochopím z informační cedule u obchodu. K pomníku, vztyčeném v místě, kde stály dřevěné baráky, a po nichž pochopitelně už nic nezůstalo, nejedu. Nejen protože jsem línej tam zajet (je to cca 500m do kopce jiným směrem), ale i protože nepotřebuju být exaktně ve čtverci, ve kterém měli hoši postel. K pochopení "kde to bylo" mi stačí, že jsem tu. V obchodě kupuju, píšu a rodičům posílám pohled se sousoším. Možná, že ztělesňuje Kubiše a Gabčíka. Kdo ví, každopádně, ať už sochař vysochal kohokoliv, tak to byly hoši, kterým nesahám ani po kotníky. Morálně, ani fyzicky.

Odpočívadla jsou poseta odpočívajícími penzisty v karavanech. V drtivé většině se jedná o Anglány. Euroturismu se sem evidentně nechce. Nedivým se. Trajekty jsou drahé a levostranný provoz, který mě, cyklistovi vyhovuje, jim vadí a raději proto zamíří do velice podobné krajiny Norska. Zneužívám toho, že mají čas a somruju na nich čajové pytlíky. Udělal jsem si z toho sport. Celkem se mi to daří. Bonusem mi je nejen, že mi zpravidla dají pytlík i s pytlíkem čajoviny, ale i že si se mnou i pokecaj - což mi vyhovuje. Žvatlám s nimi o všem, co mne napadne (lépe řečeno, co mi má jazyková zásoba pěti lekcí samouka dovolí). Tedy 1. Lekce - o sobě. 2 lekce - O rodině. 3lekce - O kole. 4.lekce - O cestování. 5.lekce - O počasí. A oni ochotně poslouchají, přizvukují a kývou hlavou. Mám pocit, že mi, že jim, rozumím. Poté, co vyčerpám zásobu padesáti slovíček, následuje rozloučení. Nejčastěji frází: "Enjoy it"- Užij si to! Načež já, odpovídám světácky: "Fenx", přičemž si připadám (se tvářím) jako bych spolknul vícedílný anglicko - český slovník, a že bych mohl klidně v hovoru pokračovat dál na jakékoli téma.

Tak jako přibývají minuty, hodiny, mi přibývají kilometry, míle. Od Spean Bridge nejedu přímočaře na sever, to bych přijel k jezeru Loch, ale podél meandrů tříštících se o skály řeky Spean. Na východ. Pomalu a jistě se nořím do NP Cairngroms, kam mne lákají pohledy do krajiny a pohlednice ve stojanech. Neuvěřitelné - Jedu jen v kraťasech. Opaluju a větrám kůži. Odřený cyklista si na odpočívadle smývá vodou krev z nohy, lokte. Maso bez kůže ó to znám. Krvavá voda mu teče do boty, i to je cyklistika. Jsem rád, že má vedle sebe pečujícího parťáka a že první pomoc není na mne. Jedou z Edinburgu. Oni na silničkách, jejich ženy v autokaru. Dobrá kombinace. Že odmítají nabídnutý obvaz, tomu rozumím, ale zasypat by si to škrábnutí mohl. Za chvilku tu stejně bude záchranný karavan. Jedu.

Moc se mi tu v té čarokráse líbí. Je to pro mne pořád stejně krásné, naplňující. Kopce, řeky, lesy, zvířata, lidé, počasí. Velmi mi to tu připomíná Skandinávii. Vyjma domečků, ty jsou tady řemeslně na podstatně vyšší úrovni.

Na absolutní sever Anglie mi zbývá tak třídenní šlápnutí, ... pak bych mohl navštívit souostroví Hebrid (na souostroví Orkney se mi nechce). Tato výzva však je mimo rámec dnů, které mám k dispozici. Mám-li se vrátit ve smluveném termínu a odjet s Jiřou na Slovensko... Abych tu mohl zůstat, potřebuju znát rozhodnutí svého sparingpartnera pro Slovensko, zda spolu někam pojedeme (to bych se musel začít vracet), anebo ne (to bych mohl pokračovat v krasojízdě na sever) a vrátil bych se o týden později. Potřebuju to vědět teď hned, protože se blížím k další křižovatce... Usedám tedy na lavku pozlacenou sluncem, vytáčím číslo Jiři, aniž bych věděl, které z mých "chtění" je silnější - zda jet sám na Hebridy, a nebo zda jet s Jiřou na Slovensko. Sedím, v mobilu pípá. Zatímco já se koukám na pohoří od obzoru k obzoru, Jiřa sedí v práci a kouše do tužky. Ó já se mám. Když mi řekne, že " je pořád vedro", tak si v duchu pomyslím na Hebridy - tam bude fajn. Když si však položí řečnickou otázku: "A co bychom dělali?", tak vím, že je rozhodnuto, že místo Hebrid pojedu na Slovensko. Co by za to Hebriďané dali! Je rozhodnuto. Vzápětí poté volám eurolines, abych se poradil, který spoj z Londýna do Prahy zvolit. A vzápětí zase volám Jiře, abych jí řekl, na který spoj chci koupit lístek. V Londýně musím být nejpozději za třináct dní - 24.6 v 19.30. Ou kej.

...mám tedy ještě spoustu času a tak odbočku na Edinburg míjím. Nechce se mi předčasně opustit krásu řeky Spey - a být v Londýně zbytečně brzo. V Grantown on Spey už se ale musím otočit. Jet ještě severněji, kvůli časovému limitu, nemůžu.

Ocitám se na východním pobřeží Skotska. Kopce tu nejsou zdaleka tak vysoké jako předpředevčírem na západním pobřeží. Přesto tu na těch krtincích porostlých vřesem je spousta lyžařských lanovek. Asi to tu je lyžařský ráj.

Z hlavnější odbočuju na méně hlavní, a na ještě méně hlavní "road". Kopečky jsou tu porostlé nanejvýš tak borůvčím a vřesem. Ráno bylo ještě pěkně, ale teď, jak den ukrajuje hodinu za hodinou, přibývá mraků, ubývá slunce. Silnička se neustále drží nějaké říčky, potoka, ohradníku. S jedním stoupá vzhůru, aby s jiným padala dolů. Je to tu z kopce do kopce, doleva doprava. Neodsejpá to. Mrholí, prší, je hnusně. Zase se navlíkám do oblečku proti dešti. Zase nevidím dál než na 500 metrů. Zase tepláky na tepláky. Zase mokrý kecky. Ploužím se krajinou Šerloka Holmse. Nikde nic. Nikde nikdo. Jen chomáče mlh přetažený přes krtince vřesovišť. Co chvíli mi zuby zadrnčí při přejezdu šprlení položeném napříč silnicí, skrz které nepřejde kopýtko ovce. Občas je opuštěná pidi vesnička s kouřícím sem tam komínem. V každé větší je palírna zvoucí na košt pravé skotské whisky. Nevím, z čeho to pálej, když tu nic neroste. Snad z borůvek. Motorkářka ke mně dobíhá a podává mi svačinu. Před třemi dny mě viděla někde jinde - jo to ještě bylo "nice weather". Vysvlíkám si gumový rukavice a přijímám potěšující projev sympatií. Děkuji světáckým "fenx", a připadám si jako borec. Ze dveří restaurace, tč. zavřené - čekající na zimní sezónu, odlepuju samolepící Skotstkou vlajku a lepím ji na mišoně - jo na Skotsko budu rád vzpomínat. I když mi aktuálně čvachtá v keckách.

Co jedu Skotskem, tak na všech info deskách čtu, že jsem v krajině "highland" - vysočina. Předpředevčírem, mi to, sevřen u řeky zasněženými kopci až nad hlavu, nedávalo smysl. Dnes, tady, teď to je vysočina tak jak ji chápu. Nahoru dolů, nahoru dolů. Nahoru dolů, nahoru dolů.

Na noc přijíždím do městečka Braemar. Hrad nad ním vypadá jako větší chalupa s cimbuřím v každém rohu. Spěchám do obchodu, pro proviant. Do hotelu - vyškemrat vodu. Vyšukat místo pro stan... Prima plácek je v centru, vedle domku se záchodama. Už tu stojí pár karavanistů parazitujících na vodě, záchodech a parkování. Je tu lavka, stolek, pažit. Vše zdarma. Ale taky tu je na můj vkus až moc plno, a tak se po vyvenčení vracím zpět na parkoviště, kolem kterého jsem se přihrnul, před městečko. Tam stojí jen jeden karavan. Má italskou espézetku. Okupuje ho pupkatej padesátník a sličná, as třicetiletá, černoška. Jak se začnu omotat kolem stolku porostlého lišejníkem, který pokládali za svůj, tak se táhnou dovnitř, za žaluzie. Maj po soukromí. Ti mi "ákvu" (italsky voda) neohřejí. Už dvě tři hodiny neprší, takže vařím venku a jím u stolu sedíc na igelit pytlíku. Natažený nohy - luxusní príma. Pod parkovištěm je slyšet řeka, která skrz houštinu není vidět. Italové jsou pořád vevnitř. Jestli vystrčí nos, řeknu jim o pivo, které jsem si s úsporných důvodů v obchodě odepřel. Ti se však nehrnou ven. Sledujou mě jak exota z bezpečí karavanu. Počítám, že zvažují, zda zariskovat noc v mé společnosti, anebo zatočit klikovkou a poodjet kousek dál. Nakonec vytrvají.

Ráno se zdravím s pánem "bongiorno". Zatímco já se chystám na cestu, tak on jde s pejskem. Odpoví mi "bongiorno" a nic víc. Ona, za ním po chvíli pelášející s taškou, vůbec. Tož teda čao! Jedu si na záchod vyčistit zuby a ulevit střevnímu tlaku. Je tam plno, přesně dle předpokladů. Udržované free WC s umývárnou v nerezu, láká turisti všech kategorií jak vosy turecký med. Pak už vážně jedu. Potřebuju frčet.

Už chvíli mne směrovky vedou na Perth. Už chvíli tedy rozumím tomu, co mi Australani na opačném konci Anglie chtěli říct tím, že jedou s Petrhu (Australského), a jedou do Perthu (Skotského). V obchůdku v Perthu na náměstí kupuju kartuši plynu. Na lavce na náměstíčku žvejkám sváču z Tesca a rozhlížím se kolem v naději, že Australany znovu potkám v jejich cíli. Nepatrná pravděpodobnost se však nenaplňuje a tak přejíždím řeku a frčím dál - na Edinburg. Než tam dojedu, budu muset spát ještě jednou - tentokrát na fotbalovém hřišti. Ideální situace. Ještěže jsem o ten kousek popojel a nezůstal trčet u té chalupy. Tam to tak příjemné nebylo.

Pršet vydrží celou noc. Ráno není moc jisté, ale neprší. Dešťové kapky zdobí Myšoně. Zatřesu s ním a všechna ta třpytivá krása spadne do promoklého, vodou nasáklého pažitu. Z Huskyho kapičky nejdou setřást tak lehce. Pořád se na něj lepí. Balím ho zamokra a jedu. Spěchám.

Pohledem kontroluju střídavě vlnící se zemědělskou krajinu a oblohu. Krajina se od včerejška, předvčerejška mění z opuštěných zvlněných hnědých kopečků porostlých borůvčím, vřesem a klečí na šťavnatě zelenou, zemědělskou. A počasí se mění taky. Sluníčko mi nad hlavou vysouší mraky. Ranní zataženou, mění na modrající oblohu. Suším se. Raduju se.

Cestou do Edinburgu musím překonat mořskou úžinu, anebo by se taky dalo napsat fjord, Firth of Forth. Dle mapy přes ni vede silniční i železniční cesta. Dle místních vede po mostě cyklostezka. To je dobré. Patnáct, dvacet kilometrů před mostem se doprava zahušťuje. Aut, odboček, přípojek přibývá. Zuby nehty se držím krajnice, dokud to jde - po zákaz vjezdu cyklistům, kde mne ta nepříjemná značka vyhání z hlavního tahu a posílá na cyklostezku, na které se pochopitelně ztrácím ve změti vedlejších silnic, odboček, kruháků, obrubníků, zatáček. Potřeboval bych GPS. Jedu z vršku dolů - k moři. V jednom místě zastavuju, abych se potěšil pohledem na dva mosty křížící záliv. V dálce přede mnou, pode mnou překonávají dva přes 2 500 metrů dlouhé mosty, konzolový železniční z roku 1890, (prý) druhý nejdelší most světa, a vysutý silniční z roku 1980 Severní moře. Soumostí silničního a železničního mostu přes zátoku vypadá interesantně, světově, pěkně. Jsem rád, že hnusně bylo včera a pěkně je dnes. Dělám si starost, jak se k mostům dostanu. Nějaká dobrá žena u obchodu mi na svém mobilu ukazuje, kde opět najedu na cyklostezku, která mne provede až k mostu. Pak už to bude značeno jako Edinburg. Bezpečně oddělen od bagrů, náklaďáků, karavanů, se sunu po cyklostezce ve směru šipek Fifth bridge - Edinburg. Na cyklostezce mne to zoufale nebaví. Neodsejpá to. Aspoň že je pěkně. Konečně se mi daří došlápnout k mostu. Než se na kladinu zavěšenou nad mořem vyšvihnu, musím ji napřed podjet a pak na ni vracečkou vystoupat. Vracečku cyklostesky strkám. Je příkře vzhůru. Kdybych směl zůstat na silnici, na které jsem byl, tak bych tu byl už před hodinou a s poloviční námahou.

Na mostě zavěšeném nad mořem na lanech si připadám jako mistr světa amoleta. Vpravo od mostu, který se mi pohupuje pod nohama, se z moře začínají vynořovat pilíře dalšího. Vlevo mám ten železniční. Zajímavá konstrukce natřená na červeno vypadá pěkně. Poměrně dosti funí z boku. I kdybych chtěl, tak by se nedalo jet. Preventivně přitahuju řemen držící košili na kalimatce. Mapu přesunuju do brašen a kšiltku věším na roh řidítka - aby mi neufrnkla. Pomaloučku se sunu po mostě vpřed. Dýchám svěží vzdoušek a raduju se ze světa krás a racků co kolem mne krouží. Občas pode mnou podpluje loď. Občas se mne zmocní poryv větru. Hlubáň pode mnou mi točí hlavou. Potkávám pár turistů, kteří se sem přišli jen tak projít, a vyfotit se - to chápu. Co nechápu je, že si sem na most přijde někdo zaběhat. To je jako by běhal před větrákem. Stále rovně tam a sále rovně nazpátek.

Za mostem se mi chce ignorovat šipku pro cyklisty "Edinburg" a jet po hlavní, což mi - jak předpokládám- hned vzápětí zakazuje značka, takže se neochotně napojuju na "cykloroad". Vím, že budu bloudit. Docela se do Edinburgu těším.

Počasí se od rána, hodinu od hodiny, lepší a lepší. Zatímco dnešek jsem začínal v igelitu, tak teď jedu jen v, pořád ještě, čisťounké mikince. Kličkovaná cyklostezky do centra není tak zlá, jak jsem se obával. Naopak. Jednoduše vede parkem, podél kolejí. (Žádnou GPS potřebovat nebudu) a přímočaře podél nich se zapichuje do půl milionového hlavního města Skotska, takže jsem prakticky ihned v centru. V obchodě s pohledy potkávám (druhého, první byl v supermarketu) pána v sukni (tu řečené kilt), ochotně se nechává vyfotit.

Edinburský hrad stojí na skále asi jako Vyšehrad v Praze. Pod ním je park. Teď v tomto počasí zaplněný lidičkama, turistama, piknikujícím všebarevným studentstvem, artisty, dětičkama v kočárku i bez. Sedím mezi tím vším mumrajem, žvejkám rohlík s nutelou, cucám kafe, poslouchám hlas kytary promíchaný se zvuky města. Přikládám mapu k mapě, zatěžujíc jednotlivé čtverce kamínky vybírajíc cestu do Londýna. Je to tak na týden - což je akorát. Na pohled Sikorům píšu kostrbatě (mnou) zdokonalenou verzi Obamovského hesla "Můžeš": "You can, if you are ready" (můžeš, jsi-li připraven). A je mi fajn, a je mi dobře, už protože mi je teplo, mám suché boty a mám rád teplý sladký kafe s mlíkem.

Nasvětlený hrad, skála a město musí nepochybně vypadat taky pěkně. Zvažuju, zda tu nezůstat na noc. Ale to bych tu musel dřepět další tři hodiny, a to se mi nechce. Chce se mi jet, frčet, polykat kilometry, míle - naplnit čas. Při chůzi po North Bridge (přes koleje oddělující Staré a Nové město) plném turistů (je odtud vidět hrad mne oslovuje početná česky mluvící skupina Čechů. Jsou tu na zájezdu. Gratulujeme si k pěknýmu počasí. Ale spíše gratuluju já jim, protože vsadit tu hromadu peněz na Skotsko, a pak čumět do mlhy - což je tu celkem pravděpodobný, bych odvahu neměl. Když se se mnou fotí, tak si připadám jak Karel Gott - není to zas tak špatný pocit, ale jen chvilkově. Dlouhodobě bych těžkou roly lídra hrát nechtěl. Spíše než plnit očekávání, mne baví překvapovat.

Celkem pohodlně a bez zádrhelů opouštím Edinburg po A68. Vybral jsem si ji, protože tipuju, že to nebude ta nejhlavnější, ani ta nejvíc vedlejší cesta na jih. "I´m going to the London!".

Další den mne ve vesničce Jedburg zastavují udržované trosky opatství. Uprostřed střiženého zeleného pažitu s poskakujícími zajíci vypadají moc pěkně. Brzdím, koukám a jdu do přilehlého infocentra. Potřebuju: 1, vytisknout lístek na bus, který mi mezi tím zakoupila a emailem poslala Jiřa. 2, spočítat plánovačem tras kilometry do cíle 3, zjistit, v které části Londýna je zastávka busu, z níž mám za týden odjíždět 4, změnit rytmus dne. Infocentrum funguje jako ochutnávka a muzeum. Je plné vitrín, střepů, knih, obrazů. Jestli tomu rozumím, tak jsem natrefil na nejkrásnější pozůstatek normanské budovy ve Skotsku. Jo, věřím tomu. Slečna mi ochotně tiskne lístek, počítá kilometry, ukazuje na netu, kde je zastávka, z níž budu frčet domů - je prakticky v centru, což mi vyhovuje, přeje šťastnou cestu. "Fenx".

Peláším vlnící se zelenou krajinou. Stromy jsou tu (dnes) podstatně košatější než na severu (před, před, předevčírem). Pomalu, ale jistě, tak jak šlapu, nechávám Skotský příběh za sebou. Silnice se stále mírně zvedá směrem k Anglicko - Skotskému pomezí. Kopce přede mnou se vlní mírumilovně stejně, jako přehazovačka přede. Je to tu podobné jako bych jel od nás do Bruntálu, i když, do Bruntálu to je přes větší kopec (Skřítek 850m.n.m). Je to tu příjemně obydleno. Jedu, nakupuju. Jedu nakupuju. Jedu, nakupuju.

Pro fotku brzdím u obstarožní benzínové pumpy. Opírám kolo. Fotím. Čůrám. Protahuju záda ztuhlé monotoním posedem. Přichází chlápek jak hora v džínách, triku a kšiltce. Kolem něho se ometá pes. Úsměv na rtech, dobrosrdečnost v očích. Vyhovuje mi, že sám začíná: "Hellou! Kam jedeš?". To the London". Whou! A odkud? Z Edinburgu? "Yes, Z Edinburgu, Edinburg is nice city. A před tím jsem byl ve Skotsku. Skotsko je nice land, very nice land! Měl jsem tam pěkné počasí, very nice weather". "Jo, bylo pěkně, moc pěkně. A kde jsi byl ve Skotsku?" "Jedu Z Fort Williams". Whow. A předtím?. " Ze stranaeru". "Whou! A před tím?". "Z Irska". Whow!! A před tím? Z Walesu, ze Snowdiie". Whow!!! A předtím? Z Plymouthu." "Whow!!!!". A před tím? Z Francie, z Bretaně". "Whow!!!!! A předtím?" " Z Nomandie". "Whow!!!!!!. A předtím? "Z údolí řeky Loiry. "Whow!!!!!!!" "A předtím? "Autobusem z Česka, já jsem Čech, jsem z České republiky. "Á, tak ty jsi Čech. Nepotřebuješ něco?." " Ne, ale sbírám prázdné pytlíky od čaje, ale ne pytlíky, ale ty obálečky." Chceš čaj?". "Ne, potřebuju pytlík od čaje". "Tomu nerozumím. Pojď se mnou". ...popojdeme kousek, k jeho domu, kde si s úlevou sedám celou plochou zadku na lavici a slastně natahuju odlehčené nohy, whow! "Dáš si pivo, nebo whisky?" Volím pivo a Mc. Gregor, jak se můj hostitel jmenuje, mi přináší, dvě čtvrtlitrové pidi lahvičky s pivem. Whow!!". V následném rozhovoru se mi daří mu vysvětlit co sbírám, a tak jde zpět do baráku a přináší mi velký čajový obal vonící čajovinou a další dvě pidi piva. Whow!!!" Zvažuju, zda si neříct o sprchu. Věřím, že by s tím nebyl problém, naposledy jsem se koupal v kabinách na golfovém hřišti v Irsku..., ale ne, nechce se mi vysvlíkat. Stejně se ještě zpotím a zapráším. Takže se po patnácti minutách zvedám a třepu obrovi tlapou s "Fenx, for all" a mažu dál. Po pěti kilometrech na kole mne dostihnou výčitky svědomí..., že jsem si s Mc.Gregorem nedal tu originál schotich whisku. Jsem si jist, že by mi ji nalil se stejnou hrdostí, s jakou mi nalívali samogon pastevci na Ukrajině, s jakou se u nás nalívá slivovice, s jakou se v Maroku nabízí hašiš. Jsem to já ale truhlík!

Proti říčce, potoku a nakonec pramínku Jed water se dostávám na Anglicko-skotské pomezí. Podle mapy jsem čehosi 417(jakých jednotek?) ower see. Nikde nic. Nikde nikdo. Jen vítr třepotá vlajkami na stožárech. Je tu vztyčený šutr, pár laviček a stolečků, parkoviště, a jinak nic. Měl by tu být pěkný pohled do kraje, ale neřekl bych. Ne protože by bylo špatně vidět, ale protože než na pastviny a háje není nač koukat. To konstatuju, zatímco se u stolku oblíkám pro následný sjezd do Anglie. V tu chvíli na osamocené parkoviště zajíždí dvojice autíček. Uvolněně, polámaně se z nich souká parta hippíků. Odpadky co z nich padaj ukázněně sbíraj. Jsou mladí, hovorní, uvolnění. Kéž by všichni, co odněkud někam jedou obrovitými karavany, byli jako oni. Jedou z nějakýho festivalu do Leeds. Mám to dál, a tak mi uznale dávají ze svých zásob pivo, česnek, zázvor a pomeranče. Po pár slovech startují, čeká je daleká cesta. Osiřele si zapínám bundu až ke krku..., teplo vypadá jinak.

Anglie

Klesám podvečerem. Spolu se silnící se zanořuju do Anglie.

Pomalu točím klikama a frčím příšeřím listnatých větví nakloněných nad vozovku. Užívám si snadnost pohybu - z kopce dolů. Užívám si pocit tuláka, ztraceného na pěkném asfaltu v příšeří nejlesnatějšího, nejsevernějšího a nejopuštěnějšího NP Anglie - NP Northumberland. Užívám si pocit dobře prožitého, dobrem naplněného dne. Nechávám se plnit radostí, že jedu s minimálním energetickým výdejem. Splývám s Myšoněm. Jízdou. Silnicí. Přírodou. Vzduchem. Časem. Zvuky. Příjemně tlumenými, důvěryhodnými zvuky. Letím záplavou ptačích projevů. Jemné cvrlikání. Drobné pípáním. Opakované trylkování. Zaplácání křídel. Zbystřím při křupnutí větve přelomené neviditelným zvířetem kdesi mezi stromy. Nechávám se konejšit šustivým zvukem pneumatik otíraných o silnici. Naslouchám tomuto neustálému monotonímu slabounkému hukotu, měnícímu se dle toho, kudy kolo vedu, jak rychle jedu, jak mám nafoukáno, naloženo, jak mi to jede... Uklidňuje mne spokojené předení přehazovačky, vícekolečka a řetězu. Tlumený cvrkot cvrka, když nechám Missiona běžet vlastní silou - když mě veze, a nebo zesílený, když jej musím popohánět - aby mě vezl. Citlivé ucho proměněné na radar sleduje přijíždějící, předjíždějící, vzdalující se auto. Velké, malé, střední, motorka... Poslouchám mé vlastní zvuky. Jak dýchám, tiše a pravidelně. Frkám a plivu. Sleduju elegantně letící plivanec, a poslouchám, jak se s mlasknutím rozplácne. Poslouchám sám sebe. Nádech, výdech, prdnutí. Fazole, pořád jím fazole s párkem. Všechny ty drobné střípky spoluvytváří kulisu jízdy. Lesem. Loukou. Podél moře, potoka, řeky. Deštěm. Dnem. Nocí... Kulisu, kterou poslouchám i tvořím. Která jede se mnou. Projíždím těmi zvuky jako tunelem. Pátým rozměrem prostoru, který se přede mnou rozprostírá, přede mnou otevírá a za mnou zavírá. Prostor, který žije se mnou, i beze mne. Pro mne, i pro sebe. Dělá mi společníka. Ať chci nebo ne. Den za dnem kilometr za kilometrem. Pokaždé je stejný a pokaždé je jiný. V každé části dne stejný, v každé části dne jiný. Má rád toho nohsleda. Dobrého, hladícího, i toho zlého, varujícího. Tím dobrým se teď nechávám kolébat, plnit, obklopovat, stejně jako se nechám plnit hřejivým teplem linoucím se z oblečení, rukavic, lesa... Je pro mne úžasným bohatstvím - to všechno dění kolem vstřebávat i ušima. Slyšet.

Na závěr dne přijíždím do vesničky. Bez obchodu, bez hospody, bez lidí. Jen zaprášená telefonní budka, zastávka (u které zastavuju) a pak už zase les. V domečku zastávky je lavička na sednutí a vedle plácek pro stan. ....a milion drobounkých mušek, které mne pomaličku nacházejí, obklopují, zahánějí do stanu - aniž bych si užil komfortu lavičky. Alespoň, že mne nechali chvatně dovařit (fazole s párkem, budu prdět).

Ráno je mokrý vydatnou životadárnou rosou. Ráno je ozvučený ptačím štěbetáním. Mušky nikde. Muchlám mokrý stan. Vařím čaj. Jedu. Sem tam auto, jinak klid.

Odněkud z dálky duní detonace. Jsou to rány "jak z děla". Leknul jsem se nejen při první, ale i při páté, osmé, dvanácté. Pokaždé jsem burácivým, dunivým zvukem vytržen ze svého monotónně se pokyvujícího světa. Podle cedulek křížím mírně klesající, mírně stoupající linkou silnice nějaký vojenský prostor. Krajina se změnila. Lesy vystřídali pastviny s hovězím a pestře kvetoucí louky. S tím se změnily i zvuky, rozhledy, všechno. Na pár kilometrech je všechno jinak, a to je to co mne baví. Kdyby tu byly i pole s řepkou, kukuřicí a řepou vypadlo by to tu jako u nás, na Zábřežsku.

Podle mapy budu muset překřížit tzv. Hadriánův val. Shodou náhod jsem o něm v televizi viděl nějaký dokument. Mám tedy představu, že jde o bělostnou řádku šutrů sestavených do nevysoké zídky běžící napříč krajinou. Takových zídek jsem už během tohoto vandru viděl na sta, tisíce kilometrů. Tato se však od jiných liší tím, že byla sestavena Římany v roce 122. Vyloženě ji (tu řádku šutrů) vidět nemusím, ale když už ji křížím, nechávám se svést odbočkou s lákavě nízkým číslem dojezdu do cíle. Mají tam být pozůstatky římského opevnění nazvané "chesters fort".

Na kraji vesnice, kterou projíždím, na mne z vrat zírá ušmudlaný dílenský. Koštětem v ruce víří prach. Zajíždím k němu. To je postava, kterou už delší čas, asi týden, vyhlížím, protože mi opětovně prdnul nosič na kotlík. S: "hello. I have got this problem" mu ukazuju prasklou vzpěru nosiče, přikládám prst coby elektrodu, prskám na místo el. oblouku... Fachmam mluvící divnou řečí kýve hlavou, ani se mu nepokouším porozumět. Věc se mi zdá nám oběma jasná. Sundávám brašny. Připínáme kostru. Přikládáme výztuhu (hřebík sebraný ze země), a už to jiskří, čmoudí, smrdí! Paráda! Na místo poděkování kývu hlavou a směju se já. Paráda! Směje se na mne on. Ani ne za pět minut mám brašny přišněrovaný nazpátek. Pokus o zaplacení vynechávám. Místo toho dobrému umouněnci podávám ruku frčím dál. Paráda.

(Opravený nosič vydržel až do cíle, do Zábřeha).

Oppidum Chesters fort si Římané postavili na pěkném vyvýšeném místě v meandru řeky. Pochopitelně že tu po něm není zhola nic. Mluví o něm jen cedule u parkoviště se schematickým plánkem.

O kousek dál přijíždím do města Hexham. Parkuju u infooffice. Potřebuju vyzvědět, zda jet, či nejet na čumendu do nedalekého Newcastlu. Ochotná paní mi dává letáček. Most. Katerála. Nádraží. Přístav. Racek nad mořem... nevím, váhám. Asi ne. Nechce se mi z přírody do ruchu velkoměsta. Ze zamknutýho kola beru sušenky a toaleťák. Obé budu potřebovat, a jdu ve směru šipek k WC a "minster" - jak tu říkají katedrále. Potřebuju se vykadit a projít. Jen tak, bez kola. Ano, i takové mám chvilky. Po návratu k Mišonovi mne čeká překvapení v podobě svačinky zanechané kýmsi na podezdívce. Píši na ni vzkaz tužkou "thank you" a jedu dál. Newcastle upon Tyne mne nezlákal - ani náznakem.

Jedu víc nahoru, než dolů. Fouká mi spíš do tváře, než do zad. Silnice je spíš užší, než širší. Počasí je spíš nejisté, než jisté. Sunu se těžce vpřed. Les. Louka. Pastvina. Zoufale mi to už druhý den nejede. Mám pocit, že mi Mišoň nevrací, co by měl. Spíš se sunu, než jedu. Baví mne to jen pro, že mne to musí bavit.

Ve vesnici na kopci tankuju vodu u pána zalívajícího květiny. Zahrádky se zeleninou tu moc nefrčí. I s ním svádím boj o čajový pytlík ...a i od něj dostávám dva, aniž by pochopil, proč je vlastně chci, když mu nutím jiné dva nazpět... Nerozumím mu. Kdyby mě nebylo blbí se ho zeptat: "Do you speak englisch", tak bych se ho na to zeptal. Ale ptejte se Angličana v Anglii, zda mluví Anglicky... Nicméně: Thank you", rozumí - snad. Nejsem si tím jistý neb s přiblblým úsměvem a s dvěma pytlíky čaje v ruce vypadá nejistě jako by stál před skrytou kamerou. Zatímco on se tváří "Přiblble", já se tvářím nadšeně. Mám z jeho pytlíků radost. Proti své vůli propadám sběratelské vášni - mít "čehosi" co nejvíc i když mi to "cosi" je k ničemu - pokud je k ničemu udělat někomu "čímsi" radost - což není - a tak mám z toho "čehosi" radost.

Po natankování vody kolo nepříjemně ztěžkne a má posunovací rychlost ještě více poklesla. Zapíchnul bych to, ale není kde. Proti své vůli se musím pořád sunout dál, protože pořád, pořád, pořád jedu podél ohradníku, zídky, živého plotu... Před půl hodinou mi to nevadilo, ale teď už mi to vadí. Zatahuje se, fouká a já chci jít spát suchej. Je to přesně ta situace, nad kterou jsem doma mával rukou, když mi ji tlumočila Jiřa od Dáši: "Všude tam maj samej plot nataženej tak důkladně, že není kde postavit stan". Na konci (oplocenýho) lesa, než začne (oplocená) pastvina, než začne pršet, a než-li se docela setmí, zahýbám do uličky k baráku. Protože vím, že dalších pět, osm kilometrů bude zase jen jízda podél provázku, plotu, obradníku... Na zaťukání na okno za níž blikotá televize vychází z baráku pán, a po něm paní. Zatím co já jsem v bundě, mikině košili a s kulichem na hlavě, tak oni jsou v kratkým rukávu a teplákách - tak jak se sedí u televize, když vám topí kamna. Větou: "Hello, good evening. I need same place for my tante, for sleeping, for one night", se ptám po místu k přespání na jednu noc, přičemž se obrátím k jejich oplocenému lesu s tím, že "I think that there it will be posible". Manželé nepříliš ochotně svolují a slavnostně mi otvírají bránu do lesa s tím, že: "there is not toalet. "yes, of corse. I dont need toalet becose i was on the toale at Haxham". Borový lesík je krásně měkký, voňavý. Zatímco vítr lomcuje stromama a stanem, já si ležím a usínám, těstovinkama nacpán do polosyta. To aby se hned ráno nechtělo kadit. To by bylo trapné.

V noci prší, v sedm ráno prší. Znovu usínám na měkounkém jehličí. Nikam nejedu. O osmé nevím. V devět se mi nikam nechce. V deset se začnu přemlouvat a v jedenáct začínám balit, protože ručička tlakoměru střevního laku leze nahoru. Fotkou hostitelů a místa, začínám další krasojízdu. Do etapového Yorku mi zbývá stovka. Na to, abych se tam dohrabal ještě dnes -jak jsem si včera myslel- vyjíždím docela pozdě.

Jedu. Jedu. Jedu. Vleču se. Vleču se. Vleču se. Zemědělskou krajinou. Kde můžu tak zastavuju, nejčastěji v obchodech. Důvod se vždycky najde. Sušenky. Jabko. Limonáda. Špek. Pečivo. Čokoláda. Banán. Jogurt. Kombinovat můžu úplně všechno. Každá zastávka u regálu je příjemným zpestřením jízdy uniformní krajinou, vesnicemi.

Paní se sekačkou na trávu mi kyne na pozdrav. Elegantním obloukem se k ní vracím. Na takovou výzvu čekám. Potřebuju změnu. Potřebuju cukr. Ona vypíná el. motor sekačky, aby pokecala. Já slízám z kola, abych pokecal. Ona žmoulá angličtinu absolutně perfektně, neobvykle srozumitelně. Používá-li slova, které znám, tak jí rozumím úplně všechno. Mluví, vypadá jak Mrs. Prokop z učebnice angličtiny. Tak jako já jsem nadšen z její angličtiny, je ona nadšená z mé cesty. Její zářící tvář mne nenechává na pochybu o upřímnosti obdivu, kterým mne zahrnuje, "nakopává". "Nepotřebuješ něco?". "Cukr". Jako bonus přidává čtyři čajové pytlíky - i s čajovinou. Doporučení: "Musíš vidět YORK". A typické rozloučení: "Enjoy it". Jedu, nakopnut povzbuzením. "Užij si to", už jsem to potřeboval.

Den končím u kostela tu klasicky gotického střihu. V devět večer nejsem úplně na konci dne, světlo je do deseti, tma od jedenácti. Ale je tu plac pro stan s trávníkem střiženým na krátko. Lavka a stoleček. K cukru jsem přikoupil margarín a těstoviny. Nemůžu se dočkat, až to všechno uvařím, smíchám a sežeru.

Vařím s nataženýma nohama. Koukám, jak po zeleným pažitu poklidně panáčkují pidi králíci. Poslouchám ticho, klid a mír, které mne obklopuje. Cítím, jak se do mne přelévá, jak se stává mou součástí, jak se stávám já jeho součástí. Miluju to splynutí. S místem, časem, únavou, klidem. Nikde se nepohne ani větvička, ani lísteček. Do toho zavoní margarín rozpouštějící se v kolínkách, cukr, otevřená krabice mlíka... paráda. Královská večeře za pár kaček. Je-li spokojenost cílem bytí, pak jsem v cíli. Jdu poděkovat. Kostelní klika se ale ani nehne a tak za milost, že mohu prožívat, vidět, cítit, slyšet, mít..., děkuji před ním. To už je tma, protržená matným měsícem deroucím se skrz pochodující mraky. Mám to rád. Zimomřivě ospale lezu do stanu. Mám rád ten zvuk zipu. Vleže se pak ještě nenasytně docpávám. Miluju sladký kolena. Poslední volný místečko v žaludku zalívám zbytkem mlíka. Žaludek mne tlačí v břiše. Nemůžu se pohnout, ohnout, otočit. S hekáním vlka, co sežral babičku, se nasoukávám do spacáku. Ráno budu potřebovat kadit. Pochopitelně. Tu nebude problém - kam s tím. Usínám. Mám to rád.

Jedu po A19 takže York, velikosti Olomouce, musím projet napříč, ať chci nebo ne. Proč ne. Od Edinburghu jsem v žádným větším městě nebyl. Z asfaltu sjíždím před katedrálou. Je neobvykle velká, obvykle gotická, a pochopitelně obklopená turismem. Na chvíli lezu dovnitř. Spíš abych se schoval před větrem, než abych si v pozlátku turismu zameditoval. Na to je tu moc lidu, málo klidu. Do parku v sousedství nejdu ze stejnýho důvodu. Je plný lidí - na to jaká je kosa. Raději se sunu uličkou na jedno auto ve směru jízdy - na jih. Je tajuplně klikatá. Zdobená vývěsními štíty. Turisty vyhledávaná. Sedám si na schod, koukám na artistu. Má na sobě dlouhé splývavé hadry a pohrává si elegantně se skleněnou koulí. Posílá si ji z ruky na ruku. Koulí si ji po těle, po hlavě, balancuje s ní na špičce nosu. Vypadá to, jako by k němu byla vázána neviditelnou silou. K tomu mu hraje mysteriosní hudbu kazeťák. Sedím, koukám, žvejkám sušenky a nechávám se plnit elegancí jeho pohybů, jsou vláčné jako kynuté těsto. Mysteriózní hudbou vyzívající k zastavení. Turismem co plyne okolo mne, od něhož se liším zaprášeností, unaveností, naplněností. Stejně lehce jako on s koulí si já pohrávám s vědomím, že jsem v Yorku. Na půli cesty z Edinburghu do Londýna. Přede mnou je poslední délka tohoto vandru. Na vahách stejně mysteriosních ta hudba co poslouchám, porovnávám to, co mám za sebou, s tím co mám před sebou..., jsem spokojený. Poté co artista dokončí své představení pět, deset lidiček mu zatleská. Nerad se zvedám na unavené nohy. Jdu za ním. Chci mu dát pár sušenek a sáhnout si na tu kouli. Je vážně skleněná. Dál jdu křivolakou uličkou. Historie z ní, stejně jako Yorku samotného, dýchá z každého rohu, domovního průčelí, dlažební kostky. Očividně to je staré město. Dech se mi však nad jeho krásou netají. Architektura domů seskládaných z kamene je veskrze stejně bezfantazijní jako jejich "kamenná" barva. Pro mne to je další, omlouvám se - klasicky nudné, Anglické město. S baráky bez fasád nalepenými k sobě. S úzkými ulicemi bez slunce.

Prolézám obchod (stodolu) nacpanou veteší. Zboží je průřezem všech období, kterými si Anglie prošla. Od včerejška, přes hippies, až po krále Eduarda. Mám cukání si koupit lžíci, ale je to (drahá) blbost. Raději čokoládu z přilehlého Tesca.

Přes několik nevelkých, ale pěkných mostů (V Yorku se stékají dvě řeky) opouštím kočičí hlavy historického středu města a najíždím na vyhlížený asfalt. Věren A19-tce se promotávám směrem na Selby. S Yorkem za zády, aniž bych cokoliv věděl o jeho minulosti, konstatuju, že Olomouc je členitější, rozmanitější, barevnější, slunečnější, zkrátka hezčí (Až doma, při psaní tohoto textu se dozvím, že York byl založen v roce 71 coby hlavní město římské provincie Britania inferior, a -následně- byl York hlavním městem Anglie před dnešním Londýnem...)

Za městem, přede mnou na krajnici zastavuje kluk. Stahuje okýnko a podává mi elegantní ochranné čiré brýle. Jo, to potřebuju. Své elegantní pořízené za české ceny jsem (pochopitelně) ztratil, a tak jedu v těch nejlevnějších, které nabízí zdejší trh. Jsou pramálo elegantní a hodí se spíš pro brusiče kovů. "So fenx".

V dalších dnech míjím města: Leeds, Sheffield, Nottingham, Leicester. Obecně, se mi nikde nechce do měst, a tu v Anglii už vůbec ne. Nelíbí se mi. Válcovány gotikou a průmyslem na mne působí neútulně, šedě. V porovnání s těmi našimi nemají šanci obstát. Což se týká i unifikovaných vesnic vystavěných z "Baťovských" domků s malou předzahrádkou zpestřenou zlatou koulí. Nechce se mi do nich zajíždět a tak je objíždím, lesy, poli, klidem přírody. Za posledním jmenovaným (Leicesterem), přece jen drobně zaváhám u odbočky na Peterborough, s následnou variantou jízdy na Cambridge... Moc to totiž hrnu, a v Londýně budu zbytečně moc brzo. Po jogurtu nakonec jedu rovně, přímočaře, teď už podle směrových šipek: na Londýn. Přímočarou jízdu přerušuju u odbočky na Oxford a vydávám se tím směrem, potřebuju "zabít čas". Jedu vážně moc rychle, asi jsem měl vážně jet na Peterborough... Další den z tahu na Oxford odbočuju zpět na londýnský směr - nebude to tak moc proti větru, a bude to víc v klídku. Měl jsem jet na Peterborough... To jsou myšlenky, kterými se zabavuje mozek, zatímco nohy svižně točí klikama.

Přede mnou je předposlední noc před Londýnem. Už hodinu brousím zrakem přilehlé okolí silnice. Koukám, kde by šlo zapadnout. Chtěl bych už zastavit, abych v cíli nebyl moc brzo. Přesto pořád jedu, jedu, jedu, ...protože mě to polykání nekonečné silnice nekonečně baví... Obzvláště nyní, v podvečerní čas s nulovým provozem, a tak jedu a jedu v naději, že někde kousek přede mnou na mne u silnice čeká odpočívadlo se stolkem a lavicí. Není..., a tak zajíždím do osikového háje. Z něhož mne vyhání roje komárů, a tak jedu jedu a jedu... Na odbočce odbočuju ze silnice, z níž mne vyhání svítící auta, do vesnice. Mají pravdu, za hodinu je tma, musím se klidit.

Zastavuju u udržovaného trávníku. Od krajnice je oddělen šprlením, ohrádkou z tenounkých klád. Plotem. Jo, tu - za ním- jsem u cíle dnešního dne. Farma, které pažit patří je vzdálená cca stopadesát metrů. Ne, tak daleko se přihlouple ptát, zda si "u nich" můžu postavit stan na noc, nejdu. Zatímco slunko zapadá, tak já vybaluju, rozbaluju, stavím stan, vařím večeři, lezu dovnitř. Pospíchám. Nevím, po kolikáté už přesně. Zato přesně vím kolikrát ještě. Posazen na šprdlení plotku baštím chleba s paštikou a zalívám se čajem. Komáři, mušky ani jiná havěť tu není. To všechno miluju. Za polotmy lezu do stanu, pod stanem měkoučká travička. To bude poleženíčko! Usínám. Zpozorním, jen když po cestě ke statku kolem projíždějící auto přibrzdí, a následně zase upadnu do klimbu, když se zaburácením motoru zase zrychlí. Mám za to, že tím je můj pobyt na této plošce zeměkoule zlegalizován. Po pěti minutách se stejný zvuk vrací, tentokrát auto zastavuje, ...že by vezli večeři? Why not?. Na: "Hello", doprovázené zatřepáním stanu lezu ven. Nerad. Jsem syt. Lezu ven a v kleče zdravím kluka mladšího než já, stejně jako jeho doprovod - maminku. Kluk jde přímo k meritu věci: "Tady nemůžeš spát". V duchu zaúpím, nahlas však řeknu: "Proč?". "Je to můj pozemek. Můj trávník". V duchu zaúpím, nahlas však řeku: "Nic neudělám. Ráno odjedu". "Tady nemůžeš spát". V duchu zaúpím, nahlas však řeknu: "Proč?". "Je to můj pozemek. Můj trávník". V duchu zaúpím, nahlas však řeknu: "Nic mu neudělám. Ráno odjedu". "Ne tady nemůžeš spát..." V duchu opět zaúpím s úmyslem nahlas pokračovat v asertivní hře, která na majitele greenu působí očividně neasertivně, takže mne nenechá nic říct a s: "GO, OUT!!!" mi začne balit věci okolo stanu způsobem, který se mi nemůže líbit. ...takže se i já začínám chovat a vyjadřovat neasertivně: "Nemám kam jít! O nic nejde!! Ráno odjedu!!!", přičemž za každou větou přidávám na vykřičníku. "Ne!!! Tady nebudeš spát!!!! Spát MÚŽEŠ TAM! Na MÉM poli", křikne po mne ten čapalák, a s blahosklonností Boha mi ukáže rukou na pole přes silnici. Na to pole, na které se mi nechtělo, protože je stejně hroudovité, drnovité, pichlavé, uježděné jako každé jiné pole. Nebyl jsem tam, ale vím to. S pažitem, na kterém mám teď ustláno, nejde srovnávat. Tím jsem si jist. Je to asi jako spát na bramborách, nebo na koberci. Schopnost vzdorovat nesmyslnému hněvu kluka mi bere pud sebezáchovy a strach o stan. Blázen vytahuje kolíky ze země a hází je dovnitř, jako by ho pálili. Abych ho zchladil a stan zachránil, uznávám, že tu spát nemůžu. Operativně využívám jeho nabídky, že mi pomůže přenést stan přes silnici. A tak neseme stan přes silnici... Místo hrbolatého pole volím krajnici s nahrubo posekanou trávou. Následně se vracím pro Mišoně a s čelovkou prohlídnout plácek, ...ne zdá se, že tu nic nezůstalo, jak by se tu spalo!!! Když se zabydlím na druhé straně silnice znovu mi někdo třese s "Hellou", stanem. Lezu ven ochoten neustoupit a domáhat se policie. Je to však jinak. Brácha toho blba mi přináší litrovku mlíka, kafe v termohrnku a dva obložený chleby. Podstatně mírnějším tónem mu opakuju, co už jsem říkal jeho neoblomnému bratrovi. Tedy: odkud kam jedu a že po takřka 40 nocích a 2200 mílích mne někdo poprvé takhle hrubě řekl: "Go out!". Tenhle hošík je podstatně smírnější. Vysvětluje bratrovo chování, tím že tu jsou cigáni, že se tu krade... varuje mne ať jsem "carreful" opatrný... Děkuju mu za večeři a projev dobrého srdce. Tmou tmoucí nasvíceni měsícem si podáváme ruce. Usínám, metr od krajnice, s drnem pod zády, petlahví pod hlavou. Doufám, že do mě někdo nenaboří...

Ráno vstávám. Balím. Umívám nádobí, termohrnek, čistím si zuby a vyplachuju flašu od mlíka. Se vzkazem "Thank you" pokládám nádobí tam, odkud mne včera večer vyhodili. Přidávám k tomu půl kila cukru, který mi dala "frendly" paní se sekačkou, a který už nestihnu spotřebovat. Dalo by se na něj ujet dalších pět set kilometrů. Ale ty už nemám já kde našlapat.

Po silnici v protisměru se blíží autíčko povědomého tvaru i zvuku. No jo! Je to škoda MB 110, zeleně hráškové barvy! Takovou (hnědou) měl strejda Radek. Po tomto, historickém voze, jede řádka dalších veteránů. Je víkend a mají zřejmě někde sraz. Stihnu si vyfotit až ten poslední. Těžkopádně pomalu se sunoucí, supící, čmoudící, parní náklaďáček. Jisto jistě se blížím k Londýnu. Teď už hnědou aglomerační skvrnu na mapě nedokážu objet, minout.

I když mi do centra, k zastávce busu, chybí tak stopade kilo tak již jsem v zajetí londýnského předměstí - venkova. Jedu po absolutně bezvýznamné šoustce A 4146, která mne protahuje chalupářským venkovem. Při focení chalupy vylézá ven pán. Je tím posledním, od koho vymámím čajové pytlíky (mátové). Domek je původní, on ho užívá jako chalupu, jinak bydlí v Londýně. Ukazuje mi na mé mapě kde je kemp. Jo, to je dobrý typ pro "base camp". "So fenks".

Sám o sobě vím o Londýnu jen tolik, že to je velkoměsto na Temži, a že mi z něj ve středu jede bus. To za dvojtečkou se dozvím, až s půlročním zpožděním, kdy budu spisovat tento příběh: Londýn spolu s New Yorkem a Tokiem patří k nejdůležitějším městům světa. Je to továrna na peníze produkující 20% DPH spojeného království. Obydlená 8 mil. obyvateli.

Zaseknul jsem se v malém polském městečku, které je malým kamínkem tvořící předprsí Velkého Londýna. Vše, až na názvy ulic a SPZ aut, tu je polské. V "sklepu spoživščim" kupuju polské potraviny za "czeny hurtowe". Před obchůdkem sedí polák somrující cigarety. Ptám se ho na záchod. Posílá mne do "Polskego puba". Od stolů zní polština a na čepu je krom britských bezpěných i několik krásně napěněných polských pivek. Za přidržení dveří u kabinky děkuji "dzenkuji bardzo", stejně jako somrákovi za pohlídání kola. "Do polše se ti nechce?". "Niéé".

Je mi tu v té polské enklávě domácky bezpečně. (Což je iluzorní). Zůstanu tu na noc, bude-li kde. Křižování městečkem bez půvabu končím u nepůvabně vypadajícího kostela. Nemá zvonici, a naopak má v zastrčeném koutku u kompostu plácek akorát tak pro stan. Po padesáti dnešních důvod zůstat tu pod větvemi javoru na noc. Není kam spěchat. Londýn nemá nožičky a od založení Římany (r.43) dlí stále na svém místě. Jen je od té doby poněkud naboptnalejší.

Podjezdem velikosti myší díry podjíždí silnička, po které se vezu, víceproudý autodrom M25 obkružující rybník zvaný Malý Londýn s 8 mil. obyvateli. Na kruháku mám možnost jet vpravo: na letiště (jedno z pěti) Heathrow, rovně: do města, anebo vlevo: na odpočívadlo. Je krásně, slunečno, nemám vyčištěný zuby a potřeboval bych si (a se) vyprat, před návštěvou city, tepláky a prosolený triko, takže se nechávám zlákat a zajíždím k odpočívadlu, na kterém se městský obchvat kříží s dálnicí M1.

I když kapacita odpočívadla není zdaleka naplněna, tak tu rozhodně nejsem sám. Projedu parkovištěm autobusů, náklaďáků, karavanů, osobáků a motorek, abych opřel Mišoně o halu plnou obchodů, restaurací a záchodů. Lidiček kolem je jako mravenečků. Všichni jsou jako já cestující odněkud někam, a všichni jsou na rozdíl ode mne, jako ze škatulky. Beru věci, mýdlo, kartáček, pastu, doklady, telefon, nabíječku, klíček od kola, a jdu se ztratit v lidském úlu. Nabíječku s telefonem se mi nepovedlo vnutit slečně v informacích a tak ji strkám do zásuvky za masážním křeslem - a pod kšiltovku. Na záchodech si vybírám poslední umyvadlo v řadě, ucpávám ponožkou umyvadlo a peru flanelku, tričko krátký, tepláky, trenky. Pak se vysvlíkám do naha a trenkama se narcisticky obtahuju. Od hlavy až k patě. Na pány vonící kolínskou ostentativně vytahujícími papírové utěráky ze zásobníku působím nepatřičně. Oddělují se ode mne na pět umyvadel bez ohledu na barvu pleti. Po koupeli po sobě utírám podlahu. Je mi fajn. Naposledy mi tak bylo v Irsku na golfovém hřišti. Ne, tam mi bylo ještě více fajn. Venku svítí slunce na plný pecky. Zkontroluju telefon a posadím se do volné, slunci vystavené židličky u stolečku, postavím na kafe, vytáhnu rybičky, cibuli, nůž. Čekám, že mne přijde někdo vyhodit, ale ne, mají mne tu rádi. Nechají mne v klidu osladit si jejich cukrem, ze zásobníčku si vyzvednout čtyři pixličky mlíčka, posnídat, posbírat drobky, pobalit, odjet. Je mi fajn.

Mou silničku, stejně jako spoustu dalších, spolkla tří a víceproudá severojižní high way M1, natažená z Londýna přes Newcastle do Edinburgu. Celou dobu jsem se jí vyhýbal, a zároveň ji kopíroval. Až teď, ve finále, jsem nucen se nechat strhnout řekou aut, náklaďáků, rypadel, autobusů. Bezpečně se cítím jen uvězněn na úzkém pruhu asfaltu mezi svodidlem a krajnicí. A nebezpečně, když svodidla po mé levé ruce ustoupí připojovacímu - odbočovacímu pruhu. V tu chvíli totiž musím překřížit směr aut se přidávajících, se odpoutávajících..., ne není mi to moc příjemné. Ohleduplní řidiči brzdí, neohleduplní troubí, a všichni na mne zírají jak na exota. Na každé křižovatce mne cedulky varují, cedulky odvádí pryč na cyklostezku, na kterou se mi nechce, nechce, nechce. Nechce se mi tam, někde, spolu s ní kličkovat, bloudit, přejíždět, podjíždět, zastavovat, znovu se rozhlížet, rozjíždět, brzdit. A protože nikde nevidím žádnou zákazovou značku, tak zůstávám na M1... Tu si frčím, v provozu, hnán provozem. Kontrolujíc ukazatele nad hlavou: "CITY, City, City", blížící se nárazníky ve zpětném zrcátku, velké prádlo schnoucí mi ve větru na nosiči. To vše svíraje řidítka a konečník. Dálnice na pilířích je vyzvednuta nad Londýnská předměstí, v jejichž ulicích, bych se dozajista bez GPS ztratil.

Ve vhodnou chvíli hlavní proud M1 opouštím směrem doleva na Enfield - kde má být ten camp. Dnes se do centra nepoženu. V tu chvíli jsem ztracen a musím znova a znova hledat někoho, kdo mi poradí. Ptát se, co možná nejjednodušeji: "Enfield?". Nechat se odbývat. Nechat si ukazovat. Vracet se... Je to únavné, zdržující. Ještěže nespěchám. Zoufale mi tu v tom klubku ulic, zatáček, silnic, kolejí, podjezdů chybí GPS přístroj. Zoufale.

Konečně, v podvečer, po únavném bloudění od nikud nikam, si někdo na otázku: "Enfield?". Píchne pod nohy s tím že: "Enfield is here". Je to černoch, černý jak bota. Stejně jako všichni kolem. Z deseti lidí na zastávce má devět černočernou kůži, vystouplé rty, ne docela bílé bělmo, kudrnaté krátké vlasy. Pod posprejovanými zdmi se po chodníku, trávníku válí odpadky. Tak jako jsem byl včera v polském, tak dnes jsem "hostem" v africkém světě. Chci-li do campu musím přes koleje. Má tam být park a voda a tam to je. Chtěl bych si tu Afriku v Londýně vyfotit, ale z obavy, že by se to někomu nemuselo líbit, si nechávám zajít chuť a jedu do campu. Cestou se potřebuju stavit v obchodě a tak se po něm ptám bělocha s plnou nákupní taškou. Odpoví mi otázkou: "Do you need some food?", na kterou já kývnu a on mne obdaruje dvěma polskými salámy a paklem slovenských tatranek. Svoji dárnost mi vysvětluje tím, že pracuje ve skladu s potravinami a jídlo, které mi dává, má dnes prošlou lhůtu - bezva. Camp už není daleko - tam mezi stromy. Jedu tam s tím, že camp je pro mne dobrá varianta. Je neděle večer a odjíždím ve středu večer. Budu tedy muset tu - někde (?) strávit tři dny a tři noci..., a camp mi poskytne komfort bezpečí - pro mne v noci, a pro mé věci přes den, které tam budu moct opustit. Už se těším na sprchu, kuchyňku, dřez, rychlovarnou konvici a šňůru na prádlo.

Camp za kolejema v Enfieldu je na pěkném místě. U řeky, obklopen zelení. Nic nedává tušit, že za kolejema je černošský město. Najednou, z ničeho nic - evropsky čistá příroda. Bude se mi tu líbit. Na recepci jdu s vědomím, že už vím, že Anglie je poměrně drahá země. V duchu se smiřuju s tím, že mne noc tu bude stát cca 5x asi víc než na Šumavě (130 Kč/noc). Rychlím propočtem, jsem ochoten do sebe investovat do 500 Kč/noc, (tedy 110 liber) - ale to už je max strop. Pohled do vyvěšeného ceníku mne uvádí do reality: za noc chtějí nadlimitní částku - bezmála tisícovku! Mám cukání jít za recepčním s tím, že nepotřebuju lístek, že mne tu může nechat jako na černo. Nakonec za ním nejdu, protože by mne tu stejně nenechal a já bych na sebe jen upozornil. Je tu totiž ještě možnost, že se do campu vetřu ilegálně. Problém je vidět na první pohled. V campu nikdo se stanem necampuje. Stojí tu pár autokarů, mezi nimiž by můj stan působil úžasně nenápadně... Zklamaně opouštím areál lákavě zeleného pažitu směrem do divoce zeleného pásu podél řeky.

Silnice, po které jedu končí parkovištěm a závorou. Za ni, po panelce, mohou jen sportovci, pěšáci, anebo cyklisté - což mi vyhovuje. Objíždím závoru a jedu vyhlížejíc "free" místo pro stan. Jo tu, na tom posekaném místě, by to šlo. Dle info tabule tu sice žádné "free" místo pro můj stan není, ale já nemám jiné varianty. Přeci nedám tisíc kaček za noc bez peřin a na zemi a pod vlastní střechou!

Stavím stan, vařím kolínka se salámem a kečupem. Nikde nikdo. Jen mírumilovná příroda. Stromy a řeka, která není řekou, ale plavebním kanálem, po kterém občas pomaličku probublá hausbót. Nebýt zákazové cedule (a afričanů za kolejema) tak to tu je celkem romantické místo. Takhle si však hraju na ilegalitu a krčím se pokaždé, když slyším zadrnčet kolo. Pochybnosti, zda jsem měl přestat škudlit a dopřát si noc v kempu jsou neodbytné. Nezahání je ani nastalá tma, když už jsou kostky vrženy definitivně, stále mám v sobě jakési napětí, divný pocit. Takže spíš klimbám, než-li spím ...a tak slyším jak něco (?), nebo někdo (!), štrachá kolem stanu - během vteřiny můj mozek procitá z přirozeného uvolnění a přechází do nepřirozeného napětí...Poslouchám, tajím dech, hádám? Co to je za zvuk který mne obkličuje? Špicuju uši, lapám po informacích. Ne, to nejsou běžné noční zvuky, na které jsem uvyklí. Je v nich i neobvyklé, ohrožující, šelestění. Teď! Teď jsem zaslechl křupnout větvičku. Musela bít slabounká..., ale křupla! Opatrně, abych nezavadil o plátno stanu, tiše jako indián, plaše jako dítě, si klekám. Strnule zírám do tmy stanu přede mnou, ...a čekám, ...a poslouchám. Jo je to tak. Venku se něco děje... Jestli je to člověk pak je nesmírně opatrný. A jestli je to zvíře, tak jaké. Psa vylučuju, toho poznám. Ten se pohybuje hlučně, neohrabaně, vrčí, funí, štěká...., tady to (je-li to zvíře) nedělá nic z toho. Mohla by to být kočka - na tu však zlomená větvička vydala moc silný zvuk... Co se venku ksakru (!) děje? Poslouchám. Poslouchám. Poslouchám, napnut jak struna. Čím dál víc se přikláním k tomu, že to je zvíře, protože člověk by nedokázal tak rychle měnit směr, a přitom obezřetně neslyšně našlapovat, tak lehce brnkat o natažené stanové šňůry... Během těchto několika minut, prožívám větší pocit ohrožení než během celodenní jízdy po M1. Jist jsem si ve chvíli, když se zvířátko prozradí typickým zvukem drápků škrabajících na brašny. Ne, člověk nemá drápky... UF! Kámen mi padá ze srdce. Jo, jsem si jist, je to zvíře. Přichystám se, a ve chvíli, kdy mám pocit, že zvířátko je před stanem, náhle, jak jen to zip dovolí, lezu ven. Jsem zvědavý, co to je za zvíře. Mihnutí zmizí ve tmě. Jo, je to zvíře. Světlem baterky proříznu okolní tmu a kuželem světla proběhne stín - že by liška? Stojím před stanem a svítím porůznu do tmy, dokud se mi z ní světlo nevrátí zformované do dvou žhnoucích uhlíků - očí. Teď jsem si definitivně jist. Je to liška, která mi s kolem neodjede, peníze neukradne, tělo nožem nerozpáře... "Je to liška", řeknu si na uklidněnou pro sebe nahlas a zalezu zpátky do stanu, do tepla stanu, do hebkosti spacáku. Uklidním se, ale jenom na chvíli. Protože slyším, jak mi napřed sebere sušenky, pak se pokouší vytáhnout pixlu margarínu - jenomže ta je k její smůle zapasovaná tak, že ji nevytáhne... a pak, jak se začne packou dobývat na salám (který jí voní) zanechaný v předsíňce stanu. Nebaví mě poslouchat ji, jak mi krade věci. Když zahulákám tak uteče, a zase se znova vrátí. Jednou, dvakrát, třikrát. Takže přestanu hulákat a nechám ji štrachat packou v předsíňce stanu. Pak se začnu bát o stan, znovu lezu ven, znovu svítím do tmy...a v ní, kus od stanu, světelný kužel baterky na trávníku objevuje moji botu! Moji pravou kecku, ve které mám občanku, peníze - všechno! Představa komplikací, které by mi liška způsobila, kdyby mi ji odnesla (do řeky) mne nutí poděkovat náhodě, že se tomu tak nestalo. Boty, stejně jako salám a zbytek jídla z předsíňky si dávám k sobě do stanu. Pečlivě přitahuju řemínky na sumkách. To všechno liška sleduje vytrvale očima svítícíma na mne ze tmy jako by to byly dva uhlíky, z nezvykle blízké vzdálenosti třech metrů. Je tak krotká, že si můžu vzít foťák a vyfotit si ji. Její krotkost mi je podezřelá, má nebo nemá vzteklinu? Nevím. Usínám po půlnoci.

Ráno ležím - dlouho. Nespěchám. Je pondělí, bus mi jede ve středu v 19:00. Do oběda ležím, pospávám a povaluju se v otevřeném stanu. Přijde-li mne někdo vyhodit odejdu. Teď ve dne už se nebojím ani lišky, ani černochů za kolejemi. Po obědě mne hra na lenocha přestane bavit. Sbalím si saky paky a s poděkováním za pěkné místo ke spaní jej opouštím. Plánuju, že bych se sem mohl vrátit i na tu dnešní. Nevím. Uvidíme.

Držím se kolejí, jedu podél nich. Projíždím jednou nekonečnou ulicí. Nekončící řadou křižovatek ve směru šipek CITY. Jako dortový nůž projíždím různými světy. Arabským. Židovským. Evropským. Indickým. Čínským. Každá čtvrť je zasvěcená jedné komunitě. Jinému pořádku. Jinému stylu oblékání. Jiné modlitebně. Atd... Tyto města ve městě se do do sebe nevpíjí, naopak. Jsou od od sebe striktně oddělena. Větší křižovatkou, mostem, kolejema, dálniční, anebo skutečnou řekou, podjezdem. Jejich názvy, (až na Tottenham) mi nic neříkají. Je to to zajímavá jízda. Zastavuju se u u výkladní skříně, za níž sedí u šicího stroje muž. Potřebuju totiž zašít tepláky roztržené v rozkroku. Podávám mu je. On se ptá bosse, (ten říká asi že jo), já jdu ven udělat fotku, dostávám tepláky, platím úsměvem a podáním ruky. Super!

Vpřed se sunu po úzkém pruhu vyhrazeném pro cyklisty, cítím se na něm bezpečně. Nemohu neobdivovat řidiče autobusů. Poschoďový autobus je opticky vyšší a snad i delší, přesto jej tu šoféři, a šoférky, kočírují s přesností na decimetry, a někdy i centimetry. Dávají si přednost, zpomalují, zrychlují, respektují se, tak jak to je potřeba. Je na ten cvrkot docela pěkné pokoukání. A v tom jedu já na svém kole ve finále své spanilé jízdy..., jo mám sám ze sebe dobrý pocit. Užívám si to finále Tour de Great Britain.

Čím více se blížím středu měst, tím více se zvedají, rostou do nebe, okolní domy. O tom, že je Londýn městem mrakodrapů nemám ponětí. Ne, ani na Londýn jsem se dopředu nijak zvláště nepřipravoval... A tak s údivem čím dál tím více zakláním krk. Sleduju, jak se letité secesní budovy čím dál více ztrácejí ve stínu mrakodrapů. Tady se nemůžu neztratit. Potřebuju mapu London - city, a tak mířím do prvního infocentra. Je poblíž krásného, velkého kostela ( Sv. Pavla). Má, na Anglii neobvykle zdobnou bílou fasádu a stejně tak neobvykle začepen střechou tvaru kopule. Ležím na trávníku s lžičkou v jogurtu a poslouchám. Je tu taková kukaň, ve které je kytara (na řetízku). A kdo přijde, tak si může zahrát. Umí-li to. Klukovi to moc nešlo, ale holka hraje docela obstojně.

Mapka mne vysvobozuje od bloudění. Mířím na London bridge. Na mostě leží pestrobarevný koberec. Jako by, mně na přivítanou. Za mostem píchá do bílých oblak skleněný mrakodrap (Krystal). Z mostu je pěkný pohled na řeku Thems, na bitevní loď Bristol, na Tower bridge. Je slunečno..., 22.6 v 16.50 jsem na km.č 3800 v samém středu Londýna, u konce Velkého projektu - jak říkala mé cestě po Británií Sloan v Plymouthu. Jak to uteklo. Nemůžu se nechat nevyfotit.

V 19.00 začínám myslet na to, kde budu spát. Že bych využil některého z hotýlků, nepřichází do úvahy. Rozhoduju se pro zpáteční jízdu na dnešní nocležiště. Podél plavebního kanálu tedy vyrážím zpět na Enfield. Veden spíše intuicí než-li mapkou, která mi končí po pár kilometrech jízdy. GPS přístroj, který by mne přivedl zpět k místu pro stan klubkem cest, nahrazuju orientačním smyslem. Od jisté křižovatky jedu po stejné silnici, která mne přivedla do centra. Poznávám obchody, nádraží, mosty..., bohužel v jednom místě koleje nepodjedu, nýbrž se vydám podle nich ..., a tak se, doslova a do písmene, ztratím v uličkách neznámé londýnské čtvrti. Ve 21.00 jsem pořád ještě na cestě k nocležišti, a podle rad místních pořádný kus před ním. Orientačním bodem mi je vysoký komín spalovny odpadů, která byla kousek od mého plácku. Ve 22.30 s blikačkou na zádi nakonec skutečně svůj plácek na svém místě nalézám. Jsem utahanej, unavenej a vystresovanej představou, že bych musel zůstat na noc někde v některé z těch špinavých čtvrtí cestou sem. Tady to je jediný místo, kde dokážu přečkat do zítřejšího rána.

Ráno protahuju do pozdního odpoledne. Pak sedám a jedu, s tím, že nemám kam spěchat. Hlavním dnešním programem totiž má být noční Londýn, ve kterém plánuju strávit celou dnešní noc. Protože bych přímočarou jízdou byl v centru moc brzy, tak se jen tak potuluju. Zajíždím do různých čtvrtí s jistotou, že ve všech najdu směrovníky "LONDON - CITY".

Opětovně se mi potvrzuje včerejší zkušenost. Londýn je nejkosmopolitnějším, nejpestřejším městem, které jsem kdy navštívil. Za každou křižovatkou tu je jiný světadíl, jiná kultura, jiní lidé. A s nimi jiné zvyky, jiný pořádek, jiný způsob obchodování, prodávání, komunikace. Líbí se mi ta pestrost. Voní mi exotikou. Černošský bazar, stejně jako indický stánek s jídlem, stejně jako ulice popsané čínskými znaky. Líbí se mi, tím multikulturalismem za denního světla projíždět, pohledem se přehrabovat v té lidí pestrobarevné paletě. A obavu mi nahání představa, že bych tu někde - za rohem, v parku, pod mostem, včera večer uvíznul na noc, protože bych nenašel cestu k cíli... Pořád musím myslet na to, jak jsem včera cestou "domů" bloudil. Ne, dnes už cestu zpět nerisknu, a zůstanu spát v centru u Temže.

Ve 20.00, tedy akorát, jsem na dlouhé pěší zóně, která je natažená podél Temže. Je to hlavní turistické korzo, které jsem si prohlídnul už včera, v denním světle. Teď čekám, až se mi ukáže v průsvitné noční košilce prosvětlené záblesky, odlesky, září mrakodrapů, mostů, hradu. Čekám a poslouchá hudebníky. Čekám a poslouchám a vůbec nikam nespěchám vychutnávajíc si teplý večer. Nocí se dávám do pohybu. Korzo je pořád plné lidí. Čumilů, kteří si stejně jako já vrývají do paměti Londýn svítící do tmy. Prodavač zavírající stánek mi dá párek v rohlíku. Ó já se mám. Na noc se zašívám pod širák do kouta parčíku, poblíž Londýnského oka. Pršet nebude.

Ráno mne budí joggující Londýn. Pokud večer patřilo korzo romantikům a hudebníkům, tak teď, ráno, patří sportujícím, pobíhajícím, klikujícím Londýňanům. Zatímco mne štípou v očích ospalky, na hlavě mám vrabčí hnízdo a na tváří pěti týdenní vous, kolem mne se to hemží super sportovci, super puls metry, super lehkou obuví a super elastickým oblečením. Mžourám rozespale na ty vysportované postavičky ve svém super omšelém úboru vaříc si ranní super kafe. Pořád ještě zavlečen do spacích vrstev se vyhřívám na vycházejícím sluníčku bez úmyslu hnout sám sebou. Srkám kafe. Baštím sváču koupenou včera u Indů. Koukám na sportující veřejnost, město, Temži... Je to pěkné. Bude pěkně. Je mi pěkně..., jdu si ještě lehnout. Bus mi jede až v 19:00, z nedalekého autobusáku Victory (Victoria coach stacion), který je nedaleko. Usínám. Znovu se budím v deset. Slunce svítí naplno. Sportovci se teď pletou mezi turisty a opačně. Zvedám kostru. Loučím se s pláckem, odjíždím. Další noc bude v buse, a další doma - je to vůbec možné?

Cestu na autobusák přerušuju v parku ve čtvrti Chelsea.

Do parku, obehnaného krásně kudrnatým na černo natřeným, vysokým litinovým plotem na podezdívce, se nesmí s kolem - což mi zakazuje hlídač v "námořnickým" mundůru. Bez kola tam, ale můžu. Na rozdíl od areálu Westminsterského paláce, kde se jako všude platí vlezné, se tu nic neplatí. Tak tam lezu. Na oběd, na záchod a na zabití dalších dvou hodin.

Je to zvláštní park. Spíš to je areál, složený se zeleně a komplexu budov z cihel. Vypadá to tu jako kasárna v Terezíně. Lidi, které tu potkávám, jsou buďto jako já - poflakující se veřejnost v civilu, ale takových nás tu je nemnoho. Většina postaviček potulující se parkem je v uniformách. Různých. Připadám si jako bych se octnul mezi komparsem, nebo mezi herci, nebo nevím... Nevím, proč mají všichni na sobě nějakou uniformu? A tak se na to ptám staříka (taky v uniformě), který dotlačil chodítko až k volnému místu na "mé" lavičce a unaveně na ni dosednul vedle mě. Zajímalo by mě proč má ten dědeček věchýtek na sobě tu uniformu, a tak se ho na to ptám: " Pane, prosím vás, já nejsem Angličan. Řekněte mi prosím, proč mají všichni tady ti lidé na sobě uniformy?". "Protože to jsou vojáci". "Vojáci?". "Ano, vojáci. Támdle to (ukáže rukou budově) je domov pro veterány". "Tady to není veřejný park?". "Ne, to je domov pro veterány". Musíme si ty věty několikrát opakovat. Protože pán mi nerozumí. Nerozumí mi, protože špatně slyší (má naslouchátko), nerozumí mi, protože já špatně mluvím. Nerozumím mu, protože špatně mluví. Je to svízelná konverzace, nicméně v ní pokračuju - mám čas. "Aha, a, pane, vy jste byl také voják?. "Ano". Zamyslím se, protože mne nenapadá, v jaké válce by tento stařeček mohl bojovat. A tak se zeptám: "A v jaké válce jste byl vy?". "Ve světové válce". "Ve světové válce (?)", opáčím já, abych se ujistil, že jsem rozuměl správně. Po jeho "Yes", se ptám dál (přiblbe): "Ve které - světové válce (?)", protože tu informaci nedokážu vstřebat. "Ve světové", trvá na svém dědeček, který by mi vzezřením pasoval spíše do pohádky než na válečnou frontu, nicméně začínám pomalu procitat. Rozumět tomu, s kým mne svedla dohromady náhoda. "Vy jste byl ve světové válce?". "Yes". "V druhé světové?". "Yes". "V té, ve které bojovala Anglie proti Německu?". "Yes". "A jako co?". "As pilot", řekne dědeček a na důkaz svých slov vytáhne z chodítka čapku s odznakem složeným z perutí nad stínítkem... To abych snad nepochyboval o tom, kdo vedle mne sedí. Tomu odznaku nelze nevěřit. Skutečně. Sedím vedle pilota RAF! Kdyby vedle seděl Karel Gott, necítil bych se více poctěn. Zažívám v tu chvíli zvláštní nepřenosný pocit..." A prosím vás, pane, jak jste starý", ptám se dál zvědavě, protože, mi to nevychází (pokud mu je osmdesát, jak odhaduju, a to by mu ve válce bylo tak patnáct, a nebyl by letcem). "I´m hudertfive years old". "Are you hundertfive years old?", ptám se nedůvěřivě, protože nevím, zda rozumím špatně, nebo neznám základní číslovky: sto, a pět. Stařeček, před kterým smekám kšiltovku, trvá na svém. "Yes, jsem stopět let stár". "Stopět let?". "Ano, stopět let!". "Sire! To je neuvěřitelné! Směl bych si vás vyfotit?". "Yes, sir", řekne dědeček, a já udělám chvatně fotku, jako by se ten človíček měl každou chvilkou vypařit. " A, směl bych se s Vámi vyfotit?". "Ano", odpoví a já začnu shánět někoho, kdo by nás vyfotil. První na koho narazím je podobný kmet v uniformě o holi. Na hlavě má i on "masaričku", ale s jiným odznakem. Pravděpodobně tedy i on je mohykánem světové války. Nerozumí mi ani slovo, nicméně se mnou nechá vmanipulovat na lavičku. Jeho fotku chci, pochopitelně, taky. Když seženu fotografa, tak si sedám mezi ty dva pamětníky. Nechávají, abych je chytnul okolo ramen. Whow! To je zážitek. Větší, než-li by mne přijala k audienci královna a nechala mne políbit svou ručku. Setkáním s nimi se mi evokují pocity s kina v Normandii. Zase se mi tlačí do očí slzy...

Potřebuju si ještě nakoupit. Teď na oběd, a na pak. Na večeři do autobusu, na cestu, a tak se zvedám. Jemně tisknu teplé dlaně. Hledím do přívětivých lety zakalených očí. Loučím se s poděkováním. Za fotku. Za vítězství nad Německem, a v duchu za náhodu, která mi na závěr přihrála víc, než jsem mohl očekávat. Pilot RAF se se mnou loučí zdviženým palcem... Whow!

Venku před branou na mne čeká Mišoň, okukovaný jiným, podstatně mladším, veteránem. Netají se, a nešetří slovy obdivu směrem ke mně, mé cestě mému kolu. Nabízí mi nějakou pomoc. Jenomže já už nic nepotřebuju. Za šest hodin totiž odjíždím domů a tento čundr se stane minulostí. Zaváhám, zda si mu neříct o "sprchu", abych v busu nesmrděl. Nakonec to zavrhuju. Koupal jsem se před třemi dny na benzíně a v brašně mám nové ponožky i triko. Ale o nic si neříct to je hloupost, a tak si po odmlce říkám o nějakou drobnost na památku..., a dostávám ocelový štítek s logem pensionu pro válečné veterány v Chelsea - London.

Jedu nakoupit, a pak na bus terminál Victoria. V koutku u záchodů sundávám brašny, třídím, vyhazuju, přerovnávám, zabaluju. Obmotávám Mišoně strečkou, které se tu neříká streč folie, ale "film". Potím se v dusném vzduchu autobusové haly. Jsem od šmíru. Jsem nervózní. Jako vždycky. Prožívám si před nástupový stres. Nakonec všechny batožiny k sobě zamykám zámkem a jdu se na záchod opláchnout a přeslíct. Myju se krásně a dlouho. Voním.

Hodinu před odjezdem se otvírá okýnko. Jdu si pro jízdenku, kterou mi tu dají na základě té vytištěné z emailu. Muž za přepážkou mi třikrát ledabyle něco říká, a já se jej třikrát s gradující zřetelností artikulace ptám: "What?". Absolutně mu nerozumím. Ale absolutně. Po měsíčním pobytu v Anglii mu nerozumím dvě pitomý slova! Fronta za mnou na mne tlačí..., ale já neodejdu, dokud nepochopím, co mi říká! Po dalším: "What?", si připadám dočista jako debil. Bojím se, že odpověď zase nepochopím, a můj bus odjede beze mne. Naštěstí se za mnou ozve česky: "Jede to ze čtrnáctky"... a já uvolním frontu a rozluštím tajenku. Muž za přepážkou mi říkal: "Gate fourteen". "Brána číslo čtrnáct".