Vandr "Převážně do Dolomit"
2005

Je lednový úterý roku 2004, asi deset dopoledne. Zavedl jsem Terku na hlídání k Pelikánům, a jdu nahoru po Dvorské do garáže pro auto. Na vrcholu kopce potkávám dva zarostlý špinavý cyklisty. Oba vypadaj (ve vaťácích, palčákách, pevnejch kalhotách a vysokejch botách) skoro stejně. Jen knírek a dredy(či bredy?) jednoho z nich je odlišujou. Kola maj' stejný. Dámský s torpédama, přední brzdy pákový (model 1925). Mezi řidítkama nákupní košíky plný věcí, stejně tak jako zadní nosiče (tvaru čtverce), k nimž maj přivázanou bagáž doplněnou igelitkama a kusem předního blatníku.

Kynu na pozdrav a volám:"Klub recesistů má sraz, vemte mne s sebou!" hoši evidentně nerozumí nicméně své velostroje zastavili. Aha. Ukrajinci. Řikám si v duchu a častuju je po jejich: "Vy ynnastranci!", chtíc vyjádřit sympatie co ve mne budí. Avšak opět vedle. Přecházím do angličtiny a zírám co kluci ze sebe sypou. Jsou již dva roky na cestě z Číny domů do Francie. Teď jedou z Polska. Tep se mi zrychlil a srdce pookřálo souzněním. Domlouváme se na tom, že zde chvilku počkaj, a potom já v autě a oni na kole pojedeme ke mně, do mého domu, na čaj a jídlo (ta kostrbatost věty je autentická). Pospíchám do garáže a mám strach, aby mi kluci neujeli, abychom si správně rozuměli. I když hlavou kývali dosti přesvědčivě.

Doma jim snáším modré z nebe a ukazuju fotky ze svejch vandrů. Etapu z Turecka jeli zhruba stejně jako já před pár lety takže místa z mejch fotek poznávaj. "Tady jsme byli tyto Vánoce" řikaj u fotky, kde jsem na mostě nad Dunajem v Ruse (hraniční most mezi Bulhary a Rumuny), a usmívaj se nad fotkou rumunskýho povozu taženýho oslem. Při popisu své poutě sypou z rukávu Barma, Pákistán, Nepál, Indie, Irán, Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko, Polsko a teď Skálovo (smějeme se) cestujíce prstem po školním atlase. Kluci si prožívaj známou beznaděj, nad nedokonalostí měřítka 1:80 000 000 jež scvrkává kilometry a gumuje města.

Ptaj se na internet a já tahám z rukávu další trumf. Nahoře nade mnou je totiž v nájmu Francouz, Eugennio Gabrielle D' Amico, a má internet! Je to souhra těch šťastných náhod jež činí sterotyp cestování dobrodružstvím. Jsem rád, že onen přerod můžu prožívat společně s nimi.

Zavedl jsem kluky za "Amigem" a nechal je samotný (stejně nerozumím co si vykládaj).

Po dvou hodinách přišli a zářily. Spojení se světem klaplo, přišla i odpověď. Amigo jako trumf neselhal. Kluci po dvou letech opět mluvili mateřštinou a četli noviny. Že jsou skoro doma jim kouká z očí. Řikaj, že Amigo zavolal někomu do Milána a domluvil jim tam ubytování. Adresa je hřeje v kapse a oběd v žaludku.

Po obědě by kluci chtěli jet - jdou do finále a za týden mají být ve Vídni na domluvené adrese. Vzali jsme tedy mapu a spočítali kolik to do té Vídně vlastně je, a zjistili, že vlastně není kam spěchat. Start je odložen na zítřek. Odpoledne mi pomáhaj se stavbou. Skočil jsem se taky zeptat, zda by kluky nesvez Sedláček do Olomouce s fůrou masa. Bohužel nesvez. Pak jsme zavezli Sýkorovi kratinu s níž budou pláňky do plotu, stavili se pro Jiřu v práci a pro Terezku a zajeli pro plechy coby krytinu na budoucí pergolu za garáží a je tady večeře a po ní jdeme na pivo do Pivnice.

V TV hraje Sparta pohár UEFA takže je docela správná atmosféra. Mick jako žák hrál fotbal v Olomouci. Kamarád se jmenuje Eric a oba jsou od St. Etiene. Je to jejich první cesta. Do Číny přijeli z Moskvy vlakem, tam si koupili kola a tak jedou. Maj stan. Utočej tak 30-50 denně (což je docela málo, ale s takovým náčiním...). Na jídlo si kupujou paštiky a když se chtěj rozšoupnout, tak jdou do bufáče na čaj. Nejpohostinnější lidé byli v Asii a ubývá jich s blížící se tzv. západní kulturou. Já jsem po dlouhé době vyjímka. Zajížďku do Polska si udělali vlastně jen tak, z plezíru, neb jeden z nich tam má holku a chtěli ji překvapit (nepochybuju o tom, že byli úspěšní). A tak si rozjímáme nad velikostí světa a prťavostí Evropy. Chtěj si projet štreku ještě jednou, tentokrát na motorce, takže se nevidíme naposled, slibujou. No uvidíme, řikáme, a berouce se za ruce se smějem krásně upřímě.

Ráno kluky vyprovázím . Je jasno. -6 C. Mávám jim a chci volat za nima: "Arrevoa my friends", ale selže mi hlas. Po tváři se mi kutálí slza... a tak alespoň s Terkou v náruči mávám na rozloučenou.

Začátkem března přišel Amigovi mejl, že dojeli a moc v dobrým vzpomínaj. Jestli bych nechtěl přijet atp.. A tak se cestovatelské semínko, jež ve mne zaseli svou návštěvou, ujalo. A když se povedlo natrénovat a přemluvit ženušku k oběti spojené s hlídáním dvou dětí, tak zbývá vykout plán, dofoukat kolo a vyrazit.

Původně jsem chtěl do Santiága de Compostela a při té příležitosti kluky obšťastnit svou návštěvou. Z tohoto plánu jsem ale musel ustoupit, neb dva měsíce se mi s Jiřou nepodařilo vyjednat. Usmlouvaný jeden měsíc vyjde buď na Francii s klukama, nebo na severní Itálii a Švýcarsko. Definitivní rozhodnutí "kam" přišlo s možností svést se s buszájezdem CK Jašek pod Otscher, do Annabergu, s nimž se rozhodla vycestovat Jiřa. Takže hurá do Dolomit. Od návštěvy kluků uplynulo půldruhého roku.

Sobota 20.5.2005 04 hod.

Kolo se do busu povedlo naložit lépe, než-li včerejší rozloučení s Terezkou. Nepodařilo se mi vysvětlit, že se měsíc neuvidíme, a že by táta moc stál o pusu na rozloučenou.

Busem páchne kořalka a já přemítám. Ještě pořád je čas se vrátit a podlehnout tlaku okolí, že normální je zůstat u rodiny a zvelebovat nemovitosti. Na hranicích je mi špatně. Cestovní horečka nebo vaječina co jsem sněd na snídani? a nebo dokonce špatný svědomí!?

Pod Otscherem /dále ečr/ je nevolnost ta tam. Spíš než čerstvý vzduch zabralo krásno okolo a krev rozprouděná pochodem. Vystoupili jsme v Erlaufboden a sraz máme na bahnhof Annaberg. Jašek nás vybavil černobílou mapkou s vyznačenou trasou pochodu (barvičky určujou značení toho kterého úseku) a ujištěním, že není kde zabloudit, neb se jde kaňonem z něhož není úniku. Zkraje to tak i vypadá. Sraz na nádru je v 16.00 na nikoho se nečeká, opozdilci nechť vyhledaj konzulát na Maria Hilfe strasse 180, Wien.

Při vstupu do soutěsky je cedule s prosbou příspěvku do pokladničky. Členové naší výpravy (včetně mně - příklady táhnou) ji míjí, jako jeden muž, bez povšimnutí. Nakonec můžou být rádi, že ji neukradnem, řikám si v duchu. Pohledem hledáme vrcholky stěn, a nebo sledujem říčku pod námi - to když jsme se po vysutém chodníčku odpoutali ode dna propasti. Výprava se roztrhala a tak jdem skoro sami. Skutečně není kam zabloudit a tak nám nevadí absence značení. U vodní elektrárny doprava stále proti vodě. Komplikace nastane u kiosku kde je plno. Jiřa tvrdí, že "naši" šli doleva i když Mirafal (cíl) lze tušit rovně. "Ne ptát, se nemá smysl" rozhoduje Jiřa. Jdeme vlevo. Stoupáme do kopce a marně hledáme buďto značky a nebo našince. Nakonec jsme vděční za skupinku domorodců co si nejsou vůbec jistí co nám maj radit. Tak se vracíme a klejem nad nepřehledností značení.

V kiosku potvrzují Mirafal links, ale je to tak na půl hodiny tam a na půl zpět. Váháme zda se k němu nevydat, ale není na to čas a tak jdem zpět - k elektrárně. Jiřka zkraje sice teskní (po vodopádech), ale stihnem to tak tak (a to si mám ještě chystat bičiklet). U elektrárny vpravo to je jasná zpráva, ale pořád je to hrozně daleko. Když poměřujem co máme ujít s tím co jsme ušli zjišťujeme že nemůžeme termín stihnout. Máme jít po červené, ta tady sice není, ale jsme si jisti, že jdem dobře (ptáme se totiž každého koho potkáme). Stoupáme do kopce (lépe roklinou). Konečně jsme se taky dočkali vodopádů. Nejsou sice žádná třída, ale na opití nás z Hané stačí bohatě. Stezka se kouzelně vine kolem a skrz skály a roklinu překonává s pomocí železných mostíků. "Pozor žába" řikám Jiřce překračujic mrtvolku. Neřekl bych kolik energie tím uvolním v zemdlelém těle své milé. S reakcí hodnou pilota F1, začne Jiřa energicky vyskakovat na přilehlou skálu. Ze skalní stěny, s níž splynula nečekaně hladce, sestoupila až po té, co jsem nebožátko odšprtnul špičkou tenysky.

Hledáme odbočku s červené značky (potkali jsme asi dvě) na modrou. Jsme utahaní, vystresovaní časomírou a znejistění místním značením. Nemůžem najít ji, a ani nikoho, kdo by poradil. Až po hodné chvíli tápání neznámým terénem nás starší pár s mapou posílá správným směrem. Kýženou modrou jsme, ale ztratili u místa, kde se přelézá ohrada, dál je jako žlutá. Pravda, rozhled je supr, ale žel bohu nevíme kde jsme a kudy dál. Nedaleký rozcestník se o bhf. Annaberg nezmiňuje ani náznakem. Je chviku před 16.00 a mi jak mravenečci nervozně pobíháme sem tam. Naštěstí je koho se zeptat. Starší paní trhá nějaký bylinky a milenecký pár středního věku se objímá za borovicí. Je to špatný. Do Annabergu je to asi hodinu (po žluté) a nebo je to kousek na vlak a pak je to jedna zastávka. Nervozita námi cloumá. Nerozumíme tomu, že posledního z naší výpravy jsme vyděli u té elektrárny, když jsme šli nahoru k bufetu. Kudy ty lidičky šli? Přece nejsme vážně poslední! Mladé paní z páru se nám povedlo vysvětlit v jaké jsme situaci a ta se nabídla, že když chvilku počkáme tak nás tam ten její kořen hodí. To je pecka! Paráda! Radujem se, a nedočkavě čekáme až se mladí dostatečně -a bezostyšně- pocelujou. K autu to není daleko a tak jedem. "Uvidíte, budete tam první" uklidňují nás naši zachránci vida naše sinalé obličeje (je po 17.00). Blaho se rozlévá po těle, když vidíme náš autobus. Okolo se sice nikdo nepohybuje a dovnitř, skrz kouřový skla, není vidět, ale počkali a neujeli! Jašek je charakter, děkujem mu v duchu louče se s oplem astra.

"Nějaká přízeň, jo?" vítá nás busman sestupujíc ze schůdků. "Jste první" dodává pochvalně a nabízí kafe, limo, pivo. Dal jsem si dvě zasloužený a jsem rád, že mám čas uchystat byčikletu. Krom štrycly chleba jsem pobral vše.

Je krásnej podvečer okolo 18.00 a mě se chce vyrazit leč je mi hloupý nechat Jiřu odjet bez zamávání. Větou "Asi pojedeš, ne?" to má láska rozhoduje. Foto na startovní pásce, něžné objetí, pár slov do ouška na rozloučenou a jsem na cestě.

Z Annabergu to je do sedla Josefsberg (1012) 200 výškovejch metrů . Jsem tam v 19.20. Fotím atmosféru místa s kirchdorfem a spouštím se do údolí Mariazell(850). K Erlaufsee jsem dorazil včas na to, abych nemusel vařit uplně po tmě (bude hovězí konzerva a těstoviny). Zakotvil jsem u stolku s lavičkama v takovým hájku mezi silnicí a campem. Jezero s loďkama a kopcem (1626) je přede mnou a veřejný záchodky free nedaleko. Prostě pohoda. Už ve spacáku posílám domů SMS s údaji dnešního dne: A-Km celkem - 29, B-max rychlost- 51, C-průměrná rychlost- 15, D - Km ujeté dnes - 29, E -čistá doba jízdy - 1:35.

22. 5. Posnídal jsem

řízek a vyrážím. Stoupáním na Neuhaus(1125) zahajuji dnešní den. Nezdá se, že bude tak pěkně jako včera. Krajina však stále pěkná a kopce okolo vysoké.

Před Gostling a.d. Ybbs jede proti cyklista na galuskáči s větrem o závod a nepozdraví. "Nezdvořák" řikám si pro sebe. A za chvilku dalších pět a po nich dalších nevím kolik. Aha závodníci, vše je vysvětleno a odpuštěno. Nedlouho poté při vjezdu do města mě ta skupina s cvrkotem předjíždí, je to fofr. Ve městě lidi mávaj i mě. Představuju si, co udělám až přijedu k občerstvovací stanici. Mohlo by tam bejt grilovaný kuře, usmívám se situaci leč odbočkou na Weyer Markt jsem se zřejmě od něho odpoutal. Pokračuji dále po 'tourist road' Eisenstr.

Během překonávání rozvodí Ybbs a Enns mi praskli dva dráty zadního kola. Zamračilo se . Zdá se, že bude i pršet a já ztrácím odhodlání a touhu po cestování. Pokud se chci vrátit měl bych se dát ve Weyer doprava k Dunaji a zítra večer bych byl doma. Dráty plánuju spravit u kapličky v zatáčce. Na lavce odpočívadla sice není místo, neb tam již sedí tři starší lidé co se asi o tu kapli staraj, ale já se tam vetřu taky. Nahoru jsem dokázal jet s odpojenou zadní brzdou, ale dolů bych měl rád ty brzdy dvě. Než důchodci odjedou daj mi pepsi. Je sice dia, ale i tak potěšili. Nemůžou uvěřit, že jsem spal u Erlaufsee a teď jsem tady. "Taková dálka" řiká dáma zakrývajíce si při tom ústa. Zbytek kopce dotlačím, ale je jasný, že se budu muset schovat před deštěm. To se povede zase v kapli (tentokrát zaneřáděný) kousek nad Weyer Markt. Za pomoci mobilního operátora ONE posílám domů SMS: A-97,B-60,C-17,D-67,E-4:00. Zpětná vazba oznamuje, že doma vše OK, a že včera odrazili ze stanoviště Annaberg až v 19.30. Většina účastníků zájezdu pro časovou tíseň nedosáhla kýženého Mirrafalu (někteří ani stanoviště a jelo se pro ně do místa startu), a nepochopila princip tamního turistického značení. Všichni byly strhaní jak péra od budíků a kořalka už busem nesmrděla.

Přeháňka přešla a já se dal ve Weyer (350) doleva proti Enns a podél kolejí. Stoupání 17% střídá klesání 13%, takže spíš stoupám. Není to tak dávno co jsem tudy jel v opačným směru a tak vyhlížím elektrárnu. Jo pořád stojí tam co stála. Udělal se vlahej podvečer a já se raduju, že jsem jel doleva.

Dohrabal jsem se až do Altenmarkt. Při mytí těla v kašně, jsem od paní co mě sledovala vysomroval vodu a předpověď počasí. Kolíbá se ze strany na stranu a řiká 'Só und Só'. Kotvím v busčekárně. Ráno tady bude asi živo. Ale mě se už nikam nechce a regenerace je též důležitá.

Ve spacáku se snažím poslouchat rádio. Včera se to povedlo leč dnes nic. Navíc je hned vybitý takže ho ráno asi zahodím. V zásobách je evidováno jako "Zbytné".

23.5. Ráno

vstávám dřív, než se dostaví první bus. Ani tak nestihnu vypadnout včas. Děvčátka postávaj cudně venku a hošové jsou přidrzlí. Naštěstí už mám po jídle a balím. S klukama se shoduju, že je 'monday'. Rádiem počastuju jednoho z nich, vypadá nejslušněji a větu "Whot´s your name?" špitnul pouze jedinkrát narozdíl od ostatních dotěrů.

Šlapu a tlačím po 117 stoupajíce do sedla Buchauer (850). Rozhodl jsem, že se zbavím malýho stanu (2kg) jimž jsem modifikoval svoji letošní výstroj. Nebude ho žádná škoda. Doma už máme jinej krásnej novej za tři stovky z Lidlu a tento, je po včerejším zdařilém bivaku neperspektivní. Stan ve tvaru kopule opouštím na mostku. Není to ekologický, ale je to logický. Přece ho nebudu vláčet na skládku přes kopec! Navíc je předpoklad, že si stan sebere nějaký silničář a postaví ho dětem na dvorku. Až v Admontnu opouštím trasu, po které jsem se před lety vracel. Teď jedu na Liezen zatímco tehdy jsem přijel od Triebenu. Dávám tím přednost vyšímu Solkpasu před silnicí 114 překonávajíci Nízký Taury průsmykem 1250 metrů vysokým.

Zapomenul jsem přibalit sůl. Krabičku jsem našel po cestě a salz dostal od sedláka co spravoval traktor.

V Lienzen kupuju benzín a před radhousem vařím oběd. Nohy svlažuju ve fontáně ( trysky chrlej vodu ze země na mramorový schodiště). Lidi projevují vesměs sympatie a nebo si nevšímaj. Je moc pěkně. Zbytek od oběda nechám v ešusu na odpolední sváču. Kopce okolo se stále zvyšujou. Zatahuje se. Myslím na včerejší paní od fontánky - 'só só'.

První tunel je krátkej a průhlednej. Provoz je na dvojce a mě se do něj vůbec nechce, ale silnice na druhý straně láká svou dosažitelností. Náklaďák s kládama za mnou přibrzdil a troubí. Já šlapu co mi nožky stačí, ale tomu, co je od kubiku, je to zřejmě pořád málo. Venku ho velkoryse pouštím. Vím že právo bylo na jeho straně (ceduli se zákazem vjezdu cyklistům jsem míjel nerad) a tak mu i mávám. Druhej, následující nestojí za řeč. 30m lange to je radost a navíc tam nebyla ani ta nepříjemná cedula (neb stále platila ta první).

Vršky okolo maj něco málo přes 2000. Já se podle mapy pohybuju v 700m.n.m a u Grobmingu bočím doleva opouštějíc Enns. Neprší, ale asi bude. Zbytky od oběda žvejkám na rynku Stein a.d. Enns. Chlapů u benziny, kde jsem byl pro vodu, se ptám na cestu do Solk passu. Dotaz je upřímně rozesmál. Nahoře prý sněží a já tam v kraťasech zmrznu. Mám i 'lange' kalhoty machruju nejistě. Konečně mě jeden "těší": "Nezmrzneš. Ale sněží tam!"

Stoupám nad údolí a většinou tlačím. Kilometry mám pro dnešek odjetý a zbývá jen vytvořit základní tábor pro zítřejší přejezd Solku. Vzhledem k počasí bych rád nějakej přístřešek (třeba stan!), ale těch tady moc není. Navíc jsem už minul i St. Nikolai(1126) a dál těžko něco bude. Asi se budu muset vrátit do vyhlídnuté jistoty ač nerad plýtvám výškovými metry. Osud mi opět přál a já se nemusím vracet. Štěstěna mi totiž přihrála tunýlek pod silnicí co slouží kravám coby podchod. Exkrementy jsou vyschlé, že by se jimi dalo topit takže pro dnešek je otázka spaní vyřešena (ještě že se nevláčím s tím stanem!). Na fotce je pěkně vidět sklon silnice.

Vařím vločky s půlkou čokolády. Je to dobré a teplé. Nedaleko je dřevěná podesta -vyhlídka - na peřejky říčky vlévající se do Dunaje, jehož povodí nostalgicky opouštím. Není to ale pravda, i zítřejší řeka Mur a pozdější Dráva vtékají do této velké řeky. Po SMS domů A215, B49, C12, D93, E7:37 jdu na kutě. Usínám a doufám, že se mi krávy vyhnou.

Že Jiřa píše, že Zuzana vypadla z postýlky mě nechává chladným i to, že Terezka bude spát na mé posteli a Zuzka na její a já tím pádem nemám kde spát.

Pastevci maj asi dlouhý spaní neb mostní propojku pastvin opouštím zvonce kravského neslyše. Je úterý (nebo již středa?) 24.5. Datumem jsem si jist neb datumovka ve foťáku se zmýlit nemůže. To, že na ní je špatně nastaven letopočet 2004 zjistí Jiřa až doma. Počasí je zamračené, chladivé, ale né špatné. Ani nevím, jak bylo během noci. Při oknu dokořán spím jak dudek.

Silnice pokračuje ve svým stoupání a já spíš tlačím. Po ránu se nikdy nechce. Na úpatí svahů jsou propletený hromady pařezů s klestím v nepochopitelným množství. Jako by je nějakej buldozer shrnul ze svahů nahoře. Nejde mi to do hlavy (a teď mne mrzí, že jsem to nevyfotil). Že by lavina? Nechce se mi to tvrdit, ale nic jiného mě nenapadá. Dopracoval jsem se celkem pustinou až pod finální serpentiny Solku a sníh pořád nikde. Ještě že jsem včera nepodlehnul panice a nevrátil se domů. Posledních 300 výškovejch sice nějakej sníh zbejvá, ale na umrznutí při stoupání to není, a na klesání mám zimní doplňky. Ty oblíkám v kapličce na vršku, resp. v sedle Solku (1790). Je moc pěkně opravená. Visí v ní provaz od zvonce na nějž - samo sebou - zazvoním, a je v ní i pamětní kniha do níž se -samo sebou- podepíšu. Maďarští turisti mně fotí a já jim oplácím stejnou mincí. Jinak ani noha.Vršky (2500) okolo se ukazujou v protrhávající se oblačnosti a já klesám. Silnice je z této strany kopce horší kvality takže moc nefrčím. I tak ale cítím teplotní rozdíly. Jsou to takový vlny daný okolím. Les je zima. Volná silnice teplo atp.. Cestáři mi mávaj, ale já se pevně držím řidítek. Autobahn je tady vážně poškozen. Klesání končím u hřbitova vesnice Scheder. Slunce se do mne opírá a v plastku je k nevydržení. Otočím ho naruby a suším. Na stolečku rozložený mapy, mi sfoukne vítr a roznese je nejen po parkovišti, ale i za el. ohradník přilehlé pastviny. Byl pod proudem. Nežli se napojím na hlavní, co mne dovede do Murau fotím domeček slepenej z kamení krytej doškem. Je to oslava lidské práce a důvtipu. Líbí se mi, do té míry, že jsem kvůli němu zabrzdil, ač jsem jel kopce. A to už je co říct.

Klesnul jsem o 990 výškovejch a jsem v Murau na 809 m.n.m.. Na 97 bočim doprava a začínám překonávat rozvodí Mur - Drau. Ale to je ještě daleko.

I když né zas tak. Teď jsem v Stadl a.d. Mur (927) a do sedýlka Flattnitz to je 20 km daleko a 463 m vysoko. V kvelbu kupuju kolena (další bude až zítra) a pokračuju v pouti. Fotím se též u místního nádru, křížim koleje, kde je maketa zámku vysoká asi 160cm. Když mne pán vyfotí pěkně bez okolí, budu vypadat jako čahoun. Bohužel se mu to moc nepovedlo, ač jsem několikrát jednoznačně zaartikuloval "nur ich, und schlossel".

Vystoupal jsem až k přehradě (vypuštěné) jež patří, dle tabule, do systému dvou přečerpávacích nádrží. S tou druhou, položenou výše, ale přes kopec, je tato spojená potrubím co je v provrtaným kopci na pravé straně (já jedu po levém břehu) nad přehradou. A skutečně. Když popojedu k hornímu okraji tak uvidím trubku maxi průměru jak chrlí vodu do nádrže z výšky asi dvou metrů.

V Kaltwasser není nic, krom vysokým plotem oplocenýho zamřížovanýho objektu . Hlídaj ho kamery. Cedule se zákazem zastavení a focení jsou každých 500 metrů již alespoň dva kilometry. Vojsko či kriminál? Provokuju a zastavuju hledíc do kamerky. Od plotu mne dělí příkop. Foťák ale odvahu vytáhnout nemám. Sámo že na mne klacek nikdo nevzal.

V lesích okolo se asi hodně těží, neb skládky dřeva jsou co chvila´. Nejedna je i nahoře ve Flattnitz 1390. Není to klasický sedlo či průsmyk, spíše náhorní planina. Je krásnej podvečer. Jsem v teplákách a větrovce. Perfektní atmosféra klidu a míru. Nikde nikdo jen jeden autokar na odpočívadle s piknikujícíma důchodcema. Je okolo 18.00 já se přioblečen spouštím dolů. Zkraje je klesání velice prudké, pak zvolní což mi vyhovuje. Nač teď brzdit a pak šlapat, když mohu jet dlouho z kopce?

Od 19.00 se ohlížím po spaní. Vyloženě pod šírem se mi chrupat nechce (zas tak krásně není), a tak se posunuju dál a dál. Konec konců pořád z kopce. Na hřišti, v budce pro hosty, by to šlo, ale vedle je gasthaus a tedy žádné soukromí a ani jistota že mne nevyhodí správce. Na odpočívadle je stoleček, lavička a voda, ale chybí střecha, tak beru aspoň tu vodu. A už jsem doklesal do Kl. Glodnitz (je to jen křižovatka) kde pojedu doprava a zase do kopce, což se mi vůbec nechce. Navíc v lesních úsecích je už docela šero. Pro dnešek mám odkrouháno a chci mermo mocí kotvit. Ale není kde. Obcházím přístřešek na stroje. Ten je ale tak nacpanej branama, pluhama, smykama a různejma rotačkama, že se tam snad už ani nevmáčknu. Nebo jo? Možná „na kant", s vyfouklým břichem bych se vlez. Dávám si poslední možnost. Pět minut jízdy, když nic nenajdu vracím se.

Štěstěna se opět přiklonila a zajistila komfort. U odbočky na Deutsch - Griffen je vyzděnej informační kiosek - samozřejmě zastřešen s lavičkou a stolkem. Sedám si a je ze mě těžkej pohodář. Zilvar z chudobice by řekl: "Sem´ to věděl, pánové". Jo, bylo to ale na poclední chvíli. Ještě minutu a spal bych pod plečkou a zítra si rval vlas i fous.

Vařím ty kolena a koresponduju. Rodiče jsou u Wendlů a zajímaj se kde jsem. Píšu Feldkirchen i.K., i když to není až tak pravda a budu tam až zítra po dvaceti kilometrech. Domů posílám taky SMS A 304, B-53, C-9, D 89, E 7:37 .

V deset nastartovala zářivka, aby osvětlením nákresu flóry a fauny šířila osvětu mezi poutníky. Vyhrabal jsem se, abych ji pootočil, ale nedosáhnu ani z opěradla lavky. Zkouším spát při světle, ale nejde to. Navíc světlo vábí hmyz ze širokého okolí, včetně bodavců savců a kousavců. Inteligentně vzdávám boj s faunou ústupem do lesa. Není to daleko tak balím hala bala. Hlavně nic neztratit. Nůž nenajdu u cesty - tak jako piksličku na sůl, ale lžičku už jo. Po zbytek noci mne neobtěžovali komáři ani fotoni.

Ráno 25.5 se na mne mračí

a já na něj neb jsem si ráno připálil již připálený hrnec hrachovou polívkou. Asi tu pochutinu se špekem vyřadím z menu pro její neschopnost se poslušně uvařit. Když nevzkypí, tak se připálí, ale nejčastěji obojí. S rajskou či guláškou takový problémy nejsou.

Bude pěkně, libuji si jedouce po 94. Modrou hladinu Ossiacher See mám po levé ruce. Odděluje mne od ní železnice a nějaká zástavba, ale tím, že silnice je výš než to všechno dohromady, mám jezero pěkně na očích i s panoramatem Alp okolo. Učiním pokus jet po „fahrradweg" takřka přímo kolem jezera, ale po chvíli to vzdám. Proti plynulé silnici je to samá zatáčka (i pravoúhlá). Stoupáníčko střídá klesáničko, a paní co čeká až se pes vykadí mé zdvořilé špitnutí "Bitte achtung!" neslyší, a nebo nebere dostatečně vážně. U laviček co jsou okolo stezky jsem posbíral pár lahví. Avšak sklo vláčím v naději zbohatnutí marně. Ze třech modifikací je vykupován pouze jeden (naše pivní). Za pět těchto jsem utržil ostudných padesát centů (tj. 3Kč za láhev), což není ani na kolínka.

Aglomerace nepřerušeně přechází do Villachu. Stojím na červené vedle nějaké stavby. Písek, voda, tedy vše potřebné pro mytí nádobí. Pravda, romantika zurčícího potůčku chybí, ale účel světí prostředky takže slízám. Marně hledám hadr. "Stejně už bude jen krásně, řikám si v duchu" vyřazujíc z šatníku zimní doplňky. Naráz je hadrů dost, a nerez ešus opět září novotou. Též brašnám se vytříděním garderóby ulevilo (hlavně co do objemu). Drau, tedy Drávu, přejíždím, aniž bych si toho všimnul. Minu odbočku do Wurzen pass (tedy Korensko sedlo), jimž jsme s Matym a Jiřou, za vydatné pomoci Nisanu Micra, vnikli do kálovství Julek, před dvěma třema rokama.

Karnische Dolomitenstrasse začíná za městem a já na prvním odpočívadle vařím kolena s rajskou. Bez připálený hrachový to chutná výborně. Jen je pak vše ulepený, neb na cukru nešetřím, což se příliš nepotkává z guláškou co ji má střídat.

Postupuju směr Hermagor (603). Počasí je supr, krajina taky, a já s nadějí vyhlížím sekačky na trávu místních rolníků. Tráva je takřka po kolena a měla by se dělat sena. Místní hospodáři však pořád nic. Jen aby nebylo „chčijavo" a mě nechyběli zimní doplňky!

K čekárně, v níž sedím a žvejkám přijel bus se školním výletem. Vystoupily dvě holčiny, děti na mne jukly zelenými pohledy,zalapali po čerstvém vzduchu a bus odjel.

Po dvou kilometrech si v další čekárně všimnu peněženky. Brzdím a vracím se zpět. Dětská peněženka s dívčinou na podobence legitimace uvnitř. Velké přední zuby, dlouhé copy, křehká tvář. Váhám. Je v ní 15-ti eurové pokušení. Mohl bych ji někam zanýst (třeba kousek odtud do kostela). Bude stačit, když ji nechám kde je, však se pro ni holčina vrátí (Eura jsem z ní vzal. Samozřejmě ne pro moji bezcharakterní neschopnost vzdorovat pokušení, nýbrž pro ponaučení dívenky, že si má dávat na věci pozor).

V Hremagor si „zakufruju" obdivujíc uličky. Nic vážnýho, mám představu kudy dál, ale pro formu se na křižovatce ptám motorkáře. Kolega se potýká s GPS co má připevněný k řidítkům dost dlouho na to, abych ztratil trpělivost. "Asi tudy" říkám ukazujíc doleva. Jo, doleva, odpovídá mi mothorrader s jistotou.

Míjím odbočku do P.so Pramolo. Ta „má" odbočka do passu přijde v Kotschach - Mauten (706). Tam bych to rád doklepal ještě dnes (23 km). V podvečerním slunci se mi jede pohodově. Jen kdyby ten selský lid sekal tu trávu!

Tak se povedlo. V 19.30 jsem v Kotsach - Mauten. Pěkný alpský městečko. Ale mám starosti. Sehnat vodu na vařbu, záchod pro úlevu, fontánku na umytí těla i chrupu a místečko, kde hlavu složím. Dramatizuju, ale klaplo to hladce. A ještě jsem si při tom prohlídnul nasvětlený městečko a vyfotil Jawu 250 co maj pověšenou u jedné hospody coby poutač.

Bivakuju pod širým nebem, v parčíku za bankou. Kdyby pršelo ustoupím do přístřešku k žluté popelnici.

Rojí se chrousti. Je jich asi tolik, že by se daly sbírat do kýblu pro slepice - jak to znám z vyprávění táty. Občas nějakýho lovím z nudlí. Guláš z chroustů? Možná v Laosu, ale tady, v Evropě?

Domů posílám SMS s obsahem dnešního dne a daty: A:413, B:52,C:15,D:127, E:8:17., a samozřejmě s pusou, jež se zvětšuje den ode dne. Jiřa píše, že dětem se stýská, jsou protivný a „podělala" se pračka.

Ráno vařím

o pár metrů dál u stolečku s lavičkou. Už včera jsem si ho vyhlídnul a kdyby nebyl u hlavní silnice, a kdyby tam byl přístřešek pro případ deště, tak bych tam i zůstal. Na listech javoru, ze spodní strany, jsou přilepení chrousti. Asi dva, tři na jeden lístek. Vstával jsem v šest a teď o půl osmé vyrážím. Čeká mne stoupání na Plocken pass a následný sjezd do Itálie. Je opět moc krásně. Ranní vlhký vzduch chutná. Kopec M. Coglians nad průsmykem má 2790 m.n.m..

Střídavě jdu, a jedu. Prostě cykloturističim. Jsem moc rád, že jsem se na výlet vydal a ráno si užívám. Pocit bezpečí, způsobený přízní počasí, mi kazí pouze rolníci. Pořád nedělaj sena. Má tedy asi pršet. Předjela mne skupina pěti cyklistů na galuskách. Maj duhový dresy a je jim určitě přes šedesát. Nejedou o moc rychleji než já jdu, ale to nevadí. Zdravíme se zdviženým palcem. Poslední nějak ztrácí a já ho dohnal, a postupně i předjel. Těší mne to. Je to poprvé, co jsem někoho předjel, ale neraduju se dlouho. Pána se asi dotklo, že ho předjel (spíše minul) truck, a tak mi to se sebezapřením vrací. Cesta je místy krytá galeriema, občas se schová do lesa. Kříží štoly vystřílené do skály za první světové války. Některý jsou zamřížovaný, jiný otevřený, ale o kus dál zazděný.

Jsem nahoře. Italové neříkaj Plockenpass nýbrž Pso. di Mont Croce. Tak jako tak to pořád ale vychází na 1360 m.n.m. Hledám cyklisty, že si pogratulujem, ale nejsou k nalezení. Pokud se spustili do Itálie, a pojedou to ještě opačně, tak to jsou borci. To je potkám. Celnice Rakousko Italská je opuštěná a vstup do jiného státu oznamuje pouze cedule shrnující kam přijíždím, a jak rychle mám užívat místní „strády". Přes celnici je vidět nedaleká větrná elektrárna. Ohromné lopatky tiše a stoicky opisují svou kružnici. Moc se mi to líbí. Ta jejich pomalost, vyrovnanost a neměnnost, jistota s jakou opakují své pohyby, na mne působí příjemně uklidňujícím dojmem. Když se budu chovat stejně, nemůže se mi nic stát. Pokus navštívit místní muzeum 1. sv. války nevyšel. Je zavřeno. Stejně by za vlez chtěli moc peněz.

Sedím na lavce a koukám ze sedla dolů, do údolí. Od kluka, co zastavil vedle s mikrokaravanem a chystá se na opalovačku, jsem vysomroval vodu. Asi tuší, že bych se nechal počastovat chlazenou colou nacpanou kaloriema, a tak se omlouvá, že mi může dát jen zbytek nedopité, neslazené minerálky. Je to slušňák.

Klesám po Strada delle Dolomiti Carniche. Fotím si hada silnice a jednu zatáčku krytou galerkou. Vypadá jako střílna, a věřím tomu, že to tak nějak bylo. Strategicky hlídá silnici, a celé údolí pod ní. Nepředstavitelná věc - dobývat takovou tvrz.

Sklesal jsem na 600 a před „unificio", radnicí, v Paluzza ulevuju rukám. Někoho bych se optal na cestu, ale jaksi není koho. Jen pár babek plká u kostela. Poslouchám je a zní mi to exoticky, vím, že to opadne, ale teď to supr dokresluje duch místa, genius loci. Nicméně budu muset někoho vyhledat. Potřebuju se poradit, jak do Pieve di Cadore. Možnosti jsou dvě. Po 465 a 619, přes Sella di Razo (1760) a Sella Ciampigotto (1790), vede bližší varianta. A nebo delší po 52, po níž jedu, na Tolmezzo, a poté přes Passo della Máuria (1295). Vzhledem k tomu, že jsem v 600 m.n.m. a ty dvě vyšší sedla první varianty jsou těsně za sebou (snad dvousedlo jako jsem jel na Gross Glockneru), není vyloučeno, že je to i na výškový metry míň náročná varianta, neb u té druhé, sklesám do Tolmezza, což je téměř na 200. Nehledě na provoz a pohledy do světa stran.

Klesám do Tolmezza podél širokého, na tání alpských sněhů zvyklého, krásného betonářského písku plného, leč nyní skromného řečiště říčky Buf. Toudle cestou mě poslala pumpařka z Paluzzi. Nad první variantou důrazně kroutila hlavou. Tak často používala slovíčko znějící mi jako "brutální", že jsem ztratil důvěru v teorii "dvousedla". Též kopce okolo jsou spíše lesnaté, než-li špičaté, jak by se na Dolomity patřilo a tak klesám. Jedu jižně proti větru a těším se tím, že mi bude pomáhat, až se v Tolmezzu pootočím o 90 stupňů.

Na obchvatu Tolmezza je Udine značený 40km. K moři to tedy je něco málo přes 100 uvažuju. Já však bočím suveréně vpravo, na Santa Caterina. Doufám, že do Maurii bude cesta plynně stoupat. Že nebude jak houpačka, na níž se metry ztrácí a získávají s každým otočením převodníku.

Praxe odpoledne potvrdila větrnou teorii dopoledne. Fouká mi do zad, od Jadranu. Je krásně, až vedro. Vařím u vodní kaskádky ve Villa Santina. Mosazná cedulka "Apa nonpotabile" mi nezabrání, abych si v ní nesmočil triko. Mokré si ho obleču a tradá dál. Silnice nestoupá tak plynule jak bych si přál. Nezřídka "zbytečně" klesáme. Sebral sem z krajnice telefonní kartu, Petra je sbírá, a třebas takovou ještě nemá. Tunel, bez zákazu pro cyklisty. Jsem za něj docela vděčný. Neb krajina je převážně listnatý les, a silnice jako houpačka. Navíc tady skoro nic nejezdí, tak nasazuju blikajdu a pokračuju v krasojízdě. Tunel je stařeček. Na místo asfaltu vydrolený kočičí hlavy, žádný svodidla či obvyklý chodníček. O osvětlení nemluvě. Stěny čistý kámen. Za zatáčkou se prosvětlil. Zubatý okna vystřílený vlevo z něj udělaly galerii. Za ním opět padám o pár vrstevnic, abych si je mohl jinde vystoupat. O pár set metrů dál vidím, že nahoře za mnou se dělá chřtán novýho tunelu. Už aby to bylo a mi cyklisté tady nemuseli klesat a stoupat napříč vrstevnicím svahu.

Myju si nohy v kašně Forni di Sotto a potom si sedím na lavičce vedle. Náměstíčko skutečně jako dlaň se svažuje stejně jako celá vesnice. Nějakej maestro hraje na balkoně na harmoniku a zpívá. „Genius loci" mi opět učarovalo tak, že si nechávám dřevěnět nohy. Mezi písničkama zpívaj ptáčci, co maj ostatní v klíckách pověšený u oken (je to tu docela častý zvyk). Koupil jsem kolínka v "Marketo di plazza" a odhodlal se k popojetí. Napřed jsem ještě zajistit vodu na vaření. Prolízám křivolakejma uličkama hledaje "el fontána i apa potabilea". Domy, převážně kamenný, stojí zmatečně bez jakéhokoli respektu vůči ulici. Zužují a kroutí ji všemi směry. A tak vznikají sice romantická, leč nepraktická zákoutí a zatáčky. Mrzí mne, že jsem si v jedné z nich nevyfotil kamennou kadibudku.

Nohy se mi nepodařilo pro nedostatek vůle rozhejbat a tak sedím na lavce za vesnicí. Podvečerní slunko nasvětluje zubatou hradbu Dolomit a mě je příjemně po těle. Rozhodnutí, že už se nebudu potit a zůstanu tady přichází samovolně s klesajícím sluníčkem. Není zde žádný „příkrovek" pro případ deště, ale je tady seno, co ho místní nedali do kupek. Vsázím na jejich zkušenost. Večer pršet nebude. Horší je to s benzínem. Zásobní flaška je prázdná a ve vařiči nedůvěryhodný zbytek.

Klukovi mýho věku vysvětluju, že potřebuju benzín do vařiče. Rozumí, ale nemá čas a posílá mne do hospody. Měl pravdu, když tvrdil, že mi tam nikdo nebude rozumět. Tam mi nevěří, že vařič je na benzín (tvrdí, že je na 'gas'). Lži, že nemaj auto mi berou naději, že jsem narazil na ty pravé a tak to balím s tím, že na večeři benzin vyjde a ráno se uvidí.

Vařím, a slunce se noří za špice hor. Vím, že v půl hodině bude tma, ale to už bude navařeno. Navíc bude jasná noc, takže o nic nejde. Domů posílám A:513, B:55, C:10, D:80.

Špica večer,

střídá špica ráno 27.5.. Ranní rosa neublížila mě, ani neskupovanýmu senu. Dobře jsem udělal, když jsem se včera spolehnul na místní. Noc byla pěkná, plná hvězd a netopýrů. Benzín vyšel i na snídani. Kolénko bylo sice občas nedovařené, ale o to déle se udrží v těle. Benzín na oběd nebudu potřebovat a tak ho plánuju koupit co nejpozději, abych se s ním netahal celej den.

Ze silnice není už dlouho kam odbočit, takže mě přivádí do Andrazza. Zde začínaj ty správně špičatý Dolomity. Je okolo deváté, vzduch supr, nebe azuro, silnice perfekt, tělo zregenerovaný, kolo v kondici, prostě paráda. Passo della Máuria láká. Dalo by se jet, ale já se neštítím dotknout se nohou země a převážně tlačím. Nahoře - 1295m.n.m.- je opuštěno, a nevidím ani pořádnou vrcholovou tabuli. Jen taková turistická cedulka hlásá, že dál se jede z kopce.

V Pieve di Cadore, sklesán na 500 m.n.m., kupuju v marketu limo. Vybírám podle kalorií. Ty co maj nejvíc kalorií jsou i nejlevnější a stojí takřka jako tady. Vody kaloriíprosté je všude dost v hlubokých starobylých kašnách, či moderních plitkých fontánkách. Nad mapou se rozhoduji, jak do San Martino di Castrozza. Bezprůsmykově přes Belluno nebo průsmykově skrz Parco Nazionale delle Dolomiti Bellunessi? Vzhledem ke všemu výše řečenému vyhrává průjezd parkem. Průsmyky Cimbiana, Duran, Franche a Cereda mají věhlas, jež si nemůžu nechat ujít. Mezitím mě pán korektně vyhodil od stolečku u cukrárny, (byl sněho pěkný pohled na skupinu Marmarole) řka:"Only for customers". Udělal to s úsměvem, s elegancí, a to se mi líbí. Ve Venas di Cadore fotím kostel a odbočuju ze směru Cortina d´ Ampezzo na Agordo. Pojedu po 347. Ale ještě doplnit benzín. Pumpař co mi ho čepnul do cyklolahve mě dvakrát při předání, varuje: "Nicht trinken, ja?". V Cimbiana di Cadore (z mapy nedokážu vyčíst co znamená 'Cadore') je pomník obětem 1. sv. války. Takovejch je tady mnoho a jsou nejen ve vesnicích, ale i na křižovatkách silnic či odpočívadlech. Ne všechny jsou pečlivě udržované, ale drtivá většina je v perfektním stavu. Nezřídka na nich jsou zvěčněny jména našich prapraotců. Tendle ten je ale vyjímečnej tím, že u takový dřevěný plastiky leží oválnej ešus s pokličkou. Autentický svědek. Do ešusu je vyrytý panorama hor, hořec, a německej text (mohl jsem si ho poznamenat, teď by se to hodilo). Zdá se mi to jak z jinýho světa. Můžu vzít ešák do ruky, a činím tak, a klidně s ním odjet. Samo sebou jsem ho položil zpět. Není na světě místa, kde by se vyjímal více. Nicméně si fotím pomník i hřbitov co je přes silnici.

Den končím na odpočívadle v lese 5 km pod Pso Cimbiana. Je tu lavička, stůl a rovinka vystlaná hrabankou. Pršet nebude, bude se klidně spát. Esemeskuju s domovem. Maj se taky krásně, Jarda je vzal cestou z práce na Korunu. Jsem rád. Jiře se odlehčí. A:573, B:46, C:10, D:59, E:6.07h.

Svezení nahoru

nabídnuté 28.5 jednoduchým gestem, jsem hrdě odmítnul. A dokonce dvakrát!!! Jednou popelářům, a poté traktoru s vlečkou. Slyšel jsem jej dlouho za mnou a rozhodoval se, zda si zamávat či ne. A když mne dohnali, a mrkli na mne, tak mne tak zaskočili, že jsem zakroutil hlavou. I tak jsem v 8.40 nahoře. Cedule hlásá Pso Cimbiana 1530 m.n.m.. Cesta byla lesem nahoru, a teď i dolů. Oblíkám si tepláky. Je poránu. Budu klesat na 850 m.n.m a spocení mi tedy nehrozí.

Při sjezdu mi slzí oči i když mám brýle. Potřeboval bych si je opláchnout (od rána nebylo kde) neb ranní vymnutí ospalek nasliněnými prsty - došla voda- tentokrát nějak nestačí.

Konečně chrlič. Voda čůrá do dřevěného žlabu (vydlabaný kmen) a pak do stroužky, kterou začíná potůček. Je to príma pěkně se umýt. Tělo dostane formu a den řád. Po takové ranní hygieně se cítím jak pokropenej živou vodou. A jak krásně voním mydlinkama a pastou! Prostě svěžest jara! Oběd vařím až v Pso Duran (1601). Vedle silnice s povrchem "Gilette". Předtím jsem potkal první českou SPZ. Oni mne, ale nemohli vidět, neb předtím odbočili po slepé k vodopádu. Není to daleko, mohl bych se vydat za nima a zkusit odkoupit 'bravčové vo vlastnej šťave', ale nechce se mi po té šotolině co tam vede. Nahoře v sedle je spousta motorkářů. Většina mne předjížděla při cestě vzhůru. Někteří si nevšímají, jiní uznale kynou rukou na pozdrav. Jsou to většinou ti, co mne zdravili, když jsem se hrabal nahoru. Buďto jemně zatroubili, nebo vymáčkli spojku a na vteřinku či dvě rozbublali motor naprázdno, a nebo prostě jen svěsili levačku se vztyčeným palcem.

Spouštím se dolů do Agordo (611). Zkraje to je padák, ale pak se to srovná do příjemného klesání. Kopce okolo, jejich bělost v kombinaci s azuro nebem a zelenou smrkovýho lesa, jsou úžasně krásný, ladný a monumentální. Těžko popisovat. Prostě opět supr.

Ve městě odpočívám. Koupil jsem kolena neb nevím, jak to bude dál. Motorkáři seděj rozvaleni v předzahrádkách u stolečků plnejch jídla a limonád. Podlehnu tlaku konzumu a jdu si do fruty koupit jabko. Je velký a i s nálepkou New Zeland stálo asi 70 centů. Krájím si ho na plátky a vychutnávám ovocnej cukr. Chutná skvěle. Ještě nikdy jsem si při svejch vandrech kupovat ovoce nemusel.

Pro cestu do Mis volím sedlo Franche má 990 a je o 300 nižší než-li sousední Aurine. Pochybuju, že se tam dostanu ještě dnes. No uvidíme.

Chlapům co dělaj přístřešek na auto říkám o vodu. Ztěžknu sice naráz o 4kg, ale bez ní neuvařím. Zvou mě dál a nabízej pivo. To mě ale neláká. Zdřevěním po něm. Odmítám a nevím co si přát, když mě k tomu vybízí. Jediný co mne napadá je sprcha, ale to je blbost, neb se ještě zpotím a zapráším. Až když se rozloučíme a já kus ujedu, tak mě začnou napadat takový užitečný přáníčka jako jabko, čokoláda, sůl, cukr. Kroutím sám nad sebou hlavou jaký jsem dnes poleno. Ráno se nenechám svést, pak si „srabácky" koupím jabko ve frutě, a když se mi regulérně nabízí pohostinnost tak si přeju vodu, které tu tečou potoky. No není to rozmařilost?

Ke všemu jsem se té vody stejně po cestě zbavil. Je už totiž jasný, že dokážu Franche přejet, a tím pádem i sjet do Mis, kde voda na tuty bude.

Před Mis přestává kolo jet a šlapaní jde čím dál tím hůř. Slízám s obavou, že jsem píchnul. Naštěstí ne. Zkouším znovu jízdu, ale jde to vážně těžko. Slízám a hledám zádrhel. Zkouším, co se dá. Kola se točej lehce... Teprve při pěším pochodu si uvědomuju, že klesání se poznenáhlu proměnilo v stoupáníčko. Koukám do mapy a je to tak. Zjištění, že Mis je o 120 metrů výš než Franche, je pro mne nemilé nóvum. Jsem hold zelenáč. Smiřuju se s tím, že v Dolomitech se po rovině nesvezu a řadíc lehčí převod se dobívám do vytouženého Mis.

Hledání ubikace končím v odlehlé a smutně opuštěné čekárně na okraji vesničky v 19.00. Nestojím ani tak o její střechu, jako o její lavku. Proti dřepu, je žůžo vařit s nataženejma nohama.

Mám pocit s dobře vykonané práce. Není až tak pozdě, mohl bych ještě jet, ale nejsem ochotnej tu lavičku, oporu celého těla, dobrovolně opustit. Ujetých 63km nevypadá až tak ostudně, když si připomenu výškové metry (teď doma jsem jich napočítal 1690) jež jsou v nich skryty a je třeba je též zohlednit. Domů posílám A:630, B:47, C:8, D:63, E:7.15h. Na Koruně je též krásně, děti se ráchali v bazénku - píše domov.

"Bonžórno",

zdravím slušně skupinku sedláků co čekaj s mlíkem v konvích na svoz na parkovišti vedle čekárny. Většinou to jsou už zasloužilí senioři - snad zakladatelé farem. Povídaj si nevěnujíc mi pozornost. Nezdá se, že bych jim vadil. Je, zřejmě, neděle 29.5..

Ranní nasvětlení se zrcátkem měsíčku působí kouzelně (opět), a tak fotím mnoho fotek. Je to věc ten digitál. Vyplácat bez uzardění 30 fotek na kus šutru. Do Čeredy (1369) to mám 3km a 250m na výšku. Je krásně a kůň co se pase se nechá trpělivě fotit. Prostě paráda ráno.

Padákem jsem se spustil do Fiera di Primero (766). Bočím doprava na S. Martino di Castroza(1466) a následně P.so di Rolle (1970). Údolím Primero opouštím park Bellunesi. Stále po 50. Není kde zabloudit.

Svršek silice je perfektní a co chvíle mne předjíždí nějaká galuska. Ne všichni zdravěj, a nejmíň ti nejrychlejší.

Mám ve zvyku vozit si co nejmíň vody, neb se mi to zdá zbytečný, ale teď se mi to vymstilo. Je teplo, studánky se nějak nekonaj. Martino či jiná ves v nedohlednu a já mám žízeň jako trám. Dvakrát se mi povedlo potkat vůz na vyhlídce, ale ani jednou pro mne vody neměli (ve druhém případě ji měli určitě, viděl jsem rozpitou petku). "Chrti v plechu" pliju na jejich adresu špínu. Patnáct kiláků s převýšením 700 se nejede hodinu, tak jako stejná štreka po rovině. Od nepříjemné žízně mně vysvobodily až cestáři. Dnes sice nedělaj, ale zapomněli na bedně s vercajkem petku z půle plnou výborné broskvové limonády. Hned je den veselejší.

Jsem zřejmě nepolepšitelnej, ale za San Martino řeším problém s vodou znovu. Teď ale potřebuju tak dva litry čisté vody na vaření. Stoupám do Rolle a nadávám si za svou lenost. Věděl jsem, že vodu budu potřebovat, ale pořád jsem to odkládal, a teď není kde natankovat. Vyschlý potoky nedávaj moc nadějí.

"Perfavóre, apa potabilea?", prosím o vodu hlavu rodiny piknikující na dece v lese, kousek od silnice. "Si", bere mi láhev z ruky a s velkorysým gestem upouští kohoutkem z kanystru. Tak to je dobré, libuju si v duchu. Tlačím hledajíce místo pro vařbu oběda. Jenže všechny vhodný místa jsou obsazený piknikujícíma rodinama. Já už ale vaření nechci odkládat, tak jsem se vetřel k většímu stolu, kde sedí starší dvojice. Oni si přivezli studený oběd a já vařím sladký kolena s margarínem. Nabízej mi víno, to ale nechci. Je teplo a -hlavně- z plastovýho kelímku, bych to ani neuměl vypít. Pomeranč a chleba, to je jiný „kafe". Komunikace vázne neb neumím italsky a oni zase česky. Paní o sobě říká, že je Ukrajinka, ale rusky mluvit nechce. Škoda, hlavně, že mi nebudou ujídat.

Kousek pod vrcholem na mne někdo volá. Jasně slyším 'nazdar!' a teď vidím i mávání. Kroutím krkem, píchám do sebe prstem... Jo, platí pro mne. Bude vepřovka! vracím se kousek. Né, bohužel, češi to nejsou, ale jsou to mí fandové. Viděli mě ráno na Čeredě a teď zas tady. Výkon oceňují 1l ionťáku. Doufám, že po něm budu mít svaly jak po týdenní rekreaci na Ibize. "Grácia, prego" vracím jim prázdnou skleněnou láhev do kufru. Nechci se s ní tahat.

V 15.30 jsem nahoře. Posílám pohled panu Hoškovi, autorovi předního nosiče. Je pěkně, jasno, ale fouká. Dojím zbytek sladkejch kolen a tradá dolů. Předtím jsem ještě zavrhnul možnou propojku šotolinou na Pso Vales (2033) s následným P.so di San Pellegríno (1918), nejsem offroad. Cedule hlásá, že vjíždím do Parco Pianaveggio - Pale di San Marino.

Prudčí klesání končí u regulérní odbočky na Pso Vales. Nemám zájem, ale se zájmem sleduju veterány co tam startujou v jízdě do vrchu. Bugatty a fiat jsou nejčastější. Je krásně. Nevím proč jsem něco nevyfotil.

Mrs. Felicetty, byl člověk, jež mi při jedné cestě věnoval peníze na nový plášť, a při další mé cestě (na Sicílii a dále) mi věnoval telefonní kartu řka: "Bude-li problém, zavolej mi, něco s tím uděláme". Když jsem se s té cesty vrátil, a psal mu poděkování s fotkou, tak mi jeho paní poslala 'parte funebri'. Mrs. Felicetty, pro mne klasa, zemřel. Předsevzal jsem si tehdy, že až pojedu do Dolomit, zajedu na hřbitov v P.so di Costalunga (1745) a dám mu tam českej praporek pro radost. A teď, sklesán v Predazzo na 1014 m.n.m., ztrácím elán to splnit. Odklon od směru a nadbytečnejch 730 výškovejch metrů je věcný argument. Jsi srab a lenoch řikám si míjíc odbočku "Felicetty".

Pokračuju dál Val di Fasa. Hodně se tady staví různý dráhy, a můstky pro zimní sporty. Na jednom místě, je i digitální cedule o dpočítávající čas do začátku zimních her. Nevím co to má být za soutěž.

Dva cykloturisti zajeli na skládku dřeva a staví stan. Kdybych viděl českou vlajku zajel bych k nim. Tu jsem nezahlíd takže jedu dál. Na mně je ještě brzo. .

Projíždím vesnicí a vidím klučinu od hnoje, jak nese konev mlíka z chlíva do mlíčnice. Krávy za ním bučí, pod váhou se mu prolamují kolena. Brzdím a volám naučené: "Cao! Perfavore, apa potabilea?" a nesměle dodávám "or late?". S mladíkem se shodujem, že 'late' bude 'bóna' a tak mi nabírá mlíko z velikýho tanku rukou od hnoje. Dva litry plnotučnýho mlíka! Chutná výborně a tak chci kotvit, abych navařil sladkých kolínek s mlíkem.

Prolízám dětskej domeček u paneláku ve Vigo di Fassa, neb se mračí a střecha se může večer hodit, ale je malej a plnej hraček. Nicméně ho beru jako zálohu. Spát budu nedaleko pod stromem a když bude pršet, tak se přestěhuju. Nějaká paní mě viděla jak to obhlížím, a teď mi to zakazuje slovem 'private'. Shodujem se, že strom není „private" a můžu pod ním zůstat. Snad na udobřenou mi půjčila plastový křesílko s toho domku. Navařil jsem, najedl se a plácnul sebou na spacák, když přišla ještě jednou. Aby mi přinesla mi polívku v misce s velkým kusem masa. Já jí na oplátku ukazuju odkud a kam, a taky fotky rodiny. Ona je taky „Terezia", jako moje Terezka. Paní "rozhovorem" nad fotkama děcek a rodiny pookřála. Klade mi na srdce, abych dával pozor na auta. Shodujem se, že jezdí "présto". Slibuju, že když přežiju, pošlu pohled z domoviny.

SMS domů A:780, B:63, C:8, D:72, E:8.13h.

Misku od polívky

s propagačním letáčkem Zábřeha (vypadá mizerně) jsem opustil pod stromem kde jsem přenocoval. Na letáček jsem sesmolil „Gracia prego signora! Bona Mangare! Bona Fortuna! Alibedeverči!' Čímž jsem vyčerpal v podstatě všechny talianský slovíčka u nichž tuším význam. Spací domeček jsem nepotřeboval. Je opět krásný ráno. Jen to nezakřiknout! V Poza di fasa míjím motooficínu známého mechanika. Zmáhá se, má nový rolovaci vrata. Nicméně má „chusio", je hold brzo.

Po hodině jízdy odbočuju k umývárně. Je to kousek od cesty, a už se těším, jak zas budu svěží a voňavý. Je 30.5. 8.01h..

V Canazei se stoupání začíná vážněji zvedat. Startuje tam lanovka na Col Rodena (2485) tyčící se nad P.so di Sella (2244), kam směřují mé kroky (na 10km nastoupám 800 m výškovejch). Po cestě míjím jezírko - je naproti toho domečku co je na fotce, v pozadí Gruppo di Sella - už se oteplilo do té míry, že si troufám umýt si i nohy, což jsem ráno v umývárně nedokázal. Zatáčky průsmyku jsou číslovaný, v každé údaj s nadmořskou výškou, cesta pěkná, lidi mávaj, panoramata perfekt. Co víc si přát. Není kam spěchat, ale neflákám se. Na odpočívadle u odbočky na P.so Pordoi (2238) si ani nesedám. Ale bez nostalgické vzpomínky na Leonarda Dalvit, s nímž je spojená, ji nemohu minout. Silnice přimknutá k úpatí Selly. Když chci vidět lezce, co zvoněj náčiním ve stěně, musím hodně zaklonit krk. Konce lan maj přivázaný ke svodidlům. To je fakt zichr. Lidi co mne vyfotily se ptaj, jestli něco nepotřebuju. Jé, to se ví že 'fruit'. Regulérně dostávám dvě jabka. Puzen touhou po dalším ovoci se nechávám fotit při každé příležitosti, a když mi lidé vrací aparát - kontakt navázán - tak somruju. Dostal jsem 8 jablek a 2 pomeranče. Je to věc ten digitál. Jen tak přijít a říct si o jabko, bych neuměl, ale požádat o foto a po té, po krátkém rozhovoru, o jabko, to jo.

FORZA!, to je nejčastější nápis na asfaltce před vrcholovým stoupáním. Mě se pobídnutí netýká. Já jdu celou cestu pianisimo pěšky a ani teď se nenechám vyhecovat neb k němu není připojený moje jméno.

Nahoře jsem ve 12.30.. Nechávám se fotit od dvojice motorkářů, co mne zdravili jedouc vzhůru. Němčouři si půjčili mašiny a dva týdny cestujou. Ve skupině je jich víc, pořádá to nějaký 'raisen byró'. Za den jí platí 150 euro (benzín, servis, ubytování ve vlastních stanech, co převáží skupina týlového zajištění) a 50 euro dají za pohledy a jídlo. Šokuju je, že mě „raisen" stojí 1euro na den. Je pravda, že ta cena zahrnuje pouze těsto, co si kupuju, a nikoli gulášky, cukr, rajský atp..co si vláčím z Čechie. Chlapi chválej naše fotbalisty, hokejisty a házenkáře. O tom neměl tuchy. Sami hrajou tu házenou, tak jim věřím a neprotestuju. Loučíme se s tím, že se uvidíme v Deutschlandu na fotbalovým šampionátě. Nabídnutou nektarinku od kluků krájím s dalším nakřečkovaným ovocem do kolínek na odpočívadle Miramonti u odbočky na P.s di Gardena (2121) - je to kousem pod P.so di Sella.

Po pravé ruce mám severní stranu Selly. Skalní útvar sem tam zpestřuje stužka vodopádu, jež se zpravidla změní v závojíček a poté v mlhu, takže se nedá ani vyfotit. Turisti se tu jaksi nevyskytují, a když tak na nesprávných místech, takže trik s focením zakončený happiendem v podobě jabka nemám na koho vyzkoušet.

Zastavil u mne Slovák na „bicigle". Míjel mne při cestě vzhůru, neviděl vlajku mezi řidítky takže jsme si jen obecně pokynuly. Teď jedouce proti zabrzdil. Bydlí dole ve vesnici. Staví nějaký domečky pro sportovce a vyjel si po práci. Varuje, že počasí se má kazit.

V Gardeně zkouším fotit, ale 'baterie loued' hlásí display.

Cestování budu muset pro dnešek zapíchnout. Dobití aparátu má přednost a v lese moc možností dobít není. Paní v info ofice městečka La Villa (1387) mě ale nechce vyhovět, podezírá mě, že jsem dělník (i zde se chystaj na nějaký hry). Nicméně po zhlédnutí Bičiklety přijímá aparát. Domlouváme se, že zítra ráno, mi ho vydá.

Mám spoustu času. Tak jdu nakoupit. Kupuju si limo -0,8e, těsto 0,5kg - 0,6e a 1kg cukru - 1,15e. Na public toalet za info office se myju a tankuju. Někde bych sebou plácnul, ale není pořádně kde. Je ještě brzo a městečko žije. Špetku soukromí mi poskytnul až příkrov větví velkého smrku uprostřed louky. Na spaní to není hlavně kvůli rose, co by mi zmáčela boty, až bych se ráno dostával na cestu. Mám odvařeno, odservisováno a odesemeskováno A:756, B:48, C:7, D:48, E:5.43h.. Ležím na kalimatce a čekám až nadejde čas, kdy bych se mohl někde uložit k spánku.

Jiřa píše, že Jarda, je vzal ráno domů, když jel do práce, a že děti budou asi nemocný. Ach jo.

Samozdřejmě, že jsem s plným břichem usnul a probudil se až za tmy zimou. Přesunul jsem se do spacáku a spal dál.

Kapky deště

mi smáčí spacák. Na kalimatce se dělaj loužičky. Pro případ mírného deště sebou vozím igelitovej pytel, do něhož si vlezu celej i s pytlem spacím, ale todle je jinej případ. Budu muset balit. Ale fofr! A tak do toho igelit pytel házím věci nepořádně neuklizené. Oblíkám obleček do deště a jdu, tlačíce kolo s pytlem nezbytností, do spícího města hledat přístřešek. Náhoda mi opět přeje. Pod přístřeškem restaurace či obchodu jsou rošty, skrz ně stoupá vzhůru teplý vzduch z chladírenskejch výměníků. Celkem luxusní spaní, až na ten rámus. Avšak teplo a sucho je nade vše! Vatu do uší, šátek přes hlavu a spát!

Spal jsem dobře, dokud nepřijeli popeláři. Chovali se hlučně a vzbudili mne. Je šest a foťák mi vydaj až za dvě hodiny, tak si v teplým průvanu hovým dál. Dobrovolně dřív neodejdu i když neprší.

Nikdo mi nepřišel vynadat, takže těsně před osmou stepuju před info. Foťák mi dali a nakonec i zamávali. Je to od nich pěkné.

Klesám vesnicema co maj dvojí název (italskej a německej). Moje La Villa byla německy Stern, a směrovky jsou z toho docela zamotaný. Samá šipka. Já ale jedu jisto jistě správně, tedy dolů na Brunico. Slunce svítí, a já se nechávám zlákat šipkou na Via panoráma za San Martíno. Silnička pro jedno auto je kouzelná. Šplhá se vysoko do svahu. Vyčítám si nápad projet se po ní. Přes stromy není nic vidět a za tu jednu fotku co zde dělám námaha rozhodně nestála.

Před Brunico (850m.n.m ) bočím do leva na Bressnone, u nás znám jako Brixen. Frčím po E66 cesta perfekt, občas tunel skrz něj je vidět - žádnej problém. S ovocnejma sadama se objevili i prodavači ovoce, vína, medu atp. Problém s avitaminózou zažehnán. Teď už kurděje nedostanu. U jednoho vařím oběd.

Když jsem dlabal na Feličettyho, tak dlabu i na Brixen (Brixenů je víc, ale domnívám se že tento je ten pravej) Borovského a přes vysokej most přejíždím údolí ř. Esack. Fouká na něm bočák, tak jdu raděj pěšky - i kvůli koukání.

Jedu proti větru, po čísle 12 směr Vipeteno či Strezing (948) a provoz takřka žádnej neb paralelně vede dálnice. Je to hlavní propojka Itálie - Rakousko skrz známý placatý Brennerpass (1375). Sbírám výškový metry, ale hlavně kilometry. Dnes mně žádnej význačnější kopec nečeká. Jde jen o to se co nevíc přiblížit tomu zítřejšímu Mt. Giovo (2099m.n.m.). Kopce okolo pěkný, něco pod 3000m výšky. Takřka za každou zatáčkou hrad, zřícenina, opuštěný kasárna či alespoň náhrobní kámen. Toto údolí je asi prosáklí krví. Městeček moc není. Podoba vejce vejci a Terezínu. Gotiku, či baroko není vidět. Mříže, beton, pravoúhlá geometrie. A špína. Ze souběžné dálnice, převážně na pilotech a často mizící v tunelu, se práší.

Je 17 hod. a rád bych ve Vipeteno spal a nakupoval, ale při tomdle protivětru to je daleko. Bojuju udržováním tempa. Pomáhá mi v tom počítání a sledování rychlosti na tacháku. I tak brzdím u čekárny. Sedí v ní cyklotuřan centrující pologalusku. Je ohromnej a špinavej - stejně jako jeho batoh. Němec. Jede od moře, dnes z Bolzána (k tomu si máme co říct). Míří přes Brennero do Garmisch-Partenkirchen, kde bydlí. Se špinavým obinadlem na koleně, chraplavým hlasem (spíš šeptá), narvanej do cyklodresu a s polobotkama, co maj drátek místo tkaniček, vypadá na pokraji sil. Když říká, že „jede non-stop" tak na něj vrhám pohledem otazníky. Vysvětluje to tak, že jede jede, a když je tma tak sebou plácne do příkopu a spí. Aha. Tak to taky jedu non-stop, říkám si a doufám, že nevypadám tak ztrhaně. Dal jsem mu půl jabka, sám si nechal tu se skvrnkou hniloby - abych neurazil. Zištně nadhazuju téma "Garmisch" - neb bych se skrz něj mohl vracet - v marné naději, že mi kolega dá adresu. Adresu mi dal, ale www stránek na níž budou fotky z jeho cesty. Fotím si ho pro památku, ale tato fotka, stejně jako mnoho dalších, se nepovede pro vadnou SD kartu, na níž fotím a proto jsou tyto řádky bez doprovodných obrázků.

Posledních deset kilometrů s převýšením sto metrů zdolávám čistě silou vůle. Navíc ve finále se silný protivítr změnil na tak silný bočák točák, že mne přinutil slézt a dokonce mi i utrhnul mapník z podložky. Naštěstí nic nejede, a tak můžu položit kolo na silnici a mapník zalomený o patník na druhé krajnici sebrat. Vylil se mi při tom benzín z flaše (v košíku), takže Bičikleta teď smrdí jak ropná plošina.

U první benzíny dokupuju benzín. Na WC tankuju vodu a pečlivě se kontroluju v zrcadle. Konstatuji že nevypadám zpustle. Pěkný úsměv mi nekazí zažloutlý chrup, mohu být se sebou spokojen.

Ve městě se sháním po obchodu a ložnici.

Při odjezdu od Billy mě shodil vítr. Rozplácnul jsem se na parkovišti a paní, co jela za mnou v autě, je celá vyděšená. A, ač nemá žádný díl viny, tak mi pomáhá, co jí ruce stačí, sbírat věci rozsypané z brašen okolo.

Marně křižuji městem většího Zábřeha, hledajíc místo vhodné k spánku. Už jsem si ho prohlídnul, už jsem se i umyl v kašně na pěší zóně, ale krom jedné špinavé čekárny u hlavní silnice, do níž se mi nechce, nic vhodného. "Zkusím štěstí za městem", říkám si pro sebe opouštěje Strezing.

Minul jsem „autoporto" (?) a dojel do vesničky Casatéia. Vítr se uklidnil, a já taky. Dál nejedu. Tam je stoupání do průsmyku a po dnešní noci nechci být bez přístřešku. Do vhodné čekárny s cennou lavičkou choděj místní do bankomatu, a na dětském hřišti chybí domeček.

Vařením v té čekárně se zbavuju dílku z nové kilovky cukru, "gutte essen" přejí místní, a přestěhoval se naproti mezi skládku dřeva. Nebude-li pršet nezmoknem, a když bude, tak ustoupíme do předem vybraných pozic.

A:845, B:47, C:18, D:88, E:6-39h. Jiřa píše, že děti jsou nemocný, Terezka má čtyřicítky a se Zuzou byla na píchání uší . Ach jo, ach jo.

Večerní přeháňka,

mne přinutila ustoupit do předem vybraných pozic - tedy čekárny. Nyní je pěkný, krásný, vlahý ráno. Z pěknejch fotek (kopce 2500 - 3 000 vysoké), jež jsou plný měkkýho slunce a oparů bohužel nic nevyjde pro vadnou SD kartu. (Díky čemuž končí obrazová příloha příběhu).

Tlačím do průsmyku Jaufenpass, či P.so di Monte Giovo. Hned z kraje se zvedá docela strmě. Nemá hold moc času. Musí na 18-ti kilometrech nasbírat 1151 výškovejch metrů. Při mytí těla, zkouším kluka co vyšel ze vrat: "Milch, bitte or late perfavore?". Přišel jsem pozdě. „Milch" už odjelo.

Pěkný výhledy zakrývá les, a tak mně napadá, že bych si řekl o svezení traktoru s vlečkou, jež stojí vedle mně. Oba čekáme na červené v místě, kde se spravuje silnice. Pak to ale zamítnu. Je to srabárna (samozřejmě, že mně to následně mrzí).

Potkávám Slovany. Starší pár je z Litvy. Razgavor je docela plynný a družný. Spěj v autě, šetřej, obdivujou krásy Alp a mířej do Dolomit. Jsme na tom skoro stejně. Dali mi čoko tyčinku a litrovku octové vody, co si míchaj na žízeň (domníval jsem se, že to je kalorická bomba). Traktorista, na kterýho jsem zamával o svezení (pořád lesem), mi gestem vysvětluje, že už to nestojí za to. Je to hodně diskutabilní co stojí a co nestojí "za to", a tak sleduju, kde se potkáme. Marně. Provoz je slabej, a stoupání, pohledem neproniknutelným lesem, nuda. Vážně se ohlížím za každým autem, co jede za mnou, nemá-li přívěs...

Vypracoval jsem se nad 1900 m.n.m a nad lesy a vychutnávám si (konečně) pohledy na kopce a údolí. To jsou zase ty správný Alpy, kde široký dlouhý údolí končí kopcem "prďákem". Počasí je supr a Monte Giovo je perlou. Ziskuchtivě se nechávám fotit. Funguje to i tady, leč čumilů není tolik a já vyzískal toliko dva ovocné exempláře. V poslední zatáčce před vrcholem stojí u restaurace mohylka. Zdá se, že je hodně stará, z textu rozumím jedině jménu Napoleon I. Bonaparte. Text i mohylku jsem si vyfotil - zbytečně.

Než se nahoře ( 2099m.n.m.) zlomím dolů - není zde moc místa - tak se kochám krásou hor. Je tu úplně čistej pohled na svět. Kopečky a údolíčka pode mnou, vršky na dosah. Všechno čistý bez jedinýho kazu vypadá jak obří nástěnná tapeta. ..a autama. Konkrétně čtyřma kabrioletama se štírem ve znaku. Přijely chvíli po mě a nespravedlivě vzbudily větší rozruch než já.

40 km dlouhé klesání do Merána (324m.n.m) přerušuju u obchodu. Když z něj vycházím, tak kolem prosviští cykloturisti s českou vlajkou na vysoké laminátové tyčce. Volání "NAZDÁÁÁR" opětuje jen ten druhý z nich, ale musí mastit, za prvním, aby se neroztrhli. Škoda. Pravděpodobně jedou z Rakouska skrz P.so Rombo (2509).

Obět vařím na plácku na lavičce pod kaštanem. U nádob na kolečkách, co v nich vozej farmáři mlíko ke svozu, je kyblíček s víčkem a v něm smetana. Je to pokušení, jemuž nejsem schopen odolat. Omlouvám sám sebe, že v tomdle teplým počasí by stejně nemohla vydržet, a skončila by ve žlabu vepře.

Předjel mne kamión s českou SPZ. Symbolicky jsem Eurotrotlovi zamával. O pár kilometrů dál míjím frontu aut. Náš euroběžník nezvládl zatáčku, zachytil plachtou o převis skály a teď se z toho vymotává. Jedu dál maje silnici 44 pouze pro sebe. A když to "odšpuntuje" tak se uklidím na kraj, abych nezavazel.

V Meranu se držím šipek P.so di Stélvio, případně Stilfser Joch. V obou případech to je stejně vysoko, tedy 2757 m.n.m, a stejně daleko 78 km. Provoz je šílenej. Letmo projíždím město s nadějí, že potkám kluky.

Silnice dělí pivovar Forst, ve čtvrti Forst, na dvě poloviny. Za pěknou červeno zelenou hrázděnou budovou se silnice začne prudce zvedat. Tu je jeden pruh střídavě užíván oběma směry. Čekám až auta předemnou zastaví červená a vydávám se stoupat. Osobáci mne předjeli. Uvíznul však za mnou kamión. Silnice úzká, samá klička. Lepí se mi nárazníkem na záda. Zřetelně slyším cvakot ventilů. Lepí se na mne, ale netroubí. Šlapu rytmicky, leč pomalu. I kdybych zastavil, tak se podél mne neprotáhne. Konečně se silnice rozšířila a já můžu škatuli na kolečkách, drže se svodidel, pustit před sebe. Trucker to ocenil zablikáním směrovek. Těší mne taková spolupráce. Připadám si jak ředitel zeměkoule. Za kopcem se cesta srovnává, rozšiřuje a provoz uklidňuje.

Široké prosvětlené údolí řeky Adige (Etsch) orientované východ - západ, a dostatek vody co dodávaj okolní kopce dělá z krajiny jeden velký sad. Továrnu, pole či pastvinu není vidět. Sady, převážně jabloňový, se intenzivně kropěj. I mně nějaká tryska občas skropí, a je to fajn.

Stojím před tunelem za Naturno (je na mapě). Je ověnčen zákazama a cedulkou 3km. Nasadil jsem blikačku a vydávám se po chodníčku. Je tak akorát pro pěšáka s kolem. Únikový šipky po sto metrech mi odpočítávaj metry do cíle. Moc to neodsejpá. Odhaduju, že se budu v díře dusit hodinu. Aut moc nejezdí, ale slyšet jsou z daleka. Nejvíc rachotí motorky. Tunel to je vždycky zážitek. V polovině je oboustranně rozšířená silnice - tzv. záliv, asi kdyby nějaká porucha. Minul jsem ji, ale auto co jelo doprotivky se na něm otáčí a kluk s holkou na mne z něho šerem tunelu mávaj. Vracím se. Co se stalo? Nabízejí mi, že mne a kolo naloží do svého kombi a zavezou na konec. Supr! Díky! Asi tam je policie, napadá mne a v chvatu zavírám kapsy brašen, aby něco při té manipulaci nevypadlo. Flašu s benzínem beru do ruky aby se nevylila a můžem frčet. Je to chvilka a jsme venku. Rozhlížím se marně hledaje hlídku. Naložili mne jen proto, že to je tak dlouhý tunel. Každopádně je to od nich pěkné. Varují mne, že za chvíli bude ještě jeden, kratší. Napadá mě, že mě skrz něj mohly taky provézt, když si mně nakramařili do vozu, ale nic neříkám, nebudu nevděčník. A skutečně. Asi po dvou km opět blikačkuju po chodníčku tunelu 1500m lange. O nic nejde, snad jen o tu policii. Opět to je zážitek tajemna. V Ciardes (652) jsem už docela zbytej kilometrama, výškovejma metrama a zážitkama celýho dne, že se mi chce končit, ale krám je zavřenej a v hospodě mi polotovar prodat nechtěj. Posbírám síly na lavičce a jdu hledat spasitele. Našel jsem ho po pár metrech. Loučil se s někým před domem a já mu vysvětluju že chci koupit 'pate - teigwaren". Klaplo to. Dostal jsem ne jen vřetýnka ale i jako bonus chleba se salámem, jabko, rajče i vodu do flašek. Rád bych se ještě umyl. Jsem totiž dost špinavej od toho, jak jsem se protahoval mezi stěnou tunelu a plastovejma patníkama co oddělovali vyvýšenej chodníček. A tak se ptám na kašnu. Pán mi asi chce udělat pomyšlení, a tak mně vede k sobě na zahradu, kde se můžu umýt pod hadicí. Teplá voda je moc prima. Zahrada je velká, s krásným trávníčkem a jezírkem s rybičkama. Pánovi se zjevně daří. Říká, že je bankovní úředník, ale ČSOB nezná. Nomuru však ano. Když mu říkám odkud jedu, tak slyší na Strezling, na rozdíl od mlaďochů z Merána, ti slyšely na Vipiteno. Ztrapnit se mincí co mu nabízím za "manžáre" se nenenechal, takže platím poděkováním a slibem, že pošlu pozdrav.

Zatábořil jsem v „jabloňsadě" nedaleko od baráku ouřady. Silný kmeny a větve jednotlivejch stromů propletený navzájem. Pěkný místo. Fotím - samozřejmě zbytečně. Jen, aby nespustily závlahu, i když tady je voda rozvedená hadičkama po zemi, takže mi přímá újma nehrozí.

Pro případ deště, jsem si vyhlídnul škaredě zaprášenou čekárnu. Doufám, že ji nebudu potřebovat, je docela daleko.

Domů posílám A:920, B:48, C:4, D:75, E: 7-30min. Jiřa píše, že nám někdo ukrad´ houpačku pověšenou na lípě (prkno na prádelní šňůře), děti že jsou protivný, a pořád po ní lezou. Ach jo...

Ráno 2.6 jsem dovařil zbytek těstovin.

Moc toho nebylo neb 2/3 pytlíku jsem snědl na večeři. V litrovým ešáku se takový objemy špatně míchaj, budu si muset vozit větší hrnec.

Šlapy, šlapy stále po 38. Silnice se zvedá od řeky a tak v Silandro najíždím na cyklostezku vedoucí kolem Adige. Při první příležitosti ji ale opouštím. Je to stejný jako nad Villachem.

Po levé ruce mám, dle mapy, Parco Nazionale dello Stelvio s kopci hravě nad 3000 (nejvyšší Orles 3905). Za nimi jsou mě známé P.so Aprica a P.s Tonále, kde jsem v dešti sbíral své první cyklozkušenosti. Ty kopce nade mnou, ale nejsou vidět. Není zataženo, leč oblačnost je nízko... výsledek je stejný. Dnes mne čeká "To" Stelvio. Údajně třetí nejvyšší aplský průsmyk. Z Trafo, kde do něj mám nastupovat to je nahoru 1907 výškovejch, což je údajně alpský rekord. Ale bude-li takhle, tak nevím. Jet mlhou do kopce mne 'neba'.

Bočím doleva na Prato. V městečku chci nakoupit, ale obchody s těstovinama jsou zavřené. Zmaten pátrám v paměti, co může být za den. Na „Dominiku", tedy neděli, mi to nevychází, ale když je chusio-zavřeno? Majitel honosného cyklošopu, mi sice na zaklepání otevřel, ale nabízí pouze ionťáky. Vím, že do kvelbu, přišel z baráku vedle, a je mi smutno, že v něm není ochota jít domů a přinýst cyklistovi z daleka krabičku makarónů. „Tobě pohled určitě nepošlu" cedím skrz zuby svoji pomstu. Ještě hůř dopadnu u sedláka. Pozdravil jsem ho už před Prato, když jsme se míjeli, a teď na tom chci stavět. Marně. Sedlák mě docela agresivně odhání od dveří s gestem které si vykládám jako, že mám myslet hlavou a né břichem. Nakonec jsem makarony sehnal od mladého párku, co šel po ulici. Je to k nim kus, ale jdu s nimi za vidinou jídla. Ptám se proč „„market chusio". Je fiesta-svátek. Zhrzen arogancí sedláka velkoryse platím za krabičku špaget mincí 1euro (v krámu 0,5). Ať má sedloň vztek!

Vařím na liduprázdné "zóna pedonále" skoro celou krabičku. Už mi je špatně z hladu. Mraky nade mnou, a chmury ve mne. Ta absence člověčenství, co jsem si prožil, mi vadí víc než protivítr, špína a prasklá špice. Bere chutˇ. Násobí únavu. Během jídla se vzdávám Stelvia. Kvůli mrakům, kvůli náladě.

Vrátil jsem se do Spondigna a zabočil doleva. Na další křižovatce jedu rovně - západně- na Schweiz neboli Suise neboli Svizera po našem Švýcarsko. Silnice, po které jsem jel, se odklání na sever do Rakouska. Z mapy se zdá, že to může být pěkný jetí podél jezer.

Ofenpass - Strasse. Lesy střídaj louky. Na nich kmitaj s hraběma rodinné klany. Všichni společně. To se mi líbí.Provoz žádnej.

V Mustair je první celnice, na níž mě kontrolují. Peníze a pas. Celník mi vysvětluje dotaz na "Zónu Francu" kterou jsem vyčetl v mé mapě, jako bezcelní zónu. Do ní se však skrz tunel nedostanu. Za ním (celníkem) je Švýcarsko a v něm otevřenej krám, kde kupuju těstoviny a směňuju 5euro. Na třídenní průjezd k Lago di Magiore a Lago di Como mi to musí stačit. Veksl zdůrazňuje "no provize". Jen mě neokraď-říkám si v duchu.

Počty, zda mne okrad, se bavím ještě první kilometr, pak mně to přestane bavit neb nejsem sto dát tu trojčlenku bez tužky dohromady, nicméně přibližně to vychází.

Zastavuju u batohu na křižovatce. Pak si všimnu dalších dvou, a je mi jasný, že z toho mi nálezný nekápne - jako v Řecku - tak jedu dál vesnicí s docela českým názvem: Valchava. Dělá se krásnej podvečer a trošku si vyčítám, že jsem nejel to Stelvio, ale moc ne. Jsem utrmácenej a dost bych se tam trápil.

Ve Fuldera sháněj krávy k dojení. Leč dveře od chlíva zaklapnou dřív, než-li se stihnu dostat k honákům s prosbou o mlíko, a u dveří se mi klepat nechce.

Zasněhovaný špice okolo maj slabě pod 3000, slábnoucí slunko, klidno, bezprovozno. Škoda že se fotky nepovedli.

Na kilometru 64 jsem docaprtal do čekárny v Tschierv. Vařím, koukám na krásný hory a sladce natahuju unavený nohy. Kontextu dne, těch 64 odpovídá, nicméně i tak plánuju na zítřek den volna. Nejsem dostihový kůň.

Domů posílám A:984, B:39, C"12, D:64, E: 6h-34min. a pusu. Zprávy z druhé strany nejsou nejlepší. Děti zlobí a teskní. Jiřa si koupila pračku (to, aby se zahojila).

Ve spacáku vzpomenu Krylův verš: " Pro sladkost z usnutí, děkuji za únavu". A usnu jako špalík.

Výchozí pozice, dobitá včerejšího dne,

se mi teď hodí. Chce se mi totiž ještě míň než včera. Čeká mne 6km do kopce a poté sjezd do Zernezu, kde si udělám to volno. Ráno mne vzbudil bus. Měl rám na zavěšení pěti kol vzadu na motoru. Pak byl klid a já spal až do devíti - výjimečná situace.

Offenpass, Pass dal Fuorn, má 2149 m.n.m a je docela opuštěnej. Nahoru mě vyzvedli pouze dvě stooomdesátky, což je nezvyk.

Po cestě dolů míjím chřtán tunelu do oné Zony Franci. Auta před ním čekaj na zelenou, já ale klesám dolů.

V parku u školy Zernez jsem našel pěkný místo na regeneraci. Okolo fontánky jsou lavičky, za nima pruh trávníku. Jen stín stromů chybí. Vrátím se sem až nakoupím. V blízkém obchodě kupuju výhodné 4kg rodinné balení vřetýnek za 5CHF (asi 90Kč). Myslím si, že je to drahé (byla to dobrá cena v podstatě jako u nás v Lidlu 0,5kg za 12 kč). Cestou na lavičku jsem se stavil v info centru. Obloha bez mráčku, absolutní indigo. Zvažuju, zda se místo nížinným jezerům, raděj nevěnovat horám. Paní přede mnou rozložila prospekty na důkaz, že Švýcarsko má co nabídnout. Nakonec jsem si nechal ofotit jednu stránku s mapkou nadepsanou "Top ten". Je na ní deset nej-vrcholů s průsmyky a vyhlídkami na ně.

Mám plný břich a konečně si můžu lehnout. Je asi 14hod.. Z volného dne mi moc nezbejvá. Po rozvaze zda jezera či „top ten", vyhrála varianta 'top ten'. Spolu s A:1012, B:53, C:10, D:28 a E :2-46min esemeskuju Jiře, že Matterhorn dostává přednost před Magiore. Jiřa mi na to odpovídá: " Děti stále protivnější. Už to dlouho nevydržím. Pupík (nájemce bytu) chce dát výpověď. Co mám dělat?" ...tak s tím (vším) jsem nepočítal, nicméně, je-li situace tak vážná, můžu být za tři dny doma (ha, ha) a začít s přestavbou půdy na garsonku. Něco v tom smyslu odepíšu Jiře a odevzdaně čekám na odpověď. Sám nedovedu trojboj Magiore v. Matterhorn v. návrat rozhodnout. Odpověď "přijeď" to ostatně rozhoduje za mne.

Je sobota 4.6. Vstávám v 6 hod.

Mrholí už od půlnoci, kdy jsem se musel přestěhovat pár metrů pod přístřešek, a svým způsobem jsem rád. Lépe se mi bude vracet a nebude mne zdržovat focení. Vařím a třídím věci. Nepotřebné zahazuju. Trenky, ručník, rozbředlou směs mýdla a solviny, připalovací hrachovky ... . Tepláky, co jsem chtěl měnit, nechávám na sobě, náhradní čistý si nechám do vlaku. Po vaření snídaně vařím ještě oběd, vřetena XXL sladké.

Na Bičikletu nasedám v plastiku - oblečku do deště, původem to agrochemická ochranná pomůcka. Pod ním trenky tričko, pod kapucí kšiltka. Do bot na ponožky jsem navlíknul černý podlouhlý pytlíky, jež visely u nedalekého koše. Co na tom, že je na nich pán sbírající exkrement? Je to má velikost. Na ruce žlutý pogumovaný rukavice (též ACHP). A tradá na Innsbruck!

Klesám silnicí, jíž jsem před léty stoupal do Sv. Mořice. Tentokrát mi dělá nazelenalý dobrák Inn společnost zprava. Kopce v mracích, mrholí a tak se bavím šlapáním. I když se to nezdá, jsem rodinný typ a tak spěchám. Sečtu-li vše dohromady, docela bych se nechal svést. Chvíli po této myšlence, mne předjede auto s vozejkem (zjevně prázdným) s českou espézetkou. Mávám za ním marně. Asi vodáci, utěšuju se. Pro klid duše připevňuju vlaječku, co jsem měl pro Feličettiho, viditelně na zadní nosič. Třeba někoho upoutá. A marně koukám, kde je uvidím lovit raft. Další česká SPZ jede proti. Orošenej mikrobus s kolama na střeše. V galerii před hranicí potkávám úhledné kolegy z Holandska. Potřebuju fičet, tak se zdravíme jen krátce, pokynutím rukou. Skály svíraj silnici čím dál víc. V nejužším místě je Staatsgrenze s Zollkontrolle. Projíždím jak nůž máslem a v první Rakouské čekárně slízám na sváču.

Mezitím se nebe „doprotrhalo, vyčasilo! a já můžu jet bez plastiku. Z lesů, silnice, luk, řeky a ze mne se kouří. Za Pfunds (972) se ta silnice, po níž jedu mění na "motorway" kde kola, koňe a traktory nemaj co dělat. Bez váhání jedu dál. Krajnice je hladká široká, provoz mírný, kolo sviští. Tempo mne proměnilo v dostihového koně. Je to radost. Ovšem do té chvíle, než mne předjede místní zelenobílý policejní vůz. Chlapy gestikulujou, že tam nemám co dělat. Já chápavě kývu hlavou, a oni se rozjíždějí. Ulevuje se mi jen za první silniční odbočku za níž stojej „na číhané". Nezbývá než se nechat lapit. Nejsou to až takový sympaťáci, jak bych si přál. Chtěj pokutu. Funfzig. Bezbrannost, je mou jedinou obranou. Cením na ně chrup, že tolik peněz nemám, že už se vracím, a že zítra musím být doma (teď zas cení chrup oni). Nakonec opustili i od zwanzig s podmínkou, že už mne neuvidí. Přidali upozornění, že patrolujou až do Landeku. Netváří se vůbec příjemně. Krev v žilách mi netuhne, úsměv však ano. Představa, že se budu muset sukovat po vedlejších cestách mi ubírá nálady.

Je to tak jak jsem předpokládal. Klesání střídá stoupání, zatáčka zatáčku. Navíc značení stezky je málo čitelný, respektive zaniká v mnoha jinejch komerčních cedulkách, a stane se, že se musím vracet neb jsem po perfekt povrchu dojel někomu na zahradu. Přitom silnice na pilířích v dosahu, je tak pěkně plynule modelovaná. Smutně míjím každou šipku Landeck se siluetou auta. Už nejsem dostihový kůň.

Sedím na lavičce, pojídám ráno uvařené těstoviny, a přestávám věřit, že se dnes dopracuju do Innsbrucku. Náladu mi spravuje paní co mi na tu lavičku přinesla dva rohlíky přímo z Beckereistube. Buď je hodně hodná, nebo vypadám hodně zdrble. Každopádně mi přidala chutě do života.

Jsem v Landecku a svačím na pěší zóně. Ptám se pána sedícího vedle na 'forschag nach vetr'. Řiká 'só, só'. Do "Brucku" to je ještě 70km. Provoz je sveden na autobahn, jež co chvíle mizí ve chřtánu kopce, který si já můžu "pěkně" vychutnat. A tak do Imstu (828) padám docela z vysoka. Projel jsem ho jako střela. Pode mnou se znovu objevil Inn. Právě na něm plujou raftaři na svejch koláčích. Je to tady asi prima džob. Těch vleků, co člunky tahaj nahoru, jsem potkal mnoho.

Míjím pravou odbočku na Solden a dále P.so Rombo. Myslím na kluky, co jsem pod ním na Italské straně potkal. Zvedá se vítr, bohužel proti. To mi chybělo ke štěstí. Dřu kilometry a jsem v Zirlu. Kdybych měl adresu na cyklotuřana zpod Brennera, tak bych jel doleva (Garmisch PK 65Km), takhle ale jedu rovně. Do etapovýho města to je ještě 12km. Jsem skeptik a zastavil jsem u benzínky. Potřebuju se umýt a natankovat 4l vody na večerní a ranní vařbu. Bičikleta vždy znatelně ztěžkne.

Za mrholení se mi povedlo dojet do Innsbrucku. Jsem rád. Je to na poslední chvíli. Navíc se mi chce na záchod a tak se jejich hustý výskyt hodí (jen kdyby mi to netrvalo tak dlouho, budí to podezdření).

Plácnul jsem sebou v koutku zastřešeného parkoviště před Billou Heute. Přes silnici je runway letiště.

Posílám SMS A:1176, B:54, C:20, D:163, E: 9-00. Ale nejsem si jist, zda ji doma dostanou protože display mobilu potemněl dřív, než by stačil signalizovat "zpráva odeslána". Chvilku zkouším hledat zástrčku na baráku Billy, ale pak to vzdávám. Jsem ucaprtanej, a mám obavu, že bych tím obhlížením, mohl na sebe přivolat ostrahu. Ta je tou poslední, po kom teď toužím.

Hodně ranní Insbruck,

je plnej odpadků. Jsou po ulici, na trávě, v kašně. Zjevně se tu konala nějaká párty. Pracovní morálka rakouských metařů je stejná jako těch našich. Ze třech metou dva, případně jeden. Bezprizorní sbíraj zálohovaný lahve a zbytky. Zájem maj hlavně o ty ve skle.

Lavičku se stolečkem, k uvaření snídaně, jsem našel na druhé straně města, v parku. Pěkně by se tu spalo. Nemrzí mě to ale, neb zde není přístřešek.

Opírám se do pedálů. Cílem dnešního dne je vydobýt post, pro zítřejší přechod Česko - Německé hranice. Bude to těžký boj proti větru a -hlavně- času.

Při projíždění Kolsass hledám pohledem farmu family Schweiger, u nichž jsem jednou spal. Jednu takovou vidím, ale nejsem si jist zda je to ona. Nicméně jí symbolicky mávám. Na větší 'freindschaft' není čas.

Ve Schwaz kříží vozovku zákaz vjezdu s šipkou 'Umleitung'. Nemusím mít slovník, abych pochopil, že jde o objížďku, co povede bůhví kudy. Jedu tedy rovně.

Slyším nějaké drmolení, a potom doháním a po chodníku předjíždím průvod. Zadní řady tvořej civilisti ve svátečním. Ti si vykládaj 'o zajíci na smetaně'. Čím blíže k čelu, tím zřetelnější a jednotnější je opakování a odpovídání, farářovi na špici. Nad ním baldachýn, okolo opentlený obrazy na žerdích, kříže k nebi zdvižený. V průvodu jdou skupiny různých profesních a zájmových skupin odděleně. Každá má svůj obleček s kloboukem a prapor. Hasiči, fotbalisti, myslivci, policajti, zemědělci, hokynáři atd.. Průvod došel ke kostelu, trubači troubí, a jednotlivý formace se seřaďujou před kostelem. Sleduju to s ještě jedním cykloturistou, pak to ale vzdávám. Je to na dlouhý lokte. Za Schwazem jedu okolo hřiště, kde byla -dle nepořádku- asi zábava. Tyroldorost uklízí, dojídá, dopíjí. Nezdá se, že by se chtěly dělit. Přesto jsem nevyšel naprázdno, neb jsem ve škarpě našel pivní půllitr "Kaiser Bier", třetinku "Edeweiss - Weissbier" a čtvrtlitrovej skleněnej hrnek na kávu s ouškem (bohužel bez barevného potisku). Prima presenty pro rodinu, a v pravý čas. Z Dolomit bych se s tím nevláčel. Už jsem sice něco nasbíral (dvě muchoplácačky, několik automobilovejch symbolů, titěrnej šroubováček pro tátu, plastový srdíčko Terce atp.) nicméně dnešní nálezy budou zlatým hřebem vybalování.

Šlapu pořád proti větru. Šilhám po autech svištících po dálnici vlevo. Kdyby mne tak nějaké svezlo. Ale je neděle a beznadějně jezděj samí osobáci. U těch nemám šanci.

Našel jsem nůž. Je to macek s černou střenkou dlouhej 30cm. Do brašen ho schovat nemůžu neb by je propíchal, tak ho nechávám koukat špicí ven. Vypadá to ale dost blbě, tak na něj navlíkám ponožku. Při tom přerovnávání jsem zase vytřídil pár věcí, tak je jdu hodit do popelnice. Je opuštěná na konci kravína, přímo proti mě. Jaká to pro mne radost, když pod víkem objevím sbírku pečiva. Ne, vše je ztvrdlé, nakouslé, plesnivé. Vybral jsem ještě měkké buchty s nálepkou Mus v neporušeném obalu (byly to povidla) a načnutý krájený chléb. Ten už je sice tvrdej, ale i tak chutná výborně. Víc toho neberu. Vláčím sebou vřetena ze Švýcar a zítra si koupím Šumavský bochník (ha, ha). Možná, že u každého konce takového kravína je takováto opuštěná trula pokladů. Budu se na to muset příště zaměřit a rozšířit si slovník o pojmenování různých náplní. Třeba tvaroh, narozdíl od máku, nemusím.

U aquaparku ve Worgl vařím rajskou + těsto. Tubus tobogánu narušuje půdorys baráku. Proti slunci jsou vidět plavci jak jí fičí. Potrubní pošta. Neprší, tedy je pěkně, ale jsem zbitej protivětrem a nejistotou, zda včerejší SMS došla domů. Pokud ne, má Jiřa jistě nervy na pochodu. Povede se mi nažhavit telefon leč k potvrzení odeslání zprávy opět nedojde. Nikdy více s neužitečným telefonem! Je to pouze komplikace.

V Kurfsteinu (499) fotím (zbytečně) hrad na skalisku nad řekou Inn zhlížející do údolí a opuštěnou celnici v údolí. Je v tom jistá paralela. Starý i nový hlídač státní hranice ve výslužbě. Přičemž starý hlídač je v lepší kondici než-li ten mladší zaprášený a posprejovaný bratříček.

Pospíchám na Rosenheim, dálnici tentokrát po pravé ruce, krajem připomínající naše chalupářské vesničky. Rozložité domy s balkónem vystřídali malé domečky s okýnky a předzahrádkou za plotem z plaňek.

V silnici kráter a u něho cedulka s objížďkou. Důchodci na jeho protější straně mi gesty radí, ať se vrátím na nádraží. Tam přejdu koleje, a vrátím se cestičkou po druhé straně kolejiště. Jsem jak Alenka v říši divů, když na dvojkolejném „bezejmenném" nádraží v poli je nejen podchod, ale i výtah z leštěného nerezu, do něhož se já s Byčikletou úhlopříčně vejdu. Jsem rád, že chlapy na druhé straně počkali, a já se jim můžu odvděčit alespoň ruky podáním. Nepochybuju, že to je 'better als umleitung'.

Po 120 km protivětrem jsem se dohrabal do Roosenheimu (Domov růží?). Marně se pokouším vnutit mobil s nabíječkou obsluze benzínky. Stačilo by mi, kdyby mne to nechali přes noc strčit do veřejně přístupné dvojzásuvky za bankomatem. Nic. Rozumí. Ale neslyší. Vstříc mi vyšli kluci v centrále kamionové dopravy. Maj službu non stop a nic nenamítaj.

Bivakuju na asfaltě u zdi na okraji parku. Před nočním deštěm mne chrání balkón přesahující její půdorys.

Tak mobil nefunguje,

konstatuju poté co ani po celovečerním dobíjení nenaskočil. Pro tento případ máme s Jiřou domluvené spojení prostřednictvím kredit karty. Princip je ten, že zaplatím kartou, a má sestra na počítači ČSOB zjistí, kde a kdy jsem se pohyboval. Problém je ten, že ani v jednom krámů ze dvou navštívených, moji VISA kartu neakceptují. Jsem z toho nervní. Nevím, jestli mám hledat dál obchod, kde mi moji kartu vezmou, a nebo jet dál krajem vesniček. Nakonec jedu dál v bláhovém domnění, že nejpozději večer budu v Čechách. Místo hladšího jetí po frekventované 15-tce jedu po členitějších vedlejších silničkách. Zdá se mi to blíže a bezpečněji.

Výčitky, že jsem podlehl strachu o svou bezpečnost, mám pouze do chvíle než přijedu k dopravní nehodě. Naštěstí nejsem první a o bezvládné ženské zkrvavené tělo se stará posádka sanity, jež mne předjela před chvílí. Jeho obrázek se mi vrývá do paměti, přestože jsem jej zahlídnul jen na zlomek vteřiny.

V Altotting vařím oběd opět ze švýcarskejch nudlí. Mám za sebou náročných osmdesát, a stejná porce mi dle směrovníku zbývá do Passau. Kolik to je s Passau na hranice přesně nevím, neb mi v Passau končí mapa, ale odhaduju to na 35 km. Nedokážu pochopit, proč jsem si myslel, že v poslední jistojistě odeslané SMS jsem psal domů, že budu za hranicema dnes, a v noci doma. Vyčítám si nesmyslnost, a nesplnitelnost termínu, kterýmu jsem se zavázal. Vyčítám si nejistotu, kterou způsobujou Jiře mé neodeslané zprávy. Vyčítám si, že jsem se nepokusil domluvit se s řidičem náklaďáku, jež odjíždí z parkoviště, kde vařím, směr Passau. Navíc ten protivítr co nebere konce ... Na Bičikletu sedám dokonale pochybující nejen o sobě, ale taky o tom, zda dokážu dojet alespoň do toho Passau.

V Lidlu na vlas stejném jako je ten náš dělám poslední pokus s kreditkou. Opět marně. A to jsem se na ni chtěl původně 100% spoléhat. To bych asi vážně musel jíst kůru ze stromů.

Dál jedu po 12-tce v naději, že někde potkám kamión nejlépe s espézetkou SU. To by byl skutečně happyend. Vítr změní občas směr. A pomůže fouknutím do zad. Mozek zabavuju tím, že vytvářím teorie spojující díru v mracích se směrem právě vanoucího větru.

Už za šera brzdím u benzínky. U stojanu tankuje Čech do českého tiru naftu. Zdá se, že mám vyhráno. Řidič vypadá sympaticky, a svezl by mne, jen kdyby nevez nebezpečnej náklad. Můj argument, že nemá zaplombováno, odpálkuje tím, že už dávno se neplombuje. Vypadá přesvědčivě. Nezlobím se na něj a mávám mu, když mne po pár minutách předjíždí a zdraví lodní sirénou.

Je už pozdě. Jedu s připnutou blikačkou s vědomím, že Passau dnes nepokořím. Přestalo foukat. Je klidnej hodně pozdní podvečer. Kdybych nebyl v časovým presu, tak bych si ho docela užíval.

Bivakuju asi 10km před Passau v "pedoku" pro vozejky opuštěnýho krámu. Vodu jsem natankoval v Mc Donaldu za krámem. Mrzí mne, že jsem řidiče nepožádal o odeslání SMS. Podstatně by se mi ulevilo, kdybych věděl, že doma vědí, že jsem OK. Utěšuju se tím, že jim zítra zavolám z Čechie.

Nedočkavostí vstávám v pět.

Ptáci ševelí velebíce pěkný vlahý ráno. Vařím poslední snídaní, poslední sváču s přesvědčením, že na oběd bude vepřo-knedlo zelo. Balím „poslední spacák", naposledy po sobě uklízím místo nocování. Je to stejný a zároveň to je jiný jen pro to, že to je naposledy (doufám, že jen pro tentokrát). Než odjedu dělám kolečko loužema na parkovišti na rozloučenou - a pro kontrolu.

Klesám padákem do Passau (290). Rád bych někde shlédnul mapu, kudy pojedu. Jet čistě podle směrovníků se mi nechce, nejsem trucker. Zedník obkládající sokl mi konečně může půjčit mapu Bavor. Že jsem se zmýlil v odhadu vzdálenosti, a místo 35km, to je 50, mi nevadí - příliš. Dech mi ale bere převýšení. Do Strážnýho (834) musím nastoupat 544 výškovejch, s nimiž jsem nepočítal. Za situace, kdy počítám čas na minuty, to je docela zádrhel. K poděkování se mi nedaří připojit úsměv. Taková pálka! Odevzdaně projíždím Passau. Držím se směrovníku Freyung, po 12-tce. Jsem bez šťávy. Ani se neobtěžuju rozloučit se s dobrákem Innem, jež má svou pouť, splynutím s Dunajem, za sebou.

Hned první kopec za městem mě nutí slézt. Dynamika svalů už není taková, stejně jako nadšení pro věc. Pochybuju, že jsem sto včas do Strážnýho dojet. S celého srdce si přeji potkat kamión s hodným řidičem. Naštěstí po strmém „úvodníku" se silnice pokládá, a dá se jet. Pomalu, ale jedu. Občas minu cedulku s oznamem, že se ploužím po Bayerische Ostmark strasse. Mě se nezdá silnice nijak zvláštní (krom toho jak protivně vytrvale stoupá). Okolo pole, louky, pastviny. U silnice sem tam auto s plakátem "Verkauf" za předním sklem. Postupně jsem dojedl svačinu i poslední dvě jabka co vezu Bůh ví odkud. Hladovím a jsem nervózní (nejhorší kombinace). Zastavit, odpočinout, navařit? Nebo se potrápit a stihnout vlak, jež mi možná kvůli vaření ujede. Trápím se rozhodováním ač dobře vím, že nezastavim. Provoz nic moc. Pravděpodobnost, že bych někomu řekl o svezení klesá s každým ujetým kilákem, nastoupaným metrem. Teď už je pro mne otázkou cti, to soběstačně dojet. Projíždím posledním tunelem. Je krásnej novej. Rovnej a nasvětlenej, a bez zákazu vjezdu. Dělá mi radost. Šetří síly a čas. Navíc jsem za ním našel silonovej pytel od osiva. Bude se hodit, až se na nádraží budu pakovat. Za Freyung se silnice opět přizvedla, ale je 'jetelná'. Pastviny vystřídaly lesy, palouky, mokřada. Do Philippsreut to je 14.

Už třetí den šlapu tak, jak bych si to jindy nedovolil. Směňuji energii za čas. 20 km před cílem si to můžu dovolit. Avšak hladový břich, vycuclý tělo a zpřetrhané spojení s rodinou, mi společně zabraňují si návrat užít.

"Prosím Vás, kde je nejbližší nádraží?" blekotám celníkovi do kukaně. Musím mu to snad třikrát opakovat než pochopí smysl otázky jak se mi křivý pusa. Ztrácím sebedůvěru. Špinavej, vyfluslej komunikace neschopnej. Připadám si jak dement. Celník neví (pak kdo je dement) neb dojíždí z Vimperka autem. Tam nádr maj. Radost, pompa, eufórie je zahlušena starostí o břich, rodinu a čas odjezdu vlaku.

Strážný je malý, liduprázdný městečko proměněný na „rink". Basy piv vyrovnaný u, dříve, chalup. Armády trpaslíků u kiosků. Álej z holek, co už se nevešly do night clubu Laura sídlící v chyšce. Vepřo knedlo zelo je za 250,- a gulassupe za 40,-. Nechám si zajít chuť. V krámu kupuju jogurty a rohlíky. Prodavačka je na tom místopisně líp. Nádr je po 6-ti km v Lenoře. Mobil mi je ochotna pučit, ale ve Strážným není signál. Čehož jsem se obával celou cestu. Že na konečné dne sebou plácnu na kalimatku do jehličí v místě, kde nebude signál a rodinna o mne nebude vědět. Nestalo se to nikde v lesíku v horách, ale až tady v Česku. Naštěstí je venku budka na mince a tak můžu Jiře zavolat. Tón vyzvání a Jiřa to nebere. Tak z toho přístroje posílám SMS. Je potvrzeno její odeslání. Po třech dnech nejistoty si jsem jist, že se o mne ví. Jídlo do vlaku plánuju koupit v Lenoře. Třebas se tam i levnějc najím.

Pastviny se šťovíkem lemuje rozpadající se ohrada. Kravín s vymlácenejma oknama a vyvrácenými vraty je dominantou zpustlého statku. V kopčí reznou vraky pluhů a bran. Vypadaj jak kostry ještěrů z třetihor. Otlučená posprejovaná čekárna. Krajina rozrytá stavbou silnice do Vimperka. Vychvalovaná, čistou krásou oplývající Šumava je asi někde jinde.

Zato nádražní budova v Lenoře je velká a pěkně spravená. Bohužel bez obsluhy. Jediným pomocníkem mi je plakát s odjezdy. Bez mapy však nedokážu vyčíst, který ze směrů Horní Planá, Prachatice, Vimperk či Nové Údolí (ten určitě ne) vede do Prahy. Nicméně nejblížší spoj jede za 15 minut tak raději balím. Co kdyby to byl on. Silonový pytel radostně sebraný za tunelem se napěchován trhá - rozpadá. Ležel ve škarpě příliš dlouho, a ve svitu slunce zkřehnul. Pán co přišel z hub potvrzuje, že vlak co za deset minut přijede je ten pravej. Sedám na kolo a jedu sehnat pytel. Paní plející záhon mi může dát akorát malý tenkostěnný pytlíky do odpadkovýho koše. Beru je a mažu zpátky. Samozřejmě se roztrhaly jako ten silonovej. Házím věci zpět do brašen a s pomocí gumicuků dělám ze všeho jednu kouli. Pán mi slibuje pomoci s kolem do vlau kde jej předám drahám, a dál si s koulí poradím.

"To kolo si budete muset překládat sám" upozorňuje mne průvodčí a vysvětluje, že dráhy už tuto službu neprovozují. Nechce se mi tomu věřit a tak si to nechávám několikrát zopakovat. Pak že pokrok nejde zastavit. Začínám mít hlad, žízeň. Nic jsem si do vlaku nestihnul koupit.

V Horní Plané mi pán pomáhá přesedat. Nesu si svou kouli do vlaku s cedulí Praha hl.n.. Po cestě do Budějovic přistoupily asiati. Je jich asi dvacet, chovaj se družně. Rozdělují si jídlo. Mě dali sami od sebe pytlík s červenejma rozinkama. Nevím co to je a tak dílek obsahu schovávám domů (byla to sušená kvikev). Kamarádi jsou Japonci.

V Budějovicích se přepřahá lokomotiva. Využívám čas a utíkám koupit bagety a pití. Japoncům kupuju smažený brambůrky na revanč. Jsem poslední, kdo si něco koupí, po mne paní kiosek zavírá... Mám vážně štěstí.

Příjezd do Zábřeha mám zítra ráno neb budu v Praze tři hodiny čekat. Prosím pana učitele co nastoupil s dětma (jedou z bazénu) aby mi poslal domů tuto SMS :"Přijedu v 4:32 Petr". Přání doplňuju vysvětlením své situace a pětikorunou v ruce. Ten ale nemá mobil, tak prosím jeho kolegyni. Marně. Žasnu nad tím, že je sto mne odmítnout. Nevysvětlitelná absence empatie. Naštěstí uvolnily vagón a místo nich si sedla slečna s laptopem a dlouhýma nehtama. Po zkušenostech s pedagožkou bych na ni nevsadil, ale zmýlil jsem se. Ani minci nechtěla!

Při vystupování v Praze mi mladej Japončík nabízí pro nic za nic stovku. S bohorovným úsměvem odmítám. Včera -na vandru- bych si ji vzal, ale teď už ne. Při zdolávání schodů podchodu hlavního Českého železničního uzlu nemůžu nevzpomenout na předvčerejší nerez výtah dvojkolejnýho nádraží. Přenáším etapově věci směrem k úschovně zavazedel. Pokrok nelze zastavit a úschova kola je v ceně dopravy místo překládky. Paní z úschovny mi bere kolo a radí kouli nacpat do boxu. Je to levnější. Poté si jdu prohlídnout noční Staroměstské náměstí. Je pěkné a pivo s hamburgrem je dobré a cenově přiměřené (50kč). Zbytek v kelímku nechávám somrákovi. Jako úlitbu bohům za šťastný návrat. Je 7.6 2006 hodinu před půlnocí.

Seznam věcí

z = věci zbytné určené k zahození

Jídlo

• 30 x polévka pytlíková

• 30 x pytlík čaj
• sůl
• 1 kg cukr moučka
• 0,5 kg margarinu
• 0,5 kg vepřovka (1. den)
• 0,5 kg vločky (záloha)
• 0,5 kg kolínek (1. den)

Oblečení

Na sebe:

• trenkokraťasy - z
• tílko - z
• ponožky - z
• trikokošile - z
• tepláky tenké - z
• fleece
• větrovka
• kšiltovka

Do batohu:

• plastik do deště
• rukavice tenké - z
• rukavice gumové - z
• rukavice cyklo
• kulich - z
• brýle cyklo
• silné tepláky - z
• pepito komplet - z
• tepláky tenké - z
• tílko - z
• šátek
• 6 x ponožka - z
• trenkokraťasy

Vaření

• vařič
• flaška na benzin - z
• 2 x ešus 1 l a 0,5 l
• zapalovač
• lžíce
• nůž
• otvírák
• miska

Servis

• lepení (laty, lepidlo, smirek, svorka)
• montérpáky
• klíče
• šroubovák
• centrklíč
• lanka
• špice
• olej
• vazelína
• 2 x náhradní duše
• 2 x náhradní žárovka
• 4 x monočlánek
• blikačka
• pumpička

Hygiena

• kartáček - z
• zbytek pasty - z
• mýdlo + solvina - z
• hadra - ručník - z
• indulona - z
• WC papír - z

Zdraví

• pojištění
• IZIP karta
• léky
• náplast
• obinadlo
• zásyp
• mast na př. hemeroidy

Ostatní

• foťák
• mobil
• nabíječky
• malá rozdvojka
• čelovka
• špagát
• gumicuky
• mapa ve futrále
• pas
• tužka
• zámek na kolo + rezervní klíč
• gumičky
• peněženka s kreditkou a 100 euro
• šitíčko
• stará občanka
• stan - z
• spacák
• kalimatka

Cestovní výdaje

Ztráty

Při přenášení "koule" jsem ztratil mapník s adresářem. Tímto se omlouvám všem, kteří čekali avšak nedostali ode mne děkovný dopis.

Cykloturistice zdar!!!