Balt a Skandinávie 2013

21. 5. - 16. 7. 2013

Potím se na orbitreku v garáži tričko za tričkem, podvečer za podvečerem. Rytmus pohybu a mozek při životě v stereotypu pohybu mi pomáhají udržovat decibely taktů z rádia. Raději bych při tom poslouchal mluvené slovo z Prahy. Ale to nejde. Dynamický pohyb, si žádá dynamický rytmus. O nic jiného stroji na stroji nejde.

Oči zaměstnávám blouděním po mapě Evropy, do které po celou dobu čumím skrz zavřená víčka. Brousím po cestách Turecka, Španělska, Ukrajiny, stejně, jako když v Lidlu vybírám zeleninu: paprika, mrkev, pekingské zelí...

Hledám cestu, která mne svede užívajíc si svobodné volby. Vím, že někam budu chtít na konci jara od tepla rodinného krbu vyrazit - ale kam…? Do té garážové mapy zaznamenávám mé minulé cesty. Jistá ruka ženy Jiřiny, mi v ní fixou obtahuje zatáčky silnic na kterých jsem v minulosti brousil vzorek. Všechny jsou jižně od Zábřehu. Nejseverněji jsem byl v Ukrajinském Sambiru, který je na "severu" asi tak, jako Ostrava:-) Mám rád teplo, a o prázdninách - kdy je teplo i severněji od Zábřehu- chci být a výletovat s děckama, dokud mi o to stojí. Takže: pravděpodobně i v roce 2013 pojedu na jih, asi do Španělska, radí mi rozum, ačkoli srdce žadoní o sever. Do Skandinávie. Prý tam je pěkná příroda. Velký učitel Honza Vlasák na Norsko nedá dopustit..., jenomže v dubnu tam bude asi ještě kosa. Nevím, řeknu si vždycky slízajíc ze stroje. Ještě je čas se rozhodnout...

Druhou dubnovou sobotu vzduchem poletuje opožděný sníh a Orel pořádá turnaj ve stolním tenise. Po dopoledních utkáních jedu domů na oběd. Při návratu do kaťáku (Katolický dům) potkávám u mapy Olomouckého kraje před knihovnou, rozkročmo nad kolem stojícího, cykloturistu, jak vystřiženého z cykloturistického časopisu. Mírumilovně se zájmem čte prstem v rukavici mapu Olomouckého kraje, zatímco červené cyklobrašny svítí výstražně kolem sebe. Je ke mně zády, pospíchám, a tak blázna v ušance minu bez výčitek svědomí, že jsem si s kolegou nepodal ruku. Pak mě to ale nedá, a obloučkem se vracím. Poradit, kudy kam, a -hlavně- abych vyzvěděl, proč se tu prohání na kole, když vzduchem poletují vločky sněhu. Ta kombinace mi připadá zajímavá. Po obrátce u něj ladně dobržďuju svou do hněda orezlou skládačku.

"Ahoj! Kam v takové zimě?", začínám vyzvídat. Borec ke mně od mapy přivrátí svou snědou tvář. A přede mnou je další neobvyklý pohled - to jsem nečekal. "Kam jedeš?", ptám se ještě jednou cigána (chcete-li Róma), za něhož jej pokládám. Odpověď však nepřichází, a tak se ptám zřetelněji (nedbám-li, mám problém s výslovností): "Odkud jsi?", …a když zase nic - tak mu pomáhám jak dítěti v mateřské školce, přičemž artikuluji jak logoped: "Jsi Čech?", a když zase nic, tak přidávám: "Are you strenger?" (Jsi cizinec?). "Yes". "A odkud?" "From South Africa", řekne on a mně začne padat spodní čelist. "Ty jsi z Jižní Afriky?", opakuji po něm nedůvěřivě, jakoby své původní tvrzení měl poopravit na: "Jsem z jižní Moravy". Jenomže on trvá na svém: "Yes, I´m from South Afrika". To už mi spodní sanice padá docela. Slízám z kola. Podávám ruku. Skládám obvyklé frázovité věty. Pomáhám vybrat cestu do Olomouce. Zvu jej na oběd k sobě domů. Volám organizátorovi: "Franto! Z odpoledních utkání mne vyškrtni. Potkal jsem kluka z Jižní Afriky, co tudy jede na kole do Kambodže". Franta mi nerozumí, anebo nechápe (jak by tak mohl). "Odpoledne nehraju!", ukončuju hovor stručně a velím: "Let go, folow me, my frend, to my home for lunch!".

Ke mně to je kousek. Doma mu veloped zatlačím do garáže a ukazuju svýho Missiona. Na mapě v garáži si ukazujeme své cesty - jede z Norska! Jdeme na oběd.

Můj host se jmenuje Eric Herrmann a je dítětem smíšeného manželského párů (Němec + Jihoafričanka). Žije v JAR a pracuje jako ornitolog, sledující migraci tažných ptáků. Spolupracuje s Norskými kolegy a tak v loňském roce podniknul cestu Nordcap - Berlín, kde si u rodičů schoval kolo, a odkud vystartoval na letošní pouť do Kambodži (předtím nikde jinde, nikdy jindy, na kole necestoval!). Tam až jsem nebyl, a tak mé rady: kudy kam jak, končí 1000km za Ankarou v Tureckém Kaysery. Radím mu, i když vím, že si poradí i bez nich. Více než o rady jde o to tlachání kolem. Nicméně přes to Kaysery, k mé potěše, skutečně pojede...

Po obědě a potlachu jedeme do kaťáku, kde už je samozřejmě dohráno. Erich pinec moc neovládá a přesto je atrakcí. Jihoafričana na soupisce účastníků turnaje zábřežský Orel hodně dlouho neměl. Pomáhá uklidit stoly, za odměnu dostává párek a limo (nepije alkohol). Večer jdeme k Vodičkům, kde nám přehrává fotky z Norské cesty. Leskne se to v nich sněhem, mořem a přírodou. Zima z fotek sálá jak z otevřené lednice. Na několika z nich je jeho zasněžený stan a klikatý had pneumatik vytlačený do sněhové břečky. Žasnu. Nad krásou fotografií, a otužilostí těla. "Proč jsi tam jel v zimě?", ptám se. "Musel jsem, kvůli ptákům". "Jo", přitakám já chápavě - nechápavě, jako bych to i já dokázal. Opeřenců má ve své fotogalerii spoustu.

Další den se loučíme. Je neděle, před devátou. Mohl bych jet s ním, ale vše potřebné bylo řečeno, vykonáno. Teď dám přednost fotbalu o deváté, před plouživou cyklistikou s naloženým dálkoplazem. Ne, nejsem na hřišti tím nepostradatelným, který lehce příjme střílenou přihrávku, obehraje protihráče a měkce pošle míč dál až "umělka" zašustí. Ne, to nejsem. Ne náhodou, mám úsměvnou přezdívku - Vynálezce kličky. Jenom mě baví proběhnout se po hřišti. Zpotit se v chumlu jiných, a pak v tom klubku sedět na pivu a vést pojivé stokrát přežvýkané řeči o tom, jak se to mělo hrát. Kdo, kde, kdy měl stát, aby to mohl hrát tak, jak to nehrál.

Na rozloučenou (krom balíku z jídla a čokolády) Ericha obejmu a strčím do zad. Jsem na měkko. Stejně, jako když jsem se před časem loučil s klukama vracejícíma se z Číny do rodné Francie (ano, dvouletou cestu vedli přes Zábřeh). Byl v tom však rozdíl, …tehdy to bylo v lednu. Po jeho odjezdu mi před očima zůstávají jeho fotky. V místnosti jeho návštěva. A v hlavě probuzená myšlenka, dávné přání: jet letos do Skandinávie.

(Erichova vzpomínka zde na jeho webu http://www.cyclingtheworldforbirds.blogspot.cz/search?updated-max=2013-09-19T00:16:00-07:00&max-results=7&reverse-paginate=true)

Po zimě nepříliš tuhé (na běžkách nad Zábřehem jsem byl jednou), přichází období zimy neústupné. Místo aby pršelo, sněží. Myslím na Erika v teple domova týden po týdnu. Čtrnáct dní před dnem "D", pořád ještě nevím, kam pojedu. Dle netu je ve Španělsku 20 a ve Finsku 10 stupňů. Ve čtvrtek, (deset dní před odjezdovým pondělím) se rozhoduju pro cestu na sever. Jak mi tam bude? Kdo ví?

Balt a Skandinávie 2013

Je pondělí 20.5 2013. Absolutně, totálně, niterně se mi nikam nechce. Jak moc, to vím jen já, a Terka, k níž se v posteli přitulím na rozloučenou ještě předtím, než se Zuzka s Ondrou probudí. To už musím být mimo. Před sedmou prchám. Musím zmizet, abychom neronili slzy (já a děti). Táta s mámou mne doprovází na vlak. Právě přijíždí. Jsem rád, že byly u včerejšího rozloučení. Konečně si přestanou myslet, že odcházím s lehkostí Honzy Vlasáka, kráčejíc v jeho stopách.

Krabice s bicyklem na kolečkách ševelí po nástupišti. Vagón pro zavazadla by měl být pátý…, ale není. "Kde je vůz pro spoluzavazadla", ptám se průvodčí. " V této soupravě není". "Jak to- není, v informacích mi řekli, že jo. Že si do tohoto spoje můžu vzít takovíhle spoluzavazadlo…", divím se já, zatímco vteřiny plynou a já zůstávám poslední nenastoupený pasažér na zábřežském peróně. "Kam si to mám dát?", dorážím na ni další otázkou. "Jeďte dalším spojem", radí mi ona smírně. "To nejde. V Praze musím být včas. Potřebuju jet tímto vlakem!", trvám na svém já. "Tak dobře", ustupuje průvodčí a ukazuje mi na ocelové dveře s logem vozíčkáře: "Tam si to můžete dát". Na peróně stavím střelhbitě krabici na výšku a pak ji pokládám o tři schůdky výš do úrovně podlahy vagónu. Já mávám rodičům, a průvodčí strojvůdci. Dveře bouchají. Vlak se pomalinku rozjíždí - a s ním i tento příběh. Koktail, umíchaný ze zážitků dnů minulých, přítomných i budoucích. Včerejška, dneška a zítřka. Pospolitosti, kterou (možná) umím tlumočit, ale ne, od sebe oddělit. Čtěte anebo nechte být, ale nenuťte mne mé vzpomínky, pocity, trhat, gumovat, zapomínat. Bořím se do čalounění českých drah. Za oknem se se mnou loučí známá krajina. Kostel. Rybník. Silnice. Chatová osada… Vše se ode mne vzdaluje nezadržitelnou rychlostí. Připadám si jak exulant, proti své vůli vyhoštěný od rodiny.

V Praze na mne čeká dobrák Matouš s fungl novým fordem, do kterého krabici překládám. Veze mne na "Varšavskou" zastávku autobusu. "Ahoj Maty! Ahoj Česko!"

Za oknem sleduju setmělou polskou krajinu a časomíru nad uličkou. Ve Varšavě máme být těsně po půlnoci, což nemůžeme stihnout. Podle návěstidel je totiž 80km před námi, zatímco do půlnoci zbývá deset minut… A v jednu ráno mám přesedat na jinou linku, která mne zaveze do Litvy, a nikoli do Běloruska, kam míří tenhle bus… Čas příjezdu dle hodin nad středovou uličkou uplynul, aniž by se něco stalo. Nikdo neprotestuje, tak i já mlčím. Dle mobilu jedeme správným tempem. Konec konců, co taky můžu dělat?

Praga. Tak se jmenuje východní část Varšavy, kde je terminál, na který přijíždíme. Jdu za řidičem. Ukazuju mu jízdenku s časem příjezdu a odjezdu dalšího spoje, a na display hodin, poukazujíc na rozdíl. Přizná-li zpoždění, tak si mu řeknu o svezení k Polsko - Běloruské hranici. Rozřešení však je jiné. Čas v busu je Běloruský, a já se tedy obával zbytečně. Busman mi ukazuje, kam mi přijede další spoj a vydává krabici s kolem. Opuštěně zůstávám stát na peróně.

Mrholí. Kolem mě chladivé pusto a prázdno. Linka do Litvy by tu už půl hodiny měla být. Ale není. Zeptal bych se, ale není koho. Podíval bych se na nějakou ceduli, ale žádná tu není. Vyčítám si, že jsem nedoběhnul jediný bus, který za tu dobu přijel. Co když to byl on? Ten můj? Jestli jo, ráno složím kolo a pojedu domů řešit neřešitelné…, zima vně, zima ve mně. Z chladna mne vyváží můj spoj s hodinovým zpožděním. Nevím, jestli jsem, nebo nejsem, rád.

Je 21.5 2013 06.30 ráno a já vysedám (po dvaadvaceti hodinové jízdě vlak-bus-bus cca 1800kč) z busu Eurolines. Pršelo celou noc, a i teď vlezlou ranní zimou mrholí. Přesně takto jsem si první vandrovní den "představoval". Do konce dubna u nás sněžilo, a já jedu na sever! Klepu si na čelo. Vybaluju a skládám Missiona z krabice. Po očku sleduju ospalý "šrumec" na autobusáku litevského Kaunasu. Pohyby mám pomalé, soustředěné. Jednak aby mi někam nezapadla nějaká matička. A taky, že není kam spěchat. Mám obvyklí "předstartovní" pocit, že se mi vůbec nikam nechce. Že jsem tu proti své vůli. Že proti lidské přirozenosti upřednostňuju nejisté, před jistým. Potřeboval bych parťáka, s nímž bych se hecnul, o kterýho bych se opřel. Teď a tady. Je to situace, co znám z dětství - sám se svým strachem. Nezbývá než doufat, že jakmile se dám do pohybu, poprvé šlápnutím roztočím ráfky, zmoknu a uschnu, tak se mi strachem z neznáma vysublimované sebevědomí navrátí a bude mi zase fajn. To už bude rozhodnuto, už nebude návratu. Už nebudu muset řešit mé obvyklé dilema: zda to, co opouštím, stojí za to, za čím odjíždím. V tomto případě za Skandinávií. Zda dělám dobře, když všední jistotu měním za nevšední nejistotu, atd. Otázky, který řeším pravidelně před odjezdem s gradující tendencí. Celý rok na sobě pečlivě pracuju, abych tu mohl být, a teď toho lituju. Co dal bych za všední život, plný jistot a stereotypů vedoucí k snadným cílům. Jsem rozporuplnostmi rozpolcený človíček ztracený v deštivé Litvě. Večer přestane mrholit.

Po víceméně kvalitní (protože hlavní) asfaltové silnici přijíždí do vesnice Šiaulai proslavené Horou Křížů. Což je vlastně jakýsi hřbitov pro kříže a jiné náboženské relikvie. Hora Křížů je jediným místem, které jsem si tu v Pobaltí vybral (spíš mi jde o poznávání všední krajiny než o navštěvování turizmů) za návštěvu, a dobře jsem udělal. Onen dřevem obložený pahrbek má svého ducha, svoji krásu. Násobenou sluncem, co mi od rána hřeje záda a fáčuje duši.

Pobaltská krajina polí, je posetá dřevěnými domečky různé velikosti a kondice. V městech i na vesnicích jsou krásné kostelíky z červených cihel, které nezapřou německé řemeslníky a architekty. (Kdybych tu vsadil fotku toho zábřežského od továrníka Brasse, nikdo by nepoznal, že sem geograficky nepatří). V polích leží oblé obludně velké bludné kameny tu zanechané ledovcem. Slunko svítí. Paráda.

Český kamion troubí a za městem zastavuje. Jede do Ruska, sám od sebe mi nabízí svezení. S díky odmítám - ještě je moc brzy.

Před lotyšskou Rigou váhám, zda jí projet či objet po obchvatu. Nakonec volím objezd. Nechce se mi zabředávat do dopravní tlačenice (později toho budu litovat. Riga je prý supr). V noci se poprvé schovávám do citadelli ze stanového plátna s úlevou, že tak budu ušetřen před bodly komárů. Tu noc to je poprvé, aby tomu pak už nebylo jinak.

Na benzinové stanici za Rigou se zdržím sušením stanu, a tak mne dojíždí kolega s polskou vlaječkou. Jmenuje se Bieniek Mieczyslaw. Máme toho nečekaně mnoho společného: stejně jako já je "Mietek" (jak si ho skomoleně pojmenuji) 1 - invalidním důchodcem, 2 - dostal na cestu kolo od author.pl, 3 - jede na sever. Lépe řečeno na úplný sever Evropy, na Nordcap. Mé ambice jsou o dost skromnější. Mým nejsevernějším (a nejsmělejším) cílem je, o galusku překročit polární kruh v Rovaniemi. Nový kamarád vychvaluje Rigu. Spal v nějakém monastýru polských věřících jejichž adresu si přivez z domoviny. Staré město je podle něj "bardzo pěkne".

Mietkovu (logickou) nabídku, abychom jeli společně (nelogicky) odmítám. Už několikrát jsem se pokusil spojit s někým síly proti větru, proti kopci, a vždy to dopadlo tak, že jsme se po dvou dnech (v dobrém) rozešli. Nejde totiž pouze o to "jet s někým", nýbrž taky (hlavně) o řadu jednoduchých i nejednoduchých rozhodnutí: kudy jet, kde zastavit, jak moc odpočívat a šlapat do pedálů, kde nakupovat, jak se stravovat, jak vystupovat na veřejnosti (ne každému můj model cykoturistiky a la Vlasák dovolující vše přímo nezakázané vyhovuje), kde spát, a hlavně - jak spolu komunikovat. To všechno jsou otázky, které ze mne dělají proti mé vůly, sólového cykloturistu, kterého mrzí, že nemá parťáka na startu, a při zdílení zážitků, ale kterému absence parťáka nevadí při řešení výše uvedených otázek. Podáním ruky se rozcházíme - abychom se následujícího mrholícího rána znovu na krajnici k oboustranné radosti potkali.

Každý zvlášť jsme to dotáhli do jedné vesnice a spali kousek od sebe. Smějeme se tomu a hořekujeme na včerejší protivítr Tentokrát výzvě : "Pome pospolu" není důvod odolávat. Budoucnost ukáže kam až dokážeme "pospolu" dojet. V tuto chvíli jedeme borovými lesy směr Tallinn.

Uplynulé dny a kilometry potvrdili, že existují vyjímky a mnou očekávaný nesoulad se s Mietkem nekoná. Naopak. Jede se mi s ním moc faj. Vzájemně se přizpůsobujem a doplňujeme. K radosti s druha přispívá i počasí, které nás zahání do čekáren, a nuda z čekání se ve dvou lépe tráví. Zatímco jeden, může ledatak spát, jíst a nebo zpytovat svědomí, že je tu a ne jinde, tak dva vykládáním vtipů rozhání chmury na duši. Za komunikační jazyk si my slované světácky odrodile volíme angličtinu. Takže, nejčastější pokyn: Pojedeme!, zní asi takto: "We can go", a poté co se nic neděje následuje ruská verze: "Móžno jéchať", s tím že obvykle následuje finální pokyn: "Tavarišči! Na rowery! Nádo nam jéchať, uže net dažďa!"… Mietek pak k tomu ještě přidá svojí floskuli: "Mietek niema kilometru". Todle zaříkavadlo bude říkat, i když jich bude přes 150 - jako by se bez něj nerozjel.

Tallinn, moc pěkné město s historickým centrem na kopci nad mořem. Baňaté věže, zrestaurované omítky, žulové dláždění, křivolaké uličky, snivé tóny muzikantů v loubí domů, pohledy na přístav… Moc pěkné.

Za 45e přeplavujeme do Finska, do Helsinek, "slabým odvarem" Talinu. Co Helsinkám chybí do krásy, to jim přebývá na lidnatosti, takže vymotávka směr Lahti je komplikovanější než by nám bylo milo. (Mietek odmítal k vypadnutí z města použít dálnici s cedulema Lahti jako vrata, a mě se nechtělo nutit mu svůj anarchistický styl). Docela jistě bychom se tam motali ještě dnes, kdyby se nad námi neslitoval kluk s vozíkem pro dítě a podstatnou část tohoto bludiště neprojel s námi.

Za Lahti končí roviny a začínají malé drobné kopečky, mezi nimiž se líně převalují modrá jezera s ostrůvky a ostrovy. Země tisíce jezer nám leží běží pod kolama. Ostrovy spojují mosty přes modravou hladinu obklopenou lesy. Mosty z lesa do lesa. Od vody k vodě. Pro oko moc kouzelná krajina.

U obchodu nás oslovuje Kari Kajakka. Vysokoškolský profesor v penzi. Zve nás k sobě na návštěvu. Slibuje spaní, koupání, saunu a zážitky. Diktuje GPS souřadnice svého srubu. Neváháme a návštěvu příjmáme. GPS souřadice jsou nám však k ničemu, prože ani jeden z nás nemá GPS, kterou tu (aplikovanou do telefonu) mají úplně všichni koho se zeptáme, a tak si necháváme nakreslit mapku. V podvečer jsme u něj.

Přivítání je skutečně velkolepé -šampaňským. Pěkná chatka Kariho připomíná brloh. Všude se válí nějaké předměty. Venku i v domku. Hromádky textilu roztroušené po podlaze se mísí s předměty pro dům, zahradu, rybolov i les. Zestárlého hippika Kari nezapře. To mě a Metkovy nevadí, naopak. Líbí se nám jeho svéráz, který se však méně zamlouvá jeho paní, která si svůj srub postavila na dohled od něj. Po večeři nás Kari bere na projížďku po jezeře. Přeřvávajíc motor, rozpráví o rybaření, kterému se tu ve Skandinávii věnují zřejmě úplně všichni. Neobvyklý zážitek člunkování mezi ostrůvky po finském jezeru nám zpestřuje na vodu přistávájící hydroplán. Pak opékáme klobásy. Sedíme v pláštěnkách u stolu, aby nás sosáci nebodali. Na noc nás Kari ubytuje v chatce. Na ráno je slíbená sauna.

Štípeme špalky nařezané motorou pilou a roztápíme kamna s lávovými kameny. Když je mísnůstka (ve vedlejším domečku) dostatečně vytopená, tak si do ní vlezeme a ty kameny poléváme vodou. Místnůstka se plní párou, a díky nutnosti neustálého přikládání i kouřem z kamen. Potíme se, vykládáme a to tři kroky od jezera. Vše z toho má své kouzlo. Vše.

Kariho vábení, abychom vydrželi do večerního rybolovu odoláme. Máme před sebou dalekou cestu a krásného počasí je třeba využít beze zbytku.

Mietek je vyloženě komunikativní typ. Nedělá mu problém (na rozdíl ode mne) paní s taškou začít vykládat, že jede z Polska na Nordcap a poté do Ruska a na Krym, aby se přes Ukrajinu vrátil zpět do Polska. (Já bych to jel spíše opačným směrem - kvůli teplu). Někdo mu dá za jeho polsko anglické cvičení cigaretu, jiný něco z právě pořízeného nákupu, čímž Mietek přispěje do společného. Všichni do jednoho pak své uznání. Protože jet tu, ve Skandinávii na Nordcap, to je jako jít po Pyrenejském poloostrově do Santiága de Compostela. Tam jste pokládán bezmála za svatého muže. Tu za cestovatele nejvyšší kvality.

Popularita "poutní" cesty na samý sever Evropy, supr počasí, a společnost kamaráda do deště, to vše ve mne zažehne plamének doma netušený. Plamének, který vytryskne na povrch jiskřičkou: "Mietku, kagdá budět charóšaja pagoda, ja pojedu s teboj na Nordcap!". I pro me je totiž Nordcap imaginárním magnetizmem lákající vějička. Jak to Mietek zaslechne, tak se mu rozzáří obličej: "Nebój se Peťerku. Bude pohodička Peťerko, bude!". Sólo jízda totiž není šálkem jeho čaje. Původně na vandr vyrazil s druhem, se kterým se seznámil přes internet, a s kterým se, ještě v Polsku, rozešel. V praxi toto mé rozhodnutí znamená upustit od obloučku Finskem po jezerech, a do Rovaniemi nejet přez Kuopio, nýbrž "to střihnout" přez Oulu. Oba dva se na tu cestu začneme těšit.

A tak spolu frčíme po finské E75. Počasí je výborné a pohoda v týmu taky. Oba dva prožíváme radost z možnosti spolusdílet své zážitky a rozčarování z přírody, komárů a cen. Jedeme cyklisticky, těsně v zákrytu za sebou. Když ale jednoho z nás omrzí strojové tempo - a nebo sledovat v okýnku (zpětném zrcátku) stále stejnou tvář - tak se zpozdí s jistotou, že ten druhý tam někde "on the road" počká. Pojedeme-li okolo větší benzínky zazní pokyn: "Orlen stop!" po kterém k ní zabočíme. Uvařit kafe, natáhnout nohy, vyprat trenky. Krajinou pro cyklisty přívětivou jedeme prakticky sami, protože vzdálenosti mezi vesnicemi jsou okolo dvacetikilometrů, což je pro "všední" kolaře (do práce, na návštěvu, za kultůrou, na výlet) mnoho. Navíc, pohled na krajinu se zúžil na: vpravo les, vlevo les, a mezitím asfaltová přímka. Potkáváme úcty hodného Švýcara, s přívěsným vozíkem ploužícího se silnicí. "I´m seventy", řekne nám a my z Mietkem smekneme čepice...

V Oulu přirážíme k moři. V Kemi jej zase opouštíme. Opouštíme moře Baltské, abychom na druhé straně, po osmistech kilometrech, uviděli z Nordcapu to Barencovo. Fantazie.

Jedeme proti řece Kemioky (tu ve Finsku nejvodnatější, nejdelší, atp). Krajina pustne. Vzdálenost mezi obchody se zvětšuje úměrně s koncentrací komárů, pro něž je oblečení z petlahvoviny lehce překonatelnou překážkou. Dokud jejich mrakem jedeme, tak sosáci nejsou problém (máme brýle). Ten nastává v okamžiku zastavení (takže raději stále jedeme). Je-li to na chvíli pomáháme si repelentem (mě zafungovala celkem dobře "Alpa"). Při zastávce na delší čas je nezbytné brnění z igelitu (pláštěnka, rukavice). Jít si obnažit zadek do lesa odkládáme do posledního momentu, a i poté litujeme, že jsme s tím ještě nepočkali, protože tělo se svých zbytků při tomto hospodárném stylu životosprávy zbavuje velmi nerado a tak to trvá zbytečně dlouho. Postavený stan ihned vysmradím repelentem, aby se mi tam sosáci nenastěhovali. Je to nekonečný boj. Klid zbraní je pouze v chladivém ránu, kdy komáři líně podřimují. Pro mne, kluka z podhůří Jeseníků, tu je komárů vážně hodně. Ty tři, kvůli kterým jsem do dětského pokojíčku montoval sítě proti hmyzu, jsou z tohoto pohledu úsměvnou epizodkou.

Cestou na sever stále ubývá rozdílností mezi dnem a nocí. Po výlezu ze stanu, se vzájemně ptáme: "Viděl jsi tmu?". "Ne", kroutíme oba dva svorně hlavou. Od Helsinek se tma postupně začala vytrácet z režimu dne. Že se chodí spát a vstává se za světla na to si lze s čelenkou přes oči zvyknout. Ale vystrčit ve dvě ráno přirození ze stanu (ne z exihibicionismu, ale pro nutkavou potřebu) a přitom mít pocit, že se někdo kouká, to na mne působí divně. Obzvláště pokud stan nestojí tak docela o samotě. Ne, že by neustále svítilo slunce, to ne, ale stále je dost světla na to, aby se dali číst noviny, krajina fotila bez blesku, aby se tělu nechtělo spát. A to je problém. Zato čtyřiadvacetihodinovka ta by se tu dala jet výborně. Mietek se mne k ní snaží hecnout - marně.

Čím více na sever, tím víc přibývá lesů, kde stromy stojí přímo ve vodě. Čápy se v něm procházejí lovíc žáby jako houbaři. Silnici od rašeliniště odděluje vodní příkop. Kde v té tundře rozdělat stan?

Louka u domu bude dobrá. Klepeme na dveře. Otvírá nám pán, důchodce, v trenkách. Vtahuje nás dovnitř, aby mu do místnosti nenalítali komáři. Anglicky neumí on. Finsky zase mi. Gestikulujeme. Rozumíme si. Stan si postavit můžeme, a nebo můžeme jít spát do pětiúhelníkového domečku, jaký tu je součástí každé zahrady. Na náš vkus však je málo komárotěsný a tak si vedle něj raději stavíme stany, a v něm si jen vaříme večeři. Mietek zapálí jakési kadidlo a komáry z něj úspěšně vykuřuje. Je "Pohodička", přesně jak to předpovídal. Cpeme si břicha a natahujeme nohy. Zadek podepřený celou plochou přede blahem jak přehazovačka. K dokonalosti prožitku chybí jen plechovka piva. Jenomže ta tu je nechutně drahá ( české pivo tu je vidět 0,33l plzně za 3,8e).

Ráno cítím sice neplánovaný, ale očekávaný, tlak v břiše. Těch těstovin včera byla vážně hromada. Potřebuji se co nejdříve evakuovat ze zahrady, a tak urychleně balím. Předklony, dřepy a shyby pro věci na zemi ještě více podporují peristaltiku střev. Kruh vytlačující krůpěje potu na čelo se roztočil. Sleduji Mietka, i on podezřele rychle balí...

"Mne nádo toalet" , přiznávám, aniž bych přestal balit. "Mne tákže", přitakává Mietek s mezinárodní grimasou v obličeji, aniž by ustal v tempu. Rozpačitě se rozhlídneme, kam bysme..., ale tu vážně není kam. Jsme na zahradě široko daleko střižené nakrátko. Druhý z nás bude v nevýhodě neb se bude muset ještě rozloučit z dědulou, u něhož jsme byly hosty, a nebo mu to vysvětlit. Včera nás pozval dál, a i přes značné herecké umění Mietka se mu nepodařilo pochopit, že Mietek pracoval jako horník, byl zavalen, a už nepracuje. Hlavně, že rozuměl slovu Nordcap, ale tomuto zaklínadlu tu (naštěstí) rozuměj úplně všichni… Souboj o prvenství vyhrávám já. Prchám z greenu zanechávajíc Mietka vlastnímu osudu a tlaku střev. Z obsahem těch svých ke své radosti běžím naproti - přes cestu - kde je v březovém háji bezvodá vyvýšeninka nebem mi seslaná. Budím komáry usazené na svých dlouhých nohou na listech rostlin. Zadkem ozářím krajinu za minutu dvanáct. Sosáci jsou v sedmém neby. Slastný okamžik netrvá déle než minutku, chvatně opouštím roj hmyzu nad zahrabanou chládnoucí hromádkou. Zpět k Myšákovi opřenému o chalupu se vracím s pocitem blaha obklopen komářím rojem. Mietek teprve tlačí kolo. "Kdě móžno?", ptá se bez úvodu automaticky rusky. Na angličtinu není čas. "Čerez darogu!", radím mu s úlevným úsměvem, a beru mu kolo z rukou, to aby mohl přejít do sprintu. Za vlajícím papírem ještě volám: "Ja na právo! ty na levo! Ostoróžno!" . Loučím se s Finem a vysvětluju kam běžel kamarád. Smějeme se.

Má původní meta - Rovaniemi, nás vítá sluncem a teplem. Dle tankujícího maníka je letošní jaro nadprůměrně teplé. Doslova říká: "Včera jsem se vrátil z dovolené v Tunisu, a tam byla větší zima než tady". (V tu dobu jsou v Praze povodně a v Zábřeze topná sezóna v plném proudu). Polární kruh s vesničkou Santy Clause je kus za městem. Opět jsme zabloudili na cyklostezkách a tak do "Santa Claus village" jedeme po dálničním svršku.

Koledy, vánoční výzdoba, sobíci táhnoucí Mikuláše na saních až se jiskří saním od skluznic a jim od kopyt v každém koutě, kometa padající do sněhové závěje z polystyrenových kuliček…, to vše vytváří dokonalý dojem, že tu skutečně bydlí velký Santa. Jestlipak bude doma? "Samozřejmě že ano, vždyť to je náplní jeho práce! Kdo chce, tak se s ním, může vyfotit", informuje nás paní z infocentra a dává razítko do památníčků. Razítkovné odmítáme platit: Jedeme přeci na Nordcap.

"Santa", bydlí stylově - v jeskyni. Jdeme za ním. Fotku s opravdovým Santa Clausem jen tak někdo nemá! Cestou k němu procházíme jeskynním labyrintem z polyuretanu. Do příšeří svítí rozsypané poklady země (drahé kamení), ze stropu visí doopravdické krápníky, velké šutry kryje sníh jakoby skutečně právě padlý. Iluze, že jsme v jakémsi podzemním království, je vskutku dokonalá. Vyznačená trasa nás v šortkách přivádí až k provázku, za kterým je bydlo sv. Mikuláše. Teď už zbývá jen zaklepat a požádat o audienci. Být mi o pár desítek let méně tak tomu provázku skálopevně věřím a za ním všecičko slíbím. Jsme asi třetí v pořadí. Velký Santa příjmá každého s otevřenou náručí. Ti kteří se však s ním chtějí vyfotit musí zaplatit připravenému profesionálovi za tuto službu drobnou almužnu - 40e. Obratem pak obdrží kolekci fotografií se zaručeně pravým S. Clausem. Když jsme s Mietkem poučeni na kolik by nás snímeček přišel, a že sami si ho vyfotit nesmíme, tak padneme do vývrtky a vrátíme se zpět stejným labyrintem aniž bychom "Mikoláša" (jak říká Mietek) uzřeli.

U infocentra natrefíme na krabici s nápisem: Ztracené a nalezené věci. Bezostyšně ji přehrabeme. Já beru na památku bleděmodrou čepici s logem New York Rangeres (ještě netuším jak moc se bude hodit) a Mietek koženou botičku ztracenou miminkem.

Fotka na polárním kruhu s rozcestníkem je zdarma. Dle ní to je na Norcap 680km, tedy týden cesty. Za týden budu na NORDCAPU! NEUVĚŘITELNÉ!! S eufóri v krvi míříme na tabulku prstem. Jsme přesvědčeni, že není nic co by nás mohlo zastavit. (Ha Ha Ha.) Úžasná eufórie.

Za Rovaniemi, hlavním městem Laponska, "chcípnul pes". Třetí vesnice co máme na mapě se ve skutečnosti nevyskytuje. Já i Mietek potřebujeme nakoupit. Napřed nutně, a pak naléhavě. Není důvod vozit sebou zásoby jídla, když obchody jsou cestou. Zastávka u obchodu je rituál, zpestření jednotvárnosti dne. Je přitažlivé, motivující, zastavit po hodině jízdy ve vesnici u obchodu a koupit si dvě jabka, rohlík a čokoládu. Ale když ty obchody nejsou? Pocit sytosti je ten tam, a hlad se stává reálným nepříjemným společníkem, a já nerad hladovím. Neumím to. Nejsem právě velký jedlík, ale hlad rád nemám. A už vůbec ne, když musím jet do kopce. Znám se, hlad ve mne budí únavu až k mdlobám. Když jsem hladový, tak jsem nervózní. Prostě slovy mrzouta: Nemám rád hlad! Samozřejmě, že si sebou vezu "železnou zásobu" sušených vloček, to jo, ale jednodušší (a chutnější) než-li je rozdělávat, je jet dál, a do další vesnice hlad vydržet.

Zvedá se vítr, mraky zatahují oblohu. Že bude pršet, by poznal i pozorovatel diletant. Kolem nás jenom hradba z lesů, v níž se nelze schovat, a bez gumáků do ní ani vstoupit. Jen komárům, těm je tu hej. Nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo střechu tu není, nebylo a zřejmě ani nebude. Nejsem otrla a uvědomuju si svoji zranitelnost.

Auto mineme tak jedno do hodiny a to ještě díky tomu, že tu mělo před rokem havárku. Šance na další obchod přijde po třech hodinách (když to dobře pojede). Jedeme dál, kručení břicha nedbaje.

První kapky kapice a, jako zázrakem před námi, dům se střechou. S drzou samozřejmostí míříme k němu, ale chlápek na zápraží nás zahání. Slovně, i gestama. Palcem a ukazovákem od sebe vzdálenýma na minimum vysvětluje, že ještě kousek a bude: "Cafe". Mietek mu odkrývá svůj příběh, zaklínaje se slovem Nordcap. Fin trvá na svém, a vzdálenost mezi prsty ještě více zmenšuje. "Ty pizda", odpovídá mu na to Mietek polskou nadávkou a aby věděl, proč mu tak nehezky říká, ukazuje na mrak šedivák. Chlap kroutí hlavou. Prcháme.

"Café" stíháme s mokrými zády. Je to restaurace na křižovatce. Tváří se i jako obchod. Radujeme se: Jídlo! Bohužel se tu prodávaj jen místní "hand made 100% naturel products". Med, sýr, ovčí rouno… Vše krásně se lesknoucí, včetně cen. Rozladěně, že až sem nesahají ceny globálního trhu, sedáme ke stolu. Místo teplýho kafe, si dáváme - z ekonomických důvodů- studenou vodu (zdarma). I po této stránce si s Mietkem rozumíme. Čumíme ven, jak se k zemi spouštějí provazy deště. Je to radost sedět si takhle za sklem a v bezpečí tepla a sucha, si dopisovat deník. Ať žije civilizace! Mé zásoby jsou na nule, a tak vyměknu a nakupuju nejdražší nákup vandru. Za 250gr margarýnu a 600gr těstovin platím 7e - a můžu být rád, protože další obchod je dle obsluhy 50km před námi.

Vedle restaurace je areál s teepee a s přístřeškem. Ptáme se, a dostáváme svolení. Pro tuto noc je vše naše. Obsluha je ráda, že se nás zbavuje a zamyká za námi dveře.

Mietek volí teepee zatímco já stavím stan na prkenné podlaze pod přístřešek. Bude to dobré. Vešel by se tu i Mietkův, kamarád ale věří, že komáry vykouří ohněm a kadidlem. Docela mu to věřím, protože ovzduší uvnitř teepee silně zavání udírnou. Být já komárem tak raději sním svůj sen na lístku břízovém.

Na nosných tyčích visí řádně očuzené nádobí. Dotknout se čehokoliv znamená mít ruku, rukáv, záda, od šmíru. Ze dřeva pod lavicí rozděláme oheň ve středovém ohništi. Pro vodu doběhneme k sudu pod rýnu. Dáváme se do vaření. Vaříme čaj, těstoviny, polívku, a pak ještě Mietkovy vodu na koupání. Rád se koupá v teplé vodě. Pochopitelně.

Dým stoupá kouřovou klapkou ve vrchlíku teepee. Oheň praská. V hrci klokotá polívka. Z celtoviny stanu stoupá pára. Dřeva dost. Komáři nikde a my v krátkým triku posloucháme bubnování deště na celtovinu - prostě paráda. Ale co zítra? Nedokážu si představit, že bych zkoušce tímto druhem deště podrobil můj stan z "kauflandakce" za 500káčé. "Můj by to vydržel. Spali bychom u mne", tvrdí přesvědčivě Mietek. Nechce se mi to věřit. Nedokážu si představit, že by krom celtoviny na teeepee vážící desítky kilogramů pod níž sedíme, existovala stanová tkanina, která by odolala proudu vody ze zahradní hadice. Leda by byla utkána z igelitu. "Můj jo", trvá na svém Mietek zatímco se ráchá ve škopku. Koukám na něj jak si labužnicky obtahuje tělo hadrem. Já se koupal ráno v jezeru, což on bojkotoval jakoby věděl, že večer bude teplé vody škopek. Asi bych se měl taky vykoupat. Komáři nikde, teplá voda pod nosem…, ale už je pozdě. "Dobru noč!"

Ráno (množstvím světla se neliší od večera), je po dešti a nezvykle zima. Zatímco já spal jako ve vatě, tak Mietek nadává jak špaček na všudy přítomné komáry. Jakmile mu dohořel oheň, dodoutnalo kadilo, přiletěli "moskýtos" a žrali ho celou noc. I teď víří teplým vzduchem v teepee a kolem nás zatímco Mietek v neustálém pohybu vaří kafe na plynu. "Nezlob se, jedu napřed nebo mně ty potvory sežerou", řikám mu a vyrážím, abych jim ujel.

Fouká silný, hodně silný protivítr. Těžký, hodně těžký soupeř. Ráno svitla naděje na slunce, ale ta končí pod (nad) vrstvou mraků. Mietek mne dojíždí asi po půl hodině. Vítám jej úsměvem a informací zakřičenou do větru: "Segódňa búdět ťjažólij děň!". Mietek kývne hlavou a přitvrďí: "Óčeň!"

Skutečně. Fouká neskutečným tempem, jako nikdy předtím. Naše rychlost osciluje mezi osmi a sedmi kilometry. Do civilizace a k obchodu to je najednou hrozitánsky daleko, padesát...

Na "špici" se střídáme po pěti kilometrech. V předcházejících dnech jsme se střídali a nestřídali, jak nám to vyhovovalo. První byl "lóšaď" (kůň), druhý pak "sabáka" (pes). Když lóšaď nemohla, a nebo se jí zdálo, že už se dře moc dlouho, zvolala přes rameno: "Kde sabáka? Mne nádo lóšaď!" A druhý jezdec šel dopředu - a nebo odpadnul. Tím dal najevo, že nestřídá, odpočívá, že si první má jet sám a nebo zvolnit na jeho úroveň. Tento demokratický druh střídání by nás tu rozložil. Dříve či později by se jednomu z nás zdálo, že táhne více než ten druhý, a tak, proti větru, který tu na rovinatých úsecích má rozlet, bojujeme hodinu, dvě, dle smluveného pravidla. Je to nesmírně unavující. Rozumnější by bylo, někde se "zašít", a přečkat až vítr přejde. Ale kde? Když nalevo bažina, napravo bažina? Vrátit se zpět do areálku s teepee zní lákavě, ale to se nám nechce. Včera jsme slíbili, že dnes vypadneme. A my (tvrďáci) přeci svůj slib dodržíme! Vpřed nás táhne jedině ten nepředstavitelně vzdálený obchůdek. Jsem-li vpředu myslím na šlapání, jsem-li vzadu myslím na něj a no to co bude dál. Ochladilo se. Z mraků jež dřou špičky stromů zákonitě musí něco spadnout. Dokážu si představit, že tam kam jedeme z těch samých mraků, z nichž tu prší, může tam sněžit. Konec konců proto Mietek ssebou vláčí tolik svršků. Už u Rygy mi říkal, že na Nordcapu může sněžit. Co mám já proti sněhu? Nic moc. Dvoje tepláčky a jedny spodky. Původně jsem měl víc o silný tepláky a mikinu, těch jsem se však zbavil v eufórii z teplé fronty. A teď mi to chybí...
Zastavujem v, tradičně červené, čekárně na "křižovatce" z lesa do lesa. Půjčuju si od Mietka jeho podrobnější mapu a čumím do ní. Tam kam jedeme je, dle ní, žalostně málo vesnic, (a to jsou tam i ty, které v reálu neexistují). Z Nordcapu bych se měl vracet podél moře z něhož teď musí funět neskutečným způsobem. Dobře, tepláky bundu koupím v každým baráku. Tam dojedu s Mietkem. V jeho háku, v jeho stanu, ale zpátky? Dokážu přežít ledovatý větry od moře v Norsku? Nestanu se tam papírovou loďkou, která postupně, uprostřed řeky, ztrácí svů pyšný tvar? Kde "doženu" čas, který zájížďkou na Nordcap ztratím? Přemýšlím, zvažuju, porovnávám. Kdy zas jednou budu tak blízko Nordcapu s tak príma parťákem? Zvažuju. Porovnávám. Přemýšlím …a nakonec ustupuju: "Mietku. Kamaráde. Nezlob se, ale já to vzdám", řeknu neodvolatelně a parťák do deště očividně posmutní. Z chabého, jednovětného, pokusu mne přemluvit mi je jasné, že mne chápe, že mi rozumí, že respektuje mé právo se rozhodnout a, hlavně, že nechce na sebe přebírat moji zodpovědnost. Je rozhodnuto.

Postavím foťák na okýnko čekárny, abychom se samospouští naposledy vyfotili. Obejmeme se. Popřejem: "ščastlivo", a to je všechno. Pak Mietek sedne na kolo a do větru zazpívá svoji obvyklou: "Včera byla nedělička..." Oba dva víme, že se nám po sobě bude stýskat.

Vítr severák dusící kamaráda Mietka, mne žene vpřed od něj, od Nordcapu. Dávám si nesplnitelné předsevzetí: nikdy si to vyčítat...

S podporou větru se proženu kolem restauračky, kde jsme spali. Nechávám se hnát větrem, a brzdím až u benzíny, u které jsme včera tankovali vodu. Od Rovaniemi mne dělí cca 50km. S podporou větru a "skopce" tři hodiny. Mrzí mne, že jsem Mietkovy nedal něco na památku, a hlavně včera koupenou zásobičku jídla. Pro něj, hrnoucímu proti větru, má větší hodnotu než pro mne. Zatímco já budu za chvíli v Rovaniemi prakticky bez šlapání, tak on se do Sodankya, kde je slibovaný obchod dneska možná ani nedohrabe... To mě Mietku vážně mrzí.

Začíná mrholit, a tak začínám vařit - dokud jsem pod střechou čerpačky. Docela bych se do toho Rovaniemi svezl takže během vaření vyhlížím nějakou drožku.

Mám štěstí. Voda ještě mi ani nezačala vařit, a já píchám prstem do kapoty tranzita: "Rovaniemi?", pak do sebe: "Rovaniemi", a značím že naložím kolo a: "Rovaniemi". Chlap kývne - a tak jedu. Jak prosté. Déšť se třiští o sklo přede mnou a mě vůbec nevadí, že beru do zaječích. Naopak. Mám z toho obratu vyloženě dobrej pocit. Šofér neumí anglicky ani tak málo, jako já, takže se ho nemůžu zeptat zda v protisměru potkal Mietka. Řídí, žvejká bagetu, poslouchá rádio a mlčí. Což mi vyhovuje. Teplo z ventilátoru. Anatomické sedadlo. Pravidelný zvuk motoru. Krajina, kterou jsem včera kolmo projížděl, ubíhající za sklem. Miluju auta!

Ukazuju před sebe: "Kemi?", čímž chci naznačit, že bych s ním jel třebas až do Kemi. Jenomže on kroutí hlavou: "Rovaniemi".

Po hodině jízdy vytahuju Missiona z kokpitu auta. Podáváme si ruce. Má velkou upracovanou dlaň, plnou vrásek a mozolů. Ta má se v ní cudně ztrácí. Prstem ukáže do daleka: "Kemi".

Cestou z kopce dolů potkávám dva cyklotuřany mého věku. Kluk má vzezření dobrodruha zatímco holka vypadá jako prodavačka květin. Odhaduji ji na 45 kilo při 150cm výšky. Musí vážit skoro stejně jako její kolo obložené bagáží tak, že za ním není skoro vidět. Jedou z Istanbulu na Nordcap (kam tu jinam). Interesantní štreka. "Vzdal jsem to. Právě jedu tam odtud. Vítr, déšť, zima", varuju je. "Vydržíme", slibují oni. Přeju jim to, ... a připadám si jako srab.

V Kemi jsem zpět u Baltu, zpět v civilizaci, kde jsou obchody po třiceti kilometrech, zpět v oáse pěkného počasí. Navštěvuji stejný Lidl jako při cestě vzhůru z Mietkem. To bylo před třemi dny. Je to možné? Jak to letí! Kolik moc nezapomenutelného jsem zažil.

V prvním Švédském městě mají studenti námořní akademie něco jako poslední zvonění. Postavím kolo k hloučku pěkných holek a poprosím je o fotku. (Celou dobu mne pak bude mrzet, že jsem se nevyfotil s nima. Víc než s Nordkapem.) Jsou to vážně krasavice.

Po E 04 jedu směr jih, Umea 400km. Povědomí zvuk mne dohání, předjíždí a nakonec i nechává za sebou. Jawa pérák s vozíkem! Po levé ruce moře s plážema, po pravé mírné (300m vysoké) kopečky se sjezdovkama (bez sněhu). S každou stovkou kilometrů hustší provoz, takže v Skellfethea hlavní "road" E04 opouštím a začínám stoupat. Směr Norsko cestou Bla Wagen podél řeky.

Neustále mírně stoupám krásnou, absolutně čistou, krajinou. Počasí je Super. Myslim na Mietka. Stýská se mi po jeho povelu: "Vyljat", po kterém jsme zastavili na krajnici a se štanglí mezi nohama jsme se svorně vyčůrali do prachu cest. A zároveň jsem rád, že jsem tady, a ne tam. Je tu vážně pěkně.

Cestou k Norsku, dále a výše od moře, ubývá střech, lidí a obchodů. Krom železné zásoby - balení krokenbrodu (vakuově zabalený chleba) - nakupuju na dva dny. Mišák poté ztěžkne fazolema, juniorem, těstovinama, cukrem, margarýnem a nabobtná balíky toastového chleba.

V lesích přimknutých k silnici, a i přímo u silnice, jsou odpočívadla - sruby. Ze tří stran uzavřená roubená stavbička s ohništěm v betonové skruži vpostřed. Podél stěn lavice, nad ohništěm velká digestoř s komínem. Hromádka dřeva (občas). Stěny zdobené rytci informující svět: "Byl jsem tady". Střecha,pod níž lze v případě deště u ohně přenocovat. Naštěstí to nebudu potřebovat. Počasí mi i teď přeje. Rád se v nich ale zastavuju. Na oběd, kafe, sesednutí z kola, podepření zadku plochou prkna. Vylovení vratné petlahve či zbytku jídla z popelnice zanechané tu rozmařilými motoristy.

Po čtyřista kilometrech mne řeka vyvádí do hor. Do Torneby. Tam je sníh, a od sněhu zima. Teoreticky bych tady v té oblasti měl strávit pouze jednu noc. Doufám, že mne štěstěna neopustí a počasí vydrží být přívětivé. Jestli bude hnusně bude mi ouvej.

Počítám kilometry do Norska. 5,4,3,2,1 Norsko!!! S úlevou, že počasí vydrželo, klesám z náhorní rovinky k moři, do Mo i Rana (Rana je kopec tedy česky = Mo pod Ranou). I tady mají polární kruh tak říkajíc za humny.
V info centru se ptám na počasí pro Lofoty. Lákavá ostrovní destinace je totiž odtud co-by kamenem dohodil… Je dobrá - pro motoristy. Za oknem auta, může být 15C venkovních fajn. Takže jedu na jih. Další etapové město je Trondheim (500km).

Moře. Strmně se zvedají lesnatý ostrůvky s osadama u úpatí, po levé ruce. Kopce do nebes, po pravé. Nad hlavou slunce. Před sebou pruh vynilově hladkého asfaltu. Obchod co deset kilometrů. Krásné a nádherné desítky kilometrů v triku a kraťasech dokud se silnice neodkloní do vnitrozemí. A k tomu"romantika" půlnočního slunce 00h:08min:

Slovo romantika jsem dal do uvozovek. Více mi vyhovuje Španělský model dne, ve kterém se o půl desáté udělá tma jak v pytli. Na nebi se rozsvítí drobounké démanty noci. A přes zrcadlo měsíce s okem čitelnými krátery lze posílat vzkazy domů. Lidé posílení siestou, si vynesou židle pod lucernu na příjemně vyhřátou "placu" aby povykládali, zahráli si karty či dámu při vínu. A ti, kteří nechtějí si zalezou do futrálu a spí. Nerušeni světlem a všedním životem - tak jak tomu je tady, na severu Evropy. Tím, že tu je prakticky "stáleden", se život společnosti nezastavuje, a nerozbíhá, netepe, tak jako u nás - na jihu. Paní co nemůže spát jde s konví na hřbitov o půl noci stejně přirozeně, jako ta u nás v 18.30. Představa, že tento "stáleden" je vykoupen "stálenocí" mne odtud vyhání. Ne, bydlet bych tu nedokázal.

V Mosjoen se Norská E06 (tu parametry připomínající naši okrsku ze Zábřeha do Jeseníku) odkloní od moře. Napřed je krajina kultivovaná zemědělci, a poté jak se zvedá lesy, lesy a zase jenom lesy bez osídlení a bez obchůdků (po 50km). Nekončený pohled na stomořadí stejně jako ve Finsku. Jen těch komárů tu je podstatně méně.

Kazí se počasí. V triku a šortkách už nejedu duhý den (ach, jak hrozné!) a na to, tu na severu, nejsem zvyklí. Zabočuju na opuštěné parkoviště. Potřebuju se vyčurat a nasvačit na lavce stejně jako řidič stojícího trucku. Tahač má spz polského Gdaňsku, návěs dánskou. Zjišťuju, že mi dochází sůl a tak zkouším: "Děň dobry. Proše pana sol?". Polski kirovec (řidič), porozumí, když si imaginární solí posolím imaginární krajíc. Soli moc nemá, ale o tu co má se slovansky dělí. Jede na jih - tak jako já, a čeká až se mu přečerpá nafta z jedné nádrže do druhé (tomu nerozumím). S mraky nad hlavou a vidinou opuštěnosti přede mnou si říkám o svezení. Klidně až do Trondheimu, ale nejvíc mi jde stokilometrový úsek (s jedním obchodem) do civilizace, do Grongu, co aktuálně leží přede mnou.

Mám štěstí. Návěs zeje prázdnotou na rozdíl od šoférova srdce. Pomůže mi zvednout Missiona do korby, a tradá na jih! S hřejivým pocitem opět sleduju kapky tříštící se o přední sklo s vědomím, jak jsou studené, jak se bratří s větrem, jak nepříjemně po nich zebou prsty u nohou, a jak moc komplikují "noční přežití". S otázkou, kde bych zůstal na noc sleduju míhající se krajinu. Tady ještě ne, možná o kus dál…, jo tady by to šlo.

S Polákem lze luvit i česky, a tak náležitě hrdě vykládám o své cestě a o kamarádovi Bienikovi. Mieitek mi říkal, že o svých cestách píše články. A, světe div se (!), polski kirovec od něj něco četl. Úžasné. Jízda po této úzké silnici je docela jiná než ta dálniční kterou jsem frčel do Španěl. Kamion se kroutí v zatáčkách, hrká na dírách, míjí s rozdílem decimetrů s jiným. I tato jízda je pro mne nevšední zážitek.

Po hodině a půl vystupuju na křižovatce před Grong do regulérního deště. Do igelitu se oblíkám ještě v návěsu. Za svezení platím podáním ruky, "dzenkuji bardzo", a samolepkou Zábřeha přilípnutou na dveře trucku. Bude za mne brázdit Skandinávii, i když tu nebudu. Je sedm večer. Nikam se nechce. V čalounění křesla jsem zlenivěl. Etapového cíle - Grongu- bylo takřka dosaženo s jednodenním předstihem. Aníž bych se o to fyzicky sám přičinil.

Po několika líných kilometrech mne oslovuje (sám od sebe) na jiném parkovišti, jiný trucker. Je už po dešti tak vylezl ven uvařit si večeři a nabízí mi, jestli s ním nechci povečeřet. "Of corse", odpovídám já, a vytahuju z brašen párky za tři petky 1,5l - příspěvek do společného hrnce. Dán si veze domácí stravu úplně stejně jako naši řidiči. Z pytliku vysype do hrnce směs brambor masa a jakési omáčky. Čistě formálně tam přidávám jednu nožku. I tak toho je hromada. Když on zajistil proviant, tak já se ujímám přípravy. Svorně si stěžujeme na zdejší drahotu. Což je relativní. Párek v rohlíku na benzíně sice stojí bezmála dvěstě kč, ale taky je pravda, že pytlik těstovin se ve velkým obchodu dá vyměnit za dvoulitrovou pet láhev z koše (musí být v perfekt stavu). Nicméně jeho kuřivo tu je vážně nehorázně drahý. Vykládáme. O rodinách. O cenách a výdělcích O jeho práci, a mém důchodu.. Sem do Norska vozí květiny, zpět pak ryby a nebo cokoli jiného. Docela si rozumíme. Jazykově i lidsky. Na rozloučenou mi dá tři placatý kamínky. Každý má dirku a na každém je vyfrézována jedna ze siluet zvířátka: delfín, vážka a sova. "To taky vozím. Tři kamínky pro tři tvoje děti", řekne mi a vsune mi je do brašen těsně před tím než se opřu do pedálu. Takže si ho ani nevyfotím. Škoda.

Do Grong přijíždím s dvojí vodou. Deštěm a řekou s níž pádím z kopce dolů. Teď to bude z kopce dolů až k moři. Zase se rozpršelo a tak hledám srub. Hřiště s tribůnou. Nebo něco pod čím bych mohl postavit stan. Nedešťuje tak moc, abych se bál, že by mi stan propršel, to ne. Spíš mi jde o komfort, rozežranost. Mám-li stan pod střechou, můžu z něj vylézt, aniž by mi okamžitě pršelo za krk. Mission, a vše na pověšení je taky v suchu. Vaření je taky v suchu. Ráno lehký suchý stan sbalím a večer rozbalím aniž by smrděl. Prostě. Když to jde, tak jsem rád v suchu!

Mám štěstí. Srub objevuju kousek za interspar. Je dost velký pro mne i kolo. Je v něm lavička. Jen vodu jsem ještě nenatankoval a tak chytám dešťovku do kotlíku. Vařím čaj. Zalézám do stanu. Další supr den končí. Mietkovi píšu: "Mietku, dnes mě vezl polski kirovec. Něco od tebe četl. Jsi slavná osoba. Já 100km na sever od Trondheimu. Kde ty?" Zprávu odešlu. Odpověď příjde: " ja zamrznutý na Nordcape". Jak jsem rád že jsem to vzdal! Že nejsem ambiciózní až do zmrznutí morku v kostech!

Ve srubu zůstávám i další, a další den. Pořád mrholí. Mám své odjeto.

Srub je součástí areálku čekajícího na karavanisty. V jednom jeho koutě objevuju domeček. Je to záchod s teplou vodou a podlahovým topením. Teď když je venku 15 stupňů je na WC dvacet! Poklad. Běžím pro koupací propriety a domek zamykám zevnitř. Vysvlíkám se do naha a drhnu celý tělo. Je to moc prima pocit, stát místo na kluzkém chladném kameni uprostřed řeky v komářím roji, na teplé suché rovné dlažbě. Lépe řečeno, je to malý zázrak. Objevení domečku s teplou vodou, elektrikou a toaletou je pro mne řešením starostí o pitnou vodou, elektriku pro telefon. Bezstarostně tu svoji dobrou obstarožní nokii zanechám, svému osudu s jistotou, že tam za šest hodin bude.

Pocitu "a la houmeles", mne zbavují karavanisti, kteří "večer" přijedou a "ráno" po protažení kostry procházkou odjedou (zpravidla na, nebo z, Lofot). Povětšinou to jsou mírumilovní důchodci z různých částí západní Evropy. Někteří se zeptají (odkud, kam atp.), potom se někteří z nich vrátí s čokoládou, limonádou, bagetou s paštikou…, bankovkou. Ty ale odmítám naučenou větou: "Dejte mi dárek s kouskem Vašeho srdce. Ne peníze. Těch mám dost".

Za Grongem (na jih) je civilizace. Měst, aut přibývá úměrně s blížícím se mořem a Trondheimem. Silnice E06 se zkvalitňuje, rozšiřuje. Co chvíli se mi teď do cesty staví značka "zákaz vjezdu cyklistům". Zpravidla si s tou informací nevím rady, protože dopravní značení mi nenabízí alternativní řešení. Prostě nevím kam mám z kruháku odbočit, když nesmím - ale potřebuju - jet rovně.. Kdybych neměl mapu z roku 1998 - kdy jsem poprvé zatoužil jet do Norska, a poprvé tuto cestu kvůli koupi domu pro rodinu odložil, tak bych věděl více. Bez mapy a bez značení jsem bezradný. Zeptat se taky zpravidla není koho, a tak projíždím těmito evidentně novodobými úseky, abych se vzápětí po pěti deseti kilometrech setkal s křižovatkou, za níž už zase cyklisté mohou svobodně cestovat.

Za Levanger však padnu do léčky. Po pěti kilometrech za zákazovou značkou je totiž silnice zanořena do kopce. Zaváhám. Nechce se mi do tunelu. Pokouším se někoho stopnout, ale nikdo mi nezastavuje. Vydávám se tedy po chodníčku podél stěny do smrduté díry po svých. Auta na mne troubí, a já jim na oplátku spílám, ať si to nechaj, co je jim co do toho, kudy si já chci jít! Ani ne po pětistech metrech mne netečně mine policejní transit... Je to dobré, pomyslím si já, jsou tu na to zvyklí. Z tohoto omylu mne však vyvádí posádka druhého policejního auta, co jej následuje s odstupem. Jak mne zmerčí zastaví. Mdlým, žlutým příšeřím tunelu, začne výstražně kroužit modrý maják. Modrá barva obíhá po zdech tunelu. Auta zpomaleně objíždí zádrhel mnou způsobený. Policista vysvětluje, že silnice není pro cyklisty, a tunel už vůbec není pro cyklisty…, že jsem "stupid". A jestli nechci během deseti minut být "deat", tak se mám vrátit na křižovatku se zákazem vjezdu a jet na ní vpravo. To že je stará cesta do Trondheimu. "Moc pěkná, a pro cyklisty volná", říká doslova. Samozřejmě, beze stopy odporu a s tváří kajícníka, otáčím své kormidlo o 180 stupňů. Moji mírnou obranu, že jsem sice zákazovou ceduli viděl, ale nevěděl kam mám jet přijímá, a nepřijímá: tady nemáš co dělat! Za asistence majáčkujícího vozu přecházím (přebíhám) na druhou stranu tubusu. Před reflektory stojících aut. Připadám si jak akční hvězda z americké kriminálky dlouhé dvě, tři minuty. Pěšky si to šinu ven. Na čerstvém vzduchu nasedám a plíživou jízdou po krajnici se sunu vpřed. Domnívám se, že mne teď patrola dojede, a dál bude kázat. Na křižovatce dokonce chvíli postojím. To, abych nevypadal, jako že chci strážcům pořádku ujet. Ale oni nikde. Celou cestu z tunelu jsem se domníval, že to nebyla náhoda. Myslel jsem si, že mne viděli na všude přítomných kamerách, a že mne přijeli zachránit. A nechápal jsem proč mne do tranzita nenaloží. Pravda je asi jiná. Ve skutečnosti skutečně náhodou jeli okolo, a tak zasáhli. Nic víc.

Odbočuji doprava v prvním obchodě kupuji uklidňující energetickou čokoládu. Budu ji potřebovat. Tunel v kopci není náhodou. Silnice se přes provrtaný kopec klikatí vzhůru a pohledy z ní jsou pěkné a nádherné. Stará E 06 tu je přeložena do třech za sebou jdoucích tunelů v celkové délce 3500m, zatímco na mé mapě ustrnula v původní verzy. Za každý pohled co se mi otvírá před očima policajtům (ještě teď) děkuju. Kdybych šel cestou tunelů neviděl bych vůbec nic. Že bych byl vyuzený jak makrela o tom žádná. A ten klid! Nikde nikdo! Večer, těsně po půlnoci zakempuju u moře. Ze stolu seberu rendlíček z nerezu. Budu v něm rozpouštět Heru do buchet (doma).

Trondheim. Tady pro mne končí sever, a začíná jih. Od tohoto města budu obklopen skandinávskou péčí o turisty v podobě laviček, odpočívadel, kadibudek, střech a přístřešků na každém metru. Konec vícedenních nákupů! Trondheim je prvním Skandidávským (pominu-li Helsinky) městem s architekturou jinou než prkennou. I když i té tu je samozřejmě taky hodně. Leží ve fjordu u moře. Přístav, řeka, kopce kolem utváří jeho ráz. Je plné mostků z břehu na břeh, a mostů z ostrovu na ostrůvek. Velká výletní loď láká. Linka Oslo - Bergen - Trondheim zní zajímavě.

Do Bergenu mířím i já. Rád bych se tam prokousal po souši, oblastí fjordů. Poměrně dost se těším až se do této přírodní scenérie formované mořem, ostrovy a kopci zanořím, zabřednu. Ale taky se jí poměrně dost i bojím. Prej to tam je nahoru dolu. No, uvidíme. Při nejhorším někde v přístavu sednu na loď a nechám se zbaběle zachránit námořním počunkem. Další neznámou je počasí. Teď, tady v Trondheimu mám na rukou rukavice, na hlavě kulicha z Rovaniemi, a vůbec mi to není vůdči ostratním divný. Některé dámy mi zřetelným gestem naznačují, že jim tyto zimní doplňky chybí. "Kde budeš spát", ptají se. "Ve stanu", odpovídám a je přejede zimnice. Ne, zas taková zima není. Jetě že nejsem na Nordcapu!

Krásnou cestou, přes kopec porostlí klečí, frčím na Kristiansund. Kopce po levé ruce mají kolem 1500m od moře. Vertikálně i horizontálně. V Mo i Raně by na nich určitě ležel sníh. Tu je po něm jen sem tam památka, v úžlabinkách. Voda z nich ve struškách vodopádů hodně rychle spěchá do moře pod nimi. Mezi tím Alpská zemědělská krajina. Farmičky, domečky, hnojišťátka, traktory, a mašinky nachystané na senoseč. Zetory, silážní věže s nápisem Vítkovice, škodovky a český pivo. Radost pohledět. Co je dřevěné i tu, jako všude je natřené na červeno. To je barva Norska, která tu frčí zřejmě už hodně dlouho. Silnice se drží moře. Vysoko zvednutými mosty (kvůli lodní dopravě) skáče z pevniny na ostrov, z ostrova na poloostrov. Takže jeden ani neví, zda je tam či onde. Potravinových krámků příjemně hustě. Moc pěkné jetí.

Nakupuju na půlden dopředu. Poměrně dost drahý chleba nahrazuju poměrně levnýma vločkama. V piksle od jogurtu vytažené z popelnice je nechám naboptnat a změknout. Po stravě postavené na těstovinách to je příjemná změna, tadleta vláknina. Obzvláště, když se k ní přidá cukr (a nebo nutela), margarín, a to celé se na pěkně situovaném odpočívadle ohřeje. To si pak bříško přede a křičí: ještě!.

Silnice přede mne staví zápletku v podobě zánoru pod moře. V Řecku mne ním provezli silničáři na korbě pickupu Dacia, a tak postávám před chřtánem tunelu v naději, že přijedou i sem. Marně. Připozdívá se, a hlavní dopravní šrumec už pominul. Rozpačitě přešlapuju na místě. Co teď? Zakempovat někde poblíž - a počkat do zítřejší dopravní špičky, a nebo ignorovat zákazovou ceduli a profrčet tunelem?

Je půl sedmé. Na zakempování moc brzo, a tak se nořím do šest kilometrů dlouhé smrduté díry. Padám dolů jako kámen na kolečkách jedním jízdním pruhem, zatímco v protisměru jsou dva. Mišoň se rozjíždí, až mi vlají uši. Dole se pak silnice zvodorovní a zúží. Teď je jeden pruh v každém směru. Předjíždějí mě auta. Některé zatroubí, jiné ne. Jiné zase podpůrně zabliká. Těm co troubí do hluku větráků pohybujícím vzduchem v tunelu hlasitě nadávám. Vždycky, vždycky se totiž výstražného zvuku klaksonu příšerně leknu, jak mne vytrhne ze soustředění nad jízdou, kterou právě prožívám. V tunelu se smí předjíždět. Auto v protisměru se rozhodlo předjet jiné auto v protisměru. Pneumatiky zapleskaly o vystouplé reflexní plošky na středové čáře. Koukám na nezvyklé dva páry reflektorů řítících se proti mě. Tunel mi je náhle těsný. Brzdím, a lepím se na kraj obrubníku za nímž už je jen uzoučký chodníček a betonová stěna. V křeči srůstám s kolem. Napětí graduje dokud mě auta neminou. Mihnou se kolem závodním tempem. Měl a chtěl bych šlapat, uhánět pryč, ale nějak to nejde. Nemůžu. Najednou mám nohy jak z tvarohu. Ušima hučí zvuk vrtulí. Trvá mi půl minutku než slabost přejde a malá dušička pohne těžkým kolem života. "Nikdy více!" přísahám si opakovaně. Silnice začíná stoupat. Teď má k dispozici dva pruhy náš směr jízdy, to mne trošku (dost) uklidňuje. Dvoj pruh mne zbavuje pocitu sardinky v krabičce olejovek. Cítím se bezpečněji. Stoupání je dvoukilometrové deseti stupňové, stejně jako klesání. Vytrvale přímo vzhůru hleď. Minuty plynou. Dech se prohlubuje. Svaly signalizují mozku, že tempo, které si poručil už dlouho neudrží. Ještě že srdci to je jedno. To, díky adrenalínu, bije stále stejným tempem. Zapírám se do řiditek a do pedálů, podřazujíc a podřazujíc kolečko za kolečkem. Světýlko na konci tunelu nabourává morál. Mozek uznává, že tempo je moc ostré. Konec konců, tu už je místa dost. V dvojpruhu mne auta míjí s lehkostí plovoucích ryb. Teď, kousek před cílem, už nikdo netroubí. Na obzoru se rozjasňuje. Zvolňuji. Cítím jak jsem se zpotil. Na zádech. Pod čepicí. Na zadku. Všude. Dodávka za mnou zvolnila. Jede za mnou jako štít - dumám si pro sebe, a plánuju jak jí nahoře zamávám. Ještě dále podřazuju, a ještě více zpomaluju. Čekám, že mne to auto předjede. Stane se však něco docela jiného: Zdi tunelu začne obtahovat modravé světlo policejního majáčku "Ty vole to jsou policajti", vydechnu udejchaně v okamžiku, kdy jsem se radoval, že už jsem z té šlamastiky venku. To, jak jsem tam "dole" přes rameno, a se zatajeným dechem sledoval dvě auta předjíždějící se pár centimetrů od mého života, to byl nezapomenutelný zážitek. A teď hned další. Radost z úlevy od fyzického strachu a námahy se mísí s obavou, ne co, ale jak se to bude řešit. Alespoň, že už jsem na denním světle! A vzduchu! Je tu tak neposatelně krásně!

Zastavuju za tunelem, blikací auto na blatníku. Vysvlíkám bundu. Nevím. Ale řekl bych, že se ze mne musí kouřit. "Odkud jedeš? Kam jedeš? Viděl jsi tu ceduli? Víš jak moc to je nebezpečné? Jsi blázen?", to jsou otázky jež mi policista klade, zatímco kolegyně (jeho) si opisuje mé nacionále z pasu. Na všechny opovídám: "Ano. Ano. Ano." - Včetně té poslední. Ten zážitek jak se proti mně řítí čtveřice reflektorů s nezadržitelnou, nesmlouvavou rychlostí, a vítr mne pak ovane nezvyklou silou je nereprodukovatelný. Vše příjmám! Se vším souhlasím! Hlavně, že jsem venku na světle Božím! Odevzdaně čekám co bude dál. Potřeboval bych si sednout. Ale jaksi není kde. Jedině na patník, a ten je moc nízko, to mi je blbý. Opírám se zadkem o svodilo zatímco se znovu zimomřivě oblíkám. Policajt přísně: "Tady v Norsku se nesmí jezdit tunely pod mořem. Jestli se s tebou příště potkáme bude to pro tebe zlé. Počítej s tím!" Já mírně: "Yes. Yes.Yes. Of corse. Of corse. Of corse." Jsem si jist, že už nikdy k žádné podobné jízdě v sobě odvahu nenajdu. Pak konečně řeknu něco jiného: "Thank you", coby odpověď na policistovo: "Heave you a nice trip!".

Sedám na Missiona a zdrhám z místa činu. U první lavičky zastavuju. Nemůžu se dočkat až z batožiny vylovím pikslu s vločkama a nutelou a začnu se jí cpát. Mám absťák po cukru. Do dalšího města přijíždím ještě ten den, je to etapový: Kristiansund.

Hned nakraji v COOP-u kupuju plynovou kartuši k vařiči typu VAR. Z domu jsem si přivez typ Campinggaz, ale k tomu jsem kartuš nesehnal. Pro typ VAR je tu kartuší všude dost, včetně benzínových pump. Jsou však samozřejmě podstatně dražší než v běžných obchodech. Nechám se na nábřeží vyfotit s námořní minou a usednu do ústraní na lavku abych navařil. Je zataženo počasí nejisté. Zimní rukavice zakoupené v Estonsku mne příjemně hřejí pod zadkem. Filosofuju nad tím jak je to dávno a daleko co jsem je kupoval. A nebo ne? Ani dávno, ani daleko. Ale kolik zážitků mne od obchodu, kde jsem je za 4e koupil, dělí! Nepopsatelně. Chtěl jsem si tam tehdy koupit i pivo a neprodali mi ho, protože alkohol se tam prodává až od 10:00. Působí na mne zvláštní dojmem, že to vím, protože jsem tam byl - a teď jsem tady a čumím na loď sunoucí se po moři, a sedím na nich, protože jsem přijel na kole a nic se mi nestalo, a je mi zima od zadku. Je to těžko popsatelný, pojmenovatelný, přenositelný pocit, zážitek, vjem formy, způsobu, života, kterou si kompenzuji tu doma prožívanou. Během jídla na mne koukaj dvě sochy. Na jedné je chlapec, jak nese čerstvě zabité ryby z rybolovu, a na druhé stařenka nesoucí svazek usušených ryb. Původně jsem si myslel, že nese květiny - mečíky. Z omylu mne vyvedl harleyista v kůži zdobené lebkou: "Kde by se tu vzali květiny! Jsou to ryby! Tak se tu žilo, před turismem". Je to pěkné sousoší. Mám takové sochy podstatně raději než abstraktně neurčité tvary, které se nemohou nepovést, protože mohou mít jakýkoliv tvar. Takových podařených bronzovýh soch tu, ve Skandinávii, je poměrně hodně. Jako by jimi města chtěla dohnat svoji architektonickou "ubohost", lépe řečeno jednoduchost, postavené na prknu, úhelníku a hřebíku. Malebnost místní vesnice předčí každá jihočeská, moravská vesnice.

Je čas se zvednout. Kousek odtud seberu ze země panenku. Bude to dárek pro Terezku. Bude to poslední panenka pro Terezku, ty další bude dávat ona. Za pár minut stojím před dalším podmořským tunelem. Je ještě brzo na "jít spát" . Je sice deset večer, ale světla je normálně. Přešlapuju na místě. Zkouším stopovat. Ne dovnitř po svých nepojedu. Pár nákupních tašek projede. Pro mne nic nejede. Je už pozdě…, jdu zakempovat.

Probloudil jsem se do areálu oficiálního campu. Závoru (zvedá se čipovou kartou) jsem minul v domnění, že mne někdo zastaví, řekne si o peníze, a já mu je dám, a nebo (spíše) nedám, podle toho o kolik si řekne. Jenomže ono nic, on nikdo nic.

Areálek se sestává z několika na sebe nahloučených, vyjímečně na bílo natřených, chatek, se sedlovou střechou tradičně porostlou travou. Ze dvou třetin zaplněného parkoviště pro karavanisty (od každého vedou pupeční šňůry ke stojanům s vodou, a elektrikou), a, konečně, z plácku, v jehož koutku se na mikro pažitu krčí tři kopule. V porovnání s honosnými karavany aerodynamických křivek vypadají velorexi mezi mercedesi. O kus dál je restaurace. Uprostřed, v jádru dění, komplex sociálek (WC, sprcha, kuchyňka). A pak tu je ještě cesta vzhůru, do přilehlého lesa. Tou se vydávám já, abych zapátral, kde v ústraní postavit stan. Je mě totiž blbí k těm třem (pravděpodobně) platícím stanům přidat ten můj - nezaplacený. Mezi třemi stany se čtvrtý totiž jen obtížně schovává. Navíc mám čas. Je slunečno ve 22:30.

Mám štěstí. Cestička mne provádí lesem a vyvádí z campu, za plot na hřiště. "Jsi doma", řeknu si pro sebe. Postavím stan, vezmu mýdlo, ručník, pet láhev na prázdnou vodu, telefon s nabíječkou, nabíječku AA baterek pro foťák, a jdu zpět vstříc sociálkám. Nemůžu se dočkat až smyju zážitky dne teplou vodou. Jen aby voda nebyla na žetony. To by mi fakt zkazilo náladu. Ne, není. Sláva, nazdar výletu! A tak blaženě mýdluju tělo. Z obavy, že na mne někdo přijde, se nerochním tak jako na záchodku v Grong. Takže rychlá sprcha. A nenápadný ústup.

Večer mrholí. Stan srdnatě odolává. Jsem rád. Alespoň se vyprší a ráno bude Norské azůro.

Ráno je mokrý. Všechno. Kolo brašny. Lavice stůl… a teď i boty. Je to vlastně první déšť vandru, kdy jsem stan a Missiona neuchránil před deštěm pod nějakou střechou. Paní venčící psa se ptá, zda jsem něco v noci (zde se žije i v noci) neslyšel. "Ano, jako by někdo chodil okolo mého stanu a lámal větve", přisvědčuji já pravdivě. "Byla jsem tu se psem. Pásl se tu karibu", vysvětluje mi ona. Firma, ve které pracuje, nějak (nevím jak, nepochopil jsem) spolupracuje s jinou českou firmou, takže paní byla v Brně a zná slova: Brno, Mikulovice, Znojmo a víno. Naší krajinou byla nadšená. Moc se jí u nás líbilo, a víno chutnalo. Obojímu rozumím. Krajina, stejně jako cena alkoholu je u nás docela docela jiná. Malebnost místní předčí každá jihočeská, moravská vesnice. Balím stan. Kape z něj voda. Večer bude smrdět - pokud ho neusuším.

V campu beru Nokii u zásuvky schovanou pod kšiltovkou. Kšiltka má krom kamuflace i ten význam, že bez ní neodjedu, zatímco bez mobilu a baterek bych dokázal odjet docela snadno - jak se mi již několikrát povedlo. Ani při výstupu z areálku mne nikdo nekontroluje. Dobrá zkušenost.

Den začínám tam, kde jsem jej včera ukončil, neb tu je stáleden - před tunelem. Po chvíli mne nabírá německý řemeslník - stolář. Během pěti minut se mnou sladce prosviští tunelem. Opět napřed strmě dolů, pak vodorovně, a nakonec strmě vzhůru. Za tunelem, u mítné brány, vysedám. Před námi je totiž krásný vinilově černý pruh asfaltu, který mne přivede k Transatlantické magistrále (TAM) jak ukazuje turistická značka. Je krásně, ale větrno, což fotografie poměrně obtížně zachycuje.

TAM je padesátikilometrový úsek silnice po, a nebo podél, mořské hladiny. Na dvaceti kilometrech z nich silnice za pomoci mostů a pilířů zatlučených do hladiny skáče z ostrůvku na ostrůvek. Mosty jsou přitom všelijak klenuté a "nepochopitelně" zahnuté do oblouku, takže výsledné dílo vypadá elegantně ladně. Hlavně na leteckém snímku, v butelínu v info centru Trondheim, který mě přinutil k zajížďce sem. Z letadla to vypadá jako had plující mořem o jehož tělo se tříští slaná voda Atlantiku. V reálu, z žabomyší perspectivy, zatáčkama a mostkama rozkouskováno na jednotlivé úseky, už to tak ohromující není - chybí tomu ten ptačí nadhled. Do následující části TAM pokračující po pevninském břehu už nejdu. Funí tu totiž příšerným způsobem. Mizím ve středozemí. Ostrova nebo pevniny? Nevím. Rozhoduící je, že dle směrovníků mířím po 64 na Molde.

Během dne se zatahuje. Neprší, zimně fouká. Od vody, a nebo z hor. Těžko se to tady rozlišuje. Dá se to vydržet. Jen fotky jsou poznamenané nedostatkem světla - a má nálada taky.

Hradba hor přede mnou je poměrně výrazně ošetřena sněhovou pokrývkou. Nevím přesně kde, ale rozestoupit se bude muset a milosrdně nechat cestu k Monde projít. Za zatáčkou moře, za zatáčkou kopec, za zatáčkou most přes moře pod kopec. Pěkné, členité. Tlačím. Jedu. Jdu. Pěkné, členité.

V deset zastavuju na hřbitově u kostela z prken. Je tu voda, a kdyby v noci lilo nad práh únosnosti stanového plátna určeného číslicí 1500mm, tak i jakás takás střecha, kam bych se evakuoval. Pršelo. Ale asi pod těch 1500mm. Hnusně nebylo.

Přehupnu kopec, a pak ještě jeden a je tu Molde. Města mě nebavěj, takže o něj jen ta štrejchnu a mířím k moři.

Podmořským tunelem mne tentokrát prováží parta údržbářů, která před tunelem cosi montovala. Zuřivě jsem na ně mával, když předčasně naskákali do auta a mně hrozilo, že mi ujedou před nosem. "Věděli jsme, co potřebuješ", ujistili mne po naložení, "počkali bychom, ale byla nám zima". "Jo", přisvědčuju já a dodávám popisek, jak jsem se v Molde v telefonní budce převlíkal. "Cykloturistů, tu je poměrně hodně a všichni mají s těma tunelama stejný problém".

Z mostu nad mořem chytaj chlapi ryby na udičky ne delší než Ondrův meč. "Makrela", řeknu směrem k rybě, kterou jeden z nich právě praštil o zem. "Makrela", odpoví on. Super rozhovor.

V Andalsnes jsem pod Cestou trolů. Klikaticí šplhající do nebes (v mém případě do deštivých mraků). Jet Cestu trolů je jedním z motivů proč jsem tady. A teď jsem tady, a ono prší a prší (řečeno slušně). Dle info centra je předpověď špatná. Celý týden má pršet. Krátce zaváhám čeho se vzdát. Snu, nebo prokřehlých prstů a pohledu do údolí plného mlhy? Po (velmi) krátké úvaze měním plán z čalounění domova sem přivezený. V počasí, ve kterém Cestu trolů nejezdí ani motoristé, ji nepojedu ani já. Viset tu týden taky nemůžu - a nechci, takže jižně nepojedu členitou krajinou fjordů - na Bergen, nýbrž budu frčet vnitrozemím - na Lillehammer. Tam má být přijatelněji. Než fjord opustím, seberu v přístavu na zemi se povalující malou kotvičku. Ondrovi se bude líbit. Bude těžká. Denně ji budu během balení stanu potěžkávat, a denně ji budu chtít zahodit. Nikdy to však neudělám a tak ji nakonec dovezu až domů.

Náhoda přede mne staví přístřešek dostatečně velký pro stan i kolo. Samozřejmostí je dřevěná lavice se stolem. Bonus naproti - obchod se záchodem (ten je veřejně přístupnou součástí každého šopu) - dělá s piknikoviště príma depo do deště.

Kohoutek u umyvadla je tradičně příliš nízko nad keramikou, takže si o vodu musím říct prodavačce. S úsměvem mi otevírá privátní místnůstku kuchyňky s dřezem. Vyjde mi vstříc tak přirozeně, že ani nemám pocit chuďase, který nemá many na balenou vodu z regálu.

Místo, kde jsem se utábořil, hodnotím na pět hvězd. Teplo za větrem. Sucho pod střechou a pod zády. Šop s WC v dosahu několika kroků. Dva dny se mi odtud nebude chtít a žena za pultem se pořád vydrží usmívat, i když se k ní budu courat: na záchod (i na čůrání), pro vodu a elektriku. Placatím se na místě. Z útržků v češtině pouštěných v norském rádiu pochopím, že naše vláda je v krizi, a Petr Nečas se rozvádí. Škoda. Prostý lid mne zdraví, a toleruje. Nezdá se, že bych tu někomu vadil. Přesto, druhý den po obědě nepohyb těla a mraků nevydržím a v igelitu balený vyrážím. Trolí cesta tím je definitivně ztracena. Nemůžu chtít od Skandinávie, od života, všechno.

Cesta stoupá do mraků. Drobně v nich mrholí. Je to dobré. Kličkuje mezi vodopády burácivě řítícími se z kopců kolem. Působivé. Za každou zatáčkou.

V Dombas se silnice zlomí do vnitrozemí. Začínám klesat směrem na Lillehammer. Počasí je nevyzpytatelně různorodé. Od mírné oblačnosti s beránky až po beznadějnou šeď. Určit jak bude za hodinu, si netroufám. Pláštěnka je v pohotovosti.

Ve zcivilizované krajině ubylo přístřešků pro trempy, a přibylo přístřešků běžných pro civilizaci - čekáren, tribun, popelnicovišť. Preventivně je využívám. Někdy "s" jindy "bez" svolení majitelů. Vždy však se souhlasnými pohledy kolem jdoucích. Turisté vítáni.

Pod Lillehammerem se u domů začínají objevovat první ovocné stromy. Jadranu jsem stále blíž. Ve vesnicích jsou bazary, tu "lopies". Některé fungují bezobslužně. Tak jako ten, kterým se prohrabávám. To co může moknout, leží pod otevřeným nebem na věcmi přetékajících stolech. Použitý nábytek, elektronika, koberce, knihy, jsou pod střechou. Na památku si vybírám pět štamprdlí. Podle cenovky bych za ně měl zaplatit 40NK. Norské koruny však nemám, dosud jsem platil petlahvema, a když bylo nejhůř tak kartou. Do schránky tedy vložím pěti eurovku, a protože to je málo, tak jako bonus přidávám dvě petlahve vyhrabané z koše na odpočívadle. I tak to je málo, ale víc nedám. Silniční odpočívadla jsou jediným místem, kde lze vratné petlahve najít. V příkopech nejsou, a ve městech jsou vykoupené. Musím s nimi šetřit.

Zpříjemněním jízdy silniční krajinou jsou americké "bouráky" z šedesátých let minulého století. Křižují Finsko, Norsko, Švédsko. Lesknou se lakem, chromem a kůží. Jezdí v nich milovníci "oldies" účesem, vousem i ohozem. Staří i mladí, chlapy i ženský. Mít káru s "křídli" na zádi a osmiválcem pod kapotou je tu zřejmě otázkou prestiže. Konec konců proč ne. Určitě je smysluplnější leštit takovou plechovku, s níž lze dojet na nákup, než (například) koně ve stáji a vidět ho dvakrát do měsíce.

Oslu (nikoli oslovi) se vyhýbám. Mám čas, pěkně se mi jede a chtěl bych vidět ještě jih Švédska. Počasí je více méně dobré, takže ani lodní linka Oslo - Kiel, jejíž užití jsem zvažoval pro návrat do kontinentální Evropy, mne do tohoto velkoměsta nepřiláká.

Goteborgem už ale projíždím. Dílem ze zvědavosti, a dílem z lenosti. Nic moc, řekl bych. Za ním však dochází ke změně. Noční šero se počíná měnit na noční tmu. Konečně. Hurá!

Jedu na Helsigborg. Ten je daleko menší a je zároveň i daleko hezčí. Strávím v něm pěkný den na sluníčku. V parku hraje kapela a je mi fajn. Jedu teď v růžové fleecee bundě sebrané z příkopy. Je úplně čistá, nemohla tam na mne čekat dlouho. Půlhodinovým trajektem, který pasažérům slouží nejen k dopravě nýbrž (hlavně) k laciným nákupům v bezcelní zóně (hlavně alkoholu), se dostávám do Dánska. Jsem rád. Nikdy jsem tu nebyl. (Původně jsem chtěl jet po mostě Malmo - Kodaň, ten je však pro cyklisty uzavřen). S trajektu si odnáším příbor. Ne, není to moc čestné, ale připomínka Skandinávie u nedělního oběda tím je zajištěna. Bude pasovat k lžíci darované mnichy z Rumunského monastýru Prislop.

Dánsko. Helsigor. Na seřadišti aut před trajektem mne"vítá" Kyjovský cyklokroužek. Osazenstvo karosy vynosilo židličky a řízky a bužíruje na sluníčku. Potřebuju se vypovídat a tak melu pantem.

Promotám se městem, a podél moře vyrážím směr: Kodaň (tu Kobenhavn). Město, jehož návštěvu jsem si naplánoval už v domovině - a dobře jsem udělal. Je to totiž skutečně moc pěkné pokoukání, byť mu momentálně ubírají na kráse četné stavební práce. Věže a věžičky. Ulice a uličky. Přístav i staré město vyzdění z cihel. To vše dělá z Kodaně moc pěkné město plné zajímavých zákoutí, architektury a ...cyklistů. Těch tu je vážně hodně. Stejně tak plné je i opuštěných kol. Z jednoho takového, vejpůl přejetého, sundávám plášť a večer u stanu s ním nahrazuju můj přední, který by sice mohl ještě kus jet a ten nový by se kus mohl vést. Ale proč? Domů už to je kousek. Zadní Schable je dobrej - zatím jede bez defektu a bez defektu dojede až domů. Na českém vzduchu tak objedu Balt! Malý zázrak. Ten vzduch, a brašny ušité na míru kamarádem, bude to jediné, co s sebou budu mít z české provenience. Vše ostatní - kolo, oblečení, výbava bude made in China, Taiwan... (Dvojice H+Z objela svět a jedinou cizí věcí byl dalekohled darovaný ve Francii. Vše ostatní bylo Made in Czechoslovakia). Jako bonus beru blikací světýlka upevněná na rámu aktivovaná magnety ve výpletu.

Terka má narozeniny. Esemeskou jí posílám přání (Měj se dobře a něco pro to dělej) do dalšího desetiletí a instrukce, kde najde dárek. (Dárek nenajde, ač jej od ní budou dělit u snídaně centimetry = dnešní děti vůbec, ale vůbec neumějí hledat). Odpovídá: "Uz mi je jedenact!". Toto letí.

Dle mapy, a rady, se mám trajektem dopravit na další Dánský ostrov, kde leží další pěkné město Odenese. "No ferry", informují mne v přístavu místní a posílají mne pokynutím ruky k mostu obrovy spojujícímu, dva ostrovy přes mořskou úžinu. Jedu tedy tam.

Už cestou mi je divný, že musím po dálnici. Řidiči, jsou obvykle přitroublí a troubí mi na záda, zatímco se nevinně šinu po metr široké čisťounké krajnici. Troubí jako na poplach v Kovářské uličce. Nechápu, oč jim jde, když to je jízda určitě bezpečnější než po okresce bez krajnice. Elegantní linie obra se přede mnou rýsuje stále zřetelněji. Měl bych ho vyfotit- ale pro takovou fotku už je málo světla, a málo místa v objektivu.

Zastavuji před řadou mýtných bran. Jdu k okýnku. Ptám se: "Mohu jet na kole přes most". "Ne", odpovídá zřízenec za okýnkem. "Dobře. Počkám tedy tady na malý náklaďák, a ten mne naloží" reaguju já, zatímco chlapec přijímá peníze od řidičů a vydává účtenky. "Ne, tady se nesmí stopovat", odpovídá on. "Co mám tedy dělat?", ptám se já hledajíc řešení ze situace. "Jít pryč!", ukončí on s důrazným gestem debatu. Už to že řekl, že jsem stopař, se dotklo mé cti. A jít pryč? Jo, ale kam?! Kam, když trajekt nejezdí a já potřebuju na druhou stranu! Skutečně mne nenapadá jiné řešení. Brblám si pro sebe pod (skutečné) fousy. Chlapce neberu vážně. Nicméně, abych přestal znervózňovat, tak přejdu mezi čekající řadou aut na odbavení na druhou stranu k Missionovi. Vytáhnu sušenku a začnu drobit na silnici. Očima vyhlížím taxi. Auto s přívěsným vozíkem, pick up, tranzit či něco většího na kolečkách. Nic takového ale nejede. Na řemeslníky je teď, k osmé večerní, pozdě, a když už něco takového (místního) jede tak to prosviští vedlejší bránou na pernamentku. Než stihnu kousnout do druhé sušky, je u mne posila povolaná klukem z okýnka. Paní ve stejnokroji s vysílačkou chce důrazně to samé: "Jdi pryč!". Poroučí mi artikulujíce stejně jako já v dubnu před Jihoafričanem. Neví, že zatímco jí rozumím perfektně, tak nevím - kam mám jít, když potřebuju tam! Na druhou stranu mostu! Já: "Ale já potřebuji na druhou stranu!". Ona: "Tady se nesmí stopovat! Běž si stopovat na benzínu!" (byla 2km před mostem). Já: "Tam mi ale nikdo nezastaví! Tady zastavují všichni!" Bráním se zuby nehty vzdát se svého fleku. Jsem docela utrmácenej. Na tacho mám 129 a tady to přemostění mělo být etapovým vítězstvím. A teď tu trčím a měknou mi nohy. Zabarvení hlasu strážkyně pořádku postupně graduje, tak jak moc odolávám splnění jejího požadavku. Tajně doufám, že jí dojde trpělivost, zahuhlá do vysílačky a pro mne přijede drožka. Konečně! Transit! Zastavuje, vykračuju k němu. Strážkyně pořádku mne však bere za loket: "Stůj! Je to nebezpečné!" volá za mnou, zatímco já míjím stojící nárazník. Klepu na sklo auta. "Potřebuju na druhou stranu s bicyklem", žadoním. "Ne. Nemám místo. Vezu zvířata", odpovídá mi řidič lítostivě v rychlosti - fronta se pohnula - zatímco má "securite wohmen" mluví do vysílačky z bezpečí ostrůvku. Vracím se ke kolu. Vytahuju sušenku. Drobím na silnici..., zatím co Bodyguardka mi opakuje, že se tu v jízdní dráze nesmí nikdo pohybovat! "je to moc nebezpečné"! Nevím, co mám dělat. Leze mi na nervy, káča pitomá! Vždyť absolutně o nic nejde! Dříve, nebo později zákonitě musí přijet něco, co mne naloží, a já vypadnu! Jediné, co potřebuju, je čas a štěstí. Jenomže to ta slepice nechápe. Pořád kolem mne krouží a doráží. Střídavě mluví do vysílačky velikosti cihly, a na mne. Nasírá mne, tím svým: "You must go out!" doprovázené gestem - od mostu!. "Jo! Ale kam?", ptám se já střídavě česky a anglicky, "když potřebuju tam" (!), přičemž zase já ukážu do daleka přes mostní oblouk pověšený na dvou opačně prohnutých lanech ztrácejících se nad mořem a v podvečeru. Korálky žároviček na nitkách držící vozovku nad mořem, jak obratle dinosaura, se počínají prosvětlovat. Je to vážně krasavec. Foto! Foto! Volá ve mě fotograf. Kašli na to nic z toho nebude!, zase rozum. V Peloponésu na pevninu vede podobný (menší), pro cyklisty volný. Posila přivolaná vysílačkou skutečně přichází. "You are very importem wohmen", reaguju na to šeptem směrem k mé strážkyni. Další žena. Něco si štěbetají (Dánsky), po poradě se obrací na mně. Znovu vysvětluju, co a proč tu dělám, oč mi jde. Otevřeně se ptám, jestli nemají auto, které by mne převezlo na druhou stranu. "Ne. To skutečně nemáme", odpoví posila nakysle a pokračuje: "Trajekt skutečně nejezdí. Chceš-li na druhou stranu, musíš jet vlakem. Stanice není daleko odsud. Auto pro tebe bohužel nemáme" dodává na ujištěnou. Aby mi bylo jasno, že nejsem na štaflu. Aha! Tak řeč byla o železniční a nikoli benzínové stanici! Tak VLAKEM! Svitne mi "Aha. Ano. Rozumím.", reaguju já vděčně za rozmotání zápletky řešením, které mne nemohlo napadnout, protože vlakem přes moře jsem ještě nikdy nejel. Úleva z řešení je očividná na nás všech třech. "A proč mi to neřekla tady ta paní", ptám se na závěr, přičemž do její kolegyně píchnu pohledem soudce. "Prý ti to říkala. Myslela si, že nemáš peníze". Uznávám, omlouvám se ... to se dá pochopit.

Nádraží je skutečně kousek. Jediný človíček v námořnické uniformě je ochoten mi se vším poradit. V automatu mi kupuje lístek do první stanice na druhé straně, a protože pocestuje stejným spojem tak i pomáhá s naložením kola. Vlak je dost plnej, takže zůstávám u dveří vedle Myšáka. Za okny se míhá krajina, pak moře a nakonec je za nimi tma neb souprava zmizela v tubusu mostní konstrukce. "Další stanice, Vyšehradská", napadne mne. Mírné pohupování ve mne rozpouští zbytky nervozity z toho, jak dopadne cesta na poslední ostrov mé cesty. Ostrov Fyn.

Městečko, ve kterém vystupuju, je pěkné podvečerem. Upraveně zelené. Rybník s husama. Cihlový domečky kolem náměstí dlážděného žulou, uprostřed cihlový kostel. Pěkné. Klidné. Na noc kotvím na odpočívadle u silnice. Lavička, stoleček uprostřed střiženého pažitu. Klidné. Pěkné.

Zajížďka do Odenese byla zbytečná. Je to malé universitní městečko dost zaostávající za Kodaní. Je to asi jako srovnávat Prahu s Olomoucí. Kodaň je jen jedna. Nicméně i tu mraky kol a mezi nimi několik opuštěných. Ze dvou sundávám ty světýlka, co se připevní na osu kola a elektrika se v nich indikuje magnetem umístěným ve výpletu. Nevím, jak to funguje, ale tady to je běžný, a spolehlivý, způsob osvětlení cyklistů ve dne v noci, a to i když zastaví.

Poslední trajekt vandru a jsem na pevnině. Zatím ještě Dánské, ale večer už Německé.

Konečně nakupuji za české ceny. Zvláště vděčný jsem za pečivo, jogurty, salámy, saláty, perníky a vejce. Od vaření si dám pauzu. Teď pojedu na vlašák.

V adresáři si vezu adresu na pokrevně vzdáleně spřízněnou rodinu Wágnerů. Má babička a pan Wágner byly bratranci. V dobách před revolučních ji několikrát navštívili a já jako klouček osmi desetiletý byl u toho. Jako dnes si pamatuju na nekonečnou řadu zázraků spojenou se vzácnou návštěvou ze Západního Německa. Dnešní generaci cestující křížem krážem po světě se to může zdát úsměvné, ale na vše co s Ernstem Wágnerem přicházelo jsem (jsme) se koukal s otevřenými ústy. Počínaje nezvykle velkým, zvláštně tvarovaným a neobvykle lesklým autem. A konče poslední žvýkačkou s kačerem Donaldem na přiloženém obrázku. Nejenom, že ty věci byly jiné, barevnější, modernější, lepší, protože cizí (tehdy bylo takřka vše made i Czechoslovakia), ale i ti lidé byly "jiní", docela stejně odlišní, jako to jejich auto. Zatímco můj táta, aniž by byl nějaký zpustlík, vypadal tuctově, tak do sněda opálený (bylo to na Vánoce) pan Wágner v bílé košili s krátkým rukávem v kalhotách s nažehlenými puky vypadal jako by právě vystoupil z katalogu Neckerman, který spolu s ním připlul, aby odhalil železnou oponou zatajené vynálezy lidstva. Pan Wágner, byl prostě "šik", jak se říkalo. Aby dnešní děti měli z návštěvy podobný pocit, musela by na dvorku přistát kosmická loď a z ní vystoupit kosmonaut ve skafandru. Zřetelně si pamatuju, jak nám dětem donekonečna promítá na prostěradlo kreslenou pohádku: Jen počkej zajíci! Jistěže jsme ji znali i my. Ano, z kina. Jednou za měsíc. Čtvrt hodiny za čtyři koruny po desíti minutovém týdeníku informujícím o tom jak budovatelům tvrdne beton. A teď? Dvanáct hodin v kuse! A zadarmo! A bez betonářů! No nebyl to zázrak! Pak nás vyfotil. Ze zajímavě vypadající krabičky se ve vteřině, za jemného předení elektromotorku, vysunula - fotografie!! (na kterou se jinak čekalo půl roku, dokud se film nedofotil) A barevná!!! Jako teď to vidím: Pan Wágner nás fotí. Opatrně za růžek uchopí čtvereček 10x10cm na kterém se postupně začnou rýsovat kontury postav, nábytku v místnosti. Pofouká jej, a už mi podává tu fotku, a přitom se na mne dívá skrz zlaté obroučky brýlí měkce vlídným pohledem kouzelného dědečka z pohádky. A já teď, po více jak třiceti letech, jej mám minout, aniž bych mu to pověděl? Kdepak! Takový buran nejsem! Od čeho jiného by bylo cestování, když ne kvůli setkávání. Kvůli čemu by lidé stavěli cesty, když ne proto, aby se dopravovali za lidmi... a navíc, u Wágnerů jistě mají pračku a sprchu, a já, ani můj oděv, bych ničím z toho nepohrdnul.

V informační kanceláři ve Schliswing (moc pěkná katedrála srovnatelná s olomouckým Dómem) si nechám vytisknout mapku, kde adresu pana Wágnera najdu. Teď už mi v cestě nestojí nic. Krom adresy si vezu i telefonní číslo. Zvažuju, zda nezavolat a neohlásit se. Nakonec se rozhoduju pro: nezavolat. Zdá se mi to méně svazující. Když budou doma - dobrá. Když nebudou - mám smůlu.

Přijet s prázdnou mi je hloupí, a koupit víno zase zbytečný neb: možná nebudou doma. A tak těsně před Kielem zastavím u krajnice, abych paní Wágnerové natrhal kytici z planých růží. A abych ji hned v úvodu nevystrašil, převlíkám se do, včera v akci v Lidlu zakoupených, nových cyklošortek. Koupil jsem je jen kvůli tomu. Mapka mi úžasně pomáhá propracovat se k cíli. Ne náhodou je pátek podvečer. Ideální čas pro nečekanou návštěvu.

Pročítám zvonky zepředu, zezadu (domu), ale Wagnerovi tu jmenovku nemají, a tak vyťukávám na mobilu volajícím po nabytí číslo kouzelného dědečka. Píp píp... a pak zvuk ve sluchátku označující příjem: "Wágner".

Vůbec nemám v úmyslu předstírat znalost němčiny, a tak česky spouštím předpřipravený text:"Dobrý den pane Wagner. Tady Skála Petr z České republiky...", rád bych pokračoval dál, ale pan Wágner mne německy hranatou češtinou přerušuje: "Moment předám", a předává hovor paní Wágnerové (původem Češce), která češtinou vládne stejně dobře jako já. Znovu vysvětluju, kdo a odkud jsem. Počítám přitom vteřiny do vybití mobilu. Chápavé odpovědi obtížně skrývají, že jsem paní Wágnerovou svojí neohlášenou návštěvou mírně řečeno - zaskočil. Ona: " ... a odkud voláte?". Já: "No jsem tady, u vás. Na adrese, kterou mi dal táta. Zezadu toho bílýho baráku. Máte tady pět popelnic. Dvě žlutý a tři modrý", dodávám, aby nebylo pochyb, že César stojí před branou Říma. "... aha. No tak jo. Počkejte tam. Já tam za chvíli za váma přijdu". Konec hovoru. Kostky jsou vrženy. Čekám. Kolují mnou pochybnosti. Jak mne šesti týdenním vousem zarostlého nemytého paní, kterou ve své podstatě neznám, přijme. Zda řekne jednoduché: "Nezlobte se, nemám čas." A nebo, pro ni nadcházející víkend komplikující: "Pojďte dál". Nevím. Obě varianty jsou pro mne přijatelné. Žádná z nich mne nezabije, a každá z nich mne posílí. Jedna v soběstačnosti, a druhá v lásce a víře k lidem. Obě varianty jsou stejně lidské. Milejší mi však je ta paní Wágnerové, řekne: "Pojďte dál", a zavede mne do pokojíku pro hosty, kde se mi dostane ubytování s televizí naproti posteli, kuchyňkou a (hlavně) sprchou s teplou vodou.

Pěním se, mydlím se smývajíc ze sebe prach z cest mezi Kristiandsundem a Kielem. Špinavé prádlo i spacák putují do bubnu pračky. Přichází Štefan, jejich syn. Viděli jsme se ve věku osmi a desíti let. Nemáme šanci se poznat, ale zavzpomínat na Ovčín jo, to můžeme. A pak se jde spát. Nikdy bych nevěřil, jak můžu sám sobě vonět.

Další den mne Wagnerovi berou do obchodního centra na snídani. To je svátek nejen pro mne, nýbrž i pro ně. Jsou to šetrní lidé, proti nimž jsem já rozmařilý hýřil. Paní Wágnerová přede mne staví tác obložený voňavýma dobrůtkama. Včera jsem na pařezu namáčel rohlík do olejovek, a dnes tohle to! Když vidí mé rozpaky nad, pro mne, příliš plným hrnkem kakaa tak bez rozmyslu s empatií pečovatelky jeho obsah rozdělí do druhého. Lehkost s jakou ze mne sejmula břemeno rozpaků z plnosti hrnku je bezprostřední, přirozeně samozřejmá. Těžko pocit sounáležitosti, který v tu chvíli pocítím, popisovat. Vám, stoprocentně soběstačným. No není ten lidský svět krásný! Svojí přirozenou ohleduplností mi připomíná paní Pelikánovou, u které jsem se také cítil tak dobře. Vidět Pobaltí a Skandinávii bylo jejím přáním. Škoda, že už jí o těch zapomenutých koutech světa nestihnu povyprávět...

Pak jedeme do muzea vojenského námořnictva. Vstupné hradí Wágnerovi. Něco (hodně) málo o námořní válce vím a tak bych chtěl vidět několik autentických střípků z té doby. Štefan mne doprovází, umí obstojně česky. Tlumočí, překládá, vysvětluje, komentuje. Mám rád obsahy věcí. Příběh, který se k nim váže. Bez jeho komentáře by má návštěva v muzeu měla zlomkovou hodnotu. Součástí výzdoby vestibulu jsou na stěnách vyobrazené potopené lodě. V první - na jedné, a v druhé světové válce - na druhé straně. Možná, že si dokážu představit kolik mnoho železa (jen Německého) muselo skončit na dně všech moří světa. Kolik moří by však naplnili slzy, pro to vyplakané, si však představit nedokážu. Po vyhlídkové věži je největší atrakcí pro malé velké kluky U-boot, ponorka vytažená na břeh. Lze jí prolézat nekonečně dlouho, díky tomu, že je plná vzduchu, světla a bezpečí. Což dost mate. Objektivnější pohled do jejích útrob by byl: málo světla, málo vzduchu, málo bezpečí.

Další den je neděle v centru Kielu se koná bleší trh, na kterém může kdo chce, prodávat co chce. Stačí si roztažením celty vymezit území, a na něj vyrovnat cokoliv - co už doma nechce. Boty, oblečení, nářadí, knihy, obrazy, kazety, rádia, příbory, nábytek, starožitnosti, parohy, atp. Pro mne milovníka starého, to je ráj. Mám rád veteš. Rád se dotýkám příběhů v ní ukrytých. Točit knoflíkem starého rádia ve mne budí fantazii. Co všechno to rádio mohlo lidem sdělovat! Mám pocit, že to tam pořád je. Že slyším srdcem (parafráze od: vidět srdcem) Jenomže to není na celý den. Chtěl bych vidět Hamburg, stejně jako Kodaň. A tak, s Erichovou pomocí, teď sedím ve vlaku do ne příliš vzdáleného Hamburgu.

Na otevřené moře to je z Hamburgu ještě daleko. Ale ne zas tak moc, aby tu nemohli kotvit i poměrně hóóódně velké lodě. Je krásný den. Slunko svítí a dělá mi dobře poslouchat harmonikáře, kytaristu a pak zase příčnou flétnu jak muzicírují světu. Hlavní atrakcí Hamburgu je staré město s radnicí ala Liberec na břehu modrého jezera s gejzírem vody prýštícím k nebi. Labyrint vodních kanálů, a je lemujících přístavních uliček. Nezbytných mostů a mostků přes kanály. Neméně zajímavým mementem na válečné časy je kostelní věž. Prs čnící k nebesům, zatímco chrámová loď lehla popelem. Škoda. Stejně, jako těch lodí, a lidí. Ten kostel už nikdo nikdy nepostaví. Jako jiné renesanční a secesní budovy. Místo kterých tu teď, novodobě, stojí jiné. Ze skla a betonu. Škatule postrádající poezii plynoucí z lidského umu důvtipu a fantasie.

Další den u Wágnerů je pracovní. Víkendovou zahálku je třeba dohnat a tak spolu pracujeme na zahradě za domem. I to mám rád. Rád, s někým spolupracuji na něčem, co někam směřuje. A tak plejeme záhony, stříháme růže, sadíme hosty (rostlina, která se u nás jmenuje stejně: hosta - hosty).

Další den jedu. Opouštím kouzelného dědečka a je mi dobře. Z toho jak mne přijali, a taky z toho, že jsem se nezpozdil. Doufám, že Wágnerům zanechávám podobný pocit.

Jedu Německem. V hlavě mi doznívá Ernstův válečně poválečný příběh. Jak syn z východních Čech hledá v poválečném zničeném Německu tátu - a nachází jej právě v tomto Kielu. Pěšky tam, pěšky zase zpátky, pro maminku. A pak zase pěšky, za tatínkem, do Kielu, aby byly spolu, po válečném kotrmelci. Začínají od nuly. Kolem plno Američanů milujících jazz. Hudbu, která je spojí s Ernstem prostřednictvím jeho plic a saxofonu. Daleko za centrem města zakládají hospodu, s tančírnou. A Ernst hraje jako by pocházel z černošské čtvrti Orliens. Tóny zlatého nástroje jsou pro něj vším, víc než zuby, které si nechá vytrhat - aby nátisk a tón byl ještě více dokonalý. Kolečka tančících vojáků roztáčí kola obchodu. Začíná se jím dařit. Zaslouženě...

Přemítám nad tím příběhem, zatímco mechanicky roztáčím ta svá kola. Ne, život nepíše blbou literaturu.

Jedu na východ, tedy na Lubeck. Další přístavní město skryté v zátoce. Záměrně před ním zajíždím, až k písečné mořské pláži. Tady se s Baltem definitivně rozloučím, a tak ho chci naposledy pohladit pohledem. Čichnout si k němu. Poslechnout si jeho vábení. Jsem suchozemec, vše s ním spojené mi je dětsky vzácné.

I v pozdním odpoledni se tu po písčité pláži proháněj plavci v plavkách. Větřík pofukuje. Slunce svítí. Paráda. Do vody se ale očividně nikomu moc nechce. Až na děcka. Ty se v té ledovici ráchají jako ty moje v kouřící vaně.

Uprostřed betonového soukruží laviček amfiteátru, reprobedna z níž se line směsice houslových, chelových tónů. K tomu nějaká ta flétna a tuba. Smícháno dohromady v určitou melodii pěkný zážitek. Sedím na jednom z podsedáků. Hledím před sebe přes mořskou hladinu do Rovaniemi. Naslouchám, a žasnu. Jak někdo umí smíchat éterické tóny tak, že začnou dávat krásno. Že někdo složí - z existujícího, hmatatelného, krásný stůl, auto, dům, to dá rozum. Ale že lze, z neexistujícího, vytvořit cos tak pěkného..., to obdivuju. Tak nějak jsem si rozloučení s mořem představoval. Nejsem tu sám. Spolu se mnou tónům naslouchá pět, šest lidi, kteří se dokázali na chvíli zastavit a pár racků. Dumám nad sebou. Jak plně mne dokázaly uplynulé dny naplnit: Vymyslet, naplánovat, natrénovat. Usilovat, toužit, chtít, ustupovat. Bránit se, brát, pomáhat, dostávat, děkovat. Posunovat se, vytvářet smysl, přemáhat se. Růst. Domů si přivezu na tři kila těchto slov..., abych je během čtrnácti dnů pozbyl.

Když cédo dohraje, přijde borec a plácne tam jiný. To už ale není ono. Moc hřmotu, a málo melancholie - pro mne. Takže zvedám kotvu a vyrážím: směr vnitrozemí, směr Česko. Další etapové město je Praha (700km).

Na okraji omamně vonícího jahodového pole, koše plný jahod čekající na odvoz, a na mne. Všechny mají nějaký kaz. Málokterá tak zásadní, aby se nedal přehlédnout.

Před Lubeck se z ničeho nic silnička mění na motorovou se zákazem vjezdu pro cyklisty. Jsem v "pinklich" Německu a porušovat předpisy se mi tu nechce. K zákazové značce jsem však přifrčel po vyloženě výletní silničce vedoucí podél moře a teď tady najednou: cyklistům stop! Už už se chystám šlápnutím do pedálu značku ignorovat, když na mne paní ze zastávky zamává a gestem mne přivolá k sobě. Jestli to chápu tak tu mám počkat na autobus a ten mne naloží a zdarma (!) proveze podmořským tunelem. Nevím, jestli tomu sdělení v němčině rozumím dobře. Počkat můžu. A skutečně. Bus, který přijel, nakládá ohelmované cyklisty, kteří se tu během dvaceti minut čekání nastřádali, do svých útrob. Na přívěs za sebou nabírá i skútry. Dveře zaklapnou a tradá pod moře!

Lubeck má impozantní vstupní portu. Množství věží a věžiček trčící k nebi přede mnou dává tušit, že mne čeká moc pěkné pokoukání. A skutečně. Lubeck je daleko hezčí než-li sousední, fotbalový rival, Kiel. Přijíždím do něj ve chvíli měkkého podvečerního slunce, který krajinu, stromy, fasády domů, řeku a náladu vůbec zbarvuje do pastelových barev.

Na historicky skvostném náměstí sesedám před (již) zavřenou restauraci ke stolečku. Lanko propojující nožky křesílek je dostatečně dlouhé. Přehlídkou architektury nelze jen tak projet.

K blaženosti z natažených nohou přidávám voňavou večeři, kterou mne vybavila paní Wágnerová. Máslo, sýr, salám a pečivo, ...kafe vonící z plecháčku. Tělo uloženo v měkkém čalounění křesílka, unavené krásným pohybem v krásném prostředí se uvolňuje a rozpouští jako máslo v rendlíku. Fantazie. Škoda, že jsem tu sám. Myslím na Jiřu. Moc by se jí tu líbilo. Zanedlouho má narozeniny. Nesmím zapomenout, a prozradit jí, kde má tentokrát ukrytý dárek. (Samo sebou, že zapomenu..., ale jen o jeden den).

Jedu na Berlín. Překračuji již neexistující hranici mezi NDR a NSR. Připomíná ji pozinkovaná cedule s nákresem, kudy běžela ta hranice napříč Německem i Evropou. Vyfotím si ji a po cyklo chodníčku podél silnice mažu dál sjednocenou Evropou.

Schwerin s moc pěkným zámečkem uprostřed jezera. Doporučuji.

S cyklopárem se potkávám před Lidlem. Ona je Polka, on Holanďan. Jedou za jejími rodiči do Polska. Ať žije svobodná Evropa!

Do Berlína mi zbývá něco přes sto. Silnice začala být lemovaná pomníky (po určitých vzdálenostech). Mají vždy stejný tvar. V žulové obrubě sesazené do trojúhelníku rostou rudé bramboříky a nad nimi smaltovaná deska s připomínkou, že tudy kráčely (omlouvám se, lépe řečeno: se vlekli) vězni z koncentračního tábora Sachsenhausen v Oranienburg. Dle té cedule na tomto pochodu smrti bylo ubito, zabito, zničeno, pošlapáno šest tisíc lidských životů, příběhů, nadějí. Přání žít. Šest tisíc na cca stopadesáti kilometrech během třiceti dnů. Dvě stovky denně. Devět v jedné hodině... Pětadvacet metrů silnice pro jednu smrt... Počítám v hlavě. Potřebuju si to představit. Můj dům má patnáct metrů, s garáží dvacet. Tedy, jeden mrtvý na jeden Domeček, na "mé" ulici patnáct mrtvol....? Udělal jsem někde chybu, - a nebo si to nedokážu představit? Moudro vytištěné tučným písmem přeložit nedokážu. Přemítá, co bych tam napsal já. Snad moudro co si s sebou vozím od francouzského Verdunu, kudy také kráčela smrt v hustém šiku (tam to bylo v angličtině): Zapomenout nesmíš, odpustit musíš. Nakonec své myšlenky zmačkám a zahodím jako nepotřebné, nedostačující, plytké náhražky všeho toho co by měli obsahovat. Chtěl bych sem vzít svoje děti. (Doma mi táta moudro přeloží: Váš odkaz žije v síle našich činů. A přidá informaci. Na hřbitově v Zábřeh - Hněvkov je hrob s nápisem: Zde leží 6 neznámých vězňů utýraných a vyhozených z vlakového transportu dne 25.1 1945. Jejich vězeňská čísla: B3690, B9933,A14132, 176399, 17632363, 176313. V Hněvkově 9.5 1945. Místo života smrt, místo jmen čísla. Čísla vytetovaná do zápěstí, do kamene, do paměti nás živých. Některých, z nás živých.

S piety nepatrně pozměňuju trasu svého postupu na Berlín. Tak, jak je vytyčena na smaltované desce. Na mnoha místech asfalt vystřídají dlažební kostky. Pamětníci doby. Ze solidarity k haftlingům vydržím jejich drkotání. I můj děda mohl být mezi nimi, a tak tam, do Berlin - Oranienburg, mířím po kostkách i já.

Že do Berlína nepřijíždím právě po hlavní avenue, mne přesvědčuje cedule "začátek obce". Nezasvěcenec by z ní jen těžko usoudil, že tu uprostřed lesa, právě vstupuje do Evropské metropole.

Jsem v Oranienburg. Nakupuju na noc a snídani, hodinu před uzavřením krámu. Jsem rád, že jsem to stihnul. Koncentrační tábor který "proslavil" toto městečko od centra Berlína vzdálené padesát kilometrů se jmenuje Sachsenhausen. Spořádám neskladné jogurty a banány, a vydávám se ho hledat. Marně očekávám, že na informačním plánku města najdu slovo "koncentrační" či "lágr" či "Sachsenhausen". Když se ptám slečny: "Bitte, ich zuche koncetration lager Sachsenhausen", tak mám divný pocit člověka, který se nemístně pídí po místu senzačního utrpení statisíců lidí. Slečna pochopí a zapíchne prst do skla v místě nedaleko od místa, kde stojíme. V mapce se to místo jmenuje novodobě: Museum.

Prokličkuju k němu ulicema. Je k osmé hodině večer. Na parkovišti před vstupní bránou pusto, prázdno. Před strážním domkem "hlídá" paní. Sedí na vyhřáté betonové podezdívce a užívá podvečerního klidu míru. Nasměruju k ní řidítka přes prázdné prostranství. Její angličtina je žádná, stejně jako má němčina (už aby vzniknul eurojazyk), takže si řekneme jen základní: dnes zavřeno, zítra otevřeno, od desíti. Smlouvám, aby mne nechala alespoň nahlédnout do areálu. Nejde to. Je zavřeno a (hlavně) všude "alarm". Když jí řeknu, že můj děda tu byl vězněn tak si zakryje rukou ústa jako by ho strážila ona sama. Uklidním ji, vrátil se domů..., a tak se narodila moje maminka, a poté já, a poté mé děti...

Z brožurky co si odnáším, vyplívá, že každý barák je věnován jednomu z témat, např. vězeň a práce, vězeň a volný čas, vězeň a rodina, vězeň a tresty, atp. Nahlížím do areálu tábora. Kam dohlédnu, je zaplněn řadama nízkých zděných baráčků, bez komínů. Jeden jako druhý. Postupně se zmenšují tak, jak daleko ode mne stojí.

Mám čas. Spát se nechce. Objíždím areál lágru obehnaný plotem (od pohledu ne původním). Cesta mne přivádí k vězeňskému hřbitovu, je dosud otevřen. Na něm jsou pohřbení oběti fašistického, stejně jako komunistického (po roce 1945 byl tábor ve východní zóně) -ismu. Měl bych si ho vyfotit, a neudělám to. Vím a nevím, proč.

Poté, co se dosti smrákne, stavím stan u kiosku. Je tam lavice, stůl, kohoutek s vodou..., paráda komfort. Než ráno přifrčí první turisté, budu fuč.

Hlavu ze stanu strkám v šest. Je zima. Trávu, stan, lavice zdobí krásná rosa. Čaj, rohlík s nutelou. Paráda. Do desáté zbývaj tři hodiny, to je dlouho. Měním plán. Prohlídku tábora nechám na jindy. Konec konců to podstatné: texty, komentáře, příběhy navázané k vystaveným předmětům, bych stejně nerozluštil. Potřeboval bych Erika. Takže vyrážím dobít Berlín. Skrze který musím projet, pokud jej nechci zdlouhavě objíždět. Chtěl bych vidět Brandenburskou bránu, a Raichstag, na který ruský voják vztyčuje rudý prapor. Podle mapy bych měl jet stále po hlavní, a neměl by to být problém.

Druhá světelná křižovatka, na které jsem obklopen pruhy aut ze mne vysává optimismus. Podle mapy bych měl jet ještě kus lesem. Berlín se patrně "nepatrně" rozrostl a mne čeká neradostná cykloturistika. Vůbec se mi do té plechové kaše nechce, a přitom se zároveň potřebuju dostat na jeho druhou stranu..., a tak se rozhoduju pro vlak. "Oranienburg bahnhof" jsem minul před chvílí, takže vím, kde je. Jedu tam.

Na peróně vyčíhnu, že nástup do soupravy je bezbariérový - super! Ani tu běžné pokladny nemají, a tak si v automatu kupuju lístek. Je parádně levný. S pocitem světáka jdu do informací, aby mi poradili, na jaké zastávce mám vystoupit, když chci vidět Brandenburskou bránu a ten Raichstág. "Tady mám lístek pro sebe a jízdní kolo", tvrdím slečně za přepážkou sebejistě a přidávám svoji otázku. "Ale to máte pouze lístek pro kolo...", zchlazuje mi mou světáckost ona a v zápětí mi prodává lístek s tím, že jej musím označit (gestem vstrkuje lístek do imaginárního značkovače). Pak ještě přidává nějakou informaci, které nerozumím. Přesto kývám hlavou přesvědčivě jako černoušek. Beru lístek. Zdviží se nechávám vyzdvihnout na perón. Těším se do vlaku. Přijíždí. Ptám se: "Berlin haupt bahnhof?". "Ja". Nacpu se do červeného vozu S Bahn-u. Mám radost jak jsem si poradil. Dveře se zavírají. Souprava se s mírným trhnutím rozjíždí. Hledám označovač. Marně. Kopií gesta od slečny s informací se po něm ptám maminky s kočárkem. Jako bonus přidávám bezradný pohled a pokrčení ramen. Pochopí, a stejně tak bez gest ukáže ven na od nás se vzdalující sloup se žlutým označovačem. Teď už nemám pochyb o tom, co jsem nepochopil v informacích: lístek je nutno označit před vstupem do soupravy (tedy jako v metru u nás). Zpytuju svědomí. Pojedu s neoznačenou jízdenkou, a to můžu být rád, že ne pouze s lístkem pro kolo. Mladá maminka mne ujišťuje, že se za mne u průvodčího přimluví - což skutečně udělá a průvodčí s úsměvem přetrhne vejpůl jízdenku a nikoli mne.

Za okny soupravy se míhá aglomeračně industriální urbanizační boj o prostor. Jsem rád, že se tím prokousávám coby pasivní pasažér. Nadjezdy, pojezdy, křižovatky, mosty, baráky, domy, továrny, řady aut, linky trubek - fujtajbl, který proříznu ukryt v kokpitu vlaku. Vystupuju na "Berlin haupt Bhf." Moderním mraveništi, uvnitř kterého, se horizontálně kříží nad sebou pod sebou, vedle sebe, za sebou před sebou koleje nadzemních a podzemních drah tak, jak to lidé mravenečkové potřebují k životu. Vertikálně pak tuto pětipatrovou (?) křižovatku kolejových cest protkávají eskalátory a prosklené výtahy ve tvaru tubusu, u nichž si zdvořile dávají přednost různobarevní lidé. Interiér: sklo, nerez, dlažba, eskalátory, lavice, koše, svítidla, umělé květiny..., to vše září čistotou, novotou, Německem.

V informacích si kupuji (!, za 1e) plánek města. Cíle mého zájmu jsou skutečně nedaleko od mého výsadku.

Venku mne vítá sbíječko - bagroví stavební ruch, kterým se líně šine řeka Spréva obtékající, spolu s mnoho pramenným řečištěm aut, autobusů, náklaďáků, nádražní budovu. Cyklistů v něm moc není (myšleno: v řečišti aut ?). Lépe řečeno, není tam žádný.

Pohled na centrum města je žalostně krychloúhlí. Přesně takový, jaký jsem předpokládal a jaký předpověděl pán v informacích. Tzv. staré město se v Berlíně od války nevyskytuje. Němce (a nás ostatní) to musí nevýslovně mrzet. Jedinými historicky cennými památkami jsou ty, kvůli nimž jsem přijel. Jinak na obzoru, ani v plánku města, žádné oku lahodící křivky z kamenických dílen. Pominu-li lákadla typu berlínská zeď a ZOO, tak mne nenapadá co jet do Berlína očumovat. I ta brána je bezprostředně obložena krychlofunkcionalismem. Jsem rád, že jsem tu, a vím, že sem se vracet nebudu.

Poté co uvidím, to co jsem chtěl, se rozhoduju pro cestu z města. Mohl bych se povalovat v parku u Raichstágu, ale není zas tak teplo. Je čas prchnout. Nejlépe stejným způsobem, jakým jsem se dostal sem. Takže se vracím ke stanici metra Brandenburská brána.

Před ní pobíhají informátoři v reflexních vestách s logem U-bahn (podzemky, metra). Ten mnou oslovený je polák. Radí polákům, kterých tu je poměrně dost, kudy kam a jak. Z angličtiny automaticky přecházíme do slovanské hatlamatilky. Ujímá se mne s příkladnou péčí o zákazníka. Sjíždí se mnou do podzemí, kde mi kupuje příslušné lístky (dva:já+kolo). Lístky jsou jako v Praze rozděleny do časových pásem. Přidává schematický plánek metra, tužkou do něj vpisuje čísla linek a místa (dvě) přestupů než se dostanu ke stanici: Letiště Schonefeld - na jižní straně Berlína, kterou jsem si, po poradě s ním, vybral coby startovací blok pro cestu do Drážďan. A skutečně tam cca za hodinu vystupuju ze žluté soupravy. Je dvanáct hodin a já jsem za Berlínem! Jsem dětinsky pyšný, jak jsem to všechno zmáknul. Je čas poobědvat takže první starostí venku je sehnat obchod s konzervou, lavečku někde v ústraní, čtverec pažitu pro natažené tělo. Vše potkávám celkem nedaleko od výstupní stanice. Dnes to do sebe prostě zapadá. Jsem rád, že jsem z toho prostředí, z něhož jsem vybočoval nejen rozměrností spoluzavazadla, ale i ošuntělostí cyklotrapera venku. Příroda to je šálek mého čaje. Té mám k mé radosti, před sebou do Drážďan, na dvěstě kilometrů.

Probouzím se někde na vesnici pod větrným mlýnem. Cestou jsem jich potkal poměrně dost. Tento patří k těm vydařenějším. Už proto, že je u něho voda, lavka se stolkem a plácek pro stan, kterej mi náhoda přihrála v tu pravou chvíli. Ani brzy ani pozdě. Když mi paní z přilehlého stavení večer rukou pokynula na pozdrav, bylo mi jasné, že to tu bude dobré místo pro spaní. A taky, že jo. Svitu včerejšího den jsem využil do maxima a tak teď protahuju noc do dne, co to jde. Mohl bych ležet, ale prostě se mi nechce. Vandr se blíží závěru, je krásně, euforie mi koluje krevním řečištěm. Jsem šťastný člověk. Nemůžu dočkat, až budu polykat další kilometry. Se shovívavým úsměvem vzpomínám na předstartovní pocity utonulé v kalužinách v Kaunasu...

Ráz krajiny je obdobou té včerejší, stejně jako té severské. Borovicové lesy za každou zatáčkou. Teplý vzduch voní pryskyřicí, pylem, hrabankou a sluncem. Být alergikem na borovicový pyl, tak se tu upčikám, ukejchám, uslzím. Pádím po povětšinou opuštěných silnicích spojující malé vesničky, menší městečka. Před nimi, za nimi, je vždy stejný borovicový les. Nakupuju na dvě hodiny dopředu. Ani o rohlík víc! Brašny jsou příjemně zplihlé. Myšák sviští po asfaltu s lehkostí vánku.

Je to přesně ta krajina, jak o ní vypovídá kniha Zatím dobrý (tuším od Pokorného) pojednávající o útěku Mašínů. Je to dobrá kniha o rozporuplných skutcích (nejen) bratří Mašínů. Ti těmito lesy utíkali do západní části Berlína, zatímco já jedu opačným směrem. Myslím na tu knížku, zatímco bezmyšlenkovitě točím klikama pedálů. Jsem rád, že nemusím rozhodovat, zda jejich skutky byly či nebyly správné. Jsou otázky, na které neexistují odpovědi. V každém životě.

Jiřině posílám domů opožděně přání k narozeninám: "Ať se ti splní tvé tajné sny". A Zuzce instrukce, kde najde pro maminku dárek a s čím jí ho má předat.

Krajina se změnila z lesnické na zemědělskou. Řady borovic vystřídali řádky kukuřice. V šest večer jsem v Meissen. Dvacet kilometrů před Drážďanami, a opět u vody z Jizerek, u Labe (tu Elbe). Koketuju s myšlenkou, sednout na vlak a vysednout za půl hodiny v centru Drážďan. Noční města bývají pěkná. Z Meissenu se ale vyklube (taky) pěkný město s krásným hradem nad zákrutem řeky. Něco jako Loket. Ten je ale hezčí.

Slunko klonící se k horizontu se do něj opírá měkkými paprsky. Sleduji tu scenérii. Měknu na lavce, a nikam se mi nechce chvátat. Pod hradem, na trávníku v záplavové zóně Labe, se na podiu rozcvičují za reprobednami hudebníci. Kytara kvílí, klávesy klapou, bicí rytmicky člení zvuk na stejně nestejné kousky. Lákavé představy, že se zúčastním co-by posluchač se vzdávám. Co s kolem? Kde spát? Naopak, po cyklostezce se podél vody co nejvíc vzdaluju od epicentra hluku. Je čas jít spát.

Stan stavím na odpočívadle s lavicí a stolem u řeky. Mraky komárů mne i s vařením do něj zahání. Při transportu, uvnitř, se mi rozlije kotlík s kolínkama. Do toho zvoní telefon. Volá mi máma. Mám pocit, že mi chce něco říct. Přesto, že se jen zeptá: "Jak se těším domů". "Vůbec nespěchám. Ještě si to tu chci užít", odpovídám já pravdivě. Její hlas mne automaticky vytrhuje z role obdivuhodného invalidního důchodce a proti mé vůli vtahuje do role zatraceníhodného invalidního alibisty. Alibisty, který raději jezdí na kole, než aby se zařadil na úřadě práce za sedmnáct uchazečů o jedno pracovní místo. Až sem do Německa, do tohoto příběhu. Na mne dosáhne pocit neplnohodnotnosti, který ve mne bezděky vyvolá. Pocit, který ve mně svojí pravdou, formou pomoci zakořenili ti, na rozdíl ode mne, plnohodnotní. Můj táta, má máma a má žena Jiřina. Nejpřísnější posudková komise mého života (a že jich mám za sebou). Trojblok, pro mne, mými argumenty, životem, diplomy, minulostí, postižením, svéprávností, ničím nepřekonatelný. Najednou jsem slabou osobností, která by před těmi silnými nejraději prchla do Španěl. Divno je mi zevnitř. Nikam se mi nechce. Ještě si to chci užít. Rozlitý kolínka vytřu tričkem a vyhodím ho do koše. Bude mi chybět. Co si teď dám pod hlavu...? Pet láhev. Plnou, aby nelupala.

Drážďany. Město "za humny" Česka s moc pěkným historickým centrem. I na něm lze rozpoznat podpisy bomb II. světové války -Bohužel. V info centru se vybavuju mapkou polabské cyklostezky - v češtině. Do České kotliny zbývá cca padesát kilometrů.

Za Pirnou rovinatá krajina zvlnkovatí Saským Švýcarskem. Řeka, železnice, a má cyklostezka, začne kličkovat mezi zalesněnými kopci, z nichž vyčuhují pískovcové věže. Nespěchám, (mám se vrátit do dvacátého), a tak široce meandruju s cyklostezkou, zatímco silnice se mi ztrácí v lesích po pravé ruce. Je to pěkná jízda nad vodou, po staré silničce zasekané do srázu kopce, ukryté ve stínu lesa, větví napřažených z jedné strany na druhou. Je vedro, a větve nade mnou mi přináší milosrdný stín. Les, skály a řeka pak příhodné klima. Tam, kde se stromy rozestoupí, objeví se mě známá scenérie z Děčínských stěn, kde jsem byl s Jiřou před několika lety. Byl to tehdy vydařený výlet, i když jsme v závěru zmokli, a za pomoci ČD prchali před deštěm. To jsme ještě uměli, slovy klasika: na studený zemi, milovat a spát. Oba dva.

Zpět na bundesku se dostávám v Bad Schnadau. Do Česka mi zbývá napřed deset, pak pět, pak jeden a pak už žádný kilometr. Na opuštěné hranici vartuje opuštěná konstrukce celnice s cedulí Schmilka - Hřensko.

Po pravé ruce plyne plynule Labe. Pomalu, tiše a nezadržitelně, tak jak pomalu, tiše a nezadržitelně končí tenhle vandřík. Nikdo tu není. Foťák není nač postavit, takže se ani při této slavnostní chvíli nevyfotím. Nevadí mi to, nemrzí mne to. Je to prostě normální.

V info centru Hřensko si nechávám orazítkovat památníček, obrázky od dětí, kterýma mne vybavili na cestu. K razítkům z Helsinek, Rovaniemi, Mo i Rany a Hengboru, tak přidávám další: Hřenska. Předpověď počasí je dobrá. Volám domů. Dle Jiři je vše beze změn a vše klape i beze mne. Ondra, po mezistátní esemeskové výměně názorů, bude chodit do 1.A. Terka se skautem na táboře atp. Když jsme se loučili před dvěma měsíci, shodli jsme se na tom, že si od sebe potřebujeme odpočinout (bylo dost jinak), a že se vrátím do 20.7. "Nashledanou v lepších časech", byla má poslední sms, s česko-polské hranice... Teď, do těch lepších časů, mám šest dní a cca 300 kilometrů... Pokud nepojedu přes Wroclaw, kterou bych taky rád viděl.

Před Děčínem míjím plac, na kterém jsme při výletu do Děčínských stěn měli stát s Jiřou stan. Voda z trubky, pod níž jsme se vykoupali, stále proudí. Nedá mi mnoho práce, abych její bílé oblé nahé tělo pod proudem vody viděl i teď - byl to totiž můj nejerotičtější obrázek (alespoň zatím ? ). Na nostalgické zastavení a utáboření se je příliš brzy. A hlavně, v hlavě mám plán, nad zvažované Wroclawské pamětihodnosti...

Mířím na nádraží. Sedám na vlak, z něhož vysedám u duše spřízněné, bratránka Milana, v Brandýse nad Labem. Etapu Děčín - Brandýs mám již v cyklistickém deníčku zapsanou a tak mi tam chybět nebude. Byť, Ústecký Střekov, kraj u Litoměřic a Mělník lze vidět i vícekrát než jednou.

Za spoře osvětleným, na okraji města zapomenutým, nádražíčkem je tma absolutní, a já mám světla ukrytý hluboko v brašnách. Jedu tou tmou v obavě, že vjedu do díry nebo někdo do mne. Byl by to ale pech. Neosvětlený cyklista je blázen. V norském tunelu stejně jako na české silnici. I teď mám štěstí, a tak se u kašny na náměstí potkáváme v pořádku. Přede mnou je další setkání s vanou, večeří, pivem, postelí a s kamarády. Šárkou a Milanem.

Po noci u nich, jedu busem do Prahy. Za kamarádem, asistentem při odjezdu a správcem mých www stránek Matoušem. Potřebuju se s ním vidět, a udělat mapku pro web. Kruh se pomalu uzavírá.
Po noci v Praze se vracím k Milanovi a Šárce. Jdeme na jejich zahrádku. Tu si pořídili, aby měli něco navíc. Aby měli co dělat, když nemají co dělat, když nevědí, co s rukama. Od chatky je krásný pohled na věže Staré Boleslavi. Pěkné místo pro pití piva a planýrovaní jahod, a času. Rozumní lidé. Tiše jim to závidím, a hlasitě přeju.

Po noci zase u nich, sedám na Missiona. Směr Morava. Směr poslední etapové město: Zábřeh. Směr rodina - která je nad všechny poklady světa a bez níž nemáme nic, jak praví moudro, mé dětství, a má zkušenost, že dokážu být sám, a přitom se bojím samoty.

V brašnách mám svačinu od Šárky, čtyři ofocený čtverce map Česka, v nohách sílu a srdci odhodlání dorazit tento vandr do zdárného konce. Ve šťastných časech, uzavřít kruh docela.

Těším se na tu poslední etapu tak, jako se závodníci Tour de France těší na tu svou poslední, končící na Pařížském bulváru, jehož jméno si netroufám napsat, pod obloukem. Oni ani já v poslední etapě nechvátáme. To už se jen exhibujeme. Sbíráme ovace. Užíváme si. Na startu vysněné skutečnosti, že se nám pravděpodobně podaří obtížné: dojet. Já i oni. Nejsme jiní.

Užívám si pozdravů a (nevěřících) pohledů když před Lidlem řeknu: "Jedu z Norska". Napřed diváka zaujme Mission naložený jak šerpa. Pak tělo, a nakonec to co (a jak) říkám. Je jich mnoho (přeháním, lépe řečeno - několik). Ta setkání jsou si podobná: "Ty vážně jedeš od polárního kruhu?", diví se zpravidla mí posluchači porovnávajíce esovitost těla, s esovitostí vandru. V Grongu, a vůbec cestou, byli lidé stejně nedůvěřivý. Tam jsem však byl ztělesněným důkazem, že nejsem místní, že nekecám. (Vydával jsem se za paralympionika. Ne, nikdy jsem jím nebyl, ale daleko od toho taky ne, a tak jsem se ani moc nečervenal. Mezinárodní slovo "paralympionik" mi pomáhalo dát do souladu tělesný handicap a sportovní výkon). Tady v česku roly, která mi nepatří, nehraju, a jen se culím jak vítěz Tour de Balt. Někdo uvěří, jiný ne. Nedivím se nikomu.

V Poděbradech dávám přednost Cidlině před Labem. Do Chlumce jedu po obecních šoustkách. Tam se musím chtě nechtě vydat po silnici č. 11. Po silnici, po které se dá dojet až do Zábřehu.

Jí a řidítek se držím zuby nehty. Česko - polská spedice tu bují burácivým tempem. Konec pohodové jízdy. Ta mi zase začíná po třiceti kilometrech v Hradci Králové. Nostalgicky křížím říčku Labe. I v tomto pěkném městě, jsme byly na rodinném výletě. To jsme byly hosty u sestřenky Jany. Z bankomatu GE Money vybírám peníze a mažu dál. Proti Orlici do Týniště, kde se její jednotný tok rozděluje na dvě sestry Divokou a Tichou. Já jedu po cyklostezce proti té Tiché, do Doudleb. Za kterýma do pole zapíchnu předposlední vandrovní den.

Ráno. Naposledy balím stan, rozhýbám nocí zlenivělou kostru. Mišáka vpřed postupuju rekreačním tempem. Postupně se otepluje. Je krásně.

Vamberk, Žamberk, Letohrad. To jsou mě důvěrně známé místopisné pojmy. Tu se narodil, odtud vyšel a sem se rád vracíval kouzelný dědeček Ernst Wagner. Nejsem jiný. Každou ceduli hladím pohledem, jako by na ní bylo napsáno: Petře! Vítáme tě doma!

V Letohradě zastávka, u tety Sršňové na oběd a pivo. Více než o cestování rozprávíme o mém životě. Dva měsíce jsem o něm víc přemýšlel, než mluvil, a tak mluvím a mluvím, zatím co mi pohledem trpělivě naslouchá. Obaluju ji svým příběhem, je mi dobře. Jsem vděčný za náhodu, že byla doma. Jsem rád, že můžu zazvonit na zvonek u jejich dveří. Jsem rád, že mi umožní, abych si k ní uskladnil část své minulosti, abych měl v hlavě, srdci místo pro to, co v budoucnu má přijít.

Dál. Silnice, kopečky, lesíky do Lanškrounu. Dumám o náhodách. Nejen o těch, bez nichž by se mi letošní vandrování nevydařilo tak skvěle. O té poslední (teta doma), stejně jako o té prvotní (Erik Herrman). Nevím, co si o tom řetězu drobných nevinností měnicí život myslet. Nevím, nevím, nevím. Vždyť ani nevím kolik článků řetěz, který mne nese, ve skutečnosti tvoří. Protože, vím jen o těch, které si uvědomuji. A tak s Karlem Krylem: Děkuji, děkuji, děkuji... Bohu.

Zastávka předposlední, na dvorku u Sikorů v Hněvkově. Chci je vidět a, taky protože domů mám dle domluvy přijet až v 18.00. Do té doby bude dům pustý a prázdný. A mě se vskutku že nechce sám sobě otvírat branku. Vstupovat do prázdného domu. To se raději přizpůsobím. Počkám, až Jiřina u kamarádky dotrhá rybíz. Nerozumím tomu. Ostatně u Ondry Sikory a džbánku piva mi to nečiní žádný problém. A to tak dokonale, že zapomeneme na hodiny, takže poslední kilometry podél bílé čáry jedu fofrem. Abych byl doma na minutu přesně.

První zábřežský domek po levé straně patří kamarádů Hojgrům. Děti kamarádů se batolí po zahradě. Kamarádka Verča Vodičková v letních šatech peláší kolem plotu. Vlasy vlají na ramenou, obličej září, mává: "Ahóóój! Zastáááv!". "Nemůžu, spěchám!", odpovídám já, ale nakonec stejně po otočce zastavuju. Nejsem blázen, abych si odepřel její pusu a kypré objetí!

"Máme tě rádi", řekne mi Verča jediné do ucha a obejme mne ještě jednou. Vím koho tím myslí, kamarády. Nechápu však, proč. Proč mi vyjadřuje svoji náklonnost, solidaritu. Teď! A tady?
Proč? - "Máme tě rádi...."?, ptám se pohledem, myšlenkou. Jen pohledem. Jen myšlenkou. Připadnu si jako na funuse, na kterém mi kondoluje. Všechno přivítání bych čekal, ale "Máme tě rádi"? ...proč!? ...za co? ...kvůli čemu?

...proti mé vůli se v tomto místě, do tohoto, začne vpíjet příběh, jehož autorství se zříkám. Který patří do tohoto příběhu, pokud do něj patří i ty poslední sta metrů... Nevím, kde je ta hranice. Zase jednou nevím.
Geograficky jsem pár set metrů před prahem vlastního domu. Mentálně zpět v Kaunasu - sám se svým strachem, že jsem udělal chybu. Tentokrát, že jsem uvěřil slovu, že jsem se zmýlil - ve víře v člověka. Že jsem měl zmačkat jízdenku, vybalit kolo z krabice, zapomenout na propocená trička a Skandinávii, prosadit své a - zůstat doma. Tak, jak jsem to dvanáct hodin před hodinou "HÁ", navrhoval.

Za pár zatáček budu doma. Jedu domů, jedu s obavou. S obavou, že teď proti mně nebude stát příroda, mé přehnané sebevědomí a mé falešné iluse, nýbrž lidé. S jejich falešným sebevědomím a jejich falešné iluse. Jejich schopnost ve svém zájmu zpronevěřit. Své slovo. Společné peníze. Dětem bezstarostnost. Tím vším si pro sebe vyrvat "lepší čas", z množiny těch, kteří tu množinu tvoří.

...jedu Zábřehem poslední metry kilometru číslo: 5730 a opět hledám parťáka. Teď už ne, pro končící krásný, báječný a skvělý příběh mého Vandru po Pobaltí a Skandinávii. Hledám parťáka pro jiný můj příběh, jehož osnovu rozepsali jiní, za mimy zády. Příběh, který exploduje konfety slov v zápětí poté, co otevřením branky skončí tento. Příběh, kterému se budu, budeme, bránit.

Terko! Zuzko! Ondro! Skandinávie! Díky za sílu!
Authoráci za kolo, díky, že:
Cesta daleká s Authorem neleká!

Verze pro tisk ke stažení...